Miss
Video
Diskuze a otázky - Krátká dílka literární
úvodní strana | aktualizovat | dolů
V diskuzi je 245 příspěvků a shlédlo ji 1869 uživatelů .
předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | další
mentos5 | 22. 11. 2009, 13:12:18 | více příspěvků | napsat uživateli
to bylo takový správný předvánoční !1390!
zluna | 16. 11. 2009, 23:02:17 | více příspěvků | napsat uživateli
Příběh o lásce a času
Byl jednou jeden malý ostrov a na něm žilo mnoho bytostí. Štěstí, Lítost, Vědění a Láska, spolu s dalšími city.
Jednoho dne se city dozvěděly, že se ostrov brzy potopí. Každý se chystal ostrov opustit, až na Lásku.
Láska trvala na tom, že vydrží až do poslední minuty.
O pár dní později, když se ostrov užuž potápěl, Láska si pomyslela, že požádá o pomoc. Uviděla, jak kolem pluje Bohatství na veliké lodi.
Láska se zeptala: „Bohatství, vezmeš mě s sebou?“
Bohatství odpovědělo: „Ne, má loď je naložená zlatem, stříbrem a poklady. Není tu pro tebe místo.“
Pak Láska spatřila Marnivost na velkolepé lodi, a tak požádala: „Marnivosti, pomoz mi prosím!“
Marnivost řekla: „Nemůžu ti pomoci. Jsi mokrá a mohla bys mi zašpinit mou krásnou loď.“
Když kolem plula Lítost, Láska ji požádala o pomoc: „Lítosti, nech mě plout s tebou.“
„Ach, já jsem tak smutná, chci prostě být sama!“ odpověděla Lítost.
Pak kolem plula Radost, ale pro své potěšení Lásku neslyšela.
Najednou se ozval hlas: „Pojď sem Lásko. Já tě vezmu s sebou.“
Byl to stařec. Láska byla nad očekávání potěšena a zapomněla se zeptat na jeho jméno. Když dorazili ke břehu, stařec odešel.
Láska byla vděčná a zeptala se jiného starce na jméno toho, který ji právě zachránil.
„Jmenuje se Čas,“ odpovědělo Vědění.
„Čas?“ ptala se Láska, „proč by mi Čas pomáhal?“
Vědění se usmálo: „To proto, že jen čas může pochopit, jak ohromná Láska je.“
mentos5 | 2. 10. 2008, 19:52:18 | více příspěvků | napsat uživateli
žluníku, nějak to tu zahálí !703!
mentos5 | 2. 09. 2007, 14:42:04 | více příspěvků | napsat uživateli
nevadí, jen mě to praštilo do očí !785!
uživatel eliminován | 26. 08. 2007, 11:13:02
mentos: no sorry, no....v anděly.....)))
ale opisovala jsem to v rychlosti z knížky a nepřemýšlela o tom, že by tam mohli mít takovou chybu
uživatel eliminován | 16. 08. 2007, 19:52:44
Victor Hugo
Zeptal se hrob...
Zeptal se hrob rudé růže:
-Nač ti, řekni, sloužit může
rosa na začátku dne?-
-Povím ti to, hrobe, ráda;
co však děláš s tím, co padá
do tvé jámy osudné?
Ptal ses mě, co s rosou dělám?
Do šťávy ji míchám včelám.-
-Já,-řekl hrob setmělý,
-já všechny, kdož ve mě zmizí,
oblékám zas v bílé řízy
a měním je v anděli.-
!1290!
zluna | 13. 06. 2007, 20:59:33 | více příspěvků | napsat uživateli
Tak zase po jedné delší odmlce zkusím "vhodit" do pléna něco velice drobounkého. Z knihy Kesara Larra "Lidové historky z Nepálského království", vydané v Káthmándú v roce 1990, vyjímám jednu kratilinkou bajku.
O kryse
Žil byl jeden krysák a ten krysák si usmyslel, že si musí vzít za ženu královu dceru. I vydal se ke králi a nabídl se, že se ožení s princeznou.
"Ty jsi ten nejmocnější na zemi", pravil králi krysák.
Avšak král odpověděl: "Kdepak já. Slunce je jasnější než já."
A tak se krysák vydal ke slunci a řekl: "Jsi jasnější nežli král. Prosím, dej mi svou dceru za manželku."
"Ale mrak je silnější než já", řeklo slunce.
