Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 251 příspěvků a shlédlo ji 4003 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:37:38 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Evidentně už je. Za tu dobu ho jaksi převzal a plně obsadil. Zdá se.
On má i blog? Vlastně se ani nedivím.

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 20:24:32 | více příspěvků | napsat uživateli

Jakou návštěvnost? !2!
To přece ani není jeho diskuze... nebo jeho blog (tam snad nikdo při smyslech neleze, když tohle čte).

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:20:16 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Při nejmenším návštěvnost a aspoň nějakou pozornost.

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 20:15:35 | více příspěvků | napsat uživateli

A co...? !2!
Co myslíš, že z toho má?

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:13:00 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Že sem vůbec nějak přispíváš.

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 20:08:25 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak chytám? !1358!
Myslíš, že to čtu nebo co?

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 20:01:37 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
Když to hodí do veřejnosti, má pocit, že šíří osvětu. Teda, jen v to doufá. Zatím se totiž chytáš jenom ty. !2!

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 19:54:23 | více příspěvků | napsat uživateli

!1358!

V tom případě si to může psát doma do notýsku, ne?

ichiru

ichiru | 23. 05. 2016, 19:50:00 | více příspěvků | napsat uživateli

> EL.pH
On se čte sám a to stačí. !1413!

EL.pH

EL.pH | 23. 05. 2016, 17:27:36 | více příspěvků | napsat uživateli

Čte toho retarda někdo? !499!

othon

othon | 23. 05. 2016, 17:18:55 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak umělci zneužívají náklonnosti lidí k nemravnosti

Svého času jsem napsal úvahu o tom, jak extremisté obhajovali mravnost na Slovensku. Šlo o známý případ předsedy banskobystrického samosprávného kraje Mariána Kotleby, který stopl divadelní představení v Brezně a předtím zastavil dotace divadla tance v Banské Bystrici.

A hle, reakce umělců, jako i divadelní veřejnosti nenechala na sebe dlouho čekat. Město Brezno a jeho poslanci se totiž rozhodli postavit za svůj divadelní soubor. Rozhodli se ho podržet a ukázat lidem, že stopnuté představení má přece jen své kvality. A proto přišli s iniciativou dodatečně ho dohrát.

Záštitu nad představením převzal primátor města Brezna, který prohlásil, že největší zbraní proti nekulturnosti je umění, což v podstatě znamená, že právě toto představení reprezentuje kulturu a kulturnost samotnou, zatímco skutek pana Kotleby je naopak projevem nekulturnosti.

Šéf souboru zase jménem všech jeho členů sebevědomě prohlásil, že oni přece velmi dobře vědí, co je kultura a tuto kulturu dělají pro lidi, ne pro jediného člověka, který chce rozhodovat, co je kulturní a co ne.

Představení bylo samozřejmě beznadějně vyprodané a diváci ho nakonec odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Lidem se líbilo a neviděli na něm nic závadného, ​​proč by se nesmělo hrávat. Za všechny pozitivní reakce uvádím slova paní Moravčíkové z Brezna: „Neměla jsem důvod odtud odejít, protože to bylo zpracováno tak, že nějaké ty vulgárnější slova zcela zapadaly do celkového kontextu“.

A právě nad tímto vyjádřením paní Moravčíkové se zkusme trochu hlouběji pozastavit, protože přece jen zřetelně potvrzují přítomnost vulgarismů v představení. Vulgarismů, které však podle názoru tvůrců a diváků mají z hlediska uměleckého konceptu své plné opodstatnění.

Zkusme se však podívat na celou věc trochu z jiného úhlu pohledu. A sice z hlediska základních morálních principů. Tyto principy totiž nebo existují, nebo neexistují. Zde není prostě možné relativizovat. Buď je něco mravné, nebo nemravné. Buď je tedy řeč a slovní projev slušný, nebo je vulgární. A vulgarismus zůstává vulgarismem vždy a za všech okolností. Vždy a za všech okolností jde o věc negativního a destruktivního charakteru, prostřednictvím níž nelze vybudovat nic pěkného, ​​ani harmonického.

Nicméně paradoxně, moderní divadelní tvůrce to přece jen dokáže! Dokáže povýšit vulgarismus, použitý ve vhodném kontextu na umělecký počin! A v takzvaném moderním divadle je takových zázračných věcí mnohem víc, protože moderní divadelní tvůrce je schopen povýšit na umělecký počin i různé jiné lidské zvrácenosti, jako například nezřízenou tělesnost, násilí, či různé jiné deviace. V tomto směru se však žel tvůrci, jakož i konzumenti takzvaného umění obelhávají, protože nemravnost zůstává nemravností vždy a za všech okolností.

Lidé se však chtějí nechat obelhávat. Lidé, jak se zdá, chtějí být klamáni proto, aby mohli dát volný průchod svému sklonu k nemravnosti, která je přece jen v určitém smyslu přitahuje. A pokud jim tento jejich sklon, často ukrývaný dokonce i před sebou samými dokáže někdo rafinovaně zaobalit do kvazi umění, je to o to lepší. Mají pak dojem, že holdují kultuře, zatímco se jim ve skutečnosti pod pláštíkem kultury dostává nemravnosti.

Často právě z tohoto jednoduchého a nízkého důvodu mají mnohé divadelní představení vyprodáno. O přitažlivosti těchto věcí pro veřejnost se totiž obecně mezi takzvanými tvůrci kultury dobře ví a je to nimi i velmi účelně využíváno k dosažení komerčního úspěchu, ať už v oblasti literární, filmové, divadelní, nebo výtvarné.

Taková lež a takový sebeklam, který nemůže nikdy nikoho povznášet je však ve své prosté jednoduchosti a bez všech příkras cestou do pekla. Je cestou k úpadku lidskosti a elementární mravnosti, a to vše rafinované skrývané za umění. A všichni umělečtí tvůrci, obratně využívající lidského sklonu k nízkosti ke svému prospěchu, kteří sebevědomě prohlašují, jak umění moc rozumějí jsou ve skutečnosti služebníky temnoty, servírující zvrhlost pod pláštíkem umění.

V současnosti totiž žijeme ve velmi zvláštní době. V době plné lži a klamu. V době, před jejíž dvojakosti jsme byli už dávno varováni slovy: „Dávejte si pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak ve skutečnosti to budou draví vlci.“

Ano, žijeme v době neuvěřitelné lži a klamu, ve které k nám přicházejí divadelní tvůrci se vznešenými slovy o umění, avšak ve skutečnosti přinášejí nízkost, zvrhlost a vulgárnost.

Žijeme v době, ve které se pod pláštíkem humanismu a tolerance prosazují jako společenská norma různé zvrácenosti a deviace. Viz registrované partnerství, gender ideologie a mnohé jiné.

Žijeme ve zvláštní době, ve které nejsou informace určeny k tomu, aby byli lidé znalými, ale naopak k tomu, aby zůstali nevědomými a povrchními. Aby všechno kolem sebe vnímali jen tak, jak si to přeje někdo jiný.

Není proto snad už nejvyšší čas, abychom takto nedůstojně nenechali sebou manipulovat? Není už snad opravdu čas, abychom přestali být klamáni a přestali lhát sami sebe? Není už snad nejvyšší čas k tomu, abychom začali trochu samostatněji myslet? Abychom naivně nepřijímali všechno jako umění jen proto, že se nám to snaží namluvit takzvaní odborníci na umění? Abychom nepřijímaly účelově podsouvané dezinformace jako pravdu jen proto, že nám to nabízejí takzvaní odborníci na informace?

Každý z nás má na výběr, zda se nechá nadále obelhávat tím, co je mu podsouváno, nebo zda si dá námahu rozpoznávat pod lesklým vnějším pláštíkem skutečné jádro a pravou podstatu. Pokud si ale tuto námahu nedá, stane se bezduchou loutkou v rukou jiných, kteří jím budou jako na provázcích lidsky nedůstojně manipulovat a vnucovat mu své vlastní názory. A takovýmto způsobem bude pak naivně přijímat zvrhlost a nemravnost jako umění, dezinformace jako pravdu, zkaženost a společenskou normalizaci deviací jako humanismus, lež jako pravdu a čirou hloupost jako moudrost.

A skutečným účelem cílené záměny všech těchto pojmů je vytvoření slepé a hloupé masy, kterou je možné pod pláštíkem pěkně znějících slov, obratně ukrývajících skutečné záměry vmanipulovat do čehokoliv. I do války, když to mocenské elity světa uznají za vhodné. A lidé půjdou opět slepě jako ovce, protože je přesvědčí, že jdou bojovat za vysoké a ušlechtilé ideály, zatímco ve skutečnosti budou jen ubohými loutkami v rukou arogance moci, sledující vždy jen vlastní, sobecké cíle.

Vzpamatujme se už proto konečně a staňme se skutečnými lidmi! Lidmi, kteří přemýšlejí, zkoumají a dokáží nahlédnout pod povrch. Lidmi, kteří se nedají naivně oklamat vnějším pozlátkem a proto již jimi nemůže nikdo nedůstojně manipulovat. Lidmi, které již více nikdo nemůže vést k úpadu, k zkáze, ke ztrátě lidskosti a mravnosti, řka jim přitom o svobodě, humanismu, lidských právech a kultuře.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 16. 05. 2016, 16:56:18 | více příspěvků | napsat uživateli

Příčiny a následky degenerace západní civilizace

Existuje určitá hranice optimálního příjmu potravy, po jejímž překročení dochází k obezitě. Existuje i optimální hranice lidské fyzické zátěže, při jejímž překročení dochází k absolutní vyčerpanosti. A existuje také hranice přiměřeného uspokojování lidských potřeb, po jejímž překročení dochází k nadbytku. A tento nadbytek, tak jako všechny výše zmíněné překročení optimální míry věcí, má na většinu lidí negativní důsledky. Projevuje se totiž postupným lámáním jejich charakteru a degradací jejich způsobu myšlení. Člověk se prostě stává vyšinutý, aniž by to on sám pozoroval.

Podstatu tohoto vyšinutí dokonale vystihuje příklad jisté podnikatelské dcerky, která ve škole odhodila do koše celou nedotčenou svačinu. Když ji učitelka napomenula, že to není správné, její odpověď byla následující: „My na to máme. My nepotřebujeme počítat každý cent jako vy, paní učitelka.“

Jde tu o ukázkový příklad změny způsobu myšlení a nazírání na život pod vlivem dostatku. A přesně toto jisté, ledaže ve velkém, se přihodilo blahobytným západním národům.

Úroveň jejich blahobytu dosáhla totiž takové nezdravé míry, že pokud by stejným stylem života žily všechny ostatní národy, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje a surovinovou základnu čtyř podobných planet, jako je ta naše. A už notoricky známou je i skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent znečištění naší planety.

Uvedená fakta nám jednoznačně napovídají, že západní styl způsobu života a jeho blahobyt není udržitelný. A proto jej vůbec nelze považovat za ideál a za vzor, ​​o jehož dosažení by se všichni ostatní měli snažit.

No a skutečnost, že bohaté země západu žijí v blahobytu, překračujícím z hlediska zákonů univerza optimální normu naplňování základních lidských potřeb, tato závažná skutečnost ze sebou nevyhnutelně přináší i odpovídající psychické a mentální vyšinutí tak, jak bylo ukázáno na příkladu podnikatelské dcerky.

Lidská psychika totiž pod vlivem neúměrného dostatku degeneruje. Lidé se začínají dívat na věci kolem sebe jinak. Jejich myšlení a vnitřní prožívání začíná být jiné. Začíná být v jistém smyslu pomýlené a zvrácené. Lidé se začínají podobat jablkům na stromě, na kterých se rozšiřují hnilobné skvrny.

Celkem konkrétními, duševními degenerativními změnami, které nastávají po překročení optimální meze přiměřené spotřeby stanovené zákony našeho univerza jsou hédonismus, užívání si, konzumní a materialistický způsob života, kariérismus, povrchnost a plytkost v myšlení.

Duchovnost a s ní spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty jsou na ústupu. Tímto pádem však lidé ztrácejí pevnou morální oporu a stávají se neschopnými rozlišovat cosi tak elementárního, jako dobro od zla. To má za následek, že společensky akceptovatelnými se stávají různé deviace, jako například registrované partnerství, legalizace eutanazie, gender ideologie se svou možností svobodné volby pohlaví a mnohé jiné.

Momentálně je to například problém imigrace, na jehož pozadí lze pozorovat zdegenerovaný způsob myšlení západní Evropy. Oficiálně se totiž tvrdí, že přijímáním imigrantů se pomáhá obyvatelům národů postižených válkou, či jinými konflikty. Na první pohled to sice vypadá velmi humánně, avšak nemá to logiku.

Pokud se totiž nějaký národ ocitne v problémech, jako například v současnosti Sýrie, pomůže se mu snad zásadním způsobem tím, že jeho příslušníky budeme přijímat jako imigranty? Vždyť ať jejich už přijde kolik chce a budou přijati, vždy to bude představovat pouze nepatrný zlomek celkového počtu daného národa.

