Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 334 příspěvků a shlédlo ji 6653 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 300 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

othon

othon | 16. 10. 2017, 19:12:17 | více příspěvků | napsat uživateli

Cesta k moudrosti a vznešenosti ducha

Jako na nebesích, tak i na zemi! Tak, jak se v noci na nehybné hladině jezera zrcadlí majestát hvězdné oblohy, přesně tak se může v našem nitru a mysli zrcadlit vznešená moudrost ducha, přicházející z výšin.

Ano, v tichu a v klidu svého nitra můžeme jako v otevřené knize vnímat poselství, které právě pro nás píše ruka ducha. Zde najdeme odpovědi na téměř všechny otázky, které nás trápí. Zde najdeme vnitřní přežití a hluboké porozumění nejrůznějších souvislostí. Můžeme zde najít vyřešení našich problémů, jako i poznání směru naší osobní cesty, kterou máme dále ve svém životě kráčet.

Neboť tak, jak se v přírodě střídá období vanutí větrů s obdobím dní bezvětrných, přesně tak se mají v našem životě střídat období nejrozmanitějších problémů, starosti a nevyřešených otázek, které víří hladinu našeho nitra s obdobími, kdy si dopřejeme ztišení, abychom se stali schopni vnímat z klidu vlastní duše, jako z čisté hladiny jezera to, co se tam pro nás zrcadlí jako odpověď ducha. Odpověď ducha ve vztahu ke všemu, co s námi vnitřně hýbe.

Pokud se tedy naučíme dávat pravidelně prostor tichu v sobě, pokud se z klidné jezerní hladiny našeho nitra naučíme vnímat odrazy moudrosti ducha, můžeme být právě takovýmto způsobem duchovně vedení. Můžeme získat náhled, vycházející z našeho nitra, od něhož může vzniknout naše vlastní, osobní, vnitřní přesvědčení.

Pokud ale nedokážeme ve spěchu života nikdy ztišit své rozbouřené nitro do takové míry, aby bylo schopno zrcadlit odezvy ducha, zůstaneme navždy ve vleku cizích názorů a cizího poznání. A přestože by snad i bylo toto poznání velmi hodnotné, naše nejvnitřnější bytost nebude mít z něj téměř žádného užitku, protože jsme jej prostě nebyli schopni v tichu v sobě přetavit v cosi výsostně vlastní a osobní. Protože jenom to vlastní, osobní, námi samými vnitřně uchopené a pochopená má pro nás skutečnou hodnotu. Pouze to je věcí trvalé hodnoty. Pouze to je vnitřní poklad, o který nemůžeme nikdy přijít a který zůstane naším trvalým majetkem. A to dokonce až za hrob!

A přestože existuje obrovské množství odpovědí, které bychom byli schopni získat pouze tím, že se v ztišení naučíme vnímat odezvy ducha, existuje zároveň tisíc věcí, které se snaží rozbít moudrost odrazu této pomyslné hvězdné oblohy v nás. Existuje tisíc věcí, které se snaží rozvířit klidnou hladinu našeho nitra, aby nemohla zrcadlit moudrost ducha a my jsme se tím pádem nikdy nemohli stát duchovně zralými a samostatnými.

A nejrozmanitější vnější a vnitřní vlivy se o to snaží mnohdy až tak úspěšně, že mnozí nakonec na to duchovní docela zapomenou, protože starosti, radosti, požitky, úzkosti a strachy tohoto světa je ovlivňují natolik, že se vnitřně téměř nikdy nedokáží zcela ztišit. Proto hladina jejich nitra zůstává vždy více, nebo méně rozčeřená a oni z ní nemohou absolutně nic vyčíst, čímž se nevyhnutelně stávají bytostmi, odříznutými od pravé moudrosti.

Takový člověk, aniž by si to uvědomil, v podstatě ani nežije. Nežije svým vlastním, osobním bytím, postaveným na vlastním, vnitřním přesvědčení, ale je pouze třtinou, ohýbající se ve větru cizích názorů, myšlenek, postojů, znalostí a poznání.

Nedopusť proto člověče, aby se také tobě stalo cosi podobné.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 9. 10. 2017, 17:09:11 | více příspěvků | napsat uživateli

Příznivci Slovanů neodsuzujte křesťanství! Slovanským národům tím jenom škodíte!

Existují lidé, kteří jsou velkými příznivci Slovanů a slovanství v jeho nejautentičtější podobě, se kterou je neoddělitelně spojeno naše původní, dávné duchovno. Žel, mnoho z nich má však jednu neblahou vlastnost. Je ní nepřekonatelná antipatie vůči křesťanství. Samozřejmě, že k tomu mají spoustu oprávněných důvodů, ale je třeba si uvědomit fakt, že právě takovýmto postojem věci slovanství velice škodí. A my si teď ukážeme, v čem konkrétně spočívá tato škoda.

Je dobře známo, že dávní Slované měli svůj specifický typ kultury a spirituality, dokonale přizpůsobené jejich mentalitě a povaze. Jejich původní abeceda, takzvaná staroslověnská bukvice, obsahovala například určité bukvice, čili písmena, jejichž používáním se v člověku aktivovali vyšší schopnosti. Původní slovanské texty lze tedy číst dvěma způsoby. Jednak tím nejjednodušším, jak jsme také my zvyklí, ale kromě toho také způsobem obrazným, který aktivoval úplně jinou část mozku, než se děje při běžném čtení. A právě tento, téměř zapomenutý, obrazný způsob čtení písma přirozeným způsobem stimuloval jejich vyšší schopnosti, spojené s intuicí.

Příznivci slovanství jsou proto přesvědčeni, že Slované se mohou dále správně vyvíjet jedině tehdy, pokud se znovu navrátí ke svým původním kořenům, se kterými jsou bytostně, ba až, jak se domnívají, doslova geneticky spojení. No a proto se musí také duchovně navrátit ke své původní, Slovanské védské moudrosti, velmi podobné védské moudrosti indické.

Příchod křesťanství na naše území byl však katastrofou pro původní kulturu a spiritualitu. Všechno toto totiž začalo být potlačováno a pronásledováno jako pohanství. To jest, jako něco, co musí být definitivně ze světa vymazáno. Proto křesťané během dlouhých staletí systematicky likvidovali všechno původní slovanské písemnictví a byli v tom tak úspěšní, že my dnes věříme a na školách se učíme, že písmo, a tím pádem kulturu přinesli na Velkou Moravu až Cyril a Metoděj.

Cyril Metoděj si však ve skutečnosti vzali za základ své abecedy staroslověnskou bukvici a upravili ji tak, že z ní odstranili právě těch pět bukvic, jejichž vyslovování ve verbálním projevu a obraznost v písemné podobě mělo schopnost aktivovat vyšší, intuitivní schopnosti.

Cyril a Metoděj tedy v jistém smyslu připravili slovanský slovní a písemný projev o jeho vyšší rozměr. No a v tomto "nově vytvořeném jazyku" začali Slovanům hlásat evangelium. Přišel tedy čas prosazování křesťanství a žel, nejednou se tak dělo také formu násilí, nebo jinými, ne příliš humánními způsoby. A tento neustálý tlak měl logický za následek, že Slované nakonec zapomněli na svou vlastní, původní spiritualitu a stali se křesťany.

Slovanská duše se tedy stala křesťanskou a po mnoha další dlouhá staletí byla spojena s křesťanstvím. Konkrétně na východ od nás to bylo křesťanství pravoslavné, nebo řeckokatolické a u nás většinou katolické a evangelické.

A paradoxně, dnes patří mnoho slovanských národů k těm národům, které ještě stále drží živou pochodeň křesťanství na Zemi. Pochodeň toho křesťanství, které nám bylo přineseno z nejvyšších výšin samotným Synem Božím, a to i za cenu obětování jeho pozemského života, protože vznešené Slovo ním přinášeno již tehdy naráželo na lidskou zlovolnost a nepřátelství. A ačkoli toto učení hovořilo především o lásce k bližním, bylo právě těmito zlovolnými lidmi po zavraždění Syna Božího zneužito k teroru vůči bližním. K teroru vůči mnoha lidem a vůči mnoha národům.

Ano, křesťanství bylo mnohokrát zneužíváno, ale kvůli jeho zneužívání různými zlovolnými kreaturami přece nemůže být v žádném případě odsouzeno jako celek. Vždyť drahocenná perla nemůže v žádném případě ztratit svou cenu tím, že padne do bláta! Vždyť přece v rukou každého, kdo ji najde, umyje a očistí okamžitě zazáří ve své plné kráse a duchovní drahocennosti.

A přesně tak je to také s křesťanstvím! Křesťanství je drahocennou perlou, ponořenou v bahně nízkosti naší Země, avšak v rukou každého, kdo má dobrou vůli a je schopen od sebe oddělit zlovolné lidské zneužití jeho ideálů od jeho původního, zdravého jádra, přineseného na zem Synem Nejvyššího, v rukou každého, takovýmto hlubším způsobem myslícího člověka musí tato drahocenná perla zazářit svým nádherným, duchovním jasem.

Výše zmínění, novodobí příznivci slovanství však žel tyto věci nerozlišují a odsuzují křesťanství jako celek tvrdíc, že Slované mohou dále růst jenom tehdy, pokud se vrátí zpět ke svému původnímu duchovnu. Podobné názory jsou však naprosto nekonstruktivní, protože vrhají slovanský svět do zmatku. Do škodlivých a destruktivních zmatků tím, že současné Slovany, spojené s křesťanstvím se snaží navrátit k dávným kořenům jejich původní duchovnosti. Tvrdí například, že křesťanství je již ve své podstatě geneticky orientováno západně - židovsko - sionistickým směrem, zatímco jedině naše dávná kultura a spiritualita je plně geneticky kompatibilní ze Slovanstvím.

Tyto myšlenky jsou ale chybné a destruktivní, protože Kristův princip lásky k bližnímu, ale i celé jeho učení je určeno všem národům Země bez rozdílu. Bez rozdílu rasy, genetiky, nebo čehokoliv jiného.

Opravdu striktní, opětovný návrat k původnímu slovanskému duchovnu a negace křesťanství je tedy čímsi, co je naprosto nesprávné, protože je to jenom nevědomé pokračování dávného konfliktního přístupu. Současná doba a především skutečné dobro Slovanského světa však vyžadují namísto konfrontace princip zralé syntézy. Princip moudré syntézy křesťanství, se kterým je slovanský svět spojený s jeho dávnými kořeny původní duchovnosti.

Slované se tedy nesmí a nemají začít duchovně tříštit a řadit k jedné, nebo druhé straně, což by nutně znamenalo jen další rozkoly. Slované mají zůstat křesťany, ale mohou být také hrdí na svou původní duchovnost, protože šlo o duchovnost vysokou a čistou. Duchovnost, která dělala naše předky lidmi dobrými, čistými a spravedlivými.

V úctě totiž musíme mít všechno dobré a vznešené, co lidi povznáší. A to znamená, že v úctě musíme mít i křesťanství, to jest, jeho původní a zdravé jádro, očištěné od vypočítavé lidské zvůle, která jej pouze zneužívala. A v úctě bychom měli mít i naši původní slovanskou duchovnost, ovšem i v tomto případě především její zdravé a pravé jádro, očištěné ode všech omylů a pokřivení, kterých se v současných interpretacích slovanských Véd nachází velké množství.

To je správný a konstruktivní postoj! Toto je jediný možný přístup, který nevnáší zmatek do světa Slovanů a nevyvolává zbytečné nepřátelství mezi přívrženci původní slovanské duchovnosti a křesťanstvím. Každý, kdo není schopen uvažovat takto synteticky a prosazuje jako správný názor jedné, nebo druhé strany je ve skutečnosti škůdcem věci Slovanstva. Škůdcem jeho sjednocení, protože mezi Slovany vnáší zcela zbytečnou vzájemnou konfrontaci, která není vůbec nutná, pokud dokážeme akceptovat pozitivní přínos naší původní duchovnosti i pozitivní přínos křesťanství v jejich historické, ale především duchovní komplexnosti. V komplexnosti, v níž z hlediska přirozeného duchovního vývoje mají pro lidstvo svůj hluboký a nenahraditelný význam oba tyto proudy. A snažit se poznat a pochopit tento význam je tím, co je konstruktivní! Co není konfrontační a co může Slovany po všech stránkách pouze obohacovat a pozvedat.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š


Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří


V dnešní době pravděpodobně málokdo sleduje ruské filmy o boji proti německému fašismu během druhé světové války. Filmy na toto téma vznikají v Rusku také v současnosti, a navzdory určitým věcem, které by se jim daly vytknout, protože nakonec každému filmu se dá něco vytknout, jsou obecně nositeli jednoho velmi hlubokého poselství.

Ukazují, jak obyčejní lidé, kteří doposud žili především ve smyslu nižšího dobra, zaměřeného na svůj vlastní prospěch, dokázali překonat sami sebe. V hraniční situaci se totiž stali schopni položit své vlastní životy, všechny své naděje a všechno své vlastní současné a budoucí potencionální dobro za dobro vyšší. Za dobro národa, který byl napaden dobyvateli. Za spravedlnost, lidskost a mír!

Neboť pokud odhlédneme od vysoké politiky a všech ostatních, zákulisních politických machinací, válka milionů obyčejných ruských vojáků proti rozpínavosti německého fašismu, který náhle vpadl do jejich vlasti byla válkou spravedlivou, protože byla válkou obrannou.

Ale také němečtí vojáci obětovali svůj život! Nicméně, ve válce dobyvačné a tedy nespravedlivé. Ve válce, způsobené nadměrně vystupňovaným, nacionálním egoismem, který si právem nadřazené rasy dělal nárok na nový životní prostor na úkor jiných, rasově méněcenných.

Vojenský konflikt mezi fašistickým Německem a tehdejším Sovětským svazem má tedy hlubší a dosud nerozpoznanou dimenzi. Ukazuje nám totiž, kam to až může dospět, pokud se zaměříme pouze na dobro vlastní, egoistické a tedy nízké. Pouze na dobro hmotní a materiální, a to třeba i na úkor jiných.

Ukazuje nám, že preferencí tohoto druhu "dobra" pouze roste lidská bezohlednost, lidská chamtivost a lidská nemorálnost. Ukazuje nám, že to všechno musí nakonec vést ke konfliktům a válkám.

Ukazuje nám tedy, že maximální vystupňování principu nízko stojícího dobra vždy zákonitě rozbíhá vojenskou mašinérii, která může být zastavena jedině tehdy, pokud se lidé stanou opět schopnými vyšvihnout se k dobru vyššímu. Když jsou lidé schopni obětovat své vlastní dobro a svůj život za dobro vyšší. Za dobro obecné! Když jsou lidé schopni umírat ve jménu spravedlnosti, cti, lidskosti a míru.

Neboť jedině ve vyzvednutí dobra celku, dobra obecného, dobra vysokých a ušlechtilých ctností, kterými je spravedlnost, čestnost, lidskost a morálka spočívá konstruktivní princip bytí. Princip, který dokáže zvítězit nad zlem a eliminovat jej! Princip dobra ducha, který kdyby byl lidmi trvale preferován v každodenním životě, naše civilizace by neznala konflikty a války, a žila by v harmonii.

Pokud ale lidé ve své nepochopitelné neschopnosti poučit se ustavičně preferují pouze ono nízko stojící dobro osobního, hmotného prospěchu, ve snaze o jeho nabývání začínají vždy stále více stupňovat svůj egoismus. A spolu s ním se stupňují ty nejhorší lidské vlastnosti, až to nakonec vše vyvrcholí v neštěstí válečného konfliktu, ve kterém se jedni snaží násilím dosáhnout "dobra" a prospěchu na úkor jiných.

No a pak, pokud nemá být celý svět absolutně podmaněn, zotročen a zpustošen tímto typem "dobra" a jeho přisluhovači, musí se lidé ve svém odporu vůči němu vždy opětovně hrdinsky vyšvihnout k dobru vyššímu. V mezní situaci agresivního vystupňování zvráceného principu nízko stojícího dobra musí být nejednou ochotni obětovat své vlastní životy za vysoké a vznešené principy, jakými je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, nebo právo přežít lidsky důstojný život na zemi bez otrocké smyčky na krku. Pokud by ale lidé dokázali žít v takovémto vysokém mravním a morálním naladění natrvalo a vždy opět nově neklesali k uctívání nízkého, osobního dobra jako středobodu všeho, žádné války by nikdy být nemusely.

Když se ale i v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, je to jen a jen svědectvím toho, že v lidech naší moderní doby se opět začínají na maximální míru stupňovat všechny negativní vlastnosti, spojené s uctíváním a vyzdvihováním zmíněného, nízkého stupňe "dobra".

A aby nebyl svět opět uvržen do zkázy válečného šílenství, musí lidé dneška v sobě dokázat mobilizovat princip vyššího dobra a všechny, s ním spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty. Neboť pokud to nedokážou teď, na úsvitu nové války, budou k tomu donuceni ve válečných hrůzách, které se na naší Zemi pravidelně opakují vždy z týchž důvodů.

Záleží na každém jednotlivci, zda se rozhodne dát svému životu vyšší rozměr. Rozměr ducha, rozměr dobra obecného, které je jediným skutečným dobrem, nebo mu dá jen nízký rozměr dobra čistě egoistického a materiálního. "Dobra", které se nakonec vždy ukáže, jako to nejzhoubnější zlo!

Uvědomme si tedy, že není dobro, jako dobro! Uvědomme si, že existuje dobro vyšší, nás a naše vlastní, osobní zájmy přesahující a dobro nižší, zohledňující jedině naše vlastní, hmotné a materiální zájmy.

No a v závislosti na tom, k jakému druhu dobra se přikláníme, je nás samotných možné zařadit mezi lidi vysoko, nebo nízko stojících. A podle toho, kterých z nich je většina se utvářejí dějiny této civilizace.

Žel, dějiny naší civilizace jsou dějinami válek, vražd a neslýchaného utrpení, způsobeného jedněmi lidmi druhým. Toto je jasným svědectvím ubohé nízkosti takzvaného "dobra", které preferujeme a které je pouze dobrem čistě materiálně egoistickým, bez vyššího, duchovně morálního rozměru. Bez ohledu na dobro obecné. Na dobro pro všechny bez rozdílu.

A proto každý, kdo takto nízko myslí a jedná je podporovatelem a strůjcem války, protože jím podporované, nízké a egoistické materiální "dobro" ve svém nezbytném stupňování vždy dosud zákonitě vyústilo do konfliktních situací, do agresivity a válek.

Strůjcem míru a harmonického, udržitelného způsobu života na Zemi je jedině ten, kdo ve všem, co myslí a činí bere vždy v úvahu dobro vyšší. Dobro obecné! Dobro ducha, stojící na preferování vysokých a ušlechtilých ctností. Jen takovýto člověk je opravdu člověkem, který chce mír a proto si také mír zaslouží.

Kdo však uctívá zlo svým nízkým a egoistickým pojetím dobra, toto ním živené zlo bude nakonec muset tvrdě dopadnout na jeho vlastní hlavu, aby se v hrůzách a bolesti přece jen vyšvihl ke skutečnému, vyššímu dobru, které jej přesahuje a které je jediným pravým dobrem.

Nebo, když to nedokáže, bude muset v těchto hrůzách a bolestech zahynout. Zahynout nejen smrtí těla, ale také smrtí nenapravitelně hodnotově zvrhlé duše.

Konečný závěr: Člověče, žij čestně, spravedlivě, skromně a lidsky! Neboť pokud takovým nebudeš, tvá nečestnost, nespravedlnost, neskromnost a nelidskost tě nakonec dotlačí k tomu, že budeš muset s nasazením vlastního života bojovat za čest, spravedlnost a nejelementárnější lidskost na Zemi.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 2. 10. 2017, 17:22:51 | více příspěvků | napsat uživateli

Člověče nešťastný, neodsuzuj křesťanství!

Je žel objektivním faktem, že křesťanství během dlouhé historie způsobilo mnohé zlo. Že má na svědomí spoustu bolesti, neštěstí a dokonce lidských životů. Můžeme vzpomenout třeba křižácké války, inkvizici a tak dále. No a právě kvůli této negativitě, historicky objektivně prokazatelné dnes mnozí lidé křesťanství odvrhují. Odvrhují jej jako celek, přičemž si ale neuvědomují, že tím zároveň odvrhují i vysoké duchovní učení, které by jim mohlo výrazně pomoci v jejich osobním, čistě lidském vývoji, ale především v jejich vývoji duchovním.

Položme si totiž zásadní otázku: je možné odsuzovat křesťanství, to jest učení Ježíše Krista, přicházející na Zemi z nejvyšších výšin, přímo od Stvořitele a ke Stvořiteli směřující za to, že jeden z nejbližších Ježíšových spolupracovníků byl zrádce? Vrhá snad Jidášova zrada nejmenší stín zakalení na čistotu Ježíšova učení?

Odpověď je více než jednoznačná: nevrhá!

A přesně toto platí také v celém historickém kontextu. Na jedné straně máme totiž vysoké, ušlechtilé, čisté a nezničitelné ideály původního křesťanství. Na druhé straně však máme stovky bezcharakterních lidských jedinců, pokolení Jidášů v řadách křesťanství, kteří tyto ideály vždy jenom zneužívali ve svůj vlastní prospěch. Ve svůj prospěch osobní, finanční, mocenský, politický nebo, jakýkoliv jiný.

Těmto jedincům byli v podstatě ideály pravého křesťanství vždy ukradeny. Ve skutečnosti jim byli dobré pouze proto, aby mohli jejich prostřednictvím účinně jiných ovládat, manipulovat s nimi a profitovat z nich.

Tato dvě fakta se musí lidé naučit rozlišovat při posuzování křesťanství. Na jedné straně totiž křesťanství vždy bylo a vždy bude nositelem těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, avšak na druhé straně se v jeho řadách nacházelo, a žel i nachází mnoho bezcharakterních jedinců, kteří tyto ideály pouze zneužívají pro své vlastní, zištné záměry.

Žel, dnešní lidé jsou převážně povrchní. A protože nejsou ochotni hlouběji nad věcmi uvažovat, ve své povrchnosti všechno toto spojují dohromady a tím pádem odsuzují křesťanství paušálně, jako jeden celek. Ale tím vylévají společně s vodou také dítě. Tím totiž odvrhují spolu s jeho objektivně historicky prokazatelnými negativy i vysoké duchovní učení, kterým původní a zdravé jádro křesťanství stále je a stále zůstane.

Řekněme si proto nyní něco o dvou základních pilířích křesťanství, které i navzdory všem jeho chybám přece jen představují cestu, která musí vést každého člověka duchovně pouze nahoru. Cestu, která jej musí vést ke Světlu a k Stvořiteli, pokud bude v tomto smyslu mluvit, jednat, myslet a žít.

Dva základní principy, nebo pilíře křesťanství jsou ve skutečnosti velmi jednoduché. Jejich pochopení a život v souladu s nimi nevyžaduje náročné teologické studium. Jsou prosté, protože jsou v souladu s jednoduchostí, kterou Ježíš zdůraznil slovy: být jako děti. Proto je nejhlubší podstata křesťanství přímo dětsky jednoduchá a spočívá v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu.

Ježíš geniálně shrnul toto jádro do jediné věty: Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou a miluj bližního svého, jako sebe sama.

To je podstatou všeho! V tom je celý zákon a proroci! V této jedné větě je skrytá podstata celé hrubé Bible, to jest Starého a Nového zákona.

Řekněme si však něco blíže o těchto dvou pilířích křesťanství, abychom pochopili, jak je třeba správně vnímat a správně ve svém životě uplatňovat.

Především pár slov o lásce k Stvořiteli. Ta spočívá v úsilí o poznání a plnění jeho Vůle. Ve vážné osobní snaze o znovu nalezení zdravého jádra pravého křesťanství, očištěného ode všech zlovolných pokřivení a dogmat, které do něj účelově vnesli nejrůznější Jidáši a zrádci, aby mohli tímto způsobem snadněji a efektivněji ovládat jiných a manipulovat nimi. Proto je skutečně nutné vyvinout vážné úsilí, abychom poznali autentické křesťanství v jeho čisté podobě, jak jej kdysi skutečně hlásal Kristus. V současnosti třeba opravdu vyvinout maximální snahu o poznání pravé Vůle Nejvyššího, definované Ježíšem, protože během staletí byla v řadách křesťanství naopak vyvíjena maximální snaha, aby byla tato Vůle pokřivená. Aby nevedla lidi ke Světlu, ale pouze do područí církví, které se staly pouze světskými mocenskými organizacemi.

A co druhý pilíř křesťanství, kterým je láska k bližnímu? Všichni přece dobře víme, jak máme rádi sami sebe. A právě takovou míru lásky, jakou máme vůči sobě se musíme naučit prokazovat také vůči našim bližním V praxi to znamená, že nikdy nemáme dělat jiným to, co nechceme, aby jiní dělali nám.

Tyto dva principy, tedy láska k Bohu a láska k bližnímu jsou tedy ve skutečnosti nejhlubší podstatou učení křesťanství. Každý, kdo v souladu s nimi žije a myslí, kráčí ke Světlu. A ať již chodí do kostela, nebo ne!

Chodit do kostela není totiž nutnou podmínkou cesty ke Světlu, ale samozřejmě, není to ani na překážku. Jediné, na čem skutečně záleží, je poctivé úsilí naplňovat lásku k Stvořiteli a lásku k bližnímu v každodenním životě. Křesťanem je tedy každý, kdo se tak chová, nebo alespoň se o to snaží, protože pravé křesťanství se projevuje skutky.

Kdo se ale tak nechová, ani se o to nesnaží, může být evidován třeba v deseti církvích současně, nikdy nebude pravým křesťanem.

Může snad drahocenná perla ztratit svou cenu, pokud padne do bláta? Je sice špinavá, ale její cena zůstává nezměněna! A právě takhle to je také s drahocennou perlou dvou základních a nadčasových pilířů pravého křesťanství, které nemohou v žádném případě ztratit svou velkou hodnotu. Ani když jsou ponořeny do bahna této Země.

Proto každý rozumný člověk, který si je vědom této skutečnosti, dokáže vyjmout klenot z bahna a očistit jej tak, aby čistý a jasný mohl zazářit v jeho dlani, v jeho srdci a v jeho duši. Aby člověku jasem svého ušlechtilého lesku neustále ukazoval správnou cestu ke Světlu.

