zluna | 2. 09. 2006, 08:22:58 | více příspěvků | napsat uživateli

Vážení, přináším vám další pokračování povídky o Nimralovi a jelikož s největší pravděpodobností budu zítra mimo síť, tak vám sem v průběhu dnešního dne dám ještě jeden díl.


List od Nimrala – část 3.

Asi po týdnu se Nimral zase dopotácel do svého přístřešku. Pokusil se vylézt na žebřík, ale zatočila se mu hlava. Seděl a díval se na obraz, toho dne však neměl v hlavě žádné vzorce s listů a vidiny hor. Byl by mohl namalovat pohled z dálky na písečnou poušť, ale neměl na to dost energie.
Druhý den mu bylo o hodně líp. Vylezl na žebřík a začal malovat. Zrovna se do toho zase dostával, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Setsakra!“ pravil Nimral. Stejně dobře ovšem mohl zdvořile říct: „Pojďte dál!“, protože dveře se stejně otevřely. Tentokrát vešel velmi vysoký, naprosto cizí muž.
„Tohle je soukromý ateliér,“ řekl Nimral. „Mám práci. Jděte pryč!“
„Jsem Inspektor domů,“ pravil muž a podržel svou průkazku tak, aby ji Nimral ze žebříku viděl.
„Ach,“ řekl malíř.
„Dům vašeho souseda vůbec není uspokojivý,“ pravil Inspektor.
„Já vím,“ řekl Nimral. „Už dávno jsem odnesl vzkaz pokrývači, ale vůbec nepřišel. Potom jsem stonal.“
„Aha,“ pravil Inspektor. „Ale teď už nestůněte.“
„Jenže já nejsem pokrývač. Farský by si měl stěžovat na městské radě a požádat o pomoc havarijní službu.“
„Ti mají práci s horšími škodami,“ pravil Inspektor. „V údolí byla povodeň a spousta rodin nemá střechu nad hlavou. Měl jste sousedovi pomoci to nouzově spravit a zajistit, aby oprava škod nebyla dražší, než je nezbytné. To je zákon. Máte tu spoustu materiálu: plátno, dříví, vodovzdorné barvy.“
„Kde?“ zeptal se Nimral popuzeně.
„Tady!“ ukázal Inspektor na obraz.
„To je můj obraz!“ zvolal Nimral.
„Možné to je,“ opáčil Inspektor, „ale domy jsou přednější. To je zákon.“
„Ale já přece nemůžu...“ Víc toho Nimral neřekl, protože v tu chvíli vstoupil druhý muž. Velmi se podobal Inspektorovi, skoro jako dvojník: byl vysoký a celý v černém.
„Tak jedeme!“ řekl. „Já jsem Kočí.“
Nimral sešmátral dolů po žebříku. Jako by se mu vracela horečka: zatočila se mu hlava a projela jím zima.
„Kočí? Kočí?“ blekotal. „Jaký Kočí?“
„Váš a vašeho kočáru,“ pravil muž. „Kočár byl objednán už dávno. Konečně přijel. Čeká. Dnes se totiž vydáváte na svou cestu.“
„Tak vidíte!“ děl Inspektor. „Budete muset jít. Je to ovšem špatný začátek cesty, když za sebou necháváte neudělanou práci. No, aspoň budeme moci použít to plátno.“
„No tohle!“ vzlykl chudák Nimral a rozplakal se. „A není ani dokončené!“
„Není dokončené?“ řekl Kočí. „No, vy jste s ním každopádně skončil. Tak jdeme.“
Nimral šel docela pokorně. Kočí mu nedal žádný čas na sbalení věcí. Prý to měl udělat už dřív, a ujede jim vlak; a tak Nimral jen popadl jednu malou tašku v předsíni. Zjistil, že je v ní jen krabice s barvami a malý skicář s jeho vlastními kresbami: žádné jídlo a žádné šaty. Vlak stihli docela dobře. Nimral byl hrozně unavený a ospalý. Když ho strkali do kupé, skoro už nevěděl, co se děje. Bylo mu to dost jedno: zapomněl, kam má vlastně jet i proč tam jede. Vlak se vzápětí vřítil do tmavého tunelu.
Nimral se probudil na velikém šerém nádraží. Po nástupišti přicházel Zřízenec, nevyvolával však jméno stanice. Křičel: Nimral!
