Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 269 příspěvků a shlédlo ji 4543 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

othon

othon | 29. 08. 2016, 17:25:04 | více příspěvků | napsat uživateli

Neobvyklý obraz Stvořitele, který požaduje

Existuje několik velmi vážných skutečností, které by si měl člověk dneška zvlášť uvědomit. V první řadě fakt, že existuje Stvořitel, ze kterého Vůle vše vzniklo a jehož Vůlí je vše udržované. Jeho Vůle je z tohoto důvodu určující a rozhodující pro vše, co existuje ve stvoření. Je proto jednou z nejlegitímnějších požadavků Tvůrce a Majitele stvoření vyžadovat od každého tvora, který smí žít v jeho stvoření poznání a naplňování jeho Vůle.

Dále si je třeba uvědomit, že celá ta tisíciletí života na zemi byly darovaným časem určeným k tomu, abychom toto nejdůležitější poznání pochopili a zrealizovali ve svém životě.

Dále si je třeba zvlášť uvědomit, že čas milostiplného čekání na to, dokud to člověk pochopí a zrealizuje není nekonečný. Musí si uvědomit, že i všechny lidské představy přesahující trpělivost Boží má své hranice. Musí si prostě uvědomit, že jednou čas našeho učení skončí a další prostor, další možnost života ve stvoření dostanou už jen ti, kteří jej správně využili. To jest ti, kteří pochopili jednu z nejzásadnějších pravd, jaká vůbec existuje, a sice jsoucnost bezvýhradné svrchovanosti Vůle Nejvyššího v díle stvoření a z ní pramenící životní nutnost podřídit se této Vůli.

No a dále si je třeba uvědomit, že Stvořitel, Pán a Vládce univerza disponuje mocí i prostředky k tomu, aby pokud k podřízení lidí nedojde dobrovolně, přivodil jej silou své moci i proti jejich vůli.

No a nakonec by si měl každý člověk uvědomit, že se nezadržitelně blíží den, ve kterém má v celém stvoření zvítězit Vůle Nejvyššího. A to i na naší Zemi.

O všech výše zmíněných skutečnostech nám říká následující podobenství:

"Jeden člověk zasadil ve své zahradě strom. Když vyrostl, každý rok k němu chodil a čekal, kdy přinese ovoce. Když však ovoce stále nepřinášel, řekl nakonec svému zahradníkovi: "Vykácej jej, vždyť pročež bude dále využívat zem?" Zahradník však řekl: "Pane, počkej ještě rok. Okopu jej, pohnojím jej, a pokud ani pak nepřinese ovoce, dáš jej skácet."

Jaká je skutečná totožnost hlavních aktérů podobenství a co nám jím má být vlastně řečeno?

Člověkem který zasadil strom je Stvořitel, stromem je člověk a zahradou je stvoření. Byl to Stvořitel, který člověku daroval možnost vědomého bytí ve svém stvoření, za co s plným právem Majitele od něj očekává přiměřené ovoce. Ovocem má být odpovídající míra dobrotivosti srdce, odpovídající míra čistoty a ušlechtilosti lidského nitra, čili čistoty myšlenkového života a odpovídající míra ochoty člověka poznávat Vůli Nejvyššího a žít s ní v souladu.

Podobenství nám však žel také říká, že ovocný strom, čili člověk dlouhodobě nepřinášel žádné ovoce a proto se jej ten, kdo jej zasadil rozhodl skácet.

Jde o nesmírně vážnou věc! Znamená totiž, že Stvořitel už jednou zlomil hůl nad nehodným pozemským lidstvem a jako neužitečný strom se jej rozhodl odstranit ze svého stvoření.

Kdo však je oním zahradníkem, který prosil Majitele zahrady o roční odklad? Zahradníkem, který se rozhodl poskytnout neplodnému stromu zvýšenou péči?

Oním zahradníkem je Boží Láska, která dala lidem poslední šanci. Boží Láska, která je protipólem Boží Spravedlnosti. A Pán z této Lásky přišel na zem, aby ji zkypřil svým Slovem. Aby zemi daroval své Slovo. V něm bylo lidstvu ukázáno, jak má správně myslet, mluvit a jednat tak, aby bylo schopno v co nejkratší době přinést ovoce, oprávněně požadované Majitelem zahrady.

Znamená to tedy, že čas, ve kterém v současnosti žijeme je časem nastaveným. Znamená to, že lidstvo žije v nastaveném čase, v němž má, ba musí přinést požadované ovoce. Lidé jej už prostě musí přinést pokud nechtějí, aby byly nakonec vymýceni jako neužitečné stromy, které pouze zneužívají zem.

Taková je holá pravda o člověku, žijícím ve stvoření. Taková je nepohodlná, nechtěná a nepříjemná pravda těchto dnů. Pravda, která žel nezaznívá z kazatelen, ani z úst duchovních učitelů a mistrů, protože to není nic, co by by se jejich stoupencům dobře poslouchalo.

Žádné lidské uhýbání a mlžení však nemůže nic změnit na oné tvrdé pravdě o ostří sekery, svištící vzduchem směrem ke kmenů všech stromů, které nechtějí přinášet Stvořitelem právem požadované ovoce.

Láskou Boží nastavený čas se pomalu blíží ke konci a ocelová sekera v rukou Boží Spravedlnosti zanedlouho vytne všechny neužitečné stromy z nádherné zahrady tohoto stvoření, jejíž součástí je i naše Zem. Kdo bude mezi nimi, může si za to sám pro svou vlastní lhostejnost.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 22. 08. 2016, 16:47:44 | více příspěvků | napsat uživateli

Nedoceněná potřeba změny způsobu myšlení

Klíč k tajemství šťastného a míruplném lidského života leží ukrytý v našem nitru. Skrývá se v našem vnitřním životě. V kvalitě našeho vnitřního života! V dobru, čistotě, spravedlnosti a ušlechtilosti, které ve svém nitru vědomě pěstujeme a podporujeme. V tom, že se již ve svém nitru straníme každého zla, každé nečistoty a každé nespravedlnosti.

Pokud totiž budeme právě takto činit, začne se všechno kolem nás postupně přetvářet k lepšímu, protože úplně všechno, co na naší planetě prostřednictvím lidí vzniká má svůj původ v lidské mysli. Neboť na tomto světě neexistuje zcela ničeho, co by nejdříve nepovstalo v mysli člověka. Naše myšlení je epicentrem všeho. Je jádrem a základnou, kde se vše nejdříve zformuje, aby se pak následně zformovalo i navenek, zcela viditelně.

V poznání této skutečnosti spočívá nesmírná důležitost! Kvalitou našich myšlenek můžeme totiž velmi výrazným způsobem přispívat k budování, nebo k ničení! A protože žel lidé o těchto skutečnostech obecně nic nevědí, jejich nesprávné a neušlechtilé myšlení otravuje život kolem nás jako jed.

Pochopme to přece a vyvoďme z toho pro sebe nevyhnutelné důsledky, protože v tomto poznání spočívá všechno! Jak vzestup, tak i pád!

Vždyť co dobrého může jednotlivcům, národům i celému lidstvu přinést neustálá tvorba a pěstování myšlenek závisti, nenávisti, zloby, nevraživosti, chamtivosti, vypočítavosti, nadřazenosti, kariérismu, touhy po moci a mnohého jiného, stejného druhu?

Lhostejnost a podceňování těchto skutečností není na místě! Pochopme přece, že to, co jsme v každodenní realitě nuceni prožívat je ve skutečnosti odrazem způsobu našeho myšlení. Vnější poměry nám totiž jako v zrcadle ukazují, jakými opravdu vnitřně jsme. Jaká je kvalita našeho vnitřního, myšlenkového a pocitového života.

Můžeme samozřejmě ignorovat vše, co zde bylo řečeno a i nadále ve svém nitru přechovávat myšlenky špatné a nečisté. Myšlenky, které konstruktivním způsobem nerespektují železný chod vesmírných zákonitostí. V logice fungování stvoření nám to však nutně přinese pouze nepohodu, zlo a neštěstí.

A pokud i přesto zůstaneme slepými a hluchými vůči nespornému faktu, že úplně všechno má svůj počátek v naší mysli, můžeme očekávat jen stále větší stupňování zla a negativity. Bude to k nám přicházet jako údery, snažící se nás vyburcovat z dosavadní lehkomyslnosti v nazírání na náš osobní vnitřní život a jeho kvalitu.

A pokud nakonec nedojde k pochopení a nezbytnému zkvalitnění vnitřního života lidstva, budeme právě prostřednictvím našich vnějších poměrů neúnavně a neustále burcování z naší lehkomyslnosti údery stále těžšími. Údery, které ve svém postupném navyšování až do neúnosnosti nakonec vynutí bezpodmínečné akceptování všech, výše uvedených skutečností.

Není jiné cesty! Musíme se sklonit! Musíme se stát konečně lidmi, jejichž vnitřní život je čistý, ušlechtilý, čestný, mravní a spravedlivý. Čím dříve k tomu dojde, tím dříve se vzájemné vztahy lidí kolem nás i v celé společnosti začnou i navenek transformovat do podoby ušlechtilosti, čestnosti, mravnosti a spravedlnosti.

Neboť lidé, jednotlivci, ale i celé národy mohou žít pouze v takových poměrech, jaké si kvalitou svého vnitřního života zaslouží. Tyto dvě věci jsou spojenými nádobami. Takovým způsobem se totiž projevuje dokonalá vesmírná Spravedlnost, jejímž prostřednictvím se každému z nás dostává v poměrech a v realitě, ve které musí žít přesně toho, co si zaslouží. To znamená toho, jaký vnitřně je a čím se vnitřně zabývá.

Možná tedy právě dnes nastává čas k rozhodujícímu obratu! K obratu, který může a při správném pochopení a úsilí o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života dokonce musí přinést více radosti a světla do života jednotlivců a dosud nevídaný rozmach všem národům i celé lidské civilizaci.

Nepromeškejme to! Ještě je čas! Neboť nakonec může naopak nastat chvíle, kdy náš nesprávný způsob myšlení dá do chodu takové negativní věci, které již nebude možné zvrátit. Pak bude muset celé lidstvo, každý národ i každý jednotlivec vypít námi samými naplněn kalich hořkosti a utrpení až do dna.

Vždyť doslova každý den jsme prostřednictvím současných médií konfrontováni s mnoha tragickými a bolestnými událostmi v různých koutech světa. Co se ale bude muset ještě udát, abychom se opravdu zamysleli nad skutečnými příčinami toho, proč se věci dějí právě takovým způsobem? Co bude muset ještě přijít, aby nás to donutilo uvědomit si, že všechno, k čemu dochází povstává z negativity našeho vlastního způsobu myšlení?

Dnes je ještě čas, abychom to pochopili relativně bezbolestně. Zítra však již může dojít k tomu, že nás k pochopení těchto skutečností začnou tisknout události, které nám v železném chodu zákonů našeho univerza přinesou mnoho zbytečného utrpení.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 15. 08. 2016, 16:45:10 | více příspěvků | napsat uživateli

Nevědomost? Egoismus? Bláznovství? Nebo všechno dohromady?

Nezvykle tvrdým způsobem budeme hovořit o problému, který dokonale odhaluje míru lidského odtržení od přírody a tím od schopnosti chápat a porozumět tomu nejjednoduššímu a nejpřirozenějšího dění kolem nás.

Lidstvo si totiž vytvořilo svůj vlastní svět se svými vlastními hodnotami a bezohledně nimi šlape po hodnotách velkého celku univerza, jehož je součástí. Avšak tímto pádem součástí škodlivou, nepřátelskou a destruktivní! Je chorobou části velkého celku univerza. Je chorobnou částí, které byl v nekonečné lásce darovaný čas k tomu, aby se prostřednictvím poznání a přehlédnutí okolní reality konečně uzdravila.

Pokud ale bude zhoubná nemoc této části přetrvávat, bude prostě muset být oddělena ostrým řezem, aby donekonečna neotravovala harmonii velkého celku nádherného univerza.

O co konkrétně jde?

