Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 325 příspěvků a shlédlo ji 6311 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 300 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

othon

othon | 21. 08. 2017, 18:02:49 | více příspěvků | napsat uživateli

Otevřená konfrontace s negativním názorem čtenáře

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci. Proto Vaše jednostranné názory ("co je špatné") většinou už ani nečtu. Nicméně nedávno jsem to opět zkusil ... a ta energie, která z toho vychází je jen negativní reakce na to, co právě je ... co asi těžko někomu pomůže. Vaše pohledy postrádají zaměření pozornosti na to, co pomáhá a co by se mohlo udělat pro zlepšení situace."

Odpověď: Žel, Vaše slova vnímám jako křivé obvinění. Zdá se mi totiž, jako byste mé texty vůbec nečetl a pokud je i čtete, jste v nich schopen vidět pouze věci negativní.

Já osobně však všechny své články píšu stále podle téhož scénáře. Na začátku uvedu vždy určitý negativní společenský, duchovní, osobnostní, nebo jiný jev. Nebo jen třeba nějaký omyl, nebo nesprávný výklad, přičemž v závěru se vždy snažím ukázat, jaké je řešení daného problému a kudy vede správná cesta v souladu se zákonitostmi našeho univerza a tedy v souladu s Vůli Nejvyššího.

Negativita v mých textech není tedy nikdy samoúčelná. Je to vždy popis reálné situace, v jaké se lidé kolem nás nacházejí, spojený s hledáním konkrétních cest k nápravě.

Samozřejmě že vím o názoru mnohých duchovních lidí, kteří tvrdí, že negativitu kolem nás si nemáme vůbec všímat, abychom ji tím neposilovali. Máme ji proto jednoduše ignorovat a zaměřit se především na náš osobní duchovní růst a na dobro a pozitivitu.

Na tomto názoru bude cosi pravdy, ale určitě to nepředstavuje pravdu celou. Mně osobně to totiž připadá jako reakce pštrosa, doufajícího, že pokud strčí hlavu před zlem do písku, přestane existovat.

V současnosti však existuje obrovské množství zla, maskovaného jako dobro, kterému lidé naivně podléhají a žijí v omylu, že kráčejí cestami dobra. I zlo se přece vyvíjí a dnes již častokrát není vůbec takové prvoplánové, jako kdysi. Dnes se rafinovaně skrývá pod maskou dobra, ušlechtilosti, vznešených ideálů a duchovnosti.

Vlci k nám nepřicházejí jako vlci, ale všichni jsou dokonale maskovaní v rouše beránčím. A miliony lidí ve své naivitě podléhají, jsou manipulováni a dokonce nevědomě slouží zlu, skrývajícímu se pod maskou dobra. Miliony lidí podléhají temnotě, skrývající se pod masku ušlechtilé duchovnosti. Milony lidí podléhají promyšleným manipulacím vlků, skrývajících se v rouše beránčím.

Nevšímat si zlo, ignorovat jej a zaměřit se pouze na dobro však reálně znamená ponechat v rukou temnoty bez pomoci tisíce dobrosrdečných, ale naivních lidí, kteří tak budou strhávání k duchovnímu zatracení. Mně osobně se zdá být proto nanejvýš nepochopitelné, že je možné někoho obviňovat z negativity, když se snaží těmto podvedeným lidem otevřít oči, aby poznali, v jaké situaci se nacházejí a aby z ní našli východisko. Nedělat to by bylo podle mě zločinem!

Vždyť si například jen uvědomme, že pokud někdo vážně onemocní, musí často podstoupit velmi bolestivý zákrok, aby se mu mohlo pomoci. Musí být nejednou konfrontován se stresujícím a negativním zážitkem, spojeným s bolestí, protože v dané chvíli pro něj není jiné cesty k uzdravení.

Nebo jiný příklad, a sice pohádky našich předků. V nich se přece také nachází množství negativity. Jde v nich téměř vždy o boj dobra se zlem, kdy na začátku vítězí zlo a nakonec zvítězí dobro.

Nebo jiný příklad z oblasti duchovna. Prostřednictvím něj pochopíme, proč mají mnozí duchovní lidé tendenci ignorovat negativitu kolem nás a nezabývat se jí, jako něčím pro ně nepřijatelným.

Tento pohled vznikl z jednostranného vnímání Stvořitele jako Lásky. Ale on není pouze Láska! Je zároveň i Spravedlnost! Spravedlnost přísná, neoblomná a neústupná!

Mnoho lidí však chce vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Pokud se ale poukazuje na jeho Spravedlnost a na mnohé, nejednou tvrdé projevy této Spravedlnosti v konkrétních případech každodenního života, vnímají to jako cosi cizorodé. Jako cosi nepatřičné, co se neshoduje s jejich pozitivní představu Stvořitele.

Nakonec i Ježíše samotného chtějí tito lidé vnímat jen jako posla Lásky. Jejich jednostranné vnímání se však absolutně neshoduje s obrazem Krista, který na chrámovém nádvoří v hněvu převrací stoly penězoměnců a s bičem v ruce jich odtud vyhání pryč. A tento jiný Kristus neváhá použít ani tvrdé výrazy na adresu lidí, neochotných přijímat jeho Slovo, přirovnávajíc je ke sviním, kterým nemají být házeny perly jeho učení, protože si pohodlně žijí v mravním bahně a dokonale jim to vyhovuje.

Je to tedy opět cosi, co se může na první pohled jevit jako věc značně negativní, ale jen proto, že se lidé stali svojí orientaci pouze na Lásku Nejvyššího příliš měkcí a ze své duchovnosti vyloučili přísný princip Spravedlnosti. Princip Spravedlnosti, který se nám v mnoha jeho projevech může na první pohled jevit jako negativita.

Měl tedy Kristus nechat v souladu s názorem stoupenců nekonfliktní duchovnosti lichváře znesvěcovat chrám svého Otce? Měl si je nevšímat a ignorovat tuto zjevnou negativitu? Měl se raději zabývat především věcmi pozitivními? Tak by si to mnozí opravdu rádi představovali, ale Kristus tak neučinil, protože byl Synem Božím a v Bohu vládne nedílná jednota Lásky a Spravedlnosti. A právě proto se v spravedlivém hněvu chopil biče rozdával ním spravedlivé údery.

V určitém slova smyslu je tedy možné vnímat i mé texty, jako nějaké pomyslné údery biče, namířené proti Zlu. Zaměřené k jeho eliminaci za účelem nastolení principu Dobra. Za účelem demaskování Zla a vysvobození našich bližních z jeho obratných manipulací.

A právě Dobro, které musí nakonec zvítězit nad každým Zlem, právě vítězství Dobra, skutečného a opravdového vždy bude ústředním motivem a základní ideou každého mého článku. Každý můj článek bude jako pohádkový příběh, kde Dobro bojuje se Zlem, aby nad ním nakonec zvítězilo.

I když se tedy v mých textech vyskytuje mnoho negativity, protože žel taková je reálná situace kolem nás, vždy budou v konečném důsledku upevňovat víru v Dobro. Vždy budou povzbuzovat k cestám Dobra. Vždy budou upozorňovat na životní potřebu myšlení a jednání v souladu s principem Dobra. Vždy se budou v lidech snažit posilovat přesvědčení v konečné a neodvolatelné vítězství Dobra nad každým Zlem. A tedy také nad tím, které se rafinovaně tváří jako Dobro.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 14. 08. 2017, 17:22:46 | více příspěvků | napsat uživateli

Neuvěřitelná spravedlnost Stvořitele

Jeho spravedlnost spočívá v tom, že dosažení toho nejvyššího a nejvznešenějšího, co v lidském životě vůbec existuje je přístupné každému z nás absolutně stejně. Každý z nás může totiž dosáhnout spojení se Světlem svého Pána a Vládce. Každý z nás má k tomu všechny předpoklady. Každý z nás je schopen získat prostřednictvím vlastního přežití neotřesitelné přesvědčení o jeho jsoucnosti.

Nezáleží na rase, na náboženství, na sociálním postavení, na výši vzdělanosti, ani na rozsahu rozumově intelektuálních schopností. Velká Spravedlnost Nejvyššího vše dokonale zařídila tak, že v tomto směru nejsou lidé limitováni ničím. Že v tomto směru jsou absolutně rovnoprávní a není nic, co by někoho zvýhodňovalo a jiného zase znevýhodňovalo.

Vezměme si třeba fakt, že každý z nás má jiné rozumově intelektuální schopnosti. Náš intelekt je měřitelný prostřednictvím testů IQ. Na základě rozdílné úrovně rozumové inteligence, od nadprůměrné až po podprůměrnou by se mohlo na první pohled zcela oprávněně předpokládat, že intelektuálně zdatnější budou mít mnohem lepší předpoklady k navázání spojení se Světlem Stvořitele, jako intelektuálně méně zdatní. Že ti první jsou na tom mnohem lépe, než ti druzí. Ale bylo by to spravedlivé?

Spravedlivá všemoudrost Nejvyššího však všechno zařídila tak, abychom si, jak již bylo řečeno, v tom nejdůležitějším, co v našem životě na zemi existuje byli všichni absolutně rovni.

V čem ale spočívá ona báze rovnosti? Kde ji hledat? Co mají společného lidé každé rasy, každého náboženství, každého sociálního postavení, každé úrovně vzdělanosti a každého rozsahu rozumově intelektuálních schopností?

No přece cit! No přece své citové prožívání! Toto je u všech lidí navlas stejné, bez ohledu na cokoliv. Ba dokonce je možné říci, že síla citového prožívání zůstává konstantní a nezměněnou i u lidí s mentálním postižením.

No a právě cit, právě schopnost lidského citového prožívání je onou základní a absolutně spravedlivou platformou, ze které je nalezení spojení se Světlem Stvořitele dostupné každému člověku úplně stejně.

Reálný důkaz toho, že je to právě takto a ne jinak najdeme například v Kristově výběru svých učedníků. Nevybíral si je totiž ze zákoníků a farizeů, čili lidí učených a intelektuálně zdatných, ale z obyčejných a prostých lidí. Ti sice neměli tak vytříbené intelektuální schopnosti, ale měli v sobě stále živou schopnost cítění. Měli tedy v sobě živé to nejdůležitější, co je potřebné pro hledání a nalezení spojení se Stvořitelem.

Kristův výběr učedníků, jakož i neustále a trvalé nepřátelství farizeů a zákoníků vůči jeho osobě však zároveň poukazují na jinou, velmi důležitou skutečnost. A sice na to, že pokud člověk přecení své vlastní, intelektuální rozumové schopnosti a tyto v sobě, čili ve svém nitru postaví na mnohem vyšší místo, jako svou schopnost citového prožívání, může se mu stát, že nedokáže správně vnímat realitu. Že se v nadhodnocení vlastního rozumu, který mu zastře jeho schopnost cítění nakonec stane odpůrcem a nepřítelem Stvořitele. A to vše jenom proto, že se rozhodl vnitřně spoléhat více na svůj rozum, než na svůj cit.

Nesmírně velkou je tedy Spravedlnost Nejvyššího, která nabízí každému z lidí prostřednictvím citového prožívání stejnou šanci, aby k němu našel cestu. A pokud začneme domýšlet tuto zásadní skutečnost do hloubky, odkryje se nám množství dosud nepoznaných souvislostí.

Jako první si uvědomíme, že naše cítění, naše citové prožívání se musí stát nejvyšší autoritou naší osobnosti, jejíž podnětům bychom měli podřídit celý svůj život. Pochopíme, že lidská bytost má být podle určení Stvořitele bytostí citu. Že to citové v nás má stát na nejvyšším místě a podle něj se máme rozhodovat.

Musíme se podle něj rozhodovat pokud chceme, abychom se rozhodovali správně. To rozumově intelektuální v sobě máme proto postavit až na druhé místo, což znamená, že svůj rozum musíme podřídit citu, protože pouze tímto způsobem můžeme kráčet vlastním životem správně. Pouze tímto způsobem jsme totiž schopni dát životu morální rozměr.

Pokud ale dopustíme, aby se to rozumově intelektuální v nás dostalo na první místo a stalo se určujícím v našem rozhodování, vzdálíme se od Stvořitele a od jeho Vůle, a staneme se dokonce jeho odpůrci a nepřáteli podobně, jak se to kdysi přihodilo zákoníkům a farizeům.

Každý člověk a každá společnost, která postaví to rozumově intelektuální na první místo se musí postupně vzdalovat od Stvořitele a směřovat do neštěstí. Neboť odvrácení se od citu a postavení rozumu na první místo je již samo o sobě neštěstím, které na sebe nutně začne nabalovat stále větší chyby a omyly, směřující od jednoho neštěstí ke druhému.

Nešťastným, nenaplněným, nespokojeným a vnitřně rozervaným se pak stává každý člověk i každá společnost, která odsunula cit z jeho vedoucího postavení a nahradila jej vyzdvihováním pragmatického rozumu a intelektualismu.

V tomto tkví neštěstí a tragédie každého člověka a právě v tomto se také skrývá neštěstí a tragédie současného společenského, politického a ekonomického dění. Obyvatelstvo naší planety se řídí rozumem a racionalitou, kladouc je nad cit a tím pádem nad mravnost a morálku, což nevyhnutelně způsobuje mnohé osobní neštěstí a zároveň vede do neštěstí celý svět.

Cesta k nápravě věcí lidských je cestou obnovení ztracené důvěry ve vlastní cítění. Důvěry ve vlastní cítění, které podle Vůle Stvořitele má stát v člověku na prvním místě a jím se má ve všem řídit. Neboť jedině v cítění a jedině citem jsme schopni dosáhnout blízkosti Boží. Neboť jedině v našem cítění máme také schopnost rozpoznat, co je opravdu dobré a správné a co naopak špatné. Neboť jedině prostřednictvím svého citu může najít jednotlivec, jakož i celé lidstvo cestu ke skutečnému míru, štěstí a harmonii.

Kdo je schopen pochopit tuto převratnou zákonitost, ať začne mnohem více dbát na to, co mu říká jeho cit. Pokud na něj dá a bude se snažit kráčet jeho cestami, tato jediná věc mu okamžitě velmi pozitivním způsobem ovlivní a změní celý jeho život.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 8. 08. 2017, 19:30:13 | více příspěvků | napsat uživateli

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Existují věci, které podvědomě tušíte až do chvíle, kdy se setkáte s jejich jasnou verbální formulací. Přesně takto jsem se nedávno setkal s názorem jistého mladého člověka, který pracoval ve třech západních zemích a tvrdil, že všude cítil určitou nadřazenost vůči nám. Vůči Slovanům z východní Evropy.

Dá se samozřejmě namítnout, že jde pouze o názor čistě subjektivní, avšak jako pádný protiargument vůči všem potencionálním obhájcům západu bych rád předložil volně tlumočeno, mimořádně silné poselství slovenského historika Viktora Timuru:

"Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý. Měli bychom si proto konečně uvědomit, že náš charakter a naše zájmy nejsou totožné se západními.

Základní bytostný princip západu totiž spočívá v expanzi, výbojnosti a v parazitování na bohatství poražených a podmaněných, z čehož až dosud profitoval. Hesla o svobodě, suverenitě, humanitě a lidských právech jsou pouze zastírací manévry, za kterými se skrývá agrese a expanze. A to hlavně pod vedením s USA. V současnosti se tento bytostný princip západu dostává do potíží, problémů a krizí. Proto narůstá agresivita a úsilí znovu expandovat. A to zase především na východ.

Slovanům byli vždy cizí západní principy života a bytí. Slovanský princip života a bytí totiž není založen na expanzi, výbojích a parazitování na materiálních zdrojích a přírodním bohatství podmaněných, ale na vlastní práci.

Čím více se však společenský systém na západě rozkládá, tím více investuje do expanzivních a represivních složek. Profesionální, to jest žoldnéřské armády mohou sice vyhrávat marginální bitvy, ale ne války, protože zániku rozkládající se společnosti nedokážou zabránit ani mnohočetné kordony těžkooděnců. "

Pan Timura, jako historik, zabývající se dávnou historii Slovanů dále říká, že naše historie tak, jak se o ní učí děti ve školách je pouze účelově zmanipulovaným, pangermánským obrazem skutečných dějin. Je totiž vytvořena na objednávku, aby dokonale vyhovovala mocensky politickým cílům a zájmům západu.

A já uvádím konkrétní příklad potvrzení slov pana Timuru. Je jím takzvaný franský kupec Samo, který prý sjednotil Slovany a položil základy Velkomoravské říše. Tím se však nám Slovanům nepřímo naznačuje, že jsme si nikdy nebyli schopni sami vládnout. Že ten, kdo nás dokázal sjednotit a vládnout nám musel přijít vždy jen ze západu.

V naší historii, ale i v naší nejaktuálnější současnosti tedy vládne cílená snaha potlačovat, relativizovat, ba až zesměšňovat absolutně vše, co není v souladu se západní gloriolou nadřazenosti a výlučnosti, nebo s politickými zájmy západu.

Média, jako rozhodující činitel ve formování názorů společnosti jsou v rukou západních majitelů a proto poslušně šíří jejich propagandu. A plně poplatné mocenským snahám západu jsou i média veřejnoprávní, dávající prostor lidem, kteří znevažují a relativizují to naše vlastní a národní a vyzdvihují zejména to evropské a tedy západní.

Média jsou tedy postaveny na masivní glorifikaci všeho, co se nachází od nás směrem na západ a naopak, na masivní dehonestaci všeho, co se nachází od nás směrem na východ. Na východě se totiž nachází velká, slovanská říše zla! Její největší zlo však ve skutečnosti spočívá v tom, že se odmítá sklonit před nadřazeností západu a že si nenechá poslušně vyrabovat a vydrancovat krajinu tak, jako středoevropští slovanští vazalové.

Vůči Rusku a Rusům je možné mnoho namítat. Třeba ruskou mafii, nebo ruskou vodku, kterou se opíjejí. Ano, rozhodně nejsou dokonalí a mají množství chyb. Navzdory všemu však mají přece jen cosi mimořádně cenné, co ostatní slovanské národy již téměř ztratili.

Mají hrdost! Hrdost na to, že jsou Rusové a že jsou Slované! Mají hrdost, to jest vlastnost, která se ostře příčí mentalitě otroků bez hrdosti, které z nás zformovala a stále usilovně formuje západní propaganda.

Žel, takovými politováníhodnými otroky a sluhy bez špetky vlastní hrdosti je dnes převážná většina naší mládeže, fascinované západem se všemi jeho příležitostmi, které se jim nabízejí. Skutečnou a nejhlubší podstatu této lži však již před staletími odhalil Ezop v jedné ze svých bajek:

Setkal se jednou tlustý pes s vyhublým vlkem. Pes se chlubil tím, jaké mu dává jeho pán dobroty. Chvály nebrali konce, avšak vlk si mezi tím všiml odřenou srst na krku psa. Zeptal se ho, od čeho to má?

"Přece od obojku," řekl pes.

"Ty býváš uvázán?" Zeptal se vlk

"Ano, ale občas se mi podaří ujít. Tak jako dnes ".

"No, děkuji pěkně za takovou sytost," řekl vlk a odběhl do lesa.

A přesně takto je to také s naší mládeží, ale i se všemi ostatními, kteří odcházejí na západ. Ať již kvůli lepším pracovním příležitostem, kvůli slušným penězům, které si tam mohou vydělat, nebo kvůli vyšší životní úrovni. A přestože se jim toto všechno skutečně splní, vždy v podstatě zůstanou jenom tučnými psy, jejichž pán nesvobodně uvazuje na svém dvoře.

Vždy budou totiž jen něčím méněcenným, čemuž se milostivě házejí zbytky ze stolu hojnosti. Té hojnosti, která je ovocem parazitování na jejich vlastní práci, jakož i na práci jejich otců a matek u nich doma, kteří pracují za mizerný plat v otrockých boudách, patřících západním majitelům. A pracují tam v mnohem vyšším pracovním nasazení a za mnohem nižší mzdu, jako pracovníci v týchž firmách a na stejných postech na západě.

Kde je naše hrdost Slované? Neprodali jsme ji snad za plná břicha a za drobky ze stolu hojnosti, které nám házejí naši otrokáři? Neprodáváme ji snad za jidášských třicet stříbrných, čímž v očích otrokářů pouze potvrzujeme jejich teorii o naší méněcennosti?

Je snad opravdu méněcenný ten, kdo má schopnost poctivě pracovat? Kdo není výbojný? Kdo ze své vnitřní bytostné podstaty nikdy neusiluje žít v nadstandardu? V nadstandardu nad možnosti vlastní práce tím, že bude parazitovat na jiných?

Takový člověk není přece vůbec méněcenný! Naopak, je mnohem cennější! Neboť v konečném důsledku vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo ze západu, nebo z východu! V konečném důsledku záleží pouze na tom, jaký je kdo člověk! Jako hodnotný je člověk! Jak vysoké hodnoty uznává! Zda je to člověk, spoléhající se na plody vlastní práce, projevující až naivní důvěřivost k jiným, nebo je to naopak člověk, žijící si v blahobytu, který on, jeho otcové a dědové nezískali jen vlastní prací. Nicméně on se z výšky tohoto nakradeného blahobytu dívá na jiných jako na méněcenných.

Je opravdu bezpředmětné a směšné rozdělovat lidi na lidi ze západu a z východu. Lidí totiž lze ve skutečnosti rozdělit jedině na dobrých a méně dobrých. Na hodnotných a méně hodnotných. To jest na ty, kteří uvažují a jednají ve smyslu lidsky konstruktivních hodnot a tímto způsobem také žijí a na ty, kteří uvažují a jednají jinak. A sice destruktivně a paraziticky vůči jiným.

Avšak každá destrukce se musí nakonec obrátit proti tomu, kdo na ni sází. A přesně tak se morálně a mravně destruktivní způsob myšlení západního světa začíná pomalu měnit v destrukci reálnou. V reálný rozklad společnosti, která nespoléhala na lidsky a duchovně dostatečně konstruktivní hodnoty.

Kdo totiž mečem bojuje, musí i mečem zahynout! A musí zahynout proto, aby uvolnil cestu tomu, co je duchovně a hodnotově konstruktivnější. Co je lepší! Co je vnitřně zdravější! Co stojí hodnotově výše!

Současnému rozkladu západního světa, kterému předcházel jeho vnitřní, mravní, hodnotový a duchovní rozklad nedokáží opravdu zabránit žádné žoldnéřské armády, ani žádní těžkooděnci. Neboť jednoduše to, co z hlediska nastavení výšky hodnot elementární lidskosti dlouhodobě nekráčí správně, musí časem zdegenerovat a padnout tak, jak nezbytně padá shnilé jablko ze stromu. Strom tohoto univerza totiž ponese pouze vnitřně a hodnotově zdravé jablka, která pokud dozrají, přinesou bohatou úrodu.

Proto se tedy mohutná říše západu, stojící na hliněných nohách nekonstruktivních hodnot pomalu, ale jistě hroutí, aby se tím uvolnil prostor pro dosud utlačované Slovany, kteří jsou nositeli mnohem zdravějších a konstruktivnějších hodnot z hlediska skutečné lidskosti.

Ale namísto snahy o pochopení příčin současného stavu a následnému hodnotovému obratu západu směrem k lepšímu se pouze stupňuje jeho agresivita a restrikce. Neboť navyklý model jednání není tak snadné změnit. Jak se totiž říká, kůň, který se chystá zdechnout nejvíce kope. A tento kůň, nacházející se v agonii chce ještě nakonec dokopat svět do nové, velké války s Ruskem.

Slované, zvedněme již přece své hlavy! Mějme hrdost sami k sobě, protože pokud ji my mít nebudeme, nebudou ji k nám mít ani cizí!

Slované, postavme se třeba v tichém odporu vůči aroganci západu, který nás i přes naše protesty nadále krmí podřadnými potravinami. Potravinami, které mají sice stejný obal, ale diametrálně rozdílnou kvalitu na západě a na východě.

Mějme přece hrdost a nekupujeme to! Kupujme raději naše vlastní výrobky! Kdo si totiž nedokáže vážit své vlastní, mnohem kvalitnější, ten si pak opravdu zasluhuje, aby ho cizí krmili odpadem.