Krysák přišel k oblaku a řekl mu: "Prosím, dej mi svou dceru. Jsi ještě silnější nežli slunce."
"Nejsem zase tak silný", odvětil mrak, "vítr je mocnější nežli já, postrkuje si mne po obloze, kam se mu zlíbí."
A tak krysák navštívil vítr a požádal jej: "Prosím, větře, dej mi svou dceru za ženu."
"Nejsem tak mocný, jak si myslíš, krysáku.", řekl vítr, "ať foukám sebesilněji, stejně nemohu odvát trávu. Tráva má tedy větší sílu než já."
Krysák tedy zašel za trávou a i řekl jí, že by chtěl její dceru za ženu.
Ale tráva odpověděla: "Krysy po mě pobíhají, šlapou po mne, trhají mi kořeny a zabíjejí mne. Nemůžu jim v tom nijak zabránit. Krysy jsou silnější než já."
A tak krysák poznal, že nikdo na světě není silnější než krysy, i vzal si za ženu krysu.
A aby se neřeklo, že to bylo opravdu moc krátké, tak k tomu přídavkem uvedu jednu ještě kratší bajku, tentokrát z knihy Vráti Ebra "Nejen bonmoty a citáty o blbosti".
Bajka o mocné zbrani
Nosorožec vyzval antilopu k závodu v běhu na 1000 metrů. Antilopa doběhla do cíle první, dlouho, dlouho po ní udýchaný nosorožec.
Druhý den četla překvapená zvířátka v novinách tuto zprávu:
"Velký závod století skončil předpokládaným vítězstvím. Nosorožec obhájil čestné druhé místo, antilopa skončila až jako předposlední."
Poučení: Tisk je mocná zbraň!
zluna | 27. 03. 2007, 09:25:00 | více příspěvků | napsat uživateli
Takže, po další přestávce opět jeden příspěvek. Před časem jsem založil diskuzi "četba na pokračování" a v té vám pak přinesl celý text knížky Zdeňka Šmída "Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii". Dneska zde uvedu maličký výňatek z poslední knihy této vodáckohorácké trilogie, která se jmenuje "Proč bychom se netěšili aneb jak se držet nad vodou". Jedná se konkrétně o pasáž, kde pánská část původní vodáckohorácké party zakládá svůj společenský klub a sepisuje jeho stanovy:
VÝŇATEK ZE STANOV PÁNSKÉHO SPOLEČENSTVÍ PRIVATE CLUB WHISKY (dále jen PCW).
1. PCW je dobrovolné výběrové sdružení mužů, kteří jeho založením vypověděli boj plíživému zaostávání těla i ducha.
2. Boj ten budiž uskutečňován drsně dobrodružnými výpravami říčními a horskými, pěstováním drsných společenských akcí a drsných kulturních podniků.
3. K manželkám a stálým družkám svých členů zachovává klub vztah, jenž lze definovat jako obezřetnou neutralitu. Přístup na hlavní klubové akce je jim zakázán. Mají však přístup na akce vedlejší.
V nepřítomnosti je manželka či stálá družka člena klubu označována výrazem „šabatka“. Výraz „šabatka“ je v podstatě ekvivalentem k výrazu „háček“ v mimovodáckých situacích a prostor šabatce vymezený je definován už ve výrazu samotném.
Hlasité projevy stesku po šabatkách během dobrodružných výprav na horách, vodě, pod zemí či ve vzduchu jsou trestné, viz sazebník pokut. Stanovy PCW však nevylučují obezřetně neutrální styk se šabatkami při zachovávání všech bezpečnostních a hygienických zásad.
4. Při oficiálních příležitostech, zásadních promluvách a v písemném styku se členové klubu vzájemně oslovují kamarádským výrazem „pantáto“, po němž následuje označení čestné funkce člena.
5. Jedním z hybných principů klubu je zdravá soutěživost. Proto členové usilují o získání co největšího počtu známek. Známky jsou modré (za tělesný výkon), bílé (za výkon duševní) a červené (za dokonané erotické dobytí včera ještě neznámého objektu). Černá známka je za trest.
6. Klub je řízen prezidiem. Prezidium tvoří rychtář, lord strážce kasy, kulturní atašé a pisoár. Je voleno na tak dlouho, dokud se nezprotiví prostému členstvu. Vzhledem k počtu členstva je prostý člen jeden.