První polovina července 2016 se vyznačovala vedry, výrazně přesahujícími 30 stupňů Celsia. Užitkové rostliny živořili a příroda trpěla suchem. Horka značně znepříjemňovali život zejména starším lidem, ale daly zabrat i mladším.

A pak, jakoby na zavolání přišla první vlna dešťů, která byla pro všechny doslova požehnáním. Pro užitkové rostliny, pro přírodu i pro lidi, protože kromě tak potřebné vláhy přinesla i osvěžující ochlazení.

Po dvou, třech dnech přibližně 25 stupňových teplot byla však již půda suchá, protože předchozí deficit vláhy byl velmi velký.

O víkendu přišla druhá vlna dešťů. Pršelo celou sobotu i část neděle. Půda byla až do hloubky promočená a výrazné ochlazení umožnilo dokonalé využití vláhy rostlinami, jakož i jejich regeneraci po období sucha.

Příroda ožila. Vedry a suchém vybledlá barva zeleně se stala sytou a svěží. Bylo očividně evidentní, že z hlediska přírody šlo jednoznačně o požehnání.

V denním tisku se však právě během zmíněného deštivého víkendu objevil článek s názvem: "Počasí se zlepší až po deštivém víkendu." Psalo se v něm zhruba toto: "Ošklivé počasí, déšť a vítr nás budou sužovat hlavně v sobotu. V neděli by mělo být přeháněk méně, ale počasí určitě nebude vhodné ani na koupání či opalování. Zlepšovat se to začne až v průběhu následujícího týdne. V pondělí by už hrozba deště měla být menší a v dalších dnech budou teploty ze dne na den stoupat.

Nešťastní jsou zejména provozovatelé koupališť. Manažer jednoho z nich řekl: Jakmile se zhorší počasí, respektive lidé si jenom vyslechnou horší předpovědi, následující den na koupaliště nepřijdou. Tehdy je to hotová katastrofa. "

Tolik článek. Co však má být tímto všem řečeno?

Před naším zrakem se zde v plné nahotě odhalují dva diametrálně odlišné pohledy na realitu, či dokonce dvě zcela rozdílné reality. Jedna je realitou přírodního dění, které je člověk součástí a která jej prostřednictvím zemědělských produktů živí. Druhou je realita světa lidí. Realita, beroucí v úvahu pouze co největší zisky, bez ohledu na cokoliv jiného.

Pro přírodu byl tedy déšť a ochlazení doslova požehnáním, avšak pro člověka moderní doby, odtrženého od přírody naopak neštěstím. "Hrozba deště", jak se vysloveně píše ve výše uvedeném článku totiž atakuje výši zisků a možnosti užívání si.

Pokud se tedy pokusíme vše obrazně vyjádřit způsobem, zjednodušeným na maximální možnou míru, na jedné straně máme chléb a obživu a na straně druhé zisky a konzum.

Na jedné straně máme přírodu, přirozenost a chléb. Na druhé straně zisk a užívání si, které neberou v úvahu potřeby přírody, i když paradoxně člověk sám je její součástí. Ona jej živí a je tedy na ni bytostně odkázán.

Postoj moderního člověka je však postojem absolutního egoismu, který si špiní do vlastního hnízda. Jeho postoj je postojem neuvěřitelné zaslepenosti a obludného sobectví, ignorující vlastní přirozenost. Je to postoj bezohledného výrostka, který ztratil nejelementárnější úctu vůči své matce přírodě. Tato vyšinutá bytost vnímá totiž dar a požehnání jako hrozbu. Požehnání deště jako hrozbu ušlého zisku. Jde o postoj nepochopitelné a vrcholné zvrácenosti, projevující se spíláním místo vděčnosti za příchozí požehnání. Neboť déšť, za který by měli lidé děkovat tak, jak to dělali naši předkové, ještě spojení s přírodou, vnímáme dnes ve svém pomatení jako cosi špatného, ​​co kříži naše plány. Jako hrozbu! Až sem to dopracoval moderní člověk! Stal se žel už prostě neschopným rozpoznávat dobro od zla a skutečné hodnoty od prázdných pseudo hodnot.

Člověče, co se to jen s tebou stalo? Proč a kvůli čemu zapíráš sebe samého? Proč zapíráš své přirozené propojení s přírodou a s velkým celkem univerza? Proč se stavíš proti němu? Copak opravdu dopustíš, aby peníze, zisk, materialismus, konzum a užívání si zabili v tobě člověka? Aby zabili v tobě lidskost, jejíž jednou z nedílných součástí je pevná vazba s přírodou? Z její přirozenými cykly a tím s jednoduchostí a přirozeností skutečného bytí? Jak dlouho si myslíš, že ve svém nepřátelství a odtržení od přírody můžeš čelit obrovské síle celku, který reprezentuje?

Člověče, uvědom si přece, že nejsi ničím a že síla celku tě odvane jako zrnko prachu, když už bude mít dost tvé bezohlednosti a tvého egoismu, upřeného pouze na sebe. Neboť za současné situace tvého vlastního sebe uvěznění v pomýlené realitě hmoty, peněz, konzumu a zisku si jenom chorobným vředem, kazícím nádheru tohoto stvoření. Si škůdcem harmonie a jednoduché přirozenosti, protože kromě svého bytostného spojení s přírodou postupně ztrácíš i všechny ostatní, vyšší a vznešenější hodnoty, jako je čest, spravedlnost, dobro, nebo ušlechtilost. Ztrácíš, nebo už ani nemáš žádný zájem o věci vyšší a hmotu přesahující. Tímto způsobem si však sám sebe odstřihl od všeho, co má trvalou hodnotu a celou svou duší ses přimkl pouze k hodnotám prázdným a pomíjivým.

Ale tak, jak jsou pomíjivé hodnoty, kterým teď věříš, tak rychle pomine i ten poslední zbytek času, ve kterém ti to bylo ještě tolerováno. A tolerováno ti to bylo proto, abys konečně pochopil a přehlédl. Aby ses konečně stal člověkem, protože ta sobecká kreatura, odtržená od přirozenosti a od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot, jakou si dnes nemůže v nádherném celku tohoto stvoření již dlouho obstát. Neboť nakonec právě ty přírodní síly, proti kterým tak pyšně a zpupně stála ji jako nečekaný mořský příval strhnou do nenávratna.

Jste blázni a sobci, protože ve dnech veder a sucha mluvíte o hrozbě deště! Vy sobečtí blázni vězte však, že je tu úplně jiná, skutečná hrozba, o které nic netušíte a která visí nad vašimi hlavami! Hrozba úplného vymazání vaší, od reality odtržené osobnosti z tohoto stvoření, protože už nejste s ním schopni absolutně v ničem soucítit.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 8. 08. 2016, 17:12:16 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč mě iritují předpovědi kolapsu civilizace?

Před nedávnem jsem se na internetu setkal s textem, který hovořil o možnostech přežití po kolapsu civilizace. Článek byl napsán formou testu. Podle počtu získaných bodů dostal čtenář určitý komplexní obraz o možnostech svého osobního přežití, nebo nepřežití takové krizové situace.

Otázky v testu se týkaly oblastí, jako je fyzická kondice, jídlo a zásoby, přístup k pitné vodě, zdravotní zručnost a vybavenost, možnost tepla a úkrytu, momentálně dostupná finanční hotovost, nebo zbraní a ochrany bezpečnosti.

Pokud se trochu hlouběji podíváme pod povrch světového dění, musíme chtě nechtě přiznat, že žel podobné články mají své opodstatnění. Že lidé by prostě měli být připraveni a počítat i takovou alternativou.

Co je ale pak na tom tak iritující?

Všechny informace podobného druhu, které žel vzhledem ke stavu současné společnosti mohou mít svou cenu se přece jen vyznačují určitým druhem slepoty. Slepoty, způsobené omezeným vnímáním života, zaměřeného pouze na hmotné. V našem konkrétním případě v omezení záchrany pouze na záchranu čistě hmotného druhu. Čili pouze na čistě fyzické přežití.

Mnozí si tedy na jedné straně uvědomují, že naše civilizace se řítí ke kolapsu, avšak na druhé straně jsou schopni uvažovat o svém vlastním přežití jedině stejným způsobem, kvůli kterému se kolaps přibližuje. Čili pouze způsobem hmotným, materiálním a fyzickým.

A právě v tomto tkví ona, nesmírně iritující, ba až pobuřující skutečnost. Lidé se totiž vůbec neptají na příčiny, jejichž poznáním a eliminací by se ještě dalo mnohé zachránit. Lidé uvažují jedině o zachování vlastního života a neuvědomují si, že právě jejich dlouhodobě egoistický a materialistický způsob uvažování má příchozí zhroucení na svědomí.

Nadchází však čas, kdy si budeme muset konečně uvědomit, že takto to dál jít nemůže. Kdy si budeme muset uvědomit, že člověk vždy byl a je přece jen více, než hmota a tělesné funkce. A proto jeho myšlení, snažení a životní úsilí nemůže a nesmí být zaměřeno pouze na hmotu. Takový druh omezenosti a osobnostní degradace v nás totiž aktivuje jen samé negativní vlastnosti, jakými jsou sobectví, chamtivost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, plytkost, nečestnost, nespravedlnost a mnohé jiné.

A to pak vyvolává konflikty, nedorozumění, spory, násilí a války. Lidstvo drancuje Zemi a přírodu, znečišťuje vodu a vzduch. Preferováním scestných hodnot spějeme ve své slepotě, omezenosti a bezohlednosti k velkému celosvětovému kolapsu.

Člověk však, jak již bylo řečeno, vždy byl a vždy bude více než hmota. Člověk je totiž bytost duchovní. No a právě v našem vzdalování se od hodnot ducha a zaměřování se pouze čistě na hmotné se skrývá pravá příčina toho, že jsme to jako civilizace nakonec dotáhli až k hranici katastrofického zhroucení.

Tato příčina tedy tkví v našem vzdalování se od hodnot ducha, tvořících nejelementárnější pilíř samotné lidskosti. Tkví v odklonu se od nejpřirozenější lidské touhy po hledání čehosi vyššího a vznešenějšího, co hmotu přesahuje.

Tímto způsobem se začala vytrácet skutečná lidskost, stojící na hodnotách spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, skromnosti, jednoduchosti, ušlechtilosti a přirozené duchovnosti.

Příklonem lidí pouze k hmotnému začali naopak bujet a rozrůstat se všechny, již jednou zmíněné negativní lidské vlastnosti, s takovou omezeností spojené, jako jsou nespravedlnost, nečestnost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, chamtivost, povrchnost, neušlechtilost, nízkost, zkaženost a mnohé jiné.

Tak byla nastoupena cesta, která ani nemůže vést nikam jinam, než k totálnímu zhroucení. No a v tušení tohoto nezbytného konce se lidé opět mylně domnívají, že přežije pouze člověk svalů. Člověk hmoty. Člověk, který bude mít nejlepší kondici, nejvíce zásob a bude i po ostatních stránkách dobře materiálně připravený.

Vše bude ale úplně jinak! Tam totiž, kde je jen tělo, se shromáždí supi! To znamená, že pouze čistě tělesné a materiální nebude moci tentokrát obstát. Tentokrát bude totiž moci skutečně obstát pouze to, co v sobě ponese také hodnoty ducha!

Kdo totiž hodlá zachránit pouze svůj hmotný život, ztratí jej! Každý člověk bez hodnot ducha je již tedy teď v podstatě mrtvý. Avšak na druhé straně, kdyby snad někdo i fyzicky zemřel, na základě jeho vnitřního naladění k hodnotám ducha bude žít.

K vysokým a ušlechtilým duchovním hodnotám vzhlížející člověk nemůže proto v nadcházející době absolutně nic ztratit, zatímco člověk materialistický ztratí svou fyzickou smrtí absolutně všechno.

Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že se nemáme i hmotně zodpovědně připravit na možnou eventualitu fyzického přežití v případě velkého celosvětového kolapsu. Nicméně naše příprava nesmí v žádném případě zůstat pouze čistě hmotnou, protože pokud se zodpovědně nepřipravujeme také duchovně, nebude nám to nic platné. Rozhodující budou totiž tentokrát především hodnoty ducha.

