CorvusCorax | 12. 05. 2020, 23:41:13 | více příspěvků | napsat uživateli

> othon Hele, bav se s Guru, jste oba stejně šáhlý.

othon | 2. 03. 2020, 19:30:39 | více příspěvků | napsat uživateli

Freddie Mercury! Jaké si vzít poučení z jeho osudu?

Nedávno jsem měl možnost nahlédnout do knihy o skupině Queen. Psalo se v ní zejména o zákulisí různých turné, které tato velmi úspěšná skupina absolvovala v druhé půlce sedmdesátých let. Šlo o pohled jednoho z členů kolektivu pracovníků, takzvaných "bedňáků", majících na starosti aparaturu a ozvučení.

Schválně jsem se v úvodu zmínil, že jsem do knihy pouze nahlédl, protože z mravních důvodů jsem nedošel až na její konec. Abyste pochopili proč, uvedu konkrétní příklad.

"Bedňáci", zabezpečující aparaturu skupině Queen, bydleli při koncertních turné v hotelech v blízkosti místa vystoupení. Kromě dřiny s nošením a instalací aparatury však měli také chvíle volna, kdy se nudili. Tehdy většinou holdovali alkoholu a drogám, a vedle toho vymýšleli různá rozptýlení.

Jedním z nich byla třeba demolice zařízení hotelu. V knize se například nachází dobrá rada, že televizor je nejlepší vyhazovat z okna, když je zapojen do zásuvky, protože při dopadu silněji bouchne a létají jiskry.

Na druhý den, když po takovémto mejdanu procházel ředitel hotelu spolu s manažerem skupiny pokoji a počítali škody, manažer, ještě se zbytkovým alkoholem v krvi říká řediteli: "Ještě tam připočtěte ty dvě lampy".

A ředitel na to: "Ale vždyť nejsou rozbité".

Manažer skupiny přistoupil k nim, roztloukl je a říká: "Už jsou."

No a v podobném stylu jsou v knize popisovány také různé sexuální radovánky, takže je pochopitelné, že člověk s určitými mravními zásadami musí knihy zanechat, i když samotná hudba skupiny Queen má své kvality.

V období, kdy ve mně ještě rezonovaly tyto informace, mne napadlo prohlédnout si nějaké živé vystoupení skupiny, protože jeho zákulisí bylo v knize zajímavě popisováno.

Šel jsem tedy na youtube a zadal jsem do vyhledávače "Qeen live" a to, co jsem tam našel, se mnou dost zamávalo, protože kromě sestřihů z různých koncertů se tam nacházelo i video z posledního natáčení Freddieho Mercuryho. Dojem z něj byl hrozný. Bylo to něco maximálně smutné, protože z vitálního a charismatického Freddieho zůstala jen troska. Byl to tak žalostný obraz lidské pomíjivosti i pomíjivosti vší světské slávy, že se to ani nedá popsat slovy.

A pak jsem našel na youtube ještě také jiné, domácí neprofesionální video, z Freddieho osobního archivu. Bylo natáčeno na Vánoce, a na jeho začátku bylo vidět Freddieho, jako obyčejné, malé a ještě nevinné dítě.

Tak jsem měl ve zkratce jako na dlani celý jeho osud od malého dítěte, přes jeho vitalitu a charisma na koncertech, až po nemoc, která byla neblahým důsledkem jeho nevázaného života.

Jaké si je ale z toho třeba vzít poučení?

Každý z nás, ať již slavný, méně slavný, nebo docela obyčejný člověk, dostává na začátku svého života do daru přirozenou dětskou nevinnost a čistotu. Jde o dary nesmírného významu, které vůbec nedoceňuje, a o které postupně přicházíme, ačkoli našim zájmem by mělo být, abychom si je co nejdéle udrželi. Nejideálněji po celý život. Přesně tak, jak nám to kdysi doporučoval Kristus slovy: "Buďte jako děti!" Čili, zůstaňte tak čistí, tak nevinní, tak přirození a tak nekomplikovaní, jako jsou děti.

Dar čistoty, dar nevinnosti, dar upřímnosti, dar přirozenosti a dar jednoduchosti. V našich dětských očích na našich vlastních fotografiích je jasně uvidíme. Jde o vlastnosti a ctnosti, které můžeme nazvat Bohu milými. Kdysi dávno je měl každý z nás, a tak tomu bylo také u Freddieho Mercuryho.

Najednou je však dětství pryč a přichází dospělost. A spolu s ní život se všemi jeho možnostmi, radostmi, vášněmi, požitky a užíváním si. No a ve víru života, do kterého se lidé ponořují, potichu mizí a vytrácejí se všechny jejich poklady z dětství. Přicházíme o svou čistou, nevinnost, upřímnost, přirozenost a jednoduchost.

Tak se v aktivním životě vzdalujeme Vůli Páně, kterému jsme ve svém dětství byli milými. A vzdalujeme se mu svou svévolí, se kterou se žádostivě zmocňujeme všeho, co nám život nabízí, přičemž na nějaké ctnosti a mravnost už vůbec nehledíme. Takto nevázaně žil Freddie Mercury, a vzhledem k vlastním možnostem tak žije obrovské množství lidí. A kdyby tito lidé měli ty možnosti a ty příležitosti, jako různé celebrity, užívali by si stejně intenzivně a nevázaně, jako oni.

Ale nakonec přichází závěrečné zúčtování! Pokud nám totiž předtím život ukazoval převážně svou laskavou tvář a nabízel nám nejrůznější příležitosti, v jeho závěru tvář lásky vystřídá tvář spravedlnosti, a my dostáváme účet za to, jak jsme žili. Účet za to, zda jsme svůj život žili ctnostně, mravně a čistě, nebo jsme naopak žili tak, že jsme se podobnými bezvýznamnými věcmi nikdy příliš nezatěžovali.

A míra našeho oddálení od Vůle Páně a od toho, čím jsme měli být jemu milými, se pak přesně odrazí v dopadu jeho spravedlnosti na nás, abychom v jejích účincích za všechno zaplatili až do posledního haléře.

Někdo začíná tvrdě platit už před smrtí, zatímco jiný hned bezprostředně po ní. Účet však nepochybně každému z nás přijde tak, jak přišel Freddiemu. Tak, jak přichází tisícům lidí na sklonku jejich života, kteří ve svém aktivním období arogantně ignorovali Vůli Nejvyššího a jemu milé vlastnosti a ctnosti.

Obraz z posledních dnů takovýchto lidí je pak stejně žalostný, strašný a smutný, jako na posledním videu Freddieho Mercuryho.

A tak tu tedy máme obraz tří období ze života slavného zpěváka, ale v podstatě také obraz tří období života tisíců jednoduchých lidí. První z nich je období dětské, jako příslib něčeho lidsky krásného, velkého, čistého, dobrého a ušlechtilého.

Druhé období je obdobím aktivního života, ve kterém lidé pošlapou po tomto velkém příslibu a po všech svých předpokladech k lidsky skutečně plnohodnotnému životu. K skutečně plnohodnotnému životu, spojenému s rozvojem ctností, se kterým nemá nic společného obvyklá slepá honba za penězi, za slávou, za mocí, za kariérou, za prestiží, za majetky a za nejrůznějším materiálním užíváním si, jak je to dnes běžné, protože je to na míle vzdálené od čistoty, dobra a ušlechtilosti.

A nakonec přichází třetí období, kdy je nám spravedlností Páně vystaven účet za to, jak jsme žili. Účet, s ohledem ne na to, co jsme pozemsky dosáhli a jakými bohatými a slavnými jsme se stali, ale jedině na to, nakolik jsme byli čistými, ušlechtilými a dobrými. Neboť jedině o toto ve skutečnosti v životě jde! O nic jiného!

Pokud totiž tohoto nemáme, protože nám to bylo lhostejné, spravedlnost Páně nás srazí na kolena, abychom na své vlastní kůži a na svém vlastním utrpení poznali nesprávnost a klamavý charakter hodnot, za kterými jsme se po celý život honili. Nastane čas platit! Ať již na sklonku života, nebo bezprostředně po jeho skončení!

Jen se dobře podívejte na poslední video Freddieho Mercuryho a berte ho jako výstrahu! Jako výstrahu i jako účet za život, vzdálený od původní čistoty našeho dětství, i od života, který je Bohu milý.

Kéž by něco takového v tisícerých obměnách nemuseli lidé nikdy prožívat! Ale to záleží jen od jejich vlastního přístupu k životu a k jeho skutečným hodnotám.

https://www.youtube.com/watch?v=y40LA-5sK4o

othon | 24. 02. 2020, 19:15:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Kvůli čemu vlastně existuje vesmír a my v něm?

Žijeme tak rychle, že mnozí si nikdy nenajdou chvíli času, aby se v klidu podívali ven z okna a položili si otázku: Na co to tu všechno kolem nás vlastně je? Jaký to má smysl? Jaký má smysl, že existuje vesmír? Jaký má smysl, že existuje planeta Země? Jaký má smysl, že existují lidé? Jaký má smysl existence rostlin a zvířat? Jaký to všechno má účel a k čemu to slouží?

Už jen položení si těchto otázek je nesmírně důležité, protože je začátkem probuzení člověka ze spánku nevědomosti. A nesmírně zásadní a maximálně důležitá je i správná odpověď na ně, protože nevědomému lidskému živočichovi ukazuje cestu k plnému uvědomění.

Pojďme si tedy zodpovědět tyto otázky, aby jsme se mohli stát z nevědomých vědomými.

Vše kolem nás, od existence vesmíru až po existenci člověka, má jediný smysl a jediný účel. Je jím rozvoj vědomí! Je jím růst a vzestup vědomí! Jednoduše řečeno, všechno to viditelné kolem nás je tu proto, aby se prostřednictvím něho mohlo rozvíjet a růst to neviditelně vědomé, co stojí za tím.

Kolem nás existují tři druhy vědomí. Vědomí rostlin, vědomí zvířat a vědomí lidské, přičemž vědomí rostlin a zvířat můžeme shrnout do souhrnného pojmu bytostné. Takže v podstatě máme jen dva základní druhy vědomí. Vědomí bytostné a vědomí lidské, které můžeme také nazvat vědomím duchovním.

No a tyto dva druhy vědomí vstupují do hmotného univerza proto, aby se mohly rozvíjet a růst. Hmotné univerzum poskytuje životní prostor pro rozvoj vědomí a je školou, v níž se individuálně vědomí vyvíjí. A vyvíjí se tak, že dozrává od nevědomého a nezralého, k stále vědomějšímu a zralejšímu.

Nad hmotným univerzem se totiž nacházejí dvě nehmotné úrovně, nebo jinak řečeno, dvě říše. První je úroveň bytostného vědomí, nebo říše bytostná, a druhou je úroveň duchovního vědomí, nebo říše duchovní. A v každé z nich se nachází mnoho nevědomých a nezralých, individuálních částeček vědomí. No a prostorem, určeným na rozvoj tohoto vědomí je právě hmotné univerzum, v něm sluneční soustava a v ní planeta Země.

Jako první vstoupilo na planetu Zemi vědomí bytostné. Čili vědomí rostlin a zvířat. A vstoupilo na ni prostřednictvím absolutně nejjednodušších forem života, čímž v podstatě oživilo dosud mrtvou hmotu. Život musel v těžkých, počátečních podmínkách na zemi zápasit o přežití. Avšak právě tímto zápasem zároveň postupně docházelo k rozvoji vědomí. A čím více individuální vědomí rostlinného a živočišného druhu rostlo a vyvíjelo se, tím složitější vnější formy směrem zevnitř navenek vytvářelo. Tak se od nejjednodušších řas začaly formovat rostliny stále složitější, a od nejjednodušších jednobuněčných živočichů, živočichové stále dokonalejší.

Růst vnitřního vědomí tedy způsoboval vývoj od nejjednodušších forem života k formám stále složitějším. Vnitřně se rozvíjející bytostné vědomí přivodilo evoluční vývoj tak, jak ho odpozoroval Darwin. Všechny rostliny a všechna zvířata, které kolem sebe vidíme, jsou tedy jen schránky, uvnitř kterých se nachází bytostné individuální vědomí, za účelem růstu a postupného vývoje k stále vědomějšímu a dokonalejšímu. Tak dospěl vývoj až k nejdokonalejšímu zvířeti, k takzvanému pračlověku. Pračlověk představoval vrcholnou formu sebeuvědomění a dokonalosti, ke které dospělo bytostné vědomí.

No a právě v této chvíli přichází na scénu vědomí lidské. Čili vědomí duchovní. A přichází proto, že nejvyšší vývoj bytostného vědomí má velmi blízko k nejnižší zralosti duchovního vědomí. Tím došlo ke vzájemnému kontaktu a spojení, na jehož základě mohlo individuální duchovní vědomí vstoupit do tělesné schránky pračlověka, aby mohlo na zemi, v hmotném univerzu začít se svým vlastním vývojem.

Reálně se to událo tak, že při graviditě samice pračlověka už nevstupovalo do těla novorozence bytostné vědomí, ale vědomí duchovní, čili lidské.

Duchovní vědomí v těle lidoopa se v boji o přežití, a v boji s drsnými přírodními podmínkami začíná rozvíjet sobě vlastním, lidským způsobem. Od tohoto momentu začínají dějiny lidské civilizace, které jsou ve skutečnosti dějinami rozvoje duchovního vědomí a individuálního sebeuvědomění. Jedině o toto ve vývoji lidské civilizace ve skutečnosti jde! Jedině kvůli tomu existuje vesmír i naše planeta!