Nerozumný je však každý člověk, který znechucený bahnem, vytvořeným lidmi samotnými, ponechá tuto drahocennou perlu bez povšimnutí, nebo ji ještě dokonce svou antipatii zadupe hlouběji do bláta. Nerozumný je ten, kdo ji nezvedne a nemá snahu ji očistit. A proto nikdy nezazáří v jeho dlani, ani v jeho srdci, ani v jeho duši. Proto mu neukáže cestu ke Světlu a on bude muset bloudit v temnotě této země, aby v ní nakonec zahynul. Zahynul nejenom smrtí těla, ale i smrtí navěky zatracené duše!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 25. 09. 2017, 18:22:18 | více příspěvků | napsat uživateli

Člověče otevři oči! Příroda k tobě promlouvá!

Existují lidé kteří tvrdí, že mechanismus fungování přírody je řízen určitým druhem vědomé inteligence. Že prostě vše, co se v přírodě děje se neděje jen tak samo od sebe. Stojí za tím inteligence a ta to spravuje. No a někteří jedinci, schopní vnímat i věci běžným okem neviditelné ji mohou i reálně vidět a komunikovat s ní.

My ostatní však nejsme absolutně v ničem ochuzeni. Pokud totiž dokážeme být vůči přírodě jen trochu otevření, můžeme v jejím působení zachytit určité poselství.

Je to velmi podobné, jako v případě hudby Mozarta, nebo Beethovena. Ani je osobně nikdo z nás neviděl. Pokud ale jsme trochu otevření, můžeme z jejich hudby vnímat jejich osobnost. A také poselství, do ní záměrně pro nás vložené.

A tak je to také s přírodou. Většina z nás nebude asi nikdy na vlastní oči vidět inteligenci, stojící za ní, ale absolutně všichni můžeme ze samotné přírody, to jest z očividného, vnějšího díla této inteligence vnímat její charakter, jako i poselství, nám lidem jasně tlumočeno.

O jaké poselství jde? Je jich víc a může je vnímat opravdu každý, kdo je vnímat chce.

V první řadě je to poselství čistoty. Pokud se totiž vybereme někde do hory, můžeme tam dýchat čistý vzduch a v horském potoce vidět čistou vodu. Nebo třeba taková zasněžená zimní krajina v jejím sněhobílém lesku je přímo synonymem čistoty.

Vše nečisté, co se nachází v přírodě je pouze dílem člověka. Znečištěná voda, emisemi znečištěný vzduch, nebo aplikováním chemie znečištěná půda.

A tuto nečistotou v přírodě, jako i všude jinde kolem sebe šíří člověk, protože on sám je vnitřně nečistý. Neboť vůbec nedbá o čistou a ušlechtilost svého nitra! Svých myšlenek a citů! A proto šíří nečistotu směrem zevnitř navenek všude, kde jen přijde a poskvrňuje ní všechno, čeho se jen dotkne.

A přece jsou všichni tito vnitřně nečistí lidé každodenně nabádáni přírodu k čistotě! Třeba jenom pouhou sklenicí čisté vody, kterou každodenně hasí svou žízeň.

Druhým vzkazem přírody, zjevným absolutně každému je poselství krásy. Krása květů! Krása ročních období! Krása hor a lesů! Jde o krásu oblažující, osvěžující a povznášející.

Položili jste si ale někdy otázku, proč krása přírody působí na lidi tak blahodárně?

Odpověď je jednoduchá! Protože je neoddělitelně spojena právě s čistotou!

Lidé však krásu ve svém vlastním pojetí strhli hluboko dolů. A to tím, že ji oddělili od čistoty. Proto je mnohé z toho, co dnes považujeme za krásné ve skutečnosti zkažené a zlé. Třeba móda, divadlo, film, výtvarné umění, či cokoliv jiného, co vytvořila lidská ruka ve své zvrácené představě krásy.

A proto lidmi vytvořená krása mnohokrát neoblažuje, neosvěžuje a nepovznáší, ale naopak poskvrňuje, špiní a sráží dolů. A proto se nám krása naší vlastní vinou nestala požehnáním, ale naopak prokletím!

Třetím, opět velmi zjevným poselstvím přírody je poselství přirozenosti, jednoduchosti a prostoty. Výstižně o tom zpívá Miroslav Žbirka ve své Baladě o polních ptácích, kteří "nežebrají, že chtějí mít víc, než dává klas". To znamená, že se dokážou spokojit s tím, co potřebují a kolik toho potřebují.

Avšak celá bída lidského rodu ve vztahu k jednoduchosti, přirozenosti a prostotě bytí je dokonale vystižena v zdánlivě nelogické větě: Jeden pohár stačí, ale dva již budou málo!

Každý člověk má určité přirozené potřeby, které by měl mít zajištěny, aby mohl přežít důstojný život na zemi. To je ten jeden pohár, který stačí.

Pokud se ale nechceme spokojit s tím, kolik toho opravdu potřebujeme a máme tendenci sahat po nadbytku, dostaneme se do začarovaného kolotoče nikdy nekončících a stále rostoucích potřeb. Tím ale saháme po stále dalších, pomyslných pohárech, které nám již budou vždy jen málo. Vždyť přece stále se dá mít více a více! Stále se dá být bohatší a bohatší!

A tak to v současnosti na naší planetě dospělo až tak daleko, že tu máme určitou elitu nejbohatších, kteří vlastní nepředstavitelné materiální prostředky, ale je jim to stále málo! Sahají ještě po dalším poháru. Po poháru světovlády a absolutní moci nad všemi.

Příroda nám však ve své jednoduchosti a prostotě říká:

Člověče, proč se ženeš jako blázen za něčím, co ve skutečnosti ani nepotřebuješ! Vždyť štěstí nespočívá v tom, že budeš stále bohatší, ale v tom, že se dokážeš spokojit s tím, kolik toho opravdu potřebuješ. A ve skutečnosti toho nepotřebuješ až tak mnoho!

Pochop přece člověče, že štěstí nespočívá v hromadění hmotných statků, ale v hromadění hodnot ducha. V nabývání vysokých a ušlechtilých ctností!

Neboť pokud je v sobě nemáš, cítíš se prázdným a nenaplněným. A svou vnitřní prázdnotu se pak snažíš překrýt leskem věcí hmotných, aby si sám sobě a jiným dokázal, že si šťastný a že něco znamenáš.

Ale ve skutečnosti šťastný nejsi a ani nic neznamenáš, protože v sobě nemáš pravých hodnot ducha, ani žádných ušlechtilých ctností.

Člověče, nevidíš snad, že tato planeta není stavěná na tvé, neuvěřitelným způsobem nadhodnocené potřeby, jejichž uspokojováním drancuješ a ničíš vše kolem sebe?

Věz však ty nešťastný člověče, že mocná matka příroda nebude donekonečna tolerovat tvé řádění a jednoho dne tě vymaže z povrchu zemského i se všemi tvými potřebami. Ponechá na ní pouze ty, kteří budou schopni žít v harmonii s přírodou a uspokojí se tím, kolik toho opravdu potřebují.

Dalším očividným poselstvím přírody je poselství klidu a míru. Zkusme si někdy všimnout přírodu v bezvětrný čas, kdy se ani lísteček na stromě nepohne. Uvidíme, jak je hluboko ponořená do ticha. A skrze ticho do své vlastní, nejhlubší podstaty, v níž nachází spojení s Prapodstatou.

Tak totiž, jak se v noci, v tiché hladině jezera odráží veškerý majestát hvězdné oblohy, přesně tak se v tichu naší duše a mysli mohou odrážet vznešené pravdy Ducha. V tichu naší duše a mysli můžeme nacházet odpovědi na všechny zásadní otázky svého bytí. Jedině v klidu a tichu může také dozrávat naše osobnost. Mohou se formovat naše vlastní názory, vlastní postoje a vlastní přesvědčení.

Žel, člověk dneška je člověkem hluku! Člověkem se sluchátky na uších a s neustále puštěnou televizí. Člověkem, podléhajícím nejrůznějším informačním šumům, které na něj doléhají z internetu, z rádia, z filmů, z reklam, nebo z časopisů.

Člověk dneška je bytostí s neustále rozbouřenou duší a myslí, které proto nemohou zrcadlit vysoké pravdy Ducha. Proto ve svém nitru nenacházíme odpovědi na zásadní otázky vlastního bytí, ani nemůžeme osobnostně dozrávat ve formování vlastních myšlenek, vlastních postojů a vlastního přesvědčení. Tak se pak se stáváme snadno manipulovatelnými bytostmi, podléhajícími cizím názorům a cizímu přesvědčení. A to vše jen proto, že nejsme schopni dopřát si chvil ticha tak, jak nás k tomu tiše vybízí příroda.

No a úplně poslední poselství, které je opět zřejmé každému, kdo jej vnímat chce je poselství velkého a všeobsáhlého dobra. Pokud se totiž rozhlédneme kolem sebe uvidíme, že příroda je pro nás dobrem. Její vzduch dýcháme a její vodu pijeme. Půda, rostliny a zvířata nás živí. Svět přírody nám poskytuje životní prostor pro naplňování všech našich tužeb a přání. A příroda nehledí ve svém všeobsáhlém dobru pouze na lidi, ale i na tisíce nejrozmanitějších forem života říše živočišné, jakož i říše rostlinné.

Žel, člověk jako již tradičně jedná úplně jinak, protože ještě i dobro byl schopen strhnout hluboko dolů. A to tím, že jeho všeobsáhlost zaměnil za chtění dobra v první řadě pro sebe sama. Případně ještě pro své nejbližší. A v takovém sobeckém pojetí dobra na úkor jiných se postavil nepřátelský vůči dobru obecnému, ničíc půdu, vodu, vzduch, rostliny, zvířata, ale i lidi, aby nakonec zničil také sebe sama.

Pokud tedy půjdete někdy do přírody a zaposloucháte se do jejího tichého hlasu, zcela určitě zachytíte její poselství čistoty, krásy, přirozenosti, klidu a velkého, všeobjímajícího dobra.

Její hlas vám bude říkat: Člověče, pokud snad ve světě lidském nenacházíš živé vzory vysokých a ušlechtilých ctností, hodné tvého následování, podívej se přece na mě, na přírodu kolem sebe a buď takovým, jako jsem já! Buď čistým! Uctívej pravou krásu! Buď přirozeným a jednoduchým! Buď míruplným! A ve svém myšlení a jednání se snaž uplatňovat princip velkého, všeobsáhlého dobra. Princip dobra pro všechny bez rozdílu, protože právě toto je nejvyšším principem všemohoucího, dobrotivého Boha, který je jediným skutečným Vládcem, Správcem, Majitelem, Udržovatelem a Soudcem všech světů.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 18. 09. 2017, 17:23:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Teprve po hlavním má následovat po - hlavní!

Skutečná pravda o věcech se nejednou skrývá v samotných slovech, které tyto věci označují. A přesně tak je to i s pojmem pohlavní a se vším, co se za ním skrývá. Toto slovo samotné nám totiž naznačuje, že to po - hlavní má následovat až po čemsi hlavním. Že pohlavní nemá v člověku stát nikdy výše, než to hlavní.

V samotném slově po - hlavní je zároveň skryta i výstraha! Výstraha před tím, že pohlavní je opravdu tak mocné, že se nám může stát na nějaký čas, nebo třeba na celý život hlavním. Avšak naše osobnost musí být tak silná, aby se tím nedala unést. Abychom to v hodnotové hierarchii vždy radili pouze za to hlavní.

Žel, existují miliony lidí, kteří zcela propadli tomu, co má následovat až po hlavním. Kteří zcela propadli pohlavnímu. Ba dokonce na základě všeho toho, co můžeme kolem sebe sledovat se zdá, že jeho vyzvedávání na post, jaký mu vůbec nepřísluší propadla celá naše civilizace.

Ano, svět kolem nás jakoby propadl kultu nahoty, obnažování a vyzdvihování tělesnosti, v pozadí čehož stojí samozřejmě to pohlavní. Zdá se totiž, jakoby se náš svět kroutil pouze kolem tohoto jediného, protože pudově tělesné dráždění na nás doléhá téměř z každé reklamy. Je přítomno ve filmech, v knihách, v časopisech, v umění a samozřejmě na internetu. Vědomě a cíleně se s ním pracuje v ženské módě, a tak dále, a tak dále. Vše kolem nás je tím tak hluboce zasaženo, že se nám to stává zcela samozřejmým, přičemž si vůbec neuvědomujeme, že tím ve skutečnosti stavíme to po - hlavní vysoko nad to hlavní. Že to druhořadé stavíme nad to prvořadé!

A už vůbec si neuvědomujeme, že se tím pádem sami stáváme lidmi druhořadými! Že se stáváme druhořadými bytostmi, vzdálenými od hodnot prvořadého významu! Bytostmi, které právě proto prožívají svůj život podřadným způsobem, vyvolaným naším zmatkem v hierarchii hodnot.

Člověk je totiž skutečně člověkem jedině tehdy, pokud to pohlavní, které samozřejmě patří k životu, nestojí nad tím hlavním. Nikdo nemusí žít v celibátu, avšak každý, kdo se chce nazývat člověkem musí žít v správným způsobem uspořádané hierarchii hodnot.

Co však tedy je to hlavní? Kde jej hledat? Někde tady na zemi? Nebo snad mimo ni? Někde výše? Snad nejvýš, jak je jen možné?

Ano, jedině tam, v nejvyšších výšinách máme hledat to, co má být v životě každého člověka to hlavní. A tím hlavním musí být jednoznačně Bůh! Přesně tak, jak jsme na to byli důrazně upozorněni v prvním přikázání, abychom ve svém životě neměli absolutně nic, co bychom hodnotově postavili nad Nejvyššího. A mimochodem, slovo "Nejvyšší" také samo o sobě napovídá, co má stát v našem životě na nejvyšším místě.

Totéž říkal i Kristus. A sice, že jedině Pán všeho jsoucího je hodný nejvyšší míry naší lásky a naší pozornosti. Že jedině jeho máme milovat celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.

Pokud bychom to tedy měli vše stručně shrnout, tak tím hlavním v našem životě by měla být úcta k Pánu a budování osobního vztahu k němu. Avšak má to být budování správným způsobem! To jest tak, jak tomu na zemi dosud ještě nikdy nebylo, protože nabývání vztahu k Nejvyššímu neznamená jen chození do kostela, modlení, či jiné, pro moderního současníka zdánlivě nudné věci.

Má to být ve skutečnosti něco mnohem více, čímž samozřejmě nikdo nechce ani jen v nejmenším zpochybnit návštěvu chrámů, modlení a ostatní, podobné věci. Cesta k nabývání a budování vztahu k Pánu se však má stát životem samotným! Má se stát radostí ze života, kterou přece každý z nás pociťuje. A pokud ne stále, tak alespoň občas. Má to ale být především vděčnost za radost, kterou můžeme prožívat.

Neboť Pán nám daroval život proto, abychom jej přežili v radosti. A naše radost ze života má celkem přirozeně vyústit v upřímnou, spontánní vděčnost Pánu. To jest v modlitbu díků, přirozenou jako život sám. A tímto vnitřním prokazováním vděčnosti Pánu za všechny jeho dary, touto nejpřirozenější modlitbou díků se zároveň zcela přirozeně a nenásilně buduje a upevňuje náš vztah k Nejvyššímu.

Na světě existuje opravdu jen málokdo, kdo by neměl život rád. Koho vůbec nic netěší a v životě nenachází žádné radosti. Právě naopak! Lidé lpí na životě a nacházejí v něm velmi mnoho nejrozmanitějších radostí. Ale žel, ve všech jejich radostech chybí vděčnost! Chybí co i jen nejnepatrnější projev díků, směřující vzhůru! Vzhůru k tomu, kdo prožívání všech radostí lidem umožňuje.

V tomto směru vládne ve světě nevděčnost! Nevděčnost v ostrém protikladu ke vděčnosti! Nevděčnost, jako arogantní přijímání všech radostí života, které jsou brány jako samozřejmost. Samozřejmost bez nejmenší potřeby být za to někomu vděčný.

A tato bezbřehá nevděčnost v přijímání všech životních radostí, považovaných za samozřejmost nakonec promíchala celou hodnotovou hierarchii lidí. A kromě jiných, hierarchicky fatálním způsobem nesprávně nastavených hodnot posunula také to po - hlavní nad to hlavní, ačkoli samotné toto slovo před tím lidi varuje.

Hlavním v našem životě má být jedině Pán! Jedině on musí stát vysoko nad vším, protože jedině tímto způsobem nám mohou všechny věci správně sloužit. Jinak totiž hrozí to, že naopak my budeme sloužit věcem a staneme se jejich otroky. Otroky vlastní sexuality, otroky peněz, otroky majetků, otroky moci, nebo slávy. Nebo otroky svých dětí, rodiny, kariéry, aneb čehokoliv jiného.

Proto na nejvyšším místě hodnotové hierarchie každého člověka musí stát pouze Stvořitel samotný. Modlit se k němu, vzývat jej a budovat si k němu vztah máme především prostřednictvím své radosti ze života, v níž se zachvívá vděčnost. Upřímná vděčnost za radost, kterou můžeme prožívat. Vděčnost za život a za všechno to krásné, co nám nabízí.

Tímto způsobem proměníme naše radosti v modlitbu. Ní si budeme ctít Pána a v Pánu zase tři nejvyšší ctnosti, jaké vůbec existují v tomto stvoření a jsou neoddělitelně spojeny s Jeho existencí. A sice ctnost lásky, ctnost spravedlnosti a ctnost čistoty, které se budeme snažit zohledňovat ve svém každodenním myšlení a jednání, protože ten, kdo si skutečně ctí Pána ani nemůže jinak.

Jedině takovýto postoj nás může uchránit od arogantního a egoistického přijímání radostí bez jakékoliv vděčnosti. Radostí, kterým nakonec podlehneme až do té míry, že je postavíme ve falešné důležitosti nad Toho, kdo nám je všechny dovoluje prožívat. A tak se nám nakonec stanou naše radosti cestou do temnoty a nikoliv cestu k výšinám. Stanou se nám prokletím místo požehnání, protože v nich není ani jen nejmenší vděčnost.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 12. 09. 2017, 17:57:59 | více příspěvků | napsat uživateli

Katastrofální letní vedra jako varování lidstvu!

Absolutně nikdo nemohl přehlédnout mimořádné, téměř doslova africká vedra tohoto léta. Byla největší po celou dobu hydrometeorologických měření na našem území. Sucho, které je doprovází, negativně poznamenalo množství i kvalitu obilovin v letošní sklizni a s největší pravděpodobností negativně poznamená i úrodu podzimních plodin.

A právě během jedné z vln těchto obrovských veder se v médiích objevila zpráva, že 2. srpna jsme vyčerpali ekologický limit naší planety na rok 2017 a od tohoto dne začínáme žít na takzvaný enviromentální dluh. To znamená, že spotřebováváme více přírodních zdrojů, než biosféra může nahradit jeden rok.

Tento průlom nastává každým rokem o několik dnů dřív, co naznačuje, že naše "potřeby" se neustále zvyšují. A i když ekosystémy jsou v podstatě velmi odolné, pokud se dostanou za určitý "bod zlomu", mohou se zhroutit a přestat fungovat. A my se k tomuto bodu naším bezohledným jednáním každým rokem více a více přibližujeme.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je však velmi důležité pochopit jejich vzájemné, hluboké propojení. Propojení mezi extrémními vedry na jedné straně a stále se zvyšujícím, enviromentálním dluhem na druhé straně, protože právě prostřednictvím veder, sucha a jiných přírodních anomálií začínáme být stále intenzivněji konfrontováni s nezvratnými splátkami našeho dluhu vůči ekologickým zdrojům planety Zem. Je to prostě nezbytná daň za její bezohledné drancování. A pokud se nevzpamatujeme a nezastavíme, ani příroda se nezastaví ve svém hromadění stále větších, extrémních klimatických jevů.

Nejdůležitější otázkou tedy je, zda jsme schopni v této souvislosti vyvodit sami vůči sobě nějaké konkrétní důsledky? Zda jsme ve svém životě ochotni něco změnit? Zda jsme ochotni přehodnotit hierarchii svých hodnot a svůj způsob života tak, abychom našim vlastním dílem přispěli ke zlepšení celkové situace? Zda jsme ochotni omezit naše potřeby natolik, že se stanou environmentálně přijatelnými?

Lidé však žel nemění absolutně nic ve svém myšlení, ve svých hodnotách, ve svých potřebách, ani ve svém přístupu k přírodě a k jejím zdrojům, protože podle jejich názoru mohou něco změnit pouze ti, kteří mají skutečnou moc, skutečné bohatství a tím pádem i největší podíl na drancování planety.

Je sice pravdou, že ti nejbohatší, nejmocnější, nejchamtivější a nejbezohlednější mají největší vinu na tomto drancování, avšak právě k jejich životnímu stylu, právě k jejich "hodnotám", k jejich blahobytu, k jejich konzumu, k jejich plýtvání a k jejich rozhazování vzhlížejí obyčejní lidé jako k ideálu. Jako k něčemu velkému. Jako k něčemu, co by taky rádi dosáhli, kdyby měli to štěstí.

Pro většinu obyčejných lidí je tedy tento životní styl ideálem. Považují jej doslova za nejdůležitější hodnotu života! Za hlavní hodnotu bytí!

A žel, právě tímto způsobem se prázdné, ubohé, materialistické a sebevražedné hodnoty nejbohatších, nejmocnějších, nejbezohlednějších a nejchamtivějších stávají hodnotami celého lidstva. Hodnotami celé civilizace! Hodnotami téměř každého jednotlivce, s výjimkou několika jinak uvažujících.

Ne každý samozřejmě tohoto cíle dosáhne, ale téměř každý tyto hodnoty vnitřně uznává a usiluje se o ně, což se navenek projevuje vzrůstající chamtivostí, bezohledností, materialismem a konzumem. Projevuje se to touhou po penězích, majetku, moci, kariéře a touze mít více a více.

Toto jsou "ideály" našeho světa, představující zásadní hodnotovou platformu většiny lidí, což má za následek ničení a drancování naší planety, protože každý jedinec se snaží uplatňovat tyto "ideály" na té pozici, na jaké se právě nachází, se snahou vyšvihnout se co nejrychleji k elitě.

A všichni tito obyčejní lidé, spolu s elitou nejbohatších jsou škůdci planety Země. Jsou vinni za zhoršování klimatických poměrů na Zemi, protože k tomu přispívají svým vlastním dílem a podle svých vlastních možností. Neboť ve svých životech, ve svých názorech, ve svém myšlení a ve svém jednání usilují přesně o ty samé "hodnoty", jako bohatí. Nicméně vedry, které jsme měli možnost zažít během tohoto léta nám příroda jasně ukazuje sebevražednou zvrácenost "hodnot", které náš svět uznává.

Pokud nechceme svou planetu zničit a tím pádem zničit také sami sebe, čili již jenom čistě kvůli vlastnímu přežití bychom se měli zříci zvrácených hodnot materialismu, kariérismu, užívání si a nenasytné touhy mít stále více a obrátit se ke skutečným hodnotám. K hodnotám ducha! K hodnotám ducha, jejichž hromaděním a nabýváním nebudeme kolem sebe nic drancovat a ničit, ale naopak, vše povznášet.

Ne tedy mít, ale být! Snažit se v každé situaci o dobro, spravedlivost, ohleduplnost a skromnost. Usilovat o to být člověkem vysokých a ušlechtilých hodnot, v jehož hodnotové hierarchii stojí tyto hodnoty mnohem výše, než hodnoty materialismu a proto nemůže sklouznout do materialistického otroctví, plného zla, nespravedlnosti a bezcharakterností vůči ostatním kvůli dosahování hmotných výhod.

Záchrana života na planetě Zemi tedy spočívá ve změně hodnotové orientace! Hodnoty čistě hmotné, konzumní a materiální, které jsou hodnotami destruktivními, když stojí na prvním místě musí být proto na vrcholu hodnotové hierarchie každého člověka nahrazeny hodnotami ducha a vysokých, ušlechtilých ctností. Hodnotami dobra, spravedlnosti, lidskosti, skromnosti, jednoduchosti a nenáročnosti v potřebách!

A toto je přesně tím, co může, ba musí udělat každý člověk sám za sebe pokud chce, aby nás přírodní dění, které se již začíná bouřit vůči naší arogantní bezohlednosti nakonec všech nesmazalo z povrchu zemského.

Nikdo není tak malý a nevýznamný, aby tohle nemohl udělat sám za sebe. Aby nemohl přispět ke zlepšení celkové situace tím, že změní svou vlastní hodnotovou orientaci. Aby se nemohl uskromnit ve svých potřebách. Aby nemohl brát více ohled na přírodu a její možnosti.

Neboť jak již bylo řečeno, jedině pokud svou životní energii vlijeme do hromadění pokladů ducha, čím více je budeme nabývat, tím bude na zemi líp.

Pokud však nasměrujeme veškerou energii ke hromadění hmotných hodnot, nikdy nebudeme mít dost a vždy budeme chtít ještě víc. A prostřednictvím těchto svých, stále rostoucích sobeckých nároků budeme ničit a drancovat všechno kolem sebe, dokud nakonec svou rodnou planetu a tím pádem i sami sebe zcela nezničíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 4. 09. 2017, 19:16:52 | více příspěvků | napsat uživateli

Nadbytek informací zabíjí! I těch duchovních!

Nadbytek informací z duchovní oblasti může mít za následek až dokonce cosi takového, jako je duchovní smrt. Ale přesně stejně je to také s jejich fatálním nedostatkem. Kvůli lepšímu pochopení můžeme použít příkladu výživy našeho fyzického těla. Pokud dlouho trpíme hladem, můžeme zemřít. Ale stejně můžeme zemřít i tehdy, jestliže se dlouhodobě přejídáme. Každý extrém je totiž škodlivý.

Nedostatek a přemíra tedy škodí velmi podobným způsobem a toto pravidlo platí bezvýhradně také v duchovní oblasti. V současnosti, tedy v době internetu a knihkupectví zavalených knihami, v době množství novin, časopisů a mnoha jiných informačních zdrojů nemusí, ba ani nemůže nikdo v našem středoevropském prostoru trpět nedostatkem duchovních informací. Právě naopak! Lidé jsou jimi přesyceni!

A tak se v současnosti nakonec velmi paradoxně stírá rozdíl mezi středověkou dobou duchovní nevědomosti, kdy byli lidé udržování duchovně nevědomými záměrně (viz třeba latinské mše, kterým nikdo nerozuměl) a moderní dobou, kdy jsou zaplaveni nadbytkem duchovních informací, představujícím směs balastu a zanedbatelných střípků skutečného poznání. Konečným důsledkem jednoho i druhého extrému však může být již zmíněná, duchovní smrt. Duchovní smrt, spočívající v neschopnosti dosáhnout, poznat a zrealizovat to nejdůležitější. To, co člověku umožní projít nadcházející velkou očistou naší Země do nové doby rozkvětu ducha.