7. Rychtář reprezentuje, velí, chválí, pokutuje a usměrňuje hádky kýženými směry. Lord strážce kasy vymáhá pokuty a chrání majetek sdružení vlastním tělem. Kulturní atašé dbá o neustálé zvyšování kulturnosti prezidia. Vede v evidenci životní jubilea členů a zasílá blahopřání. Pisoár má na starosti kroniku. Prostý člen organizuje horská povstání a lodní vzpoury. Vítány jsou i hladovky, zejména při výpravách do odlehlých končin bez obchodní sítě.
8. Rychtářem PCW zvolen jest Křižák. Lordem strážcem kasy ustanoven jest Sumec s ohledem na své podnikatelské ambice. Kulturním atašé uznán jest Keny pro svou relativní kulturní protřelost. Pisoárem klubu stává se Otouš na základě svého místopřísežného prohlášení, že má ze všech nejhezčí písmo. Titulem prostého člena klubu pověřen byl Bongo vzhledem k tomu, že odmítl všechny výše vypsané funkce s výjimkou rychtáře, s čímž neuspěl.
uživatel eliminován | 10. 03. 2007, 14:41:38
zluna: Skácel je jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec... kolem jeho památníčku chodím venčit psa a vždycky závidím Donutilovi jeho vyprávění, kdy mluví o setkáních s pány Skácelem a Mikuláškem :)
zluna | 10. 03. 2007, 14:15:24 | více příspěvků | napsat uživateli
Arlenka: skvělá volba. Jan Skácel je můj nejoblíbenější básník a jeho drobné prózy skrývají jemný, laskavý humor, ale především jsou plné poetiky. Zde uvedená "Sláva" je příkladným dílkem z jeho sbírky "Jedenáctý bílý kůň"
uživatel eliminován | 10. 03. 2007, 12:16:24
J. Skácel - Sláva
Tuhle historku mi vyprávěl přítel tak smutný, že je téměř veselá.
Pokusím se ji povědět dál. To pro její tiché, zarmoucené ponaučení. Pokusím se to říci jeho vlastními slovy:
Měl jsem předka, který byl tak slavný na celé naší ulici, pravé půlce náměstí a ještě v několika domech. Neměl jsem ho rád. Příliš mi ho doma připomínali a dávali za vzor.
Potom se moje rodné město rozhodlo, že uctí památku slavného předka.
Sochař, který vymodeloval bystu, byl mladý člověk a nosil plnovous.
Odlili předka a poprsí se povedlo. Až na to, že se strašně lesklo. Neřeknu jak.
Potřebovalo to patinu.
Sochař pravil, že se to už nějak udělá.
(Byl z našeho města a nosil plnovous.)
"Takhle to nemůže zůstat," pravil, "je moc zlatej."
V tom jsem mu dal za pravdu. Ostatně moje babička vždycky tvrdila, že náš slavný předek byl zlatý člověk. Poprosil mne, abych mu pomohl.
Vzali jsme slavného předka a odnesli ho na zahradu. Tam stál mezi angreštem a rybízy dřevěný záchodek. Uvázali jsme slavného předka na řetěz a spustili ho hlavou napřed do kulatého otvoru. Bylo v tom cosi nesmírně srdečného. Na dveřích záchodku zelo velké vyříznuté srdce, kterým vlétaly dovnitř včely.
"Za čtrnáct dní nám krásně zezelená," pravil sochař.
Díval jsem se na něho s obdivem.
Nelhal.
Když ta sláva přišla a město odhalovalo slavného předka, byl zelený. Měl patinu, kterou by mu záviděl Verrocchio i Colleoni.
Jenomže se od něho vinul pramínek zvláštní, nedefinovatelné vůně.
Při slavnostním proslovu lidé zneklidněli. Začali si nenápadně prohlížet podrážky, ale linulo se to dál a brzy toho byla plná aula místního gymnázia.
Mně to nevadilo a sochař měl radost z patiny.
Byl docela zelený, ten náš slavný předek, a linul.
uživatel eliminován | 10. 03. 2007, 11:55:45
budo> super navod,
priste navstiv www.tinyurl.com
zluna | 10. 03. 2007, 11:54:10 | více příspěvků | napsat uživateli
Tak opět zkusím představit jedno drobné literární dílko. Probíral jsem se historií této diskuze a s údivem jsem zjistil, že jsem Vám dosud nepředstavil nic z díla irského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1923, Williama Butlera Yeatse. Jeho patrně nejznámějším dílem je soubor próz, „The Celtic Twilight“ (Keltský soumrak), prvně vydaný roku 1893, ve kterém Yeats podal jemným, bohatým a sugestivním jazykem obraz irské bájné říše s kouzly víl a skřítků, který se v jeho době už začínal pomalu vytrácet z každodenního života prostých venkovanů. Uvádím zde nyní ukázku právě z této knihy a to konkrétně povídku, která je pro celý soubor typická.