Nimral rychle vyskočil a zjistil, že nechal tašku ve vlaku. Otočil se, ale vlak byl pryč.
„Tak tady jste!“ pravil Zřízenec. „Tudy! Cože, vy nemáte zavazadla? Budete muset jít do chudobince.“
Nimralovi se udělalo zle a rovnou na nástupišti omdlel. Naložili ho do sanitky a odvezli do špitálu v chudobinci.
Léčba se mu pranic nelíbila. Lék, který mu dávali, byl hořký. Úředníci a ošetřovatelé byli nevlídní, mlčenliví a odměření. Nikoho jiného nikdy neviděl, jen velmi přísného doktora, který ho občas navštívil. Bylo to spíš vězení než nemocnice. Ve vymezených hodinách musel tvrdě pracovat: kopat, truhlařit a natírat holá prkna jedinou mdlou barvou. Nikdy ho nepouštěli ven a všechna okna hleděla dovnitř. Hodiny a hodiny ho drželi ve tmě, prý aby „trochu přemýšlel“. Ztratil pojem o čase. Vůbec se necítil líp, aspoň pokud se dalo soudit z toho, jestli mu nějaká práce dělala radost. Nedělala. Ani lehnout si nešel rád.
Ze začátku, tak prvních sto let (líčím jen jeho dojmy) si zbytečně lámal hlavy s minulostí. Jak tak ležel potmě, pořád si opakoval: „Škoda, že jsem nenavštívil Farského hned první den po tom, co začaly vichřice. Chtěl jsem. První uvolněné tašky by se byly snadno upevnily. Paní Farská se vůbec nemusela nastydnout a já taky ne. Pak bych byl měl o týden víc.“ Po čase však zapomněl, nač vlastně chtěl ten týden života. Pokud si potom ještě dělal nějaké starosti, tedy kvůli svým pracím ve špitále. Plánoval si je, přemýšlel, jak rychle může upravit tohle prkno, aby nevrzalo, převěsit tamty dveře nebo spravit tuhle nohu od stolu. Asi se z něho stal docela užitečný člověk, třebaže mu to nikdy nikdo neřekl. To ovšem nemohl být důvod, proč ho tam chudáka drželi tak dlouho. Třeba čekali, až mu bude líp, a to „líp“ posuzovali podle nějakého vlastního zvláštního měřítka.
Nimral prostě neměl žádné potěšení ze života, aspoň ne to, čemu potěšení říkával. Rozhodně se nebavil. Nedalo se však popřít, že začínal mít pocit – řekněme – uspokojení: bylo to spíš jako chléb než jako marmeláda. Dokázal se chopit práce, jakmile zazvonil jeden zvonek, a hbitě ji odložil, jakmile zazněl druhý, uspořádanou a připravenou, aby se dalo hned pokračovat, až přijde čas. teď toho za den stihl docela hodně. Malé věci úhledně dokončoval. Neměl žádný „čas pro sebe“ (jen když byl sám ve své cele s postelí), přesto začínal být pánem svého času. Začínal přesně vědět, co s ním může udělat. Neměl žádný pocit shonu. Byl teď v nitru klidnější, a když byl čas odpočinku, uměl opravdu odpočívat.
Tu mu najednou úplně změnili časy; do postele ho skoro nepustili, úplně mu vzali truhlařinu a nechali ho den po dni kopat a kopat. Nesl to docela dobře. Trvalo dlouho, než vůbec začal v mysli tápat po nadávkách, které už skoro zapomněl. Kopal a kopal, až měl hřbet celý rozlámaný, ruce odřené a cítil, že už další lopatu neuzvedne. Nikdo mu neděkoval. Přišel však doktor a podíval se na něj.
„Dejte si pohov,“ řekl. „Úplný odpočinek – ve tmě.“
Nimral ležel ve tmě a úplně odpočíval. Protože ani necítil, ani nemyslel, mohl tam klidně ležet hodiny nebo léta. Nevěděl. Nyní však zaslechl Hlasy: hlasy, jaké ještě nikdy neslyšel. Zdálo se, že někde hned vedle probíhá lékařská porada nebo možná soudní přelíčení, snad v sousední místnosti s otevřenými dveřmi, přestože neviděl žádné světlo.
„A teď případ Nimral,“ řekl Hlas, přísný, ještě přísnější než doktorův.