Kdykoli zapneme televizi a otevřeme noviny, buďme si dobře vědomi toho, že jde o nástroje západní propagandy, protože jejich vlastníky jsou západní majitelé. Přestaňme již konečně věřit tomu, co nám říkají! Přestaňme se klanět výlučnosti západu, pod ochrannými křídly jehož prý musíme zůstat navždy, protože bychom nikdy nedokázali být zcela samostatnými!

A tisíckrát opakovaná propagandistická lež o naší méněcennosti se pro mnohé naše bratry stala pravdou! Manipulujícím způsobem vnucenou pravdou, aby je nikdy ani ve snu nenapadlo zvednout hlavy a osvobodit se z nedůstojného vazalství západu. Proto jsou také uměle vnášené rozkoly do řad Slovanů a proto jsou štváni proti Rusku.

Prohlédněme konečně všechny tyto manipulující lži bratři a vzpamatujme se!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 1. 08. 2017, 18:09:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Kremace nebo pohřeb? Co plánujete?

Lidé asi velmi neuvažují nad tím, jakým způsobem bude naloženo s jejich fyzickým tělem po smrti. Vždyť nakonec, pak jim to může být jedno, protože podle jejich názoru již nebudou stejně nic cítit. Omyl! Zásadní a osudný! Jde o omyl, způsobený našim bezduchým materialismem, který žel přinese mnoha lidem obrovské utrpení.

Kdo si myslí, že po smrti už nic není, ten nemusí dále číst. Ten ať ve své nevědomosti klidně kráčí vstříc osudu, jaký bychom nepřáli ani svému největšímu nepříteli.

Následující řádky jsou určeny pouze těm, kteří akceptují duchovní rozměr bytí, nebo jsou těmto skutečnostem alespoň částečně otevření. Ti totiž vědí, nebo přinejmenším nevylučují, že naše bytí pokračuje i dále po fyzické smrti.

Smrtí naše duše totiž pouze opustí svou fyzickou schránku a vydá se na cestu svého dalšího duchovního zrání. Zrání v nabývání ušlechtilosti a vznešených ctností, aby jednou, jako duchovně zcela zralá mohla vstoupit do věčné říše ducha, totožné s královstvím nebeským. Neboť do nádhery věčného bytí království nebeského mohou vstoupit pouze bytosti dobré, spravedlivé, čisté a ušlechtilé. Bytosti znalé Vůle Stvořitele a zohledňující ji ve svých životech.

Ve skutečnosti je totiž právě toto smyslem celého našeho bytí, i když většina lidí má samozřejmě úplně jiné představy. A to hlavně představy hmotné a materiální, při kterých se ve většině případů vůbec nebere ohled na nějaké ctnosti. Nebo se bere ohled pouze minimální. Rozhodující jsou především hmotné výhody a hmotný prospěch, což má nutně za následek, že lidé nejsou duchovně příliš rozvinutí.

Co se však s nimi stane bezprostředně po smrti? Když zemřou, jejich duše zůstane navázána na hmotné, protože nic jiného neznala. No a nezbytnou podmínkou pro život v hmotnosti je fyzické tělo. Duše se proto stále zdržuje v blízkosti svého hmotného těla, i když je už mrtvé. Je s ním pevně spojena a je na něj navázána. Nedokáže se od něj odpoutat a vzlétnout k výšinám Ducha na křídlech svých ctností, o které nikdy nedbala, které nikdy nerozvíjela a proto je ani nikdy nenabyla.

Se svým mrtvým fyzickým tělem zůstává proto stále úzce spojena prostřednictvím takzvané stříbrné šňůry. Neodvažuje se ji přetrhnout, ba ani na to nepomyslí. Netuší, že má vzlétnout k výšinám, jak by to musela udělat každá zralá lidská duše, protože ji to tam úplně přirozeně táhne. Táhne ji ke království nebeskému, ke Světlu a k Bohu.

Jelikož ale nezralá lidská duše vyšší duchovní rozměr nikdy neakceptovala, nikdy nerozvíjela ušlechtilé ctnosti a vždy preferovala pouze to hmotné, křečovitě lpí na svém mrtvém těle. A právě prostřednictvím svého intenzivního spojení pociťuje a spolu prožívá vše, co se s jejím fyzickým tělem děje.

A to v první řadě znamená, že velmi těžko a bolestně prožívá vlastní smrtelný zápas, protože stále vnitřně velmi silně lpí na pozemském životě. Proto bývá umírání takových lidí plné utrpení. Jak tělesného, tak i duševního.

Zadruhé to znamená, že pokud byla po smrti z nějakých důvodů nařízena pitva, takováto duše, křečovitě upnutá pouze na hmotné opět velmi bolestně spolu prožívá realitu pitvy. A to zhruba tak, jakoby nás někdo řezal za živa.

No a za třetí, pokud vzápětí potom následuje kremace, duchovně nezralá lidská duše, svázaná s vlastním tělem opět bolestně prožívá proces kremace asi tak, jakoby nás někdo upálil za živa. Je skutečně děsivé, kolik neuvěřitelné bolesti musí bezprostředně po své smrti podstoupit člověk duchovně nevědomý a duchovně nezralý.

Pokud by totiž byli lidé duchovně vědomější a zralejší, mohli by se všemu tomuto zbytečnému utrpení velmi snadno vyhnout.

V první řadě by se mohli vyhnout těžkému smrtelnému zápasu, protože na základě poznání, že život kontinuálně pokračuje i po fyzické smrti nebudou křečovitě lpět na svém umírajícím těle, ale prostě příjmou fakt, že v přirozeném běhu věcí nastal čas opustit svou fyzickou schránku a vydat se na další pouť k výšinám Ducha.

Takový zralý duchovní postoj může pak způsobit, že duše stojí vnitřně odpoutaná vedle svého umírajícího těla a necítí jeho smrtelný zápas. Její zrak se už totiž začíná upírat k Světlu Ducha, které jasně vnímá a které ji neodolatelně přitahuje. A to tedy reálně znamená, že se vznáší k výšinám a ponechává hmotné tělo svému osudu, protože už je to jen cosi neživé, co dosloužilo a splnilo své poslání.

Kremace nebo pohřeb? Co je tedy lepší? Vzhledem k obecně velmi nízké duchovní zralosti obyvatelstva a vzhledem k jejich materialistické orientaci, kterou považují za to nejpodstatnější je pro ně tisíckrát lepší dát se pohřbít, jako zpopelnit, protože při klasickém pohřbu má nezralá lidská duše dostatek času na to, aby začala postupně chápat realitu. Aby se začala postupně odpoutávat od svého rozkládajícího se těla a akceptováním nové reality bytí, kterou do té doby nechtěla nikdy připustit začala postupně a pomaličku kráčet nahoru.

Tento text může být pomocí pro všechny, kteří jsou, nebo budou postaveni před realitu smrti svých blízkých, nebo před realitu smrti sebe sama. Má to být určitá informace o tom, jaké děje probíhají bezprostředně po naší fyzické smrti a jak se máme v dané situaci správně zachovat.

Na každém z nás osobně záleží, jak se k těmto skutečnostem postaví. Zda se je rozhodne akceptovat, nebo ignorovat. Každopádně však všechny důsledky svého rozhodnutí ponese jedině on sám, nebo případně jeho nejbližší, o kterých osudu bude v tomto směru rozhodovat.

Je tedy opravdu jen čistě na nás, zda se rozhodneme akceptovat výše zmíněné duchovní zákonitosti a tím se vyhnout obrovskému utrpení, nebo se naopak všechno rozhodneme ignorovat a toto utrpení podstoupit.

To však, co je zcela nejdůležitějším je poznání, že ochrany a pomoci se v tomto univerzu dostane jedině tomu člověku, který se již nyní, ve svém současném pozemském životě snaží vědomě rozvíjet všechny vysoké a ušlechtilé ctnosti. Který se snaží rozvíjet spravedlnost, dobro a ušlechtilost. Který usiluje o čistotu svých myšlenek. Který se snaží o poznání Vůle Stvořitele a o její akceptování ve svém vlastním životě. Který vzhlíží ke království nebeskému a k jeho hodnotám. Který vzhlíží ke Světlu a k Bohu.

Jedině takovýto člověk se nemusí bát ničeho. Ani ve svém současném pozemském životě, ani v hodině vlastní smrti, ani ve svém dalším, následujícím bytí po smrti.

Avšak žel na člověka, toto vše ignorujícího budou muset jeho vlastní vinou dopadnout hrůzy, o jakých se mu nezdálo ani v těch nejhorších snech.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 24. 07. 2017, 18:23:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Čím odrazuje chování křesťanů od křesťanství?

Zkusme se na chvíli vžít do postavení člověka, pokoušejícího se zorientovat v současné neprůhledné spleti různých duchovních směrů a učení. Do postavení člověka, který se ve směsi toho všeho snaží najít to pravé. Pokud bude mít štěstí, po mnoha peripetiích nakonec narazí na křesťanství a jeho hodnoty. Pozná jej jako vrchol všech duchovních snah a začne se zájmem zkoumat základy tohoto, pro něj zcela nového učení.

V první řadě velmi rychle pochopí, že k základním pilířům křesťanství náleží Desatero přikázání. V nich je stručně vyjádřeno to nejpodstatnější, oč má člověk usilovat a jakým má být, aby kráčel duchovně vzhůru.

Ale žel, velmi zklamán musí být každý vážně hledající z nepochopitelného chování lidí, nazývajících se křesťany právě ve vztahu k tomu, co vyžadují přikázání. Celkem konkrétně třeba hned to druhé, které vybízí k úctě k menu Pána. Které upozorňuje, že toto jméno nemá být v žádném případě bráno nadarmo.

V nejostřejším protikladu s požadavkem úcty k menu Pána, jasně definované v druhém přikázání je však toto jméno vyslovováno jeho "přívrženci" i stokrát za den. A to při nejbanálnějších příležitostech, přičemž mnozí si už dokonce ani neuvědomují své nesprávné jednání a považují ho jen za jakousi bezvýznamnou malichernost.

Vážně duchovně hledající, nezaujatě pozorující reálný stav věcí však musí zůstat v značných rozpacích nad neuvěřitelnou lehkomyslností stoupenců křesťanských nauk vůči požadavkům jejich Pána. Nutně si musí položit otázku: má pro tyto lidi jejich víra vůbec nějakou vážnost? Má pro ně nějakou cenu?

Vždyť pokud se ve své lehkomyslnosti mnohokrát za den proviní vůči jednomu z prvních přikázání, jehož zachovávání ani nevyžaduje až tak velkou námahu, pouze dát si trochu pozor na ústa, jak vážně a důsledně budou brát všechna ostatní přikázání? Vždyť přece z jejich lehkomyslného vztahu k jednomu z nich se dá odvodit přístup a vztah ke všem ostatním.

Takové jednání věřících však svědčí až příliš jednoznačně o povrchním přístupu k vlastní víře a o nezájmu pronikat hlouběji do její podstaty. Chybí vážnější osobní úsilí ve věcech víry a proto vše zůstává pouze na povrchu. Navenek se tedy sice lidé formálně hlásí ke křesťanství, avšak vnitřně tomu chybí život. Chybí tomu hlubší zájem, hlubší vážnost a samostatnější přístup, bez kterého nelze dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.

A pokud si náš zmíněný, duchovně hledající bude ještě detailněji všímat chování křesťanů, s velkým překvapením zjistí, že i přes dennodenně opakující se provinění proti základním pilířům vlastní nauky zůstávají neochvějně přesvědčeni o jistotě svého spasení. Je však otázkou, odkud čerpají svou jistotu, že vejdou do království svého Pána, když nikdy nerespektovali ním stanovenou povinnost mít v náležité úctě jeho jméno. Vždyť přece na nutnost brát tuto věc opravdu vážně byli upozorněni i druhou větou Otčenáše. Ní svému Pánu slibují: Posvěť se jméno tvé!

Jeho jméno by tedy mělo být pro ně svaté. Mělo by být vyslovováno pouze s největší vroucností a úctou. Třeba jako za časů Mojžíše, kdy mohlo být vysloveno pouze jednou za rok a lid, zúčastněný na pobožnosti padl v té chvíli na kolena.

Proč se s tímto, ve všech křesťanských církvích tak velmi rozšířeným nešvarem laxního přístupu k druhému přikázání neudělal dosud pořádek? Mohou pak věřící skutečně stát pevně ve své víře, pokud jim unikají ty nejzákladnější věci? A je nakonec celé křesťanství opravdu pevné, když se jeden z jeho základních kamenů úcty k menu Nejvyššího tak povážlivě kývá? A neměli by snad pastýři, kazatelé a správci nejrozličnějších křesťanských církví jít v tomto směru příkladem? Neměli by sami mnohem úzkostlivější zvažovat, zda velikost a vznešenost jména Pána skutečně odpovídá situaci, v níž se jej hodlají vyslovit? Jeho časté a neuvážené opakování, byť v kostelích totiž přispívá k jeho zevšednění a ke sklouznutí mezi běžná, každodenní slova.

"Posvěť se jméno tvé!" - znamená přece povinnost procítit, zda je daná chvíle opravdu hodná k vyslovení jednoho z nejvznešenějších pojmů, jaké vůbec existují. Jaký smí lidské ústa vůbec vyslovit! Platí to pro každého bez výjimky, ale dvojnásobně pro kněží všech církví. Neboť nakonec ani postavení v církevní hierarchii nemůže nikoho uchránit před překročením druhého přikázání. Právě naopak! Kdo více dostal, od toho se bude i více požadovat.

A mimochodem, v evangeliích můžeme také číst: Kdo zná mé Slovo, ale nejedná podle něj, lépe by mu bylo, kdyby jej vůbec neznal. "

To tedy znamená, že ti, kteří znali znění druhého přikázání a svým vyslovováním modlitby Otčenáš zároveň slibovali zachovávání posvátné úcty vůči menu Nejvyššího, tito nemohou čekat žádné ospravedlnění, protože svým povrchním přístupem jej vědomě strhávali mezi obyčejné, banální pojmy. A to již ani nemluvě o nadávání a zlořečení! Není možné, aby za toto všechno nenesli svůj díl odpovědnosti.

Ale je tu ještě druhá smutná věc. A sice, že takové pokrytecké chování musí mít neblahý, nebo dokonce až odstrašující vliv na všechny duchovně hledající, kteří se snaží udělat si obraz o křesťanství a křesťanech. Tito lidé totiž na základě jednoduchého pozorování musí vidět ostrý rozpor mezi základními pilíři křesťanského učení a běžným životem lidí, hlásících se ke křesťanství.

A citlivý, vnímavý člověk, vidoucí toto všechno může nakonec couvnout. Farizejské chování stoupenců jej totiž odradí od učení, které by při jeho správném pochopení a uplatňování muselo nutně přinést obrovské množství pozitivních změn v jeho osobním životě. A to je pak obrovská škoda.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 17. 07. 2017, 18:03:08 | více příspěvků | napsat uživateli

Jiný, úzkost vzbuzující pohled na podstatu Stvořitele


Existují období v roce, jako například Vánoce, nebo Velká Noc, kdy se v Evropě, jako nějaký archaický pozůstatek její křesťanské minulosti zvykne mnohem intenzivněji vyslovovat slovní spojení: Boží Láska. A tato Láska prý miluje absolutně všech bez rozdílu, čímž v pohodlných a konzumních lidech dneška vytváří iluzi jakési neomezené láskyplnosti, proudící k ním od Stvořitele.

S tímto uklidňujícím vědomím se pak dále oddávají všem svým přáním, žádostem a choutkám, podvědomě se spoléhaje na jistotu velké, vše odpouštějící Lásky Nejvyššího.

Slepé a bláznivé je lidstvo, které chce vidět Pána pouze takového, jak mu to vyhovuje a ne takového, jaký ve skutečnosti jest. Neboť skutečnost je úplně jiná a vůbec nevyvolává blaženou pohodu a jistotu ochraňující lásky, ale naopak, husí kůži a oprávněnou úzkost. A tato skutečná realita, v celé její nekompromisní tvrdosti zanedlouho plně dopadne na pokrytecké lidstvo.

Práva vznikají totiž jen tam, kde se plní povinnosti!

Každá bytost ve stvoření, tedy i člověk má právo na Lásku Nejvyššího, ale jen tehdy, pokud si on sám plní svou vlastní povinnost lásky k Němu! A to tím, že se snaží poznávat jeho Vůli a tuto Vůli se usiluje aplikovat do svého každodenního života.

Kdo takto miluje Pána, může zcela jistě počítat s jeho Láskou! Kdo se však o Pána nezajímá a absolutně ho ignoruje, ten naopak musí počítat s jeho Spravedlností!

Náš bezbožný, materialistický a poživačný svět tedy darmo doufá v Boží Lásku, protože právě kvůli své bezbožnosti, kvůli svému materialismu a kvůli své tupé a prázdné poživačnosti bude mít zanedlouho co do činění s Boží Spravedlností!

Spravedlnost Nejvyššího, o níž lidstvo nechce nic vědět se nad ním tyčí jako mohutný, ledový skalní masiv, přičemž z jeho vrcholu již slyšet hukot padající laviny. A řítící se lavina spravedlivých zpětných účinků dokonalých a neotřesitelných zákonů Božích zanedlouho tragicky dopadne na nás i na celou naši planetu.

Pak lidé, oddávající se svým vlastním iluzím náhle na vlastní kůži okusí všechny důsledky své bezbožnosti, svého materialismu a své tupé poživačnosti. Na vlastní kůži okusí důsledky a ochutnají shnilé, zkažené ovoce svého sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení, duševní prázdnoty a mnoha jiných podobných vlastností, tak vzdálených od Vůle Pána. Od Vůle Pána, která nás přece vždy nabádala pouze k dobru, spravedlnosti, lidskosti, ohleduplnosti, ušlechtilosti, čistotě a lásce k bližnímu.

Tento svět se však každodenně vysmívá Vůli Nejvyššího a jeho požadavkům vůči lidem. Tento svět vůbec nemiluje Pána a přece se drze odvažuje počítat s jeho Láskou. Ale v tom se přepočítal, protože se mu jako konečné odpovědi dostane něčeho úplně jiného! Dostane se mu neúprosné a neoblomné Spravedlnosti, v níž zpětných účincích sklidí odpovídající žeň své vlastní setby. Sklidí ovoce svého vlastního sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení, duševní prázdnoty a ignorování Vůle Stvořitele.

Za to, že jsme kdysi přibili na kříž Lásku a svou neláskou a bezohledností k jiným lidem ji na kříž přibíjíme každodenně, přibije nyní na kříž nás Spravedlnost Nejvyššího!

Za to, že jsme kdysi dohnali Lásku na cestu utrpení a svou neláskou k lidem způsobujeme každodenně utrpení jiným nás požene Spravedlnost Nejvyššího na naši vlastní, osobní Golgotu.

Za to, že jsme kdysi plivali a vysmívali se z Lásky a vysmíváme se z ní dodnes, protože ve svém každodenním životě vůbec nezohledňujeme její ponaučení, za to na nás dopadne drtivý úder Spravedlnosti Boží, po kterém se již mnozí nikdy nevzpamatují.

Jsme blázni a pokrytci, protože čím více jsme se vnitřně, ale i navenek ve svých životech vzdalovali od Lásky Nejvyššího, tím více jsme chtěli vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Nad obyvatelstvem planety Země však burácí drsný hlas. Volá směrem k Zemi a k lidstvu:

„Amen, amen pravím vám, čas Lásky pominul a nastává čas Spravedlnosti!“

„Neboť kdo nehledal Lásku, ten najde Spravedlnost! Kdo neprosil o Lásku, tomu se dostane Spravedlnosti! A před tím, kdo nebušil na bránu Lásky se otevře brána Spravedlnosti!“

Ano, bude to všechno tak, jak kdysi předpověděl Kristus, který dobře znal lidi. A oni se v tomto směru vůbec nezměnili. Když ho totiž vedli na Golgotu a mnohé ženy nad ním plakali pravil: "Neplačte nade mnou, ale nad sebou a svými dětmi. Neboť pokud se toto děje se zelenou ratolestí (Boží Lásky), co se bude dít se suchými?"

Co se bude dít jednotlivcům a pozemskému lidstvu, plnému sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení a duševní prázdnoty?

Nehodní lidé! Ne Láska Pána všech světů se vznáší nad námi! Nad našimi hlavami se blýská meč Spravedlnosti velkého, všemohoucího Boha, připraven k úderu! Připraven k úderu, protože stále opovrhujeme jeho Láskou!

Kdo obstojí? Kdo se zachrání? Kdo unikne záhubě? Pouze ten, kdo dnes, v době očekávání oprávněného úderu ocelového meče Spravedlnosti Boží v sobě ještě urychleně dokáže vzbudit lásku k Pánu všech světů. Lásku k jeho Vůli! Lásku k dobru! Lásku k čistotě, spravedlnosti a všem ostatním vysokým a vznešeným ctnostem! A v samozřejmě, v neposlední míře lásku k bližnímu!

Kdo to ale nedokáže, nebo to projde jen s posměchem, tak příznačným pro lidi, ten je již nyní ztracen.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 10. 07. 2017, 19:08:31 | více příspěvků | napsat uživateli

Žádný zapadákov neexistuje!

To je ale zapadákov! To je ale nuda! Vždyť se zde vůbec nedá kam jít a není co dělat! Takto mluví a uvažují mnozí mladí lidé na vesnicích, nebo v malých městečkách. Skutečný, pravý a plnohodnotný život je podle nich pouze ve velkých městech se všemi jejich možnostmi, zábavou a rozptýlením. A proto nejednou natrvalo odcházejí ze "zapadákova" svého rodiště, aby si užili svého života tam, kde to opravdu žije.

A přece je tento názor nesprávný, i když jde o názor většinový. Ne že by mladí lidé neměli jít do světa, neměli něco zkusit a něco zažít, ale třeba vědět, že pravá plnocennost života je absolutně stejně dosažitelná z každého místa na zemi, ať by se na první pohled jevilo jako ten největší zapadákov.

A je zajímavé, že právě z těchto takzvaných zapadákovů má člověk nejednou mnohem blíže k tomu nejdůležitějšímu a nejpodstatnějšímu, co v jeho životě vůbec existuje. A sice k Bohu! K němu je ze všech míst na zemi stejně daleko! K němu je odevšad stejně blízko! V tomto směru není žádného rozdílu a znevýhodnění. V tomto směru vládne absolutní spravedlnost. V tomto směru neexistuje žádný zapadákov.

Dokonce je to paradoxně spíše naopak, protože vesnická stařenka, která jde do kostelíka, protože koneckonců kromě něj ani moc kde jít nemá, tato stařenka je mnohem blíže k dosažení plnosti vlastního života, jako mladý člověk ve velkém městě s jeho nejrozmanitějšími možnostmi užívání si a trávení volného času. Neboť budování vztahu člověka k Bohu je v tichu venkova, v jeho přirozené prostotě jaksi mnohem snazší a jednodušší, než ve velkých městských aglomeracích, kde tuto základní povinnost každého vědomého tvora vůči svému Tvůrci přehlušuje šum věcí lidských.

Velkoměstská koncentrace lidských přání, tužeb, ambicí, nálad, potřeb, názorů a ještě mnoha jiných věcí totiž překrývá tichou touhu duše po Bohu. V hektickém kolotoči městského života plného práce, kultury, zábavy a užívání v mnoha případech nakonec zanikne a je v člověku udušeno to nejdůležitější, co se může plně rozvinout a vykvést jen v tichu, v klidu a v přirozené jednoduchosti bytí.

Vše je tedy úplně jinak! A sice právě tak, jak se o tom píše v Písmu. To totiž, co se lidem jeví jako velké, atraktivní, výjimečně a zajímavé je ve skutečnosti malé a nicotné. A naopak to, co se jim jeví jako malé, nicotné a nezajímavé je ve skutečnosti velké. A proto budou také první poslední a poslední první.

Neboť není náhoda, že právě ve vesnicích je mnohem více lidí věřících v Stvořitele, jako ve městech. A proto jsou nejednou právě města jedním velkým duchovním zapadákovem, plným materialismu, kariérismu a čistě rozumových snah, zatímco "zapadákovy" vesnic představují prostředí, ve kterém si může člověk mnohem snadněji vybudovat vztah ke Stvořiteli, na němž jako jediném přednostně záleží.