A je tu ještě jedna velmi vážná věc, která je zvláště iritující na všech předpovědích kolapsu civilizace. Je jí skutečnost, že jejich šiřitelé si vůbec nekladou otázku, jak by se ještě dalo tomuto kolapsu zabránit, či případně, jak by se v dnešní době ještě dali minimalizovat jeho důsledky na nejnižší možnou míru. Jestliže totiž už lidstvo ve své slepotě a tupé materialistické omezenosti promeškalo možnost odvrácení kolapsu své pokřivené civilizace, možnost minimalizace jeho účinků tu stále ještě je! A tato možnost spočívá v obratu co největšího počtu lidí k duchovním hodnotám.

Je proto doslova trestuhodné, když nám někdo mluví o příchozím zhroucení civilizace a o tom, abychom se na něj dobře materiálně a fyzicky připravili, ale neříká nám o tom, že stále ještě existuje velmi výrazná možnost, jak přicházející zhroucení minimalizovat.

A právě toto by mělo být v dnešních dnech prioritou! Každý z nás osobně se totiž může stát velmi výrazným činitelem minimalizace nadcházejícího kolapsu na co nejmenší možnou míru. A to svým vlastním, vážným vnitřním obratem k hodnotám ducha. K hodnotám pravdy, cti, dobra a spravedlnosti. K hodnotám věcí duchovních, které vysoce přesahují úzké hranice racionálně hmotného omezení. Toho racionálně hmotného omezení, které lidstvo tlačí k okraji propasti.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 1. 08. 2016, 17:11:12 | více příspěvků | napsat uživateli

Neuvěřitelné! Ani bohatí lidé nejsou šťastní!

Velkým pozitivem dnešní doby je skutečnost, že dříve nebo později vyjde všechno na povrch. Že dříve nebo později dojde k úniku až tak závažných informací, které mohou zcela změnit náš pohled na svět a na hodnoty ve světě v současnosti preferované. A právě k takovému něčemu došlo nedávno ve vztahu k bohatství a bohatým.

Myslíte, že existují nešťastní bohatí lidé? Že existují roztrpčeni a zklamáni boháči, kteří jsou přesvědčeni o tom, že svůj život promrhali a přežili naprázdno? Zní to možná neuvěřitelně, ale je jich mnohem víc, než by se vůbec považováno za možné. Tyto skutečnosti se však na veřejnosti velmi nešíří. Jde totiž o tajemství, spojené s posledními dny bohatých, o kterém vědí jen oni sami a jejich nejbližší. Ti ale nemají zájem, aby se cosi takového dostalo na veřejnost.

Náhlá změna celoživotního názoru mnoha majetných lidí tváří v tvář vlastní blížící se smrti je totiž jejich blízkými i tímto světem považována za vyšinutí. Za psychické vyšinutí způsobené strachem, vleklým onemocněním, či stařeckou demencí. O nic jiného podle nich nemůže jít, protože jeho výsledkem bývá absolutně radikální změna ve vnímání hodnot a celého dosavadního způsobu života.

To, co takový člověk považoval za důležité a věnoval tomu všechny své síly je najednou vnímáno jako prázdné a nicotné. Jako něco, co vůbec nebylo hodné takové námahy a takových obětí. Je to vnímáno jako cosi špatné a nesprávné, co člověka jen odvádělo od věcí opravdu hodnotných.

A z trpké pachuti beznadějně promarněného života se rodí jasné poznání, jak by se dal přežít mnohem správněji a hodnotněji. Kdyby to ovšem bylo možné a kdyby se to dalo.

Protože se to ale žel v žádném případě nedá, zbývá už jenom možnost varovat ostatní. Varovat je před tím, aby nepromarnili vlastní život honbou za hodnotami materialismu, peněz, statků, konzumu, moci a lidské slávy. To vše je totiž pouze iluze, v kterou věří a ve které žije náš svět. Iluze, která velmi rychle bledne před majestátem smrti, dávajícím člověku vytušit a vycítit jiný svět a jiné hodnoty.

Hodnoty ducha, kterých se měl držet už tady na zemi! Jejich preferováním a jejich prostřednictvím by mohl prožít svůj život plnohodnotně a na jeho sklonku by nemusel s trpkostí prožívat rozčarování z toho, jakým byl a oč usiloval. Rozčarování nad svou zbytečnou honbou za pseudohodnotami, které se tváří v tvář skutečným hodnotám jeví jako nicotnost.

Tyto skutečnosti jsou samozřejmě důsledně drženy po pokličkou, aby ani paprsek světla nepronikl k lidem tohoto světa, kteří uvízli v pasti materialismu, konzumu a svých nikdy nekončících hmotných potřeb. Aby ani paprsek světla nezpochybnil jejich scestné přesvědčení a oni snad nezačaly uvažovat, jestli všechno to, co se dnes tak vyzdvihuje má opravdu tu hodnotu, jaká se mu přisuzuje.

Nicméně v této době temna, která se snaží udržet své otroky v nevědomosti o skutečných hodnotách přece jen z času na čas dochází k úniku informací o posledních chvílích majetných a bohatých. A přesně takovým druhem informace je i text, který napsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů naší planety. Jde o zakladatele počítačové firmy APPLE a jeho majetek je odhadnut na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

,,Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život zřejmě ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti.

Ve tmě se dívám na zelená světla přístrojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím, jak se blíží dech smrti. Teď už vím, že když si nahromadíme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat také o něco další, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitější: snad vztahy, nebo umění. Snad sen z mládí ...

Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, které jsem získal v mém životě si nemohu vzít sebou. Mohu si odnést jenom vzpomínky vyvážené láskou.

To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu na to jít dál. Láska může cestovat tisíce kilometrů. Život nemá žádné omezení. Jděte tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, které chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou.

Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční! Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci je možné najít. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život.

Když jde člověk na operační sál, uvědomí si, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého bytí. Bez ohledu na stádium života ve kterém se nacházíte, budete každý jednou čelit dni, kdy se opona zatáhne.

Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku ke svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou se starejte o ostatních.“

Tolik tedy Steve Jobs.

Láska, ohleduplnost a úcta ke všem lidem! Čest, spravedlnost, dobro, ušlechtilost, skromnost a zájem o věci vyšší, hmotnou existenci přesahující! To jsou skutečné hodnoty, o které se má každý z nás snažit! Hodnoty, které má každý z nás postavit na první místo a až po nich a prostřednictvím nich má usilovat o své materiální zabezpečení.

Budeme-li takto jednat, prožijeme svůj život plnohodnotně. Pak nebudeme muset umírat s pocitem hořkosti a z oprávněnými obavami z toho, co nás za naše nezvládnutí pozemského života po smrti na druhém břehu čeká.

Pokud ale hodnoty materiální postavíme nad hodnoty ducha, nebo dokonce hodnoty materiální budeme považovat za ty jediné, co vůbec existují, beznadějně promarníme vlastní život, naše poslední dny budou bolestné a do reality ducha odjedeme jako ti nejposlednější žebráci, protože všechno naše úsilí bylo pouze hmotné.

Je snad tohle skutečně tím, co chceme? A nebylo by snad lépe vzpamatovat se již nyní a ne až poté, před naší smrtí, kdy už bude pozdě a my nebudeme moci nic změnit? Tak jako Steve Jobs, kterému nakonec nebylo nic platné ani všechno jeho bohatství?

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 25. 07. 2016, 17:00:35 | více příspěvků | napsat uživateli

O skutečné příčině Kristova příchodu na zem

Kristus pro nás přinesl velkou oběť, jejíž význam jsme nebyli schopni dosud docenit. Jeho oběť spočívala ve snížení majestátu Božího až dolů k lidem, a to prostřednictvím fyzického příchodu jeho Syna na naši zem.

Tato oběť spočívala ve vzdálení se od nepochopitelné nádhery a vznešenosti jsoucnosti Boží a v sestupu jeho Vyslance až do nejspodnějších úrovní stvoření, které se vinou lidí staly temným močálem, plným nízkosti.

Příchod Božího vyslance do tohoto prostředí byl obětí, nad kterou Není větší. Obětí, ke které došlo i přesto, že toto nepřátelské prostředí představovalo pro Vyslance ze Světla nebezpečí ohrožení života. Na základě Zákona stejnorodosti, v tomto případě absolutní nestejnorodosti, se totiž všechno temné muselo automaticky obrátit proti Světlu.

Smrt Krista však nebyla záměrem, ani cílem! Bylo to vědomé riziko, do kterého šel a které podstoupil kvůli záchraně lidstva.

K této velké oběti došlo pro hříchy lidí, do kterých se tak zamotaly, že už nebyli schopni najít cestu ke Světlu a bez znovu nalezení této cesty by museli nakonec ve svých hříších zahynout. Do temnoty se totiž zamotaly tak nesmírně, že cestu ke Stvořiteli mohl znovu proklestit pouze Stvořitel samotný. Nikdo jiný by to již nedokázal. Jeho Syn se toho zhostil i s rizikem smrti a toto riziko se žel nakonec stalo skutečností v podobě jeho surové vraždy na kříži.

Kdyby se však lidstvo do hříchů a všeho nesprávného a špatného tak nezamotalo, kdyby žilo správně a duchovně rostlo, příchod Krista by nebyl vůbec nutný a pak by nedošlo ani k jeho vraždě. Nesmírná oběť, spočívající v jeho příchodu na naši nehodnou zem se stala nezbytnou pouze pro hříchy lidí a pro jejich zbloudění.

Během dlouhého vývojového období před příchodem Krista přicházely na naši zem i různí jiní vyslanci ze Světla, jejichž úkolem bylo přinesení duchovního poznání. Po smrti každého z nich se však z jejich učení udělalo náboženství a z jejich osoby kult. Do původně čisté duchovní nauky začaly být postupně vnášené lidské názory, přání a představy, až nakonec udusili její zdravé jádro. Pravá cesta ke Světlu byla zamlžena, zastřena a ztracená.

Důsledkem toho bylo, že žel ani lidé toho nejlepšího chtění, poctivě praktikující jednotlivá náboženství nemohli jít navzdory svému úsilí správně a přímo duchovně kupředu. Pravda byla definitivně ztracena a svět se zamotal do své "moudrosti", která se mu nakonec stala slepou uličkou.

Zmatek byl až tak velký, že by se z něj lidstvo samo nikdy nevymotalo. Proto se stal životně nutným příchod Vyslance ze Světla, samotného Syna Božího, který jediný mohl lidem proklestit cestu vzhůru a který sám, z Pravdy přicházející, jim mohl Pravdu darovat. Pravdu čistou a ničím nezkalenou! Toto byl pravý smysl Kristova příchodu na zem.

Spása lidí tedy spočívá v přinesení Slova Pravdy, které jim ukazuje ztracenou cestu ke Světlu a k vlastní spáse. Kristus tím splnil úkol, pro který přišel, protože i když ho zavraždili, dokázal na zemi zakotvit Pravdu, jejímž prostřednictvím mohli všichni lidé dobré vůle opět kráčet přímou cestou ke Světlu. Cesta byla ukázána a spasitelské dílo završeno! Vraždou Spasitele se to už nedalo zvrátit, jak v to temno doufalo, protože Pravda se prostřednictvím Kristových učedníků šířila i po jeho smrti.

Temno však nespalo a nesmířilo se se svou porážkou. Zkoušelo to jinak a nakonec to, co tehdy nedosáhlo vraždou Spasitele přece jen nakonec dosáhlo postupným překroucením, pokřivením a zamlžením skutečného významu pozemské mise Ježíše Krista. A to tím, že hlavní účel jeho příchodu, spočívající v přinesení Slova Pravdy byl zaměněn za jeho smrt a oběť na kříži.

Z jeho smrti na kříži se udělal hlavní smysl a účel jeho příchodu. Udělalo se z toho jádro jeho poslání, a to, proč opravdu přišel tím bylo nenápadně odsunuto na druhé místo a na vedlejší kolej.