Nebo chce snad západní Evropa přijmout celý národ? Pokud ne znamená to, že i tak ti nejslabší, nejzranitelnější, nejméně majetní a tedy nejvíce potřební pomoci zůstanou doma a budou trpět.

A přitom se velmi dobře ví, že peníze, které jsou na evropském území vynaložené na jednoho imigranta, by u nich doma výrazně pomohly deseti lidem. Pokud by tedy západní Evropa ve skutečnosti chtěla pomoci mnohým těžko zkoušeným národům a ne jen nepatrnému zlomku jejich populace v podobě imigrantů, peníze, které vyplácí imigrantům by měla účelně investovat přímo na jejich území. Tam by se měla snažit zkvalitnit životní podmínky do takové míry, aby už odtud nikdo nemusel utíkat. To by byly opravdu efektivně využity peníze, zatímco to, co se děje v současnosti je naopak ukázkou absolutní neefektivnosti.

A to už ani nemluvě o tom, že Evropa svou podporou takzvané umírněné opozice výrazně přispěla a dosud přispívá k rozvratu dříve prosperující Sýrie. A v tomto směru nemá čisté ruce ani vůči mnohým jiným arabským zemím. Žel vše toto je svědectvím duševní degenerace západu, který již není schopen vnímat věci ve správném světle.

Dalším příkladem degenerativního úpadku, který také souvisí s imigraci je taková elementární věc, jako schopnost reprodukce národa. Blahobytem poznamenány státy, ve kterých už převládá pouze materialismus, kariérismus, konzum a snaha užít si tuto základní schopnost ztrácejí, protože péče o děti se stává nepřitažlivá. Mít děti totiž vyžaduje určitou míru sebeobětování, kterou však již blahobytem zdegenerovaní lidé nejsou ochotni vynaložit. V zákonech univerza se zde jedná o jednoduchý mechanismus, jehož prostřednictvím zdegenerovaný národ sám sebe odsuzuje k zániku. A tak je to i se západní Evropu, která postupně stárne a vymírá. Že to tak začíná být i u nás má svůj důvod v tom, že jsme začali přebírat jejich „hodnoty“.

Ale zaměřme se pouze čistě na západní Evropu, kterou její vlastní, blahobytem způsobená degenerace odsoudila k zániku. A tento zánik, pokud nedojde k radikální změně hodnotové orientace, může být buď pomalý - cestou postupného vymírání, nebo zrychlený - prostřednictvím imigrace, kterou se západní národy snaží kompenzovat úbytek vlastní populace.

Jejich tragický omyl však spočívá v tom, že v podobě imigrantů přijímají lidi z kulturně a nábožensky zcela rozdílných poměrů. Lidí absolutně odlišné mentality, kteří postupně populačně přečíslí původní obyvatelstvo a tím jej pohltí. Z původních národů, které přijaly imigranty nakonec nezůstane vůbec nic. Nahnilé jablko prostě spadne ze stromu na zem a úplně se rozloží. Tak se stane každému národu, který pod vlivem nadměrného blahobytu duševně zdegeneroval.

Klíčovým momentem spuštění celého tohoto postupného degenerativního procesu byl ústup od duchovnosti. Tímto pádem také pozvolný ústup od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot s duchovností nerozlučně spojených. Tak došlo ke ztrátě jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a mnoha jiných cenných ctností. Jediným božstvem, hodným uctívání se staly věci hmotné. Tím byla nastoupena cesta do pekla.

V rostoucím hmotném dostatku, který za cenu sdírání jiných národů a za cenu jiných nemorálností překročil optimální míru uspokojování lidských potřeb lidé nepozorovali, jak postupně duševně a názorově degenerují. Každý člověk a každý národ, který toto nedokáže prohlédnout však s určitostí spěje k záhubě.

Záchrana spočívá pouze v opětovném návratu k duchovnosti a s ní spojených hodnotám. Mimo jiné tedy v návratu k jednoduchosti, přirozenosti, skromnosti a nenáročnosti v potřebách, protože jedině toto je způsob, který umožňuje trvalou udržitelnost života na naší planetě. Neboť jedině pokud budou lidé duchovní, to jest čestní, dobří, spravedliví, lidští, prostí a skromní, postačí jim zdroje naší planety k jejich jednoduchému, nenáročnému, ale lidsky a hodnotově plnohodnotnému životu.

Pokud se však ale národy země vydají cestou hodnot západního světa, budeme k tomu potřebovat tak, jak již bylo řečeno, zdroje čtyř takových planet, jako je naše. Ale protože takové zdroje nikdy mít nebudeme znamená to, že musíme spět ke zničení a zruinování naší jediné a jedinečné planety.

Náš svět však může rozkvést do netušené nádhery, pokud se vydá cestou rozvíjení duchovních hodnot, spojenou s tím nejvyšším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším, co může člověk dosáhnout.

Nicméně naopak, musí nutně zdegenerovat a skončit v hnilobném rozkladu, pokud se bude snažit o dosažení bezduchého a materialistického blahobytu západního typu, který tuto planetu devastuje po všech stránkách. A právě začátek úpadku blahobytem zdegenerované západní civilizace, který se nám v současnosti odvíjí přímo před očima ať je nám všem v tomto směru velkou výstrahou.

PS. V článku zmíněný princip duševní degradace, nastávající po překročení určité zdravé míry hmotného dostatku může každý z nás velmi dobře pozorovat na lidech ve svém vlastním okolí. Destrukčnímu působení nadbytku na lidskou psychiku jsou schopny charakterově odolávat pouze opravdu silné osobnosti. Takové osobnosti jsou však žel pouze světlými výjimkami, protože většinu lidí nadbytek jednoznačně duševně degraduje.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 9. 05. 2016, 16:54:18 | více příspěvků | napsat uživateli

Svobodná vůle a odpovědnost

Stvořitel univerza byl tak velkorysý, že nám daroval svobodnou vůli. Pouze na člověku samotném tedy záleží, jestli vůbec pochopí tuto Jeho velikost. Na člověku záleží, zda bude usilovat k Bohu, jako ke zdroji všeho dobra a zda se vynasnaží poznávat Jeho Zákony, které ve stvoření vládnou. A nejen poznávat, ale podle nich i žít.

Vše tedy spočívá bezvýhradně pouze na naší svobodné vůli. Vše, tedy i naše lhostejnost vůči Jeho velkorysosti i vůči Jeho Zákonům. I naše nevděčnost vůči mnoha milostem, kterých se nám každodenně dostává.

Ale pozor, má to přece jen jeden háček! S velkorysostí daru svobodné vůle je spojena odpovědnost! Osobní odpovědnost za to, co konáme! Za všechny naše činy, slova, ale i myšlenky a city budeme totiž bráni k odpovědnosti.

A sice celkem konkrétně Zákonem zpětného účinku! Ten byl Stvořitelem vložen do chodu univerza proto, aby se právě prostřednictvím něj naplňovala Jeho dokonalá Spravedlnost. Fungování tohoto Zákona lze vyjádřit slovy: Co kdo zaseje, to také sklidí!

Kdo tedy ze své svobodné vůle koná zlo, kdo se zaměřuje na nesprávné, kdo je lhostejný k vyšším pravdám, tomu se přesně totéž vrátí zpět. Vrátí se mu jím samým zaseto zlo, nepochopení a vnitřní nenaplnění. Kvůli našemu konání zla se nám bude tedy neustále navracet pouze zlo, až nakonec ono zlo takovýmto způsobem zničí samo sebe, jako i všech, kteří jsou s ním jakýmkoli způsobem spojení.

Kdo se však snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se snaží poznávat Zákony Nejvyššího a podle nich i žít, k tomu se bude dobro a spravedlnost vracet a ten bude směřovat ke štěstí. Tímto způsobem budou nakonec všichni, dobro jednající lidé povzneseni do netušených výšek.

Odpovědnost za to, co konáme z naší svobodné vůle nás tedy prostřednictvím Zákona zpětného účinku v konečném důsledku buď zničí, nebo povznese. Svobodná vůle nebude člověku Stvořitelem nikdy odňata, i kdyby její nezodpovědné zneužití mělo pro něj znamenat záhubu.

V tomto stvoření totiž platí, že Láska Nejvyššího je neoddělitelně spojena s jeho Spravedlností. A nerozlučná vazba Lásky a Spravedlnosti se svým způsobem promítá i do vztahu mezi naší svobodnou vůlí a odpovědností.

Na jedné straně máme tedy svobodnou vůli, avšak na druhé straně neseme odpovědnost za všechno, co ze své svobodné vůle jednáme. Jsme plně zodpovědní i za sebenepatrnější cit, myšlenku, slovo, nebo čin.

Skutečná pravda o Stvořiteli je pravdou o neoddělitelnosti působení jeho Lásky a Spravedlnosti! Jeho Láska se promítá do daru svobodné vůle a jeho Spravedlnost do odpovědnosti za své rozhodování ve svobodné vůli. Stvořitel není tedy vůbec nějaký všechno odpouštějící dobrák. V jeho stvoření si nelze dělat cokoli. Neboť ačkoli i člověk má svobodnou vůli, nikdy nemůže uniknout odpovědnosti s ní spojenou.

Nicméně tato odpovědnost se může, ale i nemusí projevit okamžitě, v tomto našem konkrétním, současném pozemském životě. Vždyť nakonec určitě všichni známe lidi, kteří konají zlo a daří se jim velmi dobře.

To ale v žádném případě neznamená, že byly natrvalo zbaveni odpovědnosti za své činy a že jí snad mohou nějakým způsobem uniknout.

Boží mlýny melou totiž pomalu, ale jistě! Plný díl odpovědnosti každého člověka za jeho vlastní činy ho zastihne buď ještě v tomto, současném životě, buď po jeho pozemské smrti, protože smrtí život nekončí, nebo v jeho dalším pozemském bytí, protože ve stvoření existuje zákonitost opětovného hmotného zrození. A často k podobnému zrození dochází pouze proto, abychom byli podrobeni odpovědnosti za naše předchozí, špatné činy.

Není tedy žádná náhoda, když se někdo narodí postižený, nemocný, v hmotném nedostatku a podobně. Není také náhoda, když se někdo narodí jako hladovějící dítě v Africe, což však neznamená, že těmto lidem není třeba pomáhat a co nejvíce se jim vynasnažit zmírnit jejich těžký osud.

Ke komplexní pomoci pro takto postiženého člověka však náleží i poznání o fungování dokonalé Boží Spravedlnosti. V jejích účincích musí každý z nás pokorně přijmout to, co mu sám život v spravedlivé odplatě přináší. Musí to přijmout jako žeň své vlastní setby a musí se se vší silou upnout už k jen dobru, aby ve své vzdálené, ale i blízké budoucnosti mohl už jen dobro sklízet.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

EL.pH

EL.pH | 2. 05. 2016, 17:27:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Hele, othone, bereš nějaký drogy? !499!

othon

othon | 2. 05. 2016, 17:26:23 | více příspěvků | napsat uživateli

Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků

Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, ​​velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!

Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.

Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?

I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.

V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.

Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.

No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.

Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů "já" a "mně". Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.

No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.

No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.

Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.

A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.

Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.

Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.

Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.

Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů "my" a "nám". Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já

A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.

Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.

Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.

Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.

A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.

Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.

Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.

Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.

Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 25. 04. 2016, 17:36:17 | více příspěvků | napsat uživateli

Předurčení k dobru

Každý člověk je ve svém jádru dobrý. Dobro je totiž nejvnitřnější bytostnou podstatou každého z nás. A to i přes řadu výhrad, které by bylo možné namítnout.

Potvrzením uvedené teze je totiž skutečnost, že úplně každého z lidí, i toho nejhoršího, neustále vybízí k dobru tichý hlas jeho svědomí. Otázkou pouze zůstává, nakolik jsou lidé ochotni svému svědomí naslouchat a podle něj se řídit.

Člověk jako takový byl totiž předurčen k dobru a tento vysoký ideál dobra nese ukrytý hluboko ve svém nitru. Jeho city a jeho svědomí ho k němu neustále nabádají.

Mnozí ale nejdou cestou dobra, která nám jako lidským bytostem byla vyšší Mocí předznamenána. Mnozí se neřídí svým citem, ani hlasem svědomí, ale především svými racionálně rozumovými úvahami. To materialisticko, rozumově, egoistické je u nich na prvním místě a své osobní štěstí se rozhodli hledat právě takovým způsobem. Konají proto hlavně tak, jak je to „rozumné“ a pro ně výhodné, přičemž ignorují a potlačují to, k čemu je vybízí nejhlubší nitro.

Tito lidé si většinou vytyčují určité cíle, po kterých dosažení předpokládají, že tím zároveň dosáhnou i svého štěstí. Usilují o peníze, o moc, o majetky, o slávu, o kariéru a o mnohé jiné podobné věci. A mnozí z nich svých předpokládaných cílů i dosahují, přičemž jim vůbec nevadí, že nejednou bylo třeba udělat i něco, co nebylo dobré, spravedlivé a správné, a co se protivilo jejich svědomí a cítění.