Abychom tuto nesmírně vážnou skutečnost jasněji pochopili, představme si na zemi vyznačený kruh o průměru dva metry. No a přibližně sedm metrů od něj člověka, který se do prostoru vyznačeného průměru kruhu snaží trefit kameny. Některé z kamenů dopadnou před kruh a jiné zase daleko za něj. Některé tedy představují nedostatek a jiné zase nadbytek. Ale ať dopadly před kruh, nebo za kruh, výsledek je stále stejný. Minuli se cíle!

Prostor vyznačený průměrem kruhu je obrazem duchovního poznání, jaké musíme dosáhnout a ve svých životech zrealizovat, pokud chceme úspěšně projít velkou očistou naší planety. Tento kruh, nebo okruh požadovaného duchovního poznání je pro každého z lidí bránou do budoucnosti. Do nové, hezčí a lepší budoucnosti, naplněné skutečnými lidskými a duchovními hodnotami.

Naší povinností je však do tohoto kruhu trefit. To znamená najít, zrealizovat a ve svém životě uskutečnit to nejzásadnější duchovní poznání, jaké je v této přelomové době od lidí požadováno. Požadováno ne nějakým člověkem, ale Světlem! Stvořitelem!

A pokud jedním z úkladů Světlu nepřátelských temnot bylo v minulých dobách držet lidi v duchovní nevědomosti, tak stejné úklady temnoty v dnešní době spočívají v pravém opaku. Spočívají v jejich konfrontaci s přebytkem. A právě v tomto, úmyslně vyprodukovaném nadbytku se má jako jehla v kupce sena ztratit to nejdůležitější. A sice právě to duchovní poznání, jehož obsažení a realizace v každodenním životě představuje Stvořitelem požadovaný výsek kruhu. Pouze ním může člověk projít jako hvězdnou bránou do bezpečí a vyhnout se tak všem nástrahám velké očisty.

Pokud si například vezmeme internet, desítky, ba stovky duchovních stránek jsou v tomto směru v podstatě kontraproduktivní a více škodí, než pomáhají. A podobně je tomu také v knihkupectvích s esoterických literaturou. Všude se jenom dává a dává. A úmyslně se dává mnoho, aby se tím hledajícím na maximální možnou míru ztížilo nalezení toho jediného a podstatného. Nalezení klíčového duchovního poznání, v němž je v určitém smyslu doslova skryté další bytí a nebytí každého jednotlivce!

Jedině tento druh poznání třeba hledat a najít!

V dnešní době bychom se měli proto při všem, s čím se setkáme vždy zeptat: jak mi tato informace pomůže v mém skutečném duchovním vzestupu? Jak podpoří můj duchovní, osobnostní a morální růst?

Pokud budeme takovýmto způsobem důsledně selektovat vše, co k nám přichází, může nám to výrazně napomoci oddělit podstatné od nepodstatného a zásadní od braku. A jako pomůcku v dnešním smrtonosném labyrintu esoteriky a zaručených duchovních pravd si dovoluji uvést pár příkladů, které v sobě nesou poznání pravých a skutečných duchovních hodnot, pro člověka naší doby opravdu užitečných. Jsou to: Mojžíšovo Desatero, evangelium podle Matouše, Lukáše, Marka a Jana. A dílo Ve Světle Pravdy.

Nepromarněme tedy svůj drahocenný čas, který nám ještě zbývá a nedejme se naivně spoutat duchovním balastem, žijíc v klamavé iluzi, že tím duchovně rosteme. Je totiž velmi smutné vidět lidi dnešní doby, jak dychtí stále po novém a novém duchovním poznání, aniž by měli zvládnuté základy. Avšak jakékoli velké poznání bez zvládnutí skutečných základů není ničím! Je jenom stavbou, vybudovanou na chabých základech. Stavbou, která se proto musí zákonitě zhroutit ve chvíli, kdy se nad naší Zemí rozpoutá bouřlivý orkán očisty.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

imetcon

imetcon | 29. 08. 2017, 15:48:24 | více příspěvků | napsat uživateli

> othon

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci...."

Odpověď: Žel, Vaše slova vnímám jako křivé obvinění...

Já bych na tvém místě vnímal jeho slova jako výraz nesmírné úcty a obdivu - protože jen tak je možné vysvětlit, že si ty tisíce řádků blábolů vůbec někdo přečte (pak je tu teda ještě varianta, že je dotyčný stejně totální magor jako ty sám)

othon

othon | 28. 08. 2017, 18:07:58 | více příspěvků | napsat uživateli

O civilizačním střetu křesťanství a původního slovanského duchovna. Poučme se!

Při pohledu do historie zjišťujeme, že nezbytná vzájemná konfrontace mezi křesťanstvím a původní duchovností Slovanů proběhla v podstatě tím nejhorším způsobem, jakým vůbec proběhnout mohla. Duchovno dávných Slovanů bylo totiž křesťany vnímáno jako čisté pohanství, čili jako cosi, co nemá žádného práva na existenci. To reálně znamenalo různé sankce, perzekuce, potlačování, pronásledování, nebo dokonce přímou fyzickou likvidaci.

Zkusme si však položit čistě hypotetickou otázku, jak to vše mělo ve skutečnosti proběhnout správným způsobem? Čili harmonicky a ideálně! Tak, jak to bylo shora chtěné! Odpověď je velmi důležitá proto, abychom mohli získat určité zevšeobecňující historické poučení, aby se cosi podobného nemuselo stále donekonečna a v nejrůznějších obměnách opakovat. Opakovat dokonce také v naší nejaktuálnější současnosti, jak si později ukážeme.

Křesťané, jako lidé duchovně výše stojící měli potvrdit svou duchovní výšku tím, že ve vztahu k původnímu slovanskému duchovnu měli projevit mnohem větší empatii. Čili snahu o vcítění se do jeho podstaty.

Jejich energie tedy vůbec neměla být vložena do negativity, jakou bylo pronásledování, potlačování, donucování a vyhlazování, ale jedině do snahy o pochopení. A pokud by byli opravdu takovou snahu vyvinuli, museli by nutně pochopit dvě základní skutečnosti.

Za prvé, že Slované, jako lidé úzce a důvěrně spojení s přírodou dokázali prostřednictvím tohoto spojení navázat kontakt s vědomou inteligencí, stojící za správou přírodního dění. S inteligenci, která řídí absolutně všechno, co se v přírodě děje. Tuto inteligenci mohli vnímat a mohli s ní dokonce komunikovat. Personifikovali ji, zosobnili ji a nazvali ji "bohy".

Pro dávné Slovany nebyla tedy jejich víra vírou našeho typu, kdy většinou věříme v něco nadpřirozeného, s čím jsme nikdy osobně nepřišli do kontaktu. Pro mnohé z nich to bylo naopak věcí osobní zkušenosti v jejich každodenním kontaktu s přírodou. Proto nešlo ani tak o nějakou víru, jako spíše o přesvědčení. O živé přesvědčení, které si zcela přirozeně nechtěli dát vzít.

Druhou, přímo do očí bijící skutečností, kterou by si křesťané museli uvědomit při své snaze o empatii bylo to, že tento typ duchovnosti generoval mezi Slovany mnohé pozitivní vlastnosti a vysoké, ušlechtilé ctnosti. Že z nich formoval lidí ctnostných a ušlechtilých. Tak například dávní Slované se vyznačovali ctností jednoduchosti, přirozenosti, až téměř dětskosti. Dále ctností spravedlnosti, ctností čistoty, ctností sounáležitosti, ctností pohostinnosti, tak příznačné pro Slovany, a tak dále, a tak dále.

Pokud by si tedy křesťané všechny tyto skutečnosti opravdu hluboko uvědomili, pochopili by, že zde v podstatě není co bourat. Že otázka nesmí být v žádném případě položena ve smyslu slov buď, anebo! Čili buď křesťanství, nebo slovanské duchovno, ale že všechno to dobré, co se v slovanském duchovně nachází může být považováno za určitý základ, na kterém je možné dále budovat. Na kterém lze vybudovat další patro křesťanské duchovnosti.

Pro lepší pochopení si uveďme příklad ze současnosti: naše děti se učí ve školách český jazyk, jako svůj rodný jazyk. Ale učí se zároveň i angličtinu, což však neznamená, že mají zanevřít na svou rodnou řeč, nebo na svůj národ a zříci se jej. To národní mají mít v úctě, mají si to vážit a mají se toho držet, avšak znalost angličtiny jim může otevřít bránu do celého světa, protože téměř všude se s ní budou schopni dorozumět.

A přesně takto to mělo být i ve vztahu původního slovanského duchovna a křesťanství. To původní, národní, autenticky slovanské mělo být jako takové ponecháno a zachováno, zatímco nově příchozí křesťanství mělo Slovanům pouze rozšířit jejich duchovní obzory. Rozšířit nebývalým způsobem, až ke království nebeskému a k poznání existence jediného, všemohoucího Boha.

Dávným Slovanům mělo být vysvětleno, že jejich "bohové" nejsou tím nejvyšším, co existuje. Že nad touto personifikovanou vědomou inteligencí přírody se nachází jediný a velký Bůh. A že slovanští "bohové" jsou ve skutečnosti jeho věrnými služebníky, naplňujícími v přírodním dění jeho Vůli.

No a tento Nejvyšší poslal na zem svého Syna, aby lidem přineslo jeho Slovo. Jeho Slovo, vybízející nás k lásce k bližním! Jeho Slovo, obsahující poznání, jak máme správně žít. Jak máme správně myslet, mluvit a jednat, abychom ať již na zemi, nebo po odchodu ze země mohli směřovat ke království nebeskému.

Pokud by tímto způsobem byly dávným Slovanem zprostředkovány základní hodnoty křesťanství, jejich prosté dětské duše by to muselo oslovit. Museli by jednoduše poznat a přijmout velkou hodnotou toho, co bylo všem národům bez výjimky darováno Shora, prostřednictvím Slova Syna Božího.

Žel, takovýmto ideálním způsobem, jakým to ve skutečnosti proběhnout mělo to neproběhlo, protože v těsném závěsu za nově přicházejícím křesťanstvím přicházely již tehdy různé mocensko - geopolitické vlivy a snahy ovládat, podmaňovat a parazitovat na práci i na přírodním bohatství podmaněných.

A proto nebylo času, chuti, ba ani pomyšlení na nějakou empatii! Proto bylo třeba žádoucích záměrů dosáhnout co nejrychleji! Proto se vsadilo na represi a násilí! Proto se vsadilo na kulturní, ale žel i fyzickou genocidu Slovanů! Dělo se tak ve jménu křesťanských ideálů, ale ve skutečnosti tak, jako vždy na naší zemi pouze ve jménu moci, vlivu, získávání území a rozšiřování bohatství.

No a evidentním důkazem toho, že se historie opravdu stále opakuje, pokud se z ní lidé nedokáží poučit je i něžná revoluce v roku 1989.

I tehdy se nám na náměstích hovořilo o vznešených ideálech. O svobodě, demokracii, rovnoprávnosti a lidských právech. Avšak v těsném závěsu za těmito krásnými ideály, které ve skutečnosti sloužily jen jako návnada stáli připraveni vlci, žraloci a hyeny ve své nezkrotné touze ovládat, podmaňovat, zotročovat a parazitovat na jiných.

No a přesně totéž se událo také před tisíc lety na Velké Moravě. Cyril a Metoděj byli s největší pravděpodobností čestní lidé, kteří ve svém dobrém chtění přinášeli Slovanům evangelium království nebeského. Nicméně žel, v těsném závěsu za nimi kráčeli titíž vlci, žraloci a hyeny, s přesně toutéž nenasytnou touhou po podmanění, ovládnutí, zotročení a parazitování na jiných.

Dávní Slované tušili tyto nekalé záměry, kráčející za křesťanstvím. Svědčí o tom dobový záznam, ve kterém se píše: "Řekové nás chtějí pokřtít, abychom zapomněli na bohy naše a obrátili se k nim. Aby stříhali z nás daň, jako z pastýřů v Skýtii. Nenechme vlky pochytat jehňata, které jsou dětmi samotného slunce".

Žel, realita na naší zemi je už taková, že nejušlechtilejší ideály bývají zlovolnými a mocichtivý lidmi mnohokrát účelově zneužívány. Ti je ve skutečnosti považují pouze za jakousi návnadu. Za vynikající prostředek, jak založit na krk lidí smyčku otroctví a poroby.

A tato podvodní lež zlotřilého zneužívání ušlechtilých ideálů byla v historii mnoho krát efektivně uplatněna. Ale co je nejsmutnější, efektivně se využívá ještě i dnes, v naší nejaktuálnější současnosti.

Pokud se ale toto, byť na základě mnoha trpkých historických zkušeností nenaučíme rozpoznávat, budeme stále někým klamáni, oklamáni a zotročení. Pokud se tedy již jednou konečně nenaučíme rozpoznávat zlo, které se za dobro pouze skrývá, budeme nutně podléhat zlu. Budeme zotročení zlem a jeho služebníky!

Jak je ale možné naučit se tyto věci rozlišovat? Vždyť přece, jak se ukázalo třeba v osmdesátém devátém, náš rozum, ani naše inteligence na to nestačily, protože jsme až velmi snadno podlehli šikovné lsti a mnozí z nás jí naivně podléhají až dosud.

Vidět až do srdce lidí a rozpoznávat jejich skutečné, nejhlubší vnitřní pohnutky je totiž možné jedině prostřednictvím rozvinutí citu. Jedině prostřednictvím rozvinutí našich citových schopností, protože náš rozum se dá rafinovaně a bezcharakterně rozumově oklamat, ale cit, vnímající vnitřek jiných nelze oklamat ničím.

No a protože lidé této Země jsou zpravidla lidmi, důvěřujícími především rozumu, bývají často klamáni a oklamáni. Neboť jedině lidi, kterým dominuje cit oklamat nelze! A takovými lidmi se jednou konečně musíme stát, pokud nemáme být neustále a různými novými, sofistikovanými metodami klamáni, podvádění a následně zotročení.

Lidmi citu se však staneme pouze tehdy, pokud budeme více dbát o čistotu a ušlechtilost svého nitra. O čistotu a ušlechtilost svého myšlenkového a pocitového života, protože jedině prostřednictvím čistého nitra lze jasně vnímat podněty citu.

Nečisté nitro a nečistý myšlenkový život jsou totiž jako špína na skle, přes které nelze nic vidět. Přes které nelze vnímat podněty citu. Podněty citu, nebo podněty našeho svědomí, což je ve skutečnosti jedno a totéž.

Pokud tedy nebudeme dbát o čistotu svého nitra a své mysli, nebudeme moci čistě vnímat hlas svého citu a svého svědomí. A pokud se nebudeme řídit hlasem svého citu a svého svědomí, pokud nebudeme prostřednictvím nich schopni nahlížet hluboko pod povrch všeho kolem nás, staneme se nevyhnutelně v každém století naivními oběťmi zlovolných, kteří nám prostřednictvím rafinované návnady ušlechtilých ideálů založí na krk otrockou smyčku.

Ale my si to pak nakonec zasloužíme, protože jsme se nikdy neusilovali stát takovými lidmi, jakými být máme. Lidmi čistého nitra a čistého, ušlechtilého myšlenkového života! Lidmi naslouchajícími podnětům vlastního citu a svědomí! Lidmi, schopnými takovýmto způsobem rozpoznávat zákeřné Zlo, skrývající se za dobro. Lidmi, kteří proto konečně dokáží tomuto Zlu efektivně čelit a naivně nepodlehnout.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 21. 08. 2017, 18:02:49 | více příspěvků | napsat uživateli

Otevřená konfrontace s negativním názorem čtenáře

"Pane blogere, já osobně patřím k lidem s duchovním zaměřením, ale mnohé Vaše příspěvky vnímám jen jako samu negaci. Proto Vaše jednostranné názory ("co je špatné") většinou už ani nečtu. Nicméně nedávno jsem to opět zkusil ... a ta energie, která z toho vychází je jen negativní reakce na to, co právě je ... co asi těžko někomu pomůže. Vaše pohledy postrádají zaměření pozornosti na to, co pomáhá a co by se mohlo udělat pro zlepšení situace."

Odpověď: Žel, Vaše slova vnímám jako křivé obvinění. Zdá se mi totiž, jako byste mé texty vůbec nečetl a pokud je i čtete, jste v nich schopen vidět pouze věci negativní.

Já osobně však všechny své články píšu stále podle téhož scénáře. Na začátku uvedu vždy určitý negativní společenský, duchovní, osobnostní, nebo jiný jev. Nebo jen třeba nějaký omyl, nebo nesprávný výklad, přičemž v závěru se vždy snažím ukázat, jaké je řešení daného problému a kudy vede správná cesta v souladu se zákonitostmi našeho univerza a tedy v souladu s Vůli Nejvyššího.

Negativita v mých textech není tedy nikdy samoúčelná. Je to vždy popis reálné situace, v jaké se lidé kolem nás nacházejí, spojený s hledáním konkrétních cest k nápravě.

Samozřejmě že vím o názoru mnohých duchovních lidí, kteří tvrdí, že negativitu kolem nás si nemáme vůbec všímat, abychom ji tím neposilovali. Máme ji proto jednoduše ignorovat a zaměřit se především na náš osobní duchovní růst a na dobro a pozitivitu.

Na tomto názoru bude cosi pravdy, ale určitě to nepředstavuje pravdu celou. Mně osobně to totiž připadá jako reakce pštrosa, doufajícího, že pokud strčí hlavu před zlem do písku, přestane existovat.

V současnosti však existuje obrovské množství zla, maskovaného jako dobro, kterému lidé naivně podléhají a žijí v omylu, že kráčejí cestami dobra. I zlo se přece vyvíjí a dnes již častokrát není vůbec takové prvoplánové, jako kdysi. Dnes se rafinovaně skrývá pod maskou dobra, ušlechtilosti, vznešených ideálů a duchovnosti.

Vlci k nám nepřicházejí jako vlci, ale všichni jsou dokonale maskovaní v rouše beránčím. A miliony lidí ve své naivitě podléhají, jsou manipulováni a dokonce nevědomě slouží zlu, skrývajícímu se pod maskou dobra. Miliony lidí podléhají temnotě, skrývající se pod masku ušlechtilé duchovnosti. Milony lidí podléhají promyšleným manipulacím vlků, skrývajících se v rouše beránčím.

Nevšímat si zlo, ignorovat jej a zaměřit se pouze na dobro však reálně znamená ponechat v rukou temnoty bez pomoci tisíce dobrosrdečných, ale naivních lidí, kteří tak budou strhávání k duchovnímu zatracení. Mně osobně se zdá být proto nanejvýš nepochopitelné, že je možné někoho obviňovat z negativity, když se snaží těmto podvedeným lidem otevřít oči, aby poznali, v jaké situaci se nacházejí a aby z ní našli východisko. Nedělat to by bylo podle mě zločinem!

Vždyť si například jen uvědomme, že pokud někdo vážně onemocní, musí často podstoupit velmi bolestivý zákrok, aby se mu mohlo pomoci. Musí být nejednou konfrontován se stresujícím a negativním zážitkem, spojeným s bolestí, protože v dané chvíli pro něj není jiné cesty k uzdravení.

Nebo jiný příklad, a sice pohádky našich předků. V nich se přece také nachází množství negativity. Jde v nich téměř vždy o boj dobra se zlem, kdy na začátku vítězí zlo a nakonec zvítězí dobro.

Nebo jiný příklad z oblasti duchovna. Prostřednictvím něj pochopíme, proč mají mnozí duchovní lidé tendenci ignorovat negativitu kolem nás a nezabývat se jí, jako něčím pro ně nepřijatelným.

Tento pohled vznikl z jednostranného vnímání Stvořitele jako Lásky. Ale on není pouze Láska! Je zároveň i Spravedlnost! Spravedlnost přísná, neoblomná a neústupná!

Mnoho lidí však chce vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Pokud se ale poukazuje na jeho Spravedlnost a na mnohé, nejednou tvrdé projevy této Spravedlnosti v konkrétních případech každodenního života, vnímají to jako cosi cizorodé. Jako cosi nepatřičné, co se neshoduje s jejich pozitivní představu Stvořitele.

Nakonec i Ježíše samotného chtějí tito lidé vnímat jen jako posla Lásky. Jejich jednostranné vnímání se však absolutně neshoduje s obrazem Krista, který na chrámovém nádvoří v hněvu převrací stoly penězoměnců a s bičem v ruce jich odtud vyhání pryč. A tento jiný Kristus neváhá použít ani tvrdé výrazy na adresu lidí, neochotných přijímat jeho Slovo, přirovnávajíc je ke sviním, kterým nemají být házeny perly jeho učení, protože si pohodlně žijí v mravním bahně a dokonale jim to vyhovuje.

Je to tedy opět cosi, co se může na první pohled jevit jako věc značně negativní, ale jen proto, že se lidé stali svojí orientaci pouze na Lásku Nejvyššího příliš měkcí a ze své duchovnosti vyloučili přísný princip Spravedlnosti. Princip Spravedlnosti, který se nám v mnoha jeho projevech může na první pohled jevit jako negativita.

Měl tedy Kristus nechat v souladu s názorem stoupenců nekonfliktní duchovnosti lichváře znesvěcovat chrám svého Otce? Měl si je nevšímat a ignorovat tuto zjevnou negativitu? Měl se raději zabývat především věcmi pozitivními? Tak by si to mnozí opravdu rádi představovali, ale Kristus tak neučinil, protože byl Synem Božím a v Bohu vládne nedílná jednota Lásky a Spravedlnosti. A právě proto se v spravedlivém hněvu chopil biče rozdával ním spravedlivé údery.

V určitém slova smyslu je tedy možné vnímat i mé texty, jako nějaké pomyslné údery biče, namířené proti Zlu. Zaměřené k jeho eliminaci za účelem nastolení principu Dobra. Za účelem demaskování Zla a vysvobození našich bližních z jeho obratných manipulací.

A právě Dobro, které musí nakonec zvítězit nad každým Zlem, právě vítězství Dobra, skutečného a opravdového vždy bude ústředním motivem a základní ideou každého mého článku. Každý můj článek bude jako pohádkový příběh, kde Dobro bojuje se Zlem, aby nad ním nakonec zvítězilo.

I když se tedy v mých textech vyskytuje mnoho negativity, protože žel taková je reálná situace kolem nás, vždy budou v konečném důsledku upevňovat víru v Dobro. Vždy budou povzbuzovat k cestám Dobra. Vždy budou upozorňovat na životní potřebu myšlení a jednání v souladu s principem Dobra. Vždy se budou v lidech snažit posilovat přesvědčení v konečné a neodvolatelné vítězství Dobra nad každým Zlem. A tedy také nad tím, které se rafinovaně tváří jako Dobro.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 14. 08. 2017, 17:22:46 | více příspěvků | napsat uživateli

Neuvěřitelná spravedlnost Stvořitele

Jeho spravedlnost spočívá v tom, že dosažení toho nejvyššího a nejvznešenějšího, co v lidském životě vůbec existuje je přístupné každému z nás absolutně stejně. Každý z nás může totiž dosáhnout spojení se Světlem svého Pána a Vládce. Každý z nás má k tomu všechny předpoklady. Každý z nás je schopen získat prostřednictvím vlastního přežití neotřesitelné přesvědčení o jeho jsoucnosti.

Nezáleží na rase, na náboženství, na sociálním postavení, na výši vzdělanosti, ani na rozsahu rozumově intelektuálních schopností. Velká Spravedlnost Nejvyššího vše dokonale zařídila tak, že v tomto směru nejsou lidé limitováni ničím. Že v tomto směru jsou absolutně rovnoprávní a není nic, co by někoho zvýhodňovalo a jiného zase znevýhodňovalo.

Vezměme si třeba fakt, že každý z nás má jiné rozumově intelektuální schopnosti. Náš intelekt je měřitelný prostřednictvím testů IQ. Na základě rozdílné úrovně rozumové inteligence, od nadprůměrné až po podprůměrnou by se mohlo na první pohled zcela oprávněně předpokládat, že intelektuálně zdatnější budou mít mnohem lepší předpoklady k navázání spojení se Světlem Stvořitele, jako intelektuálně méně zdatní. Že ti první jsou na tom mnohem lépe, než ti druzí. Ale bylo by to spravedlivé?

Spravedlivá všemoudrost Nejvyššího však všechno zařídila tak, abychom si, jak již bylo řečeno, v tom nejdůležitějším, co v našem životě na zemi existuje byli všichni absolutně rovni.

V čem ale spočívá ona báze rovnosti? Kde ji hledat? Co mají společného lidé každé rasy, každého náboženství, každého sociálního postavení, každé úrovně vzdělanosti a každého rozsahu rozumově intelektuálních schopností?

No přece cit! No přece své citové prožívání! Toto je u všech lidí navlas stejné, bez ohledu na cokoliv. Ba dokonce je možné říci, že síla citového prožívání zůstává konstantní a nezměněnou i u lidí s mentálním postižením.

No a právě cit, právě schopnost lidského citového prožívání je onou základní a absolutně spravedlivou platformou, ze které je nalezení spojení se Světlem Stvořitele dostupné každému člověku úplně stejně.

Reálný důkaz toho, že je to právě takto a ne jinak najdeme například v Kristově výběru svých učedníků. Nevybíral si je totiž ze zákoníků a farizeů, čili lidí učených a intelektuálně zdatných, ale z obyčejných a prostých lidí. Ti sice neměli tak vytříbené intelektuální schopnosti, ale měli v sobě stále živou schopnost cítění. Měli tedy v sobě živé to nejdůležitější, co je potřebné pro hledání a nalezení spojení se Stvořitelem.

Kristův výběr učedníků, jakož i neustále a trvalé nepřátelství farizeů a zákoníků vůči jeho osobě však zároveň poukazují na jinou, velmi důležitou skutečnost. A sice na to, že pokud člověk přecení své vlastní, intelektuální rozumové schopnosti a tyto v sobě, čili ve svém nitru postaví na mnohem vyšší místo, jako svou schopnost citového prožívání, může se mu stát, že nedokáže správně vnímat realitu. Že se v nadhodnocení vlastního rozumu, který mu zastře jeho schopnost cítění nakonec stane odpůrcem a nepřítelem Stvořitele. A to vše jenom proto, že se rozhodl vnitřně spoléhat více na svůj rozum, než na svůj cit.