Kristus k nám však přišel především proto, aby nám přinesl učení, které když vneseme do našeho vlastního života, stane se nám cestou ke spáse. Žel, tato rozhodující a zásadní skutečnost však byla významově posunuta někam úplně jinam a to hlavně proto, aby lidé opět ztratili pravou cestu ke Světlu a k Bohu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 18. 07. 2016, 16:54:55 | více příspěvků | napsat uživateli

Malá úvaha o nepříjemných duchovních souvislostech


Možná byste nevěřili, ale také duchovní oblasti existují věci, o kterých se raději mlčí. Vždyť nač zbytečně hovořit o nepříjemných věcech a lidi znepokojovat?

Takový postoj se však velmi podobá pštrosu, usilujícího se vyhnout nebezpečí tím, že strčí hlavu do písku.

Jednou z takovýchto věcí je málo populární a drsná skutečnost existence duchovní smrti člověka. Existence definitivního duchovního zničení jeho osobnosti. Jeho vědomého já.

Doba vývoje lidského ducha v tomto stvoření je totiž přesně vymezena. Není tedy nekonečná. Během časově poměrně dlouhého období má každý z nás nakonec dospět k poznání, že pouze dobrovolné podřízení se dokonalé Vůli Nejvyššího, reprezentované duchovními Zákony vloženými do stvoření nám může přinést skutečné štěstí.

V desítkách minulých životů jsme se totiž mohli na vlastní kůži dostatečně intenzivně přesvědčit, že křečovité setrvávání na vlastní vůli, na vlastním chtění a lpění na vlastních názorech a pohledech nám vždy přinášelo jen samé nepříjemnosti, zlo a neštěstí. Tuto zkušenost máme otisknutou hluboko do své duše.

Kdo tedy neprocházel všemi svými předchozími životy slepě, ten už prostě musel poznat, že pouze v podřízení se Vůli Nejvyššího je pro něj skryté pravé štěstí.

A toto zásadní poznání tvoří nezbytný předpoklad pro kvalifikaci každého z nás do nové doby, o níž se v Bibli mluví jako o zaslíbené, tisícileté říši klidu a míru. Příležitost žít v ní však dostane pouze ten, kdo byl schopen vzdát se svých názorů, náhledů a vlastního chtění, a dobrovolně se podřídit Vůli Nejvyššího.

Současná doba představuje jakousi hranici, kdy musí každý z nás udělat velké rozhodnutí. Zásadní rozhodnutí spočívající v tom, zda se podřídí, nebo nepodřídí Vyšší Vůli. A od tohoto jeho rozhodnutí bude pak záviset, zda dostane šanci pokračovat dále ve svém duchovním vývoji ve stvoření, nebo zda ji nedostane, protože se dosud vůbec nic nenaučil a ani se naučit nechce.

Proto ti, kteří svou šanci nechtějí promarnit, by si měli už konečně uvědomit velkou nedostatečnost, spočívající v prosazování své vlastní, lidské vůle. Nedostatečnost setrvávání na vlastních názorech a představách, znemožňujících vnímat realitu bytí v její skutečných, vyšších souvislostech.

Ne nadarmo nám totiž bylo již před 2000 lety řečeno: „Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“ Tato slova neměli sloužit pouze jako odříkávání při modlitbě. Znamenají mnohem více. Byl nám nimi ukázán určitý ideál, o jehož realizaci jsme se měli usilovat. Ten ideál spočívá v poznání a naplňování Vůle Nejvyššího. Spočívá v dobrovolném zřeknutí se vlastní vůle a dobrovolném podrobeni se Vůli Stvořitele. Pokud tak totiž lidé učiní, pak bude i na zemi tak, jako v nebi. Tak jako v nebi, kde vládne Vůle Pána, kterou všichni bezvýhradně dodržují, protože vědí, že právě její dodržování jim přináší štěstí.

Kdo však toto odmítá, komu je v dnešní době přednější jeho vlastní vůle, jeho vlastní názory a domněnky, tomu pravděpodobně již není pomoci. Nechce totiž pochopit, že tím nejdůležitějším v jeho bytí je nutnost podřízení se Vůli Nejvyššího, aby tímto způsobem mohlo konečně také k němu samotnému přijít skutečné a pravé štěstí, a aby našel mír vlastní duše, po kterém podvědomě každý z nás touží.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 12. 07. 2016, 05:29:19 | více příspěvků | napsat uživateli

!12!Ryba smrdí od hlavy!737!

othon

othon | 11. 07. 2016, 17:03:43 | více příspěvků | napsat uživateli

O lidské schopnosti získat odpověď na všechno

Je naší přirozeností, že si vždy budeme klást nejrůznější otázky. Nicméně člověk, nacházející se tváří v tvář nejzásadnějším otázkám vlastního bytí by měl vědět, že na každou z nich existuje odpověď a že on sám se je schopen těchto odpovědí dopátrat.

A dojde tomu tehdy, když se dokáže správným způsobem napojit na informační zdroje univerza. Odpovědi pak najednou vyvstanou v jeho nitru, jako jeho osobní vnitřní přežití. Jako něco, o čem ví a jasně cítí, že je to přesně takto a že to ani nemůže být jinak. O čem ví, že je to prostě pravda.

Řekněme si teď něco blíže o způsobu, jakým je člověk schopen toho dosáhnout. Jde o metodu, která je sice odedávna známá, pouze v dnešním moderním světě se na ni jaksi zapomnělo.

V dávných dobách existovaly takzvaní „poustevníci“. Byli to lidé, kteří odešli na delší dobu někam do ústraní a do samoty, kde žili velmi skromně a svůj čas trávili v modlitbách, rozjímání a přemýšlení.

I když poustevníci přebývali na odlehlých místech, lidé o nich věděli a sporadicky je navštěvovali. A to především tehdy, když si ve svém vlastním životě nevěděli dát v něčem rady. Když hledali odpověď na nějakou zásadní životní otázku. A právě poustevníci jim mnohdy byli schopni poskytnout uspokojivé odpovědi.

Otázka však zní, odkud čerpali svou moudrost a kde nacházeli tyto odpovědi? Vždyť přece žili dlouhou dobu v naprosté samotě a v odloučení od tehdejší civilizace. V čem tedy spočívalo jejich tajemství?

Jejich tajemství se skrývalo v duchovní zákonitosti hutnění myšlenek, jejímž prostřednictvím se dokázali napojit na informační zdroje univerza. Odtud čerpali své odpovědi, korespondující s pravdou, to znamená s tím, jak se věci opravdu mají. Jejich moudrost nebyla tedy moudrostí rozumového poznání a vzdělání, ale pramenila z hloubky lidského vnitřního prožívání.

Neboť rozumové znalosti a vzdělání je jedna věc, zatímco skutečná moudrost věc druhá. Jasným a výmluvným svědectvím tohoto tvrzení je právě dnešní doba plná vzdělaných lidí, ve které paradoxně skutečnou, hlubokou a pravou moudrost vlastní jen málokdo.

Takže pojďme už konečně k jádru věci a řekněme si, jak se lze dopracovat k moudrosti prostřednictvím metody hutnění myšlenek. Tato metoda je založena na principu myšlenkového magnetismu, na jehož základě je schopno naše osobní, hluboké vnitřní zaujetí nějakým problémem k sobě magneticky přitahovat odpovídající řešení, přicházející z informační databáze univerza.

Představme si, že se vnitřně intenzivně zabýváme nějakým zásadním problémem. Třeba hledáním smyslu života. Není to otázka lehká, ani snadná. My však o ní intenzivně uvažujeme, neustále se k ní vracíme, spřádáme své teorie a snažíme najít uspokojivou odpověď.

Pokud je naše snaha opravdu vážná a pokud v takovém intenzivním vnitřním zahloubení setrváváme delší dobu, naše citově myšlenkové zaujetí se stává silně magnetickým. No a prostřednictvím tohoto intenzivního vnitřního magnetismu se na základě zákona stejnorodosti začne pomalu vytvářet neviditelné vnitřní spojení s jemnějšími hmotnými, nebo dokonce duchovními úrovněmi univerza, z nichž se nám může dostat řešení našeho problému.

A pokud o těchto věcech nemluvíme, jen se jimi intenzivně vnitřně zabýváme, nakonec naše citově myšlenkové soustředění magneticky zesílí až natolik, že k sobě na základě již zmíněného zákona stejnorodosti skutečně přitáhne řešení daného problému.

A člověk najednou začne poznávat odpověď. Po dlouhém období intenzivního hledání, ba dokonce až vnitřních bojů a zápasení začnou před ním odpovědi vyvstávat s neobvyklou jasností. Dochází k tomu v jeho vlastním, osobním vnitřním přežití, kterému se v dávných dobách se říkalo osvícení. Člověku se jednoduše vnitřně rozjasní a on ve svém nitru poznává, jak se věci ve skutečnosti mají.

A člověk najednou ví! Najednou už zná odpověď! Už ví, že je to právě takto, přičemž má plnou vnitřní jistotu. Jasně cítí, že jeho poznání koresponduje s pravdou, protože k němu přišlo z výšin univerza.

Je to něco úplně jiného, ​​jak to naučené. Je to moudrost, pramenící se zákonitostí univerza a zohledňující v sobě tyto zákonitosti. Je to moudrost, která koresponduje s pravdou. Je to něco výjimečného, ​​co každý člověk jasně pocítí, když se ho to dotkne. Je to moudrost, přicházející k lidem z výšin univerza, ovšem pouze za podmínek, že se oni sami stali prostřednictvím svého vážného, ​​intenzivního a upřímného zaujetí toho hodnými. Dokonalé zákony stvoření totiž velmi snadno vyloučí každou povrchnost, plytkost, či neupřímnost.

Průměrný, nevědomý a racionálně založený člověk dneška se může s nepochopením dívat na dávné, takzvané poustevníky a vnímat je jako nějaké darmošlapy. Nechápe však, že to byli lidé, kteří omezili své osobní potřeby na minimum a kteří se dobrovolně zřekli běžného života ve snaze najít odpovědi na základní otázky bytí. A když to dokázali, když načerpali ze vřídla skutečné moudrosti, začínala zpravidla druhá část jejich působení, kdy svou moudrostí, čerpanou z výšin pomáhali jiným.

V současnosti hledají lidé odpovědi v těžkých, nebo nezvladatelných životních situacích u psychologů, nebo v mnohem menší míře u kněží. Co se týče psychologů, jejich moudrost pochází pouze z rozumového vzdělání. Svou profesi vystudovali na vysoké škole a provádějí ji v zohledňování nejnovějších moderních vědeckých poznatků a zkušeností. Je to ale všechno především čistý rozum, bez vnitřního spojení s informačními databázemi univerza. Je to tedy něco, co je jen naučené.

Žel, velmi podobné je to také u kněží, kteří získali oprávnění ke svému působení absolvováním náročného teologického studia s velkým množstvím rozumových poznatků, které musely zvládnout. Je to tedy také v jejich případě opět mnohdy jen to rozumové, kterému chybí hluboké, osobní, citově myšlenkové napojení na informační zdroje univerza. Na druhou stranu je ale třeba poctivě přiznat, že právě kněží mají mnohem větší předpoklady k získání zvnitřněného přijímání informací a inspirací z vyšších úrovní.

A nyní se dostáváme k hlavnímu účelu tohoto textu, kterým je ukázání cesty k nabytí moudrosti. Cesty k schopnosti samostatně se dopracovat k odpovědím na důležité otázky vlastního bytí.

Účelem tohoto textu je ukázat, jakým způsobem se můžeme stát plně samostatnými osobnostmi. Osobnostmi, nezávislými na názorech, poučkách a poznání jiných.

K tomu, aby se člověk stal v pravém slova smyslu moudrým se netřeba vůbec stát poustevníkem. Úplně postačí, pokud správně pochopí princip fungování myšlenkového magnetismu, prostřednictvím kterého, pokud to bude brát dostatečně vážně a bude v tom dostatečně vytrvalým, se může stát on sám osobně znalým všech tajemství života ve smyslu pravé a skutečné vnitřní moudrosti.

