Bavlnka | 16. 09. 2006, 19:05:27 | více příspěvků | napsat uživateli

Dani, byla to spíš taková zkratka té knihy, nebylo to špatné. Kolikrát jsem se i docela zasmála, a bylo to dobře udělané. Měl to hlavu a patu. Staří vzpomínali a mladí hráli ty situace. Výborný. Třeba měli v láhvi irskou whiski a chtěli si s dámama udělat na lodi piknik, a jeden říká, přece bys slečně nenabízel ten tři dny starej čaj, a ještě v takové hrozné láhvi! Po nějaké době, kdy se přihodilo už nevím co, byla dáma dost na prášky a říká, dejte mi napít toho tři dny starého čaje! A celej jim ho vypila. !1349!

uživatel eliminován | 16. 09. 2006, 18:01:52

a o cem? nedovedu si to fakt predstavit. ono se ale v divadle deje leccos. vzpominam si na jednu inscenaci rusalky.....!935!

uživatel eliminován | 16. 09. 2006, 12:41:44

jak z toho mohli udelat divadelni hru?
ja mam dvd, koupila pred casem, ale jeste nepouzila, schovavam si to na .... no na nekdy. pred mnoha lety jsem to videla v kine, myslim, ze ten dvd je to same, i kdyz na tom je datum 2004.

zluna | 15. 09. 2006, 18:45:20 | více příspěvků | napsat uživateli

Posledně jsem zde uvedl poněkud delší úryvek z knihy "Tři muži na toulkách" od anglického spisovatele Jerome Klapky Jeromea a jen letmo jsem se zmínil o jeho nejznámějším díle, "Tři muži ve člunu". Napadá mě ale, že by tohle nádherné dílko nemělo být odbyto pouhou zmínkou a tak sem dnes předkládám dvě kratší pasáže z 15. kapitoly, v nichž autor vzpomíná na své rané seznamování se s plavidly:


Dnes ráno jsme si povídali o svých zkušenostech na řece a znovu jsme si vypravovali historky o svých prvních pokusech v umění veslařském. Má nejranější vzpomínka je, jak se nás pět složilo po třech pencích, jak jsme se vydali na podivně zkonstruovaném voru na jezírko v Regent's Parku a jak jsme se pak sušili v domku hlídače parku.

Oblíbiv si po této příhodě vodu, často jsem se plavil na voru po vodních nádržích v různých předměstských cihelnách. Tento sport je zajímavější a napínavější, než by si kdo představoval, zvláště když jste uprostřed nádrže a majitel materiálu, z něhož je vor udělán, se najednou objeví na břehu s pořádnou holí v ruce.

Když toho pána spatříte, napadne vás, že se mu nijak nemůžete vyrovnat ani postavením, ani konverzačním uměním a že budete-li moci se mu vyhnout, aniž by to vypadalo neslušně, raději se mu vyhnete. Proto je vaším cílem dostat se na protější stranu nádrže a tiše a rychle odejít domů. Přitom se tváříte, že ho nevidíte. On naproti tomu touží vás vzít za ruku a pohovořit si s vámi.

Ukáže se, že zná vašeho otce, ba že zná důvěrně i vás, ale to vás k němu nijak netáhne. Říká, že vás naučí brát mu prkna a dělat si z nich vor, ale poněvadž to sám už dobře umíte, připadá vám tato nabídka - nepochybně dobře míněná - zbytečná a ostýcháte se obtěžovat ho jejím přijetím.

Avšak jeho touha setkat se s vámi odolá všemu vašemu chladu a energický způsob, jakým vám nadbíhá sem tam kolem nádrže, aby byl na místě a mohl vás přivítat, až přistanete, je velice lichotivý. Je-li tlustý a dýchavičný, snadno mu uniknete. Je-li však typ mladistvý a dlouhonohý, je setkáni nevyhnutelné. Rozhovor je však neobyčejně krátký. Z největší části ho vede on sám a vaše poznámky jsou hlavně vykřičníkového a jednoslabičného rázu, a jakmile se vám naskytne příležitost odpoutat se od něho, učiníte tak.

Tréninku v plavbě na voru jsem věnoval asi tři měsíce, a poněvadž jsem za tu dobu udělal takový pokrok, že už nebylo třeba setrvat při tomto druhu umění, rozhodl jsem se, že se věnuji opravdovému veslování, a vstoupil jsem do veslařského klubu na řece Lea.

----------------------------------------------------------------------------------------

Plachtění je věc, která vyžaduje znalost i cvik, ačkoliv jako hoch jsem si to nemyslel. Představoval jsem si, že to přijde samo, jako když si člověk hraje s míčem. Znal jsem jiného chlapce, který byl téhož názoru, a tak nás jednoho větrného dne napadlo, že bychom se mohli o ten sport pokusit. Byli jsme u Yarmouthu a rozhodli jsme se, že se projedeme po řece Yare. V loděnici u mostu jsme si vypůjčili plachetnici a vypluli jsme.

"Dnes je trochu drsné počasí," řekl nám člověk, který nás odstrkoval. "Bude dobře, když skasáte plachetní pás a otočíte loď k návětří, až budete za ohybem řeky."

Odpověděli jsme, že si to budeme pamatovat, a opustili jsme ho, bodře mu popřávše dobrého dne. Přemýšleli jsme, jak se loď otáčí k návětří a jak se skasává plachetní pás a co to vůbec je.

Veslovali jsme, dokud jsme neztratili město z dohledu. Potom, majíce před sebou širokou vodní plochu, nad níž burácel vítr jako učiněný uragán, jsme uznali, že je čas zahájit operace.

Hektor - myslím, že se tak jmenoval - vesloval dál, zatímco já jsem rozvinoval plachtu. Byla to složitá práce, ale konečně se mi to podařilo. Teď však bylo třeba rozřešit otázku, co je hořejší konec plachty.

Vedeni jakýmsi přirozeným pudem konečně jsme samozřejmě rozhodli, že spodek je vršek, a snažili jsme se plachtu připevnit obráceně. Ale trvalo dlouho, než se nám podařilo ji vytáhnout, ať už jedním nebo druhým koncem napřed. Zdálo se, že plachta má dojem, že si s ní hrajeme na pohřeb a že já jsem nebožtík a ona rubáš.

Když zjistila, že to tak není, praštila mě přes hlavu ráhnem a odmítla cokoliv dělat.

"Namoč ji," řekl Hektor, "hoď ji do vody a namoč ji."

Lidé na lodi prý vždycky plachtu dříve namočí, než ji napnou. Tak jsem ji namočil, ale bylo to ještě horší než předtím. Suchá plachta, která vám lne k nohám a omotává se kolem hlavy, není příjemná, ale když je nasáklá vodou, jsou to úplná muka. Konečně jsme ji spojenými silami vytáhli. Napnuli jsme ji nikoli přímo nohama vzhůru - vršek směřoval spíš trochu stranou a připevnili jsme ji ke stěžni záchytkou, kterou jsme si pro ten účel trochu přiřízli.