Nesmírně velkou je tedy Spravedlnost Nejvyššího, která nabízí každému z lidí prostřednictvím citového prožívání stejnou šanci, aby k němu našel cestu. A pokud začneme domýšlet tuto zásadní skutečnost do hloubky, odkryje se nám množství dosud nepoznaných souvislostí.

Jako první si uvědomíme, že naše cítění, naše citové prožívání se musí stát nejvyšší autoritou naší osobnosti, jejíž podnětům bychom měli podřídit celý svůj život. Pochopíme, že lidská bytost má být podle určení Stvořitele bytostí citu. Že to citové v nás má stát na nejvyšším místě a podle něj se máme rozhodovat.

Musíme se podle něj rozhodovat pokud chceme, abychom se rozhodovali správně. To rozumově intelektuální v sobě máme proto postavit až na druhé místo, což znamená, že svůj rozum musíme podřídit citu, protože pouze tímto způsobem můžeme kráčet vlastním životem správně. Pouze tímto způsobem jsme totiž schopni dát životu morální rozměr.

Pokud ale dopustíme, aby se to rozumově intelektuální v nás dostalo na první místo a stalo se určujícím v našem rozhodování, vzdálíme se od Stvořitele a od jeho Vůle, a staneme se dokonce jeho odpůrci a nepřáteli podobně, jak se to kdysi přihodilo zákoníkům a farizeům.

Každý člověk a každá společnost, která postaví to rozumově intelektuální na první místo se musí postupně vzdalovat od Stvořitele a směřovat do neštěstí. Neboť odvrácení se od citu a postavení rozumu na první místo je již samo o sobě neštěstím, které na sebe nutně začne nabalovat stále větší chyby a omyly, směřující od jednoho neštěstí ke druhému.

Nešťastným, nenaplněným, nespokojeným a vnitřně rozervaným se pak stává každý člověk i každá společnost, která odsunula cit z jeho vedoucího postavení a nahradila jej vyzdvihováním pragmatického rozumu a intelektualismu.

V tomto tkví neštěstí a tragédie každého člověka a právě v tomto se také skrývá neštěstí a tragédie současného společenského, politického a ekonomického dění. Obyvatelstvo naší planety se řídí rozumem a racionalitou, kladouc je nad cit a tím pádem nad mravnost a morálku, což nevyhnutelně způsobuje mnohé osobní neštěstí a zároveň vede do neštěstí celý svět.

Cesta k nápravě věcí lidských je cestou obnovení ztracené důvěry ve vlastní cítění. Důvěry ve vlastní cítění, které podle Vůle Stvořitele má stát v člověku na prvním místě a jím se má ve všem řídit. Neboť jedině v cítění a jedině citem jsme schopni dosáhnout blízkosti Boží. Neboť jedině v našem cítění máme také schopnost rozpoznat, co je opravdu dobré a správné a co naopak špatné. Neboť jedině prostřednictvím svého citu může najít jednotlivec, jakož i celé lidstvo cestu ke skutečnému míru, štěstí a harmonii.

Kdo je schopen pochopit tuto převratnou zákonitost, ať začne mnohem více dbát na to, co mu říká jeho cit. Pokud na něj dá a bude se snažit kráčet jeho cestami, tato jediná věc mu okamžitě velmi pozitivním způsobem ovlivní a změní celý jeho život.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 8. 08. 2017, 19:30:13 | více příspěvků | napsat uživateli

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Existují věci, které podvědomě tušíte až do chvíle, kdy se setkáte s jejich jasnou verbální formulací. Přesně takto jsem se nedávno setkal s názorem jistého mladého člověka, který pracoval ve třech západních zemích a tvrdil, že všude cítil určitou nadřazenost vůči nám. Vůči Slovanům z východní Evropy.

Dá se samozřejmě namítnout, že jde pouze o názor čistě subjektivní, avšak jako pádný protiargument vůči všem potencionálním obhájcům západu bych rád předložil volně tlumočeno, mimořádně silné poselství slovenského historika Viktora Timuru:

"Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý. Měli bychom si proto konečně uvědomit, že náš charakter a naše zájmy nejsou totožné se západními.

Základní bytostný princip západu totiž spočívá v expanzi, výbojnosti a v parazitování na bohatství poražených a podmaněných, z čehož až dosud profitoval. Hesla o svobodě, suverenitě, humanitě a lidských právech jsou pouze zastírací manévry, za kterými se skrývá agrese a expanze. A to hlavně pod vedením s USA. V současnosti se tento bytostný princip západu dostává do potíží, problémů a krizí. Proto narůstá agresivita a úsilí znovu expandovat. A to zase především na východ.

Slovanům byli vždy cizí západní principy života a bytí. Slovanský princip života a bytí totiž není založen na expanzi, výbojích a parazitování na materiálních zdrojích a přírodním bohatství podmaněných, ale na vlastní práci.

Čím více se však společenský systém na západě rozkládá, tím více investuje do expanzivních a represivních složek. Profesionální, to jest žoldnéřské armády mohou sice vyhrávat marginální bitvy, ale ne války, protože zániku rozkládající se společnosti nedokážou zabránit ani mnohočetné kordony těžkooděnců. "

Pan Timura, jako historik, zabývající se dávnou historii Slovanů dále říká, že naše historie tak, jak se o ní učí děti ve školách je pouze účelově zmanipulovaným, pangermánským obrazem skutečných dějin. Je totiž vytvořena na objednávku, aby dokonale vyhovovala mocensky politickým cílům a zájmům západu.

A já uvádím konkrétní příklad potvrzení slov pana Timuru. Je jím takzvaný franský kupec Samo, který prý sjednotil Slovany a položil základy Velkomoravské říše. Tím se však nám Slovanům nepřímo naznačuje, že jsme si nikdy nebyli schopni sami vládnout. Že ten, kdo nás dokázal sjednotit a vládnout nám musel přijít vždy jen ze západu.

V naší historii, ale i v naší nejaktuálnější současnosti tedy vládne cílená snaha potlačovat, relativizovat, ba až zesměšňovat absolutně vše, co není v souladu se západní gloriolou nadřazenosti a výlučnosti, nebo s politickými zájmy západu.

Média, jako rozhodující činitel ve formování názorů společnosti jsou v rukou západních majitelů a proto poslušně šíří jejich propagandu. A plně poplatné mocenským snahám západu jsou i média veřejnoprávní, dávající prostor lidem, kteří znevažují a relativizují to naše vlastní a národní a vyzdvihují zejména to evropské a tedy západní.

Média jsou tedy postaveny na masivní glorifikaci všeho, co se nachází od nás směrem na západ a naopak, na masivní dehonestaci všeho, co se nachází od nás směrem na východ. Na východě se totiž nachází velká, slovanská říše zla! Její největší zlo však ve skutečnosti spočívá v tom, že se odmítá sklonit před nadřazeností západu a že si nenechá poslušně vyrabovat a vydrancovat krajinu tak, jako středoevropští slovanští vazalové.

Vůči Rusku a Rusům je možné mnoho namítat. Třeba ruskou mafii, nebo ruskou vodku, kterou se opíjejí. Ano, rozhodně nejsou dokonalí a mají množství chyb. Navzdory všemu však mají přece jen cosi mimořádně cenné, co ostatní slovanské národy již téměř ztratili.

Mají hrdost! Hrdost na to, že jsou Rusové a že jsou Slované! Mají hrdost, to jest vlastnost, která se ostře příčí mentalitě otroků bez hrdosti, které z nás zformovala a stále usilovně formuje západní propaganda.

Žel, takovými politováníhodnými otroky a sluhy bez špetky vlastní hrdosti je dnes převážná většina naší mládeže, fascinované západem se všemi jeho příležitostmi, které se jim nabízejí. Skutečnou a nejhlubší podstatu této lži však již před staletími odhalil Ezop v jedné ze svých bajek:

Setkal se jednou tlustý pes s vyhublým vlkem. Pes se chlubil tím, jaké mu dává jeho pán dobroty. Chvály nebrali konce, avšak vlk si mezi tím všiml odřenou srst na krku psa. Zeptal se ho, od čeho to má?

"Přece od obojku," řekl pes.

"Ty býváš uvázán?" Zeptal se vlk

"Ano, ale občas se mi podaří ujít. Tak jako dnes ".

"No, děkuji pěkně za takovou sytost," řekl vlk a odběhl do lesa.

A přesně takto je to také s naší mládeží, ale i se všemi ostatními, kteří odcházejí na západ. Ať již kvůli lepším pracovním příležitostem, kvůli slušným penězům, které si tam mohou vydělat, nebo kvůli vyšší životní úrovni. A přestože se jim toto všechno skutečně splní, vždy v podstatě zůstanou jenom tučnými psy, jejichž pán nesvobodně uvazuje na svém dvoře.

Vždy budou totiž jen něčím méněcenným, čemuž se milostivě házejí zbytky ze stolu hojnosti. Té hojnosti, která je ovocem parazitování na jejich vlastní práci, jakož i na práci jejich otců a matek u nich doma, kteří pracují za mizerný plat v otrockých boudách, patřících západním majitelům. A pracují tam v mnohem vyšším pracovním nasazení a za mnohem nižší mzdu, jako pracovníci v týchž firmách a na stejných postech na západě.

Kde je naše hrdost Slované? Neprodali jsme ji snad za plná břicha a za drobky ze stolu hojnosti, které nám házejí naši otrokáři? Neprodáváme ji snad za jidášských třicet stříbrných, čímž v očích otrokářů pouze potvrzujeme jejich teorii o naší méněcennosti?

Je snad opravdu méněcenný ten, kdo má schopnost poctivě pracovat? Kdo není výbojný? Kdo ze své vnitřní bytostné podstaty nikdy neusiluje žít v nadstandardu? V nadstandardu nad možnosti vlastní práce tím, že bude parazitovat na jiných?

Takový člověk není přece vůbec méněcenný! Naopak, je mnohem cennější! Neboť v konečném důsledku vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo ze západu, nebo z východu! V konečném důsledku záleží pouze na tom, jaký je kdo člověk! Jako hodnotný je člověk! Jak vysoké hodnoty uznává! Zda je to člověk, spoléhající se na plody vlastní práce, projevující až naivní důvěřivost k jiným, nebo je to naopak člověk, žijící si v blahobytu, který on, jeho otcové a dědové nezískali jen vlastní prací. Nicméně on se z výšky tohoto nakradeného blahobytu dívá na jiných jako na méněcenných.

Je opravdu bezpředmětné a směšné rozdělovat lidi na lidi ze západu a z východu. Lidí totiž lze ve skutečnosti rozdělit jedině na dobrých a méně dobrých. Na hodnotných a méně hodnotných. To jest na ty, kteří uvažují a jednají ve smyslu lidsky konstruktivních hodnot a tímto způsobem také žijí a na ty, kteří uvažují a jednají jinak. A sice destruktivně a paraziticky vůči jiným.

Avšak každá destrukce se musí nakonec obrátit proti tomu, kdo na ni sází. A přesně tak se morálně a mravně destruktivní způsob myšlení západního světa začíná pomalu měnit v destrukci reálnou. V reálný rozklad společnosti, která nespoléhala na lidsky a duchovně dostatečně konstruktivní hodnoty.

Kdo totiž mečem bojuje, musí i mečem zahynout! A musí zahynout proto, aby uvolnil cestu tomu, co je duchovně a hodnotově konstruktivnější. Co je lepší! Co je vnitřně zdravější! Co stojí hodnotově výše!

Současnému rozkladu západního světa, kterému předcházel jeho vnitřní, mravní, hodnotový a duchovní rozklad nedokáží opravdu zabránit žádné žoldnéřské armády, ani žádní těžkooděnci. Neboť jednoduše to, co z hlediska nastavení výšky hodnot elementární lidskosti dlouhodobě nekráčí správně, musí časem zdegenerovat a padnout tak, jak nezbytně padá shnilé jablko ze stromu. Strom tohoto univerza totiž ponese pouze vnitřně a hodnotově zdravé jablka, která pokud dozrají, přinesou bohatou úrodu.

Proto se tedy mohutná říše západu, stojící na hliněných nohách nekonstruktivních hodnot pomalu, ale jistě hroutí, aby se tím uvolnil prostor pro dosud utlačované Slovany, kteří jsou nositeli mnohem zdravějších a konstruktivnějších hodnot z hlediska skutečné lidskosti.

Ale namísto snahy o pochopení příčin současného stavu a následnému hodnotovému obratu západu směrem k lepšímu se pouze stupňuje jeho agresivita a restrikce. Neboť navyklý model jednání není tak snadné změnit. Jak se totiž říká, kůň, který se chystá zdechnout nejvíce kope. A tento kůň, nacházející se v agonii chce ještě nakonec dokopat svět do nové, velké války s Ruskem.

Slované, zvedněme již přece své hlavy! Mějme hrdost sami k sobě, protože pokud ji my mít nebudeme, nebudou ji k nám mít ani cizí!

Slované, postavme se třeba v tichém odporu vůči aroganci západu, který nás i přes naše protesty nadále krmí podřadnými potravinami. Potravinami, které mají sice stejný obal, ale diametrálně rozdílnou kvalitu na západě a na východě.

Mějme přece hrdost a nekupujeme to! Kupujme raději naše vlastní výrobky! Kdo si totiž nedokáže vážit své vlastní, mnohem kvalitnější, ten si pak opravdu zasluhuje, aby ho cizí krmili odpadem.

Kdykoli zapneme televizi a otevřeme noviny, buďme si dobře vědomi toho, že jde o nástroje západní propagandy, protože jejich vlastníky jsou západní majitelé. Přestaňme již konečně věřit tomu, co nám říkají! Přestaňme se klanět výlučnosti západu, pod ochrannými křídly jehož prý musíme zůstat navždy, protože bychom nikdy nedokázali být zcela samostatnými!

A tisíckrát opakovaná propagandistická lež o naší méněcennosti se pro mnohé naše bratry stala pravdou! Manipulujícím způsobem vnucenou pravdou, aby je nikdy ani ve snu nenapadlo zvednout hlavy a osvobodit se z nedůstojného vazalství západu. Proto jsou také uměle vnášené rozkoly do řad Slovanů a proto jsou štváni proti Rusku.

Prohlédněme konečně všechny tyto manipulující lži bratři a vzpamatujme se!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 1. 08. 2017, 18:09:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Kremace nebo pohřeb? Co plánujete?

Lidé asi velmi neuvažují nad tím, jakým způsobem bude naloženo s jejich fyzickým tělem po smrti. Vždyť nakonec, pak jim to může být jedno, protože podle jejich názoru již nebudou stejně nic cítit. Omyl! Zásadní a osudný! Jde o omyl, způsobený našim bezduchým materialismem, který žel přinese mnoha lidem obrovské utrpení.

Kdo si myslí, že po smrti už nic není, ten nemusí dále číst. Ten ať ve své nevědomosti klidně kráčí vstříc osudu, jaký bychom nepřáli ani svému největšímu nepříteli.

Následující řádky jsou určeny pouze těm, kteří akceptují duchovní rozměr bytí, nebo jsou těmto skutečnostem alespoň částečně otevření. Ti totiž vědí, nebo přinejmenším nevylučují, že naše bytí pokračuje i dále po fyzické smrti.

Smrtí naše duše totiž pouze opustí svou fyzickou schránku a vydá se na cestu svého dalšího duchovního zrání. Zrání v nabývání ušlechtilosti a vznešených ctností, aby jednou, jako duchovně zcela zralá mohla vstoupit do věčné říše ducha, totožné s královstvím nebeským. Neboť do nádhery věčného bytí království nebeského mohou vstoupit pouze bytosti dobré, spravedlivé, čisté a ušlechtilé. Bytosti znalé Vůle Stvořitele a zohledňující ji ve svých životech.

Ve skutečnosti je totiž právě toto smyslem celého našeho bytí, i když většina lidí má samozřejmě úplně jiné představy. A to hlavně představy hmotné a materiální, při kterých se ve většině případů vůbec nebere ohled na nějaké ctnosti. Nebo se bere ohled pouze minimální. Rozhodující jsou především hmotné výhody a hmotný prospěch, což má nutně za následek, že lidé nejsou duchovně příliš rozvinutí.

Co se však s nimi stane bezprostředně po smrti? Když zemřou, jejich duše zůstane navázána na hmotné, protože nic jiného neznala. No a nezbytnou podmínkou pro život v hmotnosti je fyzické tělo. Duše se proto stále zdržuje v blízkosti svého hmotného těla, i když je už mrtvé. Je s ním pevně spojena a je na něj navázána. Nedokáže se od něj odpoutat a vzlétnout k výšinám Ducha na křídlech svých ctností, o které nikdy nedbala, které nikdy nerozvíjela a proto je ani nikdy nenabyla.

Se svým mrtvým fyzickým tělem zůstává proto stále úzce spojena prostřednictvím takzvané stříbrné šňůry. Neodvažuje se ji přetrhnout, ba ani na to nepomyslí. Netuší, že má vzlétnout k výšinám, jak by to musela udělat každá zralá lidská duše, protože ji to tam úplně přirozeně táhne. Táhne ji ke království nebeskému, ke Světlu a k Bohu.

Jelikož ale nezralá lidská duše vyšší duchovní rozměr nikdy neakceptovala, nikdy nerozvíjela ušlechtilé ctnosti a vždy preferovala pouze to hmotné, křečovitě lpí na svém mrtvém těle. A právě prostřednictvím svého intenzivního spojení pociťuje a spolu prožívá vše, co se s jejím fyzickým tělem děje.

A to v první řadě znamená, že velmi těžko a bolestně prožívá vlastní smrtelný zápas, protože stále vnitřně velmi silně lpí na pozemském životě. Proto bývá umírání takových lidí plné utrpení. Jak tělesného, tak i duševního.

Zadruhé to znamená, že pokud byla po smrti z nějakých důvodů nařízena pitva, takováto duše, křečovitě upnutá pouze na hmotné opět velmi bolestně spolu prožívá realitu pitvy. A to zhruba tak, jakoby nás někdo řezal za živa.

No a za třetí, pokud vzápětí potom následuje kremace, duchovně nezralá lidská duše, svázaná s vlastním tělem opět bolestně prožívá proces kremace asi tak, jakoby nás někdo upálil za živa. Je skutečně děsivé, kolik neuvěřitelné bolesti musí bezprostředně po své smrti podstoupit člověk duchovně nevědomý a duchovně nezralý.

Pokud by totiž byli lidé duchovně vědomější a zralejší, mohli by se všemu tomuto zbytečnému utrpení velmi snadno vyhnout.

V první řadě by se mohli vyhnout těžkému smrtelnému zápasu, protože na základě poznání, že život kontinuálně pokračuje i po fyzické smrti nebudou křečovitě lpět na svém umírajícím těle, ale prostě příjmou fakt, že v přirozeném běhu věcí nastal čas opustit svou fyzickou schránku a vydat se na další pouť k výšinám Ducha.

Takový zralý duchovní postoj může pak způsobit, že duše stojí vnitřně odpoutaná vedle svého umírajícího těla a necítí jeho smrtelný zápas. Její zrak se už totiž začíná upírat k Světlu Ducha, které jasně vnímá a které ji neodolatelně přitahuje. A to tedy reálně znamená, že se vznáší k výšinám a ponechává hmotné tělo svému osudu, protože už je to jen cosi neživé, co dosloužilo a splnilo své poslání.

Kremace nebo pohřeb? Co je tedy lepší? Vzhledem k obecně velmi nízké duchovní zralosti obyvatelstva a vzhledem k jejich materialistické orientaci, kterou považují za to nejpodstatnější je pro ně tisíckrát lepší dát se pohřbít, jako zpopelnit, protože při klasickém pohřbu má nezralá lidská duše dostatek času na to, aby začala postupně chápat realitu. Aby se začala postupně odpoutávat od svého rozkládajícího se těla a akceptováním nové reality bytí, kterou do té doby nechtěla nikdy připustit začala postupně a pomaličku kráčet nahoru.

Tento text může být pomocí pro všechny, kteří jsou, nebo budou postaveni před realitu smrti svých blízkých, nebo před realitu smrti sebe sama. Má to být určitá informace o tom, jaké děje probíhají bezprostředně po naší fyzické smrti a jak se máme v dané situaci správně zachovat.

Na každém z nás osobně záleží, jak se k těmto skutečnostem postaví. Zda se je rozhodne akceptovat, nebo ignorovat. Každopádně však všechny důsledky svého rozhodnutí ponese jedině on sám, nebo případně jeho nejbližší, o kterých osudu bude v tomto směru rozhodovat.

Je tedy opravdu jen čistě na nás, zda se rozhodneme akceptovat výše zmíněné duchovní zákonitosti a tím se vyhnout obrovskému utrpení, nebo se naopak všechno rozhodneme ignorovat a toto utrpení podstoupit.

To však, co je zcela nejdůležitějším je poznání, že ochrany a pomoci se v tomto univerzu dostane jedině tomu člověku, který se již nyní, ve svém současném pozemském životě snaží vědomě rozvíjet všechny vysoké a ušlechtilé ctnosti. Který se snaží rozvíjet spravedlnost, dobro a ušlechtilost. Který usiluje o čistotu svých myšlenek. Který se snaží o poznání Vůle Stvořitele a o její akceptování ve svém vlastním životě. Který vzhlíží ke království nebeskému a k jeho hodnotám. Který vzhlíží ke Světlu a k Bohu.

Jedině takovýto člověk se nemusí bát ničeho. Ani ve svém současném pozemském životě, ani v hodině vlastní smrti, ani ve svém dalším, následujícím bytí po smrti.

Avšak žel na člověka, toto vše ignorujícího budou muset jeho vlastní vinou dopadnout hrůzy, o jakých se mu nezdálo ani v těch nejhorších snech.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 24. 07. 2017, 18:23:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Čím odrazuje chování křesťanů od křesťanství?

Zkusme se na chvíli vžít do postavení člověka, pokoušejícího se zorientovat v současné neprůhledné spleti různých duchovních směrů a učení. Do postavení člověka, který se ve směsi toho všeho snaží najít to pravé. Pokud bude mít štěstí, po mnoha peripetiích nakonec narazí na křesťanství a jeho hodnoty. Pozná jej jako vrchol všech duchovních snah a začne se zájmem zkoumat základy tohoto, pro něj zcela nového učení.

V první řadě velmi rychle pochopí, že k základním pilířům křesťanství náleží Desatero přikázání. V nich je stručně vyjádřeno to nejpodstatnější, oč má člověk usilovat a jakým má být, aby kráčel duchovně vzhůru.

Ale žel, velmi zklamán musí být každý vážně hledající z nepochopitelného chování lidí, nazývajících se křesťany právě ve vztahu k tomu, co vyžadují přikázání. Celkem konkrétně třeba hned to druhé, které vybízí k úctě k menu Pána. Které upozorňuje, že toto jméno nemá být v žádném případě bráno nadarmo.

V nejostřejším protikladu s požadavkem úcty k menu Pána, jasně definované v druhém přikázání je však toto jméno vyslovováno jeho "přívrženci" i stokrát za den. A to při nejbanálnějších příležitostech, přičemž mnozí si už dokonce ani neuvědomují své nesprávné jednání a považují ho jen za jakousi bezvýznamnou malichernost.

Vážně duchovně hledající, nezaujatě pozorující reálný stav věcí však musí zůstat v značných rozpacích nad neuvěřitelnou lehkomyslností stoupenců křesťanských nauk vůči požadavkům jejich Pána. Nutně si musí položit otázku: má pro tyto lidi jejich víra vůbec nějakou vážnost? Má pro ně nějakou cenu?

Vždyť pokud se ve své lehkomyslnosti mnohokrát za den proviní vůči jednomu z prvních přikázání, jehož zachovávání ani nevyžaduje až tak velkou námahu, pouze dát si trochu pozor na ústa, jak vážně a důsledně budou brát všechna ostatní přikázání? Vždyť přece z jejich lehkomyslného vztahu k jednomu z nich se dá odvodit přístup a vztah ke všem ostatním.

Takové jednání věřících však svědčí až příliš jednoznačně o povrchním přístupu k vlastní víře a o nezájmu pronikat hlouběji do její podstaty. Chybí vážnější osobní úsilí ve věcech víry a proto vše zůstává pouze na povrchu. Navenek se tedy sice lidé formálně hlásí ke křesťanství, avšak vnitřně tomu chybí život. Chybí tomu hlubší zájem, hlubší vážnost a samostatnější přístup, bez kterého nelze dospět k vlastnímu, živému přesvědčení.

A pokud si náš zmíněný, duchovně hledající bude ještě detailněji všímat chování křesťanů, s velkým překvapením zjistí, že i přes dennodenně opakující se provinění proti základním pilířům vlastní nauky zůstávají neochvějně přesvědčeni o jistotě svého spasení. Je však otázkou, odkud čerpají svou jistotu, že vejdou do království svého Pána, když nikdy nerespektovali ním stanovenou povinnost mít v náležité úctě jeho jméno. Vždyť přece na nutnost brát tuto věc opravdu vážně byli upozorněni i druhou větou Otčenáše. Ní svému Pánu slibují: Posvěť se jméno tvé!

Jeho jméno by tedy mělo být pro ně svaté. Mělo by být vyslovováno pouze s největší vroucností a úctou. Třeba jako za časů Mojžíše, kdy mohlo být vysloveno pouze jednou za rok a lid, zúčastněný na pobožnosti padl v té chvíli na kolena.

Proč se s tímto, ve všech křesťanských církvích tak velmi rozšířeným nešvarem laxního přístupu k druhému přikázání neudělal dosud pořádek? Mohou pak věřící skutečně stát pevně ve své víře, pokud jim unikají ty nejzákladnější věci? A je nakonec celé křesťanství opravdu pevné, když se jeden z jeho základních kamenů úcty k menu Nejvyššího tak povážlivě kývá? A neměli by snad pastýři, kazatelé a správci nejrozličnějších křesťanských církví jít v tomto směru příkladem? Neměli by sami mnohem úzkostlivější zvažovat, zda velikost a vznešenost jména Pána skutečně odpovídá situaci, v níž se jej hodlají vyslovit? Jeho časté a neuvážené opakování, byť v kostelích totiž přispívá k jeho zevšednění a ke sklouznutí mezi běžná, každodenní slova.