Zmíněný, přirozený proces se však žel, vinou lidí nevyvíjel správně. Lidstvo se totiž vydalo na falešnou cestu a na ní se nachází dodnes. Bytostné formy vědomí na základě respektování svých instinktů šly správnou cestou vývoje, a lidé měli také respektovat své, ne už instinktivní, ale intuitivní vnímání. To se v nich ozývá prostřednictvím cítění a svědomí, a vybízí je právě k rozvoji individuálního vědomí jako zásadní priority.

Avšak lidé trvale ignorovali tichý hlas své intuice a mnohem více naslouchali hlasu svého rozumu. Na základě jeho impulsů se orientovali především na rozvoj hmotný a materiální. Jedině tento druh vývoje se stal pro ně prioritním, zatímco vývoj vědomí začal být vnímán jako něco nepodstatné.

A tak se dějiny lidské civilizace staly dějinami fatálního omylu, spočívajícího ne v důrazu na rozvoj vědomí, jak to mělo správně být, ale v důrazu především na rozvoj materiální.

Shora, z říše Ducha, čili z úrovně bytostí s plně rozvinutým duchovním vědomím, přicházeli na zem jedinci, jejichž úkolem mělo být nasměrování lidstva na správnou cestu. Čili na cestu rozvoje vědomí. Tak vznikla na zemi náboženství. V zásadě totiž všechna velká náboženství hovoří o tomtéž. Říkají, že v nás existuje něco hlubší, vnitřní a skryté, co má být rozvíjeno. Říkají, že hodnoty a rozvoj hmotného druhu má být až na druhém místě. Říkají, že vše, co fyzicky existuje, je jen vnější prostředek k tomu, aby mohlo být rozvíjeno to vnitřní, čili naše vědomí.

Přesně v tomto duchu lidí usměrňoval také Kristus, a před ním Mojžíš. V Desateru a v Ježíšově učení bylo lidstvu ukázáno, jakým způsobem má na sobě vnitřně pracovat, aby správně rozvíjelo své vědomí. K rozvoji lidského individuálního vědomí dochází totiž jedině prostřednictvím rozvoje dobra, ctností a ušlechtilosti. Jen tímto způsobem se zdravě vyvíjí a roste míra našeho individuálního vědomí a sebe uvědomění. A pokud vytrváme na této ukázané cestě, naše vědomí se plně rozvije, plně dozraje a my, jako duchovně plně vědomé bytosti, budeme moci vstoupit do úrovně čistého vědomí. Budeme moci vstoupit do říše Ducha a tam žít a působit. Tím se staneme bytostí, která úspěšně absolvovala pozemskou školu rozvoje vědomí.

Orientace na materii, jak ji dnes známe, je omylem a tragickým bláznovstvím, protože je to upnutí se na něco, co je podružné. Materie je jen prostředek, jehož formováním a přetvářením má růst a vyvíjet se naše individuální duchovní vědomí do takové míry, aby bylo schopno nakonec opustit hmotnost a vejít do říše Ducha. Do říše plně rozvinutých a individuálně plně vědomých, duchovních bytostí.

Kdo však rozvoj svého vědomí hrubě ignoruje a zůstává neustále připoután pouze k hmotě, toho osobnost bude nakonec spolu s celým hmotným univerzem podrobena nevyhnutelnému rozkladu a zániku všeho hmotného.

Pochopme tedy, že vše živé, co kolem sebe vidíme, jsou jen různé stupně vývoje vědomí, směřující k dokonalosti, a tím k odpoutání se od hmotného univerza. Také každé lidské individuální vědomí je součástí tohoto procesu.

A proto každý z nás má dvě možnosti. Buď bude v uvědomění si všech těchto skutečností kráčet správnou cestou, spočívající v rozvoji vlastního individuálního vědomí až k lidské dokonalosti, a to prostřednictvím upnutí se k dobru, lásce, spravedlnosti a ušlechtilosti. Nebo to bude ignorovat a upne se pouze na materiální rozvoj, na materiální cíle, na materiální užívání si a na celkové materialistické pojetí života.

V prvním případě je to cesta k životu a věčnosti v říši Ducha, a v druhém případě cesta ke ztrátě bytí a k záhubě v zániku hmoty.

Na cestě priority materie si samozřejmě můžeme užít svých dočasných, pomyslných pět minut slávy ve formě bezbřehého užívání si všeho, co fyzická existence nabízí. To se však vždy musí nakonec skončit pláčem a skřípěním zubů v tváři v tvář vlastní, neodvratitelné a věčné zkáze všeho, co je hmotné a s hmotou hodnotově pevně svázané.

PS. A v konečném důsledku je právě naše rozvinuté, nerozvinuté, nebo fatálně zanedbané vědomí tím jediným, co si z této země odneseme.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 17. 02. 2020, 18:37:04 | více příspěvků | napsat uživateli

Nepoznané tajemství pravé podstaty Stvořitele

Pokud máme říct něco, co se bude tím nejzásadnějším způsobem dotýkat poznání samotné podstaty Stvořitele, je se potřeba nutně zmínit o jeho Trojjedinosti.

Trojjedinost Páně všech světů je ve své pravé podstatě čímsi, co nám navždy zůstane nepochopitelné, protože Nejvyšší ve své Trojjedinosti stojí vysoko nad stvořením, kam ve své chápavosti není schopno dosáhnout vědomí žádného tvora, žijícího uvnitř stvoření.

Ale přece jen můžeme trojjedinost Páně alespoň do určité míry chápat a porozumět jí. Samozřejmě, pouze zprostředkovaně, čili ve formě, jakou se promítá dolů do stvoření. Čili ve formě, v jaké je vyzařována shora, od Stvořitele dolů, do stvoření.

Trojjedinost Páně se promítá do stvoření prostřednictvím tří základních principů. Prostřednictvím tří pilířů, na kterých celé stvoření stojí. Jsou jimi Láska, Spravedlnost a Čistota!

Jde o tři principy, působící jako jeden, protože v každém jednotlivém z nich jsou organicky přítomny další dva. Znamená to tedy, že v Lásce je zároveň přítomna Spravedlnost a Čistota. V Spravedlnosti je přítomna Láska a Čistota. No a v Čistotě je přítomna Láska a Spravedlnost.

A abychom tento odraz Trojjedinosti Nejvyššího, projevující se ve stvoření lépe pochopili, řekněme si něco více o každém z jeho jednotlivých principů zvlášť.

A začněme Láskou. Láska je v křesťanství vnímána jako něco samojediné. Jako něco dominantní, vyjádřeno slovy: Bůh je Láska.

Vnímání Stvořitele dominantně jen jako Lásky však dělá křesťanství ochuzeným, protože na základě vyzařování Trojjedinosti Páně do stvoření je jeho Láska pevně propojená se Spravedlností a Čistotou. Je s nimi tak pevně spojena, že vzájemně tvoří nerozdílnou jednotu.

Pokud ale Láska není vnímána tímto způsobem, jde žel o lásku falešnou, zkreslenou a nepravou. Abychom si to celé lépe objasnili, uveďme konkrétní příklad. Třeba výchovu dětí. Kromě nezbytné lásky musí být při ní ve stejné míře činným také princip spravedlnosti.

V této souvislosti si vzpomínám na slova jednoho staršího pána, reagujícího na stávající systém výchovy dětí. Reagujícího na to, že se jim téměř vše dovoluje a že třeba při konfliktním chování dítěte ve škole, rodiče vystupují proti učiteli namísto toho, aby si udělali pořádek se svým dítětem, které se neumí chovat.

Onen starý pán řekl asi tolik: "Mě můj otec bil. Ale ne proto, že by mě neměl rád. Naopak, právě proto, že mě měl rád a chtěl ze mě něco mít". Pokud bychom tato slova starého pána měli parafrázovat v rámci našeho tématu o Trojjedinosti, zněla by asi takto: "Otec mě měl rád (hodnota lásky), a proto na mně ručně uplatňoval hodnotu spravedlnosti, aby ze mě vyrostl hodnotný člověk."

Není samozřejmě mým záměrem přesvědčovat rodiče, aby své děti bili, ale rozhodně je jich potřebné nabádat k tomu, aby při své výchově mnohem razantněji zohledňovali také princip spravedlnosti. Ten musí z jejich láskou tvořit jednotu, pokud chtějí své děti správně vychovat.

Tolik k principu Lásky a nyní se blíže podívejme na princip Spravedlnosti. Snad nejzřetelnějším svědectvím fungování principu spravedlnosti ve stvoření jsou nemoci, ale v konečném důsledku také mnohé jiné tragédie a neštěstí.

Při chorobách to například funguje tak, že pokud člověk, zejména vnitřně, dlouhodobě vybočuje ze standardů harmonie, stanovené zákony univerza na lidskou bytost, jeho vnitřní odklon od této harmonie se nakonec somatizuje a zhmotňuje do vnější podoby nějaké konkrétní nemoci.

Úkolem každé nemoci je v první řadě zastavit člověka v jeho nesprávném myšlení a stylu života. Každá nemoc, a pokud je vážná o to víc, nás tedy většinou vždy zastaví v našem zaběhlém stylu života a donutí nás zamyslet se. Zamyslet se nad sebou samými, nad životem jako takovým a nad jeho hodnotami. No a zadruhé je nám schopna ukázat, pokud zkoumáme její duchovní příčiny, čím konkrétně se odkláníme od harmonie, požadované univerzem od člověka. Nemoc nám to umožní poznat, a na základě poznání její duchovní příčiny jsme potom schopni zapracovat na jejím odstranění.

Pokud si opět připomeneme slova onoho starého pána, který říkal, že ho jeho otec bil, tak platí také v tomto případě. Také choroby a jiná neštěstí jsou údery, které dostáváme.

Ale pozor! Nebije nás nimi Stvořitel! Údery choroby a osudu jsou pouze nezbytnými a zákonitými důsledky našeho vlastního, předchozího nesprávného jednání. Údery choroby a osudu se bijeme my sami a dostáváme je proto, abychom se zastavili a vzpamatovali. Abychom pochopili, kde děláme chyby a snažili se je napravit.

V chorobách a jiných osudových neštěstích je tedy jasně patrný nekompromisní princip vyšší Spravedlnosti, a ta na nás dopadá v odvetných úderech zákona zpětného působení.

Avšak v těchto odvetných úderech osudu je zároveň jasně patrný také princip Lásky, která nechce, abychom ztratili celé své bytí a skončili v duchovním zatracení, ale která nás, byť za cenu choroby a úderů osudu, chce zastavit v našem nesprávném směrování a přivést na pravou cestu.

Na základě tohoto všeho můžeme jasně vidět, jak jsou principy lásky a spravedlnosti vzájemně hluboce a neoddělitelně propojeny. A v takovémto hlubokém vzájemném propojení se je proto máme snažit uplatňovat také v našem každodenním životě.

A teď si něco řekněme o Čistotě. O Čistotě neposkvrněné, křišťálově chladivé a čiré. O Čistotě, která je matkou všech ctností, protože právě z ní, jako ze základní platformy bytí, vyrůstají jako první dvě vzácné květiny. Květ Lásky a květ Spravedlnosti. A samozřejmě, kromě nich také všechny ostatní, vysoké a vznešené ctnosti.

Pochopení hlubokého propojení Trojjedinosti Čistoty, Lásky a Spravedlnosti si můžeme přiblížit také na základě toho, že poznání principu Spravedlnosti bylo lidem darováno ve Starém Zákoně. Poznání principu Lásky nám bylo darováno v Novém Zákoně. No a poznání, a jakoby konečné zastřešení celé Trojjedinosti můžeme najít ve významném, duchovně filozofickém díle "Ve Světle Pravdy", které hned ve svém úvodu klade důraz především na Čistou. To se ve vztahu k lidem promítá do slov: "Udržujte krb svých myšlenek čistý! Neboť jedině tím založíte mír a budete šťastní!"

Znamená to tedy, že každý člověk, který se vědomě snaží o zachovávání čistoty a ušlechtilosti svého vnitřního života, se dostává do souladu s univerzálním principem Čistoty, proudící do stvoření z vyzařování Trojjedinosti Nejvyššího. A čistota nitra takto vědomě se snažícího člověka pak automaticky přinese své první nádherné plody v podobě lásky a spravedlnosti. A nakonec také v podobě všech ostatních, ušlechtilých, vznešených a vysokých ctností.

V křesťanských chrámech je možno často vidět symbolické vyjádření Trojjedinosti Páně v podobě trojúhelníku. Z něj vycházejí paprsky a uvnitř něj se nachází oko.

Spodní dva úhly tohoto trojúhelníku symbolizují princip Lásky a princip Spravedlnosti. No a jeho horní úhel symbolizuje princip Čistoty, který to vše zastřešuje. Princip Čistoty, jako vrchol všeho a jako výchozí bod celého bytí. A tento princip Čistoty má najít odraz v každém z nás v podobě naší vážné snahy o zachovávání čistoty svého vnitřního života. Svého cítění a myšlení, protože z nich automaticky vyvstává všechno ostatní. Slovní projev i vnější a viditelné činy, které jsou odrazem našeho čistého nitra.