Neboť všechny velké věci a vše nejzásadnější poznání se pro každého člověka nachází v tomto stvoření jako na bohatě prostřeném stolu, avšak on sám se nejdříve musí stát vnitřně schopným tohoto bohatství vědomě dosáhnout.

Musí tedy splnit určité podmínky a určitá kritéria, konkrétně v našem případě musí svou vážnou vnitřní snahou dosáhnout takové intenzity osobního myšlenkového magnetismu, která k němu v zákonitém ději přitáhne odpovědi na všechny jeho zásadní otázky.

Ba jde to ještě dál, protože tyto intenzivní vnitřní děje nakonec přerostou až do hmotné reality a člověk může být nejednou dokonce i fyzicky a reálně nasměrován ke zcela konkrétním okolnostem, nebo lidem, kteří mu mohou poskytnout rozhodující impuls v jeho hledání a nacházení odpovědí. V nalézání odpovědí na nejzásadnější otázky, týkající se lidského bytí, jeho smyslu, jeho hodnoty a všeho, co s tím souvisí. Je k tomu třeba jenom vůle, snaha a trochu času na chvíle tichého soustředění.

Každý z nás je tedy schopen stát se moudrým a vnitřně osvíceným. Stát se člověkem vidoucím, vnímajícím a poznávající věci v pravém světle. To jest tak, jak ve skutečnosti jsou.

Smutný fakt, že takových lidí je na světě jen málo však žel svědčí o tom, že námahu s tím spojenou je schopen a ochoten vynaložit jenom málokdo. A proto má náš svět pouze vzdělanost a vzdělaných, ale ne moudrost a moudrých.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

ichiru

ichiru | 6. 07. 2016, 18:31:10 | více příspěvků | napsat uživateli

Není to hovadina. !1413!

tomasr999

tomasr999 | 6. 07. 2016, 11:24:47 | více příspěvků | napsat uživateli

To je teda hovadina a kolik lidí tu píše další hovadiny !589! . To nemáte čas přemýšlet o něčem lepším než o kravinách. !1187!

othon

othon | 4. 07. 2016, 16:57:08 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak se zbavit otroctví hmoty a materialismu?


Pro mnohé lidi bude pravděpodobně velmi zajímavou praktická otázka, jak může být v dnešní materialistické době svobodným a nezávislým člověk, usilující o duchovní hodnoty?

Říká se totiž, že kdo nehledá svobodu ducha, zůstává otrokem i kdyby byl králem. Z toho ale na druhé straně vyplývá, že kdo by byl byť otrokem, je ve skutečnosti svobodným, pokud našel svobodu ducha.

Průměrný současník je většinou otrokem hmoty. V tomto druhu otroctví setrvává po celý svůj život a nakonec v něm i umírá.

Ale váha hmotných nároků a potřeb těžce doléhá i na lidi, usilující o hodnoty duchovní. Jak se v takové situaci chovat vysloveně prakticky? Jak reálné žít? Jak osvobodit sebe a svou rodinu od útlaku daní, složenek, stálých plateb a jiných položek? Jak najít způsob, aby se krásná slova o duchovní svobodě staly opravdu skutkem?

Za současného společenského systému se to jeví jako něco nerealizovatelné. Je možné představit život třeba na Novém Zélandu někde na samotě, v souladu s přírodou a bez velké byrokracie.

Svým způsobem může být svobodný například člověk na ulici, kterému nemá v podstatě nikdo co vzít. Ale to je dost nepohodlné a duchovní život se za takové situace pravděpodobně scvrkne na touhu po teple, jídle a možnosti umýt se. Že by si někdo vybral takový život dobrovolně, není asi velmi pravděpodobné.

Vnější svoboda člověka se odvíjí od vnitřní svobody jeho ducha. Pokud je člověk duchovně nesvobodný, pokud utiskuje svého ducha tím, že ignoruje jeho touhu po duchovních Výšinách, pokud neusiluje o duchovní hodnoty a o život v souladu s nimi, za takovéhoto stavu vlastního duchovního zotročení člověka nutně stíhá zotročení hmotné, a to v nejrůznějších formách a podobách.

Jiným způsobem podléhá hmotnému otroctví chudák a nuzný a jiným způsobem zase majetný a bohatý. Pouze ten, kdo nastoupil cestu ke svobodě ducha, pouze ten se ocitá na cestě osvobození se od otroctví hmoty a hmotných potřeb.

Jak se k tomu ale postavit čistě prakticky? Jak to uvést do každodenního života?

Není to tak složité. Člověk musí změnit pouze úhel pohledu. Pokud totiž do té doby žil zde na zemi tak, že byly pro něj prvořadé hlavně materiální a hmotné zájmy, měly by se pro něj stát prvořadými především zájmy jeho ducha. Zájmy vzestupu jeho ducha, spočívající v preferování duchovních hodnot a v poznávání duchovních pravd.

Takový člověk bude mít samozřejmě i své hmotné potřeby tak, jako dosud, ale nebudou tak jako doposud pro něj vším. Jejich naplňování se nestane středobodem jeho života, ale pouze prostředkem k tomu, aby měl zajištěny základní potřeby a mohl se duchovně rozvíjet.

Tímto způsobem však nečekaně odpadne mnoho věcí, které ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, ale za nimiž se pachtí lidé zaměření pouze na hmotu, protože si myslí, že bez naplňování množství, dokonce až nesmyslných potřeb by nebyl jejich život takový plný a kvalitní.

Ale byť by i získali všechny poklady světa, zůstanou vnitřně prázdnými a nenaplněnými, protože prázdnotu jejich duše nedokáže zaplnit nic, co je hmotné.

Kdo však opravdu vážně vykročí na cestu vlastního duchovního vzestupu, ten kupodivu začne velmi rychle získávat vše, co z materiálního hlediska potřebuje ke svému plnohodnotnému životu, protože jeho snaha o duchovní hodnoty mu umožní rozpoznávat, co je pro něj z hmotného hlediska opravdu potřebné a co je již nadstandard a zbytečný přepych, bez kterého se dá docela klidně obejít. Člověk prostě odmítne být otrokem svých vlastních potřeb.

A takový nenáročný přístup k životu bez přehnaných potřeb mu následně daruje svobodu, kterou mnozí lidé dnešní doby nemají, protože podlehli konzumnímu způsobu života a dali si namluvit, že potřebují ke svému životu množství věcí, které jim ve skutečnosti nejsou vůbec třeba.

Vedle jiných duchovních ctností, o které duchovní člověk automaticky usiluje jsou totiž skromnost, jako i nenáročnost v potřebách také duchovními ctnostmi, jejichž získání může darovat člověku dnešní doby tak výraznou míru osobní svobody, o jaké současní otroci hmoty nemají ani jen tušení. A to při respektování všech základních, ale zbytečně nepřemrštěných potřeb dnešního moderního člověka.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 27. 06. 2016, 18:33:41 | více příspěvků | napsat uživateli

Zničí nás to, co není vůbec vidět?

Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.

Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.

A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.

Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.

Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.

Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.

Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, ​​co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.

Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!

Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.

Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?

Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.

A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.

No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.

No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.

A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.

Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.

Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.

Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.

Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.

Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!

Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 20. 06. 2016, 18:08:45 | více příspěvků | napsat uživateli

Příčina tajemné formulace duchovních textů

Pro duchovní texty různých náboženství je příznačná určitá tajemnost. Jakoby v nich zbývalo něco nedopověděné, něco zvláštním způsobem záhadné, něco ne přesně ohraničené. Duchovní texty tedy nebývají prvoplánově přímočaré. Z tohoto důvodu vznikla v náboženských systémech potřeba jejich výkladu a interpretace, co se stalo jedním z hlavních úkolů kněží, kazatelů a duchovních učitelů.

Co ale je pravou příčinou toho, že se v duchovních textech nachází jistá míra, nazvěme to nejasnosti, která vyžaduje dodatečné vysvětlování a objasňování?

Není to chyba, ani nedostatek, ale záměr! Duchovní texty jsou takovým způsobem koncipovány záměrně. Vždyť například i Kristus mnohokrát mluvil ke svým posluchačům v podobenstvích. Ne tedy přímočaře, ale v podobenstvích, jejichž skrytý smysl bylo třeba dešifrovat.

Duchovní pravdy zprostředkovával Ježíš lidem takovým způsobem proto, že od nich cíleně vyžadoval duchovní námahu. A každý, kdo měl dobrou vůli a byl se ochoten trochu namáhat, musel význam jeho slov dříve nebo později pochopit.

Duchovní texty jsou totiž koncipovány oním záhadným způsobem proto, aby jednak odhalovali své pravdy vážně a upřímně hledajícím a jednak proto, aby zároveň tytéž pravdy zahalovaly a chránili před lidmi vlažnými, mělkými a příliš rozumovými.

Duchovní texty nám tedy na jedné straně pravdu v nich obsaženou odhalují a na druhé straně ji zároveň zahalují. Vše záleží jen na upřímném postoji každého jednotlivého člověka. Jeho dětská otevřenost je branou k jejich pochopení, avšak jeho předpojatost, nedůvěřivost a nedostatečná vážnost je hradbou, přes kterou se nedostane.

Kristus, který byl schopen vnímat vnitřní život jednotlivců o takovém druhu lidí, neschopných hlubšího porozumění řekl: „Díváte se a přece nevidíte! Posloucháte a přece nerozumíte! A proto nemůže být uzdravena vaše duše.“

Duchovní pravdy jsou tedy lidem záměrně dávány tak, aby byli nuceni vyvinout jistou míru vlastní duchovní námahy, která jediná se jim může stát branou k pochopení jejich obsahu, smyslu a hodnoty.

Co je však mimořádně důležité vědět je skutečnost, že tuto námahu musí vyvinout každý člověk sám osobně! Osobně!

Nemůže to za nás udělat nikdo jiný! Žádný kněz, žádný kazatel, žádný duchovní učitel, ani mistr. Tito mohou být pouze pomocníky na naší osobní cestě, avšak plnou a bezvýhradnou odpovědnost za duchovní vývoj nese každý sám za sebe.

Proč je tomu tak? Protože každý z nás je individualitou! Individuální osobností, zcela odlišnou od kohokoliv jiného. Individuální osobností se specifickým způsobem vnímání a vidění světa. Se specifickými podmínkami a předpoklady. A proto duchovní poznání, které nám bylo zprostředkované v duchovních učeních musí každý z nás aplikovat do svého života sobě vlastním, individuálním způsobem. Jednoduše řečeno, každý z nás, sám a osobně musí najít svou vlastní cestu do ráje. Neboť nikoho cesta není stejná, jako cesta toho druhého.

Pokud tedy jsme například v kostele a kněz má kázání, ve kterém objasňuje nějaký, právě přečtený text, musíme si uvědomit, že jeho výklad je pouze jeho vlastním, individuálním a osobním pohledem. Jeho výklad může být pro nás inspirativní a může nás obohatit. Nicméně jak se my k tomu postavíme, jak to v sobě vnitřně zpracujeme, jak se s tím vypořádáme a jak to budeme aplikovat do svého vlastního života, to záleží jen na nás samotných.

Tuto povinnost z nás kněz svým osobním výkladem nesejme. Tuto povinnost musíme splnit pouze my sami vůči sobě. Vždyť právě za tímto účelem nám byl darován den sváteční, který máme posvětit především vlastní, osobní duchovní prací.

A v tomto také spočívá další rozměr duchovních textů. Ve své neohraničenosti a jakoby neurčitosti jsou totiž určeny pro všechny lidi najednou a přece pro každého z nich vysloveně individuálně. Můžeme to nazvat všeobsáhlosti. Jde o všeobsáhlé zprostředkovávání duchovních pravd všem stejně, avšak zároveň s předpokladem osobního a bytostně individuálního uchopení každým jednotlivým člověkem.

Správný kněz, kazatel, nebo duchovní učitel tedy nikomu nevnucuje svůj osobní a individuální pohled na věc. Ani nedělá nikoho závislým na svém duchovním vůdcovství.

Správný kněz, kazatel a duchovní učitel vede lidi k duchovní samostatnosti. Nesnaží se tedy vytvářet zástup, který právě on povede, ale snaží se o to, aby každá z jeho oveček našla svou vlastní cestu do ráje a vydala se po ní.