A všimněme si ještě jednu věc, a sice stáří. Stáří, kdy se mnozí lidé dostanou na periferii života a jejich existence se omezí na pár metrů čtverečních. To se mnohým, zejména mladším lidem může jevit jako zoufalé. A přece to zoufalé není, protože i na sklonku života nám stále zůstává na dosah to nejpodstatnější a nejdůležitější: možnost budování si vztahu k Bohu! Možnost přibližování se k Němu, prostřednictvím poznávání jeho Vůle, jeho Zákonů a jeho plánů s člověkem. Možnost pochopení pravého smyslu bytí.

Velká Spravedlnost Nejvyššího dbala tedy důsledně na to, aby člověk v každém věku, v každém společenském postavení, každé úrovně vzdělání a z každého místa na zemi měl vždy stejně daleko, nebo stejně blízko k tomu nejdůležitějšímu a nejpodstatnějšímu. K Bohu! V tomto směru vládne dokonalá spravedlnost! V tomto směru mají všichni stejnou příležitost! Příležitost k nalezení a poznání smyslu svého bytí, který je spojen s realitou existence Stvořitele se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Tento pravý smysl bytí je však na míle vzdálený od toho, co lidé v současnosti považují za prioritní a dominantní. Kvůli čemuž promrhají celý svůj pozemský život na nicotnosti. Na nicotnosti sice zdánlivě velké a hodnotné v očích lidských, ale nesmírně malé, ba až směšné malicherné v očích Páně.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 3. 07. 2017, 18:18:22 | více příspěvků | napsat uživateli

Macron! Další úspěšný krok ke světovládě elit!

Neuvěřitelná je naivita lidí, kteří se dali opět zmanipulovat ve prospěch záměrů oligarchie. Za francouzského prezidenta totiž zvolili Emmanuela Macrona, čili loutku v rukou elity, která bude poslušně plnit její vůli a uskutečňovat její záměry. Bude stát ne ve službách francouzského lidu, ale ve službách oligarchie a nenasytných globalistických elit, co se s největší pravděpodobností projeví divokým a neřízeným pokračováním přistěhovalectví, rozprodáváním francouzských strategických podniků Německu a USA, nebo tvorbou zákonů ve prospěch nejbohatších a v neprospěch obyčejných lidí. To povede k dalšímu ožebračování těch, co nemají mnoho a k dalšímu bohatnutí těch, co mají hodně.

Jak je ale možné, že se Francouzi dali takto oklamat?

Žel, stali se oběťmi velké mediální manipulace! Maximálně zarážející však je, že přece dlouhá desetiletí žijí v systému, ve kterém jsou bohatí a mocní vlastníky všech rozhodujících médií a mají silný vliv i na ty zdánlivě veřejnoprávní. Francouzi by proto měli vědět, že média dávno nešíří objektivní zpravodajství. Měli by vědět, že dávno šíří pouze účelovou propagandu na objednávku mocných.

Média jsou služebníkem elity a nástrojem manipulování a ovládání veřejného mínění. Tyto skutečnosti musí být zjevné každému, kdo není zcela slepý a dlouhodobě žije v takzvané demokracii západního typu. Začínají si to uvědomovat už i mnozí lidé u nás, ačkoliv na rozdíl od Francouzů mají čest žít v takzvané demokracii jen necelé tři desetiletí.

Francouzským médiím, spolu s mnoha jinými žraloky, kteří prozíravě vytušili, čímž je možné zalíbit se mocným a finančně tím pomoci se tedy opět podařil mimořádný husarský kousek. Vyzdvihováním Macrona, jako rytíře bez poskvrny a systematickým očerňováním Marine Le Pen, kterou spojovaly s veškerou možnou negativitou dokázaly nakonec dosáhnout vítězství svého kandidáta.

Jak je ale možné, že při přímo očividné jednostrannosti médií, oslavujících Macrona si voliči neuvědomili, o co tu jde? Jak je možné, že nepřehlédli jejich jidášské počínání, sloužící elitě a zaměřené proti skutečnému dobru národa? Jak je možné, že nepřehlédli mnohé další nekalé a manipulující kroky, jakými byly třeba shromáždění se zaplaceným publikem, oslavujícím Macrona?

Pro tuto pošetilost francouzského obyvatelstva, neschopného si jednou konečně uvědomit, kdo je vlastníkem médií a komu tedy slouží, pro tuto jejich trestuhodnou naivitu se k vládě za jejich vlastní pomoci dostaly síly, systematicky jdoucí proti zájmům francouzského národa, i proti zájmům všech ostatních národů evropské unie. Zdá se být opravdu až nepochopitelnou plytkost myšlení obyčejných lidí, kteří se dali opět takto oklamat. Lidí, kteří se nikdy hlouběji nezamýšleli nad tím, že vše by přece jen mohlo být úplně jinak, jak se jim elitami ovládanými médii předkládá.

Žel, smutná skutečnost je taková, že z těchto obyčejných lidí, sedících dennodenně před obrazovkami, plnými nenáročné, bezduché zábavy se stali lidé nemyslící. Lidé povrchně přijímající a bezmyšlenkovitě sledující vše možné i nemožné. Stali se z nich mělké bytosti, které v podstatě ani nemají čas na tvorbu svých vlastních názorů, svých vlastních postojů a svého vlastního přesvědčení, protože pod vlivem cíleného, širokospektrálního mediálního působení se neustále nacházejí pod vlivem cizích myšlenek a cizích názorů. A tak se stali jen jakousi třtinou ve větru, která se klátí v tu stranu, kam vane manipulující, mediální informační vítr.

Tímto způsobem však předali rozhodování za sebe i o sobě samých jiným! A sice těm, kteří z nich vědomě zformovali nemyslící, snadno manipulovatelnou masu. Prozatím totiž oligarchie ještě potřebuje souhlas této masy na legální zvolení svých vlastních, politických kandidátů, aby se učinilo zadost iluzi demokracie. Avšak masami samotnými manipulujícím způsobem zvolení vládní představitelé, kteří jsou služebníky elity budou postupně zákony oklešťovat práva nemyslících národů, a to až k takové hranici, že časem nebude vůbec potřebný žádný jejich souhlas. Vše rozhodování bude probíhat bez nich, co se bude rovnat absolutnímu převzetí moci elitami.

A k tomu to směřuje nejen ve Francii, ale také u nás, protože všude se postupuje podle stejného scénáře. V každém národě totiž existují jidáši a zrádci, kteří prosazují filozofii, záměry a agendu elity. Tito lidé se nacházejí v médiích, ve vysoké politice, v nevládních organizacích, jakož i všude tam, kde je možné ovlivňovat povědomí národa, který ženou mentálně i reálně do otroctví elit. Taková je žel situace v Evropě i na celém světě.

Co však s tím? Jak se tomu postavit? Čím tomu zabránit? Jak se můžeme stát namísto malých koleček, poslušně se kroutících v souladu se záměry oligarchie naopak zrnky písku, které způsobí skřípání tohoto rozjetého mechanismu?

V první řadě se nesmíme nechat donekonečna mediálně manipulovat. Musíme si uvědomit, že média fungují na bázi známé lidové moudrosti: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. To znamená, že je nesmírně naivním ten, kdo se domnívá, že média šíří pravdu.

Ano, šíří sice pravdu, ale pouze pravdu jejich vlastníků! A právě tito vlastníci nás budou prostřednictvím svých médií neustále poučovat o tom, co je správné a co nesprávné. O tom, jak je třeba žít a jaké hodnoty uznávat. Nebo o tom, kdo je náš přítel a kdo nepřítel.

Pokud se ale budeme rozhodovat a jednat pod vlivem takovéhoto druhu informací, neposlouží to ve skutečnosti nám a nebude to dobré pro nás. Bude to dobré jedině pro elitu, snažící se o to, aby naše životní filozofie, náš způsob myšlení i naše vnímání toho, co je dobré a co špatné dokonale vyhovovalo její plánům. A můžete si být stoprocentně jisti, že tyto plány nejsou vůbec pozitivní, ani humanistické!

Pochopme jednou přece konečně, že ten, kdo se dostane do většinových médií, komu dají prostor, kdo je jimi vyzdvihován a kdo je jimi považován za osobnost nemůže být nikým jiným, než služebníkem bohatých a mocných, šířícím jejich názory a jejich propagandu.

Pochopme jednou konečně, že ten, proti komu média brojí, komu nemohou přijít na jméno, koho označují za nepřítele, není ve skutečnosti nepřítelem našim, ale nepřítelem záměrů bohatých a mocných, kterým hatí jejich plány.

Koho tedy média vyzdvihují, ten je zpravidla sluhou oligarchie. Ten zrazuje obyčejné lidi i jednotlivé národy, z čehož samozřejmě dobře finančně profituje.

Koho ale média zatracují, právě ten je častokrát skutečným služebníkem lidu, představujícím nepříjemnou překážku na cestě jejich absolutního ovládnutí elitou mocných.

Je však neuvěřitelně zarážející, že lidé jsou stále jako hluší a slepí! Že si dají namluvit, že černé je bílé a bílé je černé! Že tisíckrát opakovanou manipulující lež začnou považovat za pravdu! Že tisíckrát opakovanou absolutní hloupost začnou považovat za moudrost! Že přítele začnou považovat za nepřítele a zrádce, ale skutečného škůdce naopak za dobrodince. Že vraha považují za vzor nevinnosti a nevinných za zločince a vrahy.

Co si zaslouží lidé za to, že jsou tak povrchními, že si toto všechno dají namluvit? Co si zaslouží lidé, kteří mají možnost konfrontovat většinový a oficiální mediální názor s názorem alternativním, odhalujícím skutečná fakta, nebo minimálně vybízejícím k vlastnímu zamyšlení, ale oni tuto možnost vůbec nevyužijí?

Nezaslouží si snad tyto nemyslící ovce právě to zotročení, do kterého se je snaží vmanipulovat média a politici, zaprodání elitě? Nenesou právě tito lidičky ve své sebevražedné naivitě vlastní díl odpovědnosti za to, že jsou klamáni a že se s nimi manipuluje?

Pokud se nevzpamatujeme a nepřehlédneme, že nás bohatí a mocní chtějí prostřednictvím mediálně zmanipulované reality dotlačit k absolutní nadvládě nad našim osudem, naše procitnutí může být děsivé! A oligarchie dělá všechno možné proto, abychom neprocitli, nebo procitli až potom, když už bude pozdě. Když už bude smyčka na našem krku pevně zatažena!

Proto jsme celkovou atmosférou v společnosti neustále mravně a morální srážení. Proto jsou v nás podporovány a živeny všechny naše chyby a nedůstojné náklonnosti. Proto jsou naše životy směrovány pouze do užívání si a do materialistické honby za věcmi. Proto jsme zaplavováni mediálním balastem, vytvářejícím z nás nesamostatné, nemyslící bytosti bez vlastního názoru a vlastního přesvědčení a proto závislé na myšlenkách a názorech jiných. Na názorech jiných, kteří nám budou usilovně namlouvat, jak moc nám chtějí dobře a přitom nás ve skutečnosti nemají za nic a snaží se pouze o naše absolutní zotročení.

Pokud však lidé zůstanou povrchní a naivní natolik, že si toto vše nechají namluvit, může se nakonec stát, a systematicky to k tomu směřuje, že se jednoho dne skutečně probudí jako otroci s evidenčním číslem na implantovaných čipech, zcela vydáni na milost a nemilost elitě nejbohatších. Pak se jich však už nikdo nebude ptát na jejich názor, aby učinil zadost pokrytecké hře na demokracii, ale udělá s nimi, co jen bude chtít. A rozhodně to nebude nic dobrého! Neboť co dobrého můžete čekat od těch, co mají nad vámi absolutní moc, ale nemají vůbec žádné svědomí?

Probuďme proto! Mysleme a uvažujme! Více využívejme své cítění i své svědomí, které jsou nám mnohdy schopny zprostředkovat mnohem hlubší pohled na realitu, jako náš rozum. Rozum je totiž možné snadno oklamat tím, že se někdo hraje na dobráka, zatímco ve skutečnosti chce jen zlo. Jedině prostřednictvím našeho cítění však můžeme rozpoznat všechny dravé vlky, kteří k nám přicházejí v rouše beránčím.

Zkoumejme tedy a už v žádném případě naivně nevěřme všemu tomu, co nám jako pravdu a jediný správný názor předkládají současné oficiální média.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 26. 06. 2017, 16:49:03 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč je lidská smrt krutá?

Kdo přežil ztrátu někoho velmi blízkého bude asi vědět, o čem je řeč. Kdo totiž ztratil člověka, kterého si vážil, kterému rozuměl, který byl jeho oporou, který byl pro něj nepostradatelný a jehož miloval, ten určitě zná ten pocit, jako by se náhle zhroutil svět. Jakoby náhle zastavil čas a vše ztratilo svůj smysl. Jakoby dostal těžký úder.

Nikomu z nás se něco takového nevyhne, protože každý je určitým citovým poutem navázaný buď na svého manžela, manželku, děti, otce, matku, přítele, přítelkyni a podobně.

A najednou už není komu zavolat, s kým se setkat, s kým se poradit, popovídat a o koho se opřít. Najednou je už jen ticho a bolavá jizva v duši.

Jsou lidé, kteří to zažili a jsou lidé, kteří to dříve nebo později určitě zažijí.

Velkou otázkou zůstává, proč je to na zemi takto zařízené? Proč jsme my lidé tak bolestně konfrontováni s hroznou realitou definitivního a nenávratného pozemského odchodu našich blízkých? A nakonec, jako finálním završením, i definitivním pozemským odchodem nás samotných? Proč musíme něco takového prožívat a proč se to našich duší tak velmi hluboko dotýká?

Toto silné prožívání má velký význam. Velký pozitivní význam, i když paradoxně jde o přežití velmi negativní. Jeho pozitivní význam spočívá ve vnitřním kladení si otázek, které bychom si možná jinak nikdy nepoložili.

Jaký má náš život vlastně smysl, když jeden den jsme my, nebo naši blízcí tady a druhý den nás už najednou není? Jaký má smysl všechno to, o co jsme usilovali a to, co jsme získali, když o to i tak jednoho dne přijdeme?

A existuje vůbec něco po smrti, nebo se pouze propadneme do velké, tmavé nicoty, prázdnoty a zapomnění? Copak je to opravdu tak, že život člověka se všemi jeho touhami a city, se vším jeho prožíváním a radostmi, se vším, co jím vnitřně hýbe nakonec zhasne jako plamen svíčky?

Nebo snad mají pravdu ti, co tvrdí, že po smrti přece jen život existuje? Ale pokud existuje, bude potom existovat i Stvořitel? Avšak pokud existuje Stvořitel a my jsme se o něj po celý život nezajímali, co pak tam na druhém světě s námi bude? Neoplatí nám snad naši lhostejnost stejnou měrou?

Smyslem hluboké bolesti, způsobené definitivním pozemským odchodem našich nejbližších do neznáma je tedy ve skutečnosti to, abychom byli právě takovýmto způsobem donuceni položit si všechny výše zmíněné otázky. Aby nás osud, vyšší určení, Stvořitel, nebo jakkoliv jinak to budeme chtít nazvat, donutil hlouběji se zamyslet nad životem. Aby nás to vytrhlo a na čas vykolejilo z našeho zažitého životního stereotypu, protože v něm žel nemají žádné místo hluboké otázky existencionálního a filozofického charakteru.

V našem běžném životě jsou pro nás totiž důležité jen hmotné kritéria, čili práce, peníze a možnosti užívání si radostí života. A z tohoto kolotoče nás může alespoň na čas vyprostit pouze něco tak zjevně tvrdého a neúprosného, jako je smrt.

No a právě chvíle bolestného prožívání reality smrti nejbližších je tím zásadním a klíčovým momentem. V něm je nám dopřáno vzpamatovat se! Probudit se z povrchnosti! Je to příležitost začít hlouběji uvažovat. Příležitost začít se ptát na skutečný smysl života i celého našeho bytí, přesahujícího jeden pozemský život.

Pokud využijeme tuto nabídnutou příležitost a začneme se vážně zabývat výše zmíněnými, existencionálními, filozofickými a náboženskými otázkami, získáváme šanci pochopit pravý smysl života. Získáváme šanci vytrhnout se z dosavadní bezmyšlenkovité a povrchní existence, v jaké jsme žili možná jenom proto, že stejně žili i ostatní.

Ale je moudré chovat se tak, jako ostatní a žít tak, jak žije většina, pokud jde o směrování do záhuby? Do záhuby duše a celé naší osobnosti, protože jsme zredukovali všeobsáhlost bytí pouze na to hmotné, vnější a viditelné?

Není přece jen lepší vzpamatovat se, i když pod úderem smrti našich nejbližších a vysvobodit se zpod jha dosavadní povrchnosti?

Pokud vám smrt někoho blízkého dá právě k tomuto popud, tak je to přesně tím, co je prožíváním bolestného úderu smrti určitým vyšším určením sledované. Je to cosi jako facka, kterou máme být probuzení ke skutečnému životu. K životu skutečným způsobem hodnotnému! A ten má svůj začátek v hledání odpovědí na ty nejzásadnější otázky lidského bytí: Proč existuje smrt a utrpení? Existuje Bůh? Jaký je smysl našeho života? Co bude po smrti? A tak dále.

Pokud poslechneme tento impuls a začneme se tím opravdu vážně zabývat, změní to náš život. Může nás to totiž pozvednout na mnohem vyšší úroveň kvality života, protože mu zodpovězením podobných otázek dáme nový a vyšší smysl. A tak se z nás mohou stát, ba dokonce mají stát namísto lidí nevědomých a slepě kráčejících po širokých cestách většiny lidé vědomi, kráčející životem samostatně a hlavně za skutečnými a pravými cíli. Za pravými cíli a hodnotami z hlediska věčnosti a ne jen z hlediska jediného krátkého pozemského života.

Kdo však tuto šanci nevyužije, koho smrt jeho nejbližších a z ní vyplývající otázky nepohnou k zamyšlení a k hodnotovému obratu, ten je člověkem ztraceným. Ten zůstane člověkem nevědomým, kráčejícím nevědomě vstříc své vlastní smrti, kdy ještě jednou a naposledy dostane šanci. Šanci, aby před tváří vlastní smrti hledal a našel pravý smysl vlastního bytí a odpovědi na ty nejzásadnější otázky.

A pokud se mu pak tyto odpovědi podaří najít, což však není jisté, protože na to už nemusí mít dostatek času, přece jen v jeho poznání zůstane osten trpkosti, skrývající se v bolestném uvědomění si, že jeho život byl nenávratně promarněn. Že ho celý ve své nevědomosti promrhal nesprávným a prázdným způsobem.

Smrt je tedy tak krutá proto, abychom dostali dostatečně silný impuls k zamyšlení se nad životem a k jeho přehodnocení ve smyslu skutečných a pravých hodnot, které jako jediné mají cenu, ale které žel nejsou hodnotami tohoto světa.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 19. 06. 2017, 17:42:58 | více příspěvků | napsat uživateli

O bezprecedentním evolučním úpadku současné Evropy

Žijeme v univerzu, které má duchovní rozměr. Život v něm podléhá evoluci, čili vývoji od jednoduššího ke stále dokonalejšímu, jak nám o tom říká Darwinova teorie. Zároveň v něm však probíhá i velká evoluce ducha, čili postupný vývoj od duchovně nevědomého k duchovně stále vědomějšímu a od duchovně nezralého k duchovně stále zralejšímu. Toto dění je možné považovat za přirozený proces, podporovaný všemi zákonitostmi univerza.

Co však jakýmkoli způsobem odmítá akceptovat přirozený vývoj ke stále vyšší duchovnosti a duchovní zralosti je stejnými zákonitostmi univerza odsouváno bokem, na vedlejší kolej, jako duchovně neperspektivní a proto nevyhnutelně směřující k záhubě.

No a žel, právě toto je stav, ve kterém se v současnosti nachází Evropa.

A při tom Evropa kráčel po celá staletí relativně správně! Byla totiž křesťanskou a hodnoty křesťanství se její obyvatelé snažili vnášet do svých životů. Samozřejmě že více, nebo méně efektivně, přičemž nelze opomenout i mnohé negativní jevy, jakým byla třeba inkvizice, nebo náboženské konflikty a války. Každopádně však Evropa, i navzdory všem svým chybám přece jen stála v přirozeném proudu duchovně evolučního vývoje univerza.

Žel, zásadní trhlina v tomto vývoji se začala objevovat koncem 19. století a začátkem 20. století nástupem průmyslové revoluce. Množství technických výdobytků vyvolalo totiž obrovské nadšení z toho, co všechno člověk dokáže. Vyvolalo nadšení z lidských rozumových schopností a možností.

Duchovní začalo být považováno za cosi prožité, zpátečnické a nemoderní. No a výsledkem tohoto nově nastoupeného trendu je současný materialismus a ateismus. Výsledkem je vznik nového náboženství konzumu a užívání si. Náboženství plného břicha a plných peněženek.

Jak však již bylo řečeno na začátku, vše, co nastoupí destruktivní trend ztráty duchovnosti je samotné směrováno k destrukci, protože rozklad duchovnosti a s ní neoddělitelně spojené mravnosti se nevyhnutelně, dříve nebo později transformuje do podoby rozkladu vnějšího. Pokud totiž v národech ztrácí duchovnost význam, z hlediska duchovní podstaty univerza ztrácí význam existence takových národů, protože se odvrátili od chtěného evolučního vývoje.

Evropa se nyní podobá starověkému Římu těsně před jeho pádem. Římu, ve kterém v jeho začátcích vládl určitý řád a určitá morálka, zatímco pod vlivem blahobytu a peněz proudících z provincií propadl na svém sklonku dekadenci, zvrácenosti, zvrhlosti a nemravnosti. Až nakonec, kvůli svému hlubokému vnitřnímu hodnotovému rozvratu přestal být schopen čelit nájezdům barbarů.

I současná Evropa se zmítá v nemravnosti a nejrozličnějších zvrácených trendech, které evropské instituce prosazují jako normu. Ať již je to gender ideologie, registrované partnerství, předčasná sexualizace mládeže a podobně.

A stejně, jako za dob Říma začíná být i Evropa atakována novodobými barbary, kteří přicházejí, aby ji srazili na kolena.

V evangeliích se píše: kde je tělo, tam se shromáždí supi. To znamená, že vše jen čistě hmotné, bez úsilí o duchovní je ve skutečnosti mrtvé a jako mrtvé musí být odstraněno. A tak se tedy nyní v podobě migrantů a agresivního islámu slétají do Evropy supi, aby tuto duchovní mrtvolu odstranili z povrchu zemského.

Migranti k nám přinášejí islám s jeho živelnou duchovností. S duchovností středověkým způsobem krutou, ale přece jen duchovností, na rozdíl od duchovně vyprázdněné, materialistické, ateistické a konzumní Evropy. Do popředí se tedy jednoznačně tlačí to, co je schopné nést dále štafetu duchovnosti, zatímco to, co duchovnost ztrácí je zákonitostmi univerza odsouváno bokem, směrem k úpadku a absolutnímu rozvratu.

O všech těchto skutečnostech neříkám snad proto, že bych byl na straně islámu, ale proto, abychom pochopili nejhlubší příčiny současného dění a tím poznali, v čem spočívá záchrana. A záchrana spočívá jedině v našem opětovném zařazení se do proudu duchovní evoluce.

Můžeme totiž vystavět kolem celé Evropské unie pěti metrovou zeď a můžeme vyhostit úplně všechny migranty, pokud ale nezastavíme vlastní, duchovní a morální rozklad a nezařadíme se do proudu duchovní evoluce, budeme napadení jinými rozkladnými činiteli, abychom jimi byli nakonec, jako vývojově neperspektivní zcela zničení.

Alláhu akbar! S těmito slovy na rtech a v duši přicházejí uprchlíci do Evropy. A mají pravdu! Mají tisícinásobně pravdu, protože Bůh je opravdu velký! A jeho ignorování, jeho zpochybňování, jeho zesměšňování, jeho odsouvání do říše pohádek se nakonec může stát současnému, konzumnímu evropskému živočichovi osudným! V univerzu, které je duchovní se totiž prostě nelze vyhnout tlaku duchovní evoluce, což prakticky znamená, že máme pouze tři možnosti.