Neboť dobrý strom přináší dobré ovoce a špatný strom zlé ovoce. Dobrý strom je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život, který přináší své dobré ovoce v podobě našeho dobrého, spravedlivého a laskavého jednání. Špatný strom je náš nečistý a neušlechtilý vnitřní život, který přináší své špatné ovoce v podobě našeho nedobrého, nespravedlivého a nelaskavého jednání. Přijde však čas, kdy budou všechny špatné stromy pokáceny a spáleny v ohni, aby už více nemohly přinášet své špatné ovoce, a aby ve stvoření zavládla už jen křišťálově čirá Čistota.

Na závěr si tedy stručně shrňme znalost o Trojjedinosti Nejvyššího, transformovanou do stvoření v podobě nedílné jednoty principů Lásky, Spravedlnosti a Čistoty.

Každý člověk, který žije ve stvoření a chce kráčet k Nejvyššímu, se k němu může blížit jedině prostřednictvím rozvoje tří nejelementárnějších ctností. A to ctnosti Lásky, ctnosti Spravedlnosti a ctnosti Čistoty. A tyto tři ctnosti v něm musí dosáhnout vzájemné jednoty.

Neboť láska bez čistoty je vždy jen různá míra nemravnosti a zvrhlosti. A láska bez spravedlnosti je slabošská, změkčila a nasládlá.

Spravedlnost bez lásky je zase krutá, tvrdá a bezohledná. A spravedlnost bez čistoty je jen iluzí spravedlnosti. Je jen karikaturou spravedlnosti.

A čistota, pravá a skutečná je jen taková, ze které zcela organicky a přirozeně vyrůstají všechny ctnosti. Neboť čistota je matkou ctností! Prvními je láska a spravedlnost, a po nich následují všechny ostatní.

V minulosti si mnohé církve myslely, že jedině ony mají pravou víru. A mnohé si to myslí dodnes. V takovémto názoru se však skrývá malost, protože ve skutečném bytí, a nakonec také před branami království nebeského, není vůbec rozhodující, zda je někdo katolíkem, evangelíkem, buddhistem, muslimem, nebo někým jiným. Ve skutečnosti je rozhodující pouze míra naší spravedlnosti, lásky a čistoty, kterou neseme ve svém nitru, ve svých srdcích a ve svých duších. Ve skutečnosti je rozhodující pouze míra lásky, spravedlnosti a čistoty, kterou jsme byli schopni reálně prokázat ve vztahu k našim bližním. Jedině toto je rozhodující a všechno ostatní je nepodstatné a podružné. Jedině na tomto základě proto třeba žít, myslet, cítit a jednat, protože jedině toto je základ pravý a pevný, který odolá, zatímco vše ostatní se musí zhroutit.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 14. 02. 2020, 18:54:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Pozor! Jazyková zdatnost z nás ještě nedělá lidi!

Mladí lidé dnes často odcházejí do ciziny. Kvůli studiu nebo brigádě, nebo kvůli práci. Jedinci, kteří v zahraničí něco významné dosáhli, bývají často hosty různých rozhlasových pořadů, kde je vyzdvihována jejich šikovnost. No a samozřejmě, prvním nezbytným krokem ke všem jejich úspěchům byla znalost jazyka, nebo případně více jazyků.

Na první pohled se tedy opravdu zdá, jakoby to potvrzovalo známa slova: kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Toto rčení je však ve skutečnosti zavádějící a nepravdivé! Kolik jazyků totiž umíš, tolikrát nejsi vůbec člověkem! Tolikrát se jen zvětšují tvé možnosti a příležitosti uplatnit se. Tolikrát se ale člověkem vůbec nestáváš, protože pravými lidmi se stáváme prostřednictvím něčeho úplně jiného, v čem množství zvládnutých jazyků vůbec nerozhoduje.

Jak se tedy můžeme stát opravdu lidmi?

Dosažení plnosti našeho lidství je spojeno s naším nejvnitřnějším jádrem. Je spojeno s nejhlubší podstatou naší osobnosti, která je duchovní.

Být člověkem znamená plné ztotožnění se se svou nejvnitřnější podstatou. Být člověkem je spojeno s duchovním procitnutím. Je to spojeno s duchovním obrozením a s duchovním znovuzrozením.

Co to znamená?

Znamená to, že vědomí a sebe uvědomění většiny lidských bytostí, žijících na zemi, je vymezeno pouze materiální realitou. Čili tím vnějším, hmatatelným, fyzickým a reálným, co vidíme kolem sebe. To jsou hranice, ve kterých se pohybuje myšlení, cítění a vědomí většiny.

A této, čistě materiální orientaci, pak plně odpovídá také hierarchie hodnot, které lidé uznávají a o které usilují. Jsou to hodnoty peněz, majetků, moci, slávy, úspěchu, kariéry, konzumu a užívání si.

Honba za materiálními hodnotami a jejich nabývání vyvolává ve společnosti i na celém světě mnoho zla v podobě chamtivosti, bezohlednosti, nečestnosti, sobectví, podvodu, zvrhlosti, nečistoty, nemravnosti, závisti, násilí, agresivity, a tak dále, a tak dále. Důsledkem toho jsou konflikty a napětí mezi jednotlivci i mezi národy. Důsledkem toho jsou neustálá vzájemná pnutí, krize, války, ale také bezohledné drancování přírodních zdrojů naší planety.

Všechny tyto negativní skutečnosti má na svědomí jedině vědomí člověka, vtěsnané pouze do hranic materiální reality. Takovýmto způsobem omezeny bytosti totiž ještě vůbec nejsou lidmi, co svým jednáním a svými hodnotami také reálně potvrzují. Nepřeberné množství existence zla kolem nás tedy zjevně potvrzuje, že takové, materií omezené bytosti, jsou ještě na míle vzdálené od skutečné velikosti a vznešenosti naplnění vlastního lidství.

Neboť člověk jako takový, čili jeho nejvnitřnější jádro a jeho skutečná podstata, pochází z říše Ducha, a proto je duchovní. A tato naše nejvnitřnější podstata se v nás neustále ozývá v podobě hlasu svědomí, který se nás snaží usměrňovat pouze na cesty dobra. Pouze na cesty spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, laskavosti, nezištnosti, ušlechtilosti, čistoty a lidskosti.

Znovuzrození a procitnutí v duchu tedy znamená přeorientování se na tyto hodnoty, které jsou hodnotami ducha. Jedině ten, kdo dospěje až k této metě, jedině ten se může stát skutečně člověkem, který, věrný své duchovní podstatě, upřednostňuje ve svém životě hodnoty dobra, cti a spravedlnosti, a staví je nad hodnoty materie, které jsou pro něj až na druhém místě.

Toto je duchovní procitnutí! Toto je duchovní obrození! Toto je duchovní znovuzrození! V tomto spočívá nabytí pravého lidství!

Z dočasnosti, z omezenosti, z pomíjivosti a z prachu hmoty najednou povstává věčná, nezničitelná a vznešená, skutečná velikost člověka! Z původní, nízké bytosti, jejíž vědomí je ohraničeno pouze materiální realitou podobně, jako vědomí kuřete, nacházejícího se ve vejci, se najednou rodí nový člověk. Rozrušuje skořápku omezení hmotnosti, jeho vědomí se osvobozuje z jejích vazeb a spojuje se s novou, vyšší realitou. S realitou věčného Ducha a jeho hodnot!

Rodí se nový člověk! Člověk čestný, spravedlivý laskavý a čistý! Člověk, schopný budovat harmonii a mír! Člověk, schopný zvelebovat a chránit prostředí, ve kterém žije! Rodí se skutečný a pravý člověk, který odhazuje egoisticky materiální "já" a "mně", a nahrazuje to velkým, všeobsáhlým "my" a "nám". Rodí se nový člověk, který vnitřně vzhlíží k výšinám a k východisku a zdroji všeho bytí, kterým je velký a vznešený Stvořitel všeho.

Toto je skutečný člověk! Toto je člověk budoucnosti! Toto je člověk ducha, který dosáhl velikosti vlastního lidství a své pravé lidské hodnoty! Takovými lidmi se máme stát! To by se mělo vyučovat na školách! K tomuto by měly být vedeny naše děti! Poznání těchto skutečností by mělo být každému jednotlivci od malička vštěpováno, aby se mohl co nejdříve vydat na cestu nabývání duchovní zralosti, na níž dosáhne naplnění velikosti vlastního lidství.

Neboť pokud toto nedosáhne, ve skutečnosti nemá absolutně nic, ani kdyby obsáhl všechny znalosti světa a získal všechny jeho poklady. Nemá nic, protože ho v jeho nehotové podobě ještě nelze vůbec považovat za plnohodnotného člověka. Neboť skutečně plnohodnotným je jen člověk ducha, s tomu odpovídající hierarchií hodnot a nikdo jiný.

V současnosti existuje na naší planetě jen velmi málo skutečných lidí. Existuje však značný počet těch, kteří jsou na správné cestě a usilují o dosažení pravého lidství. Většina však žel, spí hlubokým spánkem ducha, uvězněna svým vědomím ve skořápce materiální reality, jako kuře, které se není schopno osvobodit ven z vejce.

A samotný Kristus byl v definici těchto skutečností ještě mnohem radikálnější, protože lidí s materií omezeným vědomím nazval mrtvými, kteří mají být ponecháni svému osudu. Osudu duchovní mrtvoly, která bude nakonec definitivně zničena v konečném zániku pouze dočasně oživené hmoty.

Neboť hmota a vše, co je s ní spojené a na ni hodnotově navázané, je odsouzena k zániku. Pouze to, co směřuje k Duchu a k jeho věčným, nezničitelným hodnotám, může přetrvat navěky. A také na věky přetrvá!

PS. Žel, znalost cizí řeči a odchod do zahraničí v drtivé většině vůbec nesouvisí s rozvojem a dosahováním hodnot pravé lidskosti. Znamená to jen intenzivnější a hlubší propojení s materií a její možnostmi, které jsou na západ od nás větší. Znamená to jen mnohem větší upnutí se na tyto hodnoty a jejich dosahování, co člověka beznadějně vzdaluje, a nakonec úplně odřezává od pravdy Ducha. A proto takový člověk, ačkoliv si žije v dostatku a v blahobytu, je ve skutečnosti už mrtvý. Je mrtvý duchovně, což je mnohem strašnější, než kdyby zemřel fyzicky, protože je mrtvý pro skutečné a pravé hodnoty Ducha. A tím i pro skutečný život, který je pouze v Duchu.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 3. 02. 2020, 18:33:55 | více příspěvků | napsat uživateli

Strašidla pochodují městy! Není to vůbec nevinná zábava!

V posledních letech k nám ze západu přichází další nové obohacení. Svátek Halloween a s ním související průvody nejrozličnějších čarodějnic a čertů. A čím jsou tyto masky hrůzostrašnější a děsivější, tím lépe! Tím je větší legrace!

Ale je to opravdu jen legrace a nic víc? Asi docela ne, protože na druhé straně se ozývají různí jednotlivci, ale také různé církve, kteří s těmito průvody nesouhlasí a sepisují petice, aby je městské, nebo obecní úřady nepovolily. Vidí v nich totiž propagaci zla a temných sil.

To se samozřejmě modernímu, ateistickému a materialistickému člověku s jeho snahou užít si dosyta nejrozličnějších zábav jeví jako nepochopitelný závan středověku. Jeví se mu to jako zkostnatělá a prudérní ztráta smyslu pro humor.

Ale protože materialisté a ateisté vnímají všechny věci pouze povrchně, z jejich prvoplánově materialistického hlediska, podívejme se na danou problematiku trochu hlouběji a ukažme si, co se ve skutečnosti skrývá pod navenek prezentovaným povrchem dobré zábavy.

Všechny pochody a průvody bez výjimky jsou vždy určitým poselstvím a prezentují nějakou myšlenku. Vysílají nějaký signál. Například socialistické prvomájové průvody byly vyjádřením radosti a spokojenosti ze života pod vedením komunistické strany. Ukrajinské pochody neonacistů jsou otevřeným přihlášením se k Stepanu Banderovi a k nenávisti vůči všemu ruskému. Dále zde máme známé duhové pochody komunity LGBTI, upozorňující na existenci jinak sexuálně orientovaných osob a na jejich práva. Dále máme například pochody za život, jejichž účastníci se snaží o mnohem intenzivnější ochranu života už před narozením. A můžeme sem zařadit také různá ekologická protestní shromáždění, inspirované aktivistkou Gretou Thunberg a podobně.

Co však je určitým společným jmenovatelem všech těchto protestních shromáždění, průvodů a pochodů? Jejich účastníci říkají společnosti asi toto: "Jsme tady a máme takovýto názor. Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat."

No a přesně to samé platí také v případě různých průvodů čertů a strašidel. Že je to jen humor, zábava a žert, je totiž pouze pohádku pro povrchní a prvoplánové. Naopak, povrchnost a prvoplánovost lidí, kteří příliš neuvažují, je dokonale využita k tomu, aby bylo ve společnosti prezentováno to, o co ve skutečnosti pod zástěrkou zábavy jde. A jde o manifestaci temných sil, které dávají společnosti na známost: "Jsme tady a máme své hodnoty! Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat!" A podobně, jako při pochodech neonacistů, také zde je aktuální skrytý podtext, vyjádřen slovy:" My jsme ti, kteří jsou vyvolení, aby si podmanili společnost!"

Průvody čertů a strašidel, tedy všechno jednoznačně negativních bytostí, jsou reálným svědectvím naší doby, která svou plytkosti myšlení, amorálností, duševní prázdnotou, nectnostmi a nezřízeností vášní navazuje kontakt se sobě stejnorodými, nízkými úrovněmi univerza. A bytosti z těchto nízkých úrovní pochodují v hrůzostrašných průvodech po našich městech a vesnicích, reprezentujíc temné síly, které se rozpínají po naší planetě, aby ji zcela ovládly.