Je to přesně tak, jako v případě správného mistra malíře, sochaře, či hudebníka, který nevychová své žáky k tomu, aby byli takoví, jako je on sám, ale k tomu, aby každý z nich našel svou vlastní tvůrčí individualitu.

Je proto velmi nesprávné, pokud se nám někdo snaží namluvit, abychom v uplatňování duchovních pravd ve svém vlastním životě dělali přesně to, nebo ono. Není dobré, když se nám někdo snaží striktně vymezovat, co je správné a co ne. Neboť kdyby to i ve skutečnosti správné bylo, takový autoritativní přístup vede na jedné straně k určitému nadřazování se duchovních učitelů a mistrů a na druhé straně k nesamostatnosti a nesvobodě duchovně usilujících. Vede k nesvobodě ducha, která lidi obírá o jejich vlastní, duchovní individualitu, Avšak jedině prostřednictvím této individuality je možné dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.

Mnohdy se totiž ve svém dobrém chtění snaží různí kněží, kazatelé a duchovní učitelé usnadňovat cestu duchovně hledajícím tím, že jim vše striktně vymezují a to až do nejmenších detailů. Tím jim však nepomáhají, ale ve skutečnosti škodí, protože jim brání v rozvinutí samostatnosti. Neboť takový člověk se může až příliš spoléhat na poučky a dobré rady někoho jiného, ​​čímž však časem ztratí schopnost razit si svou vlastní cestu, duchovně dospět, postavit se na vlastní nohy a stát se zralou, samostatnou duchovní osobností.

Světlem inspirované duchovní učení všechny tyto skutečnosti zohledňují a právě proto často vyznívají jejich texty až tajemně a záhadně. Světlem inspirované duchovní pravdy v nich obsažené zahalují před nehodnými, ale odhalují je čistým a dětsky vnímavým. Zároveň také vedou lidi k duchovní samostatnosti, svobodě a plnému rozvinutí jejich osobní individuality.

Slepá poslušnost, dogmatismus a bezmyšlenkovité plnění příkazů totiž v žádném případě nemůže přivést člověka k branám ráje. Neboť ráj je místem duchovně zralých, duchovně svobodných a plně individuálně rozvinutých osobností.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 13. 06. 2016, 16:56:46 | více příspěvků | napsat uživateli

Precedens slovenského školství! Zvrhlost jako povinná četba!

Mnoho rodičů a pedagogů se bouří, protože slovenské mládeži se jako povinná četba na středních školách vnucuje kniha, jejíž obsah je od mravnosti na míle vzdálený. Kniha, která je v některých pasážích vysloveně nemravná a vulgární.

Zcela konkrétně jde o bouřlivou kauzu, spojenou s dílem autorské dvojice Dušan Taragel a Peter Pišťánek s názvem „Sekerou a nožem“. Podle názoru odpůrců zařazení této knihy mezi povinnou četbu jde o dílo, obsahující perverzní a vulgární výrazy, jako i texty znevažujících lidskou důstojnost.

Některé texty totiž popisují explicitní scény sexuálního násilí, pornografické opisy sexu, obsahují ponižování žen na objekty sexuálního pudu mužů bez jasného odsouzení, vytvářejí nepřiměřený negativní obraz o manželství a v nepřípustné míře propagují vulgarismy. Takové texty by například nemohly být použity v rozhlase či televizi, určitě ne v běžném čase dostupném mládeži. Avšak na Slovensku je předepisují jako povinnou četbu!

Podívejme se ale také na to, čím argumentují obhájci díla. Literární vědkyně Ivana Taranenková tvrdí, že jde o dílo, jehož texty patří mezi to nejlepší, co v poslední době v slovenské literatuře vzniklo. Na druhé straně však připouští, že tvorba Pišťánka a Taragela není pro útlocitné čtenáře, protože si nedává servítky přes ústa. Vždyť by přece vyznívalo směšně, kdyby se jejich plebejské a živočišné postavy vyjadřovali jako v klášterní škole. Podle Taranenkové nemusí být totiž literární dílo vždy jen povznášející. Mnohem důležitější je, aby mělo uměleckou hodnotu, kterou mu nelze popřít.

Dalším zastáncem knihy je Šarlota Pufflerová z občanského sdružení Občan, demokracie a odpovědnost. Ta vidí zase hlavní problém v porušování lidských práv, protože Sdružení katolických škol, které přišlo s iniciativou vyřazení knihy z povinného čtení nemůže přece určovat, co se bude učit na školách. Takové něco totiž směřuje omezování práv všech ostatních, protože na školách se by se mělo učit tak, jak si přejí katolíci.

Velmi stručně shrnuto: Sdružení katolických škol jde o mravnost, literární vědkyni Taranenkové o svobodu umění a občanské aktivistce Pufflerové o lidská práva.

V současné době, ve které jsme si zvykli z nejrůznějších zdrojů, ať už z televize, z internetu, z knih, nebo časopisů apaticky přijímat jakoukoliv nízkost a zvrhlost je mimořádně pozitivním faktem, že se vůbec někdo odhodlal vzbouřit proti tomuto trendu. Že se rozhodl bojovat za principy té nejelementárnější mravnosti, která se evidentně vytrácí a která je pod nejrozmanitějšími záminkami nahrazována nemravností. Masové šíření této nemravnosti, jehož konečným cílem je devalvace samotné lidskosti v člověku se totiž zvykne velmi často rafinovaně skrývat pod pláštíkem svobody umění, svobody projevu, lidských práv a mnoha jiných, zdánlivě ušlechtilých ideálů.

Pokud totiž kdysi dávno zprostředkoval Mojžíš lidem Desatero, nešlo tu apriori o založení nějakého konkrétního typu náboženství, ale především do této doby nejjasnější definování nejzákladnějších norem samotné lidskosti, opírající se o elementární mravnost, nezbytnou pro fungování jakéhokoli lidského společenství.

Neboť bez mravnosti a mravních zásad není lidskosti! Až samotnou mravností se totiž je schopen lidský druh vyšvihnout na úroveň, hodnou pojmu člověk. Neboť jedině tam, kde začíná lidsky mravní jednání se postupně začínají formovat všechny ostatní vyšší a vznešenější hodnoty. Hodnoty jako humanismus, svoboda, smysl pro spravedlnost, čest, krásu, dobro a mnohé jiné. Jednoduše řečeno, mravnost, vyrůstající z vnitřní čistoty a ušlechtilosti osobnosti člověka je základem všeho.

No a právě probíhající iniciativa Sdružení katolických škol nese všechny znaky boje za elementární mravnost, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Jejím záměrem totiž není prosazování katolicismu na školách, ale prosazování nejzákladnějších principů mravnosti, na kterých stojí samotná lidskost každého z nás bez ohledu na to, zda je katolíkem, nebo není. Cílem jejich iniciativy tedy v žádném případě není, aby celý školský systém vychovával pouze lidí křesťanského vyznání.

Hlavním cílem každého školního systému bez rozdílu, jakož i každého státu bez rozdílu by však rozhodně měl být mravně pevně a konzistentně stojící jedinec. Pouze takové osobnosti jsou totiž skutečným přínosem pro každou společnost a pro každý národ. Nic jiného není důležitější a podstatnější.

Neboť v konečném důsledku, k čemuž je nám samotná vzdělanost bez pevné páteře morálky a mravnosti, pokud nakonec takto jednostranně vychovaní jedinci i tak zneužijí všechny své znalosti především egoistickým způsobem, to jest ke svému vlastnímu prospěchu a nikoliv ku prospěchu celé společnosti?

Vždyť v podstatě co jiného je třeba taková politika bez mravnosti, jako lží, podvodem a zlodějstvím?

Vždyť za co ve skutečnosti stojí i samotná svoboda bez mravnosti, pokud je vnímána jen jako možnost volného průchodu každé lidské nízkosti?

A ve skutečnosti také nakonec velmi paradoxně vyznívají i všechna lidská práva, pokud jim chybí rozměr mravnosti. Určité skupiny lidí ve svém vlastním, nedostatečném ukotvení v tom, co je opravdu morální a mravní se totiž pak často snaží prosadit jako společenskou normu nejrozličnější deviace typu registrovaných partnerství, či gender ideologie.

A v konečném důsledku, což je samotná lidská civilizace se vším její vědecko technickým leskem bez mravnosti, ne-li pouze modernější podobou zákona džungle, na základě kterého ti silnější, průbojnější a úspěšnější ovládají, lžou, manipulují a profitují z těch méně silných, méně průbojných a méně úspěšných?

A toto základní nesprávné nastavení společnosti, které odsouvá mravnost do pozadí se následně projevuje ve stovkách jednotlivostí.

Vždyť co jiného je třeba takový lékař bez mravnosti, jak kšeftař s lidským zdravím a s body za jednotlivé úkony od pojišťovny?

Co jiného je herec bez mravnosti, jako prodejní nevěstkou, ochotnou propůjčit se za peníze, nebo vidinu vlastní slávy čemukoliv?

Co jiného jsou umělecká díla, ať už výtvarné, literární, filmové, nebo divadelní bez mravnosti, jako uměle vytvořenou iluzí čehosi hodnotného, ​​za kterou se skrývá rozkladný a destruktivní duch nemravnosti?

A jaký mají pak vlastně podle tvrzení literární vědkyně Taranenkové smysl některé z mimořádně kvalitních povídek z inkriminované knihy Pišťánka a Taragela, pokud jejich případnou uměleckou hodnotu vzápětí na jiných místech tvrdě neguje vulgárnost, zkaženost a nemravnost?

A jakým přínosem je z hlediska společenské potřeby pevného mravního ukotvení mladé generace naturalistické zobrazování slovního projevu a zvrhlého chování nějakých živočišných postav, jako i prostředí, z něhož pocházejí?

Co je víc? Co má stát na prvním místě? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu umění nad mravnost? Je snad opravdu možné vyzvednout svobodu slova, nebo lidská práva nad mravnost? Je skutečně opravdu možné nadřadit nad mravnost cokoliv jiného, ​​zdánlivě hodnotnějšího? Nevzniknou nám snad pak takovým způsobem ze všeho pouze karikatury? Karikatura umění? Karikatura svobody? Karikatura lidských práv? Nebo třeba karikatura politiky?

A pokud je tématem tohoto článku především umění v podobě literatury, není snad mravnost základním stavebním prvkem skutečného a pravého umění, jehož původním záměrem bylo vždy jen úsilí o výšku, ušlechtilost a povznesení lidské populace? Vždyť přece lidskost sama povstala z mravnosti a její popíráním jménem čehokoliv bezprecedentně devalvujeme vlastní lidství a tím si řežeme onou pomyslnou větev sami pod sebou.

A je smutné, že takzvaní literární odborníci, nebo jiní intelektuálové tvrdošíjně bojují za právo na svobodu umění, byť i nemravného, ​​pokud podle jejich názoru v sobě skrývá nějakou výraznou uměleckou hodnotu. Nikdy si však žel nepoložili otázku, k čemu je nám je vlastně dobrý takový nezdravý druh umění, který svou pseudo uměleckostí popírá a programově destruuje samotnou podstatu lidskosti v podobě mravnosti?

Bez mravnosti prostě nejsme ničím! A proto každý, kdo se bude snažit pod jakoukoliv záminkou odsouvat mravnost bokem a mluvit o jiných a vznešených ideálech, ať už o svobodě umění, svobodě projevu, lidských právech, nebo čemkoli jiném, každý takový člověk je nositelem úpadku, protože pod ochranným pláštíkem své takzvané odbornosti sahá na základní atribut samotné lidskosti, kterou se svrchovanou jednoznačností reprezentuje právě mravnost. Mravnost vnitřního života, spočívající v bdělosti nad čistotou a ušlechtilostí svých citů a myšlenek a z této vnitřní mravnosti přirozeně vyvěrající každodenní život.