Navzdory dosažení svých cílů však po čase zjišťují, že přece jen opravdu šťastnými nejsou. Že jim to vůbec nepřineslo to, co očekávali. Často se totiž lze doslechnout o osudech různých bohatých lidí, kteří i přes své bohatství nejsou šťastnými a vnitřně naplněnými. Sužují jich třeba deprese, dávají se na alkohol, na drogy, ba dokonce mnohdy páchají i sebevraždy.

Jak je to možné? Jak je možné, že člověk není nejednou schopen najít pravé a skutečné štěstí ani tehdy, když je bohatý, slavný, úspěšný, či vysoce postavený?

Příčina je velmi jednoduchá. Nikdo nemůže být skutečně šťastným, pokud se ve svém úsilí o štěstí zpronevěřil své nejvnitřnější podstatě. Pokud sice dosáhl vnějších a hmotných předpokladů ke štěstí, ale za cenu toho, že nekráčel cestami cti, dobra, spravedlnosti a mravnosti. Pokud tedy i dosáhl vnějších předpokladů ke štěstí, ale za cenu popírání hlasu svého citu a svého svědomí je mu to málo platné, protože skutečně šťastným takovým způsobem nikdy být nemůže.

Člověk má usilovat o štěstí, avšak pravého a hlubokého osobního štěstí lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zůstane vždy a v každé situaci věrný svému svému prvotnímu lidskému předurčení. Předurčení k dobru!

Pokud se mu ale zpronevěří a ve svém životě začne kráčet jinými cestami, než jsou cesty dobra, vzdaluje se od toho, k čemu byl jako lidská bytost předurčen. A přestože by i takovýmto způsobem dosáhl čehokoliv, co je z lidského hlediska považováno za velké a cenné, od skutečného štěstí ho to vzdálí.

V této jednoduché zákonitosti je ukryta dokonalá spravedlnost vyšší Moci, která nepřipustí, aby byl opravdu šťasten ten, kdo není dobrý a kdo nekráčí cestami dobra.

V pořádku, řeknete si, ale ve skutečnosti to přece funguje úplně jinak. Vždyť když se třeba v televizi podíváme na mnoha okázalé párty a setkání společenské smetánky, můžeme tam často vidět lidi, o kterých čestnosti, poctivosti a morálce se dá přinejmenším pochybovat. A vypadá to, že jsou šťastní, i když jejich cesty mají mnohdy velmi daleko od cest dobra, cti, spravedlnosti a mravnosti.

Milí přátelé, nedejte se obelhávat! Nikdo z nás totiž nevidí do vnitřního života lidí. Nicméně stoprocentně jistými si můžeme být v tom, že spravedlivé duchovní zákonitosti prostě nepřipustí, aby byl skutečně šťastný ten, kdo nekráčí cestami dobra. A to tedy reálně znamená, že každý, kdo kráčí jinými cestami musí být vnitřně nenaplněný, prázdný a rozervaný. Musí svým způsobem vnitřně trpět, i když to navenek na sobě nedává znát a snaží se to maskovat.

To, co proto vidíte v televizi je často pouze hra na štěstí. Jde pouze o vnější snahu některých lidí přesvědčit jiných o tom, že jsou šťastní. Vždyť přece jinak to podle nich ani být nemůže! Vždyť přece jsou mladí, zdraví, krásní, úspěšní, bohatí a slavní. A to tedy znamená, že musí být nutně i šťastní.

Avšak na štěstí se před očima veřejnosti často jen hrají. Je to jen hra! Hra na štěstí, jehož ve skutečnosti není! Není, protože ho ani být nemůže, i když se o jeho existenci mnohdy křečovitě snaží tito lidé přesvědčit dokonce i sami sebe.

Kdo totiž zná spravedlivé zákony univerza ví, že opravdu vnitřně šťastným může být pouze ten, kdo kráčí cestou vlastního předurčení k dobrému. Pouze ten, kdo usiluje o spravedlnost, čestnost, lidskost, ohleduplnost a mravnost. Pouze ten, kdo dbá hlasu svého citu a svého svědomí. Nikdo jiný!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

EL.pH

EL.pH | 19. 04. 2016, 17:38:45 | více příspěvků | napsat uživateli

!1358!!1358!!1358!

othon

othon | 19. 04. 2016, 17:31:40 | více příspěvků | napsat uživateli

Životní potřeba novodobého křesťanství

Za současné situace, kdy Evropu evidentně postupně ovládá islám a jeho vyznavači, kteří zpravidla nikdy neustupují ze svého přesvědčení, nemají Evropané v rukou vůbec nic, čím by se byli schopni rovnocenně postavit vůči živelné síle jejich vyznání.

Evropu zaplavuje islám a o jeho vyznavačích je známo, že se nejenže nikdy nevzdávají svého přesvědčení, ale naopak, vždy se intenzivně, více nebo méně nekompromisním způsobem usilují o jeho prosazení do každodenního života společnosti.

Co však může Evropa postavit proti tomu? Sílu jakého přesvědčení? Čím a jak dlouho může čelit vitální živelnosti stoupenců islámu, aniž by této síle nakonec kulturně nepodlehla? A jak je vůbec z dlouhodobého hlediska možné obstát vůči lidem, odhodlaným položit za vlastní víru i život?

Nepopíratelné vnitřní síle hlubokého přesvědčení vyznavačů islámu je možné efektivně čelit pouze stejnou silou! V kulturní a duchovní konfrontaci, která v současnosti nastává a která se bude stupňovat totiž nakonec vítězně obstojí pouze ten, kdo je vnitřně silnějším.

Kde však je ale dnes v Evropě možné najít takovou takovou sílu? Má ji snad současné pohanské náboženství materialismu, konzumu a užívání si, které je dnes všude kolem nás uctívané běžnými Evropany? Má ji snad úpadková komerční kultura, už dávno zbavená všech vyšších a ušlechtilejších hodnot? Mají ji poslední zbytky křesťanství, které v obavě, aby nepobuřovalo imigranty jiného vyznání, nebo dokonce lidí zcela bez vyznání dobrovolně odstraňuje své symboly z veřejných prostor? Nevyznívá podobná přecitlivělost snad až směšné právě vůči vyznavačům islámu, kteří se naopak vůbec netají svou snahu o duchovní ovládnutí Evropy? Takové slabošství už dokonce pobuřuje i ateisty, kteří začínají na protest vůči kulturní likvidaci Evropy nosit křesťanské symboly.

Symbol křesťanství jako symbol odporu vůči islamizaci Evropy! Je v tom cosi symbolické! Ba více než symbolické!

Je v tom nevědomé tušení jediné možné síly, jejímž prostřednictvím je možné čelit rozpínavosti islámu na území Evropy. Nicméně žel, tuto sílu nepředstavuje křesťanství v jeho současné podobě. V jeho ústupnosti a změkčilosti, ale i v jeho ztrátě spojení s mentalitou lidí současné doby. A pro svou neschopnost reflektovat současnost a životaschopně se jí přizpůsobit se stává stále méně přitažlivým pro lidi nižších věkových kategorií a tím pádem stále ztrácí už i tak slabé pozice.

Křesťanství, které bylo po celá staletí duchovní a morální oporou Evropy a ze kterého hodnotových základů vyrostl současný evropský blahobyt začalo ztrácet reálný kontakt s lidmi zejména během průmyslové revoluce. Do popředí lidského myšlení se dostával rozum, logika a účelovost, které lidi vzdalovaly od dětské prostoty úzkého spojení s přírodou a přirozené, jednoduché duchovnosti.

Lidé se tím vzdalovaly od požadavku být jako děti, to znamená být dětsky, prostě a jednoduše otevření velkým a zásadním pravdám pravého křesťanství a konec konců i celého svého bytí.

Zatímco tedy vývoj společnosti šel novým směrem, křesťanství ho nedokázalo reflektovat a zůstalo stát na jednom místě. Tím však vznikla propast mezi ním a moderním člověkem, což je obrovská škoda, protože křesťanství v sobě skrývá nesmírně duchovní hodnoty i pro lidi moderní doby. Ba vůbec pro lidi jakékoliv doby! Jeho fatální chybou však je, že se není schopno přizpůsobit současnosti. Přizpůsobit se ne ve své nejhlubší podstatě, ale ve své vnější formě. Neboť jeho pravá a nejvnitřnější podstata je spojena s Pravdou a Pravda zůstává po všechny věky stejná a neměnná.

Může se měnit pouze forma, protože tak, jak kdysi Mojžíš přinášel ve své době věčnou a neměnnou Pravdu v určité formě, odpovídající mentalitě a vnímavosti lidí jeho doby, tak přinesl později tutéž Pravdu i Ježíš ve formě, vhodné pro lidi tehdejších časů. A je velmi zajímavé, že ačkoliv šlo stále o tutéž Pravdu, rozdílnost její formy byla do takové míry jiná, že Mojžíšovi stoupenci tvrdili o Ježíši, že se rouhá Bohu.

To vše však v konečném důsledku znamená, že tytéž principy a tytéž myšlenky, které kdysi hlásal Kristus před 2000 lety, oděné do formy, srozumitelné lidem oné doby se mohou, ba dokonce mají vzhledem ke změně povahy lidstva přetransformovat do nových forem, srozumitelných a pochopitelných člověku dneška.

Problém současného křesťanství, spojený s rapidním úbytkem jeho vyznavačů není tedy problémem jeho nejhlubší podstaty, která je vysoká, vznešená a nadčasová. Jeho neschopnost spočívá ve ztrátě kontaktu s myšlením lidí moderní doby, pro které se stává jeho zastaralá forma nesrozumitelná a nepřitažlivá.

Člověk dneška už totiž není dítětem tohoto stvoření, které by s otevřeností a vděčností přijímalo. Člověk dneška je člověkem rozumu a logiky, který potřebuje věci logicky zdůvodňovat. Nicméně základní a neměnné pravdy křesťanství je možné přetransformovat do nové formy logicky odůvodnitelných duchovních zákonitostí, které budou svou novou, současníkům přijatelnou formou zprostředkovávat přesně tytéž pravdy, jako před 2000 lety. Dětskou důvěru minulosti však musí nahradit přesvědčení, plynoucí z nekompromisní logiky a věcnosti duchovních zákonitostí. No a právě takový druh přesvědčení představuje sílu, která jako jediná může čelit živelnosti víry vyznavačů islámu.

V současnosti se totiž stáváme svědky velkého duchovního boje o to, kam bude v budoucnu Evropa směřovat. Zda k islámu, nebo ke křesťanství!

Dnešní, prázdný, povrchní, mělký a konzumní způsob života, který je do jisté míry následkem nesrozumitelnosti křesťanství totiž síle islámu odolat nemůže. Současný, průměrný, slabošský a na konzum zaměřen evropský živočich je tímto pádem odsouzen k zániku.

Záchrana Evropy spočívá pouze v křesťanství! Nicméně v křesťanství, schopném zprostředkovat staré pravdy novou formou! Formou železné logiky duchovních zákonitostí, která přivede lidi k přesvědčení. K přesvědčení, že je to právě takto a že to ani nemůže být jinak! K přesvědčení, za které se lze plně postavit! K přesvědčení, při kterém by se musel člověk propadnout hanbou, kdyby se za něj nepostavil.

Křesťanství má v sobě opravdu obrovský potenciál! Vážně hledající lidé mohou už i v dnešní době najít myšlenkové proudy, které v tomto směru razí správnou cestu.

Žel, oficiální křesťanství nerozpozná zásadní životní výzvu moderní doby, brání se všemu novému a tím se stává neživotaschopným. A svou neživotaschopností strhává k záhubě celou křesťanskou víru jako takovou, s ní i své stoupence a nakonec i celou Evropu.

Proti síle přesvědčení islámu je totiž možné postavit pouze sílu přesvědčení křesťanství! Nicméně křesťanství novodobého a opírajícího se o železnou logiku duchovních Zákonů. Křesťanství schopného zprostředkovávat lidem současnosti staré pravdy novou formou.

Na závěr si uveďme krátký a jednoduchý příklad toho, jak by se asi dalo křesťanství přetransformovat do novodobé podoby. A ukažme si to na jeho nejzásadnější myšlence, vyjádřené Ježíšovou větou: miluj svého bližního, jako sebe samého.

Žijeme ve stvoření, které je dílem Stvořitele. Stvořitel, jak Tvůrce stojí tedy mimo svého díla, do kterého však zakotvil svou Vůli. Tou Vůlí jsou samočinné Zákony, prostřednictvím kterých vše ve stvoření funguje. No a mezi jeden z nejdůležitějších patří Zákon zpětného účinku. Projevuje se i ve fyzice prostřednictvím zákona akce a reakce: jaká je akce, taková bude i reakce. V duchovní rovině působí ve smyslu slov: co kdo zaseje, to také sklidí.