Taková je tedy žel naše moderní civilizace, která inklinuje k nízkosti a temnotě, protože sama je takovou. Vždyť si jen zkusme položit otázku, proč se například v našich městech a vesnicích neorganizují pochody andělů a různých světlých bytostí, které by představovaly ctnosti? Vždyť přece kromě našemu pozemskému oku neviditelných, temných a nízkých úrovní, zalidněných nejrůznějšími hrůzy plnými bytostmi, existují také vysoké a vznešené úrovně, obývané nádhernými, ušlechtilými a ctnostnými bytostmi. Proč našemu světu není blíže toto směřování? Proč nebere inspiraci odtud? Proč neorganizujeme průvody tohoto druhu a tvůrci kostýmů a masek se ve své inspiraci nenapájejí do těchto úrovní?

Proto, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá! Neboť převažující nízkost v duších nachází sympatie a stejnorodé spojení s odpovídajícími, nízkými jemnohmotnými úrovněmi univerza.

No a je zcela samozřejmé, že tento trend a toto propojení se bytostně příčí lidem, kteří si ještě zachovali alespoň určitou míru ušlechtilosti a soudnosti. Tito lidé mnohdy ne vědomě, ale podvědomě tuší, o co tu jde, a staví se proti tomu. Stavějí se proti rozpínavosti temnoty, ovládající duše lidí. Stavějí se proti prezentaci její moci a touze po expanzi, prostřednictvím pochodů padlých, nízkých a ohyzdných bytostí.

A když jsme si už objasnili, co všechno se skrývá za touto zdánlivě nevinnou zábavou, zkusme se ještě zamyslet nad tím, kde se něco takového, jako jsou čerti vůbec vzalo?

Každému je jasné, že nejde o bytosti z našeho světa, čili z naší hrubé hmotnosti. Kromě hrubé hmotnosti však existují také různé úrovně jemné hmotnosti, kam odcházejí lidské duše po smrti fyzického těla.

Každý ví, že lidé jsou buď dobří, nebo zlí. Zlo naše duše zatěžuje a dobro naše duše povznáší. Podle míry dobra a zla má tedy každá duše po odložení fyzického těla určitou tíhu. Čím je ušlechtilejší a lepší, tím je tíha menší, a čím je duše zkaženější a negativnější, tím je tíha větší.

A tak, na základě zákona duchovní tíže, klesají duše zatížené nízkostí do nízkých úrovní jemné hmotnosti a naopak, duše, nadlehčené ušlechtilostí stoupají do vysokých úrovní jemné hmotnosti. Tam se dále zušlechťují v konání dobra a v ctnostech, aby nakonec, po dosažení lidské dokonalosti, mohly vstoupit z jemné hmotnosti do věčného, duchovního království nebeského.

K pochopení, odkud pocházejí čerti třeba vědět, že čím je duše zkaženější a nižší, tím ohyzdnější vnější formu dostává. A naopak, čím je duše ctnostnější a lepší, tím je její vnější forma ušlechtilejší a krásnější.

Potvrzení fungování této zákonitosti můžeme najít už tady na zemi, když například někdo enormním způsobem holduje alkoholu a jeho neřest časem začíná být viditelná také na jeho vnějším vzhledu. A podobně je to i s drogami. No a po naší smrti, ve světě jemné hmotnosti, se tato zákonitost mnohokrát znásobuje.

To znamená, že jakákoliv neřest a nízkost se mnohem viditelněji odráží na vzhledu duševního, jemnohmotného těla každého jednotlivce. Čím je tedy někdo horší, tím ohyzdnější a odpudivější podobu má jeho jemnohmotné tělo. A jde to až tak daleko, že lidé ztrácejí svou lidskou podobu a stávají se z nich polo zvířecí a polo lidské, strašidelné a ohyzdné bytosti.

Čerti tedy nejsou žádný nový a zvláštní druh. Čerti jsou ve skutečnosti lidé, nelidsky znetvořeni vlastní nízkostí.

Tentýž princip však platí také v pozitivním slova smyslu, protože jemnohmotné těla lidí ušlechtilých, čestných, spravedlivých, dobrých a laskavých nabývají ušlechtilé a vznešené formy, podobající se formám andělským.

Takže aby nám bylo všem jasno, čerti jsou ve skutečnosti nízké, padlé a ubohé lidské duše, nacházející se v nízkých úrovních jemné hmotnosti. Sem se kontaktovat, sem se orientovat, odsud se inspirovat a na náš svět přinášet průvody těchto nízkých, nešťastných, znetvořených a nejrůznějšími neřestmi zatížených bytostí, není rozhodně nic pozitivního. Je to jen ubohé a politováníhodné spojování se s nízkostí. Není to nic pozitivní, na co by se měli lidé orientovat.

Lidé by se měli orientovat spíše opačným směrem. Ne tedy dolů, ale nahoru! Ne do nížin, ale do výšin! Tam, ve vysokých úrovních jemné hmotnosti, přebývají ušlechtilé a ctnostné lidské duše, jejichž ušlechtilá vnější duševní forma je výsledkem jejich života v souladu s principy dobra, lásky, spravedlnosti a ušlechtilosti. Tím směrem by bylo žádoucí se orientovat a inspirovat!

Ne tedy do nížin, ale k výšinám máme upírat svůj zrak! Odtud máme čerpat a přinášet to sem dolů k nám na zemi, aby se naše planeta stávala stále lepší, a ne stále horší.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 31. 01. 2020, 18:46:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Ani duchovní pastýři nemají zcela jasno v otázce utrpení

Nedávno jsem si vyslechl rozhlasovou relaci. Šlo o rozhovor s mladým manželským párem. Pan a paní byli evangeličtí kněží a mluvili o různých tématech. Na závěr jim byla položena otázka, co doporučují lidem, když se jich ptají na utrpení. Když jim kladou otázku, proč trpí?

Slova se chopil mladý kněz, no a právě v reakci na jeho odpověď, která se mi jevila jako nedostatečná, vznikla potřeba napsat tento text. Velmi mě totiž zarazilo, že navzdory jeho teologickému vzdělání a každodenní praxi s lidmi, nedokázal odpovědět s věcnou jasností a jeho odpověď vyzněla tápavě.

Začal slovy, že daná problematika je velmi široká. Je to sice do určité míry pravda, ale ten, kdo odpověď zná, je ji schopen ozřejmit ve věcné stručnosti.

Existují tři příčiny vzniku utrpení. V první řadě je to důsledek našeho vlastního, nesprávného a špatného jednání. Jednání, které jsme učinili v nedávné, nebo dávnější minulosti.

Tento druh utrpení k nám přichází na základě zákona zpětného účinku. Jde o zákon akce a reakce. Jakého druhu byla tedy v minulosti naše akce, takového druhu bude po nějakém čase odpovídající reakce. Nebo jinak řečeno, co jsme si svým nesprávným a špatným jednáním v minulosti zaseli, to po nějakém čase nutně sklidíme.

Aby mohl člověk sít pouze dobro a tím pádem pouze dobro sklízet, byl mu ukázán model optimálního chování v životě, podle kterého pokud se řídí, nemusí se obávat ničeho zlého. Tento model, nebo tato pravidla se nacházejí v Desateru přikázání a v Ježíšově učení. Pokud tedy člověk v tomto smyslu uvažuje a koná, zákon zpětného působení mu musí nutně přinést pouze dobro a štěstí. Právě kvůli tomu byly lidem shora tyto pokyny zprostředkovány.

Pokud ale tyto pokyny ignorujeme, sejeme cosi nedobré, co nám v zákoně zpětného působení nevyhnutelně přinese bolest a utrpení.

Podle mého osobního názoru je asi 70 procent utrpení, které musí lidé snášet, právě utrpení tohoto druhu. Jeho důsledky musíme pokorně přijmout a přetrpět, protože jsme si to způsobili sami. Protože za zlo, které jsme kdysi provedli, sami sklízíme zlo. Tím je učiněno zadost velké Spravedlnosti Páně, na základě které budeme muset vlastním utrpením až do posledního haléře zaplatit za to, co špatného a nesprávného jsme v minulosti provedli. Kdo zlořečí na tento druh utrpení a nechce se s ním smířit, zlořečí a protiví se velké Spravedlnosti Páně, čímž ale opět seje jen cosi špatné, za co může v budoucnosti s jistotou očekávat špatnou žeň.

Když kdysi řekl Ježíš, že pokud nás osud udeří po levém líci, máme nastavit také pravé, nemluvil o ničem jiném, než o účincích zákona zpětného působení. Mluvil o tom, že pokud jsme konfrontováni s tímto druhem naší setby, máme utrpení nastavit svou tvář a pokorně přijmout to, co k nám v neomylné Spravedlnosti Páně přichází, abychom tím zaplatili za naše předchozí pochybení.

Pokud to v tomto smyslu přijmeme, a tedy nastavíme úderu osudu svou tvář, smažeme jednu z našich minulých vin, protože jsme za ni zaplatili vlastním utrpením.

Pokud ale zlořečíme na příchozí utrpení i na Stvořitele, pokud pokorně nenastavíme svou tvář úderu osudu a nepřijmeme ho, vinu si neodpykáme, ale ještě navršíme. A v budoucnosti na nás všechno dopadne v dvojnásobné míře.

Tolik tedy k první příčině utrpení, která je příčinou hlavní. Ostatní dvě příčiny jsou už jen okrajové.

Druhý důvod toho, proč prožíváme utrpení spočívá v tom, že lidé mají svobodnou vůli. Proto se mohou svobodně rozhodovat, jak se budou k jiným chovat. A oni se žel často chovají nečestně, nezodpovědně, bezohledně, podle, nespravedlivě, bezcharakterně, a tak dále, a tak dále. Takovýmto způsobem však, ze své vlastní svobodné vůle, způsobují zlo a utrpení jiným lidem, kteří si to nezaslouží. Toto je utrpení, vůči kterému se máme právo ohradit, abychom ho nemuseli snášet, protože povstává jen ze svévole jiných lidí. A ti si musí uvědomit, že nemohou zraňovat jiné.

Zde je ale potřeba zvlášť zdůraznit, že Ježíš mluvil ve svých slovech o nastavení druhého líce o utrpení, jako o důsledku za naše vlastní předchozí jednání. Tuto příčinu utrpení považoval za stěžejní. Za tak stěžejní, že se o ničem jiném ani nezmiňoval.

A vskutku je to tak, protože i když si myslíme, že nám třeba někdo ubližuje nezaslouženě, z jeho vlastní svobodné vůle, všechno je dokonalými zákony univerza řízeno tak, že není vůbec náhoda, s jakými lidmi přicházíme denně do kontaktu. Že právě prostřednictvím nich máme prožít něco nepříjemného, co jsme někdy v minulosti my sami způsobili druhým.

Jinými slovy řečeno, při všem, co nás potkává, bychom se v první řadě měli naučit přijímat eventualitu naší vlastní viny, jejíž nepříjemné důsledky právě sklízíme. Neboť žel, v tomto směru platí pravý opak, spočívající v tom, že člověk je zvyklý hledat příčinu všeho zla v jiných a jen málokdy sám v sobě. Avšak právě na tuto možnost bychom se měli zaměřit především. Tak, jak nám to doporučil Kristus.

No a třetí příčina utrpení bývá skutečně výjimečná, protože postihuje zejména lidi už téměř duchovně zralé. Utrpení, které musí nést, je jim předkládáno proto, aby jeho překonáváním dozrávala jejich osobnost a ztvrdla v ocel. Neboť přesně tak, jak se ocel kalí v ohni, osobnost člověka se kalí v utrpení. Z ohně utrpení a nepříjemností nakonec vychází silná osobnost, jejíž duchovní zralost, ctnosti, ušlechtilost a lidská velikost jsou schopny odolávat všemu a nikdy nezaváhají.

A toto může a má být inspirací pro všechny ve vztahu k našemu utrpení. I když je pro většinu z nás nevyhnutelným zpětným účinkem našeho vlastního nesprávného předchozího jednání, přijímejme ho a snažme se v něm obstát se ctí. Berme ho jako popud k tomu, abychom se ještě intenzivněji upnuli k ctnostem a ušlechtilosti. Abychom se ještě intenzivněji upnuli k pravidlům Desatera a k životu v souladu s Ježíšovým učením. Neboť utrpení k nám přichází právě proto, že toto zanedbáváme. Našim zralým vypořádáním se s utrpením však můžeme vymazat všechny naše viny. Můžeme se tak osvobodit a vybělit roucho své duše od všech vin.

Tomu ale, čemu se nelze na zemi vyhnout je utrpení, způsobované ze svobodné vůle jiných lidí, a také utrpení, jako výzva a zkouška, kterými bude sporadicky prověřována síla naší osobnosti.

Pokud však stojí člověk v těchto věcech vědomě, čili ví o co tu jde, překoná je se ctí. Proto buďme nyní vědomí ve vztahu k přicházejícímu utrpení, aby se pro nás nestalo cestou k další vině a k dalšímu utrpení, ale naopak cestou ke svobodě, síle a zralosti ducha.