Každodenní život podle mravních principů, které musí vždy a v každé situaci stát na prvním místě, protože jedině od nich se může úspěšně odvíjet všechno ostatní. Prosperita, svoboda, humanismus, umění, jako i jednoduché, osobní lidské štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

EL.pH

EL.pH | 6. 06. 2016, 17:16:43 | více příspěvků | napsat uživateli

othon k bibli a stránkám vesmírných lidí přidal i svetkolemnas a sputnika? !499!
Co bude dál?! !1156!

othon

othon | 6. 06. 2016, 17:08:23 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč potřebují USA a západní státy vládnout světu?

Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.

Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.

Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.

No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.

Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.

Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.

Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.

To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.

Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.

A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.

Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.

Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.

Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.

Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.

Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.

A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.

Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.

Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.

Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.

Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.

Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.

Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.

Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.

Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.

Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.

Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.

Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.

A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.

A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 31. 05. 2016, 17:39:43 | více příspěvků | napsat uživateli

Falešný kult zdraví

Lidé chtějí být zdraví a mnozí jsou v tomto směru velmi aktivní. Dodržují zásady správné výživy, sportují, navštěvují různé kurzy, studují literaturu, sbírají informace o nejrůznějších trendech zdravého života a podobně.

Není to nesprávné. Člověk má být ve vztahu ke svému zdraví odpovědný a má se o něj starat, ale velkou otázkou zůstává, zda opravdu stačí jen tohle? Zda se má opravdu stát zdraví a zdravý životní styl jakousi modlou našeho života? Nebo naopak, jestli nám má právě zdraví posloužit tomu, abychom jeho prostřednictvím mohli dospět ke skutečnému cíli našeho života?

Ano zdraví je velmi důležité, ale nesmí se stát naším životním cílem. Zdraví je totiž pouze prostředkem k realizaci skutečného a pravého smyslu našeho života. Zdraví tedy není cílem samotným, ale pouze prostředkem k cíli. Toto si musí uvědomit především všichni ti, kteří doslova podlehli kultu zdraví a vytvořili si z něj modlu.

Na co nám totiž bude dlouhý život, prožitý třeba i ve zdraví? Na co nám bude, kdybychom se dožili byť i dvě stě nebo tři sta let, pokud nepoznáme jeho skutečný smysl a nenaplníte ho?

Budeme sice zdravými, dokonale si užijeme všech životních radostí, ale ve skutečnosti svůj život promrháme a prožijeme zbytečně. Zbytečně proto, že jsme nepochopili jeho smysl. Neboť se nám jeho jediným smyslem stalo žít zdravě a dlouho. Ale žel bezobsažným a prázdným způsobem!

Co je tedy pravým cílem a smyslem našeho bytí? Jistě všichni velmi dobře znají rčení: ve zdravém těle zdravý duch. Tato moudrá slova nás velmi jednoduchým způsobem směřují k pochopení smyslu a cíle našeho života. O zdravém těle se v něm totiž nemluví jako o hlavním účelu a cíli, ale pouze jako o prostředku k dosažení zdravého ducha.

Toto úsloví nám tedy jednoznačně hovoří o duchu a jeho správném rozvoji v zdravém těle. Mluví o duchu a duchovních hodnotách s ním souvisejících.

Cílem a smyslem života člověka je tedy jeho duchovní rozvoj. Je jím rozvíjení duchovní podstaty naší osobnosti, k čemu nám má jako ten nejlepší předpoklad posloužit zdravé pozemské tělo.

Duchovní rozvoj v sobě zahrnuje rozvoj poznání těch nejpodstatnějších otázek lidského bytí. Poznání toho, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Poznání základních zákonitostí, které hýbou stvořením a jejichž účinkem podléhá úplně všechno, co existuje. Tedy i člověk. Duchovní rozvoj v sobě zahrnuje snahu o poznání a přizpůsobení svého života tím nejvyšším hodnotám, které vůbec ve stvoření existují a kterými jsou Čistota, Láska a Spravedlnost.

Smyslem života člověka je tedy jeho duchovní rozvoj. Člověk by měl duchovně růst a rozvíjet se. A to v poznávání a v žití skutečných hodnot. A také v poznávání duchovních zákonitostí.

Pokud tak nečiní, svůj život nežije správně a promrhává jej. Jeho život se pak z hlediska naplňování skutečného smyslu stává zbytečným. Člověk žije zbytečně! Zbytečně, i kdyby přežil ve zdraví byť i tři sta let!

Skutečná kvalita a skutečná hodnota života totiž spočívá v něčem úplně jiném, než pouze v dlouhém a zdravém životě. Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Ježíš Kristus žil na zemi pouze 33 let, ale co se týče skutečné kvality a hodnoty jeho života, představoval v žití duchovních pravd dokonalost, která může být příkladem pro všechny lidi.

Ze skutečného, ​​čili duchovního hlediska tedy vrchovatě naplnil smysl života, i když žil jen 33 let.

Mnozí lidé před ním i po něm žili mnohem déle, ale ani zdaleka se nepřiblížily ke kvalitě jeho příkladného života. Avšak úkolem každého člověka na této zemi je prožít opravdu kvalitní život. Ta kvalita ale spočívá v poznání duchovních pravd a v životě v souladu s nimi. Tímto způsobem správné zhodnocujeme svůj život a naplňujeme jeho smysl. A naše zdravé tělo, o které se přiměřeným způsobem staráme nám v tom má napomáhat.

Takto je to správné a chtěné. Chtěné tím, který nám život daroval. Nepromrhávejme jej tedy honbou za „hodnotami“, kterým ani zdaleka nepřísluší ta cena, jakou jim mylně přisuzujeme. Nepromarňujme své životy v zbytečném úsilí a v zbytečné honbě za věcmi nepodstatnými a malichernými, zapomínaje při tom na to nejpodstatnější - na náš duchovní rozvoj a vzestup. Naše zdraví je prostředkem k dosažení tohoto cíle, ale zdravý a dlouhý život se nám sám o sobě nesmí stát nikdy cílem samotným.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:37:38 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Evidentně už je. Za tu dobu ho jaksi převzal a plně obsadil. Zdá se.
On má i blog? Vlastně se ani nedivím.

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 20:24:32 | více příspěvků | napsat uživateli

Jakou návštěvnost? !2!
To přece ani není jeho diskuze... nebo jeho blog (tam snad nikdo při smyslech neleze, když tohle čte).

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:20:16 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Při nejmenším návštěvnost a aspoň nějakou pozornost.

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 20:15:35 | více příspěvků | napsat uživateli

A co...? !2!
Co myslíš, že z toho má?

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:13:00 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Že sem vůbec nějak přispíváš.

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 20:08:25 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak chytám? !1358!
Myslíš, že to čtu nebo co?

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:01:37 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Když to hodí do veřejnosti, má pocit, že šíří osvětu. Teda, jen v to doufá. Zatím se totiž chytáš jenom ty. !2!

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 19:54:23 | více příspěvků | napsat uživateli

!1358!

V tom případě si to může psát doma do notýsku, ne?

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 19:50:00 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
On se čte sám a to stačí. !1413!

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 17:27:36 | více příspěvků | napsat uživateli

Čte toho retarda někdo? !499!

othon

othon | 23. 05. 2016, 17:18:55 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak umělci zneužívají náklonnosti lidí k nemravnosti

Svého času jsem napsal úvahu o tom, jak extremisté obhajovali mravnost na Slovensku. Šlo o známý případ předsedy banskobystrického samosprávného kraje Mariána Kotleby, který stopl divadelní představení v Brezně a předtím zastavil dotace divadla tance v Banské Bystrici.

A hle, reakce umělců, jako i divadelní veřejnosti nenechala na sebe dlouho čekat. Město Brezno a jeho poslanci se totiž rozhodli postavit za svůj divadelní soubor. Rozhodli se ho podržet a ukázat lidem, že stopnuté představení má přece jen své kvality. A proto přišli s iniciativou dodatečně ho dohrát.

Záštitu nad představením převzal primátor města Brezna, který prohlásil, že největší zbraní proti nekulturnosti je umění, což v podstatě znamená, že právě toto představení reprezentuje kulturu a kulturnost samotnou, zatímco skutek pana Kotleby je naopak projevem nekulturnosti.

Šéf souboru zase jménem všech jeho členů sebevědomě prohlásil, že oni přece velmi dobře vědí, co je kultura a tuto kulturu dělají pro lidi, ne pro jediného člověka, který chce rozhodovat, co je kulturní a co ne.

Představení bylo samozřejmě beznadějně vyprodané a diváci ho nakonec odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Lidem se líbilo a neviděli na něm nic závadného, ​​proč by se nesmělo hrávat. Za všechny pozitivní reakce uvádím slova paní Moravčíkové z Brezna: „Neměla jsem důvod odtud odejít, protože to bylo zpracováno tak, že nějaké ty vulgárnější slova zcela zapadaly do celkového kontextu“.

A právě nad tímto vyjádřením paní Moravčíkové se zkusme trochu hlouběji pozastavit, protože přece jen zřetelně potvrzují přítomnost vulgarismů v představení. Vulgarismů, které však podle názoru tvůrců a diváků mají z hlediska uměleckého konceptu své plné opodstatnění.

Zkusme se však podívat na celou věc trochu z jiného úhlu pohledu. A sice z hlediska základních morálních principů. Tyto principy totiž nebo existují, nebo neexistují. Zde není prostě možné relativizovat. Buď je něco mravné, nebo nemravné. Buď je tedy řeč a slovní projev slušný, nebo je vulgární. A vulgarismus zůstává vulgarismem vždy a za všech okolností. Vždy a za všech okolností jde o věc negativního a destruktivního charakteru, prostřednictvím níž nelze vybudovat nic pěkného, ​​ani harmonického.

Nicméně paradoxně, moderní divadelní tvůrce to přece jen dokáže! Dokáže povýšit vulgarismus, použitý ve vhodném kontextu na umělecký počin! A v takzvaném moderním divadle je takových zázračných věcí mnohem víc, protože moderní divadelní tvůrce je schopen povýšit na umělecký počin i různé jiné lidské zvrácenosti, jako například nezřízenou tělesnost, násilí, či různé jiné deviace. V tomto směru se však žel tvůrci, jakož i konzumenti takzvaného umění obelhávají, protože nemravnost zůstává nemravností vždy a za všech okolností.

Lidé se však chtějí nechat obelhávat. Lidé, jak se zdá, chtějí být klamáni proto, aby mohli dát volný průchod svému sklonu k nemravnosti, která je přece jen v určitém smyslu přitahuje. A pokud jim tento jejich sklon, často ukrývaný dokonce i před sebou samými dokáže někdo rafinovaně zaobalit do kvazi umění, je to o to lepší. Mají pak dojem, že holdují kultuře, zatímco se jim ve skutečnosti pod pláštíkem kultury dostává nemravnosti.

Často právě z tohoto jednoduchého a nízkého důvodu mají mnohé divadelní představení vyprodáno. O přitažlivosti těchto věcí pro veřejnost se totiž obecně mezi takzvanými tvůrci kultury dobře ví a je to nimi i velmi účelně využíváno k dosažení komerčního úspěchu, ať už v oblasti literární, filmové, divadelní, nebo výtvarné.

Taková lež a takový sebeklam, který nemůže nikdy nikoho povznášet je však ve své prosté jednoduchosti a bez všech příkras cestou do pekla. Je cestou k úpadku lidskosti a elementární mravnosti, a to vše rafinované skrývané za umění. A všichni umělečtí tvůrci, obratně využívající lidského sklonu k nízkosti ke svému prospěchu, kteří sebevědomě prohlašují, jak umění moc rozumějí jsou ve skutečnosti služebníky temnoty, servírující zvrhlost pod pláštíkem umění.

V současnosti totiž žijeme ve velmi zvláštní době. V době plné lži a klamu. V době, před jejíž dvojakosti jsme byli už dávno varováni slovy: „Dávejte si pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak ve skutečnosti to budou draví vlci.“

Ano, žijeme v době neuvěřitelné lži a klamu, ve které k nám přicházejí divadelní tvůrci se vznešenými slovy o umění, avšak ve skutečnosti přinášejí nízkost, zvrhlost a vulgárnost.