Konstatuji prostě jako fakt, že loď se nepřevrhla. Nedovedu podat vysvětlení, proč se nepřevrhla. Často jsem o tom přemýšlel, nikdy jsem však nedospěl k uspokojivému vysvětlení tohoto úkazu. Snad je tento výsledek nutno přičíst přirozené nepovolnosti všech věci na tomto světě. Možná že loďka podlehla dojmu, který v ní vzbudilo povrchní pozorování naší činnosti, a usoudila, že jsme si toho dopoledne vyjeli spáchat sebevraždu, a proto si umínila,. že nás zklame. To je jediné vysvětlení, které mohu nabídnout.

Jen proto, že jsme se křečovitě drželi okraje loďky, se nám podařilo jakžtakž se v ní udržet. Byla to však vyčerpávající práce. Hektor řekl, že piráti a jiní mořeplavci při prudkých nárazech větru přiváží kormidlo, k čemu se dá, a svinou hořejší plachtu. Měli bychom se prý také o něco podobného pokusit. Ale já jsem byl pro to, abychom nechali loďce na vůli, jak se sama s větrem vypořádá.

Poněvadž můj návrh byl nejsnáze proveditelný, přijali jsme ho, rozhodli držet se okraje loďky a dovolit jí, ať si dělá co chce. Loďka plula proti proudu ještě asi míli rychlostí, jakou jsem od té doby ještě neplul a nikdy už plout nechci. Potom se v jedné zatáčce tak naklonila, že polovina plachty byla pod vodou. Potom se zase zázrakem sama narovnala a letěla k dlouhému, nízkému bahnitému břehu.

Ten bahnitý břeh nás zachránil. Loďka si prorazila cestu přesně do jeho středu a zastavila se. Když jsme zjistili, že jsme zase schopni jednat podle vlastní vůle, místo aby se s námi třepalo a házelo jako s hrachem v měchu, dolezli jsme k plachtě a odřízli ji.

Měli jsme plachtění až po krk. Nechtěli jsme tento sport přehánět a přesytit se jím. Projeli jsme se na plachetnici - byla to v každém směru dobrá, vzrušující a zajímavá plavba - a teď jsme si pro změnu chtěli zaveslovat.

Chopili jsme se vesel a snažili se vyprostit loďku z bahna. Přitom se nám podařilo jedno veslo zlomit. Pak jsme si počínali opatrněji, ale vesla byla stará a chatrná, druhé prasklo ještě snadněji než první a byli jsme hotoví.

Před námi se asi na sto yardů prostíralo bahno a za námi byla voda. Nezbylo nic než sedět a čekat, až se někdo objeví.

Počasí nebylo takové, aby vylákalo lidi na řeku, a tak trvalo tři hodiny, než se někdo objevil. Byl to starý rybář, který nás s nesmírnou námahou konečně vyprostil, vzal do vleku a tímto potupným způsobem dopravil do přístaviště loděk.

Když jsme si spočítali, co jsme dali jako spropitné rybáři, který nás dopravil domů, co jsme zaplatili za dvě zlámaná vesla a za vypůjčení loďky na čtyři a půl hodiny, shledali jsme, že nás ta plavba stála značnou část našeho týdenního kapesného. Získali jsme však zkušenost. Říká se, že zkušenost je vždycky laciná, ať stojí cokoliv.

zluna | 13. 09. 2006, 21:56:41 | více příspěvků | napsat uživateli

Anglický autor Jerome Klapka Jerome se světově proslavil svým kouzelným vyprávěním "Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)" z roku 1889, jehož obsahem je plavba tří kamarádů (George, Harris a Jerome) po řece Temži. Autor se k těmto protagonistům vrátil ještě v roce 1900 následným vyprávěním "Tři muži na toulkách", v němž líčí jejich putování do střední Evropy, kde byl jejich cílem "Černý les" neboli "Schwarz Wald", rozprostírající se na jihozápadě Německa. Z tohoto vyprávění jsem pro dnešek vybral úryvek, ve kterém autor popisuje příhody této trojice, při zastávce v Praze:


Návštěvu Prahy jsme byli nuceni poněkud prodloužit. Praha je totiž jedno z nejzajímavějších měst v Evropě. Její kameny jsou prosáklé historií a bájemi; každé její předměstí určitě bylo někdy bojištěm. To je to město, co počalo reformaci a vysedělo třicetiletou válku. Ale poloviny všech svých útrap mohla být Praha patrně ušetřena, kdyby měla méně veliká a ne tak lákavě příhodná okna. První z těch mohutných katastrof uvedla v pohyb tím, že vyhodila sedm katolických konšelů z oken své radnice na píky husitů. A k té druhé dala později signál tím, že z oken starobylého hradu na Hradčanech vyhodila zase královské místodržící – to byla druhá pražská defenestrace. Od těch dob se v Praze rozhodovalo ještě o mnoha fatálních problémech; ale jelikož se vyřešily bez násilí, lze patrně usoudit, že se projednávaly ve sklepích. Okno jakožto argument by zřejmě pro každého roduvěrného Pražana znamenalo vždycky příliš silné pokušení.
V Týnském chrámě stojí červotoči rozrytá kazatelna, z které kázal Jan Hus. Dnes je z téhož místa slyšet hlas kněze papeženského, zatímco v daleké Kostnici hrubě otesaný kamenný kvádr, zpola zarostlý břečťanem, označuje místo, kde Hus a Jeroným byli upáleni na hranici. Na takové drobné ironie si historie potrpí. V témž chrámě je pohřben Tycho de Brahe, astronom, který se dopustil toho běžného omylu, že zemi s těmi jedenácti sty vyznáními a jediným lidstvem pokládal za střed vesmíru; ale jinak se na hvězdy díval správně.
Špinavými pražskými uličkami, vroubenými paláci, se v divém spěchu často hnal slepý Žižka a ne zrovna moc skrupulózní Valdštejn – toho Praha pasovala na hrdinu; a je vážně hrdá na to, že byl jejím měšťanem. V jeho pochmurném paláci na Valdštejnském náměstí vám jako posvátné místo ukazují pokojík, kde se modlíval, a sami sebe, jak se zdá, přesvědčují, že měl doopravdy duši. Příkré, klikaté pražské cesty musely být mnohokrát ucpány, jednou prchajícími vojsky Zikmundovými, za nimiž se řítili krvelačně rozlícení táborité, jindy sinalými protestanty, pronásledovanými vítěznými katolíky Maxmiliánovými. Do pražských bran hřímali a na pražských mostech se bili tu Sasové, tu Bavoři, tu Francouzi, tu "světci" Gustava Adolfa, tu ocelové válečné stroje Bedřicha Velikého.
Význačným rysem Prahy jsou odedávna židé. Občas pomáhají křesťanům v jejich oblíbeném řemesle vzájemného vyvražďování a veliký prapor, visící od klenby "Altneuschule", je svědectvím odvahy, s kterou podporovali katolického Ferdinanda v bojích proti protestantským Švédům. Pražské ghetto bylo jedno z prvních v Evropě a v malé synagoze, jež dosud stojí, konají pražští židé pobožnosti už osm set let; jejich ženské naslouchají těm pobožnostem zvenčí, s ušima u úzkých otvorů, zřízených pro ně v masivních zdech. Přilehlý židovský hřbitov, "Bethchajim, čili dům života", vypadá, jako by byl mrtvými přeplněn k prasknutí. Staletý řád přikazuje, že jen zde, v tomto stísněném políčku, smějí kosti izraelitů odpočívat. A tak tu omšelé a zpřerážené náhrobní kameny leží nahloučeny v zmatených kupách, jako kdyby je v zápase o místo vyvracely a přehazovaly ty zástupy pod nimi.
Zdi ghetta jsou už dávno srovnány se zemí, ale pražští židé pořád ještě lnou k svým páchnoucím uličkám, ačkoli už jsou ty uličky rychle nahrazovány pěknými novými třídami, které slibují, že se tahle čtvrť nakonec změní v nejsličnější část města.
V Drážďanech nám radili, abychom v Praze nemluvili německy. Všude v Čechách vře už po léta národností nenávist mezi německou menšinou a českou většinou, a být omylem považován za Němce, to je v určitých pražských ulicích moc nepříjemné pro člověka, jehož zdatnost v běhu o závod už není to, co bývala. Ale my jsme v těch určitých pražských ulicích přece jen mluvili německy; nezbývalo nám totiž nic jiného než mluvit buď německy nebo nijak. Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má čtyřicet dvě písmena, takže cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit. A tak jsme se shodli v tom, že své zdraví vystavíme mnohem menšímu riziku, když se budeme držet němčiny, a musím říci, že se nám nic nestalo. Proč, to se jenom dohaduji. Pražáci jsou lidé neobyčejně bystří; a do naší němčiny se možná vloudily drobné chybičky, pokud šlo o přízvuk, nepatrné nepřesnosti, pokud šlo o gramatiku, a to asi Pražanům odhalilo fakt, že přes všechny vnější známky přece jen nejsme rodilí Němci. Nikterak za tímto vysvětlením nestojím; předkládám je pouze jako jedno z možných.
Ale abychom se vyhnuli zbytečnému nebezpečí, vydali jsme se na prohlídku Prahy s ciceronem. Ani jediný z ciceronů, které jsem dosud poznal, nebyl dokonalý. Tenhle měl dva jasné nedostatky. Jeho angličtina byla nesporně ubohá. Vlastně to ani nebyla angličtina. Nevím, za co by se to dalo prohlásit. Ale to nebyla tak docela jeho chyba; učil se anglicky u jedné dámy ze Skotska. Já rozumím skotštině dost dobře – má-li člověk držet krok s moderní anglickou literaturou, tak je to nezbytné -, ale porozumět horalské skotštině, vyslovované se slovanským akcentem a občas zpestřené německými přehláskami, to klade na inteligenci příliš vysoké požadavky. Hodinu nám trvalo, než jsme se zbavili dojmu, že se ten člověk dusí. Nejdřív jsme každou chvíli čekali, že nám dokoná v náručí. Během dopoledne jsme si však na něj zvykli a postupně jsme ovládali instinktivní nutkání praštit ho pokaždé, když otevřel ústa, do zad, nebo strhat z něho šaty. Později jsme dokonce jistému procentu z toho, co říkal, přece jen porozuměli, a to nás přivedlo k objevu jeho druhého nedostatku.
Nedávno zřejmě vynalezl vodičku pro růst vlasů a přemluvil nějakého místního lékárníka, aby ji vyráběl a inzeroval. A teď strávil polovinu času tím, že nás upozorňoval nikoli na krásy Prahy, ale na dobrodiní, jež by z používání té jeho smíchaniny vzešlo lidstvu; a konvenční přikyvování, s kterým jsme pod dojmem, že se tak výmluvně rozohňuje nad vyhlídkami a architekturou, přijímali jeho nadšení, si vykládal jako chápavý zájem o ten zatracený lektvar.