Pokud ale na nás utrpení až příliš těžce dolehne, můžeme se obrátit k Pánu s prosbou o pomoc. Neprosme však, aby od nás bylo odebráno, ale abychom dostali sílu ho zvládnout. A síla k tomu, abychom vše zvládli, nám bude shora darována.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 20. 01. 2020, 19:17:27 | více příspěvků | napsat uživateli

O trapné a násilně dobré náladě šašků v rozhlasovém éteru


Jsou lidé, kteří poslouchají při své práci rozhlas, jako určitou zvukovou kulisu. Pokud patříte mezi ně, asi vám neušlo, že mnoho moderátorů přímo oplývá radostným nadšením a entuziasmem. Jakoby těsně před pořadem užili nějaké zázračné pilulky štěstí. Za každou cenu se snaží vyvolat dojem pohody a dobré nálady.

Je více než jisté, že takové něco mají také v popisu práce, ačkoli skutečná realita a skutečné dění kolem nás je ve většině případů úplně jiné. Tak zásadním způsobem jiné, že přehnaný optimismus, který je prezentován v rozhlasovém éteru, je lží. Je vědomou lží, se snahou zkrášlit reálnou skutečnost a zbytečně nevnášet mezi lidi neklid.

A o co více se loď naší civilizace potápí, o to větší vládne snaha odpoutat klamně nadšeným optimismem, opírajícím se o blahobyt a úspěchy moderního světa, pohled obyvatelstva od toho, co se skutečně děje.

Je však načase vymanit se z mámivému a hraného nadšení různých, médii placených lhářů a šašků, a podívat se konečně odvážně pravdě přímo do obličeje.

Mnohým je známé a mnozí to ignorují, že svého času přišel na zem Ježíš, Syn Boží, aby nám ve svém učení ukázal, jak máme správně žít. Bylo to nesmírně důležité, protože lidé sami ve svém přesvědčení, že jednají správně, nejsou schopni najít pravou cestu ke štěstí, míru a harmonii. Že i přesto, že se snaží o to nejlepší, jejich celkové snažení dospěje nakonec vždy k neštěstí, katastrofě, kolapsu a záhubě. Přesně tak, jak se to v minulosti přihodilo nepřebernému množství národů a různých společenských systémů.

Pokud měla být tato kletba prolomena a lidstvu konečně ukázána správná cesta vývoje, kterou navzdory vlastním intenzivním snahám nebylo schopno nalézt, musel přijít na zem Syn Nejvyššího, a musel lidem tuto cestu ukázat.

Znamená to tedy, že jeho učení je tou jedinou správnou cestou, po níž musí kráčet jednotlivci, ale také celé národy, pokud chtějí kráčet ke štěstí, míru a harmonii. A proto jedině životní optimismus jednotlivce i celé společnosti, která touto cestou kráčí, je optimismus pravý, skutečný a stojící na pevných základech.

Životní optimismus lidí i celé společnosti, která však touto cestou nekráčí, je optimismus falešný, nepravý a stojící na vratkých nohách.

A právě takový druh klamavého optimismu, násilné bodrostí a radostného nadšení proudí k posluchačům z rozhlasového éteru. Tento optimismus je ale absolutně neodůvodněný, protože devadesát devět procent všeho řečeného nestojí vůbec na takovém zdravém základě, aby to bylo schopné obstát z dlouhodobého hlediska. Dobře placení šaškové pouze baví masy, zatímco loď naši civilizace se potápí!

A potápí se proto, že téměř nic, co dnes lidé dělají, o čem uvažují a jak žijí, se neopírá a zdravý základ učení Syna Božího. A s hrdostí se o tom ještě říká, jako o sekularizaci společnosti, která je žádoucí, pokroková a moderní.

A žel, ani mnozí věřící výrazně nezlepšují toto ateistické směrování, protože jejich víra se jen minimálně, nebo téměř vůbec nepromítá do jejich každodenního života a do samotné podstaty jejich myšlení. Protože jejich víra je jen prázdná forma bez dosahu na charakter jejich základní životní hodnotové orientace.

O všech těchto smutných skutečnostech se s drsnou a velmi výstižnou přímočarostí píše v evangeliích. Jen my to ignorujeme a nedbáme o to, jako bychom se svou ignorancí mohli vyhnout katastrofálním důsledkům, které nám to přinese tak, jak to dosud vždy v minulosti přineslo, ať už jednotlivcům, nebo celým národům.

Jedině ten, kdo naslouchá Slovu Ježíše Krista, kdo se mu snaží správně porozumět, kdo se snaží v souladu s ním žít a myslet, jedině ten se podobá moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. A když přišel vichr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, ten vydržel, protože stál na pevném základě.

Nicméně každý, kdo nepřijímá Slovo Ježíše Krista, kdo se mu nesnaží správně porozumět, kdo se nesnaží v souladu s ním myslet a žít, každý takový člověk se podobá nemoudrému muži, který postavil svůj dům na písku. A když přišel vítr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, zhroutil se, protože nestál na pevných základech. A jeho pád byl veliký!

Pozorně se rozhlédněme kolem a sami sebe se zeptejme, zda lidé jednají a myslí v souladu s učením Ježíše Krista, ukazujícím jediný opravdu správný směr harmonického rozvoje jednotlivce i celé společnosti.

Pokud je ale vzhledem ke skutečné realitě, při vší upřímnosti odpověď záporná, nakolik opodstatněný je náš optimismus? Za dané situace je nepřetržitá prezentace bodré radosti v rozhlasovém éteru čirým bláznovstvím! Je bláznivým radostným tancem na pokraji propasti, do které se přece s neomylnou jistotou musí jednoho dne zhroutit všechno to, co nestojí na pravých základech učení Ježíše Krista.

A právě proto, aby k tomu nedošlo, byla lidstvu Ježíšem ukázána správná cesta. Musel přijít k nám na zem, protože my sami jsme ji nebyli schopni najít.

V neuvěřitelné slepotě srdce, duše i mysli jsou však moderní sekulární lidé dneška přesvědčeni, že jdou správně. A tak slepí, kteří jsou nahoře a kteří nám vládnou, vedou slepé, kteří jsou dole, aby nakonec všichni společně zákonitě spadli do propasti. Do propasti zániku civilizace a zatracení duše, protože nešli cestou, kterou jim ukázal Syn Nejvyššího. Protože při všech svých plánech, činnostech, aktivitách a projektech šli svou vlastní cestou, o níž se ve své slepotě skálopevně domnívali, že je lepší.

A až nakonec, když kvůli ignorování toho jediného, co je mohlo zachránit, už budou padat do propasti, aby na jejím dně našli svou smrt a zatracení vlastní duše, bude jich ještě v smrtelném pádu doprovázet bodrý, lehkomyslný optimismus médii dobře placených šašků.

Teprve nedávno byly Vánoce, během kterých jsme slavili příchod Ježíše Krista. Se vší vážností a zodpovědností se však také konečně vydejme Kristem ukázanou cestou, aby naše osobní budoucnost, budoucnost našeho národa, i budoucnost celé naší planety mohla být dobrá a slavná.

PS. Účelem článku není zakazovat radost a smích. Účelem článku je postavit je na zdravý a neotřesitelný základ, aby se nakonec naše radost a náš smích nemuseli změnit na naše neštěstí a tragédii.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 13. 01. 2020, 18:29:02 | více příspěvků | napsat uživateli

Kontroverze existence dogmat v křesťanství

Dogma je něco jednou provždy dané a neměnné. Dogmata jsou věroučné pravdy, které se přijímaly na církevních koncilech závazně pro celé křesťanství. Jejich konečná podoba byla formulována nejvyšší církevní hierarchií a krystalizovala se po vzájemných, intenzivních a někdy i dlouhodobých jednáních. No a konečný výsledek, čili dogma, měli běžní křesťané už jen přijmout. Přijmout a uvěřit bez jakýchkoliv pochybností a bez přemýšlení.

Dogmata nepřijmout, nebo o nich byť jenom kriticky uvažovat, bylo považováno za kacířství. A pokud například ve středověku někdo někoho ze zlomyslnosti, nebo z přehnané horlivosti udal za podobné kacířské myšlenky, obviněnému hrozilo mučení a často také upálení.

V současnosti mají pojmy jako "dogma" a "dogmatický" negativní význam. A nutno podotknout, že ne neoprávněně, protože lidé vnímají, že na tomto principu není něco v pořádku. Že zde jde o něco nesprávné a nezdravé, co se příčí lidské přirozenosti.

No a my si nyní, se snahou o věcný přístup ukažme, v čem konkrétně spočívá nesprávnost a škodlivost dogmat.

Každý člověk vlastní rozum, cit a svobodnou vůli. To vše jsou dary od našeho Stvořitele, a naší povinností je jich správně využívat a správně s nimi disponovat.

Reálně to znamená, že člověk má vlastním cítěním a myšlením zkoumat vše, co k němu přichází a s čím je konfrontován. A pak, ze své svobodné vůle, se má přiklonit na tu stranu, se kterou je jeho vnitřek v souladu. Jako pravdu má tedy přijmout jen to, co se plně shoduje s jeho vlastním cítěním a myšlením. Jen to, s čím se může vnitřně plně ztotožnit.

Toto je poctivý, pravý a správný přístup, který je doslova povinností každého člověka. Povinností, vyplývající mu z jeho schopnosti cítit, myslet a svobodně se rozhodovat. Kdyby lidé takovýmto způsobem přistupovali ke všem informacím, které k ním přicházejí, stali by se silnými a samostatnými osobnostmi s vlastním názorem. S názorem, který získali svým vlastním zkoumáním, a proto se jim stal přesvědčením.

No a tímto způsobem bychom měli přistupovat také ve vztahu k naší víře. Také tu jsme povinni prověřit našim zkoumáním a pak přijmout za své jen to, s čím se můžeme vnitřně plně ztotožnit. To, za co se můžeme vnitřně postavit.

Víra bez vlastního zkoumání není totiž živá. Je mrtvá, protože nestojí na vlastním přesvědčení. Je to pak jen bezmyšlenkovité přijetí něčeho, čemu sice věříme, ale co jsme nikdy nepodrobili vlastnímu zkoumání. Pouze jsme to povrchně přijali jako neměnnou pravdu.

Pokud se totiž nad samotným principem dogmat hlouběji zamyslíme, nemá vůbec žádnou logiku. Kdyby například třeba nějaká, dogmaticky ukotvena teze, stála opravdu v Pravdě Páně, není se přece co obávat žádného samostatného zkoumání jednotlivců prostřednictvím jejich svažujícího myšlení a cítění. To by muselo vždy nutně jen potvrdit pravdivost takovéhoto dogmatu, opírajícího se o Pravdu. Neboť to, co stojí v Pravdě, se přece nikdy nemusí obávat žádného zkoumání.

Naopak, musí jej pouze vítat, protože se tím podporuje rozvoj samostatnosti, prostřednictvím aktivního myšlenkového a citového zvažování jednotlivců, který nakonec musí vždy jenom znovu potvrdit tuto Pravdu.

Na základě uvědomění si výše uvedených, jednoduchých a prostých skutečností však vzniká důvodné podezření, že za ustanovením dogmat, se zákazem o nich uvažovat a zkoumat je, stojí v pozadí strach a obava, že by se snad podobným zkoumáním mohlo dojít k poznání, že daná dogmata nestojí pevně v Pravdě Páně.

A žel, právě takto je to v mnoha případech ve skutečnosti, protože mnohé z církevních dogmat se odklánějí od Pravdy Páně, co by při vážnějším zkoumání muselo vyjít nevyhnutelně na povrch.

A proto, jako obrana před odhalením nesprávného a pokřiveného, bylo a stále je v případě dogmat v podstatě zakázáno jakékoliv zkoumání jejich pravdivosti prostřednictvím vlastního, samostatného myšlení a cítění. Jedině tímto způsobem se zabezpečuje trvanlivost mnoha dogmat, které i když se odklánějí od Pravdy, v církvích neustále přetrvávají, protože jejich zkoumání vlastním cítěním a myšlením se nedoporučuje, nebo přímo zakazuje.

Ještě jednou tedy třeba zopakovat. To, co stojí v Pravdě, se nemusí obávat žádného zkoumání. To však, co se od Pravdy odklání a tento odklon by na základě vážnějšího zkoumání začal být patrný, to je možné udržet jedině tak, že se to lidem zakáže zkoumat. Že se to prohlásí za dogma, které je jednou provždy dáno, a více se nepřipouštějí žádné diskuse.

Takový zákaz se však příčí Vůli Nejvyššího a jeho darům, které nám daroval, a které máme, ba dokonce jsme povinni využívat.

A proto je využívejme! Proto vše zkoumejme prostřednictvím svého citu a rozumu! Proto si prostřednictvím nich budujme své vlastní přesvědčení, protože za to, zda věříme věcem pravdivým nebo nepravdivým, poneseme odpovědnost jen my samotní. Nepomohou nám výmluvy, že jiní nás vedli nesprávné. Že oni jsou zodpovědní za naše omyly a za naši pokřivenou víru, pro kterou spějeme do duchovní záhuby.

Ne, milí přátelé! Každý je odpovědný v první řadě sám za sebe! Každý má přece dar cítění a myšlení, a proto ho má využívat! Kdyby tak ve věcech víry také činil, nemohl by být ošizen.

Pokud byl ale pohodlný samostatně zkoumat, nebo měl z toho strach, a proto jen poslušně přijímá všechna dogmata, duchovně se to rovná podpisu smlouvy bez jejího přečtení. A za takto ním podepsanou smlouvu bude pak muset nést odpovědnost, které se už nemůže vyhnout. Přesně tak, jak se to také děje běžně na zemi.