Ježíšovo doporučení, abychom milovali svého bližního jako sebe samého koresponduje právě s účinky tohoto Zákona. Co kdo totiž ve vztahu ke svým bližním zasévá, to nakonec ve vztahu k sobě samému sklidí.

Jinými slovy řečeno, to, co dělá člověk pro svého bližního, dělá ve skutečnosti sám pro sebe. To znamená, že Kristova slova o lásce k bližnímu jako k sobě samému nejsou jen jakousi krásnou myšlenkou. Naopak, jde o zákonitý děj, poukazující na to, že cesta štěstí a míru každého člověka vede jedině přes lásku, kterou prokazuje svým bližním.

Skutečné a pravé životní štěstí k nám tedy může přijít pouze prostřednictvím projevů naší lásky, ohleduplnosti, úcty, spravedlnosti a porozumění vůči každému z našich bližních. Tím totiž sejeme dobro a proto budeme muset dobro nutně sklízet. Jaká je totiž akce, taková je v zákonech tohoto univerza i reakce.

Pokud ale nemilujeme bližního jako sebe samého, budeme muset naši vlastní nelásku k jiným neustále a opakovaně prožívat v nepříjemných a často i bolestných událostech našeho vlastního života.

No a do takové podoby neúprosné a jednoduché logiky duchovních zákonitostí je možné přetransformovat beze zbytku celé Ježíšovo učení.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 11. 04. 2016, 17:59:16 | více příspěvků | napsat uživateli

Extremisté obhajují mravnost na Slovensku. A kdo obhájí mravnost v Česku?

Je paradoxní, že pokud někdo vybočí ze společensky tolerované míry nemravnosti a usiluje se v tomto směru o nápravu, je veřejně pranýřován a společnost v něm vidí extremistu.

K podobnému mravnostnímu paradoxu došlo nedávno na Slovensku dvakrát. Konkrétně ve spojitosti s Mariánem Kotlebou a jeho funkcí předsedy banskobystrického samosprávního kraje.

Jde o pána, který má za sebou určitou extremistickou minulost, což je nepopiratelné. A proto svého času pobouřila, a to zejména uměleckou veřejnost skutečnost, že tento pán pozastavil všechny dotace jistému divadlu z Banské Bystrice, čímž přímo ohrozil jeho existenci.

Oficiální média označila jeho krok za bezprecedentní. Za bezprecedentní pošlapání kultury a svobodné umělecké tvorby.

Médii byla prezentována fotografie herců onoho divadla, jak nesou rakev, která měla symbolizovat slovenskou kulturu. Šlo o symboliku pohřbívání kultury na Slovensku.

Na základě předchozí, extremistické minulosti pana Kotleby a tohoto jeho nejnovějšího činu byl oficiálními médii jednoznačně formulován závěr, že pravda stojí na straně utlačovaných.

Nicméně časem se přece jen ukázalo, že pravda je jiná! Že zprávy v médiích byly opět více propagandou a vědomou manipulací, jako pravdou.

Už na začátku bylo totiž minimálně zvláštní, že když se mluvilo o zastavení všech dotací a o materiální likvidaci divadla, vůbec se nemluvilo o tom, proč konkrétně k tomu došlo. No a kdo celou věc hlouběji nezkoumal, automaticky zůstal názorově poplatný oficiální verzi médií, na jejímž základě vnímal pana Kotlebu jako nekulturního hulváta.

Přiznám se, že i já sám bych setrval v této pozici, kdyby mi jednoho dne nepřišel email a v něm link s odůvodněním, proč jednal pan Kotleba tak, jak jednal. Mohl bych tento link zveřejnit, ale neudělám to, protože tímto pádem bych se já sám stal šiřitelem zvrhlosti.

Neboť za co jiného, ​​než za bezprecedentní zvrhlost lze považovat představení divadla tance, plného zcela obnažených žen. Jde o typickou, moderní, dekadentní, úpadkovou produkci, která je v současnosti, ať už ve větší nebo menší míře prezentována na divadelních jevištích celého, takzvaného civilizovaného světa.

Režiséři, scénáristé, dramaturgové a mnozí jiní, kteří jsou zainteresováni na vzniku divadelní hry berou kvůli její úspěchu v úvahu velké množství nejrozličnějších věcí, pouze jednu jedinou ne. Mravnost! A proto se staly jeviště současných divadel naší západní civilizace šiřitelem vulgarismů, nemravnosti a zvrhlosti nejhrubšího zrna. A to vše pod pláštíkem jakéhosi uměleckého novátorství a výsostně současné, novodobé divadelní formy, osvobozené od vší pruderie a od všech klišé.

A umělecká veřejnost v tichosti toleruje tuto rostoucí zvrhlost, rafinovaně se skrývající za masku kulturnosti. Kdo totiž není schopen postřehnout v těchto počinech určité vyšší umělecké záměry, je považován za jedince beznadějně kulturně zaostalého a nevzdělaného. Dokonale to připomíná známou pohádku o císařových nových šatech, ve které všichni svorně a s úctou mluví o kultuře, přičemž ale ve skutečnosti jde o zvrhlost.

A za takového stavu divadelnictví nejen na Slovensku, ale v celé Evropě musí nutně vzbuzovat odpor a nevraživost každý, kdo se odváží otevřeně zvolat: císař je nahý! To znamená ten, kdo se odváží podvodníkům, jakož i těm, kteří jsou jimi podvádění strhnout falešnou masku iluze kulturnosti, za kterou se ve skutečnosti skrývá pouze zvrhlost a nemravnost.

A já sám musím přiznat, že tímto jediným, zcela konkrétním činem u mě pan Kotleba vysoce zabodoval, ačkoliv v mnoha jiných věcech s ním nemohu souhlasit.

No a zcela nedávno se všechno znovu opakovalo. Pan Kotleba se totiž zúčastnil představení ochotnického divadla v Brezně, jehož produkci po prvním dějství zastavil. K této události, ve které oficiálně média opět svorně hájili zvrácené a úpadkové projevy takzvané „kultury“, přicházející k nám především ze západu, připojuji oficiální vyjádření banskobystrického kraje. V něm je jasně zodpovězena otázka, proč k tomu došlo:

„Divadelní vystoupení Kováři v podání Divadelního souboru Jana Chalupku z Brezna jsme si objednali jako doprovodný kulturní program při oceňování nejlepších učitelů kraje. Šlo o slavnostní událost, kterou jsme chtěli vyzvednout město Brezno a jeho divadelní soubor. Představení Kováři jsme vybrali na základě doporučení divadelního souboru.

V představení se od počátku používaly krajně expresivní výrazy jako „nakopat r ...“, „rozbít hubu“, nebo „k ...“. Frekvence těchto výrazů se stupňovala až do stavu, kdy se začalo mluvit o „srbských h ...“ a „slovanských l ...“. V této chvíli se předseda BBSK Marian Kotleba i vzhledem na reakce publika rozhodl představení ukončit. Jsme přesvědčeni, že pokud by se v této hře vzpomínali např. „Židovské h ...“, nebo „cikánské l ...“, tak by ti, kteří jsou dnes rozhodnutím předsedy BBSK pobouřeni, žádali toto představení zrušit jako první. V souvislosti s výroky, které v představení zazněly, zvažujeme podání trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. "

Zároveň připojuji i vyjádření slovenského básníka a překladatele Teodora Křižku:

„Sám do slovenských divadel nechodím už téměř dvacet let. Ne proto, že bych si nevážil mistrovství slovenských herců. Nevážím si je jako profesionály proto, že se nevzpírají úpadku, jak se uměli vzepřít komunismu. Mnohokrát jsem měl nutkání uprostřed představení vstát a vykřiknout: Hnus! Nemám však v sobě tu kuráž. Stydím se za ně. Proto vítám, že se našel politik, který konečně řekl to, co neřekl ani jeden ministr kultury od listopadu 89, ať už za VPN, HZDS, SDKÚ nebo Směr. Tedy ani Snopko, ani Hudec, ani Slobodník, ani Krajcer, ani Chmel, ani Maďarič.“

Co dodat na závěr? Snad jen tolik, že pokud půjdete nejblíže do divadla a pod pláštíkem kvazi umění se tam najednou na vás začne valit nízkost, vulgarita a zvrhlost, zkuste se zamyslet nad tím, zda je to správné mlčky a odevzdaně snášet v domnění, že to tak musí být, nebo zda by nebylo lidské důstojnosti mnohem hodnější vzepřít se proti tomu. Třeba demonstrativním odchodem z představení.

Zkusme se totiž zamyslet nad tím, zda je správné tolerování nemravnosti a zvrhlosti pod jakoukoliv záminkou a zda je opravdu extremismem a nekulturností postavit se proti projevům nízkosti, které právě kvůli našemu přizpůsobování se stále více bují.

Je totiž neuvěřitelným paradoxem, že žijeme ve společnosti, která oficiálně hájí nízkost a která naopak považuje hájení mravnosti za nekulturnost.

PS. Všimněte si zajímavou symboliku, skrývající se za obrazem, na kterém nesou herci divadla tance z Banské Bystrice na svých ramenou rakev. Rakev má podle jejich názoru symbolizovat to, jak pan Kotleba pohřbívá současné slovenské umění.

Ve skutečnosti je to však všechno úplně naopak! Tato symbolika je dokonalým vyjádřením toho, jak právě současné divadelnictví svým příklonem k zvrhlosti a nemravnosti pohřbívá slovenskou kulturu.

othon

othon | 4. 04. 2016, 17:41:29 | více příspěvků | napsat uživateli

Kacířské úvahy o migrantech?

Náhody neexistují, protože náš svět podléhá duchovním zákonitostem. Každá událost, a to i zdánlivě náhodná, je důsledkem nějaké předchozí příčiny. Nic totiž nepadá jen tak beze všeho z Měsíce, a to tedy znamená, že nic na tomto světě se nikdy nestane bez nějaké, tomu předcházející příčiny.

A své příčiny musí mít nutně i to, když v nějakém národě dojde k ozbrojenému konfliktu, k občanské válce, k projevům násilí, či chaosu.

Skrytou, nejhlubší a nejpodstatnější příčinou takového stavu je kvalita vnitřního života onoho národa. Jeho způsob uvažování, vyznačující se třeba nevraživostí, nenávistí, netolerancí, násilností a tak dále a tak dále.

Náš svět totiž vůbec netuší, že způsob myšlení toho kterého národa nelze oddělit od reality, kterou je nucen prožívat. Náš svět netuší, že kvalita vnitřního života národa a jeho hodnotová orientace se odráží na stavu jeho společenských poměrů. Tyto dvě věci nelze od sebe oddělit, protože se jedná o spojené nádoby. Zároveň se v tom však dají vypozorovat účinky jakési velké a dokonalé Spravedlnosti, na jejímž základě se každému národu dostává přesně toho, co si zaslouží a jaký vnitřně je.

Samozřejmě, že při vzplanutí ozbrojeného konfliktu, teroru, nebo občanské války působí několik činitelů. Různé etnické, politické, nebo náboženské skupiny v daném národě bývají často vyprovokované k vzájemné nenávisti vnějšími mocnostmi, které mají svůj zištný zájem na sebevražedné destrukci určitého státu.

Často se vynakládají velké finanční prostředky k tomu, aby podobné ohniska nenávisti v konkrétních státech vznikaly a aby na základě jednoduchého pravidla; kde se dva perou, třetí vítězí, byly konečným vítězstvím občanské války, či jiného ničivého konfliktu nastrčené loutky těch, kteří jej uměle vytvořili, podpořili a financovaly.

Takovým mistrem ve štvaní, v materiální i společenské likvidaci jiných národů jsou například USA, které vyprovokovaly konflikt na Ukrajině, v Sýrii a v mnoha jiných zemích.

O tom ale řeč být nemá, protože ať už je vliv světových mocností na vnitřní dění jednotlivých národů jakýkoliv, vždy jde jen o určitý způsob navádění a pokušení. Pokušení a navádění k špatnému, k nenávisti a k ​​bratrovražednému konfliktu.

A i přesto, že se toto pokušení a nabádání děje velmi sofistikovaným způsobem, prostřednictvím různých neziskových organizací, financovaných západními mocnostmi, prostřednictvím elektronických a tištěných médií, či nějak jinak, konečné rozhodnutí zůstává vždy jen v rukou daného národa. Pouze na jeho volbě záleží, zda podlehne podněcování k nenávisti, nevraživosti a násilí.

Pokud ale cíleně vytvářeny negativní podněty dokáží zarezonovat s negativními emocemi, které tento národ v sobě přechovává, expanduje pak jeho nenávist a zloba do vnější podoby teroru a násilí. Skutečná příčina destrukčního chaosu, v němž se onen národ najednou ocitá je v první řadě spojená s jeho vlastní mentalitou a s jeho vlastním, negativním způsobem myšlení. Jedině on sám je hybnou silou všech událostí, které ho stíhají.