To mělo za následek, že už ho od tohoto tématu nebylo možno odvrátit. Pobořené paláce a drolící se kostely odbýval kratičkými zmínkami, jako kdyby šlo o bezvýznamné hlouposti, které hovějí jen dekadentním zálibám. Svou povinnost spatřoval nikoli v tom, aby nás vedl k zadumání nad spoustami, jež natropil čas, ale spíš aby zaměřil naši pozornost k prostředkům, jež ty spousty mohou zahladit. Co nám bylo do hrdinů s rozbitou hlavou nebo do světců s hlavou bez vlasů? Náš zájem by se měl rozhodně týkat světa živoucího; dívek a jejich bohatých vrkočů, či spíš těch bohatých vrkočů, které by mohly mít, kdyby uvážlivě používaly vodičky "Kofka", mladíků a jejich bujných knírů – no prostě všeho toho, co zobrazuje nálepka na lahvičce.
Bezděky si v duchu rozdělil svět na dvě oddělení. Na svět minulý ("Před použitím"), což je svět nanicovatý, nezajímavý, už na pohled protivný; a na svět budoucí ("Po použití"), což je svět žírný, bujarý, v němž je každému požehnáno. A v důsledku toho neměl potřebnou způsobilost k průvodcování po výjevech ze středověku.
Každému z nás poslal pak jednu láhev toho přípravku do hotelu. Patrně jsme se jí v počátečním stádiu rozhovoru s ním nevědomky dožadovali. Pokud jde o mě, nemohu tu vodičku ani pochválit, ani zatratit. Po dlouhé řadě zklamání už nemám v tyhle věci důvěru; nemluvě o tom, že neustálý pach po parafínu, třeba slabý, může vyvolat různé poznámky, zvláště když je člověk ženatý. Kdepak, teď už se ani vzorek neodvažuji vyzkoušet.
Svou láhev jsem věnoval Georgeovi. Sám o ni požádal, že prý ji pak v Anglii pošle jednomu svému známému do Leedsu. Později jsem se dověděl, že Harris mu tu svou láhev věnoval taky, pro téhož známého.
Od chvíle, kdy jsme odjeli z Prahy, nám pořád něco neodbytně připomínalo cibuli. I George to musel uznat. Ale připisoval to té spoustě česneku, co se v Evropě používá při vaření.
Ještě v Praze jsme Harris a já prokázali Georgeovi přátelskou službu. Už hodnou dobu jsme pozorovali, jak si George čím dál víc pochutnává na plzeňském pivu. A to je zákeřný nápoj, tohle německé pivo, zvláště když je horko; tím se člověk nesmí moc napájet. Do hlavy vám sice nestoupne, ale po nějakém čase vám zničí línii. Kdykoli přijíždím do Německa, tak si říkám:
"A teď žádné pivo! Když, tak nějaké to zdejší bílé víno s kapkou vody. Sem tam možná skleničku minerálky nebo sodovky. Ale pivo, to nikdy – nebo teda zřídkakdy."
To je správné a prospěšné rozhodnutí, které doporučuji všem, kdož cestují. Kéž bych se ho sám dokázal držet. George, ačkoli jsem ho snažně prosil, se však rozhodně odmítl podřídit takovému striktnímu omezení. Když se prý pije s mírou, tak je německé pivo přímo zdravé.
"Jedna sklenice dopoledne," prohlásil, "a jedna nebo i dvě večer, to nikomu neublíží."
V tom měl možná pravdu. Harrisovi a mně však působilo starosti, že těch sklenic vypil obyčejně šest.
"To bychom mu měli nějak zatrhnout," pravil Harris. "To už je na pováženou."
"U něho je to dědičné, jak mi sám vykládal," pravil jsem já. "Celá jeho rodina trpí žízní v jednom kuse."
"No, byla by tu apollinárská kyselka," uvažoval Harris. "Ta, když se do ní vymačká kousek citrónu, je úplně neškodná. Já myslím hlavně na jeho figuru. Takhle přijde o tu svou vrozenou ladnost."
Důkladně jsme to prodebatovali, a jelikož nám přišla na pomoc sama prozřetelnost, dojednali jsme si pevný plán. K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to už jsem zapomněl. Vím jenom, že v podstatě to byl takový ten běžný pomník, představující takového toho běžného pána s takovým tím běžně strnulým krkem a na takovém tom běžném koni – na takovém tom koni, co vždycky chodí po zadních nohách a předními hrabe do vzduchu a do taktu. Ale v podrobnostech byl ten pomník osobitý. Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem; a jeho kůň měl místo běžného vodopádu coby ocasu dosti prořídlý přívěsek, který se jaksi nehodil k tomu jeho okázalému postoji. Člověk měl pocit, že kůň s takovýmhle ocasem by se neměl tak pyšně vzpínat.
Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla – velice rozumně – že než stanoví jeho definitivní umístění, vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlíp. A tak dala ještě zhotovit tři hrubé kopie toho pomníku – jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten žádoucí efekt. Jedna ta kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí.
"Jestli George není do tohohle tajemství zasvěcen," pravil Harris – chodili jsme už hodinu sami dva po městě a George seděl v hotelu a psal dopis své tetě – "jestli si všech těchhle soch nevšiml, tak z něho s jejich pomocí udělám ještě dnes večer člověka lepšího a štíhlejšího."
Při večeři jsme obratně sondovali, jak to s ním je; a když jsme zjistili, že o tom všem vůbec nic neví, vyzvali jsme ho na procházku a postranními uličkami jsme ho zavedli k tomu pravému pomníku. George se na něj podíval a hned chtěl jít dál – takový poměr má ke všem pomníkům - ale my jsme ho přiměli, aby se zastavil a prohlédl si ho pořádně. Provedli jsme ho kolem toho výtvoru čtyřikrát a předvedli jsme mu ho ze všech možných stran. Asi jsme ho tím dost otrávili, ale šlo nám o to, aby mu všecko pevně uvízlo v paměti. Vyprávěli jsme mu historii toho pána na tom koni, poučili jsme ho, jak se jmenuje umělec, který ho vysochal, a kolik ta socha váží a měří. Voperovali jsme mu ten pomník do mozku. Když jsme ho konečně nechali na pokoji, věděl o tom pomníku víc, než do té chvíle věděl o čemkoli jiném. Celého jsme ho do toho pomníku ponořili a nakonec jsme ho pustili dál jenom pod podmínkou, že tam s námi znova zajde zítra ráno, až bude na všecko líp vidět, a dohlédli jsme na to, aby si za tím účelem zapsal do notýsku, kde vlastně ten sochařský výtvor stojí.
Pak jsme s ním šli do jeho oblíbené pivnice, sedli si k němu a vyprávěli mu historky o lidech, kteří vypili spoustu německého piva, ačkoli na ně nebyli zvyklí, a zešíleli z něho a propadli vražedným mániím; o lidech, kteří si pitím německých piv připravili v mladém věku smrt; o zamilovaných mládencích, u nichž pivo zavinilo, že se rozešli s překrásnými dívkami.
V deset hodin jsme vykročili na zpáteční cestu k hotelu. Noc vypadala na bouřku, přes nadýchnutý měsíc se honily těžké mraky.