První možnost spočívá v opětovném návratu ke křesťanským hodnotám a k jeho kultivované duchovnosti, která plně odpovídá našemu prostředí, naší tradici a naší mentalitě.

Druhou možností je, že budeme k duchovnosti donuceni násilím, prostřednictvím kulturně, ale i mentalitou absolutně cizího islámu v jeho středověké podobě a s jeho středověkými způsoby.

A třetí možností je naše absolutně vymazání z povrchu zemského, ale i z celého tohoto stvoření, protože právo na existenci ve stvoření, které je svou podstatou duchovní má jedině to, co směrem k duchovnímu usiluje! A to platí pro každého jednotlivce osobně, jako i pro celé národy!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

skandian

skandian | 12. 06. 2017, 23:20:48 | více příspěvků | napsat uživateli

> mar.io !1278!!1278!!1278!

mar.io

mar.io | 12. 06. 2017, 21:41:54 | více příspěvků | napsat uživateli

> A hle, již se blíží andělé se železnými srpy,

boze chran, hlavne uz zadne andele se zeleznymi srpy (...), jeste ted se z toho vzpamatovavame

othon

othon | 12. 06. 2017, 18:05:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Jen do žně přátelé! Pamatujte na to!

Jen do žně! Tato slova visí nad lidstvem jako Damoklův meč! Jsou výstrahou! Jsou upozorněním na to, že na zemi nebude pospolu dobro a zlo donekonečna, což znamená definitivní konec pro všechny, kteří stojí na straně zla. Znamená to jejich záhubu! Jejich zničení!

Jistý člověk obdělal své pole a zasel na něm pšenici. V noci však tajně přišel jeho nepřítel a zasel mu na pole plevel a bodláčí.

Po čase, kdy začaly rostliny scházet spatřili pomocníci majitele pole, že vedle pšenice vyrůstá i plevel. Šli proto za majitelem a řekli mu: "Jak je to možné? Copak jsme na pole nezaseli pouze dobré semeno?"

Majitel však odpověděl: "Náš nepřítel to udělal."

Na to pomocníci řekli: "Pane, když chceš, půjdeme ihned do pole a plevel vytrháme."

Majitel ale nesouhlasil: "Ne, nikde nechoďte, protože byste při tom mohli vytrhnout i pšenici. Nechte vše spolu růst až do žně. Pak, když pšenici sebereme a dáme do sýpky, vytrhneme plevel i bodláčí a spálíme jej v ohni."

A takto se i stane! Tím polem je totiž Země a pšenicí dobří lidé a jejich myšlenky, city, slova a činy, jejichž prostřednictvím šíří na zemi dobro.

Plevelem a bodláčím jsou však lidé zlí a jejich myšlenky, city, slova a činy, jejichž prostřednictvím šíří na zemi zlo. A oním zlem je nečestnost, nespravedlnost, egoismus, závist, nenávist, chamtivost, necudnost, přehnaná smyslnost, nečistota, lež, ale i povrchnost, nebo plytkost v myšlení, spojená s nezájmem o poznání hlubších souvislostí bytí, jakož i nezájem o dosahování věcí vyšších, vznešenějších a ušlechtilejších.

Až do žně bude tedy toto všechno pospolu! Bude pospolu dobro i zlo a dobří i zlí.

Avšak jen do žně! Jen do žně přátelé! Potom bude pšenice shromážděna do sýpek a plevel spálený v ohni.

A tak, jak pomalu dozrávala pšenice na pozemské pláni, dozrávala i plnost času. Ano, přestože lidstvo téměř nic netuší, nastává čas, kdy majitel vydá pokyn svým pomocníkům, aby zahájili žeň.

A hle, již se blíží andělé se železnými srpy, aby sklidili úrodu lidských duší z pozemské pláně. Aby sklizenou pšenici shromáždili v sýpkách majitele pole a plevel a bodláčí spálili v ohni.

Čas třídění nastává! Čas žně se blíží! A nic na tom nemůže změnit ani fakt, že plevel a bodláčí se vesele rozmáhají po celé zemi. Že prorůstají vším a pomalu, ale jistě dusí pšenici na poli.

Čas žně se přiblížil, i když mnozí, a žel i mnozí věřící o tom nechtějí nic slyšet, protože nepoznávají plnost času. Zde však nepomůže ani nevědomost, ani odpor, ani nevůle lidí, protože takto bylo rozhodnuto Majitelem Země již před věky.

Země byla darovaná lidem, aby na ní dozrávali, rostli a rozvíjeli se v dobru, ušlechtilosti, čestnosti, spravedlnosti, lidskosti, ohleduplnosti a mnoha jiných ctnostech, aby jednou, když přijde žeň, přinesli v tomto směru bohatou úrodu. Aby se stali plnohodnotnými a skutečnými lidmi, kteří budou smět žít ve stvoření Pána neustále, protože se naučili všechny a všechno kolem sebe podporovat, ochraňovat a zušlechťovat.

V takovém smyslu plnohodnotný člověk, k jehož ideálu se mají lidé na zemi dopracovat, dostane od Tvůrce a udržovatele života dar plnohodnotnosti bytí. Dar plnohodnotnosti bytí, spočívající v milosti žít věčně! Smět se věčně radovat s trvalého bytí, naplněného trvalou podporou, pozdvihováním a ochraňováním všeho a všech kolem sebe. K této metě má člověk dospět a stát se tak užitečným zrnkem pšenice, ochraňovaným v Pánově sýpce.

Pokud tak neučiní, bude připočten k plevelu a bodláčí! K plevelu a bodláčí, jejichž plody jsou egoismus, nečestnost, nešlechetnost, přehnaná smyslnost, nedostatek touhy vyšších a ušlechtilejších hodnotách a mnoho jiných nectností. K plevelu a bodláčí, které budou spáleny v ohni!

Čas žně se blíží a nic nemůže zastavit toto předurčení. To jediné, co ještě můžeme je ze všech svých sil využít zbývající časový prostor na to, abychom mohli být započtení mezi pšenici a tím se vyhnuli osudu plevele a bodláčí.

Neboť každý, kdo je jakýmkoli způsobem připoután ke špatnému a arogantně se vysmívá všem výstrahám myslíc si, že tak, jak to šlo dosud to půjde neustále, každý takový člověk nese již v této chvíli pečeť smrti na svém čele. Pečeť definitivní duchovní i tělesné smrti, spojené s vymazáním jeho jména i jeho bytí ze zlaté knihy života tohoto nádherného univerza.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 5. 06. 2017, 18:00:48 | více příspěvků | napsat uživateli

Úvaha o pohodě socialismu a stresu kapitalismu


Existují výzkumy které dokazují, že mezi zvyšováním příjmů a růstem prožívání štěstí nevládne přímá úměra. Že prostě jedno automaticky nevyplývá z druhého. Vůbec to tedy nefunguje tak, že čím budeme bohatší, tím budeme šťastnější. Je statisticky dokázáno, že takové něco je pouze mýtus. Mýtus, velmi intenzivně podporovaný současnou konzumní společností.

Pravdivost tohoto faktu potvrzují i zkušenosti různých cestovatelů, kteří navštívili Afriku nebo latinskou Ameriku, čili země velmi chudé. Chudoba, v jaké tam lidé žijí je pro nás nepředstavitelná, avšak paradoxně, právě tam je možné potkat lidi s neobyčejnou radostí ze života. Lidí srdečních, přátelských a veselých.

Nebo třeba v takovém socialismu nebylo tolik věcí a takový dostatek, ba až přebytek všeho, jako je tomu dnes, ale žilo se v mnohem větší pohodě. Neexistovala nezaměstnanost. Každý musel pracovat a v práci nevládl stres, ale pohodovější tempo. A proto byla i celková atmosféra úplně jiná. Vztahy byly mnohem srdečnější.

Je to možná zvláštní, ale na základě zmíněných příkladů z Afriky a latinské Ameriky, nebo z našeho socialismu by se mohlo zdát, že pokud má člověk méně je jakoby více člověkem, zatímco pokud začne mít materiálně víc, to hřejivě lidské se z něj postupně vytrácí.

Ale vraťme se zpět k socialismu. Všem nám bude jasné, že v systému, ve kterém se pracuje v pohodě nemohou být lidé tak bohatí, jako v systému, ve kterém vládne neustálý tlak na zvyšování pracovních výkonů. A tak se nakonec stalo, že tu dnes máme kapitalismus. Systém, podle představ mnohých nejdokonalejší.

V současnosti neexistuje nedostatkové zboží, jako za socialismu. Kdo má peníze, může mít absolutně všechno. Nic však není zcela ideální a za dnešní dostatek musíme něčím platit. Musíme za něj platit stresem a nadměrným pracovním zatížením. Musíme za něj platit strachem ze ztráty zaměstnání, nebo strachem z neschopnosti splácet hypotéku.

Kapitalismus je oproti socialismu, kdy měli všichni přibližně stejně, systémem takzvaných "chytrých". Tito se mohou stát milionáři a miliardáři, za což ale musíme opět zaplatit my všichni rozšiřující se chamtivostí, bezohledností a nečestností, které se v kapitalistické honbě za penězi množí všude kolem nás. Je pak jen samozřejmé, že to negativně poznamenává mezilidské vztahy. Ty začínají postrádat teplo a srdečnost, protože vše je v podstatě jen o penězích. O tom, mít peněz co nejvíce. Proto také mezilidské vztahy oproti minulosti hodnotově výrazně devalvovaly a nadále devalvují.

Na jedné straně je tedy pohoda a méně hmotných prostředků, jako třeba v socialismu. Na druhé straně je kapitalismus, spojený s dostatkem všeho a konzumní způsob života, ovšem za cenu ztráty pohody a propadu kvality mezilidských vztahů.

Ale abychom si dobře rozuměli, záměrem tohoto textu není propagovat opětovný návrat socialismu. Jeho záměrem je pouze poukázat na určitá fakta a určité zákonitosti. A především na to, že ve skutečnosti člověk vůbec nepotřebuje až tak mnoho, aby byl šťastný a žil svůj život v pohodě. Že nám je v současnosti vnucena filozofie konzumního způsobu života a ze všech stran se nás snaží přesvědčit, že čím více toho budeme mít, tím budeme šťastnější a tím se budeme mít lépe.

Je to však lež! Je to smutná devalvace lidské civilizace na úroveň prasat, které se mezi sebou perou o nejlepší místa při plném žlabu.

"Jeden pohár stačí a dva budou málo!" Tyto zdánlivě nelogické slova ze slavného románu srbského spisovatele Milorada Paviće "Chazarský slovník" dokonale vystihují vztah mezi kvalitou lidského života a množstvím hmotných statků. "Jeden pohár stačí" znamená, že člověk má určité základní materiální potřeby a ke svému plnohodnotnému životu potřebuje, aby byly uspokojeny.

Pokud však začne sahat po tom, co stojí nad hranicí těchto potřeb, tedy v přeneseném slova smyslu po dalším poháru, už mu to bude málo. Už se totiž dostane do kolotoče nadstandardních potřeb, jejichž hranice se stále zvyšují, protože chceme mít stále víc. Po druhém poháru tedy následuje pohár třetí, čtvrtý a stále je to už jen málo.

A to je také příčina, proč v současnosti existuje určitá elitní skupina lidí, usilující o absolutní světovládu. Mají už totiž téměř vše. Už jim chybí pouze nadvláda nad celým světem, což je nezbytným a logickým vyvrcholením egoismu, chamtivosti, konzumu a materialismu, kterému podlehla naše civilizace.

Každý chce mít stále více a proto se dnes všude pracuje téměř do úmoru. Přijetím této filozofie se však stáváme poslušnými systému, který nás zotročuje a jejímž prostřednictvím se možná brzy staneme absolutně podřízenými světové elitě nejbohatších.

Měli bychom si proto uvědomit, že jeden pohár opravdu stačí, zatímco všechny ostatní budou vždy už jen málo. Že pravé štěstí není závislé na množství toho, co máme, ale od uspokojení se s tím, kolik toho opravdu potřebujeme. Kdo je schopen si toto uvědomit, nemusí se uštvat v práci. Nemusí se sám sebou, nebo jinými dát vehnat do bláznivého kolotoče uspokojování svých potřeb, které nebudou mít nikdy konce.

A před každým, kdo se nenechá uštvat prací a nedá se vehnat do kolotoče egoismu, bezohlednosti a chamtivosti, před každým takovýmto jedincem se najednou otevře prostor pro dobrosrdečnost a lidskou sounáležitost. Prostor pro jednoduchost života a pro skutečnou radost z těch nejobyčejnějších věcí. Prostor pro rozvinutí jiného, a sice duchovního rozměru bytí. Prostor na řešení a vyřešení takových závažných otázek, jako je pochopení smyslu života. Prostor pro poznávání zákonů univerza, ve kterém žijeme a kterým podléhá naše bytí zde na zemi a také po odchodu z ní.

Na všechno toto bude mít člověk čas, pokud se dokáže spokojit s "jedním pohárem", to jest s tím, co opravdu a kolik opravdu potřebuje. Nebo naopak podlehne tlaku filozofie konzumního způsobu života a pak už nebude mít času téměř na nic. Pak se už bude stále jen hnát za uspokojováním nikdy nekončících potřeb a své bytí na zemi přežije jako tažný kůň s klapkami na očích, slepý vůči všemu ostatnímu.

Každý z nás má svobodu, ale i zodpovědnost v tom, jak se svým životem naloží. Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že bychom neměli dobře a poctivě pracovat, ale měli bychom si uvědomit, že člověk na zemi není pro práci, ale práce je pro člověka. Měli bychom si uvědomit, že zde nejsme kvůli penězům, ale peníze jsou tu pro nás. Měli bychom si uvědomit, že nemáme sloužit materiálním věcem, ale materiální věci mají sloužit nám.

Vše smíme využívat a vše máme využívat. Ničemu však nesmíme podlehnout! Musíme zůstat nad věcí! Nad věcí, to znamená nad hmotnou, čili hmotnými potřebami a požitky. Nesmí nás zotročit a nemáme kvůli ním otročit. Nad věcí, to jest nad hmotou, čímž se dostáváme do úrovně ducha. Do úrovně vyšších, vznešenějších a ušlechtilejších hodnot ducha, bez otroctví hmoty.

Neboť plodem otroctví hmoty je bezohlednost, nečestnost a podvod kvůli penězům, majetkům, zisku, slávě, nebo moci, zatímco hodnotami ducha, nezotročeného hmotou je spravedlnost, čestnost a dobro. A také jednoduchost a přirozenost! Jednoduchost, skromnost a přirozenost života člověka znalého, kolik toho z materiálního hlediska nezbytně potřebuje ke své existenci na zemi. Člověka, který se nesmyslně a zbytečně nepachtí za nadbytkem! Který nesahá po stále dalších a dalších pohárech, až by nakonec ve své nenasytnosti chtěl ovládat celý svět. Člověka, který v takovémto druhu bláznivého, nesmyslného a tupého pachtění nepromarní celý svůj život.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 28. 05. 2017, 18:16:49 | více příspěvků | napsat uživateli

O výškách lidství a o možnostech jejich dosahování

Člověk může dosáhnout své velikosti pouze v jeho spojitosti s tím, co je skutečně velké. S tím, co je největší ze všeho. A tím je jednoznačně a bez jakýchkoli výhrad jedině Bůh. Toto je zásadní poznání, které musí učinit každý, kdo chce skutečně dosáhnout maximálních výšek svého lidství a kdo naopak nechce a odmítá navždy zůstat takovým druhem nízkého živočicha, jakým jsou lidé obecně dnes. Samozřejmě, čest všem výjimkám.

Jednou z našich prvořadých povinností je tedy znát své místo ve stvoření. Znát kam přesně patříme a jakou pozici máme zajímat ve vztahu ke skutečné Moci, Síle a Velikosti, čili ke Stvořiteli.

Ve vztahu k Nejvyššímu, ve vztahu k jeho nesmírné velebnosti a vznešenosti je naše místo na kolenou a tváří v prachu, protože my jako lidé jsme tak nesmírně malými a nepatrnými, že již jen při vyslovení tohoto vznešeného pojmu se nás musí zmocnit posvátná bázeň a nejhlubší úcta.

Proto jedině člověk, který poznal vlastní malost, ba až nicotnost ve vztahu k Nejvyššímu stojí ve stvoření správně, čili na tom místě a v té pozici, která mu jako lidské bytosti náleží. V jeho správném vnitřním naladění mu je pak umožněno navázat spojení s pravou a jedinou skutečnou Mocí, Silou a Velikostí. A skrze toto spojení může k němu začít proudit mohutný příliv podpory a pomoci, jejichž prostřednictvím se stává velkým. Prostřednictvím kterých zraje k vlastní velikosti, síle, moci a důstojnosti svého lidství.

Poznání a neustále prožívání naší vlastní lidské malosti ve vztahu k velikosti Boží je tedy ve skutečnosti jedinou možnou a pravou cestou k nabytí naši vlastní velikosti. Neboť my jako lidé můžeme být velkými, vznešenými a mocnými jedině tehdy, když stojíme ve vyzařování jediné skutečné Velikosti, Vznešenosti a Moci.

Pokud člověk dosáhne takového druhu pokory, kráčí stvořením v proudech Světla, které za ním stojí, pomáhá mu a urovnává jeho cesty. Pro celé stvoření je takový jedinec požehnáním, protože všude kolem sebe šíří pozitivní a léčivé energie, jako nevyhnutelný důsledek stavu požehnání, ve kterém se trvale nachází. A nachází se v něm hlavně proto, že vnitřně zaujal správný postoj vůči Bohu. Neboť ve vztahu k němu stojí ve správné pozici a na správném místě, na jakém jako lidská bytost stát má.

Lidé však v sobě obecně přechovávají jednu velkou slabost. Je jí marnivá domněnka, že jsou více, než ve skutečnosti jsou. Že jsou větší, než ve skutečnosti jsou a že znamenají více, než ve skutečnosti znamenají.

A čím víc si člověk něco takového o sobě myslí, čím více takové něco v sobě pěstuje, tím více se vzdaluje od svého pravého místa ve stvoření. Tím více se pak nutně vzdaluje i od čistého spojení s vyzařováním Stvořitele a stává se slabším, opuštěnějším a ubožejším. Stává se vysloveně politováníhodným, protože podlehl klamavé iluzi o velikosti, síle a schopnostech sebe samého. A všechno to zdánlivě velké, co vytvořili lidé na zemi v iluzi vlastní velikosti je ve skutečnosti stejně ubohé, malé, nízké a nicotné, jako jsou oni sami ve své ztrátě spojení se Stvořitelem.

Neboť člověk bez Boha není ničím! A je nanejvýš sporné, nakolik je za takové situace ještě vůbec člověkem. Proto je také naše planeta plná tragikomických postav, které jsou o sobě přesvědčeny, že něco znamenají a že jsou něčím víc, pokud mají peníze, vzdělání, postavení, moc, slávu, krásu, nové auto, a tak dále, a tak dále.

Jsou miliony těch, kteří se domýšlivě cpou na přední místa za stolem v domnění, že jim právem patří. Mocí Nejvyššího však budou dříve nebo později patřičně odkázáni tam, kam opravdu patří, protože první místa náleží pouze lidem, kteří našli pravou pokoru. Protože jedině jim, pokorným a vědomým si vlastní malosti patří přední místa za za stolem na hostině Páně. Jedině oni, kteří jsou nejednou posledními v očích tohoto světa budou prvními.

Ale nechme stranou všechny ty, kteří podlehli bláznivé iluzi, že člověk může něco znamenat, ba dokonce může být velkým i bez Boha. Že může provést velké věci i bez něj.

Smutné však je, že pokušení, že člověk je něčím významným, něco znamená a že on sám může dosáhnout něco hodnotného, ​​užitečného a prospěšného, ​​takovému druhu pokušení žel podléhají i mnozí lidé duchovního zaměření. Lidé, kteří dělajíc něco dobrého staví do popředí vlastní osobu a vyzdvihují vlastní zásluhy. Lidé, kteří jaksi pozapomněli, že všechno to velké a dobré, co kdy směli a mohli dosáhnout dosáhli jedině v Síle, Moci a Požehnaní Pána. Že bez něj by to bylo nemožné.

Žel síla takového druhu pokušení je tak neobyčejně velká, že jí svého čas nebyl schopen odolat ani archanděl Lucifer, co se pak stalo příčinou jeho pádu.

Pokud však člověk ztratí pokoru a tím vybočí z místa, které mu jako tvoru ve vztahu ke Stvořiteli náleží, jeho spojení s ním se okamžitě kalí. Okamžitě se ztrácí čistota spojení se skutečnou Velikostí, Mocí a Silou, protože člověk uvěřil ve vlastní velikost, vlastní moc a vlastní sílu.

A místo toho, aby co nejrychleji poznal svůj omyl a začal se snažit o opětovnou obnovu spojení s Pánem prostřednictvím znovunabytí pokory, snaží se naopak své ztracené spojení s Velikostí, Mocí a Silou nahradit pozemskou mocí, pozemskou silou a pozemským uznáním. To je žel smutný případ mnoha duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, kteří tomu podlehli.

Toto smrtelné nebezpečí však číhá na absolutně všech o duchovno usilujících, kteří jsou jím v nejrozličnější míře každodenně atakování. Tento smrtelný jed pokušení vlastní velikosti a vlastních zásluh, tento jed pokušení, že jsi něco dokázal a že něco znamenáš vymaž proto člověče ze svého nitra okamžitě, jakmile se tam objeví, aby zatemnil tvé nitro a zakalil čistotu tvého spojení s Pánem.

Každopádně se však člověk může a má stát velkým a mocným, schopným konat velké věci. Ale cesta k tomuto cíli vede jedině přes pravou pokoru poznání vlastní malosti a nicotnosti před velebným majestátem všemohoucího Boha. Neboť jedině v uznání své lidské malosti se skrývá skutečná velikost lidství! Jedině v pokoře se může člověk přiblížit ke svému Bohu! Jedině prostřednictvím pokory se může stát účastným Velikosti, Síly a Moci Nejvyššího, která jím začne proudit, aby s její pomocí a podporou směl na zemi konečně vytvořit velké věci, které na ní dosud nemohly vzniknout.

Je už totiž nejvyšší čas, abychom my lidé zde na zemi právě prostřednictvím Velikosti, Síly a Moci Pána všech světů, které nemůže trvale čelit žádný nepřítel a odolat žádné zlo konečně vybudovali pozemský odlesk rajských zahrad.

Neboť v tom, kdo našel spojení se Světlem a stojí v jeho síle se tím nejpřirozenějším způsobem začínají aktivovat a rozkvétat všechny ctnosti, jako je například odvaha, hrdinství, věrnost, odhodlání, ale i spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a mnohé jiné, protože všechny tyto ctnosti jsou tou nejpřirozenější součástí Světla, se kterým je spojen.

Kdo pak může trvale čelit takovým lidem? Kdo může obstát před světlým snažením těch, se kterými je Bůh?

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 22. 05. 2017, 17:57:46 | více příspěvků | napsat uživateli

Neuvěřitelné, ale doba temna stále trvá!

Čím více se člověk zabývá historií, tím více si uvědomuje, jak se až neuvěřitelným způsobem opakuje. A opakuje se proto, že lidé zůstávají vnitřně stále stejnými. To, co vykazuje změnu jsou pouze vnější reálie, vnější kulisy a kostýmy. Ale podstata je stále stejná. Současné dění je možná trochu kultivovanější, jemnější a ne až tak prvoplánové, ale rozhodně stejné.

O středověku se zvykne mluvit jako o době temna. Podívejme se však nyní na jednu z temných událostí temného středověku, která je mimořádně zajímavá tím, že je ve své podstatě plně srovnatelnou s nejsoučasnějším a nejaktuálnějším děním.

Jedná se o násilné rozpuštění řádu templářů kolem roku 1300. Šlo o řád, sdružující v sobě stav duchovní se stavem rytířským. Jeho členové žili jako mniši, ale byli zároveň válečníky, protože jejich poslání spočívalo v ochraně poutníků, směřujících k hrobu Spasitele.

