uživatel eliminován | 7. 09. 2006, 19:52:19

Ale jsou, každá doba má své dobré a špatné básníky (prozaiky, hudebníky, malíře) ...žádná doba není výjimkou, protože to neni dobou...ale jen lidmi a ti jsou v podstatě pořád stejní....!1010!

mentos5 | 7. 09. 2006, 19:46:49 | více příspěvků | napsat uživateli

je to škoda.... řekla bych, že básníci současnosti už nejsou tak dobří, jako ti, kteří už, bohužel, nežijí....

mentos5 | 7. 09. 2006, 18:57:48 | více příspěvků | napsat uživateli

Dani - vždyť já si taky dělám legrácky !785!
jinak tu tvou připomínku bych panu Ščipačevovi ráda vyřídila, ale je to pro mě
trochu krkolomné, protože zemřel rok předtím, než já se narodila !703! !723!

mentos5 | 7. 09. 2006, 18:33:56 | více příspěvků | napsat uživateli

Dani.... k těm fyzikálním zákonům - ty v lásce nemají co pohledávat !785!
a k tomu druhému... to jsem nějak nepochopila !780!

uživatel eliminován | 7. 09. 2006, 18:17:59

devcata, hezke to je, ale co kdyz jeden z nich je seriozni baculka. myslite, ze s porusenou rovnovahou by vzletli? ja o fyzickych zakonech vim malicko, ale...!1225!

mentos5 | 7. 09. 2006, 14:45:59 | více příspěvků | napsat uživateli

slunka - mně vždycky dostanou jednoduše vyjádřené věci... říkám si - proč mě to vlastně nenapadlo taky? !27!

slunka | 7. 09. 2006, 14:44:25 | více příspěvků | napsat uživateli

mentoska: je... již jsem to někde kdysi četla a také mě to dostalo:)))

zluna | 5. 09. 2006, 08:01:41 | více příspěvků | napsat uživateli

Ano, ano, Prali, to je vskutku typicky lidské chování. Proto nás také výjimky vždycky mile překvapí... !512!

zluna | 5. 09. 2006, 07:26:29 | více příspěvků | napsat uživateli

Takže dnes se konečně celá povídka uzavře. Zítra budete mít oddych a ve čtvrtek uvidíme, co dál.


List od Nimrala – část 6.