zluna | 1. 09. 2006, 08:22:03 | více příspěvků | napsat uživateli

Přeji dobrý den všem čtenářům a předkládám další část z nimralova listu.


List od Nimrala – část 2.

Postupně začal být Nimralovi čas opravdu drahý. Jeho známí v dalekém městě si začali připomínat, že toho človíčka čeká nepříjemná cesta, a někteří začali v duchu počítat, jak dlouho ještě bude moci odkládat odchod. Byli zvědaví, kdo převezme dům, a jestli bude líp udržovat zahradu.
Přišel mokrý a větrný podzim. Človíček malíř byl ve své kůlně. Stál nahoře na žebříku a snažil se vystihnout odlesk klesajícího slunce na vrcholku zasněžené hory, kterou zahlédl kousíček vlevo od listnatého konce jedné haluze Stromu. Věděl, že bude muset brzy odejít: možná už začátkem příštího roku. Tak akorát stihne obraz dokončit, a jen tak tak. V některých koutech už bude mít čas jen naznačit, co tam chtěl mít.
Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pojďte dál!“ řekl ostře a slezl ze žebříku. Zůstal stát na podlaze a hrál si se štětcem. Byl to jeho soused Farský: jeho jediný skutečný soused, protože všichni ostatní bydleli kus dál. Přesto ho neměl moc rád. Zčásti proto, že měl tak často potíže a potřeboval pomoc, a také proto, že mu malování nic neříkalo, ale zato velmi kriticky posuzoval zahradničení. Kdykoliv se Farský podíval na Nimralovu zahradu (a to bylo často), viděl skoro samý plevel, a když se podíval na Nimralovy obrazy (to bylo velmi zřídka), viděl jen zelené a šedivé skvrny a černé čáry, což mu připadalo jako nesmysl. Nezdráhal se vyjadřovat o plevelu (v rámci sousedských povinností), ale o obrazech své mínění nevyslovoval. Myslel, že se chová velmi laskavě, a ani ho nenapadlo, že je to snad laskavé, ale ne dost. Pomoci s plevelem (a případně pochválit obrazy) by bývalo bylo lepší.
„Tak co je, Farský?“ zeptal se Nimral.
„Já vím, neměl bych vás rušit,“ řekl Farský (na obraz se ani nepodíval). „Určitě máte moc práce.“
Nimral měl na jazyku totéž, ale propásl příležitost. Řekl jen: „Ano.“
"Jenže já se nemám na koho jiného obrátit,“ řekl Farský.
„Tak tak,“ vzdychl Nimral. Byl to jeden z těch vzdechů, které jsou skromným komentářem, ale záměrně nejsou docela neslyšné. „Co pro vás mohu udělat?“
„Manželka už je několik dní nemocná a dělá mi to starosti,“ řekl Farský. „A vítr mi sfoukl půlku tašek ze střechy a do ložnice leje. Myslím, že bych měl jít pro doktora. A pro pokrývače, ale tomu to hrozně trvá, než přijde. Myslel jsem, jestli nemáte nějaké dřevo a plátno, jen aby se to na pár dní zapláclo.“ Teď se na obraz podíval.
„No toto,“ řekl Nimral, „to máte smůlu! Doufám, že je manželka jen nastydlá. Hned přijdu a pomůžu vám ji přestěhovat do přízemí.“
„Mockrát děkuji,“ řekl Farský poněkud chladně. „Jenže to není nastuzení, ale horečka. Kvůli nastuzení bych vás neobtěžoval. A manželka už leží v přízemí. S tou svou nohou nemůžu běhat nahoru a dolů s podnosem. Ale vidím, že máte práci. Promiňte, že jsem vás vyrušil. Tak trochu jsem doufal, že byste si snad našel čas a skočil pro doktora, když vidíte, jak na tom jsem. A taky k pokrývači, jestli vážně nemáte žádné plátno nazbyt.“
„Ale jistě,“ řekl Nimral, přestože v srdci měl docela jiná slova. V tu chvíli bylo jen měkké a laskavost v něm necítil žádnou. „Mohl bych tam zajít. Jestli máte opravdu velkou starost, tak já půjdu.“
„To víte, že mám velkou starost. Kdybych tak nebyl chromý!“ řekl Farský.
A tak Nimral šel. Jak vidíte, byla to trapná situace. Farský byl jeho soused a všichni ostatní bydleli daleko. Nimral měl kolo, a Farský ne, a stejně by na něm nemohl jezdit. Farský měl chromou nohu, opravdu chromou, a pořádně ho soužila. Na to bylo třeba pamatovat, ne jen na jeho zakyslý výraz a ukňouraný hlas. Nimral měl samozřejmě obraz a stěží čas na jeho dokončení. Tohle však měl přece vzít v úvahu Farský, a ne Nimral. Farský ovšem obrazy v úvahu nebral, a na tom nemohl Nimral nic změnit. „Zatraceně,“ říkal si, když vytahoval kolo.
Bylo mokro a větrno a smrákalo se. „Dneska už nic neudělám,“ pomyslel si Nimral a celou cestu buď v duchu nadával, nebo si představoval tahy štětcem na té hoře a na olistěné haluzi vedle ní, kterou si prvně představil zjara. Prsty na řidítkách mu pocukávaly. Teď, když byl z kůlny venku, docela přesně viděl, jak pojednat tu svítivou haluz, která rámovala průhled na horu v dálce. Srdce se mu však svíralo strachem, že už nebude mít příležitost to provést.
Doktora zastihl a pokrývači nechal lístek. Dílna byla zavřená a pokrývač už odešel domů do tepla. Nimral promokl až na kůži a také nastydl. Doktor nespěchal tolik jako Nimral. Přišel až druhý den, a vyplatilo se mu to, protože tou dobou už měl pacienty dva, v každém domě jednoho. Nimral ležel v posteli s vysokou horečkou a v hlavě a na stropě se mu rýsovaly úžasné vzorce z listů a propletených haluzí. Moc ho netěšilo, když se dozvěděl, že paní Farská byla jen nastydlá a že už vstává. Obrátil se tváří ke zdi a zahrabal se do listí.
Nějaký čas zůstal v posteli. Vítr foukal dál. Sebral Farskému spoustu dalších tašek a Nimralovi taky pár. I jemu začalo téct do domu. Pokrývač nešel. Nimralovi to bylo jedno, aspoň pár dní. Pak se vyplazil z postele pro něco k snědku (sám manželku neměl). Farský se ani neukázal. Z deště ho rozbolela noha a jeho manželka pilně ždímala hadry a přemítala, jestli „ten pan Nimral“ nezapomněl k pokrývači zajít. Kdyby věděla o něčem užitečném, co by si mohla vypůjčit, byla by tam Farského hnala, noha nenoha. Nevěděla však o ničem, a tak nechali Nimrala být.

zluna | 31. 08. 2006, 11:57:12 | více příspěvků | napsat uživateli

Když jsem zde včera psal o své polemice nad zveřejněním povídky „Muž, který sázel stromy“, napadlo mě, že by možná přeci jen neškodilo, uvést zde jedno trošku delší dílko formou psaní na pokračování. Vím. Někteří mohou namítat, že mezi „krátká dílka literární“ žádné sáhodlouhé romány nepatří, ale já zde také nehodlám zveřejnit žádný sáhodlouhý román. Mám na mysli povídku, která má v knižním vydání necelých sedmnáct stran formátu A5 (při použití standardního písma velikosti „garmond“). Snad se tedy nebudete zlobit, když vám zde v šesti částech předložím jednu půvabnou povídku pana Johna Ronalda Reuela Tolkiena, „List od Nimrala“, kterou ostatně považuji za jednu z jeho nejhezčích prací. A tady už máte první část:


List od Nimrala – část 1.