"Zpátky nepůjdeme tou cestou, kterou jsme sem přišli," prohlásil Harris, "půjdeme podél řeky. Tam je to moc hezké, když svítí měsíc."
A jak jsme tak šli, vypravoval o smutném osudu jednoho svého známého, který skončil v ústavu pro neškodné blbečky. Teď si prý na něj vzpomněl z toho důvodu, že byla zrovna takováhle noc, když toho chudáka naposled viděl. To se prý procházeli po temžském nábřeží a ten člověk Harrise velice vyděsil, protože umíněně tvrdil, že na konci Westminsterského mostu vidí sochu vévody z Wellingtonu, která, jak každý ví, stojí na Piccadilly.
Přesně v tom okamžiku jsme došli k první z těch dřevěných kopií. Stála na protější straně vozovky, uprostřed malého náměstíčka, obehnaného železným plotem. George se znenadání zarazil a opřel se o kamenné zábradlí nad vodou.
"Copak?" ptal jsem se ho. "Máš závrať?"
"Trošku," řekl George. "Odpočiňme si tady chviličku."
A zůstal tam stát a nemohl odtrhnout oči od té kopie.
"Když už je řeč o sochách," promluvil chraptivě, "tak mě vždycky znova překvapí, že jsou jedna přesně jako druhá."
"To s tebou nesouhlasím," řekl Harris. "Obrazy, prosím. Některé obrazy jsou opravdu skoro stejné jako jiné obrazy, ale socha, ta se vždycky od těch druhých soch nápadně liší. No vem si třeba ten pomník, co jsme viděli zkraje večera, než jsme šli na pivo. Ten, co na něm je ten muž na koni. Pomníků s muži na koni uvidíš v Praze dost, ale ani jeden takový jako tamten."
"Ale ano! Všecky jsou stejné," řekl George. "Na všech je stejný kůň, na všech je stejný chlap. Všecky jsou úplně stejné. To je blbost, tvrdit, že stejné nejsou."
A vypadal, jako kdyby se na Harrise zlobil.
"Proč myslíš?" zeptal jsem se ho já.
"Proč myslím?" odsekl George, otáčeje se ke mně. "Koukni se támhle na tu sakramentskou potvornost!"
"Na jakou sakramentskou potvornost?" řekl jsem.
"No támhle na tu!" křikl George. "Jen se na ni koukni! Zase ten samý kůň s půlkou ocasu a stojící na zadních, zase ten samý chlap bez klobouku, zase ten samý..."
"No to mluvíš o tom pomníku, co jsme viděli před večeří," přerušil ho Harris.
"Ale kdepak!" křikl George. "Mluvím o té soše, co stojí támhle!"
"O jaké soše?" ptal se Harris.
George se na něj zadíval; ale Harris, kdyby se byl jen trochu snažil, mohl být slušným hercem v ochotnickém divadle. Jeho obličej nevyjadřoval nic jiného než znepokojení a zármutek přítele. Pak vytřeštil George oči na mě. Já se snažil, seč jsem byl, napodobit výraz Harrisův, a ještě jsme do něj z pilnosti přidal stín výčitky.
"Nechceš jet drožkou?" zeptal jsem se co nejlaskavěji. "Já nějakou honem seženu."
"Co s drožkou, kruci?" utrhl se na mě. "Odkdypak nemáte smysl pro legraci, vy dva? To jsem si rovnou mohl vyjít s párkem přitroublých starých bab!" Načež vykročil k mostu a my museli za ním.
"To jsem moc rád, že sis jenom dělal legraci," řekl Harris, když jsme George dohonili. "Vím totiž o případu, kdy měknutí mozku začínalo právě..."
"Ách, ty blboune pitomá!" skočil mu do řeči George. "Ty víš vždycky o všem!"
Choval se opravdu velice nepříjemně.
Vedli jsme ho dál podél řeky, za divadlo. Tvrdili jsme, že tamtudy to máme blíž, a vlastně jsme ani nelhali. Na prostranství za divadlem stálo druhé z těch dřevěných zjevení. Když je George uviděl, zase se zastavil.
"Copak?" ptal se vlídně Harris. "Tobě je nějak zle, ne?"
"Já myslím, že tudyhle to blíž nemáme," řekl George.
"Máme, určitě," ujišťoval ho Harris.
"No já půjdu radši jinudy," prohlásil George, otočil se a šel zpátky; a my zase za ním.
Celou cestu po Ferdinandově třídě jsme se Harris a já bavili o soukromých ústavech pro choromyslné, které, jak říkal Harris, nejsou v Anglii vedeny zrovna nejlíp. Jeden jeho přítel, říkal Harris, který je pacientem v takovém ústavu pro choromyslné...
George ho přerušil: "Máš zřejmě spoustu přátel v blázinci."
Řekl to tónem nesmírně urážlivým, jako kdyby chtěl naznačit, že většinu Harrisových přátel jinde ani hledat nelze. Ale Harrise to nerozhněvalo; docela mírně odpověděl:
"Inu, když se nad tím člověk zamyslí, tak je to opravdu zvláštní, že jich už tolik takhle skončilo. Už mě to začíná znervózňovat."
Na rohu Václavského náměstí se Harris, který šel pár kroků před námi, zastavil.
"Tohle je moc hezká ulice, viďte?" řekl, strkaje ruce do kapes a s obdivem se rozhlížeje po náměstí nahoru.
George i já jsme se řídili jeho příkladem. Dvě stě metrů od nás, zrovna uprostřed náměstí, stál ten třetí strašidelný pomník.
Ten byl, řekl bych, ze všech nejlepší – nejvěrněji napodoboval originál a nejsnáz mohl diváka poplést. Výrazně se rýsoval proti dramatické obloze: kůň vzpínající se na zadních nohách a s tím podivně zkráceným ocasem; jezdec s nepokrytou hlavou a ukazující svým kloboukem s chocholem k měsíci, který bylo teď vidět celý.
"Hele, jestli proti tomu nic nemáte," řekl George – promluvil tónem skoro až tklivým, vůbec už ne agresivním – "tak já bych přeci jen radši jel drožkou, kdyby tu nějaká byla po ruce."
"Mně se zdálo, že vypadáš divně," pravil laskavě Harris. "Hlava, co?"
"Vypadá to tak," odvětil George.
"Já jsem si všiml, že to na tebe leze," povídal Harris, "ale nechtěl jsem o tom mluvit. Máš halucinace, viď?"
"Ne, ne! To ne!" honem se bránil George. "Já nevím, co to se mnou je."
"Já to vím," pravil rozšafně Harris, "a povím ti to. To máš z toho piva. To já znám případ, kdy jeden člověk..."
"Teď mi o něm nic neříkej," prosil George. "Ne že bych ti nevěřil, to ne, ale teď o něm slyšet nechci."
"Nejsi prostě na to pivo zvyklý," řekl Harris.
"Ode dneška se ho ani nedotknu," přikyvoval George. "Asi máš pravdu. Zřejmě mi nedělá dobře."
Zavezli jsme ho domů a uložili jsme ho do postele. Choval se velice krotce a vděčně.
O mnoho později jsme mu jednou večer, po celodenní jízdě na kole a po nesmírně chutné večeři, zapálili tlustý doutník, odstranili jsme z jeho dosahu všechny těžší předměty a prozradili jsme mu, jakou lest jsme si na něj pro jeho blaho v Praze vymyslili.
"Kolik říkáte, že jsme viděli těch kopií?" zeptal se George, když jsme mu všecko dopověděli.
"Tři," odvětil Harris.
"Jenom tři?" pravil George. "To víte jistě?"
"Naprosto jistě," přikývl Harris. "Proč?"
"Ale nic," mávl rukou George.
Ale mám dojem, že Harrisovi moc nevěřil.