Výsada cítit a myslet v sobě nese povinnost zkoumat!

Jedině ten, kdo takto jedná, koná zodpovědně! Ten, kdo bezmyšlenkovitě přijímá něco jako neměnné a jednou provždy dané, o čem se nepochybuje, koná nezodpovědně vůči sobě samému, a za svou nezodpovědnost bude jednou muset velmi trpce zaplatit.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 6. 01. 2020, 17:49:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Naléhavá potřeba přehodnocení svátku tří králů


Zakrátko po Vánocích, které jsou oslavou narození Ježíše Krista, oslavují křesťanské církve svátek tří králů. Tři králové, nebo také mudrci z východu, poznali a pochopili, že na zemi, konkrétně v židovském národě, se má narodit někdo Velký. Že se tam má narodit Mesiáš, Spasitel světa a Syn Boží.

Jeho pozemské zrození bylo doprovázeno nevšední hvězdou. Tři králové - tři mudrci, hvězdu sledovali, a ona je přivedla k dítěti v Betlémě. Poklonili se mu a k jeho nohám složili své královské dary.

A pak odešli. Ale právě skutečnost, že odešli, byla fatálním selháním! Bylo to absolutně nepochopení jejich úlohy ve vztahu k Božímu dítěti, protože Shora, z Výšin byl Ježíšův život naplánován v mnoha věcech úplně jinak, než se pak ve skutečnosti stalo. A stalo se tak proto, že ti, kteří ho měli na zemi ochraňovat a pomáhat mu, nesplnili svou roli a nechali ho napospas osudu.

Tři králové se ještě před svým pozemským zrozením zavázali, že budou na zemi všemožně pomáhat Synovi Stvořitele a usnadňovat mu jeho pozemský úděl. A aby mohli pomáhat opravdu efektivně, narodili se řízením osudu jako pozemští králové.

Neboť Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu velikosti a slávy, nikoli cestu bolesti a utrpení. A rozhodující podíl na tom, aby se plány Stvořitele naplnily, měli mít právě tři králové, protože absolutně všechno, co na zemi vlastnili, jim bylo darováno jen proto, aby tím zaštítili Ježíše Krista. Aby ho po celý jeho život doprovázela jejich ochrana. Aby před lidi nepředstoupil pouze v moci Ducha, ale také v ochraně pozemské královské moci.

Tři králové byli tři, protože už mnohokrát v minulosti se stalo, že bytosti, přicházející na zem s určitým důležitým posláním, neodolaly různým nástrahám a pokušením hmotnosti a selhaly. Ukázkovým příkladem je selhání archanděla Lucifera.

V případě tří králů byla tedy Shora předpokládaná také možnost jejich pochybení. Právě proto byli až tři. Předpokládalo se totiž, že pokud by selhal jeden, svým bohatstvím a mocí zaštítí Ježíše dva. A pokud by selhali dva, ještě vždy zůstával jeden. Ale žel, oni zklamali všichni tři a Syn Stvořitele zůstal bez jejich ochrany.

Když Ježíš stál před židovskou veleradou, aby ho odsoudila k trestu smrti na kříži, řekl: "Kdyby bylo mé království z tohoto světa, pluky andělů by se postavili proti tomu, abych byl vydán do rukou židům. Ale mé království není z tohoto světa."

A právě proto, že jeho království nebylo z tohoto světa a proto ho nemohli ochránit pluky andělů, měl mít tu na zemi ochranu tří králů. A kdyby ji byl měl tak, jak to bylo plánováno, vše by bývalo jinak!

Jak?

V první řadě je třeba zdůraznit, že všechny výše uvedené skutečnosti popírají mylnou a nesprávnou domněnku, že Ježíš přišel na zem proto, aby zemřel na kříži a svou smrtí nás spasil. K jeho ukřižování však vůbec nemuselo dojít, kdyby tak fatálně neselhal lidský faktor.

Kristus měl působit na zemi jako král v duchovním slova smyslu, a měl být podporován pozemskou mocí tří králů. Přišel, aby lidem ukázal cestu k říši Ducha, kterou oni ztratili, protože plynutím staletí vložili do Mojžíšova učení, ukazujícího cestu k branám království nebeského, mnoho vlastních názorů a pokřivení. Cesta k říši Ducha byla zamlžena a ztracena, a civilizace naší planety směřovala do záhuby. A když ani úsilí mnoha proroků nedokázalo změnit nesprávné směrování, musel přijít samotný Syn Stvořitele, aby nám ukázal ztracenou cestu do věčné nádhery království nebeského.

A Ježíš nám ve svém učení skutečně ukázal, jak máme správně myslet, mluvit a jednat tak, abychom naše bytí nasměrovali na cestu ke království nebeskému. Ukázal nám, co je třeba dělat a jakými se máme stát, abychom mohli být spaseni. Spása totiž spočívá jedině v Ježíšově Slově, které nám k ní ukazuje cestu. Kdo se podle Pánova Slova řídí, bude spasen. Kdo se ale jeho Slovem neřídí, nebude spasen.

Královská moc Ducha byla z osobnosti Ježíše Krista tak zjevná, že při jeho příchodu do Jeruzaléma ho židovský lid skutečně vítal jako krále a projevoval mu královské pocty.

Ale to už v pozadí číhala zrada! Avšak tato zrada se mohla uhnízdit a plně rozvinout do své zákeřné konečné podoby jen proto, že temnotou byla vnímána slabá místa a zranitelnost. Kdyby však za Kristem od samého počátku a nepřetržitě stála ochrana tří králů, nebo v nejhorším případě alespoň jednoho z nich, vše by bylo jiné.

Neboť jak již jednou bylo zmíněno, Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu moci, velikosti a slávy, protože spása, kterou lidstvu přinášel, spočívala jedině v jeho Slovu. Spása spočívá jedině v poznání, pochopení a dodržování Slova Božího, představujícího cestu k výšinám. Kristus spasil svět svým Slovem! Kvůli spáse proto nemusel vůbec umírat!

Ježíš se měl stát duchovním vůdcem Izraele a Izrael měl pod jeho vedením začít pozemsky uskutečňovat Slovo Boží. A požehnání Hospodina by pak zahrnulo židovský národ takovými milostmi, že by jako slunce zazářil mezi všemi národy, které by ho s nadšením následovaly. Tak na zemi mohl a měl vzniknout odraz království nebeského pod přímým vedením Spasitele.

K Ježíšově tragické smrti, která nebyla vůbec záměrem jeho nebeského Otce, došlo pouze na základě selhání tří králů, ale také dalších lidí. A nakonec také na základě fatálního a nepochopitelného selhání celého židovského národa.

Bylo totiž zvykem, že lid měl možnost před velikonočními svátky osvobodit jednoho ze dvou odsouzenců na smrt. Když vyvedli ven zbičovaného Ježíše a Pilát se s přihlédnutím na tento zvyk zeptal, zda ho má osvobodit, lidé, kteří před pár dny vítali Krista jako krále, si z nepochopitelných důvodů přáli osvobodit zloděje a vraha Barnabáše. Bylo to obrovské selhání, protože pokud by si vybrali Ježíše, i Pilát, i velekněz Kaifáš s celou veleradou by museli jeho rozhodnutí respektovat.

A tak, po celé sérii nepochopitelných lidských selhání, byl Ježíš přibit na kříž. A ještě navíc byla jeho krutá smrt prohlášena za záměr jeho nebeského Otce a za smírnou oběť, vykonanou pro spásu lidstva.

To je však lež! Lidstvo nebylo spaseno Ježíšovou smrtí! V tomto surovém zločinu vůči Synu Nejvyššího v žádném případě spása nespočívá!

Spása spočívá jedině v Božím Slově, které nám Ježíš přinesl! Spása spočívá jedině v tom, že lidé přijímají Slovo Kristovo, že se ho snaží správně chápat a že se usilují v souladu s ním žít a dokonce i myslet.

Kdo takto činí, zaručeně dojde k spáse! Zaručeně dojde k pozemskému štěstí, míru a po smrti k zlatým branám věčného království nebeského.

Pro toho, kdo však Slovo Krista nepřijímá, nesnaží se ho správně chápat a nesnaží se v souladu s ním myslet a žít, pro toho žádné jiné spásy není.

Taková je pravda o třech králích, o poslání Ježíše Krista a jeho smrti na kříži, i o tom, v čem opravdu spočívá spása.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 30. 12. 2019, 18:34:02 | více příspěvků | napsat uživateli

Svět, který si vybral ten horší díl! Tvrdá slova, adresovaná civilizaci materialistů!

Lidé dneška jsou mimořádně zaneprázdněni. Hodně pracují a mají na starosti mnoho věcí, které sotva stíhají. Jejich život je plný shonu a stresu až do takové míry, že mnohým se zdá být den příliš krátký na to, aby vše stihli.

Avšak na druhé straně, pokud je člověk schopen podívat se na vše kolem sebe z určitého nadhledu uvědomí si, že za ustavičným shonem a maximálně vytíženým životem se nachází jakási prázdnota. Zvláštní prázdnota, skrývající se pod pláštíkem tisíců věcí, které může člověk vlastnit, dosáhnout a užít si. V čemsi to připomíná druhý den po oslavě, naplněné alkoholem a bujarou veselostí, kdy se lidé probouzejí otrávení, rozlámaní a s bolestí hlavy.

A přesně stejně také po divokém spěchu materialistického snažení a všeho toho, co jím lze získat, zůstává na dně duší lidí jakési těžko definovatelné, vnitřní nenaplnění. Jde o méně, nebo více intenzivní vyciťování toho, že člověk po získání všeho, o co se snažil, nakonec přece jen nedosáhl toho, co si přál. Že to, co dosáhl, ho jaksi nenaplňuje. Že je to prodchnuto jakousi trpkou vnitřní pachutí, skrývající se za vším tím okázalým, vnějším materialistickým leskem.

Kdyby byli lidé upřímní a podívali se poctivě do svého nitra, museli by si přiznat, že je to právě takto. Také ti nejbohatší to vnímají, avšak ve svém materiálně omezeném a hodnotově pomýleném vnímání života se to snaží překrýt ještě intenzivnějším materialistickým snažením doufajíc, že když dosáhnou to, nebo ono, když dosáhnou, co ještě nemají, pak se konečně stanou plně šťastní.

Takovýmto způsobem se jejich snažení stále stupňuje, avšak očekávané vnitřní naplnění nepřichází. Trpkost nenaplnění zůstává a křečovitá snaha lidí uspokojit tento hlodavý pocit ve svém nitru má ve velkém, celosvětovém měřítku za následek plenění naší planety, její nerostných zdrojů, její přírody, vody a vzduchu. Má za následek parazitování na lidech, v nichž mnozí bohatí a mocní vidí jen prostředek k dosažení vlastních, egoistických cílů.

Všem, kteří takto žijí a jsou tak velmi zaneprázdněni by proto velmi prospělo, kdyby se chvíli zastavili. Kdyby se na život podívali z nadhledu. Pak by možná pochopili, že jdou nesprávným směrem, a tímto způsobem svůj život pouze promrhají, aniž by se jim někdy vůbec naplnilo jejich vnitřní očekávání prožívání plnohodnotného štěstí.

Neboť ve skutečnosti je všechno úplně jinak! Cesta k pravému vnitřnímu naplnění je zcela jiná! Poukázal na ni velký Učitel správného života, který se při svém putování zastavil u dvou sester. U Marty a Marie. Marie si okamžitě sedla k jeho nohám a pozorně naslouchala každému jeho slovu. Marta měla plno práce s obsluhou. Proto se stěžovala Učiteli na svou sestru, že ji nechala samu obsluhovat.

Velký Učitel však nepodržel stránku Martě, ale naopak Marii, protože Martu napomenul slovy: "Marta, Marta, staráš se a znepokojuješ pro mnohé věci, přičemž opravdu potřeba je jen jedno. Marie si vybrala lepší díl, který jí nebude odňat".

Tato slova velkého Učitele bychom vzhledem k našemu tématu mohli parafrázovat asi takto: Lidé tohoto světa, staráte se a znepokojujete se pro mnohé věci, přičemž potřebné je pouze jediné.

Lidé tohoto světa, namáhavě pracujete, nic nestíháte a žijete v neustálém spěchu, přičemž na to jediné a nejdůležitější zapomínáte. A přece jenom toto jediné je vám schopné dát takovou míru vnitřního naplnění, jakou nelze očekávat od žádné z obrovského množství věcí, za kterými se tak ženete.

Neboť ať byste dosáhli cokoliv, váš duch zůstane chudý. Zůstane prázdný! Zůstane umírající hladem a žízní, protože ho není schopna nasytit žádná z materiálních hodnot, o které usilujete.

Nasytit jeho hlad a ukojit jeho žízeň totiž můžete jedině hodnotami Ducha a Pravdy! Jedině hodnotami dobra, cti, lásky, spravedlnosti a lidskosti, o které budete usilovat! Jedině hodnotami poznání skutečné Pravdy o životě, objasňující člověku kdo je, odkud pochází a jaký má jeho život pravý smysl. Jedině hodnotami poznání Pravdy o Stvořiteli, o jeho Vůli a jeho Zákonech, které hýbou stvořením, a jejichž účinkům podléhá nejen každý náš čin a každé naše slovo, ale také každá naše myšlenka a každý náš cit.