Byl jednou jeden človíček, jmenoval se Nimral, a ten měl před sebou dalekou cestu. Vůbec se mu nechtělo, už samotné to pomyšlení se mu příčilo; vyhnout se jí ale nemohl. Věděl, že jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami nepospíchal.
Nimral byl malíř. Nepříliš úspěšný, snad proto, že musel dělat spoustu jiných věcí. Většina z nich ho obtěžovala, dělal je však docela dobře, když se jim nemohl vyhnout, a to bylo podle jeho mínění až příliš často. Zákony v jeho zemi byly značně přísné. Byly tu i jiné překážky. Někdy byl prostě líný a nedělal vůbec nic. Navíc byl svým způsobem laskavý. Znáte ten druh laskavosti: častěji ho vedla k vnitřní nespokojenosti než k činu, a když už něco podnikl, nedělal to bez brblání, vztekání a proklínání (většinou v duchu). Přesto díky ní každou chvíli něco dělal pro svého souseda, pana Farského, který měl chromou nohu. Občas pomáhal i lidem z větší dálky, když přišli a poprosili ho. Čas od času si také připomněl svou cestu a začal trochu balit, ale nešikovně. V takových chvílích toho moc nenamaloval.
Měl rozdělanou řadu obrazů; většina jich byla na jeho zručnost příliš velká a náročná. Byl to malíř, kterému šlo líp malování listů než stromů. Trávíval dlouhý čas nad jediným lístečkem. Snažil se vystihnout jeho tvar, jeho lesk a třpyt krůpějí rosy na jeho okrajích. Přesto chtěl stejným způsobem namalovat celý strom se všemi jeho listy, aby byl každý jiný.
Zejména jeden obraz mu nedal spát. Začal listem lapeným ve větru a stal se z něho strom; strom rostl, vyháněl nespočetné ratolesti a rozpínal nejfantastičtější kořeny. Přilétali neznámí ptáci; usedali na větvičky a dožadovali se pozornosti. Potom se okolo Stromu a za ním začala v mezerách mezi větvemi a listím objevovat krajina. Objevil se tam les táhnoucí se napříč a hory se sněhovými čepičkami. Nimral ztratil zájem o své ostatní obrazy, nebo je vzal a připíchl na okraje svého velkého obrazu. Brzy bylo plátno tak veliké, že si musel opatřit žebřík; běhal po něm nahoru a dolů, tady udělal puntík, tamhle kousek vymazal. Když někdo přišel na návštěvu, zdál se Nimral docela zdvořilý, přestože si pohrával s tužkami na stole. Poslouchal, co mu kdo říká, ale neustále přitom myslel na své obří plátno ve vysoké kůlně, kterou si dal pro ně postavit v zahradě (na bývalém bramborovém záhoně).
Své laskavosti se nedokázal zprostit. Někdy si říkal: „Měl bych být pevnější!“ a myslel tím, že by ho trápení jiných lidí nemělo vyvádět z míry. Dlouho však neměl vážné obavy. Říkával si: „Tenhle obraz, svůj skutečný obraz, určitě dokončím, než budu muset na tu zatrápenou cestu.“ Začínal si však uvědomovat, že ji nebude moci odkládat do nekonečna. Obraz bude prostě muset přestat růst a bude se muset dokončit.
Jednou tak stál Nimral kousek od svého obrazu a prohlížel jej s nezvyklou bedlivostí a odstupem. Nemohl se rozhodnout, co si o něm vlastně myslí, a rád by byl měl nějakého přítele, který by mu řekl, co si má myslet. Připadal mu totiž naprosto neuspokojivý, a přitom moc hezký, jediný opravdu krásný obraz na světě. V tu chvíli si přál vidět sama sebe, jak vchází, plácá se po zádech a (ve vší upřímnosti) říká: „Úplná nádhera! Přesně chápu, o co ti jde. Tak jen dál a ničím se nedej rušit! Zařídíme ti státní penzi, aby ses nemusel rozptylovat.“
Žádná penze ovšem nepřicházela. A viděl jednu věc: bude nutné se soustředit, pracovat, tvrdě a bez přerušení pracovat, aby obraz dokončil i v jeho současné velikosti. Vykasal si rukávy a začal se soustřeďovat. Vyrušování však na sebe nedalo dlouho čekat. V domě se mu kazily věci, musel do města zasedat v porotě, onemocněl vzdálený přítel, pana Farského chytil houser a návštěvy chodily jedna za druhou. Bylo jaro a jim se zachtělo zdarma posvačit na venkově. Nimral totiž bydlel v příjemném domečku daleko za městem. V duchu je proklínal, nemohl ovšem popřít, že je pozval sám; bylo to v zimě, kdy mu zajet si do obchodů a posvačit u známých ve městě jako „vyrušení“ nepřipadalo. Snažil se zatvrdit, ale nepodařilo se mu to. Byla spousta věcí, na které neměl odvahu říct ne, i když je třeba nepovažoval za povinnost, a některé věci dělat musel, ať si o nich myslel, co chtěl. Někteří návštěvníci mu naznačili, že má zanedbanou zahradu a že by se mohl dočkat návštěvy Inspektora. Velmi málo jich samozřejmě vědělo o jeho obrazu; kdyby však o něm věděli, mnoho by se tím nezměnilo. Pochybuji, že by jej považovali za něco závažného. Troufám si říct, že to nebyl nijak zvlášť dobrý obraz, i když měl některé dobré partie. Strom byl rozhodně pozoruhodný. Svým způsobem docela jedinečný. To byl i Nimral, i když to byl také velmi obyčejný a dost pošetilý človíček.

uživatel eliminován | 30. 08. 2006, 03:17:43

Nesním už o princátku
Co na bílým koni
Jak v pohádkovém braku
Přijede si pro ni

Teď hledám spíše zvíře
Co unese mě
V náručí
A na mé Miluji Tě
mrzutě zabručí

.

uživatel eliminován | 30. 08. 2006, 01:20:49

teddinka...dík, však jen odraz mých současných pocitů, nic víc !357!

uživatel eliminován | 29. 08. 2006, 19:59:14

Co je víc než dvě ruce v sobě?
Snad ruce čtyři, patřící však
muži a ženě stejně tak
jako ty předcházející obě...!1112!

uživatel eliminován | 29. 08. 2006, 17:25:24

,,Mám rád když mi kolem Franty fouká´´ - Harry Potter - 4.díl

slunka | 29. 08. 2006, 15:12:08 | více příspěvků | napsat uživateli

Zluna: už dlouho jsem nechválila, ale jsem stálá čtenářka... vždy mě dílka Tebou zde uvedená potěší...

zluna | 29. 08. 2006, 14:19:14 | více příspěvků | napsat uživateli

Andrea: všechno je relativní. Náhodou ve srovnání například s Jiráskovým Temnem je tohle zhola nic !507!

zluna | 29. 08. 2006, 14:14:21 | více příspěvků | napsat uživateli

Dneska rovněž nepůjde o žádnou novinku, ale budu pokračovat v klasice. Proto sem uvedu jedenadvacátou kapitolu světoznámé knížky "Malý princ" neméně známého autora, jehož plné jméno je "Antoine Jean Babtiste Marie Roger de Saint Exupéry".