zluna | 12. 09. 2006, 22:17:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Dnes tedy snad zas něco humornějšího. Vybral jsem pro tentokrát jednu kapitolku z veselé knížky Roarka Bradforda, která nese název "Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti", a která je vlastně jakýmsi komickým přepisem Starého zákona. Takže:


MOUDROSTI KRÁLE ŠALAMOUNA

Starý král David rád viděl, když kolem něho po domě pobíhalo hodně malých dětí. A nakonec to dopadlo tak, že každé z těch jeho dětí chtělo být po něm králem. Jednou jeden z jeho synů přišel a prohlásil, že chce být králem, poněvadž je nejstarší, ale najednou – kdoví, jak se to stalo – potkalo ho neštěstí a náhle umřel. A pak najednou taky druhého nejstaršího syna potkalo neštěstí a taky náhle umřel, a tak kapal jeden za druhým, pěkně po pořádku. Byl však mezi těmi chlapci jeden, nějaký Šalamoun, ten nikdy ani necekl, že by chtěl nebo měl být králem. Místo toho pořád seděl doma a učil se z knížek a držel hubu.
"Ten chlapec Šalamoun," povídá jednoho dne král David k Pánu Bohu, "má ve škole samé jedničky. Z toho jednou něco bude, myslívám si, že by mohl být třeba dobrým advokátem."
"To se ví, že má samé jedničky," odtušil Pán Bůh. "Ten hoch je otevřená hlava už teď, a jestli bude tak pokračovat a nebude běhat moc za děvčaty, tak s ním provedu určitý plán, co mám za lubem."
Ostatní bratři se mezitím pořád mezi sebou hádali, kdo z nich bude králem, až David zavře oči, a když David opravdu umřel, tu si Šalamoun jednoduše posadil na hlavu korunu, oblékl si královský oblek a byl králem. A byl z něho moc moudrý a chytrý král, to se musí nechat.
Hned na začátku jeho regýrování se mu přitrefila ta událost s dvěma ženskými, které se hádaly o to dítě, které jim bylo vyměněno v porodnici nebo kde.
"To je moje děťátko," tvrdila jedna.
"Co vás napadá, to není vaše," odporovala druhá. Tak se hádaly a štěkaly, až se to doneslo králi Šalamounovi, který hned poslal policemana, aby obě k němu přivedl.
Šalamoun si sedl na trůn a podíval se nejdřív na to dítě a pak na obě dámy. A pak se ještě jednou podíval na dítě.
"Well," řekl posléze, "tak jak do toho vidím, mé milé dámy, nepotřebujete dělat takový rámus a takovou reklamu kvůli dítěti. Vy obě jste, abych tak řekl, slušné a hezké dámy, viďte?" Tu se obě ženy vděčně na krále Šalamouna usmály. "Ovšem," pokračoval král Šalamoun, "tomu já říkám dvě moc hezké paničky. A to mi nechce jít na rozum, jak takové dvě spanilé paničky, jako jste vy dvě, mohly si vjet do vlasů kvůli takovému olezlému škaredému spratkovi, který má obličej jako umrněná oloupaná cibule."
A tu se jedna z těch paniček ušklíbla a povídá: "Vaše Veličenstvo, snad to přece není tak zlé s tou škaredostí, nebo račte to myslet snad doopravdy?"
Avšak druhá panička si jen poposedla, našpulila uraženě pusinku a bylo vidět, že se to v ní vaří.
"No, a co vy tomu říkáte?" zeptal se jí Šalamoun.
"Vaše Veličenstvo," řekla druhá, "vy račte být králem, a aby vám Pán Bůh dopřál dlouhého panování! Račte však dovolit, když vám zároveň řeknu, že neračte bejt nic jiného než docela obyčejný, drzý a hloupý neotesanec s korunou na hlavě a nic v ní. Někdo mi povídal, že račte být náramně chytrý, ale já doufám, že ho Pán Bůh už za tu lež potrestal podle práva a spravedlnosti. Král možná jste, to vám žádnej nebere, ale dejte si pozor, aby na vás nepřišel někdo chytřejší, to by z toho moh koukat funus a novej král. Vy račte sedět na trůně ve svém slavnostním královském hávu, jaká pomoc, a máte velkou moc, ale na mě si nepřijdete, já vám nenalítnu. Já dovedu rozeznat seno od slámy, když je vidím před sebou, ale když se podívám na vás, vidím jen slámu, vy jeden vožbrundo bělošská."
"Vy mě, se mně zdá, nemáte moc ráda, viďte?" zeptal sc král Šalamoun.
"Vůbec ne," řekla ona. "Neumíte nic jiného než kralovat a malým dětem už venkoncem nerozumíte. A nerozumíte vůbec ničemu. Začnete si tady něco cancat, že to hezké dítě má tvářičky jako oloupaná cibule. Chm, chachá! Jste možná králem, to vám nikdo nebere, ale takto vypadáte jako stará ropucha, když leze z podmáslí s vykulenejma očima, tak se na to koukám já, Vaše Veličenstvo."
"Ženská," zvolal král Šalamoun, "vy opravdu tomu věříte, že tohleto dítě je krásné? Vy to myslíte vážně?"
"Já nemyslím vůbec nic," odsekla mu ta paní, "já to vím!" "Tím je tedy spor rozhodnut," prohlásil král Šalamoun.
"Panička, která má tu kuráž, že tvrdí, že devítidenní dítě je krásné, musí být jeho matka. Vemte si dítě, paní, a jděte!"
Pak se král Šalamoun otočil k druhé paničce a řekl jí: "Poslechněte, madam, jakým právem jste tvrdila, že je to vaše dítě? Nevíte, že na to jsou paragrafy? Mně se zdá, že si chcete dělat ze slavného soudu blázna!"
"To prosím určitě ne, Vaše Veličenstvo," řekla madam.
"Ale teď je taková móda, že každá ženská má dítě, ale já jsem tak ošklivá, že se mi nechtělo poštěstit namluvit si pořádného mužského."
"Kdo říká, že jste ošklivá, lady?" zeptal se Šalamoun. "Já to říkám," řekla ona.
"No, já se v ženských vyznám, a mám dobré gusto," pokračoval král Šalamoun, "a tak mohu s čistým svědomím říci, že jste nejkrásnější děvče, které tenhle týden stálo před mou soudnou stolicí. Jakpak vám říkají?"
"Mé jméno jest královna ze Sáby," odvětila ta dáma, "ale moji přátelé mi větším dílem říkají jen Sába, aby to nebylo tak dlouhé."
"No tohle se ale povedlo!" zvolal král Šalamoun vesele.
"Tak vy jste Sába? Já už o vás dávno slyšel, jak prý jste krásná, a ať mě hrom na místě zabije, jestli to není pravda. Račte se postavit semhle na světlo, aby si vás Moje Veličenstvo mohlo jaksepatří prohlédnout. To je ale ohromné. Madam, vždyť vy jste krásná, že to dál nejde."
"Vy ale račte také být fešák, králi Šalamoune," usmála se královna ze Sáby. "Lidé chytří jako vy bývají většinou oškliví, ale u vás to neplatí."
"Opravdu?" zaradoval se král Šalamoun. A oba si sedli a bavili se chvíli o počasí a jaké asi budou žně, a hned zas o tom a onom, až nakonec přišli mezi řečí na to, jak je král Šalamoun chytrý.
"Já vlastně ani za to nemůžu, že jsem tak chytrý, já se tomu sám někdy musím divit," řekl král Šalamoun. "Podle všeho jsem se s tím už narodil. Zeptejte se mne na něco a uvidíte, jestli dovedu na vaši otázku odpovědět. Nechci se snad vychloubat, rozumějte mi, ale jen se mne na něco zeptejte."
"Olrajt," řekla Sába, "ale připravte se, že vám dám hodně těžkou hádanku. Povězte mi, proč filištínští nevěřili, že by Jozue mohl zastavit slunce?"
"Poněvadž si myslili, že by se slunce do zastavárny nevešlo" odpověděl promptně Šalamoun.
"Správně!" zvolala Sába. "Vy račte ale být vypečený, Vaše Veličenstvo."
"Dejte mi jinou otázku," řekl král Šalamoun. "Nechci se vychloubat, ale překypuji moudrostí, a tak bych ji rád drobátko trousil okolo sebe."
"Dobrá," řekla Sába. "Tak mi řekněte, jak se jmenovala maminka synů Zebedeových?"
"No přece paní Zebedeová, ne?" odpověděl král Šalamoun bez rozmyšlení.
"Vy račte být ale všemi mastmi mazaný, Vaše Veličenstvo!" zvolala Sába. "To už vám raděj nebudu dávat žádné otázky,"
"Ale jděte, jen se mne ještě něco zeptejte," prosil Šalamoun. "Ještě jednu otázku, dámo!"
"Tak dobře," řekla Sába, "kde byl Mojžíš, když v Egyptě zhasla všechna světla?"
"V egyptské tmě." řekl prostě Šalamoun.
"Olrajt, a kdy uviděl Izák poprvé svého otce Abraháma?" "To je lehká hádanka," zasmál se Šalamoun. "Když slavil své padesátileté narozeniny."
"Vy na mě račte být moc chytrý, Vaše Veličenstvo," řekla Sába. "Takový hezký král, a k tomu ještě s takovou moudrostí v hlavě, by mi brzy popletl hlavu. Radši se vás nebudu už na nic ptát."
"Ale jděte, miláčku, zeptejte se ještě něco," žadonil Šalamoun rozmazleně.
"No, Sire!" řekla Sába. "Já jsem na vás krátká, kampak já prostá ženská na vás, vy intelektuále."
"Ale nemluv, holčičko," stál na svém král Šalamoun.
"Zeptej se aspoň ještě jednou Mého Veličenstva na něco!"
"Tak dobře, ale já vím už napřed, že i na tohle odpovíte správně," řekla Sába, "ale to je jedno, zeptám se vás na to přece. Kdo je ve zdejším městě nejvzdělanější a nejhezčí král?"
"To je ten král," odpověděl starý král Šalamoun a byl všecek blažený, "který tady sedí a dělá zamilované oči na nejhezčí a nejchytřejší královnu ve zdejším městě nebo vůbec v kterémkoli jiném městě, a nic mu na tom nezáleží, co si o tom lidi myslí nebo co tomu řeknou."
A tak ještě nějaký čas spolu seděli a povídali si, a nakonec král Šalamoun šel a postavil chrám jeruzalémský, a když umřel, zbylo po něm devět set devadesát devět manželek, roztroušených po celém jeho paláci.