„Nimralův obraz?“ užasle opakoval Farský. „To jste všechno vymyslel vy, Nimrale? Neměl jsem ponětí, že jste tak chytrý. Proč jste mi to neřekl?“
„Kdysi se vám to říct pokoušel,“ pravil muž, „ale vy jste se nechtěl ani podívat. Tenkrát měl jenom plátno a barvy a vy jste s nimi chtěl spravit svou střechu. Tohle je to, čemu jste s manželkou říkávali Nimralovy pitominky nebo Ta mazanice.“
„Ale tenkrát to takhle nevypadalo, nevypadalo to skutečně,“ namítl Farský.
„Ne, tenkrát to byl jen náznak,“ odvětil muž, „vy jste ale ten náznak mohl postřehnout, kdyby vám byl někdy stál za námahu.“
„Moc velkou možnost jsem vám nedal,“ ozval se Nimral. „Nikdy jsem se nepokoušel nic vysvětlit. Říkal jsem vám Starej Ponrava. Ale co na tom? Teď jsme žili a pracovali spolu. Všechno mohlo být jinak, ale nemohlo to být lepší. Přesto teď asi budu muset jít dál. Myslím, že se zase sejdeme – určitě je ještě spousta věcí, které budeme moci dělat spolu. Sbohem!“ Vřele potřásl Farskému rukou: připadala mu dobrá, pevná a poctivá. Otočil se a na okamžik se ohlédl. Květy na Velkém stromě zářily jako plamen. Všichni ptáci poletovali ve vzduchu a zpívali. Pak se usmál, kývl na Farského a odešel s pastýřem.
Umínil si, že se teď poučí o ovcích, o horských pastvinách, podívá se na širší oblohu a půjde pořád dál a dál k Horám, pořád do kopce. Nemohu hádat, co se s ním dělo pak. I malý Nimral ve svém starém domově dokázal zahlédnout Hory v dálce, a ty se dostaly na okraj jeho obrazu. Jaké však jsou doopravdy a co leží za nimi, to mohou říci jen ti, kdo na ně vystoupili.
„Myslím, že to byl prostě hlupák,“ pravil radní Kráčmera. „Nebyl k ničemu. Vůbec nebyl Společnosti k užitku.“
„Já nevím,“ ozval se Tintěra, obyčejná učitelská nula. „Nejsem si tím tak jistý: záleží na tom, čemu říkáte užitek.“
„Nebyl k žádnému praktickému a ekonomickému užitku,“ opáčil Kráčmera. „Kdybyste vy učitelé rozuměli svému řemeslu, určitě z něj mohlo být užitečné kolečko. Jenže vy tomu nerozumíte, a tak nám vychováváte takovéhle zbytečné lidi. Kdybych tuhle zemi řídil já, dal bych jemu a podobným nějakou práci, na jakou stačí, třeba mýt nádobí ve veřejné jídelně nebo tak, a dohlédl bych, aby to dělali pořádně. Nebo bych je odstranil. Jeho bych odstranil dávno.“
„Odstranil? Chcete tím říct, že byste ho byl poslal na cestu dřív, než přijde jeho čas?“
„Ano, když trváte na tom nesmyslném starém obratu. Vyšoupl bych ho na velké Smetiště. To jsem chtěl říct.“
„Vy si tedy myslíte, že malování nemá žádnou cenu, že nestojí za zachování, zdokonalování, dokonce ani za využití?“
„Ale jistě, malování se využít dá,“ pravil Kráčmera. „Jenomže jeho malování se použít nedalo. Je tu dost prostoru pro smělé mladé muže, kteří se nebojí nových nápadů a nových postupů. Ale ne pro tyhle staromódnosti. Soukromé snění. Ten by neuměl namalovat pořádný plakát, ani kdyby mu šlo o život. Samé lístečky a kytičky. Jednou jsem se ho ptal proč. Prý mu připadají hezké! Věřil byste tomu? Prý hezké! ‚Cože? Trávicí soustava a pohlavní orgány rostlin?‘ řekl jsem mu. Na to neměl co říct. Budižkničemu jeden.“
„Budižkničemu,“ vzdychl Tintěra. „Ano chudák človíček, nikdy nic nedokončil. Jistě, jeho plátna byla ‚využita k lepším účelům‘, když odešel. Já si ale nejsem tak jistý, Kráčmero. Vzpomínáte si na to velké plátno, co s ním po bouřce a záplavě vyspravili ten poškozený sousední dům? Našel jsem na poli utržený cíp. Byl poškozený, ale dalo se poznat, co na něl je: horský štít a větvička s listím. Často na něj myslím.“
„Cože? Vy taky myslíte?“ řekl Kráčmera.
„O kom je vlastně řeč?“ vmísil se do hovoru v zájmu uklidnění Douděra. Tintěra totiž povážlivě zrudl.
„To jméno nestojí za opakování,“ pravil Kráčmera. „Ani nevím, proč o něm vůbec mluvíme. Nebydlel ve městě.“
„Ne,“ řekl Tintěra, „ale vy jste měl přesto zálusk na jeho dům. Proto jste ho chodil navštěvovat a poškleboval jste se mu, zatímco jste pil jeho čaj. Teď jeho dům máte, navíc k tomu ve městě, tak mu aspoň nemusíte upírat jméno. Mluvili jsme o Nimralovi, jestli vás to zajímá Douděro.“
„Á, chudák Nimrálek!“ řekl Douděra. „Netušil jsem, že maloval.“
To bylo naposledy, kdy přišla řeč na Nimralovo jméno. Tintěra si však ten utržený cíp schoval. Většina barev se odrolila, ale jeden krásný list zůstal nedotčený. Tintěra si jej dal zarámovat. Později jej odkázal Městskému muzeu, a „List od Nimrala“ tam dlouho v koutku visel a sem tam si ho někdo všiml. Nakonec však muzeum shořelo a list i Nimral byli ve své staré vlasti nadobro zapomenuti.
„Opravdu je velmi užitečný,“ řekl Druhý hlas, „jako oddech a osvěžení. Je výborný na zotavení, a nejen to, pro mnohé je to nejlepší předstupeň k Horám. V v některých případech dělá divy.. posílám jich tam čím dál víc. Málokdy se musejí vrátit.“
„To máte pravdu,“ řekl První hlas. „Myslím, že tomu kraji budeme muset dát jméno. Co navrhujete?“
„To už dávno vyřešil Zřízenec,“ odpověděl Druhý hlas. „Na nástupišti je připraven vlak do Farského Nimralova! Takhle to vyvolává už dlouho. Farský Nimralov. Poslal jsem jim o tom zprávu.“
„Co na to říkali?“
„Oba se rozesmáli. Smáli se, až se Hory rozléhaly!“

