Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 341 příspěvků a shlédlo ji 8131 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 120 | 150 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

othon

othon | 15. 09. 2015, 16:49:00 | více příspěvků | napsat uživateli

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 1

Současná doba je dobou, ve které si je třeba dávat velký pozor. A to nejen ve věcech čistě světského, finančního či ekonomického charakteru, ale dokonce i ve věcech duchovních. I zde číhá mnoho nebezpečí, na které musí neopatrní nejednou těžce doplatit.

Velké nebezpečí se totiž skrývají především v neznalosti Zákonitostí univerza. No a tato neznalost, kterou nemůže nahradit ani ani to největší duchovní nadšení je pak obratně využívána temnými silami, snažícími se zabránit všemi možnými způsoby duchovnímu vzestupu jednotlivců i celého lidstva.

Tomu, čemu se budeme v této souvislosti věnovat jsou stavy blaženosti a vytržení. K jejich prožívání se mohou věřící často dopracovat různými způsoby a obecně jich zvyknou považovat za ovoce vlastního, vážného duchovního snažení. Za ovoce jejich přiblížení se k Tvůrci. Za ovoce velké lásky Nejvyššího k nim.

Nicméně žel, prožívání těchto stavů není ani zdaleka tím, o čem věřící sami sebe přesvědčují. Není oním "královstvím nebeským", ani slastným prožíváním přítomnosti Stvořitele. Ve skutečnosti jde pouze o prožívání blaženosti astrálního druhu, která je jim zprostředkována bytostmi, nacházejícími se v astrálních úrovních.

Jelikož totiž neznají stavbu stvoření a obrovskou vzdálenost člověka od Stvořitele, čili reálnou nemožnost nějakého užšího sbližování se lidského ducha s Nejvyšším, je tato jejich nevědomost a z ní vyplývající, nereálná touha "po prožívání blízkosti Nejvyššího" zneužita a využita někým jiným. Někým, kdo jim velmi ochotně "splní všechna přání" a nabídne to, co si právě přejí. Jedná se o bytosti, žijící v astrálním světě. Oni umožní prožívání astrální blaženosti, kterou mnozí vážní věřící ve své nevědomosti a naivitě mylně považují za něco zcela jiného a mnohem ušlechtilejšího.

A navíc, prostřednictvím zmiňované astrální blaženosti jsou pak lidé energeticky odsávání a svou životní silou a energetickým potenciálem platí za prožívání "příjemných a nádherných stavů". Stavů, které se mohou stupňovat až do závislosti, to znamená, k nadměrnému zaměřování se do zdánlivé "blízkosti Pána" a tím zároveň k částečnému nebo úplnému odtržení se od reálného života.

Ve skutečnosti je to něco velmi podobného požívání drog, při kterém se pomocí různých přírodních a syntetických prostředků dosahuje násilného průlomu do astrální úrovně, kde jsou následně prožívané slastné stavy. Tyto stavy bývají skutečně až tak intenzivním způsobem příjemné, že se jich člověk dokáže jen velmi těžko zříci, byť velmi dobře ví, že si ničí své fyzické tělo.

A velmi podobně, jako drogy působí v duchovní oblasti různé esoterické techniky, určené k navození změněných stavů vědomí, jako například mantry, rytmické bubnování, monotónní zpěv, meditace a podobně. Je však třeba vědět, že jimi dosažené vytržení a blaženost jsou pouze určitým druhem astrální rozkoše. Člověk je jí duchovně spoutává a dostává se do područí a do závislosti. Takový člověk pak prožívá své pozemské bytí jako ve snu. Stále více se vzdaluje se od reality v přesvědčení, že jeho intenzivní vnitřní přežití jsou svědectvím jeho výrazného duchovního růstu.

Pokud ale takový člověk nebude už tady na zemi schopen přehlédnout svůj velký omyl, odejde nakonec na onen svět s falešným pocitem velkého duchovního bohatství, které vlastní. Hrozné bude pak jeho procitnutí! Na onom světě totiž velmi rychle pozná, že jeho dlaň, ve které pevně svíral domnělý poklad je úplně prázdná a že v ní vůbec nedrží žádné klíče od království nebeského. Pak s bolestí pochopí, že pouze marnil čas prožíváním klamavé, astrální blaženosti, kterou mylně považoval za něco velkého.

Kudy ale vede správná cesta k Tvůrci, ke kterému máme kráčet, avšak do bezprostřední blízkosti kterého se my, jako lidští duchové nikdy nedostaneme? Tato cesta není cestou náboženského vytržení, ani cestou prožívání strhujících stavů blaženosti. Je to cesta poznání a plnění Vůle Nejvyššího a její ovocem je jednoduché, prosté a čisté lidské štěstí, prožívané v každodenním životě.

Uveďme si příklad: V dobách dávno minulých, kdy národy Země uctívali své bohy ze dřeva, kamene a kovu, v těchto dávných dobách měl židovský národ vědomost o velkém, neuchopitelném a neviditelném, všemohoucím Bohu. A onen Tvůrce všeho se jim dal poznat prostřednictvím své Vůle, kterou jim předestřel v podobě Desatera.