Zlatý věk
Nedávno jsem jel ve vlaku a blížil se k městu Sligo. Když jsem tam byl naposledy, cosi mne trápilo a já jsem toužil po poselství od těch bytostí či nehmotných pocitů či cokoli to je, které obývají svět duchů. Poselství dorazilo, neboť jedné noci jsem spatřil s omračující zřetelností černé zvíře, napůl lasičku, napůl psa, pohybující se po kamenné zdi, po chvíli černé zvíře zmizelo a z druhé strany přišel bílý, lasičce podobný pes, v záři světla jeho růžové tělo prosvítalo skrz bílou srst. Vzpomněl jsem si na venkovskou pověru o dvou bájných psech, kteří pobíhajíce kolem, představují den a noc, dobro a zlo, a byl jsem utěšen znamenitým zjevením. Ale nyní jsem toužil po sdělení jiného druhu a náhoda, je-li náhoda, mi je přinesla, neboť do vozu přistoupil jakýsi muž a začal hrát na housle vyrobené viditelně z krabice od černidla na boty, a ačkoli jsem úplně nemuzikální, ty zvuky mne naplnily nejneobyčejnějšími city. Zdálo se mi, že slyším bědující hlas Zlatého věku. Říkal mi, že jsme nedokonalí, neúplní, že už nejsme jako krásně upředená pavučina, ale podobáme se hromadě do sebe zapletených provazů, hozených do kouta. Říkal, že svět byl kdysi zcela dokonalý a přívětivý, že přívětivý a dokonalý svět stále existuje, ale je pohřben jako spousta růží pod zemí přerytou mnoha rýči tohoto světa. Přebývají v něm bájní obyvatelé a ti neškodnější z přízraků a duchů a v nářku větrem zmítaného rákosí, ve zpěvu ptáků, ve sténání vln a sladkém pláči houslí truchlí nad naším upadajícím světem. Říkal, že u nás krásní nejsou chytří a chytří nejsou krásní a že i ty nejlepší z našich chvil jsou zmařeny byť jen trochou jakési sprostoty nebo drobným píchnutím smutných vzpomínek a že housle nad tím vším musí stále bědovat. Říkal, že bychom mohli být šťastni jedině tehdy, kdyby ti, kdo žili ve Zlatém věku, mohli zemřít, neboť pak by smutné hlasy utichly. Avšak běda! Běda! Ony musí zpívat a my musíme lkát, než se brány věčnosti rozevřou.
A již vjíždíme do velké prosklené konečné stanice; houslista odložil svůj starý hudební nástroj, podržel klobouk pro pár měďáků, pak otevřel dveře a byl pryč.
Bavlnka | 9. 03. 2007, 22:08:31 | více příspěvků | napsat uživateli
tygricezpralesa: Díky za tip. Bacha Racka jsem četla a Most přes navždy jsem viděla ztvárněnej v divadle, obojí stálo za to !1424!
uživatel eliminován | 6. 03. 2007, 17:38:54
Bavlnka: zkus mrknout na Francesca Lia Block - Nebezpeční andělé, nebo Richard Bach - Jonathan Livingston Racek; Most přes navždy.....sice novější, tedy modernější....ale myslím, že se vyrovnají....
uživatel eliminován | 6. 03. 2007, 17:36:40
no já věděla, kterou vybrat....!156! !139!
slunka | 6. 03. 2007, 10:05:51 | více příspěvků | napsat uživateli
souhlasím se Žlunou, i dle mého názoru je kapitola s Liškou ta nejhezčí!1347!
zluna | 5. 03. 2007, 21:41:46 | více příspěvků | napsat uživateli
A kapitola "XXI - Liška" je v ní ta nejlepší... !543!
Bavlnka | 5. 03. 2007, 21:39:06 | více příspěvků | napsat uživateli
Malý princ, nejkrásnější knížečka !1086!!1086!!1086!
uživatel eliminován | 27. 02. 2007, 16:36:22
XXI - Liška
Tu se objevila liška.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
„Jsem tady, pod jabloní...,“ řekl ten hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká...“
„Jsem liška,“ řekla liška.