Liška

Tu se objevila liška.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
„Jsem tady, pod jabloní...,“ řekl ten hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká...“
„Jsem liška,“ řekla liška.
„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný...“
„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.
„Ó promiň,“ řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
„Co to znamená ochočit?“
„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“
„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“
„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.
„Znamená to vytvořit pouta...“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“
„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu ... myslím, že si mě ochočila...“
„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos...“
„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:
„Na jiné planetě?“
„Ano.“
„Jsou na té planetě lovci?“
„Nejsou.“
„Ach, to je zajímavé! A slepice?“
„Také ne.“
„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí...“

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.
„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“
„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“
„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž...“

Druhý den přišel malý princ zas.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád.“
„Co to je řád?“ řekl malý princ.
„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

„Ach budu plakat,“ řekla liška.
„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil...“
„Ovšem,“ řekla liška.
„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.
„Budu plakat,“ řekla liška.
„Tak tím nic nezískáš!“
„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství.“

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

A růže byly celé zaražené.

„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

A vrátil se k lišce.
„Sbohem...,“ řekl.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“
Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

zluna | 28. 08. 2006, 10:32:39 | více příspěvků | napsat uživateli

Předpokládám, že jste po víkendu odpočatí, ale pro takový pozvolný rozjezd pracovního týdne vám sem dneska dám jednu pohádku Oscara Wildea.


Slavík a růže

"Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červenou růži," naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě." V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál.

"V celé zahradě nemám ani jedinou červenou růži!" naříkal student a smutné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filosofie a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži."

"Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík. "Noc co noc o něm zpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávím hvězdám a teprve teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jak ta růže, po které touží, ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny a na čelo mu vtiskl pečeť žal."


"Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, "a přijede tam i moje milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání, budu ji držet v náručí. Ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé. Ale já nemám v zahradě jedinou červenou růži, a tak budu sedět sám a sám a ona se u mě ani nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a mně z toho pukne srdce."

"Vskutku opravdový milenec!" řekl si slavík. "O čem já zpívám, tím on trpí a co mě působí radost, jemu působí bolest. Láska je něco úžasného! Je vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály. Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážit zlatem."

"Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, "a budou hrát na strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí. Tak lehce bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkat podlahy a dvořané v pestrých úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože nemám pro ni červenou růži." A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.

"Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.

"No vážně, proč pláče?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.

"No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.

"Pláče po červené růži," řekl slavík.

"Po červené růži?" volali všichni. "To je k smíchu!" A ještěřička se nahlas rozesmála.

Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o tajemném kouzlu lásky. A náhle rozepjal křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a plul nad zahradou. Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku.

"Dej mi červenu růži a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň." prosil slavík.

Ale keř pověděl sametovým hlasem: "Já mám růže bílé, jako mořská pěna, bělejší než sníh na horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten ti možná dá to, co potřebuješ."

I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny.

"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."

Ale keř pověděl sametovým hlasem: "Já mám růže žluté, jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti možná dá, co potřebuješ.

I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem.

"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."

Ale keř pověděl sametovým hlasem: "Já mám červené růže, rudé jako ohromné vějíře korálů, co se vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos žádné růže mít nebudu."

"Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík. "Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?"

"Jedna možnost je," odpověděl keř, "ale je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit."

"Jen mi ji prozraď," řekl slavík, "já se nebojím."

"Potřebuješ-li červenou růži," pravil keř, "musíš ji za měsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit ji krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou."

"Život je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědoval slavík, "je tak příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho kočáru ze zlata a lunu v jejím kočáru z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než život a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?"

I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad zahradou a proplul houštinou. Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil a slzy v jeho smutných očích dosud neoschly.

"Raduj se," volal slavík, "raduj se, budeš mít svou červenou růži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím svou krví. A od tebe žádám jen jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filosofie, a ta je velmi moudrá a vlivnější než moc. Jako plameny jsou zabarvena její křídla i její tělo. Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle."

Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách. Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože měl rád toho maličkého slavíčka, co si v jeho větvích vystavěl hnízdo.

"Zazpívej ještě jednou, naposled," zašeptal starý dub "bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš." I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku. Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.

"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřít nedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu, jako většina umělců; všechno jen styl a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu a umění je sobecké. Nicméně, nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl si na pryčnu, začal myslet na svou milovanou a po chvíli usnul.

A když v nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Začal zpívat s trnem v hrudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životadárná krev. Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci chlapce a dívky a na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako jitro, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na růžovém keři. Ale keř zavolal na slavíka:

"Přitiskni se ještě víc, slavíčku, sic přijde den a růže nebude dotvořena." A slavík se na ostrý trn přitiskl ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny. A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže. A keř zavolal na slavíka:

"Přitiskni se ještě víc, slavíčku, sic přijde den a růže nebude dotvořena." I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, překrutá to byla bolest a bouřlivěji a hlasitěji zněla jeho píseň o lásce zocelené smrtí, která neumírá ani v hrobě. A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce. Slavík však zpíval hlasem stále zemdlelejším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokryly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo. Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a to doneslo jejich poselství moři.

"Podívej se, podívej!" zvolal keř. "Teď už je růže dotvořena!" Ale na to už slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.

V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven. "No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl. Pak si nasadil klobouk a s růží v ruce utíkal k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel pes.

"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci a ona vám poví, jak moc vás miluji." Ale dívka se zamračila:

"Nehodí se mi bohužel k šatům. Ostatně, synovec komořího mi poslal pár pravých šperků a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky."

"Vy jste ale zlá a nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici do kaluže.

"Nevděčná?" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího." Zvedla se ze židle a odešla do domu.

"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není asi zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filosofii a začnu studovat metafyziku."