Šlo o řád velmi ctěný a vážený. Každý vyšší evropský šlechtický rod si považoval za čest vstup jednoho ze svých potomků do řádu. Samozřejmě, že k přírůstku nových členů docházelo se jměním a dary, odpovídajícími jejich společenskému postavení, na základě čeho se řád templářů stal jedním z nejbohatších a nejmocnějších řádů v Evropě. Vlastnil mnoho hradů a velké materiální bohatství, které ještě rozšiřoval svými obchody.

A právě bohatství se mu stalo jeho zkázou. Ono se totiž stalo trnem v oku francouzského krále Filipa IV. Sličného. Ten se rozhodl přivlastnit si ho a naplnit jím svou prázdnou státní pokladnu.

A tak začalo ze strany Filipa IV. bezohledné a rafinované pronásledování řádu templářů, přičemž právě v tomto jeho jednání můžeme najít onu zmíněnou, neuvěřitelnou paralelu s naší současností, kdy se zloděj, usilující o přivlastnění si majetků druhého prostřednictvím jeho likvidace pokrytecky a bezostyšně staví do role ochránce práva. V případě Filipa IV. do role ochránce pravé a čisté křesťanské víry.

Jeho prvním rafinovaným krokem bylo přijetí teze, že jako křesťanský král má povinnost hájit čistotu křesťanství. A okamžitě se také razantně chopil jeho obhajoby, protože královými poskoky dosazení falešní svědci obvinili příslušníky řádu templářů z těch nejneuvěřitelnějších zvrhlostí, které prý potají praktikují. Křivá obvinění záměrně rozšířili mezi prostý lid, aby bylo veřejné mínění na straně krále, když se začne s vyšetřováním.

No a vyšetřování z podezření kacířství se chopil hlavní francouzský inkvizitor, čemuž samozřejmě plně odpovídaly i metody výslechů. Po mnoho týdenním nelidském mučení se nakonec "kacíři" přiznali ke všem svým zvrhlostem, jen aby od sebe odvrátili další mučení. Nakonec došlo k jejich upálení a zabavení jejich movitého i nemovitého majetku.

A tak se stalo, jak již tolikrát v historii, že zloděj a vrah, sám sebe vyhlašující za ochránce nejušlechtilejších principů dosáhl manipulací práva a veřejného mínění to, že nevinné oběti byly označeny za zvrhlé kreatury a tak s nimi bylo i podle "práva" naložené, zatímco skutečné zvrhlé kreatury byly pasovány za ochránce dobra, spravedlnosti a práva.

Tento základní model se zopakoval v dlouhé historii lidstva nespočetně krát a v nejrozmanitějších obměnách. A žel, opakuje se i v dnešní době, pouze v jiné formě a v novém hávu, přičemž podstata je stále stejná. Většina lidí je však tak povrchní a slepá, že nejsou schopni vypozorovat tentýž rukopis. A to ani tehdy, když je někdo na to přímo upozorní. Jednoduše tomu nevěří a považují to za fikci.

I dnes zde totiž máme určitou elitu nejbohatších a nejmocnějších, kteří si chtějí přivlastnit celý svět a absolutně jej ovládnout. Elitu, která sama sebe staví do pozice ochránce nejušlechtilejších ideálů. Ochránce lidských práv, svobody a demokracie. V jejich jménu má morální právo v preventivních úderech zlikvidovat a vojenský zdevastovat celé národy.

Ve skutečnosti žijeme v realitě jakéhosi spiknutí nejbohatších a nejmocnějších proti zbytku světa, protože přesně tak, jak bylo hlavním záměrem Filipa IV. Sličného pouze získání majetků a bohatství, tak je i dnes jediným záměrem elity úsilí o peníze, majetky a moc.

A jak Filip IV. nedbal na hrozné utrpení, které podstoupili ním neprávem obviněni v mučírnách inkvizice, tak se i dnes nehledí na utrpení statisíců, postižených nepokoji, válkami, nebo záměrně vyvolávanými převraty prostřednictvím takzvaných barevných revolucí.

A pokud náhodou neexistují žádné reálné důvody k rozpoutání požadovaného rozvratu, násilí, vraždění a agrese, je třeba si je jednoduše vymyslet! Tak, jak chemické zbraně v Iráku. Nebo třeba za pomoci svých spojenců uskutečnit útok pod falešnou vlajkou, jakým byl nedávný chemický útok v Sýrii a vyprovokovat napětí a reakce, jaké přispívají k neustálé eskalaci konfliktu.

Rozhodující je pouze hmotný prospěch, rozšiřování moci a geopolitické zájmy elity nejmocnějších našeho světa, přičemž veřejné mínění je moderními médii cíleně zpracováváno podobně, jako za časů Filipa IV. tak, aby podporovalo zájmy elity a aby stavělo do špatného světla všechny, kteří se odvažují vzdorovat bezcharakterní aroganci moci.

A masy, povrchní, nemyslící a konzumní sebou nechávají nedůstojně manipulovat, považujíc zločince a vrahy za dobrodince. A jejich oběti, kterých přírodního a materiálního bohatství se snaží zmocnit za nepřátele jen proto, že oprávněně hájí to své.

Lež a pokrytectví současné doby jsou obrovské. Pod médii cíleně vytvářenou humanistickou iluzí se však ve skutečnosti skrývá totéž zlo, tatáž chamtivá touha po penězích, pozemcích, územích a moci, jdoucí za svým cílem i přes mrtvoly, jaká tu byla před staletími.

Žel, pouze zlomek lidí je schopných přehlédnout lež a zmanipulovanou skutečnost, zatímco většina tomu podléhá. A podléhá tomu proto, že sami ve většině případů podléhají nejrůznějším nectnostem. Podléhají nečestnosti, egoismu, chamtivosti, bezohlednosti, mamonu, konzumu, povrchnosti a mnohému jinému, což jim v zakalení jejich duševního zraku znemožňuje rozpoznat manipulaci reality, vytvořenou na objednávku mocných. Lidé žijí v matrixu fiktivní reality a mnozí po celý svůj život nepochopí, jak jsou v ní uvězněni. Mnozí zase vědomě, nebo nevědomě spolupracují na fungování a udržování tohoto systému, na základě čeho se mají docela dobře. A proto pod prizmatem vlastního egoismu nevidí důvody, proč by byly věci třeba měnit.

Je to však všechno život v omylu! Je to tupá existence na úrovni stáda ovcí, hnaných přesně tam, kam si žádá elita. A pokud bude třeba, i na smrt! I do nové velké války! A lidé to nevnímají, protože temné břemeno vlastních nectností jim znemožňuje přehlédnout realitu manipulace, v níž se nacházejí.

Aktivně se vzepnout tomuto zlu je však možné jedině tehdy, pokud se dokážeme vzepnout zlu v sobě samých. Pokud jednoduše vezmeme vítr z plachet Zlu, kterému slouží elity našeho světa tím, že se sami staneme lepšími. Že se staneme spravedlivějšími, čistšími a ušlechtilejšími! Že se staneme nesobeckými a ochotnými pomáhat, protože jedině svým vlastním příklonem k dobru oslabíme princip Zla.

V konečném důsledku zde totiž máme jen zápas sil Zla se silami Dobra. A momentálně vítězí ty, které většina lidí živí a podporuje! To jest, síly Zla, podporované špatnými a negativními vlastnostmi milionů.

Elity a prostřednictvím nich Zlo, v současnosti vládnoucí světu má tedy svou moc pouze proto, že mu k ní my sami napomáháme. Pokud se však přikloníme ve svých myšlenkách i ve svém jednání k dobru, okamžitě tím změníme strategické rozložení sil mezi pólem Zla a pólem Dobra. Okamžitě tím oslabíme Zlo a posílíme Dobro.

Postavme se tedy za Dobro! Ale ne tak, aby se neřeklo, ale skutečně! Prostřednictvím svého čistého myšlení a spravedlivého jednání! Prostřednictvím osobního rozvinutí všech ušlechtilých a vznešených ctností! Buď to dokážeme a přičiníme se tím k vítězství Dobra, nebo nás naopak zcela všechny spolkne Zlo, protože jsme mu podléhali.

Potom však neplačme, že jsme se stali obětí nějaké bezohledné světové elity, která na zemi rozpoutá zničující síly Zla třeba prostřednictvím jaderné války. My sami budeme spolu vinni, protože svým příklonem ke Zlu a svými nectnostmi jsme tomu dali potřebný mandát.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 14. 05. 2017, 17:39:15 | více příspěvků | napsat uživateli

Fascinující tajemství: láska a vzestup ducha!

V jednom z předchozích článků jsme hovořili o fatální osobnostní tragédii většiny lidí, kteří ve své nevědomosti promrhávají zásadní zlomový moment vlastního života. Je jím období ranního mládí, kdy se v nich začíná probouzet pohlavní síla. Jejím pravým účelem je pozvednutí a povznesení ducha! Má se stát mocnou podporou naší duchovní osobnosti, aby se prostřednictvím ní mohla jako na křídlech vyšvihnout k výšinám čistoty a ušlechtilosti. Tam nás to totiž právě v období ranního mládí podvědomě táhne.

K takovému něčemu však můžeme dojít jedině tehdy, pokud dokážeme zaujmout čistý a ušlechtilý postoj k vlastní, probouzející se pohlavní síle, aby nás ona, v zasnoubení se silou ducha, toužícího po ideálech mohla vynést až k výšinám Ducha, protože právě jejich dosažení je skutečným smyslem života každého člověka na zemi.

Mluvili jsme také, že žel realita je úplně jiná a absolutní většina lidí zmíněný rozhodující moment k pozvednutí vlastní osobnosti promešká. A promešká ho tím, že podlehne nejrozmanitějším tělesným pokušením a vyplýtvá svůj potenciál uspokojováním nejnižších tělesných pudů. A to ať již v rovině fyzické, nebo v rovině mentální, duševní a rozumové.

Tímto způsobem však duch člověka přichází o svou zásadní oporu, není schopen se povznést a zůstává prostřednictvím tělesných vášní připoután k nejhrubší hmotě. Zůstává se v ní hrabat jako červ, zmítaný nejnižšími pudy, vzdálený od skutečné lidské důstojnosti a ještě více od výšin Ducha, které měl dosáhnout.

Bylo by zoufalé a děsivé, kdyby obdobě ranního mládí s jeho probouzející se pohlavní silou bylo jedinou příležitostí ke vzestupu ducha, protože tuto příležitost žel většina fatálně promrhá. Existuje však naštěstí i další možnost, o které budeme podrobněji mluvit.

A je jí láska! Určitě však ne láska, jaké jsou plné současné filmy, nebo knihy. Čili láska smyslná, tělesná a náruživá.

Ne! Jde o zcela jinou lásku! Lásku čistou a ušlechtilou, která dbá jen na dobro milované osoby. Lásku, při které člověk zapomíná sám na sebe. Lásku, která trpí spolu s milovaným, ale spolu s ním se také raduje.

A je úplně jedno, v jakém věku nás zastihne a na koho je zaměřena. Ať již na muže nebo ženu, syna nebo dceru, přítele nebo přítelkyni, otce nebo matku, či kohokoliv jiného.

Každému, kdo se k ní dokáže vzepnout může přinést duchovní pozvednutí jeho osobnosti. Člověk může najít skutečnou hodnotu sebe sama a svého vlastního lidství.

Prostřednictvím své čisté a pravé lásky totiž okamžitě získává spojení s Bohem, který je sám Láskou. S Bohem, od kterého k němu okamžitě začne proudit jeho požehnání, projevující se intenzivním pocitem štěstí. Projevující se povznášejícími pocity, při kterých má člověk dojem, jakoby se vznášel.

Zcela prvním citem, vznikajícím probuzením čisté lásky je vnímání sebe sama jako nehodného. Jak nehodného milované osoby. Tímto vnitřním prožíváním, aniž bychom si to nějak hlouběji uvědomovali, okamžitě získáváme dvě významné ctnosti. A sice skromnost a pokoru.

Další obrovskou ctností je ochota sloužit milované osobě a být jí ve všem nápomocný. Ochraňovat ji, aby jí nikdo neublížil. Nosit ji na rukou, jak se v podobných případech často mluví.

Již jen tato výjimečná ctnost ochoty sloužit druhému sama o sobě, jako jediná může pozvednout osobnost každého člověka do netušených výšek. Jak duševně, tak i duchovně. Ve své lásce k druhému si většinou svou ochotu sloužit mu ani neuvědomujeme, čímž vzniká další významná ctnost, a to nezištnost.

Síla pravé lásky je schopna negovat všechno zlé, co jsme dosud udělali a povznést nás až k branám ráje přesně tak, jak kdysi dávno povznesla lotra na kříži jeho čistá láska ke Kristu. Ke Kristu a jeho prostřednictvím ke Světlu, k Pravdě a k hodnotám ctnostného života.

Neboť nezbytnou součástí pravé lásky, o které jsme ještě dosud nemluvili je silná touha po vyšším, vznešenějším a ušlechtilejším.

Tato ctnost vzniká tak, že se toho, koho považujeme ve své lásce za ideál snažíme stát hodnými tím, že se sami začneme usilovat být ušlechtilejšími, čistšími, lepšími a ideálnějšími.

Ctnost touhy po vyšším a ideálnějším je nezbytnou součástí pravé lásky. Nemůže v ní chybět, protože pak nemůžeme naši lásku nikdy nazvat pravou. Pak to bude jen nízká karikatura lásky, doprovázená množstvím nejrůznějších nectností, jako je například smyslnost, nečistota, žárlivost a podobně. Jde tedy o pokřivený druh lásky, bez snahy o vysoké a ideální, který nepozvedá, ale naopak strhává dolů. O pokřivený druh lásky bez touhy po vyšším a ušlechtilejším, který je tak velmi rozšířený na naší zemi.

Pravá láska je pro lidi jakéhokoliv věku, jakéhokoli vzdělání, nebo společenského postavení tím nejcennějším darem. Darem Božím, majícím schopnost pozvednout každého až k Bohu, ať by do té doby, pokud ji neměl, učinil cokoli temného a nízkého.

A abychom měli opravdu zcela jasno v tom, jaké ctnosti jsou ve skutečnosti neoddělitelné od pravé lásky, velmi stručně si je ještě jednou všechny shrňme. V první řadě je to skromnost. Zadruhé pokora. Zatřetí touha sloužit a být ustavičně připraveným ke pomoci. Začtvrté nezištnost. No a zapáté touha stát se čistšími, lepšími a ideálnějšími, abychom se stali vnitřně hodnými těch, které milujeme a kteří milují nás.

No a nejdůležitější ze všeho je, abychom všechny výše zmíněné ctnosti, vyvolané pravou láskou dokázali v sobě udržet natrvalo a po celý svůj život. Po celý život musí zářit v naší duši skvosty těchto ctností jako drahokamy, aby jejich jas v nás převyšoval všechno ostatní. Teprve potom budeme skutečně dobrými lidmi, kteří již ani nejsou schopni provést nic špatného, protože v jejich duši vládnou ctnosti pravé lásky. Protože v jejich duši a v celém jejich bytí vládne tím pádem samotný Bůh, který je Láskou.

Jedině takového člověka lze nazvat skutečně člověkem! Člověkem, trvalo prodchnutým vznešenými ctnostmi a životním teplem pravé lásky. Pravé lásky, bez které jsme jen zvučícím kovem bez životního tepla a bytostmi chladnými, bez pravého a skutečného života.

Žel, miliony lidí na naší planetě živoří podobným způsobem, protože se nedokázali vzepnout k pravé lásce a k vysokým ctnostem s ní spojenými. A pokud se i v určitých momentech svého života k tomu vzepnout dokázali, nebyli si je schopni trvale udržet po celý svůj život.

Tisíckrát blažení jsou však ti, kteří dosáhli pravé lásky a kteří si trvale udrželi všechny její ctnosti. Jedině to jsou totiž lidé, jací být mají a nad jakými se trvale vznáší veškerá ochrana, pomoc, podpora a požehnání velkého, všemohoucího Boha, který je sám Láskou. Láskou čistou, spravedlivou a ušlechtilou!

Milujme tedy a buďme i my čistými, spravedlivými a ušlechtilými! A království nebeské našeho velkého, vznešeného Boha pak před námi otevře své zlaté brány. Zlaté brány ke štěstí a míru na zemi, jakož i k věčnému a blaženému bytí po odchodu ze země.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 8. 05. 2017, 17:55:40 | více příspěvků | napsat uživateli

Chtějí nám ukrást ještě i půdu!


Na bezedné chamtivosti postavený současný systém, ve kterém chtějí mít bohatí stále více začíná zákeřně sahat na půdní fond zemí střední Evropy. Když se již totiž úspěšně podařilo rozkrást, nebo nadneseněji řečeno prodat do rukou zahraničních investorů téměř všechny strategické podniky, přichází na řadu půda.

Zvýraznit a podpořit je však třeba fakt, že země visegrádské čtyřky se snaží tomuto trendu zabránit. Například Polsko definuje půdu jako nejcennější národní bohatství s odůvodněním, že přece národy kdysi vedly války o území, čili o půdu, protože jim poskytovala obživu.

Slovensko a Maďarsko jsou Bruselem tlačeni ke změně legislativy, ochraňující jejich půdní fond, protože jinak jim hrozí žaloba na evropském soudu za to, že prý diskriminují občany ostatních evropských států v jejich právech na volný nákup zemědělské půdy v EU. Česko je zatím jedinou zemí, která prodej půdy nereguluje.

Vypočítavá zákeřnost prosazování zásady volného trhu v rámci EU je však postavena na jistotě finanční převahy. Prostřednictvím ní je možné ovládnout absolutně všechno, co se alespoň trochu nebrání. A právě toto je tím nejdůležitějším důvodem, proč staré země EU a Brusel tak vehementně tlačí na uplatňování principu volného trhu i v oblasti půdního fondu. Neboť každému, snad i tomu nejprostšímu musí být jasné, že hromadně skupovat půdu nezačnou Češi v Holandsku, ale naopak, Nizozemci u nás přesně tak, jak se to děje.

Zemědělci zemí V4 svorně tvrdí, že jsou ohrožováni kapitálově silnějšími cizinci, kteří se je snaží obrat o základní výrobní prostředek. Ztrátou půdy je zároveň oslabována potravinová soběstačnost, což může v budoucnu ještě více zhoršit kvalitu potravin pro naše spotřebitele.

Žel realita je taková, že cizinci se i přes omezení dokážou dostat ke středoevropské půdě prostřednictvím různých nastrčených, nejčastěji domácích firem, nebo jinými nekalými, ale legislativně regulárními způsoby. Ze strany zemí V4 je však snaha pohotově reagovat na všechny legislativní mezery a bránit cizincům v nakupování vlastní půdy, což se samozřejmě Bruselu vůbec nelíbí.

Maďarsko například odvážné deklarovalo, že tak, jak se dosud nezaleklo Bruselské kritiky svých vlastních postupů, nezalekne se ani teď.

Celou, výše popsanou kauzu lze vnímat jako určitý zásadní spor o hodnoty. Na jedné straně zde totiž máme názor starých členských států EU, pro které je všechno pouze zbožím. Zbožím, které lze volně prodávat a kupovat.

Na druhé straně je tu ale postoj středoevropských národů, které i přes morální a mravní balast, přicházející k ním ze západu přece jen ještě alespoň v určitých věcech vyciťují, že ne všechno je možné měřit pouze penězi. Že prostě národy, jakož i jednotliví lidé musí mít i nějaké vyšší hodnoty, než jen peníze a zisk.

A zcela konkrétně v našem případě je to hodnota půdy. Hodnota rodné země, která nesmí skončit v rukou cizinců. Neboť co potom zůstane národu, pokud přijde i o vlastní zem? Vždyť pak nebude u nás doma naše celkem nic! Úplně všechno bude patřit pouze cizincům a my sami se staneme cizinci ve vlastní zemi.

A přece právě takový trend razí Bruselská administrativa, z čehož je jasně vidět, že vůbec nehájí zájmy národních evropských států, ale především zájmy silného nadnárodního kapitálu. Zájmy peněz a zisku! Ty mají převálcovat všechny vyšší a ušlechtilejší hodnoty, jejichž zbytky v středoevropských národech ještě zůstaly.

A právě na potřebě ochrany zemědělské půdy před neregulovaným volným prodejem, jak to akutně vnímají země V4 je krásně vidět, že pokud člověk jednotlivec, nebo národ jako celek ztratí úctu k vyšším a ušlechtilejším hodnotám, ztratí nakonec úplně všechno. Ztratí podniky ve vlastní zemi, půdu pod nohama a stane se doma cizincem, vydaným na milost jiným.

Jasně tedy vidět, že důstojnost člověka i jeho reálná svoboda jsou přímo závislé na preferování vyšších a ušlechtilejších hodnot. Že jedině ten, kdo takové hodnoty má a uznává může být hrdým a svobodným.

Kdo však všechno vyšší a ušlechtilejší nahradí pouze zvrácenými hodnotami preferování peněz a zisku, ten nastoupí cestu hodnotového rozvratu vlastní osobnosti a stává se buď otrokářem, nebo otrokem. Stává se tedy buď tím, kdo slouží zvrácenému systému ekonomického zotročování lidí a národů, nebo se on sám stává otrokem, který se sice pod určitým tlakem, ale víceméně dobrovolně vzdal všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a proto ve ztrátě lidské a národní hrdosti přišel o svou svobodu.

Svobodný a důstojný život může totiž přežívat pouze takový člověk, který je ještě schopen vnímat vyšší a ušlechtilejší hodnoty a preferovat je. A těmi hodnotami není jen rodná zem a půda, ale také například smysl pro čest, spravedlnost, dobro, nebo úcta člověka k člověku. Pokud totiž tyto skutečné hodnoty odvrhneme a postavíme nad ně současné pseudo hodnoty peněz, konzumu, materialismu a užívání si, spolu s nimi odhazujeme i své právo na vlastní svobodu a naše realita se postupně stane realitou zotročení a nesvobody.

Samozřejmě, že peníze a věci hmotné potřebuje ke svému životu každý z nás, ale v žádném případě bychom je neměli nadřadit nad cosi takové, jako je čest, spravedlnost, dobro, úcta člověka k člověku, nebo úcta k rodné zemi, na kterou se nelze v žádném případě dívat pouze čistě jako na zboží, tedy přes peníze.

Kdo se však dá strhnout dobou a pod jejím tlakem začne vzývat pouze peníze, zisk, hmotu a konzum, kdo se kvůli tomu stane ochotným být nečestným, nespravedlivým, nedobrým a bezohledným, ten se vzdaluje od duchovní podstaty vlastní lidskosti. Ve svém vlastním zotročení ducha se stává služebníkem temnoty. Stává se živočichem, otrocky sloužícím temnotě tím, že zotročuje jiných a nikdy nemá dost, nebo tím, že se on sám nechává zotročovat, protože se zřekl všeho vyššího a ušlechtilejšího.

A pokud se na první pohled zdá, že ten, kdo dokáže úspěšně manévrovat v tomto systému si může žít v pohodě, blahobytu a dostatku, je to jen částečná pravda, protože být úspěšným v temném a zvráceném systému bez jakýchkoliv vyšších hodnot učiní každou podobnou lidskou duši temnou a proto neschopnou dosáhnout pravého štěstí, ale pouze toho chvilkového a dočasného.

A ve své ztrátě nejelementárnější lidskosti, postavené na skutečných hodnotách ztratí takový jedinec i tak nakonec úplně všechno. Své tělo, své majetky, svou duši i své vědomé duchovní bytí, protože jeho existence bude vymazána ze zlaté knihy života tohoto univerza, pevně stojícího na ocelových pilířích skutečných hodnot.

Jedině to, co je opravdu hodnotné může dát bytí člověka skutečnou hodnotu! Jedině to mu může dát svobodu, štěstí, radost, naplnění a mír!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 1. 05. 2017, 18:13:07 | více příspěvků | napsat uživateli

Fascinující tajemství: pohlavní síla a vzestup ducha!