O toto se máš člověče snažit, protože toto je tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším! Pokud tímto směrem zaměříš všechno své životní snažení, velmi rychle dosáhneš vnitřního klidu a naplnění, po kterém tak toužíš.

A věz, že ani dostatek všeho toho, co pro svůj materiální život potřebuješ, ti nebude chybět. Neboť tomu, kdo usiluje o to nejpotřebnější a nejdůležitější, se všeho ostatního, co potřebuje přidá. Bude mít dostatek všeho, aby mohl důstojně žít, i když to neznamená, že bude žít v nadbytku.

Člověče, vzpamatuj se už konečně a přestaň se hnát nesprávnou cestou čistě pozemské snahy o uspokojování svých materiálních potřeb, protože je to cesta falešná, která tě nikdy vnitřně nenaplní. Je to cesta, která je neštěstím pro naši planetu. Je to cesta bezúčelně promrhaných životů miliard lidí. Je to cesta neštěstí a zkázy. Zkázy tvé osobní i celé naší Země!

Vzpamatuj se proto člověče a vykroč správnou cestou! Cestou ducha a jeho hodnot! Cestou Pravdy! Pravdy o životě, o člověku i o Stvořiteli! Toto je potřeba! Neboť pokud toto nemáš, o toto neusiluješ a toto nedosáhneš, nejsi ve skutečnosti ničím, i kdyby si byl tím největším boháčem. A proto tě nakonec nicota tvé osobnosti, prázdnota tvé duše a žebrácká chudoba tvého ducha stáhnou do nicoty. Do nicoty, znamenající zánik tvé nicotné osobnosti, kterou přivedlo k záhubě bezduché kráčení po falešné cestě uspokojování pouze vlastních materiálních potřeb.

Neboť požehnání všemocného Vládce všech světů se vznáší nad těmi, kteří se snaží kráčet cestou ducha!

Avšak jeho hněv bude bít všechny ty, kteří kvůli uspokojování svých hmotných potřeb zapomněli na potřeby vlastního ducha!

A vy všichni, kteří už ani nevnímáte onu trpkou pachuť ve vašem nitru, skrývající se za bezduchým materiálním snažením, a tato slova jsou vám pouze na smích, jste už nyní ztraceni, protože jste duchovně mrtví.

Neboť věz člověče, že pokud jsi ty sám odvrhl Stvořitele jako nepotřebného, odvrhne nakonec také on tebe! Stejně, jako se ty stavíš k Němu, se také On postaví k tobě! Tak bude učiněno zadost Spravedlnosti Páně, na základě které každý nakonec pro sebe sklidí to, co sám zaséval.

Nešťastný člověče věz, že čas se naplňuje a tvůj život bez Stvořitele předznamenává ztrátu existence tvého bytí. Tvůj život, jakkoli konzumně a materiálně bohatý, ale bez Stvořitele, je ve skutečnosti pouze tragickou ztracenou existencí, bez jakékoliv budoucnosti.

Změň to, ty nešťastný člověče, dokud ještě není definitivně pozdě! Hodnotově se obroď, aby si nemusel zahynout navěky!

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 23. 12. 2019, 19:17:32 | více příspěvků | napsat uživateli

Neslyšíte? Burácející hlas posledního soudu volá: DOST!

Tyto dva pojmy souvisí s katolickou terminologií a nejsou v zásadě nesprávné. Budeme tedy na nich budovat a podrobněji si objasníme dva nejdůležitější a nejzásadnější momenty celého našeho bytí. Avšak objasníme si je na základě poznání stavby stvoření a na základě zákonů, ve stvoření fungujících, čehož znalost žel křesťanství chybí. A proto v nesmírně zásadních pojmech, jako je osobní a poslední soud, v mnoha věcech tápe.

Pojem osobní soud spojuje katolická věrouka s naší fyzickou smrtí a s tím, co bude následovat po ní. Tyto děje jsou popsány ve známé knize Raymonda Moodyho "Život po životě". Podklady pro její napsání získal od lidí, z medicínského hlediska určitou dobu klinicky mrtvých. Tito lidé víceméně shodně popisovali, že bezprostředně po smrti viděli sebe sama, přesněji řečeno své vlastní fyzické tělo jakoby z nadhledu, a odtud pozorovali úsilí lékařů o záchranu jejich života. Jejich osobnost, nebo jejich duše, která byla od těla odpoutaná, pak vstoupila do černého tunelu. Když se dostala ke světlu na konci tunelu, byl jí jakoby ve filmu promítnut celý její dosavadní život.

To, co duše prožívala při sledování filmu, však bylo něco úplně jiného, než když na zemi vzpomínáme na svou minulost. Tady to všechno duše vnímala především z mravního hlediska. Z hlediska toho, co udělala ve svém životě dobré a co špatné.

Po promítnutí filmu života byla ale osobnost člověka znovu vtažena do tunelu a vstoupila zpět do svého fyzického těla. Na základě zážitku klinické smrti však mnozí změnili svůj život. Zásadním způsobem přehodnotili své dosavadní priority a zaměřili se především na mravní stránku života.

Tolik ve stručnosti Raymond Moody, a my z hlediska katolického termínu osobního soudu můžeme za osobní soud považovat právě promítání filmu našeho života. Co však následuje po tomto okamžiku osobního soudu, kdy se už nevrátíme do svého fyzického těla?

Na základě filmu života člověk pozná, za co ve skutečnosti mravně stojí, a prostřednictvím objektivního a nestranného zákona duchovní tíže, bude přesunut do takové úrovně takzvaného druhého světa, do níž náleží. Do úrovně, kde najde stejných a sobě stejnorodých.

Na základě převažujících nízkých lidských vlastností člověk klesá působením zákona tíže mezi stejně nízko stojící, a na základě převažujících ušlechtilých vlastností člověk stoupá mezi stejně ušlechtile smýšlející.

V nízkých úrovních druhého světa trpí prostřednictvím stejnorodé nízkosti druhých a prožívá peklo. Ve vysokých úrovních druhého světa prožívá naopak radost, prostřednictvím stejnorodé ušlechtilosti druhých.

Když někdo zemře, jako nedávno Karel Gott, zvykne se říkat, že odešel do pěveckého nebe a odtud se na nás dívá. Když zemře nějaký známý herec, říká se, že odešel do hereckého nebe a podobně. Lidé tedy tuší, že na druhém světě jsme zařazeni do jednotlivých úrovní, na základě určité stejnorodosti. Tato stejnorodost však není profesní, ale jedině morální a mravní.

Křesťané katolíci tvrdí, že po smrti odcházíme do duchovního světa. Není to však pravda. Po smrti odcházíme ze světa hrubě - hmotného, do světa jemně - hmotného. Podle výše zmíněného zákona tíže odcházíme buď do nízkých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných peklem, nebo do vysokých úrovní jemné - hmotnosti, nazývaných nebem.

Souhrnně můžeme všechny tyto úrovně druhého světa nazvat očistcem, kde se lidé duševně očišťují buď z těžkých vin v nízkých úrovních, nebo z lehkých provinění ve vysokých úrovních. Postup duše z nízkých úrovní do vyšších je možný po odpovídajícím polepšení. No a ten, kdo úplně očistil roucho své duše od všech provinění, může nakonec vstoupit do věčné říše Ducha. Do skutečného, věčného království nebeského.

Toto očekává každého z nás po našem osobním soudu po fyzické smrti. A proto by každý měl už zde na zemi usilovat o co nejvyšší mravní a duchovní zušlechtění, aby pro něj nemusel být film jeho života šokem a hrůzou, po kterých se propadne do pekla.

A co znamená poslední soud?

Hrubě - hmotný svět a jemně - hmotný svět jsou prostorem, určeným pro zrání lidských duší do duchovní zralosti. Na zemi, a také na druhém světě, se lidé mají snažit zdokonalovat v ctnostech a v mravnosti, aby se stávali stále ušlechtilejší. Tímto způsobem se stále více přibližují k duchovní říši, aby po svém nejvyšším možném lidském zušlechtění mohli nakonec do ní vstoupit.

Lhůta, kterou ale máme na to určenou, je vymezena příchodem posledního soudu. Poslední soud je momentem, kdy bude řečeno DOST! Momentem, kdy se ukončí celý, výše zmíněný proces duchovního vývoje v hrubé a v jemné hmotnosti. No a momentální stav lidské duše, ve kterém ji poslední soud, čili ono velké DOST zastihne, se stane určujícím a rozhodujícím pro její bytí.

Pokud nás tedy poslední soud zastihne hodnotově zaměřené směrem ke hmotě, pokud nás zastihne spoutané penězi, majetky, vášněmi, požitky a tisíci nejrozličnějších materiálních věcí, další náš duchovní vývoj bude zastaven, a my už jen setrvačností dojdeme na úplný konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

Pokud nás ale poslední soud zastihne hodnotově zaměřené ke Světlu, ke Stvořiteli, k ušlechtilosti, k mravnosti, k ctnostem, k dobru, k lásce a spravedlnosti k bližnímu, také v tomto případě pouze dojdeme až na konec cesty, na níž nás zastihlo velké DOST posledního soudu.

A je úplně jedno, jestli nás poslední soud zastihne na tomto, nebo na druhém světě. Důležité bude jedině naše základní hodnotové zaměření, ve kterém se budeme v té době nacházet.

V případě materiálního hodnotového zaměření nás čeká cesta do zkázy, spojená s nezbytnou zkázou veškeré hmotnosti, která podléhá vzniku a zániku. A budou to právě naše hodnotové vazby na matérii, které nás do této zkázy stáhnou.

V případě duchovně mravního hodnotového zaměření nás však čeká cesta, směřující k věčnosti Ducha. Cesta, směřující ven ze světů hmotnosti, které jednou pominou, do věčné říše Ducha, která nikdy nepomine.

Tak, jak jednou z určitostí přijde náš osobní soud po naší smrti a odsoudí nás do zcela konkrétní úrovně druhého světa, a to přesně podle míry naší nízkosti nebo ušlechtilosti, tak jednou nevyhnutelně přijde také poslední soud, se svým velkým a definitivním DOST! A naše momentální hodnotová orientace ve chvíli velkého DOST posledního soudu se stane našim osudem. Osudem života v říši Ducha v případě naší duchovně mravní orientace, a osudem našeho definitivního zničení v zániku hmotných světů, ke kterým nás budou vázat naše, jen převážně materiální žádosti, nectnosti a nízkosti.

A to bude znamenat věčné zatracení, spočívající ve vymazání naší osobnosti z knihy života. Neboť život je jenom ten věčný v říši Ducha! Kdo však svůj život hodnotově spojí s dočasností hmoty, jeho bytí bude jen dočasné, a pak se zhroutí spolu se zhroucením hmotných světů.

Proto, bděme! Neboť nevíme dne ani hodiny, kdy zahřmí stvořením burácející DOST posledního soudu! Kam budeme převažující částí své osobnosti v tomto okamžiku zaměření, to se stane našim osudem!

A protože poslední soud se nezadržitelně blíží, mějme vždy své nitro nasměrováno především k hodnotám ducha. Jedině toto směrování v nás musí v každé chvíli převažovat.

Neboť běda nám, pokud v tomto rozhodujícím okamžiku celého našeho bytí v nás bude převažovat něco jiného!

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon | 16. 12. 2019, 18:26:44 | více příspěvků | napsat uživateli

Zkázonosné zanedbávání povinností v den sváteční!

Abychom pozemsky přežili, musíme si šest dní v týdnu plnit své mnohé pozemské povinnosti, ať už v práci nebo doma. Abychom duchovně přežili, musíme si v den sváteční plnit své základní duchovní povinnosti.

Pokud se jednou nějakých důvodů rozhodneme neplnit si své pozemské povinnosti, nemusíme sice hned zemřít, ale rozhodně se zcela určitě postupně dostaneme na okraj společnosti a budeme živořit. Pokud se rozhodneme neplnit si a ignorovat své duchovní povinnosti, v hierarchii univerza, které je duchovní, sestoupíme na nejspodnější příčky a staneme se duchovně mrtví, co bude v postupné následnosti vést k definitivnímu a absolutnímu zániku naší osobnosti.

Pozemský člověk, jako bytost materiálně duchovní si tedy musí nutně plnit i své pozemské, i své duchovní povinnosti, pokud chce prožít opravdu plnohodnotný život a nechce jen živořit. Ale protože většina lidí naší planety fatálním způsobem zanedbává povinnosti, vztahující se k jejich vlastní duchovní podstatě, žijí životy výrazně znehodnoceny, i když oni sami si to nemyslí. Chybí jim totiž jeden rozměr bytí a proto žijí asi tak, jako když někomu chybí jedna ruka, nebo noha.

Jak tedy vidět, nejen plnění pozemských povinností je důležité. Stejně důležité je také plnění povinností duchovních, a to přesně ve smyslu slov: "Dejte císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží". Čili v našem případě: dejte hmotě, co přísluší hmotě a dejte také duchu, co přísluší duchu. No a my se nyní podrobněji podívejme právě na ty naše duchovní povinnosti, které souvisí s dnem svátečním.

Téměř všichni věřící jsou přesvědčeni, že jde hlavně o nedělní návštěvu chrámu. U nás jsou to převážně chrámy křesťanské, a k jedním z vrcholných momentů křesťanských pobožností patří čtení z evangelií a po něm kázání. V kázání kněz podrobně vyloží, vysvětlí a v rámci současných reálií objasní, co se četlo v evangeliích. Evangelia a kázání jsou tedy tím, co má vědomí věřící duchovně posouvat nahoru. A to tak, že mají v první řadě přemýšlet o tom, co bylo řečeno. No a pak samozřejmě se to mají snažit uplatnit také ve svém každodenním životě. Při tomto schématu se vychází z názoru, že kněz je na základě svého teologického studia nejkompetentnější osobou k tomu, aby vše takzvaným laikům správně vysvětlil.