Bavlnka | 4. 09. 2006, 14:42:23 | více příspěvků | napsat uživateli

Dani !670!

mentos5 | 4. 09. 2006, 10:57:33 | více příspěvků | napsat uživateli

žluníku, my ti to odpustíme !742! ... prakticky kdybys vynechal "o", bylo by to správně !723!

zluna | 4. 09. 2006, 10:50:03 | více příspěvků | napsat uživateli

Což o to, to já vám zítra rád vyhovím, ale stejnak jsem ostuda ostudná, když teď s hrůzou koukám na to, co jsem napsal a nemohu to pochopit. !663! Samozřejmě, že jak dnešní, tak i zítřejší díl pojednávají o "Nimralovi" !663! !663!

zluna | 4. 09. 2006, 08:37:36 | více příspěvků | napsat uživateli

Velevážené čtenářstvo, po včerejší odmlce vám dnes přináším předposlední část povídky o Nimralovy:


List od Nimrala – část 5.

„Je to dar!“ řekl. Mluvil o svém umění a také o výsledku, myslel to však úplně doslovně.
Díval se dál. Na Stromě byly všechny listy, na kterých se kdy lopotil, spíš tak, jak si je představoval, než jak je namaloval, a byly tam jiné, které mu jen vyrašily v mysli, a mnohé, které vyrašit mohly, kdyby byl měl čas. Nebylo na nich nic napsáno, byly to jen nádherné listy, přesto byly datovány stejně zřetelně jako kalendář. Bylo vidět, že některé z těch nejkrásnějších – nejpříznačnějších, nejdokonalejších příkladů Nimralova stylu – vznikly ve spolupráci s panem Farským; jinak se to říci nedalo.
Ve Stromě si stavěli hnízda ptáci. Ohromující ptáci, a jak zpívali! Zatímco na ně hleděl, pářili se, vyseděli vejce, mladým narůstala křídla, a se zpěvem ulétali do lesa. Teď totiž viděl, že tu je i Les, táhne se na obě strany a mizí v dálce. Ještě dál probleskovaly Hory.
Po chvíli se Nimral obrátil k Lesu. Ne že by ho Strom omrzel, připadalo mu však, že už jej má docela zřetelně v mysli a uvědomuje si jej i jeho růst, i když se na něj právě nedívá. Cestou zjistil podivnou věc: Les byl samozřejmě v dálce, a přece se k němu mohl přiblížit, dokonce do něj vejít, aniž by to zvláštní kouzlo ztratil. Nikdy předtím nemohl vejít do dálky, aniž by se proměnila v pouhé okolí. Skutečně to dodávalo procházce krajinou velké kouzlo, protože cestou se otvíraly jiné dálky, takže tu najednou byly dvojité, trojité, ba čtvernásobné dálky, dvojmo, trojmo a čtvernásob okouzlující. Člověk mohl jít dál a dál a mít na zahradě nebo na obrazu (pokud byste to raději vyjádřili takhle) celý kraj. Dalo se jít dál a dál, možná však ne donekonečna. V pozadí byly Hory. Přece jen se pomaloučku blížily. Zdálo se, že k obrazu nepatří, nebo jen jako spojovací článek, průhled mezi stromy na cosi jiného, další stupeň, další obraz.
Nimral se procházel, ale ne jenom tak. Bedlivě se rozhlížel. Strom byl dokončený, přestože s ním neskončil – „úplně opačně, než to bylo předtím,“ pomyslel si –, v Lese však byla řada nedokončených prostor, které ještě vyžadovaly práci a přemýšlení. Nic již nebylo třeba měnit, nic nebylo špatně, kam až to dospělo, bylo však třeba pokračovat až ke konečnému bodu. Nimral ten bod pokaždé přesně viděl.
Posadil se pod překrásný daleký strom – obměnu Velkého stromu, avšak naprosto jedinečnou, aspoň při troše další pozornosti – a uvažoval, kde začít, kde skončit a kolik to bude chtít času. Nedařilo se mu to jaksi spočítat.
„Samozřejmě!“ řekl. „Potřebuji Farského. Ví toho o zemi, o rostlinách a o stromech spoustu, co nevím já. Tohle nemůže zůstat jen jako můj soukromý park. Potřebuji pomoc a radu: měl jsem si o ně říct už dřív.“
Vstal a šel na místo, kde se rozhodl začít pracovat. Sundal si sako. Pak zahlédl dole v chráněné prohlubince, kam nebylo z dálky vidět, nějakého člověka, jenž se dost zmateně rozhlížel. Opíral se o rýč, ale zjevně nevěděl co dělat. Nimral na něho zavolal: „Farský!“