Žijeme v univerzu, které je duchovní. A proto absolutně všechno, co se v něm nachází má sloužit a má být nápomocné rozvoji ducha. No a nejinak je tomu i v případě takové intenzivní síly, jakou je síla pohlavní. Ale protože lidstvo skutečný účel pohlavní síly nikdy nepoznalo, pouze málokteří jedinci byli schopni využít jejího potenciálu k vzestupu vlastního ducha, zatímco naprostá většina ním pouze plýtvá a vybíjí ho v pohlavním pudu.

Ne, člověk nemusí žít v celibátu, ale měl by využít pohlavní sílu především k tomu, k čemu je ve skutečnosti určena. A sice, k pozvednutí vlastní osobnosti z nížin hmotného světa k výšinám ducha.

Zkusme se tedy nyní přenést do období ranního mládí, kdy se v nás začíná probouzet pohlavní síla, protože právě toto období je z našeho hlediska klíčové. Duch člověka, sídlící v lidském těle se totiž až aktivací pohlavní síly stává plně zakotveným v hmotném světě. Až tímto způsobem se mu dostává plného propojení s hmotností, což se projevuje jeho snahou kráčet životem svou vlastní cestou a převzetím plné odpovědnosti za sebe.

Je opravdu něco nesmírně mocného ve spojení ducha s pohlavní silou. Jde o období, které je v životě každého z nás absolutně výjimečné, protože nám přináší na naší cestě osobního duchovního vzestupu jeden velký a neocenitelný dar. Dar podvědomého tušení pravého smyslu pozemského života, kterým je duchovní vzestup. Tento záblesk uvědomění se uvnitř každého člověka v období ranního mládí projeví touhou po čistém a ušlechtilém! Touhou po vysokých a vznešených ideálech! Podvědomou touhou po výšinách!

Mladý člověk však zároveň poznává nízkost světa lidského. Poznává pokrytectví, faleš a materialistickou ubohost, v níž je svět dospělých uvězněn. Vzniká v něm silná touha vymanit se z obecné nízkosti a letět směrem k výšinám.

No a motorem, nebo základní hybnou silou ducha, toužícího po výšinách a vnímajícího nízkost světa lidského se má stát právě pohlavní síla. Avšak jedině v případě, že se s její probouzením dokážeme vypořádat co nejčistěji a nejušlechtileji, jak se jen dá. Pokud neklesneme k smyslné pudovosti. Pokud neklesneme k nečistým, vnitřně, myšlenkově pěstovaným, zvráceným představám a choutkám.

A čisté, ušlechtilé vnímání pohlavní síly ve spojení se silou ducha, projevující se touhou po vyšším, vznešenějším a ideálním může potom každého mladého člověka doslova vystřelit směrem k duchovním výšinám. Může k ním prudce vzlétnout jako raketa.

A skutečně, kvůli lepší názornosti si to celé můžeme přirovnat k raketě. K raketě, která má tři stupně.

Třetím, nejvyšším stupněm, tvořícím její hrot je stupeň ducha, jednoznačně určující směrování pohybu celé rakety. Směřování k ideálnímu! Směrování k vysokému a ušlechtilému! Směrování vzhůru!

Druhým stupněm je stupeň duše, tvořící náš vnitřní, duševní a myšlenkový život.

No a prvním stupněm je úroveň našeho hmotného, fyzického těla, jehož jednu z nejvýraznějších sil představuje právě síla pohlavní.

A naše pomyslná raketa startuje na svou dráhu právě v ranním mládí, kdy se v lidském těle aktivuje pohlavní síla. Čistý a ušlechtilý postoj k ní ve spojení se silou ducha, určující směr může tedy správným způsobem odstartovat raketu našeho života, aby se tato s burácejícím pohonem prvního stupně odtrhla od země, překonala její přitažlivost, vystoupila do volného vesmíru a byla vytrvale po celý život poháněná tam, kam určuje duch ve své touze po ušlechtilosti.

Svou fyzickou smrtí ztrácíme i pohlavní sílu, avšak reálně se nestane nic jiného, než to, že naše raketa na své cestě k výšinám Ducha pouze odhodí svůj první a nejhmotnější stupeň.

Další pohon okamžitě převezme stupeň druhý. Stupeň duševní. Stupeň totožný s naším vnitřním životem. A pokud jsme v oblasti vnitřního života na zemi dbali o myšlenkovou čistou a ušlechtilost, pohon druhého stupně rakety bude směřovat našeho ducha stále nepřerušeně k výšinám. A to tedy i poté, když jsme byli nuceni fyzickou smrtí odložit stupeň první, čili naše tělo i spolu s pohlavní silou.

No a nakonec dojdeme až do blízkosti cíle. Jím je říše Ducha! Tam nakonec náš duch odhodí jako zbytečný i druhý stupeň, přičemž do cíle bude přitažen silou Ducha podobně, jako meteorit, který se dostal těsně do blízkosti Země a byl k jejímu povrchu přitažen zemskou přitažlivostí.

Takto by tedy měly věci fungovat ideálním způsobem. Nebo přesněji řečeno, normálním způsobem. Nicméně žel, takto to nefunguje, protože lidé o tom nic nevědí a ve své nevědomosti vyplýtvají pohlavní sílu pouze v horečnatém opojení smyslů. Tím však tragickým způsobem ochuzují svého ducha, protože ho připraví o klíčovou energii, kterou bezpodmínečně potřebuje ke svému vzestupu.

Existuje totiž obrovské množství nejrůznějších nástrah a jejich jediným účelem je, aby zakalily náš čistý postoj a čistý přístup k pohlavní síle. Aby ji strhly k nečistotě a tím pádem připravily našeho ducha o rozhodující podporu k jeho letu.

Nevhodné knihy, časopisy a filmy! Móda, postavená na uctívání kultu nahoty a tělesného odhalování! Internet a nevhodní přátelé! A ještě mnoho jiných věcí mladého člověka strhuje k tomu, aby odvedl probouzející se pohlavní sílu nesprávným směrem. Směrem k myšlenkové nečistotě! Směrem k vybíjení v pohlavním pudu!

Lidé ani netuší, o co všechno se tím připravují! Jak tím promrhávají vlastní životy, protože ona pomyslná raketa není pak schopna v ztrátě podpory pohlavní síly překonat zemskou přitažlivost. Proto zůstávají po celý svůj život připoutáni pouze k zemi! Zůstávají k ní navždy přikovaní, neschopní pozvednout se k něčemu vyššímu a vznešenějšímu! Jsou pak schopni plazit se jen jako červi v hmotě země, nacházejíc uspokojení pouze v přízemním bahně nejubožejší pudovosti. Nízká pudovost jich doprovází celým životem a temným způsobem poznamenává i jejich skrytý, vnitřní život. I jejich myšlení!

Ubohými, nesmírně ubohými jsou lidé, kteří dopadli takovýmto strašným způsobem! A oni to cítí! Oni podvědomě tuší, že promrhali a promarnili cosi nesmírně cenné. A poznání své vlastní nízkosti se stává až bolestným tehdy, pokud se náhodou setkají s někým, kdo svým správným stanoviskem k vlastní pohlavní síle dokázal duchovně využít její mocné energie a stal se jejím prostřednictvím pravým, duchovně vysoce stojícím člověkem.

Ano, miliony promeškaly ve svém ranním mládí rozhodující moment, kdy se mohly stát skutečně lidmi! Lidmi pravými, ušlechtilými a čistými! Lidmi, směřujícími k vysokým a vznešeným ideálům! Lidmi, letícími jako raketa na křídlech čistého přístupu k vlastní pohlavní síle k výšinám Ducha!

Nikdo z nich již nemůže navrátit zpět své mládí a usilovat se správně využít rozhodující moment svého bytí k vlastnímu pozvednutí, protože onen klíčový moment byl definitivně a fatálně promeškán.

Nicméně každý, kdo by chtěl pod vlivem poznání této skutečností propadnout malomyslnosti, ať si nezoufá! Ať si nezoufá, protože ještě má přece jen šanci! A dokonce ne jen jednu, ale několik! O těchto nových příležitostech stát se skutečným, pravým a ušlechtilým člověkem si však více řekneme v následujícím článku.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 24. 04. 2017, 16:18:31 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč Stvořitel dopouští války a jiná neštěstí?

Jak to vůbec může Stvořitel dopustit!? Jak se vůbec může na něco takového hrozného dívat!? Vždyť kdyby existoval, nebylo by možné, aby se děly takové věci! Lidé, ba dokonce i tací, kteří nikdy nevěřili v Boha často vyslovují podobná slova, když bývají vystaveni neštěstí a různým tragédiím. Jak je to ale ve skutečnosti? Proč Stvořitel dopouští mnohé hrozné věci a proč se na ně klidně dívá?

Zkusme si vyjasnit tyto závažné otázky, které si lidé kladou a které si ještě dlouho budou klást.

Našim univerzem pronikají dokonalé Zákony stvoření, které jsou projevem a manifestací dokonalé Vůle Stvořitele. O vše pronikající Vůli Stvořitele, nebo jinak řečeno, o vše pronikajícím působení jeho dokonalých Zákonů se v evangeliích píše: "Ani jen lístek ze stromu nespadne na zem bez Vůle Nejvyššího". Nebo: "Dokonce i všechny vlasy na hlavě máte spočítané".

Na základě těchto slov se mnozí zcela oprávněně ptají: Pokud se úplně všechno děje z Vůle Stvořitele, pokud bez ní na zem ani jen lísteček nespadne, pak se to musí nutně týkat i válek, vraždění, či jiných neštěstí a tragédií nejrůznějšího druhu.

Jak je to tedy? Může opravdu za všechno Stvořitel?

Abychom to správně pochopili, musíme od sebe rozlišit dvě věci. První je dokonalé fungování Zákonů stvoření. No a druhou je to, co lidé konají ze své vlastní, svobodné vůle. To, co nekoresponduje s dokonalým fungováním Zákonů stvoření.

Lidé se totiž mohou prostřednictvím své svobodné vůle svobodně rozhodovat mezi tím, zda se budou snažit poznávat dokonalé Zákony stvoření a zda se budou snažit žít s nimi v souladu, nebo zda se rozhodnou tyto Zákony ignorovat a nebrat je v úvahu.

V prvním případě, tedy v případě jejich poznávání a respektování by museli žít nutně v klidu, harmonii, štěstí a dostatku. Avšak v druhém případě, v případě jejich jejich neznalosti a nerespektování si k sobě zase nutně přitahují bolest, neštěstí, strádání a mnohé další, nejrozmanitější hrůzy, které jsou důsledkem rozhodnutí jejich svobodné vůle nezajímat se o dokonalé Zákony Stvořitele a ignorovat jejich působení.

V jaké míře se tedy svým smýšlením a svým životem vzdalujeme od Vůle Nejvyššího, přesně v takové míře nás jeho Zákony utlačují, tísní a zraňují. Přesně v takové míře nám ve formě nejrozličnější bolesti a utrpení vrhají do obličeje míru našeho vlastního, osobního odklonu od dokonalé Vůle Boží, viditelně manifestované do podoby Zákonů stvoření.

To ale pak zcela logicky znamená, že za války, neštěstí a jiné podobné tragédie nemůže Stvořitel, ani jeho dokonalé Zákony, ale může za ně jedině svobodná vůle člověka. Všechno zlo na zemi, které nás stíhá je důsledkem svobodné vůle lidí, kteří se odklonili od dokonalé Vůle Stvořitele a odmítají ji respektovat. Zlo na zemi je tedy jedině důsledkem naší vlastní vůle, nerespektující Zákony stvoření.

Člověče nešťastný, jak se vůbec opovažuješ ptát: proč toto Stvořitel dopustil? Vždyť jen zkus pouvažovat a vzpomenout si, jestli ses tehdy, když ses rozhodoval provést nějaký čin ptal, zda je v souladu s Vůlí Nejvyššího, nebo ne?

A pokud si se tehdy neptal, ani ses o to nikdy nezajímal, tak nyní neplač a nerouhej se! Neboť za všechno si můžeš jen ty sám! Kdyby si totiž konal své činy v souladu s Vůlí Nejvyššího, musel by si přece teď prožívat pouze harmonii, mír a štěstí.

Pokud si ale takto neučinil a rozhodující byla pro tebe vždy jen tvá vlastní vůle, přišlo k tobě neštěstí, bolest, utrpení a nepohoda. To však není dílem Stvořitele, jehož obviňuješ, ale tvým vlastním dílem! Pochop to a uvědom si, že jinak to přece ani nemůže být.

A proto pokud chceš žít v míru, ve štěstí, radosti a dostatku, snaž se poznávat Vůli Nejvyššího a jeho Zákony a vynasnaž se ze všech svých sil podle nich i žít.

Při všem co činíš, co mluvíš, ale i co myslíš zodpovědně zvažuj, zda to je, nebo není v souladu s Vůlí Nejvyššího. A co s ní v souladu není, to nečiň, neříkej, ani nemysli!

Člověče, pouze ty samotný máš v rukou svůj vlastní osud! Jedině ty sám jsi strůjcem své vlastní budoucnosti! Jedině na tobě záleží, zda bude dobrá, nebo špatná! Již víš, jak ji učinit dobrou. Tak ji dobrou učiň a začni s tím právě teď, od této chvíle.

Pokud se ale rozhodneš obrátit tyto věci na posměch a odsunout je stranou, je to jen čistě tvoje osobní věc. Když tě ale nakonec v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti přece jen dostihne žeň tvé vlastní setby pak neplač, nezlořeč a nerouhej se Stvořiteli za to, za co si můžeš jenom ty sám, protože ty sám ses ze své svobodné vůle rozhodl nerespektovat dokonalou Vůli Nejvyššího a jeho dokonalé Zákony. Dokonalé Zákony, které si nikdy nechtěl poznávat a proto si podle nich nikdy ani nemohl žít. Dokonalé Zákony, které tě pro tvou vlastní lhostejnost, povrchnost a přesvědčení o velikosti tvé vlastní vůle budou být a zraňovat, dokud se pod těžkými údery osudu nevzpamatuješ. A dávej si dobrý pozor, aby tě nakonec, jako absolutně nepoučitelného zcela nezničily.

Ty nešťastný a ubohý člověče, vždyť přece již konečně pochop, jaký si jen směšný a politování hodný, když se se svou malou, lidsky egoistickou vůlí snažíš stavět proti velké Vůli všemohoucího Boha, v jehož stvoření žiješ. Pochop již konečně ty ubožák, že něco takového, pokud od toho neupustíš, tě musí nakonec zničit.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 16. 04. 2017, 16:58:40 | více příspěvků | napsat uživateli

Žijeme ve svobodě, nebo v kapitalismu se socialistickou tváří?


Na současném kapitalismu středoevropského typu leží temný stín socialismu. Je totiž až fascinující, jak se historie opakuje. Neboť pokud jsme v minulosti byli vazaly východu, dnes jsme vazaly západu. Pokud jsme se v minulosti skláněli před diktátem Moskvy, dnes se skláníme před diktátem Bruselu. Pokud za minulého režimu bylo odsuzováno vše, co k nám přicházelo ze západu, dnes je odsuzováno vše, co k nám přichází z východu.

Ale jde to ještě dál! Pokud chtěl za socialismu někdo udělat kariéru, musel být nutně loajální s režimem. A žel, dnes je to podobné.

Vezměme si třeba oblast médií. Kariéru v nich mohou udělat pouze lidé poslušní neoliberální, prozápadní orientaci a Bruselskému diktátu.

Mladí redaktoři a novináři, kteří nezažili socialismus a poslušnost ideologii mohou být zcela klidní, protože vůbec o nic nepřišli. Neboť přesně to, co jenom v trochu jiné formě prožívají ve svém zaměstnání dnes je ve skutečnosti totéž.

Setrvat na svém postu může totiž jedině ten, kdo píše a mluví co má a co je pro systémově žádané. Ten, kdo chválí ty, kteří mají být chválení a haní ty, kteří mají být hanění. Ten, kdo se disciplinovaně vtěsná do sice nepojmenovaného, ale velmi jasně vymezeného rámce.

V obavě ztráty zaměstnání a s ní spojených existenčních problémech většina samozřejmě velmi rychle pochopí a poslušně se zařadí do oficiální linie, protože žít z něčeho třeba. Taková je reálná situace v médiích, které mají být jakýmsi základem svobody slova.

Ale podobnost dále pokračuje! Jestliže kdysi komunisté zavírali a mnohým jiným sankcím podrobovali lidí, kteří si dovolovali mít jiný názor, dnes je tomu velmi podobně. I dnes zde totiž máme názor většinový, mainstreamový a poplatný prozápadní, neo liberální linii.

Máme tu však i jiný názor a spolu s ním i úplně jiná fakta a skutečnosti, které jsou oficiálními médii popírány a odsouvány bokem, jakoby neexistovaly. Zpochybňují totiž jejich vlastní konstrukce a tím znejišťují masy, manipulované a ovládané mainstreamem. No a právě nositelé těchto alternativních faktů jsou zesměšňováni, vyhlašování za blázny, či za lidi pochybných a absolutně nedůvěryhodných.

A velmi paradoxně začíná nakonec docházet už také k tomu, že jako kdysi v dobách režimu východu bylo pro lidi osvěžením a příslibem všechno to, co přicházelo ze západu, dnes se stává pro mnohé osvěžujícím to, co přichází z východu.

Neboť lidé začínají mít pomalu plné zuby vší té sebe destruktivní Bruselské politiky, počínaje podporou válečných dobrodružství USA za vlády Obamu, schvalováním imigrace a demontáže národních států, přes prosazování nejrozličnějších úpadkových trendů, jako je gender ideologie, homosexuální partnerství, předčasná sexualizace nezletilých a podobně.

Ale ať se už mají věci jakkoliv, kde je naše vlastní svébytnost? Kde je naše vlastní samostatnost? Kde je naše vlastní nezávislost a svoboda? Vždyť jak se zdá, pro náš národ se toho až tak moc nezměnilo. Jho zůstává, pouze se mění jeho světová orientace z východu směrem na západ.

A pokud socialistický systém lhal a zaváděl, mnozí si v současnosti začínají uvědomovat, že toto zavádění a klamání nebylo aktuální pouze za socialismu, ale že je to paradoxně vlastností každého vládního systému jako takového.

A tedy i současného, který lidem podsouvá realitu tak, jak ji mají podle něj vnímat. A pokud byla realita v minulosti deformovaná ideologicky, v souladu s přáním moskevské elity, dnes je úplně stejně deformovaná prostřednictvím médií a různých nevládních organizací v souladu s přáním neo liberální světové elity nejbohatších a nejmocnějších západního světa.

Proč ale jsme stále nesvobodní? Proč se musíme neustále před někým sklánět? Jen proto, že jsme příliš malé národy? Nebo to má i jiné, mnohem hlubší příčiny?

Ano, jednoznačně to má i své hlubší příčiny, spočívající v neznalosti a ignorování určitých duchovních zákonitostí, co se následně promítá do reality naší vnější nesvobody. Neboť v podstatě kromě snahy o pozvednutí národa po stránce hmotné, čili v rámci hospodářství a ekonomiky se vůbec nebere zřetel na pozvednutí jeho úrovně duchovní, která je fatálně zanedbávána.

Avšak právě nevědomost o tomto nehmotném, skrytém a duchovním rozměru bytí způsobuje, že se stále nacházíme v područí a v útlaku! Že je tu stále někdo cizí, kdo nás manipuluje, zotročuje, vykořisťuje a upírá nám skutečnou svobodu.

Pochopení toho, jak přesně to funguje si přibližme na příkladu Krista, vcházejícího do Jeruzaléma, když ho nadšený dav vítal jako nového židovského krále. Mnozí židé totiž doufali, že se právě pod jeho vedením vzbouří proti Římu a nastolí svobodné, svrchované židovské království. Boží království svobody a míru na zemi!

Avšak Ježíš jim zdůrazňoval něco úplně jiného! Upozorňoval: boží království je ve vás! Těmito slovy naznačoval židům, ale i nám všem, že skutečné království nebeské a s ním spojená pravá svoboda mohou vzniknout pouze směrem zevnitř navenek. Nikdy ne pouze čistě vnějším, pozemským úsilím, ale vždy jen z toho vnitřního, skrytého a neviditelného, co je v nás směrem navenek k tomu zjevnému a reálnému.

Svobodu tedy není možné dosáhnout pouze vnějším bojem s okupanty, otrokáři, vykořisťovateli, či manipulátory. Cesta ke skutečné svobodě začíná jedině aktivací hodnot království nebeského v nás, v našem nitru. A toto, každým jednotlivým člověkem v sobě samém vnitřně uskutečněné království dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a cti nakonec postupně přeroste zevnitř směrem ven, do reality království nebeského na zemi, jehož jednou ze základních hodnot je také skutečná a pravá svoboda. Svoboda bez jakýchkoliv vykořisťovatelů, otrokářů a manipulátorů.

Pokud budeme prohlížet tyto skutečnosti, pokud budeme ignorovat Kristova slova, že království pokoje, míru a svobody začíná v první řadě v nás a v našem nitru, pokud nezačneme nikdy budovat jeho základy v podobě vlastní vnitřní snahy o dobro, čest, spravedlnost a ušlechtilost, budeme muset vždy zůstat nesvobodní a naše nesvoboda bude pouze měnit svůj šat, své vnější formy a svou světovou orientaci.

Člověče, pochop už přece konečně, že pokud chceš žít ve svobodě, musíš osvobodit nejdříve sám sebe od všech nectností, které zotročují tvé pravé lidství. Tvou skutečnou lidskou velikost! A právě pro tuto, tebou samým zapříčiněnou nesvobodu tvého vlastního ducha tě stíhá nesvoboda vnější, protože ten, kdo uvrhl do nesvobody nectností sebe sama si jednoduše nezaslouží žít ve svobodě.

Člověče, vnitřně se osvoboď! Zbav se chamtivosti, závisti, nečestnosti, bezohlednosti a egoismu. Zbav se vnitřní, myšlenkové a citové nečistoty, jako i mnoha jiných nectností a naplň své nitro dobrem, čistotou a spravedlností! Naplň jej vysokými a ušlechtilými hodnotami království nebeského, protože jedině tehdy k tobě může zavítat požehnání a prosperita království nebeského také v jeho hmotné a fyzické podobě. Jinak nikdy, protože, dokud tyto podmínky ty sám vnitřně nesplníš, budeš muset žít v nesvobodě a útlaku.

Závěr: Je samozřejmě třeba bojovat i proti všem vnějším projevům zla, či manipulace a nebýt v tomto směru pasivním. Ale pamatujme, že proti zlu a všem jeho negativním projevům musíme bojovat i ve svém vlastním nitru! Jinak nemůžeme nad ním nikdy zvítězit, protože uvnitř nás samotných bude mít stále svou oporu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 10. 04. 2017, 18:00:06 | více příspěvků | napsat uživateli

Probuďme se! Otčenáš nikdy nebyl jen modlitbou!

Modlitba Otčenáš nebyla nikdy tím, za co ji lidé po celá staletí považovali. Nikdy totiž nebyla pouze modlitbou, to jest něčím, co má být odříkané v domnění, že právě používáním těchto slov se správně modlíme.

Otčenáš je ve skutečnosti něčím mnohem větším! Je to praktický návod, jak má člověk žít a o jaké hodnoty má ve svém životě usilovat.

Skládá se ze dvou části. V první nám je ukázáno, jak máme přistupovat ke Stvořiteli a v druhé, jak máme přistupovat ke svému vlastnímu životu. Čili, co si v něm máme především přát.

"Otčenáš, jenž jsi na nebesích!" Tato slova znamenají, že člověk uznává otcovskou autoritu Boha, vůči které stojí a vždy bude stát jako dítě. A tak, jak je pro dítě raného věku bezvýhradnou autoritou autorita jeho rodičů, jejichž poslouchá, protože mu chtějí jen dobře, tak má být pro nás všechny bezvýhradnou autoritou náš Pán. Autoritou, před jejímž Vůlí se v hluboké dětské důvěře skláníme.

"Posvěť se jméno tvé!" Jde o vyjádření hluboké úcty a posvátnosti, kterou máme prokazovat Pánu a všemu, co s ním souvisí. A tedy i jeho menu!