Jaký má pak ale smysl, když lidé utíkají pryč z pekla, na kterém se takto společně podíleli a které oni sami takovým způsobem spolu vytvářely? A není snad zcela oprávněná obava z toho, že pokud tito lidé utečou k nám, vyvolají podobný chaos, nenávist a násilí i u nás, protože jeho skutečné a nejhlubší příčiny, to jest svůj destruktivní a nenávistný způsob myšlení si k nám do Evropy přinesou sebou? A nestane se snad naše naivní, moderní, multikulturně tolerantní respektování jejich pravidel, zásad a smýšlení opravdu začátkem chaosu a vzájemných střetů i u nás?

Říká se, že je lepší jednou vidět, než sto krát slyšet. Právě v této souvislosti si vzpomínám na jistý obrázek, který dokonale vystihoval všechno to, o čem mluvíme. Byly na něm hořící ulice v pozadí a v popředí lidé tmavší pleti, házející kameny. Pod obrázkem stál nápis: svou zemi jsme si už zničili a nyní jdeme k vám.

Je opravdu velmi důležité uvědomit si, že různorodé konflikty v zemích třetího světa mají mnoho příčin. V nemalé míře mezi ně patří i umělé rozeštvávaní zvenčí. Nicméně hlavní příčina, i navzdory tomuto všemu tkví přece jen v mentalitě a způsobu myšlení každého národa samotného. Zjednodušeně řečeno, on sám si je na vině, protože ve všem, co ho potkává je on sám nejdůležitějším hnacím motorem. A to i přesto, že svůj díl viny si nesou i ti, kteří do jeho doutnající nenávisti a nevraživosti přilévaly oleje.

A není snad pak spravedlivé, že obyvatelé daného národa mají zůstat doma, aby na vlastní kůži prožili všechno to nesprávné a strašné, co sami prostřednictvím svého negativního myšlení a prostřednictvím svých nenávistí a nevraživosti přivedli k životu?

Každý z nás se narodil na zcela konkrétní místo na zemi, kde má za úkol žít. To netvrdím já, ale duchovní zákonitosti, které určily každému člověku jeho místo na naší planetě právě tím, kde se narodil. Pokud ale určitý národ dospěje do chaosu a zkázy a pak jeho příslušníci chtějí ujít z této zkázy a z tohoto chaosu, ve kterém se nedá žít, nevytvoří snad znovu stejný chaos i tam, kam utečou? Není snad pak nanejvýš spravedlivé, aby každý musel, byť bolestně okusit to, co prostřednictvím způsobu vlastního myšlení vytvářel, spolu formoval a tím dával do pohybu? A pokud to zplodilo a vyvolalo utrpení, nemají lidé i za cenu tohoto utrpení poznat a pochopit nesprávnost toho, jak uvažovali a k ​​čemuž se dali strhnout? Jak potom mohou dospět k pochopení? Jak se mohou poučit?

A není pak snad pomoc takovým lidem mícháním se do vyšší Spravedlnosti, která dává prožívat každému jen to, co si zaslouží? Aby mohl na vlastní kůži pocítit, že to, co pěstoval a přechovával ve svém nitru bylo špatné a proto to třeba změnit?

Není důsledků bez příčin! Pokud trpíme, my sami jsme tomu museli dát nějakou příčinu! A trpíme proto, abychom tuto příčinu ve formě negativity, kterou chováme ve svém nitru poznali a odstranili. To znamená, abychom podobným negativním, nenávistným, destrukčním a povrchním způsobem už nikdy nemysleli a tím už nikdy více neformovali naše okolí do takové podoby.

Co dodat na závěr? Snad jen to, že osud každého jednotlivce i osud každého národa je důsledkem jeho vlastního způsobu myšlení a kvality hodnot, které uznává. Ve vnějších událostech, které nás stíhají má pak každý jednotlivec i každý národ poznat, jaký skutečně je. Pokud prožívá něco těžkého a špatného musí vědět, že příčinu toho má hledat ve svém vlastním nitru. V tom, jakým způsobem uvažoval a jaké hodnoty uznával.

Řešením však v žádném případě není útěk z toho, co jsme takovýmto způsobem vytvořili. Řešení se skrývá v přijetí osobní odpovědnosti. V pochopení, jakým způsobem jsme takové něco vytvořili a v převzetí odpovědnosti za to, co jsme vytvořili. Pokud tomu chceme uniknout a změnit to, musíme začít měnit sami sebe! A pokud začneme měnit vlastní, negativní a destruktivní způsob myšlení v cosi mnohem konstruktivnější a pozitivnější, začnou se postupně měnit k lepšímu i naše vnější poměry, které jsou vždy jen odrazem naší vnitřní podstaty.

Tento princip samozřejmě platí i ve vztahu k našemu vlastnímu národu. Není tedy vůbec náhoda, v jakých poměrech jsme nuceni žít. Jejich příčinu proto hledejme v kvalitě vnitřního života národa a v hierarchii hodnot, které preferuje. I náš národ totiž prožívá přesně to, co si zaslouží a bude mít vždy jen takovou vládu, jakou si zaslouží.

Člověče, každý jediný, podívej se pozorně do svého vlastního nitra, protože jeho kvalitou určuješ to, jak se budeš mít a v jakých poměrech budeš žít! Pěstuj proto vědomě ve svém nitru jen dobro, čistotu, spravedlnost a ušlechtilost. A už ve svém nitru se stráň každého zla, každé nečistoty, každé nespravedlnosti a každé nečestnosti. Neboť jedině takto můžeš vybudovat ty, nebo tvůj národ, pevný vnitřní základ toho, aby se ti v každodenním životě dobře dařilo.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 27. 03. 2016, 17:58:59 | více příspěvků | napsat uživateli

Dobrý a špatný extremismus! Odhalení pokrytectví a dvojího metru EU

V životě jsme často postaveni před okolnosti, ve kterých se najednou a zcela nečekaně ukáže naše pravá tvář. Například třeba naše faleš a pokrytectví, které se nám jindy daří celkem úspěšně skrývat.

No a přesně k takovému náhlému odhalení falše, pokrytectví a dvojího metru došlo nedávno ze strany EU. Konkrétně ze strany různých, EU nakloněných, oficiálních i neoficiálních zdrojů, které vyjadřovaly své rozhořčení nad nedávnými slovenskými parlamentními volbami.

V nich se totiž do parlamentu dostala extremistická strana a obsadila v něm neočekávaně velký počet křesel. Slovensko bylo kvůli tomu oficiálně i neoficiálně pranýřováno za svůj nacionalismus, dávající do popředí původní slovenské hodnoty, za vyjádření své přízně k extremismu, zaměřenému proti Romům a migrantům, a za své odsuzování evropské politiky multikulturalismu.

V čem však zcela konkrétně spočívá ona faleš, pokrytectví a dvojí tvář EU, nečekaně odhalena její spřízněnými zdroji?

No přece v tom, že na jedné straně byl ve vztahu ke Slovensku odsouzen fašismus, extremismus a všechny jeho projevy, přičemž na druhé straně samotná EU spolupracuje s extremisty a fašisty, a v tichosti toleruje jejich řádění.

Jde zde o precedens, na základě kterého ztrácí EU v očích vnímavých lidí svůj morální kredit a s ním i právo určovat jiným to, co je správné a co dobré. Takové morální právo nemůže totiž v žádném případě spočívat v rukou toho, kdo jedná tak otevřeně dvojtvárně, jakoby již lidé byli zcela hlupáci. Hlupáci, kterým je možné namluvit cokoliv a oni, jako slepé stádo budou i tak nadále věřit „morální“ autoritě, která se jim svou očividnou amorálnosti přímo drze vysmívá do tváře.

Neboť ničím jiným, než vysloveným výsměchem soudnosti veřejnosti je, pokud někdo na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, avšak na druhé straně má dobré vztahy s Ukrajinskou vládou, která spolupracuje se skupinami, otevřeně propagujícími fašismus. A navíc, pokud tyto neonacistické skupiny páchají etnicky motivované vraždění, jako například upalování lidí v Oděse, či jiné, podobné zvěrstva.

Ne, prostě nemůže být pro nikoho už žádnou morální autoritou ten, kdo sice na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, ale na druhé straně v tichosti schvaluje udržování fašistických tradic v pobaltských zemích, kde se každoročně konají pochody sympatizantů Waffen SS, které pobaltské státy považují za své osvoboditele od ruské okupace v období druhé světové války.

Jak tedy vidíme, není fašismus, jako fašismus! Z pokrytecky morálním rozhořčením je totiž odsuzován jen ten, který se právě nám nehodí a který je zaměřen proti našim takzvaným hodnotám. Avšak na druhé straně v tichosti tolerujeme projevy neonacismu na Ukrajině, kde polovojenské oddíly, otevřeně se hlásící k odkazu fašistického zločince Banderu vraždí a páchají zvěrstva. Také EU nic závažnějšího nenamítá ani vůči udržování tradic Waffen SS v pobaltských zemích, protože jejich neofašistická nenávist je zaměřena tím směrem, který je žádoucí. To jest, proti Rusku!

Toto je však z hlediska nejelementárnější morálky postoj výsostně nekompatibilní. Jde o postoj bez pevné morální páteře. Postoj, který pracuje vědomě manipulativním způsobem s pojmy jako lidskost, lidská práva a morálka. Tyto vznešené pojmy mu však ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby jimi zastřel a zakryl skutečné amorální cíle, kterými jsou mocenské zájmy a neutuchající snaha ekonomicky profitovat z jiných.

Celkem otevřeně řečeno, EU se chová tak, že to, co vyhovuje nám a našim záměrům je morální a správné, a to i v případě, že je to ve skutečnosti nemorální a nesprávné. A pokud jsou vraždy a zvěrstva až příliš očividné, jako v případě Ukrajiny, zahraje se to do ztracena.

A naopak, s morálně okázalou pózou je odsouzen takový druh extremismu, který právě nám a našim záměrům nehraje do karet.

Takové něco nesmírně pokryteckého však může fungovat pouze proto, že veřejnost je příliš povrchní a mělká, a proto neschopná vidět ve všeobecně uznávané, takzvané morální autoritě, její bezprecedentní morální zvrácenost.

Pokud se totiž obyčejní lidé vědomě neusilují stát morálními, dobrými, čestnými a spravedlivými, stávají se sami jedinci bez pevné páteře. A to má v dnešní amorální době za následek, že jsou názorově nevyhranění. Že jsou jako třtina ve větru. Stávají bezmocnými oběťmi lži, propagandy, pokrytectví a dvojtvárnosti, protože jim chybí vlastní, pevná morální opora, vybudovaná na skutečných hodnotách dobra a cti, kterou v sobě nikdy vědomě nepěstovali.

Člověče, staň se morálním a čestným, protože jinak se staneš obětí nemorálních! Obětí jejich lží a podvodů! Obětí jejich krásných řečí o demokracii, humanismu a lidských právech, se kterými se vědomě manipuluje! Neboť nakonec může dojít až k tomu, že půjdeš bojovat za tyto krásné ideály, zatímco tvou víru v dobro a tvé naivní nadšení někdo pouze obratně využije k tomu, aby pod maskou krásných slov, manipulatívně stavěných do popředí, prováděl své nečisté záměry, které se ve skutečnosti diametrálně liší od navenek proklamovaných ideálů. A ty budeš ve své nevědomosti zneužit pro mocenské a zištné zájmy jiných.

Člověče, nebuď slepý a uč se rozpoznávat lež od skutečnosti! Uč se demaskovat lež a nedej se zavádět nečestností, skrývanou pod pláštíkem velkých ideálů. Neboť pokud to nedokážeš, staneš se prázdnou loutkou v rukou jiných, kteří s tebou budou vědomě manipulovat, přičemž za tvými zády se budou z tebe smát.

Je něco takového důstojné člověka?

Vlastní lidskou důstojnost a s ní i schopnost rozpoznávat faleš a pokrytectví však můžeš nabýt jedině tehdy, pokud se ty sám začneš usilovat být morálním, čestným, dobrým a spravedlivým.

Pokud se ale takovým nestaneš a pokud ti takové úsilí nebude stát za to, pak přežiješ celý svůj život ve lži a v jakési zmanipulované virtuální realitě, ve které budou ušlechtilé pojmy, jako svoboda, mravnost a lidská práva sloužit k maskování zla a chamtivosti. A ty budeš ve své nevědomosti sloužit zlu ve falešném domnění, že sloužíš dobru.

Jedním z takových smutných příkladů je třeba případ slovenských intelektuálů a kazatelů, kteří se již tradičně zvyknou pasovat do pozice jakéhosi svědomí národa a kteří po nedávných parlamentních volbách vyjádřili ve formě dopisu znepokojení nad zdrženlivým postojem církví vůči zneužívání křesťanské víry a křesťanských pojmů extremistickou stranou Mariána Kotleby.

Nicméně žel, právě tyto stejné takzvané osobnosti se svého času podepsali pod dopis na podporu současné ukrajinské vlády, jejíž počáteční, ale i současné působení je spojováno s takzvaným „Pravým sektorem“. Organizací, otevřeně se hlásící k odkazu banderovců a k fašismu, jejíž aktivity tomu plně odpovídají.