zluna | 12. 09. 2006, 06:51:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Dani, pohledů může být vskutku několik, ale takový tu v Pošumaví a v podhůří Českého lesa život skutečně byl a patrně nejen tady. Lidé byli pokornější a snad i navzájem přejícnější. Přesto však chci věřit, že je řada takových i dneska.

zluna | 11. 09. 2006, 21:28:50 | více příspěvků | napsat uživateli

Laskaví čtenáři, včera jsem vám sem bohužel nemohl předložit žádný nový střípek a tak dnes přináším dílko o to delší. Pochází z pera "básníka chodské přírody", spisovatele Jana Vrby, a jedná se konkrétně o jednu povídku z knihy "Dražinovská hora". Tak tady je:


Babička Chapálčice

Vozová cesta, vedoucí od Dražinova do Dražinovské hory, vchází do lesa právě v tom místě, kde se na první nepatrné vypnulině půdy vypíná zděná kaple, která se vyznamenává hlavně tím, že je v ní obraz Madony od Jaroslava Špillara – a že kolem ní je jednou do roka slavena dražinovská pouť, o které se v háječku pod borovicemi vyčepuje hezkých pár hektolitrů piva. Z toho je patrno, že jméno kaple je veskrze nesprávné – říká se tam totiž "U dobré vody". Ta dobrá voda je v studni kousek cesty od kaple a vyznačuje se jenom tím, že prýští z hlubokého pramene ve skále, kdežto všechny ostatní prameny v okolí jsou povrchové. Tím se vysvětluje, že se lze z ní napíti i v parném letním čase, kdy napití z ostatních studánek bývá trestáno horkou nemocí. Jiných zázraků ta voda nedělá, a také široko daleko v okolí není pamětníka, že by jí byl kdo uzdraven. Jenom prý kdysi dávno, kdy byli lidé ještě nábožnější a věřili víc na Pána Boha, vyváděla náramné zázraky. Nikdo je však nepamatuje – vyprávějí o nich jenom farní zápisy, v nichž jsou nahloučeny do tak krátké doby, že se nikterak nemohu zbavit podezření, že je páchal asi nějaký šikovný páter, aby si zmelioroval příjmy.
Kaplička sama je však hezká, je vsazena také do pěkného okolí, takže je příjemno zde chvíli setrvati a odpočinouti si před pokračováním v cestě. Staví se tu zejména v létě během dne hezká řada poutníků, neboť cestička, která tudy vede, je měkčí, pohodlnější a stinnější než prašná silnice, která se plouhá kousek cesty dál mezi poli a vede také do Klenčí.
Mnoho lidí dražinovských i klenckých tudy chodívá, ale nejčastějším poutníkem je tu přece jenom babička Chapálčice, která ji, pěšinku měkkou, hladí bosými šlapadly nejméně dvakrát denně. Je to klencká příslušnice a zůstává tam "v chalupách". Patří do počtu těch, kteří přiběhli pozdě, když Pán Bůh rozdával pozemské statky – a proto počkali na druhé dávání. A že hned potom rozdával milý Pán Bůh spokojenost s málem, dostalo se plné přehršle této ctnosti i babičce Chapálčici. Obstarávala ona snad již od mladých let klenckým sousedům všemožné posílky do Dražinova a do Domažlic, odkud její časté putování lesní pěšinkou kolem kapličky U dobré vody.
Že pak byla ženská stará a nábožná, nezapomněla na žádné z těchto cest zastaviti se na prahu kaple, kleknouti na dlažbu před zamřížovaným okénkem zamčených dveří a poděkovati nejmocnější světici i za to málo, co jí život uštědřoval po kapkách a jenom tak, aby zrovna hladem neumřela. – A právě zde a při jednom z těchto zastavení přihodila se jí ona prožluklá věc, která ji velmi zneklidnila a naplnila jí hlavu těžkou starostí ...
Bylo to ve dnech vlády babího léta, kdy v slunečném odpoledni vyrazila babička Chapálčice z Dražinova, a ohýbajíc se pod tíží své nůše, hladila zase bosými šlapadly vozovou cestu, vedoucí k Dražinovské hoře. Vozová cesta znala již dobře její velké stařecké nohy s velikými boulovitými kotníky u palců, a že měla babičku Chapálčici pro její věčně spokojený úsměv tuze ráda, měkla jí pod šlapadly a nedovolila ani nejmenšímu kaménku, aby ji uličnicky bodl do napjatých chodidel… I šla babička svým pomalým kolébavým krokem, až došla k lesu, vyškrábala se po kraťoučké stráňce a zamířila ke kapli.
Ale nastojte! -
Na prahu kaple seděl již jeden poutník – a to bylo zvláštní, že tímto poutníkem nebyl nikdo jiný než starý žid, který se každého roku na podzim zatoulal do kraje a kupoval tu zaječí kůžičky, obnošené šaty a staré hadry, které pak s menším nebo větším výdělkem prodával svým souvěrcům, jimž Jahve ráčil požehnati aspoň tolik, že měli menší krámečky na předměstí. I tentokráte stál před ním nadmutý pytel – a on seděl, přidržuje stisknutými koleny sukovici a maje ruce sepjaté na nich. Seděl tak, hově si, a usmíval se spokojeně do krásného dne nejinak, než jako by uvažoval, za kolik by asi byl tenhle krásný svět na prodej.
Babičku Chapálčici sice v první chvíli žid před kapličkou náramně zamrzel, ale hned poté se jí hnulo v prsou něco zjihlého, neboť chudý žid, který tu pokojně seděl, usmíval se a spínal ruce na kolenou, se jí docela zalíbil. Vzpomněla si honem také, že Kristus Pán přikázal milovati každého i nepřátele, a tak si řekla, že koneckonců není na tom nic divného, když sedí žid před kapličkou, poněvadž je tu pro něho místo právě tak jako pro ni a jako pro každého jiného.
I zastavila se, když došla, před ním a zavedla s ním rozprávku…