A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenu knihu a pustil se do čtení.

zluna | 27. 08. 2006, 11:28:04 | více příspěvků | napsat uživateli

Pro nedělní den uvádím jen jednu krátkou povídečku pro potěchu vaší duše:


Úsměv za svítání

Raoul Follereau se ocitl v táboře malomocných na ostrově v Pacifiku a podal o tamějších poměrech velice burcující svědectví.
Bylo to něco nepředstavitelného. Hrozné rány, strašlivě znetvoření lidé, vlastně už jen chodící mrtvoly, všude beznaděj, zlost, zuřivost.
A přece si uprostřed tohoto zmrzačeného světa uchoval jeden nemocný stařec překvapivě zářivé a usmívající se oči. Prožíval stejné tělesné utrpení jako jeho nešťastní spoluobyvatelé. Bylo však vidět, že si zachoval chuť do života, nepodlehl beznaději a jednal s ostatními jemně.
Follereau byl zvědavý, kde tento starý muž v takovém pekle, jakým byl tábor malomocných, bere sílu do života. Rozhodl se, že jeho tajemství vypátrá.
Nenápadně ho sledoval a zjistil, že každé ráno za svítání se stařeček došoural až k ohradě, která uzavírala tábor ze všech stran, a zůstal stát vždycky na stejném místě.
Posadil se tam a čekal.
Nečekal na východ slunce. Nečekal, až se objeví nad Pacifikem jeho záře. Čekal na chvíli, kdy na druhé straně ohrady vyšla žena, stařičká jako on, s tváří pokrytou spoustou vrásek, s očima plnýma vlídnosti.
Žena nepromluvila. Poslala jen tiché a nenápadné poselství – úsměv. Ale ten muž se při jejím úsměvu rozzářil a odpověděl jí svým úsměvem.
Rozhovor beze slov trval jen pár chvil. Pak se stařík znovu zvedl a pomalu se dal na cestu k barákům. Každé ráno. Zvláštní způsob každodenního rozhovoru. Malomocný, naplněný a posílený tímto úsměvem, mohl snášet další den a vydržet až do nového setkání s úsměvem na tváři té ženy.
Když se ho Follereau zeptal, malomocný mu všechno vysvětlil:
„To je moje žena!“ A po chvilce ticha dodal: „Dříve, než jsem přišel sem, ona se o mne tajně starala, jak uměla nejlépe. Jedna čarodějka jí dala mast. Každý den mi potírala mastí tvář, zachránila tak malou část bez nákazy. Ale stejně to všechno bylo k ničemu. Nakonec mě přece jen odvezli sem. Ale moje žena mě následovala. Když ji každý den znovu spatřím, uvědomuji si, že právě ona mi dává jistotu, že dosud žiju. A pro ji ještě žiju rád.“

zluna | 26. 08. 2006, 11:59:39 | více příspěvků | napsat uživateli

Tak jsme se trochu proběhli po světě a dnes zaskočíme zase domů. Předkládám vám zde úryvek z knihy „Črty ze Šumavy“, kterou její autor, „básník Šumavy“ Karel Klostermann, poprvé vydal v Plzni roku 1890.

V Prášilech je všechen život buď přímo, nebo nepřímo odvislý od knížete Schwarzenberga; kam oko dohlédne, patří mu všechny lesy. Jeho majetkem jsou i všechny pily a plavební kanály. Na jeho území leží uprostřed lesní tišiny také krásné jezero. Je už delší dobu opatřeno stavidly, a když se na jaře stovky přítoků z kopců a na výšině ležících slatí naplní až po okraj vodou, otevírají se stavidla a hnědý, hučící proud vyplní koryto Jezerního potoka a odnáší nesmírné masy polenového dříví do Křemelné, která je pak odvádí do Otavy.
Kdysi, před mnoha lety, jsem tady byl v zimě. Na horách leželo obrovské množství sněhu, div pod ním větve starých smrků natěsnány jeden vedle druhého, ne jednotlivě jako teď. Vydal jsem se do lesa v doprovodu hajného s úmyslem ulovit několik kvíčal. Štěstí nám přálo, vraceli jsme se domů s plnými brašnami, ale nad lesem i údolím se rozprostřela podivná, sivá mlha a jehličí stromů, chlupy hajného kabátce, naše kníry i všechny předměty se naježily třpytivými mrznoucími jehličkami. Kolem nás bylo mrtvé ticho; v šumavských lesích je beztak málo ptactva a i v létě to prozpěvuje a trylkuje v lese a v houští mnohem méně, než dole v rovině; ale v zimě, zvláště k večeru, je tady ticho přímo strašidelné. Najednou se ale ozval tichý, flétnovitý zpěv, potom znovu a docela blízko a ještě jednou a náhle jsem měl pocit, že studený zimní vzduch je na desetihlasně, ale stohlasně prozvučován.
"Co je to?" obrátil jsem se udiveně na šedivého hajného.
Stál nehnutě a jeho jinak ošlehaná tvář viditelně pobledla.
"Bůh nám buď milostivý, pane," ozval se konečně tiše a ukázal na vysoký smrk. "Podívejte se tam nahoru, sedí tam moroví ptáci. To není dobré znamení".
Hleděl jsem naznačeným směrem a opravdu, seděli tam, namačkáni jeden vedle druhého na všech větvích. Odráželi se od bělostného sněhu skoro purpurově; podle zabarvení a neustálého pokyvování chocholkami jsem je rozeznal na první pohled. Kdysi jsem je viděl i vycpané.
"Moroví ptáci?" opáčil jsem s podivem. "Ale vždyť jsou to brkoslavové!"
"Říkejte jim jak chcete, pane; jsou to moroví ptáci a tenhle rok bude pro nás nešťastný."
Věděl jsem, že tihle krásní hosté ze severu zavítají do našich končin jen o některé zimě, většinou se objeví znovu až za několik let. Pokud ale přiletí, pak vždycky v nespočetných hejnech. Jejich zřídkavý přílet, související většinou s tuhou zimou, neušel pozornosti domorodců a ti si ho vykládají po svém.
"Nestřílejte, pane," prosil mě stařec, jakmile jsem zacílil. "Nestřílejte, z krve těchhle ptáků vzniká mor. Dost na tom, že se tady objevili."
Poslechl jsem ho a vydal se s ním na zpáteční cestu. Zvedl se dosti silný vítr, shůry se na nás sypal sníh a staré smrky vrzaly a sténaly jako by si už předem notovaly smutnou píseň. Stařec už nepromluvil a já se neubránil mrazivému pocitu, ačkoliv mě rychlá chůze zahřívala. Stmívalo se, horský hřbet na západě se už docela propadl do šera a z Prášil k nám doléhalo tiché večerní vyzvánění.
Když se na jaře začalo plavit dříví, došlo k neštěstí; jeden muž ztratil při odstrkování polen rovnováhu a zřítil se do vířícího, klokotajícího proudu. Jeho k nepoznání zohavenou mrtvolu vylovili až v nížině. V létě se pak stalo, že bavorští pytláci zastřelili nejstaršího syna hajného; zemřelo i vícero dětí, což se ostatně stávalo každoročně, avšak tentokrát to vzbudilo pozornost. Onemocněl i starý hajný, dlouho postonával, a když se zotavil, už to nebyl ten zdatný muž co dřív. Musel odejít do výslužby a sedával hodiny a hodiny za pecí. Schovával tvář v dlaních a mumlal:"To ti moroví ptáci…!“
Pověra zase měla živnou půdu. Nikdo nepřemýšlel o tom, že v létech, kdy brkoslavové do kraje nezavítali, se taky přihodilo nejedno neštěstí.