Takový pokrytecký postoj slovenských intelektuálů není tedy ničím jiným, než bezduchým kopírováním zvráceného trendu dvojího metru EU, na jehož základě se ostře odsuzuje extremismus, který nám nejde po ruce, ale v tichosti se toleruje fašismus, který je nenávistně obrácen proti odpůrcům mocenských zájmů EU.

No a na margo již zmíněného, ​​dvojího metru ještě jeden příklad. A sice Saúdská Arábie, která je přítelem a spojencem západu, přičemž humanistický a za lidská práva neustále bojující západ tiše mlčí o tom, že za homosexualitu tam hrozí trest smrti.

Nicméně stejný západ ponechal plný průchod své rozhořčené lidsko právní rétorice tehdy, když nedávno vyšel v Rusku zákon, definující vztah společnosti k homosexualitě a homosexuálům jiným způsobem, než je to standardem v západní Evropě.

I v tomto případě jde o klasickou ukázku postoje bez morální kontinuity, protože na jedné straně, u spojenců, se tiše tolerují věci naprosto nepřijatelné, zatímco na druhé straně se lidsko právně tvrdě bojuje proti Rusku, ačkoli tam homosexuálům ani zdaleka trest smrti nehrozí.

A co je ze všeho nejsmutnější, široké masy ve své povrchnosti, plytkosti a konzumnosti klidně dovolují, aby jim pokrytci a lidé bez jakékoliv páteře určovaly, co je morální a co ne.

Ve středu Evropy se opět vyměnili stráže.
A hle, zloděj a vrah lidem
o morálce káže.

inspirované veršem z písně Karla Kryla
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 21. 03. 2016, 16:48:42 | více příspěvků | napsat uživateli

Smrt Ježíše byla vraždou!

Z hlediska Zákonů ve stvoření a dokonce i z hlediska tehdejšího pozemského zákonodárství zde šlo o neobjektivní, účelový a zmanipulovaný proces.

Hlavní soudce Pilát totiž jasně viděl, že jde o křivé obvinění a o nevinného člověka. Proto sám usiloval o jeho osvobození. Nakonec se však podvolil davu, protože ten byl již předem vědomě zmanipulován.

Negativní důsledky, které měl tento čin na židovský národ se nedají srovnávat s ničím z jeho předchozí historie. Po dobytí Jeruzaléma ztratili židé jakékoliv územní nároky, platné po staletí a byli rozehnáni mezi ostatní národy světa. Opětovný vznik židovského státu byl zrealizován až v polovině 20. století.

Židovský národ však byl skutečně národem povolaným. Proto se do jeho řad rodily lidští duchové mimořádných schopností a kvalit. Kvalit duchovních i materiálních. Nicméně své schopnosti nevyužili a dosud nevyužívají správným způsobem a proto se dá říci, že selhaly po všech stránkách.

Své duševní kvality a duševní převahu totiž často zneužívali pouze k vlastnímu obohacování a vysoké duchovní schopnosti v nich vzbudily pýchu, která jim následně znemožnila a dosud znemožňuje poznat nimi samými tolik očekávaného Mesiáše.

Ovocem takového velkého selhání byl nesmírně těžký osud, který si tím na sebe přivolali a který jim způsoboval utrpení po celá staletí.

Karma, nebo osud totiž není nic jiného, jako dopad důsledků vlastního, nesprávného jednání. Účelem karmy je přimět jednotlivce, nebo i celý národ k přehodnocení svých minulých, nesprávných postojů a činů, k poznání vlastních chyb a k nápravě všeho, co bylo uděláno, nebo vnímané nesprávně.

Pokud však k poučení stále nedochází, pokud se křečovitě a tvrdohlavě stále setrvává na stejných, nesprávných postojích a názorech, pak se vina pouze hromadí a osud bije stále více, ve snaze konečně lidi přimět k procitnutí.

Židovský národ byl tedy po vraždě Mesiáše roztroušený po celém světě a i navzdory všem bolestným úderům, které utržil během dlouhých staletí se i nadále křečovitě drží svého nesprávného stanoviska.

Ke všem zmiňovanému utrpení však vůbec nemuselo dojít, kdyby se tento povolaný a mimořádně schopný národ dopracoval k pochopení Pravdy, přinesené Mesiášem, přijal ji a snažil se ji uplatnit ve svém životě. Celé dějiny naší civilizace by pak vypadaly úplně jinak. A to dokonce i tehdy, kdyby tak židovský národ učinil byť o několik staletí později. Ale žel, jak víme, oni svého Mesiáše stále jen čekají ...

Všechny tyto skutečnosti ve svém sumáře však znamenají pouze jedno jediné: Kristus neměl zemřít na kříži, ale měl se stát duchovním králem Izraele. Izrael měl přijmout jeho učení, žít podle něj a se stát světlým příkladem pro všechny ostatní národy země. Světlým příkladem pozemského života žitého podle Vůle Nejvyššího.

Židovský národ však místo toho zavraždil Mesiáše a zavrhl jeho učení. Proto byl on sám zavržen, rozprášen a pronásledován po celém světě, až téměř do našich dnů.

Zásadní otázka ve vztahu k nám křesťanům však zní: Stalo by se něco takového povolanému židovskému národu, kdyby opravdu měl Kristus zemřít na kříži a kdyby jeho smrt byla Stvořitelem chtěna?

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 14. 03. 2016, 16:24:56 | více příspěvků | napsat uživateli

Je migrace odplata za ničení jiných národů?

Žijeme na planetě Zemi, podrobené duchovním Zákonům. Jedním z klíčových je Zákon zpětného účinku, jehož působení lze vyjádřit velmi jednoduše slovy: co kdo zaseje, to také sklidí. Nebo třeba řečí zákonů fyziky: jaká je akce, taková musí být nutně i reakce.

Zkusme si však účinky tohoto Zákona rozměnit na drobné a ukázat si, jak se projevuje především ve vztahu k současné západní civilizaci.

Jak víme z historie, mnohé státy Západu měli své kolonie. Z kolonií odčerpávali materiální, přírodní, ale i lidské zdroje. Ovládání a bezohledné profitování z jiných bylo totiž hlavním cílem kolonialismu.

Po jeho pádu se však žel mnoho nezměnilo. Změnila se jen forma, zatímco podstata zůstala stejná. Ovládání jiných států a odsávání jejich zdrojů pokračovalo formou kolonialismu ekonomického. Ekonomicky silné národy, to znamená původní koloniální velmoci ovládli silou svého kapitálu státy ekonomicky slabší. Do svého vlastnictví získali všechny strategické podniky a surovinovou základnou. Nakonec nemusíme chodit ani tak daleko, protože i u nás se událo totéž, jen o trochu jemnější formou.

V nedávné době jsme byli také svědky toho, jak se takzvané vyspělé Evropské národy spolupodíleli na likvidaci Libye, jednoho z mimořádně prosperujících afrických států, který se v současnosti nachází v absolutním chaosu a rozvratu. Velmi podobné je to i v Sýrii, kde Evropa opět nemá čisté ruce a podporuje takzvanou umírněnou opozici, která sice vraždí, popravuje a odřezává hlavy, ale pro Evropu přijatelným, umírněným způsobem.

Taková je žel realita současného světa, ve kterém se ten silnější snaží nejrůznějšími způsoby ovládnout slabšího a profitovat z něj.

Nicméně ať už mocné národy světa vykořisťují jakkoli sofistikovaným způsobem národy slabší a vcelku se to považuje za přirozené a normální, není možné, aby něco takovým způsobem zvrhlého uniklo působení duchovních Zákonů univerza. A zcela konkrétně na začátku zmiňovanému, železnému Zákonu zpětného účinku, který působí přesně v duchu slov: co kdo zaseje, to také bezpodmínečně sklidí.

A teď si zkusme položit otázku: co asi musí jednoho dne sklidit ten, kdo zotročuje jiných? Kdo se je snaží ovládat, aby z nich mohl profitovat? Kdo se neváhá spolupodílet na rozvratu států proto, aby na tom ekonomicky a mocensky získal?

Kdo seje zkázu, drancování, ožebračování a rozvrat, musí na základě spravedlivého Zákona zpětného účinku sám dříve nebo později sklidit - čili zažít vlastní zkázu, vlastní ožebračování, vlastní drancování a vlastní rozvrat. No a právě nyní začíná být západní Evropa prostřednictvím imigrace konfrontována se sklizní vlastní setby. Za její rozvrat, rozséván po světě se k ní přibližuje rozvrat vlastní.

Hodně se například mluví o tom, že imigrace je řízený proces. Že jde o dílo dobře organizovaných pašeráckých band, které na tom bohatnou. Říká se také, že jde o proces organizovaný USA za účelem destabilizace Evropy. Mohly bychom samozřejmě ještě dlouho spekulovat o tom, kdo stojí za imigrací tak masových rozměrů, která vykazuje všechny znaky organizovanosti, avšak skutečnou a nejhlubší příčinou, která je rozhodujícím hybným momentem tohoto dění je Zákon zpětného účinku. Jde o účinek zákona akce a reakce, kdy na základě předchozí akce přichází odpovídající reakce.

Velkou otázkou však zůstává, co s tím? Jak se vlastně k imigraci postavit a jakým způsobem ji správně řešit?

V první řadě by mělo dojít především k hlubokému pochopení toho, o co tu vlastně jde. K pochopení toho, že jednotlivci, ale i celé národy nemohou nikdy beztrestně dělat jiným to, co nechtějí, aby jiní dělali jim. Pokud totiž něco takového jiným dělat budeme, Zákon zpětného účinku nám to musí jednou nutně vrátit.

Z tohoto důvodu bychom tedy měli změnit vzorec svého chování. Měli bychom se už konečně naučit vidět v každém člověku stejného člověka, jako jsme my samotní a podle toho se k němu i chovat. A to také znamená, že i v jiných národech bychom se měli naučit vidět národy se stejnými právy, jako jsou ty naše. Měli bychom se už konečně naučit skutečné lidskosti a vzájemné, rovnoprávné koexistenci národů.

Měli bychom se tedy už konečně naučit jednat s jinými, zacházet s jinými a chovat se k jiným tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi a zacházeli s námi. Neboť v železných Zákonech tohoto univerza nemůžeme ve vztahu k sobě samým očekávat nic jiného, ​​než jen to, co jsme my sami rozsévali ve vztahu k jiným.

Pokud se chce Evropa zachránit, musí nutně změnit způsob vlastní setby, protože její drancování jiných národů vyvolalo imigraci, která přináší v neodvratném zpětném účinku realitu drancování na její vlastní území.

Skutečná pomoc evropských národů imigrantům má spočívat především v pomoci zemím, z nichž imigranti přicházejí. Má spočívat ve snaze o nápravu životních poměrů těchto zemí do takové míry, aby se tam mohli imigranti co nejdříve vrátit.

Pokud totiž budeme přijímat imigranty, ale nezměníme svůj drancující přístup k zemím třetího světa, který imigraci plodí a vytváří, nic se tím nevyřeší, protože ona prvotní příčina zla, skrývající se v principu drancování a sdírání jiných zůstane stále aktivní. Přijímání uprchlíků je za takových okolností jen jakýmsi uspokojováním špatného svědomí, avšak bez skutečné ochoty řešit podstatu celého problému, kterým je právě drancující přístup k jiným národům. A to ať už prostřednictvím přímé vojenské síly, nebo nepřímo, ale stejně ničivě prostřednictvím síly ekonomické. Vypadá pak až smutno směšné, když na jedné straně chceme sice imigrantům pokrytecky pomáhat, ale na druhé straně nechceme upustit od zločinného systému, který imigranty a imigraci produkuje.

Avšak za drancování se Evropě v Zákoně zpětného účinku nemůže dostat nic jiného, ​​než drancování. Toho se v blízké době budeme muset stát žel svědky, pokud se Evropa co nejdříve nezmění.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 7. 03. 2016, 18:03:21 | více příspěvků | napsat uživateli

I socialismus měl své pozitivní stránky

Nic není úplně černé, ale ani zcela bílé. Pokud se objektivně díváme na svět zjistíme, že vše má své pro a své proti. A přesně tak je to i se současným a bývalým společenským systémem. Ne všechno v tom bývalém bylo špatné a ne všechno v tom současném je pouze dobré.

Mnoha dříve narozeným lidem se proto bytostně příčí dnešní, jednostranné a propagandisticky orientované, černobílé vidění vztahu mezi současností a minulostí v oficiálních médiích.

Kdo během bývalého společenského systému absolvoval vojenskou prezenční službu ví, že voják mohl být za své dobré výsledky odměněn trojím způsobem. Za prvé to byla fotografie před rozvinutou zástavou pluku. Za druhé fotografie před rozvinutou zástavou praporu. A za třetí dočasné opuštění posádky - takzvaný opušťák.