"Posvěť se jméno tvé!" - znamená přece povinnost procítit, zda je daná chvíle opravdu hodná k vyslovení jednoho z nejvznešenějších pojmů, jaké vůbec existují. Jaký smí lidské ústa vůbec vyslovit! Platí to pro každého bez výjimky, ale dvojnásobně pro kněží všech církví. Neboť nakonec ani postavení v církevní hierarchii nemůže nikoho uchránit před překročením druhého přikázání. Právě naopak! Kdo více dostal, od toho se bude i více požadovat.

A mimochodem, v evangeliích můžeme také číst: Kdo zná mé Slovo, ale nejedná podle něj, lépe by mu bylo, kdyby jej vůbec neznal. "

To tedy znamená, že ti, kteří znali znění druhého přikázání a svým vyslovováním modlitby Otčenáš zároveň slibovali zachovávání posvátné úcty vůči menu Nejvyššího, tito nemohou čekat žádné ospravedlnění, protože svým povrchním přístupem jej vědomě strhávali mezi obyčejné, banální pojmy. A to již ani nemluvě o nadávání a zlořečení! Není možné, aby za toto všechno nenesli svůj díl odpovědnosti.

Ale je tu ještě druhá smutná věc. A sice, že takové pokrytecké chování musí mít neblahý, nebo dokonce až odstrašující vliv na všechny duchovně hledající, kteří se snaží udělat si obraz o křesťanství a křesťanech. Tito lidé totiž na základě jednoduchého pozorování musí vidět ostrý rozpor mezi základními pilíři křesťanského učení a běžným životem lidí, hlásících se ke křesťanství.

A citlivý, vnímavý člověk, vidoucí toto všechno může nakonec couvnout. Farizejské chování stoupenců jej totiž odradí od učení, které by při jeho správném pochopení a uplatňování muselo nutně přinést obrovské množství pozitivních změn v jeho osobním životě. A to je pak obrovská škoda.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 17. 07. 2017, 18:03:08 | více příspěvků | napsat uživateli

Jiný, úzkost vzbuzující pohled na podstatu Stvořitele


Existují období v roce, jako například Vánoce, nebo Velká Noc, kdy se v Evropě, jako nějaký archaický pozůstatek její křesťanské minulosti zvykne mnohem intenzivněji vyslovovat slovní spojení: Boží Láska. A tato Láska prý miluje absolutně všech bez rozdílu, čímž v pohodlných a konzumních lidech dneška vytváří iluzi jakési neomezené láskyplnosti, proudící k ním od Stvořitele.

S tímto uklidňujícím vědomím se pak dále oddávají všem svým přáním, žádostem a choutkám, podvědomě se spoléhaje na jistotu velké, vše odpouštějící Lásky Nejvyššího.

Slepé a bláznivé je lidstvo, které chce vidět Pána pouze takového, jak mu to vyhovuje a ne takového, jaký ve skutečnosti jest. Neboť skutečnost je úplně jiná a vůbec nevyvolává blaženou pohodu a jistotu ochraňující lásky, ale naopak, husí kůži a oprávněnou úzkost. A tato skutečná realita, v celé její nekompromisní tvrdosti zanedlouho plně dopadne na pokrytecké lidstvo.

Práva vznikají totiž jen tam, kde se plní povinnosti!

Každá bytost ve stvoření, tedy i člověk má právo na Lásku Nejvyššího, ale jen tehdy, pokud si on sám plní svou vlastní povinnost lásky k Němu! A to tím, že se snaží poznávat jeho Vůli a tuto Vůli se usiluje aplikovat do svého každodenního života.

Kdo takto miluje Pána, může zcela jistě počítat s jeho Láskou! Kdo se však o Pána nezajímá a absolutně ho ignoruje, ten naopak musí počítat s jeho Spravedlností!

Náš bezbožný, materialistický a poživačný svět tedy darmo doufá v Boží Lásku, protože právě kvůli své bezbožnosti, kvůli svému materialismu a kvůli své tupé a prázdné poživačnosti bude mít zanedlouho co do činění s Boží Spravedlností!

Spravedlnost Nejvyššího, o níž lidstvo nechce nic vědět se nad ním tyčí jako mohutný, ledový skalní masiv, přičemž z jeho vrcholu již slyšet hukot padající laviny. A řítící se lavina spravedlivých zpětných účinků dokonalých a neotřesitelných zákonů Božích zanedlouho tragicky dopadne na nás i na celou naši planetu.

Pak lidé, oddávající se svým vlastním iluzím náhle na vlastní kůži okusí všechny důsledky své bezbožnosti, svého materialismu a své tupé poživačnosti. Na vlastní kůži okusí důsledky a ochutnají shnilé, zkažené ovoce svého sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení, duševní prázdnoty a mnoha jiných podobných vlastností, tak vzdálených od Vůle Pána. Od Vůle Pána, která nás přece vždy nabádala pouze k dobru, spravedlnosti, lidskosti, ohleduplnosti, ušlechtilosti, čistotě a lásce k bližnímu.

Tento svět se však každodenně vysmívá Vůli Nejvyššího a jeho požadavkům vůči lidem. Tento svět vůbec nemiluje Pána a přece se drze odvažuje počítat s jeho Láskou. Ale v tom se přepočítal, protože se mu jako konečné odpovědi dostane něčeho úplně jiného! Dostane se mu neúprosné a neoblomné Spravedlnosti, v níž zpětných účincích sklidí odpovídající žeň své vlastní setby. Sklidí ovoce svého vlastního sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení, duševní prázdnoty a ignorování Vůle Stvořitele.

Za to, že jsme kdysi přibili na kříž Lásku a svou neláskou a bezohledností k jiným lidem ji na kříž přibíjíme každodenně, přibije nyní na kříž nás Spravedlnost Nejvyššího!

Za to, že jsme kdysi dohnali Lásku na cestu utrpení a svou neláskou k lidem způsobujeme každodenně utrpení jiným nás požene Spravedlnost Nejvyššího na naši vlastní, osobní Golgotu.

Za to, že jsme kdysi plivali a vysmívali se z Lásky a vysmíváme se z ní dodnes, protože ve svém každodenním životě vůbec nezohledňujeme její ponaučení, za to na nás dopadne drtivý úder Spravedlnosti Boží, po kterém se již mnozí nikdy nevzpamatují.

Jsme blázni a pokrytci, protože čím více jsme se vnitřně, ale i navenek ve svých životech vzdalovali od Lásky Nejvyššího, tím více jsme chtěli vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Nad obyvatelstvem planety Země však burácí drsný hlas. Volá směrem k Zemi a k lidstvu:

„Amen, amen pravím vám, čas Lásky pominul a nastává čas Spravedlnosti!“

„Neboť kdo nehledal Lásku, ten najde Spravedlnost! Kdo neprosil o Lásku, tomu se dostane Spravedlnosti! A před tím, kdo nebušil na bránu Lásky se otevře brána Spravedlnosti!“

Ano, bude to všechno tak, jak kdysi předpověděl Kristus, který dobře znal lidi. A oni se v tomto směru vůbec nezměnili. Když ho totiž vedli na Golgotu a mnohé ženy nad ním plakali pravil: "Neplačte nade mnou, ale nad sebou a svými dětmi. Neboť pokud se toto děje se zelenou ratolestí (Boží Lásky), co se bude dít se suchými?"

Co se bude dít jednotlivcům a pozemskému lidstvu, plnému sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení a duševní prázdnoty?

Nehodní lidé! Ne Láska Pána všech světů se vznáší nad námi! Nad našimi hlavami se blýská meč Spravedlnosti velkého, všemohoucího Boha, připraven k úderu! Připraven k úderu, protože stále opovrhujeme jeho Láskou!

Kdo obstojí? Kdo se zachrání? Kdo unikne záhubě? Pouze ten, kdo dnes, v době očekávání oprávněného úderu ocelového meče Spravedlnosti Boží v sobě ještě urychleně dokáže vzbudit lásku k Pánu všech světů. Lásku k jeho Vůli! Lásku k dobru! Lásku k čistotě, spravedlnosti a všem ostatním vysokým a vznešeným ctnostem! A v samozřejmě, v neposlední míře lásku k bližnímu!

Kdo to ale nedokáže, nebo to projde jen s posměchem, tak příznačným pro lidi, ten je již nyní ztracen.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 10. 07. 2017, 19:08:31 | více příspěvků | napsat uživateli

Žádný zapadákov neexistuje!

To je ale zapadákov! To je ale nuda! Vždyť se zde vůbec nedá kam jít a není co dělat! Takto mluví a uvažují mnozí mladí lidé na vesnicích, nebo v malých městečkách. Skutečný, pravý a plnohodnotný život je podle nich pouze ve velkých městech se všemi jejich možnostmi, zábavou a rozptýlením. A proto nejednou natrvalo odcházejí ze "zapadákova" svého rodiště, aby si užili svého života tam, kde to opravdu žije.

A přece je tento názor nesprávný, i když jde o názor většinový. Ne že by mladí lidé neměli jít do světa, neměli něco zkusit a něco zažít, ale třeba vědět, že pravá plnocennost života je absolutně stejně dosažitelná z každého místa na zemi, ať by se na první pohled jevilo jako ten největší zapadákov.

A je zajímavé, že právě z těchto takzvaných zapadákovů má člověk nejednou mnohem blíže k tomu nejdůležitějšímu a nejpodstatnějšímu, co v jeho životě vůbec existuje. A sice k Bohu! K němu je ze všech míst na zemi stejně daleko! K němu je odevšad stejně blízko! V tomto směru není žádného rozdílu a znevýhodnění. V tomto směru vládne absolutní spravedlnost. V tomto směru neexistuje žádný zapadákov.

Dokonce je to paradoxně spíše naopak, protože vesnická stařenka, která jde do kostelíka, protože koneckonců kromě něj ani moc kde jít nemá, tato stařenka je mnohem blíže k dosažení plnosti vlastního života, jako mladý člověk ve velkém městě s jeho nejrozmanitějšími možnostmi užívání si a trávení volného času. Neboť budování vztahu člověka k Bohu je v tichu venkova, v jeho přirozené prostotě jaksi mnohem snazší a jednodušší, než ve velkých městských aglomeracích, kde tuto základní povinnost každého vědomého tvora vůči svému Tvůrci přehlušuje šum věcí lidských.

Velkoměstská koncentrace lidských přání, tužeb, ambicí, nálad, potřeb, názorů a ještě mnoha jiných věcí totiž překrývá tichou touhu duše po Bohu. V hektickém kolotoči městského života plného práce, kultury, zábavy a užívání v mnoha případech nakonec zanikne a je v člověku udušeno to nejdůležitější, co se může plně rozvinout a vykvést jen v tichu, v klidu a v přirozené jednoduchosti bytí.

Vše je tedy úplně jinak! A sice právě tak, jak se o tom píše v Písmu. To totiž, co se lidem jeví jako velké, atraktivní, výjimečně a zajímavé je ve skutečnosti malé a nicotné. A naopak to, co se jim jeví jako malé, nicotné a nezajímavé je ve skutečnosti velké. A proto budou také první poslední a poslední první.

Neboť není náhoda, že právě ve vesnicích je mnohem více lidí věřících v Stvořitele, jako ve městech. A proto jsou nejednou právě města jedním velkým duchovním zapadákovem, plným materialismu, kariérismu a čistě rozumových snah, zatímco "zapadákovy" vesnic představují prostředí, ve kterém si může člověk mnohem snadněji vybudovat vztah ke Stvořiteli, na němž jako jediném přednostně záleží.

A všimněme si ještě jednu věc, a sice stáří. Stáří, kdy se mnozí lidé dostanou na periferii života a jejich existence se omezí na pár metrů čtverečních. To se mnohým, zejména mladším lidem může jevit jako zoufalé. A přece to zoufalé není, protože i na sklonku života nám stále zůstává na dosah to nejpodstatnější a nejdůležitější: možnost budování si vztahu k Bohu! Možnost přibližování se k Němu, prostřednictvím poznávání jeho Vůle, jeho Zákonů a jeho plánů s člověkem. Možnost pochopení pravého smyslu bytí.

Velká Spravedlnost Nejvyššího dbala tedy důsledně na to, aby člověk v každém věku, v každém společenském postavení, každé úrovně vzdělání a z každého místa na zemi měl vždy stejně daleko, nebo stejně blízko k tomu nejdůležitějšímu a nejpodstatnějšímu. K Bohu! V tomto směru vládne dokonalá spravedlnost! V tomto směru mají všichni stejnou příležitost! Příležitost k nalezení a poznání smyslu svého bytí, který je spojen s realitou existence Stvořitele se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Tento pravý smysl bytí je však na míle vzdálený od toho, co lidé v současnosti považují za prioritní a dominantní. Kvůli čemuž promrhají celý svůj pozemský život na nicotnosti. Na nicotnosti sice zdánlivě velké a hodnotné v očích lidských, ale nesmírně malé, ba až směšné malicherné v očích Páně.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 3. 07. 2017, 18:18:22 | více příspěvků | napsat uživateli

Macron! Další úspěšný krok ke světovládě elit!

Neuvěřitelná je naivita lidí, kteří se dali opět zmanipulovat ve prospěch záměrů oligarchie. Za francouzského prezidenta totiž zvolili Emmanuela Macrona, čili loutku v rukou elity, která bude poslušně plnit její vůli a uskutečňovat její záměry. Bude stát ne ve službách francouzského lidu, ale ve službách oligarchie a nenasytných globalistických elit, co se s největší pravděpodobností projeví divokým a neřízeným pokračováním přistěhovalectví, rozprodáváním francouzských strategických podniků Německu a USA, nebo tvorbou zákonů ve prospěch nejbohatších a v neprospěch obyčejných lidí. To povede k dalšímu ožebračování těch, co nemají mnoho a k dalšímu bohatnutí těch, co mají hodně.

Jak je ale možné, že se Francouzi dali takto oklamat?

Žel, stali se oběťmi velké mediální manipulace! Maximálně zarážející však je, že přece dlouhá desetiletí žijí v systému, ve kterém jsou bohatí a mocní vlastníky všech rozhodujících médií a mají silný vliv i na ty zdánlivě veřejnoprávní. Francouzi by proto měli vědět, že média dávno nešíří objektivní zpravodajství. Měli by vědět, že dávno šíří pouze účelovou propagandu na objednávku mocných.

Média jsou služebníkem elity a nástrojem manipulování a ovládání veřejného mínění. Tyto skutečnosti musí být zjevné každému, kdo není zcela slepý a dlouhodobě žije v takzvané demokracii západního typu. Začínají si to uvědomovat už i mnozí lidé u nás, ačkoliv na rozdíl od Francouzů mají čest žít v takzvané demokracii jen necelé tři desetiletí.

Francouzským médiím, spolu s mnoha jinými žraloky, kteří prozíravě vytušili, čímž je možné zalíbit se mocným a finančně tím pomoci se tedy opět podařil mimořádný husarský kousek. Vyzdvihováním Macrona, jako rytíře bez poskvrny a systematickým očerňováním Marine Le Pen, kterou spojovaly s veškerou možnou negativitou dokázaly nakonec dosáhnout vítězství svého kandidáta.

Jak je ale možné, že při přímo očividné jednostrannosti médií, oslavujících Macrona si voliči neuvědomili, o co tu jde? Jak je možné, že nepřehlédli jejich jidášské počínání, sloužící elitě a zaměřené proti skutečnému dobru národa? Jak je možné, že nepřehlédli mnohé další nekalé a manipulující kroky, jakými byly třeba shromáždění se zaplaceným publikem, oslavujícím Macrona?

Pro tuto pošetilost francouzského obyvatelstva, neschopného si jednou konečně uvědomit, kdo je vlastníkem médií a komu tedy slouží, pro tuto jejich trestuhodnou naivitu se k vládě za jejich vlastní pomoci dostaly síly, systematicky jdoucí proti zájmům francouzského národa, i proti zájmům všech ostatních národů evropské unie. Zdá se být opravdu až nepochopitelnou plytkost myšlení obyčejných lidí, kteří se dali opět takto oklamat. Lidí, kteří se nikdy hlouběji nezamýšleli nad tím, že vše by přece jen mohlo být úplně jinak, jak se jim elitami ovládanými médii předkládá.

Žel, smutná skutečnost je taková, že z těchto obyčejných lidí, sedících dennodenně před obrazovkami, plnými nenáročné, bezduché zábavy se stali lidé nemyslící. Lidé povrchně přijímající a bezmyšlenkovitě sledující vše možné i nemožné. Stali se z nich mělké bytosti, které v podstatě ani nemají čas na tvorbu svých vlastních názorů, svých vlastních postojů a svého vlastního přesvědčení, protože pod vlivem cíleného, širokospektrálního mediálního působení se neustále nacházejí pod vlivem cizích myšlenek a cizích názorů. A tak se stali jen jakousi třtinou ve větru, která se klátí v tu stranu, kam vane manipulující, mediální informační vítr.

Tímto způsobem však předali rozhodování za sebe i o sobě samých jiným! A sice těm, kteří z nich vědomě zformovali nemyslící, snadno manipulovatelnou masu. Prozatím totiž oligarchie ještě potřebuje souhlas této masy na legální zvolení svých vlastních, politických kandidátů, aby se učinilo zadost iluzi demokracie. Avšak masami samotnými manipulujícím způsobem zvolení vládní představitelé, kteří jsou služebníky elity budou postupně zákony oklešťovat práva nemyslících národů, a to až k takové hranici, že časem nebude vůbec potřebný žádný jejich souhlas. Vše rozhodování bude probíhat bez nich, co se bude rovnat absolutnímu převzetí moci elitami.

A k tomu to směřuje nejen ve Francii, ale také u nás, protože všude se postupuje podle stejného scénáře. V každém národě totiž existují jidáši a zrádci, kteří prosazují filozofii, záměry a agendu elity. Tito lidé se nacházejí v médiích, ve vysoké politice, v nevládních organizacích, jakož i všude tam, kde je možné ovlivňovat povědomí národa, který ženou mentálně i reálně do otroctví elit. Taková je žel situace v Evropě i na celém světě.

Co však s tím? Jak se tomu postavit? Čím tomu zabránit? Jak se můžeme stát namísto malých koleček, poslušně se kroutících v souladu se záměry oligarchie naopak zrnky písku, které způsobí skřípání tohoto rozjetého mechanismu?

V první řadě se nesmíme nechat donekonečna mediálně manipulovat. Musíme si uvědomit, že média fungují na bázi známé lidové moudrosti: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. To znamená, že je nesmírně naivním ten, kdo se domnívá, že média šíří pravdu.

Ano, šíří sice pravdu, ale pouze pravdu jejich vlastníků! A právě tito vlastníci nás budou prostřednictvím svých médií neustále poučovat o tom, co je správné a co nesprávné. O tom, jak je třeba žít a jaké hodnoty uznávat. Nebo o tom, kdo je náš přítel a kdo nepřítel.

Pokud se ale budeme rozhodovat a jednat pod vlivem takovéhoto druhu informací, neposlouží to ve skutečnosti nám a nebude to dobré pro nás. Bude to dobré jedině pro elitu, snažící se o to, aby naše životní filozofie, náš způsob myšlení i naše vnímání toho, co je dobré a co špatné dokonale vyhovovalo její plánům. A můžete si být stoprocentně jisti, že tyto plány nejsou vůbec pozitivní, ani humanistické!

Pochopme jednou přece konečně, že ten, kdo se dostane do většinových médií, komu dají prostor, kdo je jimi vyzdvihován a kdo je jimi považován za osobnost nemůže být nikým jiným, než služebníkem bohatých a mocných, šířícím jejich názory a jejich propagandu.

Pochopme jednou konečně, že ten, proti komu média brojí, komu nemohou přijít na jméno, koho označují za nepřítele, není ve skutečnosti nepřítelem našim, ale nepřítelem záměrů bohatých a mocných, kterým hatí jejich plány.

Koho tedy média vyzdvihují, ten je zpravidla sluhou oligarchie. Ten zrazuje obyčejné lidi i jednotlivé národy, z čehož samozřejmě dobře finančně profituje.

Koho ale média zatracují, právě ten je častokrát skutečným služebníkem lidu, představujícím nepříjemnou překážku na cestě jejich absolutního ovládnutí elitou mocných.

Je však neuvěřitelně zarážející, že lidé jsou stále jako hluší a slepí! Že si dají namluvit, že černé je bílé a bílé je černé! Že tisíckrát opakovanou manipulující lež začnou považovat za pravdu! Že tisíckrát opakovanou absolutní hloupost začnou považovat za moudrost! Že přítele začnou považovat za nepřítele a zrádce, ale skutečného škůdce naopak za dobrodince. Že vraha považují za vzor nevinnosti a nevinných za zločince a vrahy.

Co si zaslouží lidé za to, že jsou tak povrchními, že si toto všechno dají namluvit? Co si zaslouží lidé, kteří mají možnost konfrontovat většinový a oficiální mediální názor s názorem alternativním, odhalujícím skutečná fakta, nebo minimálně vybízejícím k vlastnímu zamyšlení, ale oni tuto možnost vůbec nevyužijí?

Nezaslouží si snad tyto nemyslící ovce právě to zotročení, do kterého se je snaží vmanipulovat média a politici, zaprodání elitě? Nenesou právě tito lidičky ve své sebevražedné naivitě vlastní díl odpovědnosti za to, že jsou klamáni a že se s nimi manipuluje?

Pokud se nevzpamatujeme a nepřehlédneme, že nás bohatí a mocní chtějí prostřednictvím mediálně zmanipulované reality dotlačit k absolutní nadvládě nad našim osudem, naše procitnutí může být děsivé! A oligarchie dělá všechno možné proto, abychom neprocitli, nebo procitli až potom, když už bude pozdě. Když už bude smyčka na našem krku pevně zatažena!

Proto jsme celkovou atmosférou v společnosti neustále mravně a morální srážení. Proto jsou v nás podporovány a živeny všechny naše chyby a nedůstojné náklonnosti. Proto jsou naše životy směrovány pouze do užívání si a do materialistické honby za věcmi. Proto jsme zaplavováni mediálním balastem, vytvářejícím z nás nesamostatné, nemyslící bytosti bez vlastního názoru a vlastního přesvědčení a proto závislé na myšlenkách a názorech jiných. Na názorech jiných, kteří nám budou usilovně namlouvat, jak moc nám chtějí dobře a přitom nás ve skutečnosti nemají za nic a snaží se pouze o naše absolutní zotročení.

Pokud však lidé zůstanou povrchní a naivní natolik, že si toto vše nechají namluvit, může se nakonec stát, a systematicky to k tomu směřuje, že se jednoho dne skutečně probudí jako otroci s evidenčním číslem na implantovaných čipech, zcela vydáni na milost a nemilost elitě nejbohatších. Pak se jich však už nikdo nebude ptát na jejich názor, aby učinil zadost pokrytecké hře na demokracii, ale udělá s nimi, co jen bude chtít. A rozhodně to nebude nic dobrého! Neboť co dobrého můžete čekat od těch, co mají nad vámi absolutní moc, ale nemají vůbec žádné svědomí?

Probuďme proto! Mysleme a uvažujme! Více využívejme své cítění i své svědomí, které jsou nám mnohdy schopny zprostředkovat mnohem hlubší pohled na realitu, jako náš rozum. Rozum je totiž možné snadno oklamat tím, že se někdo hraje na dobráka, zatímco ve skutečnosti chce jen zlo. Jedině prostřednictvím našeho cítění však můžeme rozpoznat všechny dravé vlky, kteří k nám přicházejí v rouše beránčím.

Zkoumejme tedy a už v žádném případě naivně nevěřme všemu tomu, co nám jako pravdu a jediný správný názor předkládají současné oficiální média.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 26. 06. 2017, 16:49:03 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč je lidská smrt krutá?

Kdo přežil ztrátu někoho velmi blízkého bude asi vědět, o čem je řeč. Kdo totiž ztratil člověka, kterého si vážil, kterému rozuměl, který byl jeho oporou, který byl pro něj nepostradatelný a jehož miloval, ten určitě zná ten pocit, jako by se náhle zhroutil svět. Jakoby náhle zastavil čas a vše ztratilo svůj smysl. Jakoby dostal těžký úder.

Nikomu z nás se něco takového nevyhne, protože každý je určitým citovým poutem navázaný buď na svého manžela, manželku, děti, otce, matku, přítele, přítelkyni a podobně.

A najednou už není komu zavolat, s kým se setkat, s kým se poradit, popovídat a o koho se opřít. Najednou je už jen ticho a bolavá jizva v duši.

Jsou lidé, kteří to zažili a jsou lidé, kteří to dříve nebo později určitě zažijí.

Velkou otázkou zůstává, proč je to na zemi takto zařízené? Proč jsme my lidé tak bolestně konfrontováni s hroznou realitou definitivního a nenávratného pozemského odchodu našich blízkých? A nakonec, jako finálním završením, i definitivním pozemským odchodem nás samotných? Proč musíme něco takového prožívat a proč se to našich duší tak velmi hluboko dotýká?

Toto silné prožívání má velký význam. Velký pozitivní význam, i když paradoxně jde o přežití velmi negativní. Jeho pozitivní význam spočívá ve vnitřním kladení si otázek, které bychom si možná jinak nikdy nepoložili.

Jaký má náš život vlastně smysl, když jeden den jsme my, nebo naši blízcí tady a druhý den nás už najednou není? Jaký má smysl všechno to, o co jsme usilovali a to, co jsme získali, když o to i tak jednoho dne přijdeme?

A existuje vůbec něco po smrti, nebo se pouze propadneme do velké, tmavé nicoty, prázdnoty a zapomnění? Copak je to opravdu tak, že život člověka se všemi jeho touhami a city, se vším jeho prožíváním a radostmi, se vším, co jím vnitřně hýbe nakonec zhasne jako plamen svíčky?

Nebo snad mají pravdu ti, co tvrdí, že po smrti přece jen život existuje? Ale pokud existuje, bude potom existovat i Stvořitel? Avšak pokud existuje Stvořitel a my jsme se o něj po celý život nezajímali, co pak tam na druhém světě s námi bude? Neoplatí nám snad naši lhostejnost stejnou měrou?

Smyslem hluboké bolesti, způsobené definitivním pozemským odchodem našich nejbližších do neznáma je tedy ve skutečnosti to, abychom byli právě takovýmto způsobem donuceni položit si všechny výše zmíněné otázky. Aby nás osud, vyšší určení, Stvořitel, nebo jakkoliv jinak to budeme chtít nazvat, donutil hlouběji se zamyslet nad životem. Aby nás to vytrhlo a na čas vykolejilo z našeho zažitého životního stereotypu, protože v něm žel nemají žádné místo hluboké otázky existencionálního a filozofického charakteru.