zluna | 23. 08. 2006, 18:54:01 | více příspěvků | napsat uživateli

Včera jsem vám předložil příběh z dálného východu, dneska pro změnu další vybírám zase z končin západních. Přináším vám zde jednu kapitolu z půvabné knihy "Irský deník" německého spisovatele, nositele Nobelovy ceny, Heinricha Bölla, který v ní popisuje Irsko 50. let 20. století.


Když si chce Seamus jednu vypít...

Když si chce Seamus jednu vypít, musí si dobře rozmyslet, na kdy si objedná žízeň. Pokud jsou v místě cizinci, (a ti nejsou všude), může žízni trochu popustit uzdu, protože cizinci smějí pít, kdykoliv mají chuť, a tak se může i domorodec klidně mezi ně postavit k pultu, zejména když je folklóristickým prvkem, žádoucím pro cizinecký ruch. Ale po prvním září musí Seamus svou žízeň regulovat. V pracovní dny je policejní hodina v deset večer, což je dost tvrdé, protože za teplých a suchých zářijových dnů pracuje Seamus často až do půl desáté, někdy i déle. V neděli však musí žízeň přinutit, aby přišla buď odpoledne do dvou hodin, nebo večer mezi šestou a osmou. Trval-li oběd dlouho, dostane žízeň teprve po druhé hodině, a tak najde Seamus svou oblíbenou hospodu zavřenou, a i když se mu podaří přivolat klepáním hostinského, bude tento velmi SORRY a vůbec se mu nebude chtít riskovat pro sklenici piva nebo pro jednu whisky pět liber pokuty, jízdu do hlavního města provincie, ztrátu pracovního dne. V neděli mezi druhou a šestou hodinou mají hospody zavřeno a místnímu policistovi se nedá nikdy věřit. Existují přece lidé, kteří mají v neděli po těžkém obědě záchvaty korektnosti a opíjejí se věrností k zákonům. Ale Seamus měl taky těžký oběd a jeho touha po sklenici piva není rozhodně nepochopitelná, tím méně hříšná.

A tak stojí Seamus pět minut po druhé na návsi a uvažuje. Zakázané pivo chutná ve vzpomínkách jeho žíznivého hrdla samozřejmě lépe než pivo, které může dostat kdykoliv. Seamus přemýšlí. Východisko existuje, mohl by vytáhnout z kůlny kolo, odšlapat šest mil do vedlejší vesnice, protože tamější hostinský mu musí dát to, co mu domácí hostinský musí odepřít: jeho pivo. Tento nejasný zákon o pití je doplněn floskulí, že se nesmí odmítnout chladný nápoj cestujícímu, vzdálenému alespoň tři míle od své domovské vesnice. Seamus pořád ještě uvažuje: zeměpisná poloha je pro něho nepříznivá – člověk si bohužel nemůže vybrat místo svého narození – a Seamus má smůlu, že nejbližší hospoda není přesně tři, nýbrž šest mil daleko – což je pro Ira mimořádná smůla, neboť šest mil bez hospody je vzácnost. Šest mil tam, šest mil zpátky – dvanáct mil, víc než osmnáct kilometrů pro sklenici piva a ještě k tomu kus do vrchu. Seamus není žádný zpiťar, jinak by si tak dlouho nelámal hlavu, ale dávno by už seděl na kole a v kapse by mu vesele cinkaly šilinky. Chce si přece dát jenom jedno pivo. Šunka byla samá sůl, zelí ostré jako meč – a copak se hodí pro muže, aby hasil žízeň vodou ze studny nebo podmáslím? Dívá se na plakát, který visí na hospodě: obrovská, naturalisticky namalovaná sklenice piva, hořký nápoj tak chladný a tmavý jako lékořice a na něm bílá, sněhobílá pěna, kterou olizuje žíznivý tuleň. A LOVELY DAY FOR A GUINESS! (Den jako stvořený na pivo!) Ó Tantale! Šunka samá sůl, zelí samý pepř.