O této stupnici odměňování kolovaly žerty a první dva stupně byly víceméně formální, protože vojákům se za odměnu dávali především opušťáky.

Proč o tom mluvíme? Neboť na zmíněném příkladu, a podobných příkladů z dob dávno minulých by se dalo najít ještě mnohem víc můžeme vidět, že socialismus alespoň formálně stavěl na první místo službu určitému ideálu.

Socialismus tedy v jistém smyslu tušil, že skutečná velikost člověka a skutečné lidství se může plně plně rozvinout pouze ve službě vyšším ideálům. Toto poznání je opravdu něčím zásadním a velmi velkým, jen žel, nebylo prostřednictvím poznání pravých ideálů dotaženo do úspěšného konce.

No a teď se podívejme na kapitalismus. V co věří kapitalismus? Na čem stojí a co staví na nejvyšší místo? Odpověď je jednoznačná: kapitál a tedy peníze! Vždyť přece takové už nese pojmenování! Žádné ideály! Vše stojí a padá pouze na penězích. To je to nanejvýš rozhodující! A pokud se i tu a tam mluví o nějakých ideálech, ještě i oni musí sloužit především penězům a ještě i za nimi se skrývají pouze peníze a zisk.

Zatímco tedy v socialismu sloužil člověk určitým ideálům, v kapitalismu slouží především penězům. Peníze rozhodují všude a ve všem. Jsou tedy měřítkem všech věcí a člověk je jejich otrokem. Ten totiž, kdo peníze nemá otročí proto, aby byl schopen alespoň přežít a ten, kdo peníze má, otročí proto, aby je měl ještě víc. Peníze, které si lidé vytvořili proto, aby si jimi usnadnili vzájemný výměnný styk, a tedy aby jim sloužili, se však lidem časem staly modlou a lidé samotní začali sloužit penězům a dali se jimi zotročit. Taková je podstata společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme.

Zkusme se na celou věc podívat prostřednictvím citu a zkusme vycítit, co je víc a co tedy stojí výše. Či otrok peněz, nebo služebník ideálů? Co je více hodné člověka a jeho lidské důstojnosti? Myslím, že odpověď bude je jednoznačná. To vyšší a skutečně lidské v nás se přiklání ke službě ideálům, avšak naše každodenní realita je realitou otroctví peněz, pro jejichž získání jsme ochotni udělat téměř vše. I pošpinit vlastní lidskou důstojnost, či lidskou důstojnost jiných.

Je nám tedy jasné v čem byl socialismus lepší? V pochopení toho, že máme sloužit ideálům. Jen to musí být ideály vysoké a pravé.

Ale jaké jsou to ty vysoké a pravé ideály? No přece dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, čistota, lidskost a duchovnost. Jim máme sloužit, protože jedině oni mají schopnost zvedat a pozvedat jednotlivce i celou společnost. Neboť služba nejvyšším, pravým a skutečným ideálům dělá ve skutečnosti z člověka člověka. Neboť to, co stojí vysoko má schopnost zvedat, ovšem to, co stojí nízko nás naopak snižuje. A proto ve srovnání s tím, jaké by měl mít člověk skutečné cíle a ideály je současné otroctví peněz latí, nastavenou nesmírně nízko. Z lidí to dělá otroky a mnohdy jej snižuje až hluboko pod lidskou důstojnost.

Peníze jsou sice k životu potřebné, ale nesmí stát nikdy na prvním místě. Nesmí se stát středobodem všeho tak, jak je tomu dnes. Pokud se lidé a společnost k tomu sníží, pak to půjde od desíti k pěti. Půjde to dolů, protože nízké nemůže táhnout nikde jinde než do nížin.

Vzestup jednotlivce i celé společnosti tedy primárně nespočívá v pouze v racionalizaci a zefektivňování systému, který je v samotném jádru špatný, protože se klaní modle peněz.

Vzestup jednotlivce a celé společnosti spočívá tedy ne reformování, ale v naprosté změně systému, ve kterém bude stát v popředí a uprostřed všech zájmů celospolečenská snaha o dosahování vysokých a vznešených ideálů, přičemž peníze se musí stát záležitostí druhořadého charakteru.

Ve středu zájmu musí tedy stát především trvalá snaha o dobro, spravedlnost, čestnost ušlechtilost, čistotu, lidskost a duchovnost. Jedině pak se začnou věci zlepšovat. Jedině pak se budeme moci mít všichni lépe. Všichni a ne jen někteří!

Nicméně ti někteří, kteří se dnes mají dobře a kterým se daří profitovat ze současného systému, postaveného na zvráceném uctívání modly peněz, ti věru opravdu nemají zájem na tom, aby se něco změnilo. Jsou to totiž většinou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách společnosti a mají přímý vliv na její chod a směřování.

Jak ale změnit systém k lepšímu, když ti nahoře o to nemají zájem? Jisté úsloví říká, že každý národ má přesně takovou vládu, jakou si zaslouží. V těchto slovech se skrývá velká moudrost. Jaký je totiž národ a jaké hodnoty uznává, právě lidé takového druhu se mohou vyšvihnout na jeho vrchol. Pokud se však národ, lidé a jednotlivci začnou měnit k lepšímu, pokud začnou usilovat o skutečné a pravé hodnoty, pak, jedině pak se mohou postupně propracovat do popředí společnosti lidé, nesoucí v sobě tyto hodnoty a snažící se jej i aktivně prosazovat.

Změna k lepšímu, hodnotnějšímu a lidsky důstojnějšímu k nám tedy nemůže přijít změnou ve volbách, ale jedině prostřednictvím naší osobní změny. Jedině my musíme vyvinout snahu o pravé a skutečné ideály. Kéž by se našlo co nejvíce lidí, kteří to pochopí. Kteří pochopí, že za ně nikdo neudělá to, co musí provést jedině oni samotní. A pak, když tak učiní se jim dostane také přesně takové vlády, jakou si opravdu zaslouží.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 29. 02. 2016, 16:38:55 | více příspěvků | napsat uživateli

Víme vůbec, co je to vlastně dobro?

Když chceme pochopit, co je to ve skutečnosti dobro, stačí si pouze před tento pojem dosadit slovíčko - obecné.

Skutečné dobro, čili dobro obecné je dobrem pro všechny lidi v tom nejširším měřítku. Každé jiné „dobro“, které v sobě nezahrnuje prospěch celku ve skutečnosti žádným dobrém není. Je to pouze egoismus a tedy zlo.

Zlo bývá totiž často chtěním „dobra“, ale bez ohledu na celek. Jde o ohraničené chtění dobra, vyhovující pouze určité úzké a omezené části celku. Stojí tedy svým způsobem proti celku, který zahrnuje celé lidstvo bez výjimky.

Vezměme si příklad obyčejného, ​​průměrného člověka. Jeho rodina je pro něj vším. V zabezpečení rodiny vidí to nejvyšší dobro. Celý jeho duševní obzor je doslova omezen takovým chápáním „dobra“. Pokud by ho náhodou život postavil před dilema rozhodování mezi dobrem jeho vlastní rodiny a dobrém třeba celonárodního významu, pokud by se měl rozhodnout mezi těmito dvěma alternativami, rozhodl by se pro ono úzké „dobro“ vlastní rodiny a to i v případě, kdyby jeho rozhodnutí uškodilo celému národu.

Podobným způsobem svého času jednali například mnozí politici, kteří za určitou úplatu, či jiné výhody prodali hluboko pod cenu klíčová energetická odvětví státu a tím, pro svůj osobní prospěch, nebo prospěch své rodiny, okradli a poškodili celý národ. A žel, mnozí politici podobným způsobem jednají v jiných věcech i dnes.

Jakékoli „dobro“, které nezohledňuje v první řadě zájmy celku v tom nejširším, všelidském slova smyslu je ve skutečnosti sobectvím a zlem. Je jím například omezené „dobro“ jednotlivé osoby, rodiny, firmy, politické strany, náboženství, státu, politického systému, atd, které se zpravidla vždy v určitém bodě dostává do konfliktu se skutečným, obecným dobrem celku.

Zlo je tedy sobectví a zúžený pohled na realitu, zatímco dobro souvisí se všeobsáhlosti, co bylo již před 2000 lety geniálně shrnuto do jednoduchých slov: Miluj svého bližního jako sebe samého! Čili, chovej se k jiným tak, jako by si to byl ty sám, protože každý z nás je přece nedílnou součástí jednoho velkého celku, o jehož dobro máme všichni společně usilovat.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 21. 02. 2016, 16:58:11 | více příspěvků | napsat uživateli

http://web.libimseti.cz/gurubhagavan/vesmir-a-zivot-stvorili-chyby_815007.html

othon

othon | 21. 02. 2016, 16:36:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Blud multikulturní společnosti

V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, ​​než něco, co není správné.

Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.

No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.

Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.

Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.

Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.

Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.

Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.

Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.

I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.

Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.

Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.

Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.

No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.

Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.

No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.

Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.

Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

othon

othon | 15. 02. 2016, 17:47:15 | více příspěvků | napsat uživateli

Migrace nekoresponduje s Vůlí Stvořitele!

Lidé se už dávno přestali ptát na to, zda je jejich jednání v souladu s Vůlí Stvořitele a jeho Zákony. Vůbec nás už nezajímá, zda jsou naše názory a naše snahy o řešení nejrozličnějších problémů kompatibilní se Zákony Tvůrce univerza. Můžeme sice ve své svobodné vůli jednat právě takto, avšak naše jednání se tím dostává do rozporu se Zákony univerza, což pro nás musí mít zcela logicky nepříznivé důsledky.

Tak je to i s imigrací. Náš fatální nezájem o to, jak bychom měli tento problém správně vnímat a řešit se proto musí nutně skončit katastrofou.

Určitě bude tedy přínosné, pokud se pokusme podívat na problematiku imigrace právě z hlediska duchovních Zákonů.

V celku stvoření, zahrnujícím v sobě jako hmotný, tak i duchovní rozměr vládne Spravedlnost. Pouze na zemi je tomu vinou lidí jinak. Lidé se totiž o Zákony skutečné Spravedlnosti nezajímají a nesnaží se je vědomě aplikovat do svého každodenního života.

Avšak na základě této vyšší Spravedlnosti není vůbec žádná náhoda, na jaké místo na naší planetě a do jakého konkrétního národa se každý člověk rodí. Zrození na zem je totiž procesem, řízeným duchovními zákonitostmi. Ty objektivně a nestranně posuzují všechny kvality lidské duše, všechny její klady a zápory, všechny její chyby, viny, nedostatky, ale i přednosti. No a na základě maximálně spravedlivého a nestranného posouzení se pak každá lidská duše rodí do zcela konkrétního národa na zemi, který představuje to nejvhodnější místo pro její další duchovní a osobnostní růst.

V prostředí, které bylo člověku určeno vyšší Spravedlností má odložit své viny, vymazat své chyby a vyrovnat své účty. A pokud jsou i mnohdy tyto podmínky tvrdé, jsou každopádně spravedlivé, protože právě tak si to člověk zasloužil na základě souhrnu kvality svého předchozího bytí.

Spravedlivými Zákony univerza je při posuzování našeho místa na zemi bráno v úvahu především to, co je dobré pro náš duchovní vzestup a ne to, co je nám osobně příjemné. Tyto Zákony mají totiž na zřeteli naše celkové dobro, zatímco lidé mají na zřeteli jen své momentální, hmotné dobro. O zájmy svého ducha a své duše, čili o své skutečné zájmy dbá jen málokdo.

Rodná zem představuje tedy pro každého člověka právě to místo na naší planetě, kde má dozrávat ve své lidskosti, čestnosti, ušlechtilosti, spravedlnosti a duchovnosti. V podmínkách, do kterých se zrodil, má za úkol přetvářet sám sebe k lepšímu a zároveň má usilovat i o zlepšení podmínek, ve kterých se ocitl.

Posláním každého člověka je totiž bojovat za dobro a spravedlnost právě na tom kousku země, kde se narodil. Tím dozrává jeho osobnost a tím zlepšuje i své vlastní, životní poměry.

Lidskou duši, přicházející na zem můžeme připodobnit k rytíři, vstupujícímu na bojiště. Bojiště představují životní podmínky v místě jeho zrození, ze kterého nemá zbaběle utíkat, protože to je jeho osudem.

Ocel se kalí v ohni a člověk v utrpení!

Toto úsloví platí zvláště ve vztahu k těžkým životním podmínkám, ve kterých má člověk dokázat ustát svou lidskost a rozvinout svůj smysl pro spravedlnost. Duchovní vývoj od nás totiž vyžaduje, abychom se stali bytostmi, pevně stojícími na pozicích dobra, ať už se kolem nás děje cokoliv. Toto je jedna strana mince. Jde o pohled shora, zohledňující zájmy lidského ducha a jeho rozvoj. Jde o osud, který nám byl zde na zemi určen dokonalou Spravedlností Zákonů Stvořitele. Spravedlností, projevující se místem našeho zrození na zemi.