„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný...“
„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.
„Ó promiň,“ řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
„Co to znamená ochočit?“
„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“
„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“
„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.
„Znamená to vytvořit pouta...“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“
„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu ... myslím, že si mě ochočila...“
„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos...“
„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:
„Na jiné planetě?“
„Ano.“
„Jsou na té planetě lovci?“
„Nejsou.“
„Ach, to je zajímavé! A slepice?“
„Také ne.“
„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí...“
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.
„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“
„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“
„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž...“
Druhý den přišel malý princ zas.
„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád.“
„Co to je řád?“ řekl malý princ.
„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
„Ach budu plakat,“ řekla liška.
„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil...“
„Ovšem,“ řekla liška.
„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.
„Budu plakat,“ řekla liška.
„Tak tím nic nezískáš!“
„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“
A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství.“
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“
A růže byly celé zaražené.
„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“
A vrátil se k lišce.
„Sbohem...,“ řekl.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“
Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
!356!!11!!649!
zluna | 27. 02. 2007, 13:17:48 | více příspěvků | napsat uživateli
Tak dnes rovněž další kapku:
Požár
Jednoho podzimního večera překvapilo obyvatele japonské vesnice zemětřesení. Protože si uvykli častému chvění země, vrátili se po chvíli bez problémů ke své práci. Nahoře nad vesnicí však starý rolník zpozoroval, že se moře chová nějak divně. Jde proti větru, pryč od pevniny.
„Přines mi pochodeň!“ zavolal na svého vnuka, když si uvědomil, co to znamená. Musí varovat lidi ve vesnici. Rychle pospíchal ke svému rýžovému poli, které bylo právě připraveno k bohaté sklizni – byl to jeho celoroční výdělek... Zvuk velkého zvonu z vesnice zakrátko oznamoval požár.
Lidé se rychle vydali po strmém srázu na kopec, aby zachránili rýži svého souseda. Mysleli si, že se pomátl. Když vyšli až úplně nahoru, uviděli na horizontu dlouhou zahnutou křivku. Obrovská vlna pak narazila na sráz a jejich domy odnesla s sebou jako zápalky.
Dlouho nikdo neřekl ani slovo. Až později do ticha promluvil starý muž: „To je důvod, proč jsem zapálil svou rýži...“
uživatel eliminován | 26. 02. 2007, 15:30:20
Reklamni vložka - Odměna pro děvčata ! ! !
http://diskuze.libimseti.cz/_soutez_s_odmenou_/?a=d&x_a=tv&t_id=108499&uid=5f04ddf6228c0bb25318b16b240451d5
abys mohla zkopirovat celou tu adresu (protoze tady na serveru jim to nezalamuje dlouhy souvisly text), pri oznacovani mysi pred kopirovanim pretahni az na tenhle "navod" pod odkazem, pak to prekopiruj do adresniho radku prohlizece a odzadu umaz aby zustala jen web adresa.
Zdar, budo !1!
uživatel eliminován | 26. 02. 2007, 15:28:19
"Jsme mostem přes navždy. Kleneme se nad mořem, pro potěšení se vrháme do dobrodružství, pro zábavu prožíváme záhady, volíme prohry, triumfy, výzvy a všemožné výhody, zkoušíme to znovu a znovu, učíme se lásce a lásce a lásce..." !156!!649!
uživatel eliminován | 26. 02. 2007, 15:23:52
.....Někdy máme pocit, že už nezbyl ani jediný drak.Ani jeden odvážný rytíř, ani jedna víla, která by se ladně míhala tajuplnými lesy a okouzlovala srny a motýly svým úsměvem.
Někdy máme dojem, že naše doba už nemá překážky, že je bez dobrodružství.Osud je pro nás cesta za horizont, planoucí stíny, které se přehnaly kolem a už dávno pominuly.
Jak je příjemné se mýlit.Princezny, rytíři, kouzla a draci, záhady a dobrodružství...nejenže jsou i tady a teď, jsou vším, co kdy na zemi existovalo!
V našem století samozřejmě změnili oděv.Draci dnes například nosí vládní obleky.Démoni společnosti skřípají zuby, vrhají se na nás, když náhodou zvedneme oči od země, a vyzývají nás, abychom se dali doprava na rozcestích, kde nás učili zatáčet doleva.Zdání se stalo natolik skutečným, že princezny a rytíři mohou být skryti jeden před druhým, ukryti před sebou samými.