S nadávkami se vrací Seamus domů, vytahuje z kůlny kolo, vztekle dupne do pedálů. Ó Tantale – a což teprve účinek obratné reklamy! Je horko, vedro k zbláznění, kopec je příkrý, Seamus musí seskočit, vede kolo, potí se a nadává. Své nadávky nečerpá ze sexuální oblasti, jak to dělají národy pijící víno, jeho nadávky jsou nadávkami pijáka lihovin, rouhavější a duchovnější než nadávky sexuální, neboť ať je to jak chce: v lihovinách vězí duch. Nadává na vládu, nadává patrně i na kněžstvo, které se zuby nehty drží toho nejasného zákona (v Irsku má klérus rozhodující slovo při zadávání hospodských licencí, při stanovení policejní hodiny, při tanečních zábavách), tenhle upocený žíznivý Seamus, který stál před několika hodinami tak oddaně a s upřímnou zbožností v kostele a poslouchal nedělní evangelium.

Konečně se vyšplhal na vrchol kopce. A tady se teď odehraje kabaretní výstup, který bych rád popsal, protože tu Seamus potká svého bratrance Dermota ze sousední vesnice. Dermot měl také nasolenou šunku, opepřené zelí, ani on není žádný zpiťar, chce na svou žízeň jen jednu sklenici piva. Také on stál v sousední vesnici – před plakátem s naturalisticky namalovanou sklenicí piva, s požitkářským tuleněm, také on uvažoval, pak konečně vytáhl z kůlny kolo, vytlačil je na kopec, nadával, potil se – a teď potkal Seama. Jejich dialog je stručný, ale rouhavý – a pak už Seamus uhání s kopce k Dermotově hospodě a Dermot k Seamově a oba udělají to, co neměli v úmyslu: zpijí se do němoty, protože by se nevyplatilo dělat takovou cestu pro jedno pivo, pro jednu whisky. A tak někdy tuhle neděli budou tlačit vrávoravě a se zpěvem kola do kopce, s krkolomnou odvahou uhánět s vršku. Než se setmí, stanou se z nich, kteří nejsou žádní pijani, pořádní zpiťaři.

Ale třeba se Seamus, který stojí po druhé hodině žíznivý na návsi a pozoruje mlsajícího tuleně, rozhodne počkat a nechá kolo v kůlně. Třeba se rozhodne – jak ponižující pro správného mužského! – že svou žízeň uhasí vodou nebo podmáslím, praští sebou na postel s nedělními novinami. V odpoledním úmorném vedru a tichu si zdřímne, najednou se probudí, podívá se na hodinky a k smrti zděšený – jako kdyby mu byl v patách ďábel – se vřítí do protější hospody, protože je tři čtvrti na osm a jeho žízni už zbývá jen čtvrt hodiny. Hostinský již začal stereotypně vyvolávat: "READY NOW, PLEASE! READY NOW, PLEASE!" (Zavíráme, prosím! Zavíráme, prosím!) Rychle a vztekle, s pohledem upřeným na hodiny, naleje do sebe Seamus tři, čtyři, pět sklenic piva, převrátí do sebe několik skleniček whisky, protože hodinová ručička neustále klouže k osmičce, a vtom už hlásí stráž, stojící venku před dveřmi, že se sem pomalu courá vesnický policajt. Existují přece lidé, kteří mají v neděli odpoledne záchvaty špatné nálady a věrnosti k zákonu.

Koho v neděli těsně před osmou hodinou překvapí hostinského náhlé "Zavíráme, prosím!", ten může vidět, jak se všichni řítí dovnitř, všichni ti, co normálně nepijí, kterým však najednou došlo, že hospoda brzy zavře a že oni ještě neudělali to, nač by možná vůbec neměli chuť, kdyby neexistovalo tohle bláznivé zařízení: že se ještě neopili. Pět minut před osmou tu není k hnutí. Všichni zahánějí žízeň, která třeba přijde v deset, v jedenáct hodin, ale která třeba taky nepřijde. Kromě toho si každý myslí, že se musí trochu blýsknout. A tak zoufalý hostinský zavolá na pomoc ženu, neteře, synovce, babičku, pramáti a tetu, protože musí ještě tři minuty před osmou načepovat pro celý lokál sedmkrát dokola. Musí se ještě vytočit a vypít šedesát půllitrů piva a právě tolik whisky. Tato radost z pití, tato radost z častování má v sobě něco dětinského, něco z tajného kouření cigaret těch, kteří právě tak tajně zvracejí jako kouří – a konec, když se přesně v osm objeví strážník ve dveřích, konec je dočista barbarský. Bledí, zatrpklí sedmnáctiletí chlapci schovávají se někde v chlévě a lijí do sebe pivo a whisky, splňují nesmyslná pravidla hry mužského spolku, a hostinský, ten vybírá peníze: hromadu librových bankovek, cinkající stříbro, peníze, peníze – ale zákonu se učinilo zadost.

Ale neděle přece ještě dávno neskončila. Je přesně osm – ještě brzy, a teď se může opakovat s libovolným obsazením kabaretní výstup, který se odehrál odpoledne ve dvě hodiny se Seamem a Dermotem. Večer kolem čtvrt na devět se nahoře na kopci potkají dvě skupiny opilců. Aby vyhověli zákonnému nařízení o třech mí1ích, vystřídají pouze vesnice, jenom hospody. Spousta kleteb stoupá v neděli k nebi v této zbožné zemi, která je sice katolická, ale do které nikdy nevkročil římský žoldnéř. Kus katolické Evropy mimo hranice Římské říše.

uživatel eliminován | 23. 08. 2006, 10:33:02

Orfeus: Chvěješ se!...Jak jsi slabounká
Eurydika: Řekl jsi: Miláčku!
Ach ano, užuž jsem tam dole
zapomínala, když mi náhle vytanula
tvoje slova, že v podsvětí je vedle pramene zapomenutí
i pramen paměti...
Orfeus: Našlas jej?
Eurydika: Nehledala jsem jej...Nejhlubší bytí
je právě v nevědomí přemoženém láskou...
Stačila její úzkost o tebe,
její soucit i rozkoš i pravdivost,
abys byl zase u mne, pomáhal mi, vyzařoval
vším tím, co nemůžeme zvědět o sobě...