"Přijď království tvé." To není žádná prosba, ani žádné pokorné, alibistické očekávání. To je slib! To je závazek! To je vyjádření odhodlání k činu! Právě nimi, konkrétními činy a reálným jednáním v každodenním životě má totiž každý z nás přispět svým vlastním dílem a podle svých vlastních schopností k tomu, aby mohlo přijít na zem království nebeské. Našim vlastním přičiněním a za našeho vlastního spolupůsobení.

"Buď Vůle tvá." Tato slova jsou opět závazkem pro každého, kdo je vyslovuje. Závazkem, že se bude snažit ve svém životě zohledňovat Vůli svého Otce. A to nejen ve svých slovech a činech, ale i ve svých myšlenkách a citech. Vůle Otcova se tedy má stát měřítkem a kritériem absolutně všeho, co člověk činí a co se teprve učinit rozhoduje.

Její naplňování však nutně předchází její znalost. Její dokonalé pochopení, abychom mohli na základě jejího poznání správným způsobem formovat svůj život. Není totiž možné plnit něco, co neznáme, nebo co sice známe, ale pouze povrchně a nedostatečně.

Kdo nechce poznávat Vůli Nejvyššího, nemůže ji plnit a kdo ji neplní, nutně tím sám na sebe přivolává negativní zpětné účinky. Neboť jak již bylo řečeno, Otcova Vůle nám chce pouze dobro a pokud ji odmítáme, může se nám dostat jedině protipólu dobra, kterým je zlo.

Neboť následující slova: "jako v nebi, tak i na zemi" v jejich dalekosáhlém dosahu znamenají, že v blaženosti dobra, ve které žijí obyvatelé ráje žijí pouze proto, že znají a bezvýhradně naplňují Vůli Otcovu. A na zemi může být jako v nebi jedině tehdy, pokud i zde budou lidé jednat stejně.

"Chléb náš vezdejší dej nám dnes." - tak začíná druhá část Otčenáše. Naznačuje nám, že se máme starat o nabývání chleba každodenního, jakož i všech svých ostatních potřeb, avšak jako na prvořadé musíme vždy dbát na Vůli Otcovu. Uspokojování našich potřeb se nám nikdy nesmí stát absolutně vším, abychom nakonec, v bláznivém šílenství jejich nikdy nekončícího naplňování zcela zapomněli na svého Otce a jeho Vůli tak, jak se to stalo lidem současné doby.

"A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům." Kdo dokáže odpustit, tomu bude odpuštěno. Kdo ale odpustit nedokáže, ten sám nemůže očekávat žádného odpuštění.

Každý z nás se ve svém životě provinil vůči svým bližním, i když někdy nechtěně. A vůči každému z nás se provinili naši bližní. Mnohdy i velmi bolestně. Pokud ale my jim nebudeme schopni odpustit jejich provinění vůči nám, nemohou být odpuštěny ani ty naše vůči druhým.

Neschopnost odpustit a ustavičné zabývání se starými ranami a vinami je totiž neštěstím našeho světa i každého jednotlivce, který tak činí. Ukažme si to na příkladu ze současnosti:

Existují země, kterým svého času Rusové ublížili, jako například Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, nebo Ukrajina. Jejich neschopnost odpustit ani po mnoha desítkách let však v současnosti přerůstá až do nenávisti. A jejich nenávist, obratně využívána lidmi se světovládně mocenskými zájmy vytvořila z těchto zemí výbušné zóny, naplněné obrovským potenciálem nenávisti, schopným přerůst až do velkého, světového konfliktu mocností.

Neboť neschopnost odpustit přináší nenávist, nenávist plodí konflikt a konflikt přináší zkázu. Na nenávisti, jako na něčem silně destruktivním není prostě možné konstruktivně budovat a je smutné, že třeba současná politická orientace Ukrajiny je postavena právě na nenávisti, pramenící z neschopnosti odpustit. Na nenávisti, opírající se o fašistickou minulost a fašistické tradice. A podobná atmosféra vládne i v pobaltských zemích.

Ano, někdy bývá opravdu těžké odpustit, pokud nám někdo velmi ublížil. Chce to čas a bylo by pokrytecké podávat si ruce, pokud to vnitřně tak necítíme. Je však třeba pracovat na odpuštění, abychom k němu mohli nakonec dojít. Hojivý čas nám může být pomocí k tomu, abychom se nakonec zbavili tíhy křivd a dokázali odpustit ve svém srdci. Neboť jedině odpuštěním lze přetnout řetěz zla, které by muselo ve svém dalším postupném navyšování až do nenávisti přinést mnoho nepředvídatelného neštěstí nám samotným i našemu okolí.

"A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Velké je pokušení, spočívající v nadhodnocení ceny naší vlastní, egoistické, lidské vůle. Velmi velké je pokušení stavět svou malou a nedokonalou vůli nad Vůli našeho Otce. Avšak právě tímto způsobem se vzdalujeme dobru a vydáváme na cesty zla.

Je proto třeba zbavit se této prvotní příčiny zla. A to i prožíváním námi samými takovýmto způsobem přivolaným utrpením, ve kterém pochopíme, jaká falešná a nedokonalá je naše vlastní vůle. Ve kterém pochopíme, že naše svévole je v podstatě otevřenou branou ke zlu, zatímco radost, štěstí, mír a vnitřní naplnění spočívají pouze v plnění a zohledňování dokonalé Vůle Nejvyššího.

Ale protože dnes žijeme v době materialismu a absolutního odtržení od Boha, "modlí" se současní lidé svým způsobem života následující anti otčenáš:

Něco takového, jako Bůh je jim zcela lhostejné a nepředstavuje to pro ně vůbec žádnou autoritu.

Jeho jméno jim není vůbec svaté a jsou ho proto schopni zavléci do nejneuvěřitelnější špíny.

Nezajímá je žádné království nebeské, které by se měli snažit vytvářet na zemi. Naopak, budují si své vlastní království. Království povrchního lesku a křivých zrcadel, pod jehož vnější fasádou na odiv vystavovaných ušlechtilých ideálů se skrývá faleš, nízkost, zkaženost, touha po moci a neuvěřitelná lidská malost.

Lidi nezajímá žádná Vůle Nejvyššího. Mají zájem jen o naplňování své vlastní vůle a proto nemůže být na zemi tak, jako v nebi, ale je na ní jako v pekle, plném zloby, chamtivosti, bezohlednosti, nelidskosti, egoismu, závisti, zvrhlosti a mnohého jiného.

Získávání chleba každodenního, jako i ostatní naplňování svých potřeb se provádí tak, že se bezohledně odtrhává chléb každodenní od úst jiným a nenasytná chamtivost jedněch připravuje o ty nejzákladnější potřeby druhých.

Lidé nepromíjí svým viníkům, ale naopak živí a stupňují svou nenávist. A jejich nenávist, podporovaná zvrhlými elitami našeho světa je stupňovaná až k hranici nové, celosvětové válečné katastrofy s vizí jaderné války, jako poslední tečky za historií civilizace na naší planetě, odvrácené od Vůle Boží.

Ve své domýšlivosti a pýše upadají lidé dneška do marnivého pokušení o velikosti vlastní vůle, která jako divoké zvíře utržené z řetězu žene svět do neštěstí a zkázy. Ve své slepotě nepoznávají zlo, kterému vstříc se bezhlavě ženou uctíváním vlastní vůle. Zlo, jehož katastrofální důsledky od nich nemohou být odvrácené, protože tak oni sami chtějí.

V maximálně jednoduchém souhrnu to tedy znamená, že život v souladu s moudrostí, obsaženou v Otčenáši musí lidem přinést království nebeské na zemi. A v jejich osobním životě štěstí, radost a mír.

Naopak, anti otčenáš současného způsobu života je jistou cestou, směřující k záhubě lidstva i celé naší planety. K záhubě, která se k nám všem s děsivou rychlostí přibližuje. K záhubě, ke které kráčíme vnitřně rozervaní, nenaplnění a na míle vzdáleni od prožívání skutečného, hlubokého a pravého štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 3. 04. 2017, 18:29:31 | více příspěvků | napsat uživateli

O nabytí schopnosti vidět do budoucnosti

Toho, co se děje u nás i ve světě je velmi mnoho a to znamená, že člověk, který chce mít přehled stráví poměrně hodně času ať již u televize, rozhlasu, novin, nebo internetu. Existuje však ještě i jiná alternativa. A sice osobní nabytí schopnosti předpovídat budoucnost, což nám umožní v hrubších, nebo detailnějších rysech poznávat charakter domácích a zahraničních událostí, aniž by je bylo třeba neustále intenzivně sledovat. Je to cesta poznávání skrytých příčin, jejichž zákonitým důsledkem je to viditelné a vnější.

Pokud se totiž snažíme poznávat tyto skryté příčiny a jejich charakter, můžeme z nich téměř se stoprocentní jistotou vydedukovat nevyhnutelné důsledky ve formě vnějšího dění. Takovým způsobem se pak můžeme stát do určité míry schopnými doslova předpovídat budoucnost.

Pokud se tedy rozhodneme jít cestou poznávání skrytých, vnitřních příčin vnějšího dění, události, o nichž informace k nám z času na čas proniknou budou pak vždy v podstatě jen potvrzením toho, co jsme my na základě poznání příčin už dávno tušili.

Máme tedy dvě možnosti. Buď se omezíme pouze na jakési vnější pozorovatele s přehledem o všem nejdůležitějším. Nebo se naopak soustředíme na poznávání skrytých, vnitřních příčin vnějšího dění a to nám umožní pochopit, proč se věci dějí tak, jak se dějí a co tedy bude zákonitě následovat. Tento způsob nám umožní předvídat charakter budoucího dění, protože ono se musí vždy nutně odvíjet od charakteru skrytých, vnitřních příčin.

Co je tedy příčinou všeho toho vnějšího společenského a politického dění? Proč se věci dějí tak, jak se dějí? Proč musíme prožívat to, co prožíváme?

Hlavní příčina leží ukryta uvnitř lidí. V jejich vnitřním myšlenkovém životě a v jejich vnitřním hodnotovém naladění. Neboť absolutně všechno, co tady na zemi lidé vytvářejí má svůj původ v jejich nitru. Jedině tam je možné hledat prvotní příčinu a základ vzniku všeho. Každého slova, každého činu a každého dění.

No a jakého druhu je morální a mravní úroveň těchto skrytých vnitřních pohybů, to znamená našeho myšlenkového života a vnitřního hodnotového zaměření, takového druhou musí být nutně i charakter všech vnějších událostí. A proto každý, kdo se ve svém pozorování soustředí na způsob myšlení a hodnotového naladění obyčejných lidí, získá téměř dokonalou představu o charakteru událostí, které tyto skryté vnitřní pohyby nutně vyvolají.

Proto tomu, kdo bude chtít vědět, co se stane v blízké nebo vzdálenější budoucnosti zcela postačí, když se zaměří na lidi kolem sebe. Na své přátele, známé a sousedy. Na to, jak smýšlejí a jaké hodnoty uznávají. Neboť právě smýšlení a hodnoty těch nejobyčejnějších lidí kolem nás nakonec určí to, co budeme muset všichni společně prožívat.

Ale zkusme jít v našich úvahách ještě dále a ještě hlouběji. Existuje statistika, která říká, že ve zprávách všech druhů médií, ať již u nás doma, nebo ve světě se nachází přibližně 90 procent negativity a pouze 10 procent pozitivity.

Pokud se na tuto statistiku podíváme z hlediska výše zmíněné zákonité vnitřní příčinnosti bude nám jasné, že negativity je na světě tolik proto, že musí být negativní myšlení lidí a jejich vnitřní hodnotový systém. Jinými slovy řečeno, naše nitro je jistým způsobem nemocné a jeho nemoc v podobě negativního vnitřního naladění a negativního druhu hodnot se zákonitě transformuje do negativního dění společnosti. A právě skutečnost, že v médiích se nachází až 90 procent negativity nás všech dokonale usvědčuje z přechovávání obrovského množství negativity vnitřní.

Vnější společensko politické dění, ať již u nás doma, nebo ve světě k nám totiž promlouvá velmi jasnou řečí. Říká nám až příliš jednoznačně:

"Lidé, váš způsob myšlení a vaše hierarchie hodnot jsou nesprávné! Lidé, v charakteru toho, co se děje kolem vás a co prožíváte poznejte charakter sebe samých.

Nebo ještě důrazněji a bez obalu vyjádřené, poznejte v tom svou vlastní bezcharakternost. Poznejte prázdnotu, plytkost a ubohost svého způsobu myšlení a svých hodnot, které jsou především materiální, protože všechny vaše myšlenky a všechny vaše hodnoty jsou zaměřeny pouze na materii.

Pozorujte sami sebe a zjistíte, že žádné vnitřně hnutí ve vás nikdy nepřekročilo začarovaný kruh hmotného a materiálního omezení. Jste jako ptáci v kleci, uvězněni v iluzi materialismu. A právě tento váš omezený způsob myšlení a tyto vaše materialismem omezené hodnoty způsobují, vyvolávají a živí všechno to negativní společenské a politické dění kolem vás. Vy jste za něj vinni! "

A velkou otázkou zůstává, kam to až dojde, pokud se myšlení a hodnotové zaměření lidí nezmění? Vždyť přece již dnes to v mnoha oblastech společenského a politického života není dobré. Korunu tomu dává hrozba světové války, která byla jen před pár týdny mimořádně aktivní a již ani nemluvě o čistě lidských kvalitách, které degenerují až do takové míry, že obyčejné dobro, čest, nebo spravedlnost se stávají nedostatkovým zbožím. Svým bezedným drancováním přírodních zdrojů začalo lidstvo dokonce atakovat hranici udržitelného života na naší planetě.

A tento neblahý stav nemá za následek nic jiného, ​​jako naše vlastní, myšlenkově hodnotové vnitřní zaměření. A nikdo nemusí být ani prorokem, ani jasnovidcem aby viděl, kam to spěje a kam to nakonec dospěje, pokud se lidé vnitřně nezmění.

Copak jsme opravdu až tak hloupí, že pomýlenost našich hodnot a našeho způsobu myšlení poznáme až tehdy, když se nám všechno začne hroutit na hlavu? Copak mnohostranná negativita vnějšího dění, ať již u nás doma, v Evropě, nebo ve světě, všechny ty války, teror, napětí, nebo ustavičně přítomna hrozba válečné konfrontace světových mocností není pro nás až příliš jednoznačným upozorněním, že naše dosavadní cesta, to jest náš dosavadní způsob myšlení a hodnotového zaměření není správný? Neboť pokud máme mluvit o předpovídání budoucnosti na základě současného druhu vnitřního naladění a hodnotového zaměření lidstva, s největší pravděpodobností nás nečeká nic dobrého.

Pokud ale lidé mají schopnost utvářet budoucnost a v současnosti tak činí vysloveně v negativním slova smyslu, tak právě pozitivní změnou svého myšlení a hodnotového zaměření mohou začít měnit budoucnost v pozitivním slova smyslu. Evidentně selhávající, rozumově materialistický způsob myšlení a z něj odvozené pseudo hodnoty by proto měli být nahrazeny hodnotami vyššími a mnohem ušlechtilejším způsobem myšlení.

Člověk by měl dokázat překonat materialismus a povznést se nad otroctví hmoty tak, že dá v sobě, to jest ve svém nitru mnohem více prostoru podnětem citu. Že bude více naslouchat hlasu svého svědomí a jeho tichému nabádání. Že svou prioritní honbu za hmotou nahradí snahou být skutečným a pravým člověkem. Snahou být dobrým člověkem! Člověkem vysokých, vznešených a ušlechtilých hodnot. Člověkem spravedlivým a čestným. Člověkem, který hledá odpověď na otázku o pravém smyslu vlastního bytí na rozdíl od současného, ​​povrchního a mělkého lidského živočicha, kterého tak maximálně zajímají pouze různé bezduché senzace a především touha mít, hromadit a užívat si.

Kdyby tedy lidé změnili svůj dosavadní způsob myšlení a své hodnoty k lepšímu výše zmíněným způsobem, pak opět nemusíme být ani proroky, ani jasnovidci, aby nám ve vztahu k budoucnosti nebylo jasné, že kvalitativní změna vnitřních příčin vnějšího dění musí sebou nutně, dříve nebo později přinést kvalitativní změnu vnějších poměrů.

Změň se proto ve svém nitru k lepšímu člověče, protože jedině tak můžeš měnit k lepšímu tento svět. Neboť vše, co si nucen prostřednictvím vnějších poměrů prožívat bude vždy jen odrazem kvality tvého vlastního způsobu myšlení a výšky hodnot, které vnitřně uznáváš. Neboť v konečném důsledku to, jaký vnitřně si tě buď povznese, nebo zničí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 27. 03. 2017, 18:50:52 | více příspěvků | napsat uživateli

Vzpamatujme se přece! To, co nazýváme všedností neexistuje!


Duchovně usilující lidé zvyknou navštěvovat pobožnosti, účastnit se různých setkání, číst hodnotné duchovní texty, nebo se jinak duchovně vzdělávat. Všechny tyto užitečné a potřebné podněty však ve skutečnosti vyplní pouze nepatrný zlomek celkové doby jejich pozemského bytí, protože jeho absolutní většinu tvoří nejobyčejnější, každodenní všednost.

Nejvíce rozhodující je však právě tato všednost, protože v ní se máme stát schopnými aktivně a reálně uplatnit všechny podněty, které jsme mohli načerpat.

Je ale osobní tragédií milionů lidí našeho světa, že osvěžující duchovní podněty, které mohli různými způsoby získat nemají vůbec žádný, nebo jen minimální dopad na jejich každodenní všednost. Že jde v podstatě o dvě samostatné věci oddělené od sebe, bez většího dosahu jedné na druhou.

Na adresu podobného přístupu k životu zazněla svého času obžaloba, určená lidem, kteří měli být ostatní populaci vzorem. Žel, i když na začátku projevovali odhodlání, postupně se stávali stejnými, jako všichni ostatní. Bylo jim řečeno: "Místo toho, abyste pobožnost vnášeli do všednosti, vnesli jste všednost do pobožnosti!"

Jde o slova, dokonale vystihující náš postoj k vzájemnému vztahu pobožnosti a všednosti. Jsme totiž postupně tak dalekosáhle zasahování každodenní, otupující všedností, že nakonec začneme pomalu a nepozorovaně vnášet tuto šeď i do svého přístupu k duchovním podnětům, které dříve bývaly pro nás osvěžující.

A přitom to má být a již dávno mělo být zcela naopak! Lidé měli posvátnost a osvěžující sílu nejrozličnějších duchovních podnětů vnášet do své všednosti. Měli se naučit posvěcovat všednost, aby z ní, jakož i z celého svého života udělali jedinou velkou pobožnost. Ale oni žel místo toho strhují zevšedněním vše, co mělo být a co pro ně dokonce i bylo v určitém čase duchovně stimulující.

Lidé totiž vůbec netuší, jaký poklad se pro ně skrývá v tom, co oni nazývají všedností, ani to, do jakých netušených výšek mohou svou vlastní, nejšedivější všednost posunout. Neboť přesně tak, jak si kněz obléká své roucho a jde sloužit pobožnost, aby jí oslavil Stvořitele, přesně takovým jistým způsobem si má každý z nás ráno obléci svůj šat a zahájit posvátnou pobožnost každodenního dne, ve které má úplně vším co činí uctívat a velebit svého Pána. Každým pohybem, každou myšlenkou, každým slovem, každým nadechnutím a každým činem. Vším, čím člověk je a co koná. Absolutně všechno je totiž možné proměnit v jedinou, nepřetržitou sérii posvátných úkonů, prováděných ke cti Pána. Tímto způsobem je možné změnit všednost na nevšednost a udělat z ní cosi posvátné. Udělat z ní pobožnost!

Absolutně každý z nás je povolán k tomu, aby se stal knězem! Knězem všední každodennosti, které má dát svým zralým duchovním přístupem rozměr pobožnosti. Rozměr posvátné pobožnosti, oslavující Pána všech světů.

Takový vnitřní přístup ke všednosti okamžitě odstraňuje zdánlivou bezobsažnost těch nejobyčejnějších věcí a před člověkem se najednou odkrývá jejich skutečná hodnota. Najednou totiž poznává, že není a ani nikdy nebylo žádné všednosti. Že není nepatrných, zanedbatelných a obyčejných věcí, které by vůbec nestály za řeč. Protože ve chvíli, kdy se stává schopným proměnit všechno to všední a obyčejné, co musí každý den provádět na akt úcty ke Stvořiteli, stává se to posvátným a velkým. Pokud totiž děláme věci ke cti Nejvyššího, odlesk jeho velikosti spočine na každé z nich a oni se stávají velkými, i kdyby se na první pohled zdály jakkoli nepatrné.

Vyzuj svou obuv člověče, neboť půda na které stojíš je posvátná! Neboť realita, v níž přebýváš je plná těch nejčarovnějších věcí, protože žádná všednost nikdy neexistovala! Neboť ve skutečnosti není ničeho, co je bezvýznamné a nepatrné! Neboť ze všech stran a všude kolem tebe, ze stromů, z půdy, z větru, z deště, nebo zpěvu ptáků zní tichý a ustavičný chvalozpěv Nejvyššímu. Pouze my lidé jsme slepí a nic nevnímáme, považujíce mylně vše kolem nás za všední a bezvýznamné.

Člověče, uč se poznávat velikost všeho, co se nachází v tvé bezprostřední blízkosti! Ve hvězdné obloze poznej nezměrnost stvoření, v stromě za vesnicí nádheru přírodního světa a v berušce na tvém prstu neuvěřitelnou rozmanitost života. V chlebu na tvém stole dobrotu Země živitelky a v kapce deště požehnání vodstva.

Člověče, stojíš v zázračném chrámu nesmírného stvoření, zformovaného ke cti Pána a v tomto chrámu se máš stát knězem. Knězem na místě, na kterém se právě nacházíš!

Člověče, začni žít svůj život s tímto vědomím a učiň z každého svého dne pobožnost a z každé, z lidského hlediska nepatrné věci posvátný úkon, prováděný jako výraz úcty a díků Nejvyššímu. Tím změníš svou všednost v nevšednost! V jediný, nepřetržitě trvající zázrak života a bytí.

Člověče, uč se vnímat nevšednost všednosti a zázračnou velikost hodnoty těch nejobyčejnějších věcí, abys mohl najít pravé štěstí, které ve skutečnosti pramení pouze z poznání hodnoty všednosti.

Člověče, uč se posvěcovat všednost díkuvzdáním Stvořiteli vším co činíš, aby si tím mohl proměnit svou každodennost v pobožnost a své bytí ve chvalozpěv Nejvyššímu.

Člověče, chop se svého kněžského úřadu v nádherném stvoření tvého Boha, ve kterém se nachází jeden zázrak vedle druhého a ve kterém cosi takové, jako šedivá všednost mohlo vzniknout jen kvůli tvé vlastní neschopnosti vnímat tyto zázraky.

Člověče, najdi svůj vlastní klíč k objevení tajemství hodnoty všednosti, protože každý z lidí je úplně jiný a proto jedině každý sám za sebe může najít v tomto směru svou vlastní cestu a tím i své vlastní štěstí. Neboť ten, kdo není schopen najít štěstí a spokojenost v těch nejprostších věcech kolem sebe, nenajde je nikde jinde přesně tak, jak se o to marně snaží lidé současnosti, tak prázdní, rozervaní a nenaplnění ve všem tom svém dnešním blahobytu a dostatku.

Neboť ten, kdo dokáže posvětit všednost se stává v přeneseném slova smyslu schopným nacházet všechny zázraky stvoření byť i ve vězeňské cele, zatímco tomu, kdo toho schopen není se stává celý svět se všemi jeho možnostmi užívání si jedinou obrovskou vězeňskou celou, plnou vnitřní prázdnoty. Neboť pokud se nestaneme schopnými objevit poklad všednosti, v naší duši nezavládne mír, ani kdybychom vlastnili všechny poklady tohoto světa.

Neboť nakonec právě a jedině to, co dnes ve své slepotě a nevědomosti nazýváme všedností, bude rozhodovat o dalším duchovním, ale i hmotném osudu každého z nás. O našem dalším bytí, nebo nebytí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 20. 03. 2017, 18:04:45 | více příspěvků | napsat uživateli

Bratři Slované! Nemají nás za nic!