Ve snech nás však Mistři reality navštěvují stále, aby nás povzbudili a řekli nám, že jsme štít proti drakům ještě neztratili, že námi teď proniká oblouk modravého napětí, abychom mohli změnit náš svět tak, jak chceme.Intuice nám do uší šeptá pravdu: "Nejsme prach, jsme zázrak!"
zluna | 26. 02. 2007, 13:31:43 | více příspěvků | napsat uživateli
Tak zas kousíček popojedem:
Tvrdá lekce
Hospodyně čekala návštěvu, a proto se vydala na větší nákup.
„Prosím, dejte mi jedno velké kuře. Budu mít hosty,“ řekla prodávajícímu, když vstoupila do obchodu.
Muž vsunul ruku do mrazničky a vytáhl požadované kuře. Když ho však položil na váhu, paní znejistěla.
„Byla bych radši, kdybyste mi dal o trochu větší.“
Obchodník dal tedy kuře zpět a rukou hledal jiné. Protože tam ale žádné další neměl, vytáhl opět totéž kuře, položil ho na váhu a prstem zezadu nenápadně trochu přitlačil. Váha ukazovala víc. Teď byla zákaznice spokojená.
„Výborně, vezmu si je obě!“ řekla.
!602!
zluna | 25. 02. 2007, 00:42:53 | více příspěvků | napsat uživateli
Sice zatím žádná reakce, ale zkusím přidat další malý střípek:
Pomlčka
Kameník dotesal nápis na pomníku, zvedl dláto a prohlásil: „Tady to máte.“
Zákazník si náhrobní kámen dlouze prohlížel. Byla na něm fotografie jeho otce a dvě data, 1916 a 2000, oddělená dvoucentimetrovou pomlčkou. Zavrtěl hlavou: „Nevím, jak to říct, ale připadá mi to trochu málo. Nejde z toho poznat, že můj otec měl dlouhý a dobrodružný život a že ho žil naplno. Chtěl bych, aby ten nápis nějak vyjádřil, že otec měl krásné dětství, spoustu sourozenců, že bydleli na venkově, měli spoustu domácích zvířat, že museli tvrdě pracovat, ale pak se radovali z bohaté úrody, že se báli krupobití nebo velkého sucha…
Pak přišla válka a otec musel narukovat. Bojoval na frontě, byl zraněný a potom uprchl z vězeňského tábora. Tehdy poznal matku…
Narodily se jim děti, které rostly a odcházely, aby si založily vlastní rodiny, vnoučata se rodila jedno za druhým…
Potom přišlo poklidné stáří. Jistě, byl také nemocný, ale pořád měl své city, miloval, prožíval nadšení, touhu, nepřestával pracovat, zažíval úzkost, obavy i radost…“
Kameník zaujatě poslouchal. Pak pokýval hlavou, zvedl kladívko a dlátko a čtyřmi přesnými údery prodloužil pomlčku mezi rokem narození a úmrtí skoro o půl centimetru.
Poté se otočil na zákazníka: „Je to takhle lepší?“
!602!
zluna | 23. 02. 2007, 13:33:13 | více příspěvků | napsat uživateli
Co to tu, po tak dlouhé době, zkusit zas trošku rozproudit? Pro začátek jen něco opravdu kratičkého:
Darovat trochu života
V oblasti na jih od Sahary bylo toho roku velké sucho. Tráva vadla, zvířata se jen s velkou námahou pohybovala vyprahlou krajinou a všude kolem bylo znát, jak hodně tu chybí voda. Po krátkém čase pak vyschly prameny i řeky, a tak nejenom zvířata, ale i vzrostlé stromy a křoviska hleděly vstříc svému konci.
Jen jedna květinka přežívala. Rostla totiž v blízkosti malého pramínku.
„Proč se tak namáhám kvůli jedné květině, když kolem nás je stejně všechno suché?“ zoufal si nešťastný pramínek.
„Nikdo od tebe neočekává, že dáš vodu celé poušti, aby se zazelenala,“ sehnul se k němu starý umírající strom. „Ty máš za úkol darovat život jedné jediné květině. Nic víc,“ zašeptal.
uživatel eliminován | 10. 01. 2007, 11:58:25
Není všechno zlato, co se třpytí...
...jsou to zlatohlávkovití!
!102!
zluna | 16. 08. 2006, 10:50:18 | příspěvky uživatele | napsat uživateli
Pojďte si předávat krátké literární perličky
reagovat