V našem běžném životě jsou pro nás totiž důležité jen hmotné kritéria, čili práce, peníze a možnosti užívání si radostí života. A z tohoto kolotoče nás může alespoň na čas vyprostit pouze něco tak zjevně tvrdého a neúprosného, jako je smrt.

No a právě chvíle bolestného prožívání reality smrti nejbližších je tím zásadním a klíčovým momentem. V něm je nám dopřáno vzpamatovat se! Probudit se z povrchnosti! Je to příležitost začít hlouběji uvažovat. Příležitost začít se ptát na skutečný smysl života i celého našeho bytí, přesahujícího jeden pozemský život.

Pokud využijeme tuto nabídnutou příležitost a začneme se vážně zabývat výše zmíněnými, existencionálními, filozofickými a náboženskými otázkami, získáváme šanci pochopit pravý smysl života. Získáváme šanci vytrhnout se z dosavadní bezmyšlenkovité a povrchní existence, v jaké jsme žili možná jenom proto, že stejně žili i ostatní.

Ale je moudré chovat se tak, jako ostatní a žít tak, jak žije většina, pokud jde o směrování do záhuby? Do záhuby duše a celé naší osobnosti, protože jsme zredukovali všeobsáhlost bytí pouze na to hmotné, vnější a viditelné?

Není přece jen lepší vzpamatovat se, i když pod úderem smrti našich nejbližších a vysvobodit se zpod jha dosavadní povrchnosti?

Pokud vám smrt někoho blízkého dá právě k tomuto popud, tak je to přesně tím, co je prožíváním bolestného úderu smrti určitým vyšším určením sledované. Je to cosi jako facka, kterou máme být probuzení ke skutečnému životu. K životu skutečným způsobem hodnotnému! A ten má svůj začátek v hledání odpovědí na ty nejzásadnější otázky lidského bytí: Proč existuje smrt a utrpení? Existuje Bůh? Jaký je smysl našeho života? Co bude po smrti? A tak dále.

Pokud poslechneme tento impuls a začneme se tím opravdu vážně zabývat, změní to náš život. Může nás to totiž pozvednout na mnohem vyšší úroveň kvality života, protože mu zodpovězením podobných otázek dáme nový a vyšší smysl. A tak se z nás mohou stát, ba dokonce mají stát namísto lidí nevědomých a slepě kráčejících po širokých cestách většiny lidé vědomi, kráčející životem samostatně a hlavně za skutečnými a pravými cíli. Za pravými cíli a hodnotami z hlediska věčnosti a ne jen z hlediska jediného krátkého pozemského života.

Kdo však tuto šanci nevyužije, koho smrt jeho nejbližších a z ní vyplývající otázky nepohnou k zamyšlení a k hodnotovému obratu, ten je člověkem ztraceným. Ten zůstane člověkem nevědomým, kráčejícím nevědomě vstříc své vlastní smrti, kdy ještě jednou a naposledy dostane šanci. Šanci, aby před tváří vlastní smrti hledal a našel pravý smysl vlastního bytí a odpovědi na ty nejzásadnější otázky.

A pokud se mu pak tyto odpovědi podaří najít, což však není jisté, protože na to už nemusí mít dostatek času, přece jen v jeho poznání zůstane osten trpkosti, skrývající se v bolestném uvědomění si, že jeho život byl nenávratně promarněn. Že ho celý ve své nevědomosti promrhal nesprávným a prázdným způsobem.

Smrt je tedy tak krutá proto, abychom dostali dostatečně silný impuls k zamyšlení se nad životem a k jeho přehodnocení ve smyslu skutečných a pravých hodnot, které jako jediné mají cenu, ale které žel nejsou hodnotami tohoto světa.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 19. 06. 2017, 17:42:58 | více příspěvků | napsat uživateli

O bezprecedentním evolučním úpadku současné Evropy

Žijeme v univerzu, které má duchovní rozměr. Život v něm podléhá evoluci, čili vývoji od jednoduššího ke stále dokonalejšímu, jak nám o tom říká Darwinova teorie. Zároveň v něm však probíhá i velká evoluce ducha, čili postupný vývoj od duchovně nevědomého k duchovně stále vědomějšímu a od duchovně nezralého k duchovně stále zralejšímu. Toto dění je možné považovat za přirozený proces, podporovaný všemi zákonitostmi univerza.

Co však jakýmkoli způsobem odmítá akceptovat přirozený vývoj ke stále vyšší duchovnosti a duchovní zralosti je stejnými zákonitostmi univerza odsouváno bokem, na vedlejší kolej, jako duchovně neperspektivní a proto nevyhnutelně směřující k záhubě.

No a žel, právě toto je stav, ve kterém se v současnosti nachází Evropa.

A při tom Evropa kráčel po celá staletí relativně správně! Byla totiž křesťanskou a hodnoty křesťanství se její obyvatelé snažili vnášet do svých životů. Samozřejmě že více, nebo méně efektivně, přičemž nelze opomenout i mnohé negativní jevy, jakým byla třeba inkvizice, nebo náboženské konflikty a války. Každopádně však Evropa, i navzdory všem svým chybám přece jen stála v přirozeném proudu duchovně evolučního vývoje univerza.

Žel, zásadní trhlina v tomto vývoji se začala objevovat koncem 19. století a začátkem 20. století nástupem průmyslové revoluce. Množství technických výdobytků vyvolalo totiž obrovské nadšení z toho, co všechno člověk dokáže. Vyvolalo nadšení z lidských rozumových schopností a možností.

Duchovní začalo být považováno za cosi prožité, zpátečnické a nemoderní. No a výsledkem tohoto nově nastoupeného trendu je současný materialismus a ateismus. Výsledkem je vznik nového náboženství konzumu a užívání si. Náboženství plného břicha a plných peněženek.

Jak však již bylo řečeno na začátku, vše, co nastoupí destruktivní trend ztráty duchovnosti je samotné směrováno k destrukci, protože rozklad duchovnosti a s ní neoddělitelně spojené mravnosti se nevyhnutelně, dříve nebo později transformuje do podoby rozkladu vnějšího. Pokud totiž v národech ztrácí duchovnost význam, z hlediska duchovní podstaty univerza ztrácí význam existence takových národů, protože se odvrátili od chtěného evolučního vývoje.

Evropa se nyní podobá starověkému Římu těsně před jeho pádem. Římu, ve kterém v jeho začátcích vládl určitý řád a určitá morálka, zatímco pod vlivem blahobytu a peněz proudících z provincií propadl na svém sklonku dekadenci, zvrácenosti, zvrhlosti a nemravnosti. Až nakonec, kvůli svému hlubokému vnitřnímu hodnotovému rozvratu přestal být schopen čelit nájezdům barbarů.

I současná Evropa se zmítá v nemravnosti a nejrozličnějších zvrácených trendech, které evropské instituce prosazují jako normu. Ať již je to gender ideologie, registrované partnerství, předčasná sexualizace mládeže a podobně.

A stejně, jako za dob Říma začíná být i Evropa atakována novodobými barbary, kteří přicházejí, aby ji srazili na kolena.

V evangeliích se píše: kde je tělo, tam se shromáždí supi. To znamená, že vše jen čistě hmotné, bez úsilí o duchovní je ve skutečnosti mrtvé a jako mrtvé musí být odstraněno. A tak se tedy nyní v podobě migrantů a agresivního islámu slétají do Evropy supi, aby tuto duchovní mrtvolu odstranili z povrchu zemského.

Migranti k nám přinášejí islám s jeho živelnou duchovností. S duchovností středověkým způsobem krutou, ale přece jen duchovností, na rozdíl od duchovně vyprázdněné, materialistické, ateistické a konzumní Evropy. Do popředí se tedy jednoznačně tlačí to, co je schopné nést dále štafetu duchovnosti, zatímco to, co duchovnost ztrácí je zákonitostmi univerza odsouváno bokem, směrem k úpadku a absolutnímu rozvratu.

O všech těchto skutečnostech neříkám snad proto, že bych byl na straně islámu, ale proto, abychom pochopili nejhlubší příčiny současného dění a tím poznali, v čem spočívá záchrana. A záchrana spočívá jedině v našem opětovném zařazení se do proudu duchovní evoluce.

Můžeme totiž vystavět kolem celé Evropské unie pěti metrovou zeď a můžeme vyhostit úplně všechny migranty, pokud ale nezastavíme vlastní, duchovní a morální rozklad a nezařadíme se do proudu duchovní evoluce, budeme napadení jinými rozkladnými činiteli, abychom jimi byli nakonec, jako vývojově neperspektivní zcela zničení.

Alláhu akbar! S těmito slovy na rtech a v duši přicházejí uprchlíci do Evropy. A mají pravdu! Mají tisícinásobně pravdu, protože Bůh je opravdu velký! A jeho ignorování, jeho zpochybňování, jeho zesměšňování, jeho odsouvání do říše pohádek se nakonec může stát současnému, konzumnímu evropskému živočichovi osudným! V univerzu, které je duchovní se totiž prostě nelze vyhnout tlaku duchovní evoluce, což prakticky znamená, že máme pouze tři možnosti.

První možnost spočívá v opětovném návratu ke křesťanským hodnotám a k jeho kultivované duchovnosti, která plně odpovídá našemu prostředí, naší tradici a naší mentalitě.

Druhou možností je, že budeme k duchovnosti donuceni násilím, prostřednictvím kulturně, ale i mentalitou absolutně cizího islámu v jeho středověké podobě a s jeho středověkými způsoby.

A třetí možností je naše absolutně vymazání z povrchu zemského, ale i z celého tohoto stvoření, protože právo na existenci ve stvoření, které je svou podstatou duchovní má jedině to, co směrem k duchovnímu usiluje! A to platí pro každého jednotlivce osobně, jako i pro celé národy!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

skandian

skandian | 12. 06. 2017, 23:20:48 | více příspěvků | napsat uživateli

> mar.io !1278!!1278!!1278!

mar.io

mar.io | 12. 06. 2017, 21:41:54 | více příspěvků | napsat uživateli

> A hle, již se blíží andělé se železnými srpy,

boze chran, hlavne uz zadne andele se zeleznymi srpy (...), jeste ted se z toho vzpamatovavame

othon

othon | 12. 06. 2017, 18:05:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Jen do žně přátelé! Pamatujte na to!

Jen do žně! Tato slova visí nad lidstvem jako Damoklův meč! Jsou výstrahou! Jsou upozorněním na to, že na zemi nebude pospolu dobro a zlo donekonečna, což znamená definitivní konec pro všechny, kteří stojí na straně zla. Znamená to jejich záhubu! Jejich zničení!

Jistý člověk obdělal své pole a zasel na něm pšenici. V noci však tajně přišel jeho nepřítel a zasel mu na pole plevel a bodláčí.

Po čase, kdy začaly rostliny scházet spatřili pomocníci majitele pole, že vedle pšenice vyrůstá i plevel. Šli proto za majitelem a řekli mu: "Jak je to možné? Copak jsme na pole nezaseli pouze dobré semeno?"

Majitel však odpověděl: "Náš nepřítel to udělal."

Na to pomocníci řekli: "Pane, když chceš, půjdeme ihned do pole a plevel vytrháme."

Majitel ale nesouhlasil: "Ne, nikde nechoďte, protože byste při tom mohli vytrhnout i pšenici. Nechte vše spolu růst až do žně. Pak, když pšenici sebereme a dáme do sýpky, vytrhneme plevel i bodláčí a spálíme jej v ohni."

A takto se i stane! Tím polem je totiž Země a pšenicí dobří lidé a jejich myšlenky, city, slova a činy, jejichž prostřednictvím šíří na zemi dobro.

Plevelem a bodláčím jsou však lidé zlí a jejich myšlenky, city, slova a činy, jejichž prostřednictvím šíří na zemi zlo. A oním zlem je nečestnost, nespravedlnost, egoismus, závist, nenávist, chamtivost, necudnost, přehnaná smyslnost, nečistota, lež, ale i povrchnost, nebo plytkost v myšlení, spojená s nezájmem o poznání hlubších souvislostí bytí, jakož i nezájem o dosahování věcí vyšších, vznešenějších a ušlechtilejších.

Až do žně bude tedy toto všechno pospolu! Bude pospolu dobro i zlo a dobří i zlí.

Avšak jen do žně! Jen do žně přátelé! Potom bude pšenice shromážděna do sýpek a plevel spálený v ohni.

A tak, jak pomalu dozrávala pšenice na pozemské pláni, dozrávala i plnost času. Ano, přestože lidstvo téměř nic netuší, nastává čas, kdy majitel vydá pokyn svým pomocníkům, aby zahájili žeň.

A hle, již se blíží andělé se železnými srpy, aby sklidili úrodu lidských duší z pozemské pláně. Aby sklizenou pšenici shromáždili v sýpkách majitele pole a plevel a bodláčí spálili v ohni.

Čas třídění nastává! Čas žně se blíží! A nic na tom nemůže změnit ani fakt, že plevel a bodláčí se vesele rozmáhají po celé zemi. Že prorůstají vším a pomalu, ale jistě dusí pšenici na poli.

Čas žně se přiblížil, i když mnozí, a žel i mnozí věřící o tom nechtějí nic slyšet, protože nepoznávají plnost času. Zde však nepomůže ani nevědomost, ani odpor, ani nevůle lidí, protože takto bylo rozhodnuto Majitelem Země již před věky.

Země byla darovaná lidem, aby na ní dozrávali, rostli a rozvíjeli se v dobru, ušlechtilosti, čestnosti, spravedlnosti, lidskosti, ohleduplnosti a mnoha jiných ctnostech, aby jednou, když přijde žeň, přinesli v tomto směru bohatou úrodu. Aby se stali plnohodnotnými a skutečnými lidmi, kteří budou smět žít ve stvoření Pána neustále, protože se naučili všechny a všechno kolem sebe podporovat, ochraňovat a zušlechťovat.

V takovém smyslu plnohodnotný člověk, k jehož ideálu se mají lidé na zemi dopracovat, dostane od Tvůrce a udržovatele života dar plnohodnotnosti bytí. Dar plnohodnotnosti bytí, spočívající v milosti žít věčně! Smět se věčně radovat s trvalého bytí, naplněného trvalou podporou, pozdvihováním a ochraňováním všeho a všech kolem sebe. K této metě má člověk dospět a stát se tak užitečným zrnkem pšenice, ochraňovaným v Pánově sýpce.

Pokud tak neučiní, bude připočten k plevelu a bodláčí! K plevelu a bodláčí, jejichž plody jsou egoismus, nečestnost, nešlechetnost, přehnaná smyslnost, nedostatek touhy vyšších a ušlechtilejších hodnotách a mnoho jiných nectností. K plevelu a bodláčí, které budou spáleny v ohni!

Čas žně se blíží a nic nemůže zastavit toto předurčení. To jediné, co ještě můžeme je ze všech svých sil využít zbývající časový prostor na to, abychom mohli být započtení mezi pšenici a tím se vyhnuli osudu plevele a bodláčí.

Neboť každý, kdo je jakýmkoli způsobem připoután ke špatnému a arogantně se vysmívá všem výstrahám myslíc si, že tak, jak to šlo dosud to půjde neustále, každý takový člověk nese již v této chvíli pečeť smrti na svém čele. Pečeť definitivní duchovní i tělesné smrti, spojené s vymazáním jeho jména i jeho bytí ze zlaté knihy života tohoto nádherného univerza.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 5. 06. 2017, 18:00:48 | více příspěvků | napsat uživateli

Úvaha o pohodě socialismu a stresu kapitalismu


Existují výzkumy které dokazují, že mezi zvyšováním příjmů a růstem prožívání štěstí nevládne přímá úměra. Že prostě jedno automaticky nevyplývá z druhého. Vůbec to tedy nefunguje tak, že čím budeme bohatší, tím budeme šťastnější. Je statisticky dokázáno, že takové něco je pouze mýtus. Mýtus, velmi intenzivně podporovaný současnou konzumní společností.

Pravdivost tohoto faktu potvrzují i zkušenosti různých cestovatelů, kteří navštívili Afriku nebo latinskou Ameriku, čili země velmi chudé. Chudoba, v jaké tam lidé žijí je pro nás nepředstavitelná, avšak paradoxně, právě tam je možné potkat lidi s neobyčejnou radostí ze života. Lidí srdečních, přátelských a veselých.

Nebo třeba v takovém socialismu nebylo tolik věcí a takový dostatek, ba až přebytek všeho, jako je tomu dnes, ale žilo se v mnohem větší pohodě. Neexistovala nezaměstnanost. Každý musel pracovat a v práci nevládl stres, ale pohodovější tempo. A proto byla i celková atmosféra úplně jiná. Vztahy byly mnohem srdečnější.

Je to možná zvláštní, ale na základě zmíněných příkladů z Afriky a latinské Ameriky, nebo z našeho socialismu by se mohlo zdát, že pokud má člověk méně je jakoby více člověkem, zatímco pokud začne mít materiálně víc, to hřejivě lidské se z něj postupně vytrácí.

Ale vraťme se zpět k socialismu. Všem nám bude jasné, že v systému, ve kterém se pracuje v pohodě nemohou být lidé tak bohatí, jako v systému, ve kterém vládne neustálý tlak na zvyšování pracovních výkonů. A tak se nakonec stalo, že tu dnes máme kapitalismus. Systém, podle představ mnohých nejdokonalejší.

V současnosti neexistuje nedostatkové zboží, jako za socialismu. Kdo má peníze, může mít absolutně všechno. Nic však není zcela ideální a za dnešní dostatek musíme něčím platit. Musíme za něj platit stresem a nadměrným pracovním zatížením. Musíme za něj platit strachem ze ztráty zaměstnání, nebo strachem z neschopnosti splácet hypotéku.

Kapitalismus je oproti socialismu, kdy měli všichni přibližně stejně, systémem takzvaných "chytrých". Tito se mohou stát milionáři a miliardáři, za což ale musíme opět zaplatit my všichni rozšiřující se chamtivostí, bezohledností a nečestností, které se v kapitalistické honbě za penězi množí všude kolem nás. Je pak jen samozřejmé, že to negativně poznamenává mezilidské vztahy. Ty začínají postrádat teplo a srdečnost, protože vše je v podstatě jen o penězích. O tom, mít peněz co nejvíce. Proto také mezilidské vztahy oproti minulosti hodnotově výrazně devalvovaly a nadále devalvují.

Na jedné straně je tedy pohoda a méně hmotných prostředků, jako třeba v socialismu. Na druhé straně je kapitalismus, spojený s dostatkem všeho a konzumní způsob života, ovšem za cenu ztráty pohody a propadu kvality mezilidských vztahů.

Ale abychom si dobře rozuměli, záměrem tohoto textu není propagovat opětovný návrat socialismu. Jeho záměrem je pouze poukázat na určitá fakta a určité zákonitosti. A především na to, že ve skutečnosti člověk vůbec nepotřebuje až tak mnoho, aby byl šťastný a žil svůj život v pohodě. Že nám je v současnosti vnucena filozofie konzumního způsobu života a ze všech stran se nás snaží přesvědčit, že čím více toho budeme mít, tím budeme šťastnější a tím se budeme mít lépe.

Je to však lež! Je to smutná devalvace lidské civilizace na úroveň prasat, které se mezi sebou perou o nejlepší místa při plném žlabu.

"Jeden pohár stačí a dva budou málo!" Tyto zdánlivě nelogické slova ze slavného románu srbského spisovatele Milorada Paviće "Chazarský slovník" dokonale vystihují vztah mezi kvalitou lidského života a množstvím hmotných statků. "Jeden pohár stačí" znamená, že člověk má určité základní materiální potřeby a ke svému plnohodnotnému životu potřebuje, aby byly uspokojeny.

Pokud však začne sahat po tom, co stojí nad hranicí těchto potřeb, tedy v přeneseném slova smyslu po dalším poháru, už mu to bude málo. Už se totiž dostane do kolotoče nadstandardních potřeb, jejichž hranice se stále zvyšují, protože chceme mít stále víc. Po druhém poháru tedy následuje pohár třetí, čtvrtý a stále je to už jen málo.

A to je také příčina, proč v současnosti existuje určitá elitní skupina lidí, usilující o absolutní světovládu. Mají už totiž téměř vše. Už jim chybí pouze nadvláda nad celým světem, což je nezbytným a logickým vyvrcholením egoismu, chamtivosti, konzumu a materialismu, kterému podlehla naše civilizace.

Každý chce mít stále více a proto se dnes všude pracuje téměř do úmoru. Přijetím této filozofie se však stáváme poslušnými systému, který nás zotročuje a jejímž prostřednictvím se možná brzy staneme absolutně podřízenými světové elitě nejbohatších.

Měli bychom si proto uvědomit, že jeden pohár opravdu stačí, zatímco všechny ostatní budou vždy už jen málo. Že pravé štěstí není závislé na množství toho, co máme, ale od uspokojení se s tím, kolik toho opravdu potřebujeme. Kdo je schopen si toto uvědomit, nemusí se uštvat v práci. Nemusí se sám sebou, nebo jinými dát vehnat do bláznivého kolotoče uspokojování svých potřeb, které nebudou mít nikdy konce.

A před každým, kdo se nenechá uštvat prací a nedá se vehnat do kolotoče egoismu, bezohlednosti a chamtivosti, před každým takovýmto jedincem se najednou otevře prostor pro dobrosrdečnost a lidskou sounáležitost. Prostor pro jednoduchost života a pro skutečnou radost z těch nejobyčejnějších věcí. Prostor pro rozvinutí jiného, a sice duchovního rozměru bytí. Prostor na řešení a vyřešení takových závažných otázek, jako je pochopení smyslu života. Prostor pro poznávání zákonů univerza, ve kterém žijeme a kterým podléhá naše bytí zde na zemi a také po odchodu z ní.

Na všechno toto bude mít člověk čas, pokud se dokáže spokojit s "jedním pohárem", to jest s tím, co opravdu a kolik opravdu potřebuje. Nebo naopak podlehne tlaku filozofie konzumního způsobu života a pak už nebude mít času téměř na nic. Pak se už bude stále jen hnát za uspokojováním nikdy nekončících potřeb a své bytí na zemi přežije jako tažný kůň s klapkami na očích, slepý vůči všemu ostatnímu.

Každý z nás má svobodu, ale i zodpovědnost v tom, jak se svým životem naloží. Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že bychom neměli dobře a poctivě pracovat, ale měli bychom si uvědomit, že člověk na zemi není pro práci, ale práce je pro člověka. Měli bychom si uvědomit, že zde nejsme kvůli penězům, ale peníze jsou tu pro nás. Měli bychom si uvědomit, že nemáme sloužit materiálním věcem, ale materiální věci mají sloužit nám.

Vše smíme využívat a vše máme využívat. Ničemu však nesmíme podlehnout! Musíme zůstat nad věcí! Nad věcí, to znamená nad hmotnou, čili hmotnými potřebami a požitky. Nesmí nás zotročit a nemáme kvůli ním otročit. Nad věcí, to jest nad hmotou, čímž se dostáváme do úrovně ducha. Do úrovně vyšších, vznešenějších a ušlechtilejších hodnot ducha, bez otroctví hmoty.

Neboť plodem otroctví hmoty je bezohlednost, nečestnost a podvod kvůli penězům, majetkům, zisku, slávě, nebo moci, zatímco hodnotami ducha, nezotročeného hmotou je spravedlnost, čestnost a dobro. A také jednoduchost a přirozenost! Jednoduchost, skromnost a přirozenost života člověka znalého, kolik toho z materiálního hlediska nezbytně potřebuje ke své existenci na zemi. Člověka, který se nesmyslně a zbytečně nepachtí za nadbytkem! Který nesahá po stále dalších a dalších pohárech, až by nakonec ve své nenasytnosti chtěl ovládat celý svět. Člověka, který v takovémto druhu bláznivého, nesmyslného a tupého pachtění nepromarní celý svůj život.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 28. 05. 2017, 18:16:49 | více příspěvků | napsat uživateli

O výškách lidství a o možnostech jejich dosahování

Člověk může dosáhnout své velikosti pouze v jeho spojitosti s tím, co je skutečně velké. S tím, co je největší ze všeho. A tím je jednoznačně a bez jakýchkoli výhrad jedině Bůh. Toto je zásadní poznání, které musí učinit každý, kdo chce skutečně dosáhnout maximálních výšek svého lidství a kdo naopak nechce a odmítá navždy zůstat takovým druhem nízkého živočicha, jakým jsou lidé obecně dnes. Samozřejmě, čest všem výjimkám.

Jednou z našich prvořadých povinností je tedy znát své místo ve stvoření. Znát kam přesně patříme a jakou pozici máme zajímat ve vztahu ke skutečné Moci, Síle a Velikosti, čili ke Stvořiteli.

Ve vztahu k Nejvyššímu, ve vztahu k jeho nesmírné velebnosti a vznešenosti je naše místo na kolenou a tváří v prachu, protože my jako lidé jsme tak nesmírně malými a nepatrnými, že již jen při vyslovení tohoto vznešeného pojmu se nás musí zmocnit posvátná bázeň a nejhlubší úcta.

Proto jedině člověk, který poznal vlastní malost, ba až nicotnost ve vztahu k Nejvyššímu stojí ve stvoření správně, čili na tom místě a v té pozici, která mu jako lidské bytosti náleží. V jeho správném vnitřním naladění mu je pak umožněno navázat spojení s pravou a jedinou skutečnou Mocí, Silou a Velikostí. A skrze toto spojení může k němu začít proudit mohutný příliv podpory a pomoci, jejichž prostřednictvím se stává velkým. Prostřednictvím kterých zraje k vlastní velikosti, síle, moci a důstojnosti svého lidství.

Poznání a neustále prožívání naší vlastní lidské malosti ve vztahu k velikosti Boží je tedy ve skutečnosti jedinou možnou a pravou cestou k nabytí naši vlastní velikosti. Neboť my jako lidé můžeme být velkými, vznešenými a mocnými jedině tehdy, když stojíme ve vyzařování jediné skutečné Velikosti, Vznešenosti a Moci.

Pokud člověk dosáhne takového druhu pokory, kráčí stvořením v proudech Světla, které za ním stojí, pomáhá mu a urovnává jeho cesty. Pro celé stvoření je takový jedinec požehnáním, protože všude kolem sebe šíří pozitivní a léčivé energie, jako nevyhnutelný důsledek stavu požehnání, ve kterém se trvale nachází. A nachází se v něm hlavně proto, že vnitřně zaujal správný postoj vůči Bohu. Neboť ve vztahu k němu stojí ve správné pozici a na správném místě, na jakém jako lidská bytost stát má.