Žijeme v době, ve které se pod pláštíkem humanismu a tolerance prosazují jako společenská norma různé zvrácenosti a deviace. Viz registrované partnerství, gender ideologie a mnohé jiné.

Žijeme ve zvláštní době, ve které nejsou informace určeny k tomu, aby byli lidé znalými, ale naopak k tomu, aby zůstali nevědomými a povrchními. Aby všechno kolem sebe vnímali jen tak, jak si to přeje někdo jiný.

Není proto snad už nejvyšší čas, abychom takto nedůstojně nenechali sebou manipulovat? Není už snad opravdu čas, abychom přestali být klamáni a přestali lhát sami sebe? Není už snad nejvyšší čas k tomu, abychom začali trochu samostatněji myslet? Abychom naivně nepřijímali všechno jako umění jen proto, že se nám to snaží namluvit takzvaní odborníci na umění? Abychom nepřijímaly účelově podsouvané dezinformace jako pravdu jen proto, že nám to nabízejí takzvaní odborníci na informace?

Každý z nás má na výběr, zda se nechá nadále obelhávat tím, co je mu podsouváno, nebo zda si dá námahu rozpoznávat pod lesklým vnějším pláštíkem skutečné jádro a pravou podstatu. Pokud si ale tuto námahu nedá, stane se bezduchou loutkou v rukou jiných, kteří jím budou jako na provázcích lidsky nedůstojně manipulovat a vnucovat mu své vlastní názory. A takovýmto způsobem bude pak naivně přijímat zvrhlost a nemravnost jako umění, dezinformace jako pravdu, zkaženost a společenskou normalizaci deviací jako humanismus, lež jako pravdu a čirou hloupost jako moudrost.

A skutečným účelem cílené záměny všech těchto pojmů je vytvoření slepé a hloupé masy, kterou je možné pod pláštíkem pěkně znějících slov, obratně ukrývajících skutečné záměry vmanipulovat do čehokoliv. I do války, když to mocenské elity světa uznají za vhodné. A lidé půjdou opět slepě jako ovce, protože je přesvědčí, že jdou bojovat za vysoké a ušlechtilé ideály, zatímco ve skutečnosti budou jen ubohými loutkami v rukou arogance moci, sledující vždy jen vlastní, sobecké cíle.

Vzpamatujme se už proto konečně a staňme se skutečnými lidmi! Lidmi, kteří přemýšlejí, zkoumají a dokáží nahlédnout pod povrch. Lidmi, kteří se nedají naivně oklamat vnějším pozlátkem a proto již jimi nemůže nikdo nedůstojně manipulovat. Lidmi, které již více nikdo nemůže vést k úpadu, k zkáze, ke ztrátě lidskosti a mravnosti, řka jim přitom o svobodě, humanismu, lidských právech a kultuře.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 16. 05. 2016, 16:56:18 | více příspěvků | napsat uživateli

Příčiny a následky degenerace západní civilizace

Existuje určitá hranice optimálního příjmu potravy, po jejímž překročení dochází k obezitě. Existuje i optimální hranice lidské fyzické zátěže, při jejímž překročení dochází k absolutní vyčerpanosti. A existuje také hranice přiměřeného uspokojování lidských potřeb, po jejímž překročení dochází k nadbytku. A tento nadbytek, tak jako všechny výše zmíněné překročení optimální míry věcí, má na většinu lidí negativní důsledky. Projevuje se totiž postupným lámáním jejich charakteru a degradací jejich způsobu myšlení. Člověk se prostě stává vyšinutý, aniž by to on sám pozoroval.

Podstatu tohoto vyšinutí dokonale vystihuje příklad jisté podnikatelské dcerky, která ve škole odhodila do koše celou nedotčenou svačinu. Když ji učitelka napomenula, že to není správné, její odpověď byla následující: „My na to máme. My nepotřebujeme počítat každý cent jako vy, paní učitelka.“

Jde tu o ukázkový příklad změny způsobu myšlení a nazírání na život pod vlivem dostatku. A přesně toto jisté, ledaže ve velkém, se přihodilo blahobytným západním národům.

Úroveň jejich blahobytu dosáhla totiž takové nezdravé míry, že pokud by stejným stylem života žily všechny ostatní národy, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje a surovinovou základnu čtyř podobných planet, jako je ta naše. A už notoricky známou je i skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent znečištění naší planety.

Uvedená fakta nám jednoznačně napovídají, že západní styl způsobu života a jeho blahobyt není udržitelný. A proto jej vůbec nelze považovat za ideál a za vzor, ​​o jehož dosažení by se všichni ostatní měli snažit.

No a skutečnost, že bohaté země západu žijí v blahobytu, překračujícím z hlediska zákonů univerza optimální normu naplňování základních lidských potřeb, tato závažná skutečnost ze sebou nevyhnutelně přináší i odpovídající psychické a mentální vyšinutí tak, jak bylo ukázáno na příkladu podnikatelské dcerky.

Lidská psychika totiž pod vlivem neúměrného dostatku degeneruje. Lidé se začínají dívat na věci kolem sebe jinak. Jejich myšlení a vnitřní prožívání začíná být jiné. Začíná být v jistém smyslu pomýlené a zvrácené. Lidé se začínají podobat jablkům na stromě, na kterých se rozšiřují hnilobné skvrny.

Celkem konkrétními, duševními degenerativními změnami, které nastávají po překročení optimální meze přiměřené spotřeby stanovené zákony našeho univerza jsou hédonismus, užívání si, konzumní a materialistický způsob života, kariérismus, povrchnost a plytkost v myšlení.

Duchovnost a s ní spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty jsou na ústupu. Tímto pádem však lidé ztrácejí pevnou morální oporu a stávají se neschopnými rozlišovat cosi tak elementárního, jako dobro od zla. To má za následek, že společensky akceptovatelnými se stávají různé deviace, jako například registrované partnerství, legalizace eutanazie, gender ideologie se svou možností svobodné volby pohlaví a mnohé jiné.

Momentálně je to například problém imigrace, na jehož pozadí lze pozorovat zdegenerovaný způsob myšlení západní Evropy. Oficiálně se totiž tvrdí, že přijímáním imigrantů se pomáhá obyvatelům národů postižených válkou, či jinými konflikty. Na první pohled to sice vypadá velmi humánně, avšak nemá to logiku.

Pokud se totiž nějaký národ ocitne v problémech, jako například v současnosti Sýrie, pomůže se mu snad zásadním způsobem tím, že jeho příslušníky budeme přijímat jako imigranty? Vždyť ať jejich už přijde kolik chce a budou přijati, vždy to bude představovat pouze nepatrný zlomek celkového počtu daného národa.

Nebo chce snad západní Evropa přijmout celý národ? Pokud ne znamená to, že i tak ti nejslabší, nejzranitelnější, nejméně majetní a tedy nejvíce potřební pomoci zůstanou doma a budou trpět.

A přitom se velmi dobře ví, že peníze, které jsou na evropském území vynaložené na jednoho imigranta, by u nich doma výrazně pomohly deseti lidem. Pokud by tedy západní Evropa ve skutečnosti chtěla pomoci mnohým těžko zkoušeným národům a ne jen nepatrnému zlomku jejich populace v podobě imigrantů, peníze, které vyplácí imigrantům by měla účelně investovat přímo na jejich území. Tam by se měla snažit zkvalitnit životní podmínky do takové míry, aby už odtud nikdo nemusel utíkat. To by byly opravdu efektivně využity peníze, zatímco to, co se děje v současnosti je naopak ukázkou absolutní neefektivnosti.

A to už ani nemluvě o tom, že Evropa svou podporou takzvané umírněné opozice výrazně přispěla a dosud přispívá k rozvratu dříve prosperující Sýrie. A v tomto směru nemá čisté ruce ani vůči mnohým jiným arabským zemím. Žel vše toto je svědectvím duševní degenerace západu, který již není schopen vnímat věci ve správném světle.

Dalším příkladem degenerativního úpadku, který také souvisí s imigraci je taková elementární věc, jako schopnost reprodukce národa. Blahobytem poznamenány státy, ve kterých už převládá pouze materialismus, kariérismus, konzum a snaha užít si tuto základní schopnost ztrácejí, protože péče o děti se stává nepřitažlivá. Mít děti totiž vyžaduje určitou míru sebeobětování, kterou však již blahobytem zdegenerovaní lidé nejsou ochotni vynaložit. V zákonech univerza se zde jedná o jednoduchý mechanismus, jehož prostřednictvím zdegenerovaný národ sám sebe odsuzuje k zániku. A tak je to i se západní Evropu, která postupně stárne a vymírá. Že to tak začíná být i u nás má svůj důvod v tom, že jsme začali přebírat jejich „hodnoty“.

Ale zaměřme se pouze čistě na západní Evropu, kterou její vlastní, blahobytem způsobená degenerace odsoudila k zániku. A tento zánik, pokud nedojde k radikální změně hodnotové orientace, může být buď pomalý - cestou postupného vymírání, nebo zrychlený - prostřednictvím imigrace, kterou se západní národy snaží kompenzovat úbytek vlastní populace.

Jejich tragický omyl však spočívá v tom, že v podobě imigrantů přijímají lidi z kulturně a nábožensky zcela rozdílných poměrů. Lidí absolutně odlišné mentality, kteří postupně populačně přečíslí původní obyvatelstvo a tím jej pohltí. Z původních národů, které přijaly imigranty nakonec nezůstane vůbec nic. Nahnilé jablko prostě spadne ze stromu na zem a úplně se rozloží. Tak se stane každému národu, který pod vlivem nadměrného blahobytu duševně zdegeneroval.

Klíčovým momentem spuštění celého tohoto postupného degenerativního procesu byl ústup od duchovnosti. Tímto pádem také pozvolný ústup od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot s duchovností nerozlučně spojených. Tak došlo ke ztrátě jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a mnoha jiných cenných ctností. Jediným božstvem, hodným uctívání se staly věci hmotné. Tím byla nastoupena cesta do pekla.

V rostoucím hmotném dostatku, který za cenu sdírání jiných národů a za cenu jiných nemorálností překročil optimální míru uspokojování lidských potřeb lidé nepozorovali, jak postupně duševně a názorově degenerují. Každý člověk a každý národ, který toto nedokáže prohlédnout však s určitostí spěje k záhubě.

Záchrana spočívá pouze v opětovném návratu k duchovnosti a s ní spojených hodnotám. Mimo jiné tedy v návratu k jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a nenáročnosti v potřebách, protože jedině toto je způsob, který umožňuje trvalou udržitelnost života na naší planetě. Neboť jedině pokud budou lidé duchovní, to jest čestní, dobří, spravedliví, lidští, prostí a skromní, postačí jim zdroje naší planety k jejich jednoduchému, nenáročnému, ale lidsky a hodnotově plnohodnotnému životu.

Pokud se však ale národy země vydají cestou hodnot západního světa, budeme k tomu potřebovat tak, jak již bylo řečeno, zdroje čtyř takových planet, jako je naše. Ale protože takové zdroje nikdy mít nebudeme znamená to, že musíme spět ke zničení a zruinování naší jediné a jedinečné planety.

Náš svět však může rozkvést do netušené nádhery, pokud se vydá cestou rozvíjení duchovních hodnot, spojenou s tím nejvyšším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším, co může člověk dosáhnout.

Nicméně naopak, musí nutně zdegenerovat a skončit v hnilobném rozkladu, pokud se bude snažit o dosažení bezduchého a materialistického blahobytu západního typu, který tuto planetu devastuje po všech stránkách. A právě začátek úpadku blahobytem zdegenerované západní civilizace, který se nám v současnosti odvíjí přímo před očima ať je nám všem v tomto směru velkou výstrahou.

PS. V článku zmíněný princip duševní degradace, nastávající po překročení určité zdravé míry hmotného dostatku může každý z nás velmi dobře pozorovat na lidech ve svém vlastním okolí. Destrukčnímu působení nadbytku na lidskou psychiku jsou schopny charakterově odolávat pouze opravdu silné osobnosti. Takové osobnosti jsou však žel pouze světlými výjimkami, protože většinu lidí nadbytek jednoznačně duševně degraduje.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