Farský si hodil rýč na rameno a vystoupal k němu. Ještě trochu pokulhával. Nemluvili, jen na sebe kývli jako kdysi, když se potkali na cestičce, teď se však procházeli spolu a drželi se pod paží. Bez řečí se přesně shodli, kam umístit domek a zahrádku, které se zdály nutné.
Jak spolu pracovali, ukázalo se, že Nimral si teď umí z nich dvou lépe rozvrhnout čas a dotahovat věci do konce. Kupodivu se do stavby a zahradničení zabral víc právě on, kdežto Farský často obcházel a díval se na stromy, zejména na Velký strom.
Jednoho dne Nimral pilně sázel živý plot z ptačího zobu a Farský ležel opodál v trávě a pozorně hleděl na sličný a úhledný žlutý kvítek, který rostl na zeleném pažitu. Nimral jich kdysi nasázel ke kořenům svého Stromu spousty. Najednou Farský vzhlédl. Tvář se mu na slunci leskla a usmíval se.
„To je nádhera!“ řekl. „Já bych tu vlastně vůbec neměl být. Dík, že jste za mě ztratil slovo.“
„Hlouposti,“ opáčil Nimral. „Už se nepamatuji, co jsem říkal, ale určitě to zdaleka nebylo dost.“
„Ale bylo,“ řekl Farský. „Dostalo mě to odtamtud mnohem dřív. Ten Druhý hlas, víte, ten mě sem poslal. Říkal, že jste mě chtěl vidět. Vděčím za to vám.“
„Ne, vděčíte za to Druhému hlasu,“ řekl Nimral. „Oba mu za to vděčíme.“
Žili a pracovali spolu dál, nevím jak dlouho. Nedá se popřít, že ze začátku se občas nepohodli, zejména když byli unaveni. Ze začátku totiž někdy unavení byli. Shledali, že oba dostali životabudič. Na obou lahvičkách byl stejný štítek: Pár kapek do vody z Pramene a pak si odpočinout.
Pramen našli v srdci Lesa. Nimral si ho představil jen jednou, kdysi dávno, ale nikdy jej nenakreslil. Pár kapek dodalo vodě svíravou, dost hořkou, ale povzbuzující chuť a pročistilo hlavu. Když se napili, o samotě si odpočali, pak zase vstali a všechno šlo vesele dál. V takových chvílích vymýšlel Nimral podivuhodné nové květiny a rostliny a Farský vždycky přesně věděl, kam je zasadit a kde se budou nejlíp vyjímat. Dlouho předtím, než životabudič dobrali, jej přestali potřebovat. Farský už nekulhal.
Jak se jejich práce chýlila ke konci, dopřávali si čím dál víc času na procházky: dívali se na stromy, květiny, světla a tvary i na krajinu. Někdy si spolu zazpívali; Nimral však shledával, že teď stále častěji obrací pohled k Horám.
Přišel čas, kdy byly domek v údolíčku, zahrada, tráva, les, jezero a celá krajina téměř úplné, tak, jak měly být. Velký strom byl v plném květu.
„Dnes večer skončíme,“ řekl jednoho dne Farský. „Pak se vydáme na opravdovou dlouhou vycházku.“
Druhý den vyšli a kráčeli, až prošli všemi dálkami na Okraj. Nebylo jej samozřejmě vidět – nebyla tam žádná čára, plot nebo zeď, věděli však, že došli na hranici té krajiny. Spatřili muže, který vypadal jako pastýř. Kráčel směrem k nim z travnatých svahů, jež vedly do Hor.
„Potřebujete průvodce?“ zeptal se. „Chcete jít dál?“
Na okamžik padl mezi Nimral a Farského stín, protože Nimral věděl, že teď opravdu chce jít dál, a (v jistém smyslu) by jít dál měl. Farský však dál jít nechtěl a nebyl na to ještě připraven.
„Musím počkat na manželku,“ řekl Farský Nimralovi. „Bylo by jí smutno. Pochopil jsem to tak, že ji časem pošlou za mnou, až na to bude připravená a až já to tu připravím pro ni. Dům už je hotový, nakolik jsme to uměli my, ale rád bych jí ho ukázal. Asi ho ještě vylepší – zútulní. Doufám, že se jí taky bude líbit zdejší krajina.“ Otočil se k pastýři. „Vy jste průvodce?“ zeptal se. „Mohl byste mi říct, jak se to tady jmenuje?“
„Vy to nevíte?“ podivil se muž. „Je to Nimralova krajina. Je to Nimralův obraz, aspoň většina, a kousek je teď také Farského zahrada.“

zluna | 2. 09. 2006, 21:30:35 | více příspěvků | napsat uživateli

Takže, jak jsem ráno slíbil, ještě dneska přináším další poračování nimralovské povídky:


List od Nimrala – část 4.

„Co mu scházelo?“ zeptal se Druhý hlas, který byste asi označili jako mírný, třebaže nebyl měkký – byl to hlas mocný, a zněl zároveň nadějně a smutně. „Co Nimralovi scházelo? Srdce měl na pravém místě.“
„Ano, ale pořádně nefungovalo,“ pravil První hlas. „A hlavu neměl přišroubovanou dost pevně: skoro vůbec nepřemýšlel. Jen se podívejte, co promarnil času, a ani se přitom nebavil! Na svou cestu se vůbec nepřipravil. Neměl se špatně, a přece sem přišel jako hotový nuzák a musel přijít do chudinského křídla. Bojím se, že je to těžký případ. Myslím, že by tu měl ještě nějaký čas zůstat.“
„Snad by mu to neuškodilo,“ pravil Druhý hlas. „Je to ovšem jen malý človíček. Nikdy se od něj moc nečekalo, a nikdy nebyl moc silný. Podívejme se do Záznamů. Ano. Jsou tu nějaké body k dobru.“
„Snad,“ řekl První hlas, „ale málo jich při přezkoumání opravdu obstojí.“
„Nu,“ mínil Druhý hlas, „tady jsou. Byl od přírody malíř. Samozřejmě nic velkého, ale přece jen, List od Nimrala má své kouzlo. Dal si velkou práci s listy, jen kvůli nim samotným. Nikdy se ale proto necítil důležitý. V Záznamech není žádný zápis, že by někdy – třeba jen sám sobě – předstíral, že ho to omlouvá, když zanedbal věci nařízené zákonem.“
„Potom jich neměl zanedbat tolik,“ děl První hlas.
„Přitom ale vyslyšel mnoho Výzev.“
„Malé procento, většinou těch snazších, a říkal jim Vyrušování. Záznamy jsou toho slova plné, spolu se spoustou nářků a hloupých nadávek.“
„Pravda. Jemu ovšem, chudákovi, jako vyrušování připadaly. A ještě jedno: nikdy neočekával žádnou Oplátku, jak se tomu u nich tak často říká. Je tu případ toho Farského, co přišel později. Byl to Nimralův soused, v životě pro něj nehnul prstem a málokdy dal najevo vůbec nějakou vděčnost. V Záznamech není žádná poznámka, že by Nimral od Farského vděčnost očekával. Zdá se, že na to ani nepomyslel.“
„Ano, to uznávám,“ řekl První hlas, „ale je to málo. Podle mého zjistíte, že Nimral často prostě zapomněl. To, co pro Farského dělal, pouštěl z hlavy jako nepříjemnost, kterou si odbyl.“
„Přesto je tu tahle poslední zpráva,“ řekl Druhý hlas, „ta jízda na kole v dešti. Na to kladu dost velký důraz. Zdá se jasné, že to byla opravdová oběť. Nimral tušil, že zahazuje svou poslední příležitost udělat něco na obrazu, a tušil také, že si Farský dělá zbytečné starosti.“
„Myslím, že to příliš zdůrazňujete,“ pravil První hlas. „Máte ovšem poslední slovo. Je to samozřejmě váš úkol, vykládat fakta v nejlepším světle. Někdy to snesou. Co navrhujete?“
„Myslím, že je čas na trochu mírného zacházení,“ pravil Druhý hlas.
Nimral měl pocit, že ještě nikdy neslyšel nic tak přejícného jako ten Hlas. Jeho Mírné zacházení znělo jako hromada krásných darů a pozvání ke královské hostině. Tu se Nimral najednou zastyděl. To, že je považován za případ, který si zaslouží Mírné zacházení, ho přemohlo, a ve tmě se začervenal. Bylo to jako nechat se veřejně chválit, když vy i posluchači víte, že chvála není zasloužená. Nimral schoval svůj ruměnec pod hrubou pokrývku.
Nastalo ticho. Pak promluvil k Nimralovi První hlas, docela zblízka. „Vy jste poslouchal,“ řekl.
„Ano,“ hlesl Nimral.
„Máte k tomu co dodat?“