Avšak právě v tomto bodě dochází k zásadnímu neplnění duchovních povinností ze strany věřících, za co nesou vinu obě strany. Nese za to vinu kněz i věřící. Má to být totiž úplně jinak, pokud to má být správně.

Jak?

Lidé si musí konečně uvědomit, že to, o čem káže kněz v kázání na základě čtení z evangelií je vždy pouze jeho osobní pohled na věc. Že jde čistě o jeho individuální vidění věci. Že mluví o tom, jak to právě on osobně chápe.

Znamená to tedy, že kněz může lidem vždy zprostředkovávat jen svůj individuální a osobní pohled. Jedině takto to musí být vnímáno! Jako kněžím, tak také věřícími.

Kázání žádného kněze nemůžeme proto glorifikovat a přisuzovat mu větší význam, než ve skutečnosti má. Slova kněze nás mohou inspirovat, mohou nás povzbudit, mohou nás přinutit k zamyšlení. Ale nikdy je nemůžeme stavět na roveň samotných evangelií, protože vždy to bude jen názor člověka. Člověka takového, jako je každý jiný.

A nyní se dostáváme k samotné podstatě věci, neboť základní povinností každého věřícího je udělat si vlastní názor na to, co mu bylo při návštěvě chrámu předloženo v evangeliích, nebo celkově v Bibli. On sám musí o tom přemýšlet! On sám musí uchopit význam řečeného svým vlastním způsobem!

Neboť každý z nás je jiný! Každý má jiné možnosti, danosti a předpoklady. Každý z nás musí proto tvořivě uplatnit slova Písma ve svém vlastním životě a svým vlastním způsobem, který je výsostně individuální. Který je neopakovatelný.

Věřící nesmí přebírat názory jiných a přijímat je za své bez vlastního uvažování! Takové něco není hodné osobnosti člověka! Takové něco je trestuhodnou duchovní nesamostatností!

A je velmi velkou chybou, že v církvích a v chrámech nejsou lidé vedeni k duchovní samostatnosti. Že nejsou vedeni k vlastnímu zvažování, přemýšlení, bádání a zkoumání Písma. Že jsou jen jako nedospělé děti neustále držení za ručičku prostřednictvím předkládání hotových názorů duchovních autorit, o kterých se již hlouběji nepřemýšlí a které se jen přijímají.

Toto je však cesta k trvalé nesamostatnosti a ne k požadované samostatnosti! Každý člověk si musí sám vybudovat svůj vlastní názor! Každý sám musí zkoumat, co právě jemu osobně Písmo říká! Toto je základní duchovní povinností každého z nás, která nemůže být nahrazena nikým jiným!

Správný kněz a kazatel má být tedy osobností, která vede věřící k duchovní samostatnosti. Osobností, která má pomáhat probouzet v jiných jejich vlastní individualitu a vlastní, individuálně osobní poznávání Slova Písma.

Každý člověk musí přece stát na vlastním přesvědčení a ne se pouze donekonečna opírat o přesvědčení jiných! Vždyť co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého! Pokud totiž pouze vše bezmyšlenkovitě přebíráme od jiných, stáváme se cizinci sami sobě! A to není skutečný život, ale živoření!

Cestu k výšinám musí najít každý sám za sebe, aby mohl po ní kráčet! V tom mu nikdo nepomůže! Žádná autorita! To je nepřenosné! On sám ji musí objevit a po ní jít! A objevit ji může jen tak, že se zamýšlí nad věcmi! Že samostatně zkoumá ve slovech Písma a názory jiných lidí jsou mu jen nápomocné! Přesně tak, jak naznačuje moudré rčení: Lidi poslouchej, ale svého rozumu se drž!

Jedině toto je cesta převzetí plné osobní odpovědnosti, která z nás učiní zralou, samostatnou osobnost, kráčející ke Světlu a k Pravdě. Takto se máme stavět k pravdám ducha a toto je základní povinností každého z nás! Tuto povinnost má každý ve vztahu k sobě samému a časový prostor k jej naplnění je mu poskytnut právě v den sváteční. V den sváteční, který má být správně využit k našemu individuálnímu, osobnímu duchovnímu zkoumání, protože jedině ono je prvním nezbytným krokem k našemu duchovnímu vzestupu.

Nápomocná nám k tomu může být návštěva chrámu, nápomocné nám k tomu může být kázání kněze, ale to hlavní musí udělat každý sám za sebe, protože jen tak se můžeme stát zralými, samostatnými osobnostmi, jaké chce mít Stvořitel ve svém stvoření. Jedině k této metě má lidi vést každý správný duchovní vůdce, kazatel a učitel.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

jupitehans | 13. 12. 2019, 10:01:30 | více příspěvků | napsat uživateli

> gurubhagavan nic není tvého ani ten svět seš virtual

othon | 9. 12. 2019, 18:37:15 | více příspěvků | napsat uživateli

Bezmezné sobectví a osobní uhlíková stopa

Skutečnost, že ekologické aktivity byly v souvislosti s Gretou Thunberg a lidmi, co stojí za ní ve značné míře zprofanovány neznamená, že nyní máme mávnout nad vším rukou tak, jak to mnozí s radostí udělali. Zásadní obrat v našem vztahu k přírodě je nutný, ale nevede cestou vyměření nových daní a dalšího, podobného sofistikovaného vydělávání na obyčejných lidech pod záminkou boje za ekologii. Ve skutečnosti však kvůli stále většímu hromadění zisků tak, jako vždy. Loutkou a nástrojem v rukou právě tohoto typu lidí se stala naivní Greta Thunberg.

My se však nyní podívejme na ekologii trošku jinak. Ne tedy z hlediska zisků, které by se daly z tohoto celosvětového problému vytlouct, ale jednoduše kvůli tomu, že je to nutné.

Našim sobeckým využíváním zdrojů nad rámec možností naší planety jsme si přivodili léta, ve kterých se pomalu normálně nedá žít. Léta, jejichž důsledkem je stále intenzivnější vysušování půdy, s fatálními důsledky pro zemědělskou produkci.

Velkoměstské aglomerace jsou natolik zamořeny různými emisemi, že to má například jen v Praze za následek předčasné úmrtí 1500 lidí ročně. A přestože je v současnosti módou orientace na zdravou výživu, za mnohé nemoci, vedoucí k úmrtí, a to zejména nemoci plicní a srdeční, může kromě životosprávy také kvalita ovzduší.

Toto všechno a ještě mnoho jiného je něčím, co se každého z nás bezprostředně dotýká. Třeba ale zdůraznit, že my sami neseme svůj vlastní díl viny na tom, co se děje. My sami se o to přičiňujeme svým stylem života.

Jak? Vražednou uhlíkovou stopou, kterou za sebou jako jednotlivci zanecháváme. A celkový součet těchto sobeckých individuálních uhlíkových stop jednotlivců vede k vražedným klimatickým změnám, dopadajícími svými vážnými důsledky na nás všechny.

Drobná sobectví jednotlivých lidí se tedy slévají do jednoho obrovského oceánu sobectví ve vztahu k přírodě a celé naší planetě, která to už přestává zvládat. Bouří se a ničivé důsledky našeho sobectví nám vrhá zpět do obličeje.

Miliony lidí se totiž nikdy nezamýšleli nad tím, že různé výdobytky techniky, pokroku a pohodlí, auta, levné letenky, neuvěřitelné plýtvání potravinami při dovolených all inclusive a různé jiné věci, které si můžeme dovolit, protože na to máme, že souhrn všech těchto věcí se stává veličinou, překračující možnosti přírody a jejích obnovitelných zdrojů.

Myslet však na to, co se s přírodou a v přírodě děje, a to ještě navíc v souvislosti s odpovědností naší vlastní osoby, je pro většinu něčím nerealistickým. K vyvození osobní odpovědnosti u většiny lidí vůbec nedochází. Zajímá je jen konzum a vysoký životní standard, který si chtějí užít, byť jen na dovolené, pokud nemohou jindy. Ale to, za jakou cenu se tak děje a jakou uhlíkovou stopu po sobě zanechávají, je nezajímá. To je jim ukradeno.

Aby se zřekli ježdění autem, leteckých dovolených, nových mobilů, nebo mnoha jiných výhod a výdobytků moderní civilizace jim připadá absurdní. Připadá jim to nemyslitelné, protože oni přece žijí jen jednou, a proto si potřebují života maximálně užít. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky. Bez ohledu na to, co bude s tímto světem, když už budou staří, nebo když zemřou. To je nezajímá, protože hlavní je, aby oni sami vyždímali ze života, co se jen dá.

Takto lidé uvažují a takto jednají, protože v jejich nitru vládne jen bezbřehý egoismus. Vládne v nich slepé klanění se modle jejich vlastního, fyzického "já". A právě pohanský kult této modly vlastního, fyzického "já", projevující se bezohledným egoismem, devastuje přírodu na naší planetě a žene ji ke kolapsu.

Z této nastoupené cesty smrti je jen jedno jediné východisko. Ve světě, sužovaném ekologickou krizí a následky konzumu je jen jediné východisko, spočívající v dobrovolné askezi a uskrovnění se. Jediné východisko, které začíná u každého jednotlivého člověka položením otázky: Jak se můžu já osobně omezit a uskromnit do takové míry, aby se moje osobní uhlíková stopa stala pro přírodu naší planety udržitelná? Jediné východisko spočívá v přijetí osobní odpovědnosti za to, co se ve vztahu k přírodě kolem nás děje.

Pokud ale lidé, jednotlivci, tuto osobní odpovědnost ve vztahu k sobě samým nevyvodil, nic se nezmění a vše půjde stále dál tak, jak jde dnes, až do úplné zkázy. Pokud se lidé, jednotlivci, neuskrovní ve vztahu k možnostem přírody, zničí ji a tím pádem zničí také sebe sama.

Na tomto místě by mohli mnozí namítat, že rozhodující podíl na ničení planety mají největší výrobci a průmyslové korporace. Ano, ale tady si je třeba uvědomit, pro koho vyrábějí! Kdo je spotřebitelem jejich produkce! Koho nároky, požadavky a blahobyt tím uspokojují! Jsou to masy obyčejných lidí, kterých spotřebě je veškerá tato nadvýroba určena!

Jak se ale uskromnit v dnešním konzumním světě, ve kterém chce mít každý více a ve kterém výška spotřeby a možnosti užít si jsou věcí společenské prestiže?

V současnosti žijeme ve společenském klimatu, ve kterém je skromnost a dobrovolné omezování se vnímáno jako bláznovství. Neuvažující konzumní většina si však neuvědomuje, že jedině takovéto "bláznovství" je cestou budoucnosti, protože je pro přírodu udržitelné, zatímco dnešní, obecně uznávaná cesta materiální a konzumní prestiže je cestou k vydrancování přírody a jejích zdrojů. Je to cesta do zkázy.

Žel, pro konzumního člověka s jeho konzumními hodnotami je uskrovnění nemožné, protože takové něco absolutně odporuje konzumní filozofii života, která dnes letí a ke které jsou masy lidí neustále povzbuzovány prostřednictvím médií, a v nich ustavičně zveřejňovaných reklam na všechno to, co ještě musíme mít.

Skutečně uskromnit se dokáže pouze člověk s úplně jiným paradigmatem myšlení a celkového pohledu na svět. Skutečně uskromnit se dokáže jen člověk, který je hodnotově vzdálen od mělké, ubohé a zvrácené konzumní filozofie života. Člověk, jehož vědomí je zaměřeno úplně jiným směrem. Směrem k osobnostnímu růstu prostřednictvím nabývání vysokých a ušlechtilých ctností! Směrem k hodnotám Ducha! Směrem k nabývání skutečné lidské zralosti a velikosti.

Neboť jedině člověk, který kráčí tímto směrem, se stává tím nejpřirozenějším způsobem skromným! Neboť jedině člověk, který zaměří své životní snažení směrem k osobnostnímu získávání hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, dobro, ohleduplnost, čistota, ušlechtilost, lidskost a zdravá spiritualita je schopen brát si od života i od přírody jen tolik, kolik skutečně potřebuje, protože materiální užívání pro něj není prioritou. Neboť jen takový člověk se nepachtí za hodnotami materie, protože usiluje o hodnoty ducha, které jsou pravým bohatstvím. Jsou bohatstvím, které nám nevezme ani smrt, zatímco všechno konzumní a materiální budeme muset zanechat na zemi, a na druhý břeh odjedeme s prázdnýma rukama, jako žebráci. Jako duchovní žebráci a jako zločinci, kteří ve své prázdné honbě za materiálními požitky zničili vlastní planetu.

Závěr je tedy jednoznačný! Prioritní nabývání hodnot materie a konzumu je cestou do zkázy. Do zkázy přírody, planety i osobnosti člověka, který nakonec skončí v zkáze věčného zatracení.

Naopak, nabývání hodnot ducha a hodnot vysokých a ušlechtilých ctností, z nichž jednou je i přirozená skromnost, je cestou k udržitelnosti života na naší planetě, a zároveň cestou do výšin Ducha, kde vládne jen štěstí, radost a mír.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š