Lidé však v sobě obecně přechovávají jednu velkou slabost. Je jí marnivá domněnka, že jsou více, než ve skutečnosti jsou. Že jsou větší, než ve skutečnosti jsou a že znamenají více, než ve skutečnosti znamenají.

A čím víc si člověk něco takového o sobě myslí, čím více takové něco v sobě pěstuje, tím více se vzdaluje od svého pravého místa ve stvoření. Tím více se pak nutně vzdaluje i od čistého spojení s vyzařováním Stvořitele a stává se slabším, opuštěnějším a ubožejším. Stává se vysloveně politováníhodným, protože podlehl klamavé iluzi o velikosti, síle a schopnostech sebe samého. A všechno to zdánlivě velké, co vytvořili lidé na zemi v iluzi vlastní velikosti je ve skutečnosti stejně ubohé, malé, nízké a nicotné, jako jsou oni sami ve své ztrátě spojení se Stvořitelem.

Neboť člověk bez Boha není ničím! A je nanejvýš sporné, nakolik je za takové situace ještě vůbec člověkem. Proto je také naše planeta plná tragikomických postav, které jsou o sobě přesvědčeny, že něco znamenají a že jsou něčím víc, pokud mají peníze, vzdělání, postavení, moc, slávu, krásu, nové auto, a tak dále, a tak dále.

Jsou miliony těch, kteří se domýšlivě cpou na přední místa za stolem v domnění, že jim právem patří. Mocí Nejvyššího však budou dříve nebo později patřičně odkázáni tam, kam opravdu patří, protože první místa náleží pouze lidem, kteří našli pravou pokoru. Protože jedině jim, pokorným a vědomým si vlastní malosti patří přední místa za za stolem na hostině Páně. Jedině oni, kteří jsou nejednou posledními v očích tohoto světa budou prvními.

Ale nechme stranou všechny ty, kteří podlehli bláznivé iluzi, že člověk může něco znamenat, ba dokonce může být velkým i bez Boha. Že může provést velké věci i bez něj.

Smutné však je, že pokušení, že člověk je něčím významným, něco znamená a že on sám může dosáhnout něco hodnotného, ​​užitečného a prospěšného, ​​takovému druhu pokušení žel podléhají i mnozí lidé duchovního zaměření. Lidé, kteří dělajíc něco dobrého staví do popředí vlastní osobu a vyzdvihují vlastní zásluhy. Lidé, kteří jaksi pozapomněli, že všechno to velké a dobré, co kdy směli a mohli dosáhnout dosáhli jedině v Síle, Moci a Požehnaní Pána. Že bez něj by to bylo nemožné.

Žel síla takového druhu pokušení je tak neobyčejně velká, že jí svého čas nebyl schopen odolat ani archanděl Lucifer, co se pak stalo příčinou jeho pádu.

Pokud však člověk ztratí pokoru a tím vybočí z místa, které mu jako tvoru ve vztahu ke Stvořiteli náleží, jeho spojení s ním se okamžitě kalí. Okamžitě se ztrácí čistota spojení se skutečnou Velikostí, Mocí a Silou, protože člověk uvěřil ve vlastní velikost, vlastní moc a vlastní sílu.

A místo toho, aby co nejrychleji poznal svůj omyl a začal se snažit o opětovnou obnovu spojení s Pánem prostřednictvím znovunabytí pokory, snaží se naopak své ztracené spojení s Velikostí, Mocí a Silou nahradit pozemskou mocí, pozemskou silou a pozemským uznáním. To je žel smutný případ mnoha duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, kteří tomu podlehli.

Toto smrtelné nebezpečí však číhá na absolutně všech o duchovno usilujících, kteří jsou jím v nejrozličnější míře každodenně atakování. Tento smrtelný jed pokušení vlastní velikosti a vlastních zásluh, tento jed pokušení, že jsi něco dokázal a že něco znamenáš vymaž proto člověče ze svého nitra okamžitě, jakmile se tam objeví, aby zatemnil tvé nitro a zakalil čistotu tvého spojení s Pánem.

Každopádně se však člověk může a má stát velkým a mocným, schopným konat velké věci. Ale cesta k tomuto cíli vede jedině přes pravou pokoru poznání vlastní malosti a nicotnosti před velebným majestátem všemohoucího Boha. Neboť jedině v uznání své lidské malosti se skrývá skutečná velikost lidství! Jedině v pokoře se může člověk přiblížit ke svému Bohu! Jedině prostřednictvím pokory se může stát účastným Velikosti, Síly a Moci Nejvyššího, která jím začne proudit, aby s její pomocí a podporou směl na zemi konečně vytvořit velké věci, které na ní dosud nemohly vzniknout.

Je už totiž nejvyšší čas, abychom my lidé zde na zemi právě prostřednictvím Velikosti, Síly a Moci Pána všech světů, které nemůže trvale čelit žádný nepřítel a odolat žádné zlo konečně vybudovali pozemský odlesk rajských zahrad.

Neboť v tom, kdo našel spojení se Světlem a stojí v jeho síle se tím nejpřirozenějším způsobem začínají aktivovat a rozkvétat všechny ctnosti, jako je například odvaha, hrdinství, věrnost, odhodlání, ale i spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a mnohé jiné, protože všechny tyto ctnosti jsou tou nejpřirozenější součástí Světla, se kterým je spojen.

Kdo pak může trvale čelit takovým lidem? Kdo může obstát před světlým snažením těch, se kterými je Bůh?

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 22. 05. 2017, 17:57:46 | více příspěvků | napsat uživateli

Neuvěřitelné, ale doba temna stále trvá!

Čím více se člověk zabývá historií, tím více si uvědomuje, jak se až neuvěřitelným způsobem opakuje. A opakuje se proto, že lidé zůstávají vnitřně stále stejnými. To, co vykazuje změnu jsou pouze vnější reálie, vnější kulisy a kostýmy. Ale podstata je stále stejná. Současné dění je možná trochu kultivovanější, jemnější a ne až tak prvoplánové, ale rozhodně stejné.

O středověku se zvykne mluvit jako o době temna. Podívejme se však nyní na jednu z temných událostí temného středověku, která je mimořádně zajímavá tím, že je ve své podstatě plně srovnatelnou s nejsoučasnějším a nejaktuálnějším děním.

Jedná se o násilné rozpuštění řádu templářů kolem roku 1300. Šlo o řád, sdružující v sobě stav duchovní se stavem rytířským. Jeho členové žili jako mniši, ale byli zároveň válečníky, protože jejich poslání spočívalo v ochraně poutníků, směřujících k hrobu Spasitele.

Šlo o řád velmi ctěný a vážený. Každý vyšší evropský šlechtický rod si považoval za čest vstup jednoho ze svých potomků do řádu. Samozřejmě, že k přírůstku nových členů docházelo se jměním a dary, odpovídajícími jejich společenskému postavení, na základě čeho se řád templářů stal jedním z nejbohatších a nejmocnějších řádů v Evropě. Vlastnil mnoho hradů a velké materiální bohatství, které ještě rozšiřoval svými obchody.

A právě bohatství se mu stalo jeho zkázou. Ono se totiž stalo trnem v oku francouzského krále Filipa IV. Sličného. Ten se rozhodl přivlastnit si ho a naplnit jím svou prázdnou státní pokladnu.

A tak začalo ze strany Filipa IV. bezohledné a rafinované pronásledování řádu templářů, přičemž právě v tomto jeho jednání můžeme najít onu zmíněnou, neuvěřitelnou paralelu s naší současností, kdy se zloděj, usilující o přivlastnění si majetků druhého prostřednictvím jeho likvidace pokrytecky a bezostyšně staví do role ochránce práva. V případě Filipa IV. do role ochránce pravé a čisté křesťanské víry.

Jeho prvním rafinovaným krokem bylo přijetí teze, že jako křesťanský král má povinnost hájit čistotu křesťanství. A okamžitě se také razantně chopil jeho obhajoby, protože královými poskoky dosazení falešní svědci obvinili příslušníky řádu templářů z těch nejneuvěřitelnějších zvrhlostí, které prý potají praktikují. Křivá obvinění záměrně rozšířili mezi prostý lid, aby bylo veřejné mínění na straně krále, když se začne s vyšetřováním.

No a vyšetřování z podezření kacířství se chopil hlavní francouzský inkvizitor, čemuž samozřejmě plně odpovídaly i metody výslechů. Po mnoho týdenním nelidském mučení se nakonec "kacíři" přiznali ke všem svým zvrhlostem, jen aby od sebe odvrátili další mučení. Nakonec došlo k jejich upálení a zabavení jejich movitého i nemovitého majetku.

A tak se stalo, jak již tolikrát v historii, že zloděj a vrah, sám sebe vyhlašující za ochránce nejušlechtilejších principů dosáhl manipulací práva a veřejného mínění to, že nevinné oběti byly označeny za zvrhlé kreatury a tak s nimi bylo i podle "práva" naložené, zatímco skutečné zvrhlé kreatury byly pasovány za ochránce dobra, spravedlnosti a práva.

Tento základní model se zopakoval v dlouhé historii lidstva nespočetně krát a v nejrozmanitějších obměnách. A žel, opakuje se i v dnešní době, pouze v jiné formě a v novém hávu, přičemž podstata je stále stejná. Většina lidí je však tak povrchní a slepá, že nejsou schopni vypozorovat tentýž rukopis. A to ani tehdy, když je někdo na to přímo upozorní. Jednoduše tomu nevěří a považují to za fikci.

I dnes zde totiž máme určitou elitu nejbohatších a nejmocnějších, kteří si chtějí přivlastnit celý svět a absolutně jej ovládnout. Elitu, která sama sebe staví do pozice ochránce nejušlechtilejších ideálů. Ochránce lidských práv, svobody a demokracie. V jejich jménu má morální právo v preventivních úderech zlikvidovat a vojenský zdevastovat celé národy.

Ve skutečnosti žijeme v realitě jakéhosi spiknutí nejbohatších a nejmocnějších proti zbytku světa, protože přesně tak, jak bylo hlavním záměrem Filipa IV. Sličného pouze získání majetků a bohatství, tak je i dnes jediným záměrem elity úsilí o peníze, majetky a moc.

A jak Filip IV. nedbal na hrozné utrpení, které podstoupili ním neprávem obviněni v mučírnách inkvizice, tak se i dnes nehledí na utrpení statisíců, postižených nepokoji, válkami, nebo záměrně vyvolávanými převraty prostřednictvím takzvaných barevných revolucí.

A pokud náhodou neexistují žádné reálné důvody k rozpoutání požadovaného rozvratu, násilí, vraždění a agrese, je třeba si je jednoduše vymyslet! Tak, jak chemické zbraně v Iráku. Nebo třeba za pomoci svých spojenců uskutečnit útok pod falešnou vlajkou, jakým byl nedávný chemický útok v Sýrii a vyprovokovat napětí a reakce, jaké přispívají k neustálé eskalaci konfliktu.

Rozhodující je pouze hmotný prospěch, rozšiřování moci a geopolitické zájmy elity nejmocnějších našeho světa, přičemž veřejné mínění je moderními médii cíleně zpracováváno podobně, jako za časů Filipa IV. tak, aby podporovalo zájmy elity a aby stavělo do špatného světla všechny, kteří se odvažují vzdorovat bezcharakterní aroganci moci.

A masy, povrchní, nemyslící a konzumní sebou nechávají nedůstojně manipulovat, považujíc zločince a vrahy za dobrodince. A jejich oběti, kterých přírodního a materiálního bohatství se snaží zmocnit za nepřátele jen proto, že oprávněně hájí to své.

Lež a pokrytectví současné doby jsou obrovské. Pod médii cíleně vytvářenou humanistickou iluzí se však ve skutečnosti skrývá totéž zlo, tatáž chamtivá touha po penězích, pozemcích, územích a moci, jdoucí za svým cílem i přes mrtvoly, jaká tu byla před staletími.

Žel, pouze zlomek lidí je schopných přehlédnout lež a zmanipulovanou skutečnost, zatímco většina tomu podléhá. A podléhá tomu proto, že sami ve většině případů podléhají nejrůznějším nectnostem. Podléhají nečestnosti, egoismu, chamtivosti, bezohlednosti, mamonu, konzumu, povrchnosti a mnohému jinému, což jim v zakalení jejich duševního zraku znemožňuje rozpoznat manipulaci reality, vytvořenou na objednávku mocných. Lidé žijí v matrixu fiktivní reality a mnozí po celý svůj život nepochopí, jak jsou v ní uvězněni. Mnozí zase vědomě, nebo nevědomě spolupracují na fungování a udržování tohoto systému, na základě čeho se mají docela dobře. A proto pod prizmatem vlastního egoismu nevidí důvody, proč by byly věci třeba měnit.

Je to však všechno život v omylu! Je to tupá existence na úrovni stáda ovcí, hnaných přesně tam, kam si žádá elita. A pokud bude třeba, i na smrt! I do nové velké války! A lidé to nevnímají, protože temné břemeno vlastních nectností jim znemožňuje přehlédnout realitu manipulace, v níž se nacházejí.

Aktivně se vzepnout tomuto zlu je však možné jedině tehdy, pokud se dokážeme vzepnout zlu v sobě samých. Pokud jednoduše vezmeme vítr z plachet Zlu, kterému slouží elity našeho světa tím, že se sami staneme lepšími. Že se staneme spravedlivějšími, čistšími a ušlechtilejšími! Že se staneme nesobeckými a ochotnými pomáhat, protože jedině svým vlastním příklonem k dobru oslabíme princip Zla.

V konečném důsledku zde totiž máme jen zápas sil Zla se silami Dobra. A momentálně vítězí ty, které většina lidí živí a podporuje! To jest, síly Zla, podporované špatnými a negativními vlastnostmi milionů.

Elity a prostřednictvím nich Zlo, v současnosti vládnoucí světu má tedy svou moc pouze proto, že mu k ní my sami napomáháme. Pokud se však přikloníme ve svých myšlenkách i ve svém jednání k dobru, okamžitě tím změníme strategické rozložení sil mezi pólem Zla a pólem Dobra. Okamžitě tím oslabíme Zlo a posílíme Dobro.

Postavme se tedy za Dobro! Ale ne tak, aby se neřeklo, ale skutečně! Prostřednictvím svého čistého myšlení a spravedlivého jednání! Prostřednictvím osobního rozvinutí všech ušlechtilých a vznešených ctností! Buď to dokážeme a přičiníme se tím k vítězství Dobra, nebo nás naopak zcela všechny spolkne Zlo, protože jsme mu podléhali.

Potom však neplačme, že jsme se stali obětí nějaké bezohledné světové elity, která na zemi rozpoutá zničující síly Zla třeba prostřednictvím jaderné války. My sami budeme spolu vinni, protože svým příklonem ke Zlu a svými nectnostmi jsme tomu dali potřebný mandát.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 14. 05. 2017, 17:39:15 | více příspěvků | napsat uživateli

Fascinující tajemství: láska a vzestup ducha!

V jednom z předchozích článků jsme hovořili o fatální osobnostní tragédii většiny lidí, kteří ve své nevědomosti promrhávají zásadní zlomový moment vlastního života. Je jím období ranního mládí, kdy se v nich začíná probouzet pohlavní síla. Jejím pravým účelem je pozvednutí a povznesení ducha! Má se stát mocnou podporou naší duchovní osobnosti, aby se prostřednictvím ní mohla jako na křídlech vyšvihnout k výšinám čistoty a ušlechtilosti. Tam nás to totiž právě v období ranního mládí podvědomě táhne.

K takovému něčemu však můžeme dojít jedině tehdy, pokud dokážeme zaujmout čistý a ušlechtilý postoj k vlastní, probouzející se pohlavní síle, aby nás ona, v zasnoubení se silou ducha, toužícího po ideálech mohla vynést až k výšinám Ducha, protože právě jejich dosažení je skutečným smyslem života každého člověka na zemi.

Mluvili jsme také, že žel realita je úplně jiná a absolutní většina lidí zmíněný rozhodující moment k pozvednutí vlastní osobnosti promešká. A promešká ho tím, že podlehne nejrozmanitějším tělesným pokušením a vyplýtvá svůj potenciál uspokojováním nejnižších tělesných pudů. A to ať již v rovině fyzické, nebo v rovině mentální, duševní a rozumové.

Tímto způsobem však duch člověka přichází o svou zásadní oporu, není schopen se povznést a zůstává prostřednictvím tělesných vášní připoután k nejhrubší hmotě. Zůstává se v ní hrabat jako červ, zmítaný nejnižšími pudy, vzdálený od skutečné lidské důstojnosti a ještě více od výšin Ducha, které měl dosáhnout.

Bylo by zoufalé a děsivé, kdyby obdobě ranního mládí s jeho probouzející se pohlavní silou bylo jedinou příležitostí ke vzestupu ducha, protože tuto příležitost žel většina fatálně promrhá. Existuje však naštěstí i další možnost, o které budeme podrobněji mluvit.

A je jí láska! Určitě však ne láska, jaké jsou plné současné filmy, nebo knihy. Čili láska smyslná, tělesná a náruživá.

Ne! Jde o zcela jinou lásku! Lásku čistou a ušlechtilou, která dbá jen na dobro milované osoby. Lásku, při které člověk zapomíná sám na sebe. Lásku, která trpí spolu s milovaným, ale spolu s ním se také raduje.

A je úplně jedno, v jakém věku nás zastihne a na koho je zaměřena. Ať již na muže nebo ženu, syna nebo dceru, přítele nebo přítelkyni, otce nebo matku, či kohokoliv jiného.

Každému, kdo se k ní dokáže vzepnout může přinést duchovní pozvednutí jeho osobnosti. Člověk může najít skutečnou hodnotu sebe sama a svého vlastního lidství.

Prostřednictvím své čisté a pravé lásky totiž okamžitě získává spojení s Bohem, který je sám Láskou. S Bohem, od kterého k němu okamžitě začne proudit jeho požehnání, projevující se intenzivním pocitem štěstí. Projevující se povznášejícími pocity, při kterých má člověk dojem, jakoby se vznášel.

Zcela prvním citem, vznikajícím probuzením čisté lásky je vnímání sebe sama jako nehodného. Jak nehodného milované osoby. Tímto vnitřním prožíváním, aniž bychom si to nějak hlouběji uvědomovali, okamžitě získáváme dvě významné ctnosti. A sice skromnost a pokoru.

Další obrovskou ctností je ochota sloužit milované osobě a být jí ve všem nápomocný. Ochraňovat ji, aby jí nikdo neublížil. Nosit ji na rukou, jak se v podobných případech často mluví.

Již jen tato výjimečná ctnost ochoty sloužit druhému sama o sobě, jako jediná může pozvednout osobnost každého člověka do netušených výšek. Jak duševně, tak i duchovně. Ve své lásce k druhému si většinou svou ochotu sloužit mu ani neuvědomujeme, čímž vzniká další významná ctnost, a to nezištnost.

Síla pravé lásky je schopna negovat všechno zlé, co jsme dosud udělali a povznést nás až k branám ráje přesně tak, jak kdysi dávno povznesla lotra na kříži jeho čistá láska ke Kristu. Ke Kristu a jeho prostřednictvím ke Světlu, k Pravdě a k hodnotám ctnostného života.

Neboť nezbytnou součástí pravé lásky, o které jsme ještě dosud nemluvili je silná touha po vyšším, vznešenějším a ušlechtilejším.

Tato ctnost vzniká tak, že se toho, koho považujeme ve své lásce za ideál snažíme stát hodnými tím, že se sami začneme usilovat být ušlechtilejšími, čistšími, lepšími a ideálnějšími.

Ctnost touhy po vyšším a ideálnějším je nezbytnou součástí pravé lásky. Nemůže v ní chybět, protože pak nemůžeme naši lásku nikdy nazvat pravou. Pak to bude jen nízká karikatura lásky, doprovázená množstvím nejrůznějších nectností, jako je například smyslnost, nečistota, žárlivost a podobně. Jde tedy o pokřivený druh lásky, bez snahy o vysoké a ideální, který nepozvedá, ale naopak strhává dolů. O pokřivený druh lásky bez touhy po vyšším a ušlechtilejším, který je tak velmi rozšířený na naší zemi.

Pravá láska je pro lidi jakéhokoliv věku, jakéhokoli vzdělání, nebo společenského postavení tím nejcennějším darem. Darem Božím, majícím schopnost pozvednout každého až k Bohu, ať by do té doby, pokud ji neměl, učinil cokoli temného a nízkého.

A abychom měli opravdu zcela jasno v tom, jaké ctnosti jsou ve skutečnosti neoddělitelné od pravé lásky, velmi stručně si je ještě jednou všechny shrňme. V první řadě je to skromnost. Zadruhé pokora. Zatřetí touha sloužit a být ustavičně připraveným ke pomoci. Začtvrté nezištnost. No a zapáté touha stát se čistšími, lepšími a ideálnějšími, abychom se stali vnitřně hodnými těch, které milujeme a kteří milují nás.

No a nejdůležitější ze všeho je, abychom všechny výše zmíněné ctnosti, vyvolané pravou láskou dokázali v sobě udržet natrvalo a po celý svůj život. Po celý život musí zářit v naší duši skvosty těchto ctností jako drahokamy, aby jejich jas v nás převyšoval všechno ostatní. Teprve potom budeme skutečně dobrými lidmi, kteří již ani nejsou schopni provést nic špatného, protože v jejich duši vládnou ctnosti pravé lásky. Protože v jejich duši a v celém jejich bytí vládne tím pádem samotný Bůh, který je Láskou.

Jedině takového člověka lze nazvat skutečně člověkem! Člověkem, trvalo prodchnutým vznešenými ctnostmi a životním teplem pravé lásky. Pravé lásky, bez které jsme jen zvučícím kovem bez životního tepla a bytostmi chladnými, bez pravého a skutečného života.

Žel, miliony lidí na naší planetě živoří podobným způsobem, protože se nedokázali vzepnout k pravé lásce a k vysokým ctnostem s ní spojenými. A pokud se i v určitých momentech svého života k tomu vzepnout dokázali, nebyli si je schopni trvale udržet po celý svůj život.

Tisíckrát blažení jsou však ti, kteří dosáhli pravé lásky a kteří si trvale udrželi všechny její ctnosti. Jedině to jsou totiž lidé, jací být mají a nad jakými se trvale vznáší veškerá ochrana, pomoc, podpora a požehnání velkého, všemohoucího Boha, který je sám Láskou. Láskou čistou, spravedlivou a ušlechtilou!

Milujme tedy a buďme i my čistými, spravedlivými a ušlechtilými! A království nebeské našeho velkého, vznešeného Boha pak před námi otevře své zlaté brány. Zlaté brány ke štěstí a míru na zemi, jakož i k věčnému a blaženému bytí po odchodu ze země.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 8. 05. 2017, 17:55:40 | více příspěvků | napsat uživateli

Chtějí nám ukrást ještě i půdu!


Na bezedné chamtivosti postavený současný systém, ve kterém chtějí mít bohatí stále více začíná zákeřně sahat na půdní fond zemí střední Evropy. Když se již totiž úspěšně podařilo rozkrást, nebo nadneseněji řečeno prodat do rukou zahraničních investorů téměř všechny strategické podniky, přichází na řadu půda.

Zvýraznit a podpořit je však třeba fakt, že země visegrádské čtyřky se snaží tomuto trendu zabránit. Například Polsko definuje půdu jako nejcennější národní bohatství s odůvodněním, že přece národy kdysi vedly války o území, čili o půdu, protože jim poskytovala obživu.

Slovensko a Maďarsko jsou Bruselem tlačeni ke změně legislativy, ochraňující jejich půdní fond, protože jinak jim hrozí žaloba na evropském soudu za to, že prý diskriminují občany ostatních evropských států v jejich právech na volný nákup zemědělské půdy v EU. Česko je zatím jedinou zemí, která prodej půdy nereguluje.

Vypočítavá zákeřnost prosazování zásady volného trhu v rámci EU je však postavena na jistotě finanční převahy. Prostřednictvím ní je možné ovládnout absolutně všechno, co se alespoň trochu nebrání. A právě toto je tím nejdůležitějším důvodem, proč staré země EU a Brusel tak vehementně tlačí na uplatňování principu volného trhu i v oblasti půdního fondu. Neboť každému, snad i tomu nejprostšímu musí být jasné, že hromadně skupovat půdu nezačnou Češi v Holandsku, ale naopak, Nizozemci u nás přesně tak, jak se to děje.

Zemědělci zemí V4 svorně tvrdí, že jsou ohrožováni kapitálově silnějšími cizinci, kteří se je snaží obrat o základní výrobní prostředek. Ztrátou půdy je zároveň oslabována potravinová soběstačnost, což může v budoucnu ještě více zhoršit kvalitu potravin pro naše spotřebitele.

Žel realita je taková, že cizinci se i přes omezení dokážou dostat ke středoevropské půdě prostřednictvím různých nastrčených, nejčastěji domácích firem, nebo jinými nekalými, ale legislativně regulárními způsoby. Ze strany zemí V4 je však snaha pohotově reagovat na všechny legislativní mezery a bránit cizincům v nakupování vlastní půdy, což se samozřejmě Bruselu vůbec nelíbí.

Maďarsko například odvážné deklarovalo, že tak, jak se dosud nezaleklo Bruselské kritiky svých vlastních postupů, nezalekne se ani teď.

Celou, výše popsanou kauzu lze vnímat jako určitý zásadní spor o hodnoty. Na jedné straně zde totiž máme názor starých členských států EU, pro které je všechno pouze zbožím. Zbožím, které lze volně prodávat a kupovat.

Na druhé straně je tu ale postoj středoevropských národů, které i přes morální a mravní balast, přicházející k ním ze západu přece jen ještě alespoň v určitých věcech vyciťují, že ne všechno je možné měřit pouze penězi. Že prostě národy, jakož i jednotliví lidé musí mít i nějaké vyšší hodnoty, než jen peníze a zisk.

A zcela konkrétně v našem případě je to hodnota půdy. Hodnota rodné země, která nesmí skončit v rukou cizinců. Neboť co potom zůstane národu, pokud přijde i o vlastní zem? Vždyť pak nebude u nás doma naše celkem nic! Úplně všechno bude patřit pouze cizincům a my sami se staneme cizinci ve vlastní zemi.

A přece právě takový trend razí Bruselská administrativa, z čehož je jasně vidět, že vůbec nehájí zájmy národních evropských států, ale především zájmy silného nadnárodního kapitálu. Zájmy peněz a zisku! Ty mají převálcovat všechny vyšší a ušlechtilejší hodnoty, jejichž zbytky v středoevropských národech ještě zůstaly.