A teď se podívejme na druhou stranu mince. Na pohled zdola, čili na pohled čistě hmotný, který nebere na zřetel duchovní Zákony a vyšší Spravedlnost.

Člověk, vnímající život takovýmto omezeným způsobem se bude vždy na zemi usilovat pouze o hmotný prospěch. Bude brát v úvahu pouze zlepšení svých materiálních a finančních poměrů. A pokud se mu naskytne možnost zlepšit to nějakým výrazným způsobem neváhá a migruje, byť i na opačný konec naší planety.

Ale položme si důležitou otázku: Pokud se budeme mít v cizině lépe, budou tyto lepší životní podmínky dostatečně stimulovat rozvoj našeho ducha a naší duše? Nemůže dojít k tomu, že si sice hmotně polepšíme, ale duchovně budeme stagnovat, nebo ještě dokonce upadat?

Pokud se na život díváme pouze z hlediska hmotného prospěchu, je každé jeho zlepšení považováno za věc vysloveně pozitivní. Ale co zájmy našeho ducha a naší duše? Vždyť jak řekl kdysi Ježíš, co je člověku prospěšné, kdyby byť celý svět získal, když tím uškodí své duši?

Nepromrháme a nepromarníme tímto způsobem vlastní život, jehož skutečným účelem je právě duchovní rozvoj a duchovní vzestup? A nebudeme si pak snad muset zopakovat tuto lekci školy života, ale ještě v mnohem horších a těžších podmínkách?

Myslíte si snad, že je opravdu možné postavit se bez vážných duchovních následků proti rozhodnutí vyšší Spravedlnosti, která každému z nás určila prostřednictvím místa našeho zrození zcela konkrétní místo na zemi, na kterém má žít a působit?

Ale protože lidé o těchto věcech nic nevědí a ve své nevědomosti ignorují duchovní Zákony, musí jim jejich postoj nutně přinášet škodu. Škodu duchovní, ale i hmotnou v podobě nejrůznějších problémů, konfliktů, napětí a disharmonie ve společnosti tak, jak je tomu v současnosti ve vztahu k imigraci a imigrantům.

Mnohým by určitě mohlo být nápomocné, kdyby se k nim duchovní Zákony univerza dokázali přimluvit lidskou řečí. Pokud by to tedy bylo možné, řekli by nám pravděpodobně asi toto:

Člověče, tvé místo je doma! V národě a na půdě, kde ses narodil. Tam máš dozrávat, tam se máš stát lepším člověkem a tam máš usilovat o zlepšení poměrů, v nichž žiješ. Neboť právě toto místo ti určili spravedlivé Zákony Nejvyššího, o nichž spravedlnosti a dokonalosti nepochybuj!

Člověče, můžeš opustit svou domovinu. Můžeš odejít do ciziny, ať už na kratší nebo delší dobu. Můžeš poznávat svět a získávat zkušenosti, ale pamatuj, že tvé místo je doma. Tam by ses měl nakonec vrátit.

Zde využij své zkušenosti, které si ve světě nabyl! Zde napomáhej k pozvednutí vlastního národa, protože tím zároveň pozdvihneš sebe sama a svou vlastní duši.

Člověče, pamatuj, že si jako rostlinka, zasazená na zcela konkrétní místo na zemi, která může jedině na tomto místě dospět k plné síle a kráse.

Pokud ale bude prosazena někde jinde, bude jí určitou dobu trvat, než se vzpamatuje. A když se konečně vzpamatuje, nikdy se už nerozvine do takové síly a krásy, jako by to dokázala na půdě, která jí byla Stvořitelem původně určena.

Člověče, máš svobodnou vůli a můžeš samozřejmě jednat jinak. Ale věz, že vše, co nemá opory v Zákonech Stvořitele nemůže být dobré, ani správné. A ani to nemůže člověku přinést štěstí, nebo mít dlouhého trvání.

PS. Tento text se vztahuje na všechny imigranty ekonomického charakteru. Evropa by je měla vrátit zpět a pokud přispěla k devastaci zemí, z nichž imigranti přišli, pokud se podílela na jejich drancování a rozvratu, měla by jim ekonomicky pomoci, aby odtud nikdo nemusel utíkat.

Dočasný azyl by měl být poskytnut pouze lidem, prchajícím ze strachu o holý život. Mezinárodní společenství by mělo přispět k co nejrychlejšímu urovnání tamního válečného konfliktu a také k co nejrychlejší normalizaci životních podmínek do takové míry, aby se dočasní žadatelé o azyl mohli vrátit domů.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 8. 02. 2016, 17:11:32 | více příspěvků | napsat uživateli

> othon
Dosud všechny romány co za mnoho století vznikli, nebyli originální, a tak neměli ani žádnou kulturní hodnotu pro čtenáře, a jejich popularita byla jenom mýdlovou bublinou, co rychle splaskla. Originalita byla nahrazená kopírováním, je to tak snadné z mnoha starých ubohých knih složit novou ubohou knihu, tím že vykrademe sobecky mnoho nám cizích autorů. Současné knihovny a knihkupectví mě připomínají obchod, ve kterém je průmyslově vyrobené zboží zabalené v hezkých obalech.

Z tvorby knih se stal už taky průmysl, originalita je už minulostí, současností je už jenom to být módní, a psát knihy které jsou módní, o tom co je právě módní. Módní román pojednává o tom, aby se módní hlavní hrdinové líbili čtenářům, protože oni používají módní drahou kosmetiku, módně se draho oblékají, módně myslí a žijí, mají módní drahá auta, ve kterých je módní manželský nebo obchodní partner, a mají i drahé módní domácí zvíře, atd. Na obalu módní knihy je logicky to, co je nejvíce v módě, aby šla módní kniha dobře na odbyt. Pokud už máte dost ubohých módních knih, tak jste už připraveni na originální román, který nebude už jenom módní bublinou, která rychle splaskne.

O čem by měl vlastně být originální román, aby on nebyl o ničem. Originální román bude jenom o tobě, nebude o cizích sobeckých lidech, co žijí v tobě cizím sobeckém prostředí, a zde prožívají tobě cizí sobecké problémy, je jedno kdo jsi, a co zde jsi, pro mě jsi hlavní hrdina, mého originálního románu, a budeš v tomto románu, poznávat jenom sám sebe, bude to obrazně jakési psychické GVKB zrcadlo, ve kterém spatříš to, jak jsi; složitý a jednoduchý, moudrý a hloupý, pyšný a pokorný, zdravý a nemocný, atd. budu tě studovat tak, jako věda studuje to, o čem chce vše vědět.

othon

othon | 8. 02. 2016, 17:07:59 | více příspěvků | napsat uživateli

Hanba současné literatury

Podstata této hanby, která se žel týká většiny toho, co současní spisovatelé napíšou, se skrývá v hodnotovém posunu. V mimořádně negativním hodnotovém posunu ve srovnání s tím, jaké hodnoty byly preferovány spisovatelskou obcí řekněme třeba před takovými 100, až 150 lety a tím, jaké hodnoty jsou spisovateli preferované dnes.

V zmíněných, dávných dobách probíhaly v našem středoevropském prostoru rozličné národně obrozenecké snahy a hlavním záměrem drtivé většiny tehdejších spisovatelů bylo především národní pozdvižení. Šlo jim o povznesení národa na vyšší stupeň. Na vyšší stupeň poznání, národního sebeuvědomění, ale i etiky a morálky. Těmto snahám odpovídal obsah knižního a periodického tisku. Ve většině tehdejší románové, či jiné beletrické tvorbě byl preferován ideál dobra, které po větších, nebo menších peripetiích nakonec přece jen vždy zvítězilo.

V současnosti je to však žel úplně jiné. Dnešní doba takové morální a etické klišé dávno překonala. Tvorba současných spisovatelů se snaží být především realistická a ve snaze o plastické a takzvané plnokrevné vystižení reality dneška používá slova a výrazy, nebo popisuje situace a děje, které by byly před zmíněnými 150 lety naprosto nepřijatelné. Nepřijatelné proto, že tehdy šlo většině spisovatelů o pozvednutí čtenářské obce, zatímco dnes jde většině spisovatelů především o úspěch.

O úspěch, postavený hlavně na tom, co lidé chtějí číst, co je přitahuje, co je pro ně zajímavé a atraktivní. Spisovatel se tedy často kvůli úspěchu sklání před vkusem a požadavky čtenáře a ve svém díle se mu snaží nabídnout to, co žádá.

Nabídka tedy plně odpovídá poptávce. A žel poptávka není po dílech ušlechtilých, nebo hodnotově a mravně bohatých, ale naopak, po dílech vyhovujících lidskému sklonu k povrchnosti, plytkosti a nízkosti. Vyhovujících lidskému sklonu k slabostem nejrůznějšího druhu, jakými jsou například tělesné vášně, agresivita, násilí, či vulgárnost.

Jinými slovy řečeno, existuje velké množství děl současných literárních tvůrců, ve kterých se nachází tolik lidské nízkosti a plytkosti, že každý čtenář, který si váží sám sebe jako člověka musí takové knihy po přečtení prvních stránek okamžitě odložit.

Jsou to totiž často žel knihy takové mravní „kvality“, že jejich největším přínosem pro lidi by bylo to, kdyby nebyly vůbec nikdy napsány. Vnitřně, čili citově a myšlenkově jich totiž poškozuje a špiní.

Zkusme si například představit, že kráčíme po blátivé cestě a najednou uklouzneme a spadneme. Když vstaneme jsme celí od bláta. No a velmi podobné je to i ve vztahu k našemu vnitřnímu životu tehdy, pokud čteme morálně a hodnotově úpadkovou literaturu, která působí na naše nitro a naši duši tak, jako kdyby je někdo zaházel blátem.

A toto znečištění zatěžuje lidskou duši. Všechno totiž, co je těžké, čili nečisté musí nutně klesat pro svou tíhu směrem dolů. Neboť takto působí duchovní zákon tíže, na jehož základě musí všechno těžké a nízkostí zatížené klesat dolů. Člověk musí klesat duševně dolů.

Jen se zkusme se v této souvislosti zamyslet nad pojmy, jako jsou „nebe“ a „peklo“. Peklo je v souladu se zákonem tíže situováno směrem dolů a nebe zase směrem nahoru. To znamená, že vše nízké, nečisté, vulgární, násilné a smyslné musí člověka nutně duševně strhávat směrem dolů. Musí ho to duševně těžit a zatěžovat.

A přesně taková je žel převážná většina současné literatury, která může mít mnohdy dokonale vybroušenou formu, zajímavý děj, může se vyznačovat výrazným vypravěčským mistrovstvím, ovšem její nejzásadnějším podprahové poselství je poselství nízkosti a úpadku.

A na tom nic nezmění žádná pozitivní literární kritika, žádný příznivý ohlas čtenářů, ani žádná vysoká čísla prodejnosti, protože zákon tíže nelze oklamat, a tedy všechno to, co je nízké a co je podáváno nízkým způsobem je duševně zatěžující a čtenáře to musí duševně stahovat dolů.

V zmíněném Zákoně tíže však můžeme nalézt zároveň i odpověď na to, v čem spočívá skutečná a pravá hodnota. V čem spočívá skutečně hodnotná literatura.

Spočívá jedině v tom, co vnitřek čtenáře povznáší. Co povznáší jeho duši. Co ho duševně zvedá vzhůru. Co má v sobě pozitivní hodnoty a ideál dobra jako konečný cíl a jako konečné vítězství všech snažení.

Neznamená to ale, že v literatuře nemůže být psáno i o odvrácených a nízkých stránkách lidského života. Nikdy to však nesmí být něco samoúčelného. Musí to vždy sloužit pouze jako popis okolností, z nichž se hledá východisko a které se hrdinové příběhu snaží pozitivním způsobem překonat.

Každá literatura, která nesměřuje k vznešenému ideálu dobra jako ke konečnému cíli veškerého lidského snažení je ve skutečnosti zbytečná, škodlivá a zavádějící. Pokud totiž čtenáře nepovznáší k dobru a nezvedá vzhůru, zůstává pak už jen druhá možnost, spočívající v jejich strhávání dolů.

Vzpomeňme si také na známé úsloví, které říká: Řekni mi co čteš a já ti řeknu kdo jsi. Toto úsloví však nemá být chápáno ve smyslu osobní intelektuální prestiže, pramenící z čtení toho, co je dnes z hlediska současné literární produkce „IN“.

Toto úsloví má platnost především v morální a etické rovině, a z tohoto hlediska bychom ho mohli parafrázovat asi takto: Řekni mi, jakou výši morální a etické úrovně má to, co čteš a já ti řeknu, na jaké duševní úrovni si.

Psaní a literární tvorba by z toho důvodu měla být chápána především jako poslání. Jako vysoké poslání, zaměřené na pozdvihování čtenářské veřejnosti na vyšší duševní úroveň. Neboť jakékoliv jiné snažení hodnotu literatury snižuje a zároveň i duševně snižuje všechny čtenáře, kteří se stávají jejími konzumenty.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