Víte o tom, že existuje plán elity nejbohatších a nejmocnějších našeho světa na zredukování lidstva na zlatou miliardu? A víte, jaká má být rasová a národnostní skladba této miliardy, která má sloužit elitě? Víte o tom, že její největší část mají tvořit především národy západního světa, přičemž mnohé slovanské národy mají být zcela vyhlazeny? Nebo z nich má být ponechán pouze nepatrný zlomek, určený k zajišťování základní obslužnosti území, které původně osídlovaly.

Pokud nevěříte, zadejte si do internetového vyhledávače název: "Harvardský a Houstonský projekt - Plán na likvidaci Slovanů". Jde o mimořádně zajímavý dokument, jehož charakter dokonale vystihuje tato malá ukázka:

"Ukrajinec si bude myslet, že bojuje proti Rusku, že bojuje za svou svobodu. Bude si myslet, že nakonec dosáhl svobodu. No tehdy se dostane do úplné závislosti od nás. "

"V této válce hlupáků budou slovanští hlupáci oslabovat sebe, ale posilovat nás, organizátory vzájemných válek, přičemž v krvavých událostech nebudeme přímo účinkovat."

Takové jsou tedy zákulisní praktiky elity západního světa, přičemž nadřazenost západu je již i dnes jasně patrná každému, kdo ji vnímat chce. Přesvědčivým důkazem toho, že jsme pro ně pouze lidmi druhé kategorie je třeba stará známá skutečnost rozdílné kvality potravin, které se ve stejném obalu, ve stejné váze a ve stejné ceně prodávají na západě a na východě Evropy.

Rozdílná je pouze kvalita! Lidem druhé kategorie musí totiž stačit i druhořadá! I odpad!

A to ani nemluvě o národech Afriky, či jiných méně rozvinutých zemích, jejichž obyvatelstvo je těmito nadlidmi považováno za bytosti třetí kategorie. Celkem otevřeně o nich totiž říkají, jako o třetím světě. Takto pěkně to mají všechno rozdělené.

Zmíněná, plánovaná cesta k našemu zotročení, ale i k zotročení jiných národů má však své fáze. První fází je zotročení ekonomické, které je víceméně realitou.

Druhou fází je zotročení mentální a třetí zotročení totální, s možností libovolného rozhodování o životě a smrti a o bytí a nebytí.

V současnosti se v plném proudu pracuje na zotročení mentálním, jehož podstatu dokonale vystihl již Goethe slovy: "Není většího otroka jako ten, který si ve svém zotročení myslí, že je svobodný."

Tyto Goethova slova se ve své zvrácené podobě staly hlavním principem mentálního podmanění si slovanských národů střední Evropy, ale samozřejmě nejen jich. Jeho podstata spočívá v tom, že loupežník, škůdce a podvodník vystupuje navenek jako zastánce lidských práv a demokracie. Jako nositel prosperity a světlé budoucnosti lidstva.

Pod maskou podobných, krásných ideálů a za aktivní spolupráce západu poplatných, jidášských médií je mezi jednotlivými národy cíleně vytvářen a udržován takovýto klamný obraz. Jsou jim zároveň neustále mediálně podsouvány správné myšlenky, správné názory, správný životní styl i správné hodnoty.

Je až neuvěřitelné, jak snadno jsme podlehli a stále podléháme tomuto vymývání mozků. Je až neuvěřitelné, jak snadno jsme se zřekli našeho původního, hodnotného a zdravého, a přijali jsme to povrchní, prázdné a nezdravé, co hodnoty pouze předstírá. Je neuvěřitelné, jak bezmyšlenkovitě a nekriticky se mnozí klaní všemu, co k nám přichází ze západu, i samotnému západu, ačkoli ten nás v podstatě nemá za nic.

Jsou mnozí, kteří zrazují vlastní národy čistě pragmaticky, tedy pro peníze. Jsou však také mnozí, kteří tak činí ve své naivitě čistě z vlastního přesvědčení. Z jejich řad pocházejí takzvaní užiteční hlupáci, kteří stojí na straně nepřátel národa, skrývajících se za masku jeho přátel.

A protože oficiální média dávají prostor jedině podobnému, prozápadnímu typu lidí, vypadá všechno úplně jinak, než ve skutečnosti je. Podvodníci, jidáši a jejich služebníci vypadají jako nositelé krásných ideálů a ti, kteří vnímají tuto pokryteckou lež a staví se proti ní jsou označováni za nacionalisty, konspirátory, rusofoby, xenofoby, islamofoby a ještě nevím jaké jiné foby.

A tak velká většina lidí žije v úplně naruby převrácené realitě, ve které je černé mediálně označováno jako bílé a bílé jako černé. Ve které je nepřítel národa označován jako jeho přítel a jeho přítel a zastánce jako jeho nepřítel. Je to skutečně stav, rovnající se absolutnímu mentálnímu vyšinutí, které je ale samozřejmě cílené.

To však, že nás naši takzvaní západní přátelé, byli schopni takovýmto způsobem oklamat je jen naše vina. Vždyť přece již v evangeliích se jasně píše: Dávejte si pozor na všechny, kteří k vám budou přicházet jako beránci, ale ve skutečnosti jsou to draví vlci.

My jsme však ve své slovanské, dobrosrdečné naivitě, ale i ve své povrchnosti myšlení prohlédli toto upozornění a naopak, naši nepřátelé si dali a stále dávají mimořádně záležet na tom, aby vypadali jako beránci. Jsou to však opravdu vlci, kteří chtějí trhat a roztrhat! A pokud se vám zdá toto tvrzení přehnaně radikální, vřele doporučuji studium výše zmíněného Houstonského a Harvardského projektu.

Je již opravdu načase pochopit, co se ve skutečnosti děje pod navenek líbivě prezentovaným povrchem. Je načase přehlédnout realitu našeho rafinovaného mentálního zotročení, které je prováděno tak inteligentně a sofistikovaně, že zotročení, přesně v duchu citovaných Goethova slov žijí v domnění, že jsou svobodní. A ve snaze hájit svou svobodu se přidávají na stranu otrokářů, napomáhajíc tím k vlastnímu zotročení.

Pokud toto lidé nepřehlédnou, budou muset zůstat v otrockém područí a v porobě. Budou muset zůstat pouze levnou pracovní silou a lidmi druhé kategorie, krmenými potravinami druhé kategorie, jejichž mladá generace bude odcházet dělat sluhy západnímu světu. A nakonec budou zotročeni totálně a naprosto, se všemi katastrofálními důsledky, které to sebou přinese.

Zvedněte proto z prachu svou hrdost bratři východní Slované! Zvedněte hlavu a přestaňte se poníženě poklonkovat všemu, co k vám přichází ze západu. A ačkoli je tam mnoho dobrého, i vy máte co nabídnout. Nejste totiž o nic horší, než oni.

Neboť i přesto, že jste tak nepochopitelně snadno propadli zvenčí přicházející nízkosti a balastu, ve vašem nitru a ve vaší duši se přece jen ještě skrývají vysoké hodnoty. Hodnoty ducha a pravé slovanské dobrosrdečnosti. Hodnoty dobra, mravnosti, lidskosti a skromnosti. Jsou tam, v hloubce vašich duší, jenom překryty dnešním konzumním balastem. Dejte jim v sobě vyrůst a rozkvést. Nechte je přerůst do svého každodenního života.

Buďte sví a autentičtí! Staňte se velkými velikostí své vlastní, slovanské podstaty a ne tím, že se budete snažit napodobovat velikost jiných, která pro vás i tak navždy zůstane vnitřně cizí.

Neboť čas Slovanů právě přichází, zatímco čas národů západu pomalu končí. Žel, z podvědomého vnímání této skutečnosti vzniká v mnoha z nich nepřejícnost a nenávist, která způsobuje, že jsou úmyslně házeny klacky pod nohy těm, kteří mají převzít štafetu dalšího vývoje civilizace. A to jsou Slované!

Staňme se proto co nejrychleji vnitřně i navenek hodnými toho, co se k nám jako nějaké určení přibližuje směrem z budoucnosti. Neboť čím tmavší je temnota noci současného úpadku ducha a všech vyšších a ušlechtilejších hodnot, tím blíže je svítání! A my bratři nedopusťme, aby nás toto nadcházející svítání zastihlo duchovně, morálně a mravně nepřipravené.

Neboť našimi největšími nepřáteli nejsou naši nepřátelé, skrývající se za masku přátel, ale především naše vlastní nectnosti. Náš vlastní, fatální nedostatek hrdosti, se kterým se poníženě skláníme před těmi, kteří toho nejsou vůbec hodni. Před těmi, kteří nás tím více nemají za nic, čím více se před nimi skláníme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 13. 03. 2017, 18:18:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Pohlavní uspokojení a uspokojení duchovní

Možná neuvěříte, ale tyto dva druhy naší potřeby po uspokojení mají k sobě velmi blízko. Tak velmi blízko, že většině lidí se slévají dohromady, čehož důsledkem však je, že právě kvůli tomu zůstávají po celý svůj život nenaplnění a neuspokojení. Svým přímo horečnatým a nadměrným uspokojováním tělesnosti se totiž nevědomě a podvědomě snaží uspokojit i své potřeby duchovní. To ale možné není a proto jejich duchovní složka osobnosti zůstává trvale nenaplněná, čehož nevyhnutelným důsledkem nenaplnění celého bytí.

V základním členění má totiž každý z nás tři složky osobnosti. Složku tělesnou, složku duševní a složku duchovní.

Čistě tělesné uspokojování souvisí jednoznačně s naší tělesností. Je to uspokojování těch nejnižších pudů a jeho dokonalým příkladem je poskytování takzvané "lásky za peníze". Jde o prostituci, nebo třeba také o sebe uspokojování, nebo jiné, zvrácené praktiky uspokojování svých nejnižších tělesných pudů, bez jakékoliv duševnosti.

Druhým, vyšším stupněm je uspokojování duševní složky osobnosti, projevující se snahou najít svou spřízněnou duši, se kterou by bylo možné utvořit harmonický vztah. Jde zde o uspokojení a naplnění touhy po partnerské lásce, založené na duševním porozumění a duševní spřízněnosti.

V minulosti mělo takové hledání vzájemné spřízněnosti, která jediná je předpokladem fungujícího partnerského vztahu mnohem větší vážnost, jako je tomu dnes. Projevovalo se to tím, že k prvnímu tělesnému spojení dvojice docházelo většinou až po relativně delší době, která byla ve skutečnosti určena k tomu, aby se potenciální partneři dobře vzájemně znali a měli si možnost uvědomit, zda je mezi nimi opravdu určitá spřízněnost duší, nebo ne. Proto bylo také třeba v křesťanství zažité, že ke vzájemnému tělesnému spojení partnerů mohlo dojít až po uzavření manželství.

Tím vším bylo sledováno jediné: Najít odpovídajícího partnera, který by byl našim co nejdokonalejším duševním doplněním, čímž by došlo ke vzájemnému uspokojení duševní složky osobnosti obou partnerů.

Tělesné spojení takových dvou lidí, kteří se duševně našli, může být pak právě prostřednictvím jejich vzájemné oboustranné duševní lásky pozvednuté na mnohem vyšší stupeň. Již to totiž v žádném případě není pouze to čistě pudové. Již je to vzájemný, láskyplný vztah dvou lidí, který automaticky dává nový, vyšší a ušlechtilejší rozměr i jejich tělesnosti.

Žel v současnosti, pod vlivem abnormálního a úpadkového vyzdvihování tělesnosti, ať již ve filmech, reklamách, časopisech, na internetu, v módě a jinde dochází k prvnímu tělesnému styku mezi potencionálními partnery po druhém, nebo třetím rande. To znamená, že lidé se vůbec hlouběji duševně neznají, nepoznávají a do popředí kladou pouze to tělesné. Není se pak co divit, že v současnosti krachuje téměř každé druhé manželství.

No a nyní přejděme k duchovní složce osobnosti.

Tak, jak může být uspokojena duševní složka naší osobnosti prostřednictvím doplňkové duše našeho partnera, tak, jak prostřednictvím naší vzájemné partnerské duševní spřízněnosti může být legitimní uspokojena i tělesně pudová složka naší osobnosti, stejně legitimním způsobem nás vnitřně žádá o své uspokojení i duchovní složka osobnosti. K její adekvátnímu uspokojení však může dojít pouze prostřednictvím vybudování určitého vztahu k Bohu. Vztahu, který je ve Starém Zákoně přirovnáván ke vztahu nevěsty a Ženicha, ve kterém se nevěsta radostně, plně a bezvýhradně oddává svému Ženichovi.

Osobně znám mnoho partnerství, ve kterých si muž a žena vzájemně duševně velmi dobře rozumějí. Lze tedy říci, že žijí v určitém duševním souladu a že se duševně našli. Že vzájemným harmonickým vztahem dokázali opravdu naplnit a uspokojit duševní složku vlastní osobnosti.

Dále to však žel nejde, protože z hlediska jejich víceméně materialistické životní orientace dosud nepřekročili hranici směrem k duchovnímu a tím pádem nemohli nikdy dojít k uspokojení a naplnění potřeb svého ducha, protože takovou ambici nikdy ani neměli.

To ale znamená, že i přes dokonalé uspokojení své duševní složky osobnosti, jakož i z něj vyplývajícího uspokojení tělesnosti musí zůstat tito lidé navždy v nejvnitřnější části své bytosti nenaplnění.

Neboť ve skutečnosti můžeme naši duši, její potřeby a její naplnění přiřadit k tomu nejjemnějšími výkvětu hmotnosti, zatímco potřeby naší tělesnosti k hmotnosti nejhutnější, avšak náš duch a jeho touha po uspokojení a naplnění stojí nad jemnou i hrubou hmotností univerza a proto nemůže být uspokojena ničím hmotným. Potřeby našeho ducha mohou být uspokojeny a naplněny pouze tím, co k nám proudí od Boha prostřednictvím jeho Ducha. Jedině Pan může naplnit a uspokojit naši nejhlubší a nejvnitřnější podstatu. Nic jiného!

Z tohoto důvodu se například v minulosti mnozí takzvaní "svatí" dobrovolně zřekli uspokojování téměř všech svých potřeb, aby nebyli ničím rozptylováni a mohli se soustředit pouze na hledání spojení se Světlem Nejvyššího.

Je však ale nutné zdůraznit, že podobné odříkání se svých potřeb není vůbec nutné. Zcela totiž postačí, když si uvědomíme, že máme i potřeby svého ducha, o kterých naplnění a uspokojení bychom se měli snažit souběžně s naplňováním a uspokojováním potřeb své duše a svého těla.

Jaké jsou to tedy ty duchovní potřeby, které bychom se měli snažit uspokojit?

Cítíte touhu po dobru? Po tom, aby se vám vše dobře dařilo a vše kolem vás bylo pouze dobré?

Cítíte touhu po tom, aby se s vámi a kolem vás jednalo pouze spravedlivě?

Cítíte touhu po tom, aby se s vámi a ve vaší blízkosti jednalo pouze čestně?

Cítíte touhu po prožívání radosti, štěstí a harmonie?

Toužíte po tom, aby mělo vaše bytí nějaký vysoký a ušlechtilý smysl?

Toto vše a ještě mnoho jiného patří mezi touhy a potřeby našeho ducha, jejichž naplnění se nám může dostat pouze prostřednictvím Světla Nejvyššího. Avšak vždy jen v takové míře, v jaké se my samotní snažíme o dobro, spravedlnost, čestnost, nebo poznávání a naplňování skutečného smyslu vlastního bytí.

Člověče, v první řadě ty sám se usiluj o dobro a dostane se ti dobroty Boží, která má mnohem vyšší cenu než všechno, co ti může nabídnout tento svět.

Člověče, v první řadě ty sám se usiluj o spravedlnost a Spravedlnost Nejvyššího se bude nad tebou vznášet.

Člověče, v první řadě ty sám se usiluj o lásku a ohleduplnost ke všem lidem kolem sebe a požehnání Lásky Pána všech světů se nad tebou rozprostře.

Člověče, usiluj o poznání a naplnění pravého smyslu vlastního bytí a požehnání Tvůrce univerza rozkvete v tvém nitru v podobě štěstí a radosti, které dají tvému ​​bytí plnocennost.

Člověče, pouč se od všech takzvaných "svatých", kteří se zbytečně zříkali svých potřeb jen proto, aby dosáhli spojení s Pánem. Pokud totiž chtěli tohoto spojení tak velmi dosáhnout, zcela určitě by se jim to podařilo i při jejich přiměřeném uspokojování, protože Pán všech světů od nás nevyžaduje žádný asketizmus.

Rozhodně se je ale třeba hluboce zamyslet nad tím, jaká musí být síla prožívání spojení se Světlem Pána, pokud se lidé byli kvůli tomu ochotni vzdát všeho ostatního. Neboť skutečně, lidské oko nevidělo a ucho neslyšelo, co připravil Pán pro ty, kteří jej milují. No a odlesk této neuvěřitelné nádhery, velkoleposti a velebnosti může při dosažení spojení se Světlem Nejvyššího prožívat ve svém přiměřeném odstupňování již také člověk zde na zemi.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

skandian

skandian | 22. 02. 2017, 17:11:16 | více příspěvků | napsat uživateli

nějaké s dlouhodobým účinkem

Altheera1

Altheera1 | 20. 02. 2017, 23:33:09 | více příspěvků | napsat uživateli

!2!!2!!2!!2!

EL.pH

EL.pH | 20. 02. 2017, 17:46:19 | více příspěvků | napsat uživateli

tpč, co tenhle člověk bere za drogy? !20!

othon

othon | 20. 02. 2017, 17:44:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Človeče buď človekom! Aj v intimite!


Vopred upozorňujem, že tento text je určený iba ľuďom, ktorí akceptujú duchovný rozmer bytia. Mnohí z nich sa totiž domnievajú, že ak uzavrú cirkvou posvätený manželský zväzok znamená to, že pri uspokojovaní svojej telesnosti môžu v rámci neho robiť absolútne čokoľvek. Že úplne všetko, čo činia pri plnení svojich manželských povinností je tým pádom prípustné a počestné.

Toto je ale zásadný omyl, pretože skutočnú posvätnosť môžu dať vzájomnému telesnému spojeniu iba partneri samotní, pričom rôzne nemravné, ba až zvrátené praktiky ich manželskú intimitu poškvrňujú a znečisťujú. A nijaká sviatosť manželstva na tom nemôže absolútne nič zmeniť. Nemôže posvätiť a očistiť to, čo je nemravné a nečisté.

Tí, ktorí chcú stáť v tomto smere správne tak, ako by ako skutočné ľudské bytosti stáť mali si musia uvedomiť, že k manželskému telesnému aktu je treba pristupovať s určitou mierou čistoty a ušľachtilosti. To môže ich pudovo zmyselnú vášeň pozdvihnúť na vyššiu, ušľachtilejšiu a ľudskej bytosti dôstojnejšiu úroveň.

Vezmime si napríklad skutočnosť, že zvieratá zostávajú pri tomto akte čisté a prirodzené. Ale ľudia nie, pretože práve ich rozum, ktorý zvieratá nemajú, sa im stáva kameňom úrazu. Pretože mnohokrát práve vo svojej mysli a fantáziách strhujú tento akt do nízkosti, ba často až do zvrátenosti.

A jedinci, ktorí nie sú ešte celkom mravne otupení to aj jasne cítia, avšak pokiaľ žijú v manželskom zväzku, posvätenom nejakou cirkvou uspokojujú sa zvyčajne tým, že práve oným cirkevným posvätením je to úplne v poriadku. Tým ale iba prehlušujú vlastné svedomie, ktoré každú bytosť upozorňuje, že pri uspokojovaní svojej telesnosti prekročila hranicu od mravne, a teda duchovne akceptovateľného k mravne i k duchovne neakceptovateľnému. Že človek prekročil určitú hranicu a klesol pod vlastnú dôstojnosť.

Tieto skutočnosti vyciťuje naozaj každý, či už veriaci, alebo neveriaci. Záleží čisto iba na jednotlivom človeku, či bude akceptovať tiché napomínanie svojho svedomia a bude sa snažiť aj pri tomto akte zachovávať určitú úroveň mravnosti a ušľachtilosti, hodnej bytosti zvanej človek, alebo bude toto vnútorné nabádanie ignorovať a svojim oddávaním sa nemravnosti a nízkosti klesne hlboko pod vlastnú úroveň.

Treba totiž vedieť, že pri vysokých kritériách mravnosti sú ľudia schopní dosiahnuť až čohosi takého, ako je nepoškvrnené počatie. To jest počatie, pri ktorom nie je vzájomné telesné spojenie poškvrnené zmyselnou nečistotou, čoho nevyhnutným dôsledkom musí byť úplne iná kvalita plodu, ako pri počatí zmyselnosťou poškvrnenom.

Bude preto určite veľmi poučné pozrieť sa na to, ako tomu bolo v skutočnosti v prípade Márie z Nazareta. Mária mala vnútorné videnie, v ktorom jej bolo zvestované, že sa jej narodí Boží Syn a že bude počatý z Ducha Svätého.

Na zemi sa však môže zrodiť nový človek jedine zo vzájomného telesného spojenia muža a ženy, pretože práve takto to funguje v zákonitostiach nášho univerza, utvorených podľa Vôle Stvoriteľa.

A Syn Boží, ktorý ku nám zavítal na našu zem napokon sám zdôraznil, že neprišiel zákony rušiť, ale naplniť. A preto musel byť aj v prípade jeho pozemského príchodu naplnený zákon nevyhnutného spojenia muža a ženy, predchádzajúci zrodeniu každého nového človeka.

Tentokrát však išlo o počatie nepoškvrnené, pretože Mária, vnútorne silno upriamená na splnenie veľkého prisľúbenia zo Svetla, prežila nepoškvrnené telesné spojenie s rímskym stotníkom Kreolom, ktorého milovala. Kreolus jej sľúbil, že po svojom návrate do Ríma požiada cisára o ukončenie svojej vojenskej služby, vráti sa do Nazareta a vezme si Máriu za manželku.

Ale žiaľ, trvalo to tak dlho, že Mária kvôli pokračujúcemu tehotenstvu, ako i kvôli židovským zvykom už nemohla viac čakať a preto bola duchovne privedená k Jozefovi, ktorý sa mal stať jej náhradnou pozemskou ochranou a záštitou.

No a napokon v čase, kedy do rastúceho detského telíčka vstupuje duša, do lona Márie z Nazareta zostúpil prostredníctvom Ducha Svätého Syn Boží Ježiš.

Čo však má byť vzhľadom k našej téme týmto všetkým povedané? No predsa to, že ideálu nepoškvrneného počatia môže na zemi dosiahnuť každý ľudský pár, ktorý bude pri telesnom spojení dbať o čistou a ušľachtilosť. A to tým, že budú ľudia vo svojej mysli i v celom svojom živote upriamení k vysokým a vznešeným ideálom, ako je dobro, láska, ohľaduplnosť, čestnosť, vnútorná čistota a duchovnosť.

Za takýchto okolností ich to potom nebude ani pri telesnom spojení strhávať nadol, až k živočíšnej zmyselnosti, čím sa ich telesné spojenie, ako i počatie z neho stane nepoškvrneným. Nepoškvrneným nízkou zmyselnosťou, ale ušľachtilé a ľudskej bytosti hodné.

A ak sa ušľachtilé vnútorné naladenie v zmysle vyššie spomínaných hodnôt stane úplne prirodzeným a bude teda prirodzene pokračovať aj po počatí, duša, ktorá sa v príslušnom čase vtelí do tela plodu nemôže byť iná, ako krásna a ušľachtilá, pretože budúca matka si práve stavom svojho vnútra takúto dušu pritiahla. Lebo jednoducho ovocím ušľachtilosti môže byť len ušľachtilosť, zatiaľ čo ovocím nízkosti môže byť len nízkosť.

Takýmto spôsobom môžu teda ľudia svojim prístupom k intimite posúvať náš svet k lepšiemu, vyššiemu a krajšiemu. Alebo ho môžu naopak strhávať stále nižšie a hlbšie, až do úplnej mravnej a neskôr nevyhnutne aj reálnej skazy.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 300 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