A právě na potřebě ochrany zemědělské půdy před neregulovaným volným prodejem, jak to akutně vnímají země V4 je krásně vidět, že pokud člověk jednotlivec, nebo národ jako celek ztratí úctu k vyšším a ušlechtilejším hodnotám, ztratí nakonec úplně všechno. Ztratí podniky ve vlastní zemi, půdu pod nohama a stane se doma cizincem, vydaným na milost jiným.

Jasně tedy vidět, že důstojnost člověka i jeho reálná svoboda jsou přímo závislé na preferování vyšších a ušlechtilejších hodnot. Že jedině ten, kdo takové hodnoty má a uznává může být hrdým a svobodným.

Kdo však všechno vyšší a ušlechtilejší nahradí pouze zvrácenými hodnotami preferování peněz a zisku, ten nastoupí cestu hodnotového rozvratu vlastní osobnosti a stává se buď otrokářem, nebo otrokem. Stává se tedy buď tím, kdo slouží zvrácenému systému ekonomického zotročování lidí a národů, nebo se on sám stává otrokem, který se sice pod určitým tlakem, ale víceméně dobrovolně vzdal všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a proto ve ztrátě lidské a národní hrdosti přišel o svou svobodu.

Svobodný a důstojný život může totiž přežívat pouze takový člověk, který je ještě schopen vnímat vyšší a ušlechtilejší hodnoty a preferovat je. A těmi hodnotami není jen rodná zem a půda, ale také například smysl pro čest, spravedlnost, dobro, nebo úcta člověka k člověku. Pokud totiž tyto skutečné hodnoty odvrhneme a postavíme nad ně současné pseudo hodnoty peněz, konzumu, materialismu a užívání si, spolu s nimi odhazujeme i své právo na vlastní svobodu a naše realita se postupně stane realitou zotročení a nesvobody.

Samozřejmě, že peníze a věci hmotné potřebuje ke svému životu každý z nás, ale v žádném případě bychom je neměli nadřadit nad cosi takové, jako je čest, spravedlnost, dobro, úcta člověka k člověku, nebo úcta k rodné zemi, na kterou se nelze v žádném případě dívat pouze čistě jako na zboží, tedy přes peníze.

Kdo se však dá strhnout dobou a pod jejím tlakem začne vzývat pouze peníze, zisk, hmotu a konzum, kdo se kvůli tomu stane ochotným být nečestným, nespravedlivým, nedobrým a bezohledným, ten se vzdaluje od duchovní podstaty vlastní lidskosti. Ve svém vlastním zotročení ducha se stává služebníkem temnoty. Stává se živočichem, otrocky sloužícím temnotě tím, že zotročuje jiných a nikdy nemá dost, nebo tím, že se on sám nechává zotročovat, protože se zřekl všeho vyššího a ušlechtilejšího.

A pokud se na první pohled zdá, že ten, kdo dokáže úspěšně manévrovat v tomto systému si může žít v pohodě, blahobytu a dostatku, je to jen částečná pravda, protože být úspěšným v temném a zvráceném systému bez jakýchkoliv vyšších hodnot učiní každou podobnou lidskou duši temnou a proto neschopnou dosáhnout pravého štěstí, ale pouze toho chvilkového a dočasného.

A ve své ztrátě nejelementárnější lidskosti, postavené na skutečných hodnotách ztratí takový jedinec i tak nakonec úplně všechno. Své tělo, své majetky, svou duši i své vědomé duchovní bytí, protože jeho existence bude vymazána ze zlaté knihy života tohoto univerza, pevně stojícího na ocelových pilířích skutečných hodnot.

Jedině to, co je opravdu hodnotné může dát bytí člověka skutečnou hodnotu! Jedině to mu může dát svobodu, štěstí, radost, naplnění a mír!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 1. 05. 2017, 18:13:07 | více příspěvků | napsat uživateli

Fascinující tajemství: pohlavní síla a vzestup ducha!

Žijeme v univerzu, které je duchovní. A proto absolutně všechno, co se v něm nachází má sloužit a má být nápomocné rozvoji ducha. No a nejinak je tomu i v případě takové intenzivní síly, jakou je síla pohlavní. Ale protože lidstvo skutečný účel pohlavní síly nikdy nepoznalo, pouze málokteří jedinci byli schopni využít jejího potenciálu k vzestupu vlastního ducha, zatímco naprostá většina ním pouze plýtvá a vybíjí ho v pohlavním pudu.

Ne, člověk nemusí žít v celibátu, ale měl by využít pohlavní sílu především k tomu, k čemu je ve skutečnosti určena. A sice, k pozvednutí vlastní osobnosti z nížin hmotného světa k výšinám ducha.

Zkusme se tedy nyní přenést do období ranního mládí, kdy se v nás začíná probouzet pohlavní síla, protože právě toto období je z našeho hlediska klíčové. Duch člověka, sídlící v lidském těle se totiž až aktivací pohlavní síly stává plně zakotveným v hmotném světě. Až tímto způsobem se mu dostává plného propojení s hmotností, což se projevuje jeho snahou kráčet životem svou vlastní cestou a převzetím plné odpovědnosti za sebe.

Je opravdu něco nesmírně mocného ve spojení ducha s pohlavní silou. Jde o období, které je v životě každého z nás absolutně výjimečné, protože nám přináší na naší cestě osobního duchovního vzestupu jeden velký a neocenitelný dar. Dar podvědomého tušení pravého smyslu pozemského života, kterým je duchovní vzestup. Tento záblesk uvědomění se uvnitř každého člověka v období ranního mládí projeví touhou po čistém a ušlechtilém! Touhou po vysokých a vznešených ideálech! Podvědomou touhou po výšinách!

Mladý člověk však zároveň poznává nízkost světa lidského. Poznává pokrytectví, faleš a materialistickou ubohost, v níž je svět dospělých uvězněn. Vzniká v něm silná touha vymanit se z obecné nízkosti a letět směrem k výšinám.

No a motorem, nebo základní hybnou silou ducha, toužícího po výšinách a vnímajícího nízkost světa lidského se má stát právě pohlavní síla. Avšak jedině v případě, že se s její probouzením dokážeme vypořádat co nejčistěji a nejušlechtileji, jak se jen dá. Pokud neklesneme k smyslné pudovosti. Pokud neklesneme k nečistým, vnitřně, myšlenkově pěstovaným, zvráceným představám a choutkám.

A čisté, ušlechtilé vnímání pohlavní síly ve spojení se silou ducha, projevující se touhou po vyšším, vznešenějším a ideálním může potom každého mladého člověka doslova vystřelit směrem k duchovním výšinám. Může k ním prudce vzlétnout jako raketa.

A skutečně, kvůli lepší názornosti si to celé můžeme přirovnat k raketě. K raketě, která má tři stupně.

Třetím, nejvyšším stupněm, tvořícím její hrot je stupeň ducha, jednoznačně určující směrování pohybu celé rakety. Směřování k ideálnímu! Směrování k vysokému a ušlechtilému! Směrování vzhůru!

Druhým stupněm je stupeň duše, tvořící náš vnitřní, duševní a myšlenkový život.

No a prvním stupněm je úroveň našeho hmotného, fyzického těla, jehož jednu z nejvýraznějších sil představuje právě síla pohlavní.

A naše pomyslná raketa startuje na svou dráhu právě v ranním mládí, kdy se v lidském těle aktivuje pohlavní síla. Čistý a ušlechtilý postoj k ní ve spojení se silou ducha, určující směr může tedy správným způsobem odstartovat raketu našeho života, aby se tato s burácejícím pohonem prvního stupně odtrhla od země, překonala její přitažlivost, vystoupila do volného vesmíru a byla vytrvale po celý život poháněná tam, kam určuje duch ve své touze po ušlechtilosti.

Svou fyzickou smrtí ztrácíme i pohlavní sílu, avšak reálně se nestane nic jiného, než to, že naše raketa na své cestě k výšinám Ducha pouze odhodí svůj první a nejhmotnější stupeň.

Další pohon okamžitě převezme stupeň druhý. Stupeň duševní. Stupeň totožný s naším vnitřním životem. A pokud jsme v oblasti vnitřního života na zemi dbali o myšlenkovou čistou a ušlechtilost, pohon druhého stupně rakety bude směřovat našeho ducha stále nepřerušeně k výšinám. A to tedy i poté, když jsme byli nuceni fyzickou smrtí odložit stupeň první, čili naše tělo i spolu s pohlavní silou.

No a nakonec dojdeme až do blízkosti cíle. Jím je říše Ducha! Tam nakonec náš duch odhodí jako zbytečný i druhý stupeň, přičemž do cíle bude přitažen silou Ducha podobně, jako meteorit, který se dostal těsně do blízkosti Země a byl k jejímu povrchu přitažen zemskou přitažlivostí.

Takto by tedy měly věci fungovat ideálním způsobem. Nebo přesněji řečeno, normálním způsobem. Nicméně žel, takto to nefunguje, protože lidé o tom nic nevědí a ve své nevědomosti vyplýtvají pohlavní sílu pouze v horečnatém opojení smyslů. Tím však tragickým způsobem ochuzují svého ducha, protože ho připraví o klíčovou energii, kterou bezpodmínečně potřebuje ke svému vzestupu.

Existuje totiž obrovské množství nejrůznějších nástrah a jejich jediným účelem je, aby zakalily náš čistý postoj a čistý přístup k pohlavní síle. Aby ji strhly k nečistotě a tím pádem připravily našeho ducha o rozhodující podporu k jeho letu.

Nevhodné knihy, časopisy a filmy! Móda, postavená na uctívání kultu nahoty a tělesného odhalování! Internet a nevhodní přátelé! A ještě mnoho jiných věcí mladého člověka strhuje k tomu, aby odvedl probouzející se pohlavní sílu nesprávným směrem. Směrem k myšlenkové nečistotě! Směrem k vybíjení v pohlavním pudu!

Lidé ani netuší, o co všechno se tím připravují! Jak tím promrhávají vlastní životy, protože ona pomyslná raketa není pak schopna v ztrátě podpory pohlavní síly překonat zemskou přitažlivost. Proto zůstávají po celý svůj život připoutáni pouze k zemi! Zůstávají k ní navždy přikovaní, neschopní pozvednout se k něčemu vyššímu a vznešenějšímu! Jsou pak schopni plazit se jen jako červi v hmotě země, nacházejíc uspokojení pouze v přízemním bahně nejubožejší pudovosti. Nízká pudovost jich doprovází celým životem a temným způsobem poznamenává i jejich skrytý, vnitřní život. I jejich myšlení!

Ubohými, nesmírně ubohými jsou lidé, kteří dopadli takovýmto strašným způsobem! A oni to cítí! Oni podvědomě tuší, že promrhali a promarnili cosi nesmírně cenné. A poznání své vlastní nízkosti se stává až bolestným tehdy, pokud se náhodou setkají s někým, kdo svým správným stanoviskem k vlastní pohlavní síle dokázal duchovně využít její mocné energie a stal se jejím prostřednictvím pravým, duchovně vysoce stojícím člověkem.

Ano, miliony promeškaly ve svém ranním mládí rozhodující moment, kdy se mohly stát skutečně lidmi! Lidmi pravými, ušlechtilými a čistými! Lidmi, směřujícími k vysokým a vznešeným ideálům! Lidmi, letícími jako raketa na křídlech čistého přístupu k vlastní pohlavní síle k výšinám Ducha!

Nikdo z nich již nemůže navrátit zpět své mládí a usilovat se správně využít rozhodující moment svého bytí k vlastnímu pozvednutí, protože onen klíčový moment byl definitivně a fatálně promeškán.

Nicméně každý, kdo by chtěl pod vlivem poznání této skutečností propadnout malomyslnosti, ať si nezoufá! Ať si nezoufá, protože ještě má přece jen šanci! A dokonce ne jen jednu, ale několik! O těchto nových příležitostech stát se skutečným, pravým a ušlechtilým člověkem si však více řekneme v následujícím článku.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 24. 04. 2017, 16:18:31 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč Stvořitel dopouští války a jiná neštěstí?

Jak to vůbec může Stvořitel dopustit!? Jak se vůbec může na něco takového hrozného dívat!? Vždyť kdyby existoval, nebylo by možné, aby se děly takové věci! Lidé, ba dokonce i tací, kteří nikdy nevěřili v Boha často vyslovují podobná slova, když bývají vystaveni neštěstí a různým tragédiím. Jak je to ale ve skutečnosti? Proč Stvořitel dopouští mnohé hrozné věci a proč se na ně klidně dívá?

Zkusme si vyjasnit tyto závažné otázky, které si lidé kladou a které si ještě dlouho budou klást.

Našim univerzem pronikají dokonalé Zákony stvoření, které jsou projevem a manifestací dokonalé Vůle Stvořitele. O vše pronikající Vůli Stvořitele, nebo jinak řečeno, o vše pronikajícím působení jeho dokonalých Zákonů se v evangeliích píše: "Ani jen lístek ze stromu nespadne na zem bez Vůle Nejvyššího". Nebo: "Dokonce i všechny vlasy na hlavě máte spočítané".

Na základě těchto slov se mnozí zcela oprávněně ptají: Pokud se úplně všechno děje z Vůle Stvořitele, pokud bez ní na zem ani jen lísteček nespadne, pak se to musí nutně týkat i válek, vraždění, či jiných neštěstí a tragédií nejrůznějšího druhu.

Jak je to tedy? Může opravdu za všechno Stvořitel?

Abychom to správně pochopili, musíme od sebe rozlišit dvě věci. První je dokonalé fungování Zákonů stvoření. No a druhou je to, co lidé konají ze své vlastní, svobodné vůle. To, co nekoresponduje s dokonalým fungováním Zákonů stvoření.

Lidé se totiž mohou prostřednictvím své svobodné vůle svobodně rozhodovat mezi tím, zda se budou snažit poznávat dokonalé Zákony stvoření a zda se budou snažit žít s nimi v souladu, nebo zda se rozhodnou tyto Zákony ignorovat a nebrat je v úvahu.

V prvním případě, tedy v případě jejich poznávání a respektování by museli žít nutně v klidu, harmonii, štěstí a dostatku. Avšak v druhém případě, v případě jejich jejich neznalosti a nerespektování si k sobě zase nutně přitahují bolest, neštěstí, strádání a mnohé další, nejrozmanitější hrůzy, které jsou důsledkem rozhodnutí jejich svobodné vůle nezajímat se o dokonalé Zákony Stvořitele a ignorovat jejich působení.

V jaké míře se tedy svým smýšlením a svým životem vzdalujeme od Vůle Nejvyššího, přesně v takové míře nás jeho Zákony utlačují, tísní a zraňují. Přesně v takové míře nám ve formě nejrozličnější bolesti a utrpení vrhají do obličeje míru našeho vlastního, osobního odklonu od dokonalé Vůle Boží, viditelně manifestované do podoby Zákonů stvoření.

To ale pak zcela logicky znamená, že za války, neštěstí a jiné podobné tragédie nemůže Stvořitel, ani jeho dokonalé Zákony, ale může za ně jedině svobodná vůle člověka. Všechno zlo na zemi, které nás stíhá je důsledkem svobodné vůle lidí, kteří se odklonili od dokonalé Vůle Stvořitele a odmítají ji respektovat. Zlo na zemi je tedy jedině důsledkem naší vlastní vůle, nerespektující Zákony stvoření.

Člověče nešťastný, jak se vůbec opovažuješ ptát: proč toto Stvořitel dopustil? Vždyť jen zkus pouvažovat a vzpomenout si, jestli ses tehdy, když ses rozhodoval provést nějaký čin ptal, zda je v souladu s Vůlí Nejvyššího, nebo ne?

A pokud si se tehdy neptal, ani ses o to nikdy nezajímal, tak nyní neplač a nerouhej se! Neboť za všechno si můžeš jen ty sám! Kdyby si totiž konal své činy v souladu s Vůlí Nejvyššího, musel by si přece teď prožívat pouze harmonii, mír a štěstí.

Pokud si ale takto neučinil a rozhodující byla pro tebe vždy jen tvá vlastní vůle, přišlo k tobě neštěstí, bolest, utrpení a nepohoda. To však není dílem Stvořitele, jehož obviňuješ, ale tvým vlastním dílem! Pochop to a uvědom si, že jinak to přece ani nemůže být.

A proto pokud chceš žít v míru, ve štěstí, radosti a dostatku, snaž se poznávat Vůli Nejvyššího a jeho Zákony a vynasnaž se ze všech svých sil podle nich i žít.

Při všem co činíš, co mluvíš, ale i co myslíš zodpovědně zvažuj, zda to je, nebo není v souladu s Vůlí Nejvyššího. A co s ní v souladu není, to nečiň, neříkej, ani nemysli!

Člověče, pouze ty samotný máš v rukou svůj vlastní osud! Jedině ty sám jsi strůjcem své vlastní budoucnosti! Jedině na tobě záleží, zda bude dobrá, nebo špatná! Již víš, jak ji učinit dobrou. Tak ji dobrou učiň a začni s tím právě teď, od této chvíle.

Pokud se ale rozhodneš obrátit tyto věci na posměch a odsunout je stranou, je to jen čistě tvoje osobní věc. Když tě ale nakonec v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti přece jen dostihne žeň tvé vlastní setby pak neplač, nezlořeč a nerouhej se Stvořiteli za to, za co si můžeš jenom ty sám, protože ty sám ses ze své svobodné vůle rozhodl nerespektovat dokonalou Vůli Nejvyššího a jeho dokonalé Zákony. Dokonalé Zákony, které si nikdy nechtěl poznávat a proto si podle nich nikdy ani nemohl žít. Dokonalé Zákony, které tě pro tvou vlastní lhostejnost, povrchnost a přesvědčení o velikosti tvé vlastní vůle budou být a zraňovat, dokud se pod těžkými údery osudu nevzpamatuješ. A dávej si dobrý pozor, aby tě nakonec, jako absolutně nepoučitelného zcela nezničily.

Ty nešťastný a ubohý člověče, vždyť přece již konečně pochop, jaký si jen směšný a politování hodný, když se se svou malou, lidsky egoistickou vůlí snažíš stavět proti velké Vůli všemohoucího Boha, v jehož stvoření žiješ. Pochop již konečně ty ubožák, že něco takového, pokud od toho neupustíš, tě musí nakonec zničit.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 16. 04. 2017, 16:58:40 | více příspěvků | napsat uživateli

Žijeme ve svobodě, nebo v kapitalismu se socialistickou tváří?


Na současném kapitalismu středoevropského typu leží temný stín socialismu. Je totiž až fascinující, jak se historie opakuje. Neboť pokud jsme v minulosti byli vazaly východu, dnes jsme vazaly západu. Pokud jsme se v minulosti skláněli před diktátem Moskvy, dnes se skláníme před diktátem Bruselu. Pokud za minulého režimu bylo odsuzováno vše, co k nám přicházelo ze západu, dnes je odsuzováno vše, co k nám přichází z východu.

Ale jde to ještě dál! Pokud chtěl za socialismu někdo udělat kariéru, musel být nutně loajální s režimem. A žel, dnes je to podobné.

Vezměme si třeba oblast médií. Kariéru v nich mohou udělat pouze lidé poslušní neoliberální, prozápadní orientaci a Bruselskému diktátu.

Mladí redaktoři a novináři, kteří nezažili socialismus a poslušnost ideologii mohou být zcela klidní, protože vůbec o nic nepřišli. Neboť přesně to, co jenom v trochu jiné formě prožívají ve svém zaměstnání dnes je ve skutečnosti totéž.

Setrvat na svém postu může totiž jedině ten, kdo píše a mluví co má a co je pro systémově žádané. Ten, kdo chválí ty, kteří mají být chválení a haní ty, kteří mají být hanění. Ten, kdo se disciplinovaně vtěsná do sice nepojmenovaného, ale velmi jasně vymezeného rámce.

V obavě ztráty zaměstnání a s ní spojených existenčních problémech většina samozřejmě velmi rychle pochopí a poslušně se zařadí do oficiální linie, protože žít z něčeho třeba. Taková je reálná situace v médiích, které mají být jakýmsi základem svobody slova.

Ale podobnost dále pokračuje! Jestliže kdysi komunisté zavírali a mnohým jiným sankcím podrobovali lidí, kteří si dovolovali mít jiný názor, dnes je tomu velmi podobně. I dnes zde totiž máme názor většinový, mainstreamový a poplatný prozápadní, neo liberální linii.

Máme tu však i jiný názor a spolu s ním i úplně jiná fakta a skutečnosti, které jsou oficiálními médii popírány a odsouvány bokem, jakoby neexistovaly. Zpochybňují totiž jejich vlastní konstrukce a tím znejišťují masy, manipulované a ovládané mainstreamem. No a právě nositelé těchto alternativních faktů jsou zesměšňováni, vyhlašování za blázny, či za lidi pochybných a absolutně nedůvěryhodných.

A velmi paradoxně začíná nakonec docházet už také k tomu, že jako kdysi v dobách režimu východu bylo pro lidi osvěžením a příslibem všechno to, co přicházelo ze západu, dnes se stává pro mnohé osvěžujícím to, co přichází z východu.

Neboť lidé začínají mít pomalu plné zuby vší té sebe destruktivní Bruselské politiky, počínaje podporou válečných dobrodružství USA za vlády Obamu, schvalováním imigrace a demontáže národních států, přes prosazování nejrozličnějších úpadkových trendů, jako je gender ideologie, homosexuální partnerství, předčasná sexualizace nezletilých a podobně.

Ale ať se už mají věci jakkoliv, kde je naše vlastní svébytnost? Kde je naše vlastní samostatnost? Kde je naše vlastní nezávislost a svoboda? Vždyť jak se zdá, pro náš národ se toho až tak moc nezměnilo. Jho zůstává, pouze se mění jeho světová orientace z východu směrem na západ.

A pokud socialistický systém lhal a zaváděl, mnozí si v současnosti začínají uvědomovat, že toto zavádění a klamání nebylo aktuální pouze za socialismu, ale že je to paradoxně vlastností každého vládního systému jako takového.

A tedy i současného, který lidem podsouvá realitu tak, jak ji mají podle něj vnímat. A pokud byla realita v minulosti deformovaná ideologicky, v souladu s přáním moskevské elity, dnes je úplně stejně deformovaná prostřednictvím médií a různých nevládních organizací v souladu s přáním neo liberální světové elity nejbohatších a nejmocnějších západního světa.

Proč ale jsme stále nesvobodní? Proč se musíme neustále před někým sklánět? Jen proto, že jsme příliš malé národy? Nebo to má i jiné, mnohem hlubší příčiny?

Ano, jednoznačně to má i své hlubší příčiny, spočívající v neznalosti a ignorování určitých duchovních zákonitostí, co se následně promítá do reality naší vnější nesvobody. Neboť v podstatě kromě snahy o pozvednutí národa po stránce hmotné, čili v rámci hospodářství a ekonomiky se vůbec nebere zřetel na pozvednutí jeho úrovně duchovní, která je fatálně zanedbávána.

Avšak právě nevědomost o tomto nehmotném, skrytém a duchovním rozměru bytí způsobuje, že se stále nacházíme v područí a v útlaku! Že je tu stále někdo cizí, kdo nás manipuluje, zotročuje, vykořisťuje a upírá nám skutečnou svobodu.

Pochopení toho, jak přesně to funguje si přibližme na příkladu Krista, vcházejícího do Jeruzaléma, když ho nadšený dav vítal jako nového židovského krále. Mnozí židé totiž doufali, že se právě pod jeho vedením vzbouří proti Římu a nastolí svobodné, svrchované židovské království. Boží království svobody a míru na zemi!

Avšak Ježíš jim zdůrazňoval něco úplně jiného! Upozorňoval: boží království je ve vás! Těmito slovy naznačoval židům, ale i nám všem, že skutečné království nebeské a s ním spojená pravá svoboda mohou vzniknout pouze směrem zevnitř navenek. Nikdy ne pouze čistě vnějším, pozemským úsilím, ale vždy jen z toho vnitřního, skrytého a neviditelného, co je v nás směrem navenek k tomu zjevnému a reálnému.

Svobodu tedy není možné dosáhnout pouze vnějším bojem s okupanty, otrokáři, vykořisťovateli, či manipulátory. Cesta ke skutečné svobodě začíná jedině aktivací hodnot království nebeského v nás, v našem nitru. A toto, každým jednotlivým člověkem v sobě samém vnitřně uskutečněné království dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a cti nakonec postupně přeroste zevnitř směrem ven, do reality království nebeského na zemi, jehož jednou ze základních hodnot je také skutečná a pravá svoboda. Svoboda bez jakýchkoliv vykořisťovatelů, otrokářů a manipulátorů.

Pokud budeme prohlížet tyto skutečnosti, pokud budeme ignorovat Kristova slova, že království pokoje, míru a svobody začíná v první řadě v nás a v našem nitru, pokud nezačneme nikdy budovat jeho základy v podobě vlastní vnitřní snahy o dobro, čest, spravedlnost a ušlechtilost, budeme muset vždy zůstat nesvobodní a naše nesvoboda bude pouze měnit svůj šat, své vnější formy a svou světovou orientaci.

Člověče, pochop už přece konečně, že pokud chceš žít ve svobodě, musíš osvobodit nejdříve sám sebe od všech nectností, které zotročují tvé pravé lidství. Tvou skutečnou lidskou velikost! A právě pro tuto, tebou samým zapříčiněnou nesvobodu tvého vlastního ducha tě stíhá nesvoboda vnější, protože ten, kdo uvrhl do nesvobody nectností sebe sama si jednoduše nezaslouží žít ve svobodě.

Člověče, vnitřně se osvoboď! Zbav se chamtivosti, závisti, nečestnosti, bezohlednosti a egoismu. Zbav se vnitřní, myšlenkové a citové nečistoty, jako i mnoha jiných nectností a naplň své nitro dobrem, čistotou a spravedlností! Naplň jej vysokými a ušlechtilými hodnotami království nebeského, protože jedině tehdy k tobě může zavítat požehnání a prosperita království nebeského také v jeho hmotné a fyzické podobě. Jinak nikdy, protože, dokud tyto podmínky ty sám vnitřně nesplníš, budeš muset žít v nesvobodě a útlaku.

Závěr: Je samozřejmě třeba bojovat i proti všem vnějším projevům zla, či manipulace a nebýt v tomto směru pasivním. Ale pamatujme, že proti zlu a všem jeho negativním projevům musíme bojovat i ve svém vlastním nitru! Jinak nemůžeme nad ním nikdy zvítězit, protože uvnitř nás samotných bude mít stále svou oporu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 300 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