„Mohl byste mi povědět, jak se má Farský? Rád bych ho zase viděl. Doufám, že není moc nemocný. Můžete mu vyléčit tu nohu? Hodně se ho natrápila. A kvůli mně a jemu si, prosím vás, nedělejte starosti. Byl to moc dobrý soused a nechával mi lacino výborné brambory, a to mi ušetřilo hodně času.“
„Ano?“ řekl První hlas. „To rád slyším.“
Znovu nastalo ticho. Nimral slyšel, jak se Hlasy vzdalují. „Dobrá, souhlasím,“ zaslechl z dálky První hlas. „Ať pokročí na další stupeň. Hned zítra, jestli chcete.
Nimral se probudil a zjistil, že rolety jsou vytažené a jeho malá cela je zalitá sluncem. Vstal a shledal, že mu připravili pohodlné šaty, ne nemocniční stejnokroj. Po snídani mu lékař ošetřil rozedřené ruce mastí, která je okamžitě vyhojila. Dal Nimralovi několik dobrých rad a lahvičku životabudiče (kdyby ho potřeboval). V půli dopoledne dali Nimralovi sušenku a skleničku vína. Potom dostal jízdenku.
„Teď můžete jít na nádraží,“ pravil doktor. „Zřízenec se o vás postará. Sbohem.“
Nimral vyklouzl z hlavních dveří a zamžikal. Slunce svítilo velmi jasně. Předpokládal, že vkročí do velkého města, které by odpovídalo velikosti nádraží, ale nestalo se. Byl na vrcholku zeleného holého kopce, kde foukal ostrý povzbuzující vítr. Nikde nikdo. Až dole pod kopcem viděl svítit střechu nádraží.
Svižně rázoval k nádraží, ale nechvátal. Zřízenec ho ihned zpozoroval.
„Tudy!“ řekl a zavedl Nimrala na nástupiště, na němž stála roztomilá lokálka: jeden vagón, malá lokomotiva, obojí velmi lesklé, čisté a čerstvě natřené. Vypadaly, jako když mají vyjet poprvé. I trať před lokomotivou vypadala nová: koleje zářily, úchytky byly natřené na zeleno a pražce na teplém slunci nádherně voněly čerstvým dehtem. Vagón byl prázdný.
„Kam ten vlak jede, pane Zřízenče?“ zeptal se Nimral.
„Myslím, že to tam ještě nemá žádné jméno,“ řekl Zřízenec. „Ale vy to najdete.“ Zavřel dveře.
Vláček se hned rozjel. Nimral se opřel dozadu. Lokomotiva pufala hlubokým korytem s vysokými zelenými břehy, zaklenutým modrou oblohou. Netrvalo dlouho a mašinka zapískala, začala brzdit a vláček zůstal stát. nebyla tam žádná stanice a žádná tabule se jménem, jen schody nahoru do zeleného náspu. Nad schody stála proutěná branka v přistřiženém živém plotě. U branky stálo jeho kolo; aspoň tak vypadalo a na řídítkách byl přivázán žlutý štítek se jménem NIMRAL napsaným velkými černými písmeny.
Nimral otevřel branku, skočil na kolo a frčel si to v jarním sluníčku z kopce. Zakrátko zjistil, že pěšina, po níž se vydal, zmizela a kolo jede po nádherném pažitu. Byl zelený a nízký, a přece bylo zřetelně vidět každé stéblo. Jako by si vzpomínal, že už ten trávník někde viděl, snad ve snu. Křivky krajiny mu byly jaksi povědomé. Ano, svah přešel v rovinu, jak měl, a teď samozřejmě začíná zase stoupat. Mezi Nimrala a slunce padl velký zelený stín. Nimral vzhlédl, a spadl z kola.
Před ním stál Strom, jeho Strom, dokončený, dá-li se to říci o Stromu, který byl živý, jeho listy se rozvíjely, jeho větve rostly a ohýbaly se ve větru, který Nimral tak často cítil nebo tušil, a tak často nedokázal zachytit. Upřeně hleděl na Strom, pomalu zvedl paže a rozevřel je.

Bavlnka | 2. 09. 2006, 09:22:56 | více příspěvků | napsat uživateli

!538!