Starý žid se ochotně rozpovídal o svých obchodech, postěžoval si do špatných výdělků i do svých bohatších souvěrců, kteří ho dřou, jak mohou, ale nakonec si s rozjasněnou tváří přece jenom pochvaloval život, který je k snesení, dokud Pán Bůh dopřává člověku zdraví a dokud také ještě nohy spolehlivě slouží, takže člověk nemusí být nikomu na obtíž… A to bylo, jako by promluvil zrovna ze srdce babičce Chapálčici. Proto ji skoro mrzelo, když posléze vstal, a rozloučiv se s ní, zvedl pytel, hodil si ho na záda a odešel směrem k Dražinovu…
Dívala se za ním a viděla, jak se vratce kymácí pod svým pytlem pěšinou prostředkem louky, jak vrávoravě stoupá do mírného kopečku – a její srdce přepadl hluboký soucit s chudým židem. To proto, že znala židy – aspoň podle jejího zdání – jenom bohaté, kteří měli krámečky i krámy – a dokonce i takové, kteří měli najaté statky anebo byli advokáty a vozili se s rukama plnýma prstenů a se zlatými řetězy na vestách v kočárech. I zdálo se jí býti trochu nespravedlivé, že právě na tak dobrého a hodného žida Pán Bůh zapomněl.
A co v návalu soucitného politování babička Chapálčice neudělala…
Povzdychla si ona těžce a již poklekla na své obvyklé místo k zamřížovanému okénku před zamčenými dveřmi, sepjala ruce a jala se třesoucími rty pronášeti prosbu, s jakou jistě ještě nikdo k Madoně nepřišel… Aby ona, nejsvětější Matka boží, se přimluvila u Krista Pána, aby milostivě shlédl na toho chudého žida, který tu před chvílí seděl na prahu, a dal mu aspoň tolik, kolik mají všichni ostatní obyčejní židé, aby se nemusil vláčeti hnedle jako fechtem od vesnice k vesnici…
Když se tak pěkně pomodlila, vstala zase, navlékla si popruhy své těžké nůše na ramena a vydala se lesní pěšinkou na další cestu. – Ještě však neušla ani dvě stě kroků, když ji náhle podivná myšlenka přimrazila leknutím k zemi. Vzpomněla si ona, že židé mají docela jiného Pána Boha než my – a že proto svoji modlitbu poslala asi na nesprávné místo… A hůř než to! – Že si možná Panenku Marii i Krista Pána pohněvala, kdyžtě na nich chtěla, aby pomohli židu, jehož souvěrci jim za oněch časů neudělali nic dobrého…
Stála uprostřed bujné tyčkoviny, dlouhou chvíli váhala, ale posléze se přece jenom obrátila – a již se vracela ke kapli zpátky.
Když došla, postavila zase nůši na lavičku před kaplí, potom šla ke dveřím kaple a klekla si k zamřížovanému okénku. Vznesla zrak k obrazu Matky boží s děťátkem a již se s ní dorozumívala novou modlitbou …
- Aby jí neměla za zlé, prosila, nic z toho, co se tu před chvílí modlila. Že se tak srdci chtělo, a že si ona přitom ani nevzpomněla, co jim tenkrát ve Svaté zemi židé vyváděli. Není-li tedy možné, aby bylo její prosbě vyhověno, že ji bere zpátky…
A když se tak pěkně pomodlila, podívala se kajícně na oltářní obraz. A hle! Panenka Maria i maličký Ježíšek se na ni usmívali docela přívětivě jako jindy. To dodalo babičce, Chapálčici novou kuráž – a že jí nešťastný chudý žid ještě z hlavy nevyšel, sepjala ruce a zaprosila do třetice…
- Že by ale mohli být aspoň tak hodní a vzkázat v nebi tomu židovskému Pánu Bohu, aby pro chudáka žida přece jenom něco udělal…
Domodlila se a zahleděla se pozorně na oltářní obraz. Panenka Maria i Ježíšek se usmívali na ni stejně jako dřív, a vůbec se nezdálo, že by byli její prosbou třeba jen trošičku pohněváni. I oddychla si babička Chapálčice ulehčeně, poznamenala se trojím křížem na čele, na ústech a na prsou – a potom vstala a šla, aby si zase naložila na záda svou těžkou nůši…
Kolem ní byl slunečný den; sluneční světlo pronikalo korunami stromů hořícími stuhami a rozhazovalo po zemi spoustu velikých zlaťáků. Lehký vítr utíkal drobnými krůčky přes koruny stromů, čechral je a šeptal si s nimi a ptáci v houštinách švitořili a jásali, jako by se nesmírně radovali z návratu krásné pohody.
Takový svatý klid a pokoj byl ve vůkolí, že ani babička Chapálčice nemohla činiti jinak než se usmívat. Pustila již z hlavy chudého žida, Panenku Marii s Ježíškem i židovského Pána Boha, hrbila se pod nůší, ale přece jenom napřimovala hlavu a dívala se bystře po okolí, aby užila ještě aspoň kousek krásy světa, která tu hořela na všech stranách a byla pro každého zadarmo. V jejím srdci bylo plno svatého klidu spravedlivých – a její stařecké nohy s boulovitými klouby hladily bosými šlapadly laskavě měkkou lesní cestu a nesly ji lesem Dražinovské hory dál a dál směrem ke Klenčí.

uživatel eliminován | 10. 09. 2006, 00:02:09

ja myslim, ze by si aspon kousek zaslouzil. jako kdyz je nekdo hrisnik a pak je mu to lito a stydi se, tak je mu odpusteno.......

zluna | 9. 09. 2006, 23:30:22 | více příspěvků | napsat uživateli

O tom už povídka nic neříká !863!

teddinka1 | 9. 09. 2006, 23:25:08 | více příspěvků | napsat uživateli

Ou, to má sílu. pěkné

teddinka1 | 9. 09. 2006, 18:06:28 | více příspěvků | napsat uživateli

Něco podobného se šperky sem četla od J.Nerudy, Malostranské povídky, Hastrman, avšak tam nešlo o pojem ,,mít,, , ale o důležitost vztahů mezi lidmi.

uživatel eliminován | 8. 09. 2006, 22:48:09

velice relativni pojem

uživatel eliminován | 7. 09. 2006, 22:26:36

!775!
please forward to NASA

uživatel eliminován | 7. 09. 2006, 20:14:08

no, bylo by to smutne, kdyby se vsem libilo to same. to by pak treba po svete jezdily jen skodovky.....atd, atp.