Zatímco se tedy ostatní národy klaněli vlastním bůžkům, symbolem skutečného přibližování se povolaného národa ke Stvořiteli byla archa úmluvy, v níž spočívaly kamenné desky Desatera. Oni, přesněji řečeno Vůle Nejvyššího v nich obsažená představují cestu, kterou se má člověk přibližovat ke svému Pánu.

Jde tedy o cestu poznání a plnění Vůle Nejvyššího v prostém, každodenním životě. Je to cesta maximálním způsobem přirozená, na níž nejsou potřeba žádné stavy změněného vědomí a už vůbec ne nějakého umělého napomáhání k jejich dosažení. Všechno má totiž probíhat v naprosté přirozenosti.

Neboť nakonec, jedinou pravou a skutečnou modlitbou, jediným pravým a skutečným vzýváním a velebením Pána ke kterému má jednou celé lidstvo dospět je radostný čin! Radostný čin, provedený na podporu stvoření, jako vyjádření díků Bohu za naše vědomé bytí. A tato pravá a skutečná modlitba činu není a ani nemůže být odtržená od života, protože ona je životem samotným ve vší jeho prosté přirozenosti.

Samozřejmě, že člověk může prosit a má i děkovat v tichém soustředění, ovšem posílení, které smí v těchto chvílích načerpat mu má být především pomocí a vzpruhou k tomu, aby vše, o co prosil, udělal a uskutečnil on sám - prostřednictvím vlastního, radostného činu! Tímto způsobem se tedy můžeme a máme přibližovat k našemu Pánu. Toto je práva cesta vzhůru, na míle vzdálená od jakékoliv náboženské blouznivosti.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 8. 09. 2015, 15:55:52 | více příspěvků | napsat uživateli

Mříže nesprávných duchovních názorů

Jedině Pravda samotná představuje svobodnou a volnou cestu vpřed. Lépe řečeno, cestu vzhůru. Pravdu si totiž můžeme přirovnat k dálnici, která směřuje přímo a rovnou do cíle. Problémem však je, že z této přímé cesty Pravdy vede mnoho odboček. Odboček, představujících různé nesprávné názory, které z různých důvodů získáváme a přebíráme od jiných.

Pravda je poznání věcí, souvislostí a jevů přesně tak, jakými oni opravdu jsou. Pravda představuje reálný pohled na život a na vše, co nám přináší. Ať už ve své viditelné, nebo pouhým okem neviditelné, skryté podobě.

Žel, ve světě lidí existuje množství falešných názorů, tvrzení a vysvětlení. Velké množství zaručených pravd, které nekorespondují se skutečnou Pravdou, ale se od ní odklánějí. Pokud však takovým názorům lidé věří, jestliže je přijímají a řídí se jimi, vnímají realitu zkresleným způsobem. No a na základě svého zkresleného vnímání reality musí narážet, zraňovat se a způsobovat si škodu.

A to z jednoduchého důvodu. Jsou totiž jako lidé se silným poškozením zraku, kteří nevnímají skutečnost takovou, jakou ona je, ale takovou, jakou se oni sami na základě svých mylných názorů domnívají, že je. A je úplně jedno, zda jde o názory osobní, názory všeobecně akceptované veřejným míněním, nebo názory s dlouhodobým historickým kontextem, nazývané tradicí.

Ve skutečnosti je důležité pouze to, zda jsou tyto názory v souladu s Pravdou, nebo ne. Pokud v souladu s Pravdou jsou, přinášejí lidem štěstí a harmonii. Pokud ale v souladu s Pravdou nejsou, vnášejí do jejich života disharmonii a způsobují jim problémy.

Lidé tedy mohou něčemu věřit byť celá staletí, avšak ve skutečnosti to nemá žádnou hodnotu, pokud je to v rozporu s Pravdou. Proto to musí přinášet vždy jen škodu. A každý chybný názor je o to nebezpečnější, o co delší má tradici, protože pak bývá jedním z nejpodstatnějších argumentů jeho důvěryhodnosti právě jeho dlouhodobá tradice.

Takto přijímat věci je sice pohodlné, ale ne správně, protože povinností každého z nás je prověřit si míru opravdovosti všeho, čemu se hodláme uvěřit. Kdo však staví své přesvědčení pouze na probraných názorech jiných, aniž by si on sám dal námahu prozkoumat jejich správnost, sám sebe lehkomyslně zavírá do klece falešných názorů. Z vlastní viny a na základě vlastní neochoty a pohodlnosti věci samostatně zkoumat se pak ocitá uvězněn za mřížemi nesprávných názorů. Ocitá se vzdálený od přímé cesty Pravdy a nekráčí dopředu, ani nahoru, ale bloudí po rozličných nesprávných cestách, které jsou cestami slepými a falešnými. Obírají ho pouze o čas a sílu. No a důsledkem tohoto stavu je vnitřní nenaplnění, nespokojenost a neschopnost najít pravé štěstí. Proto i Kristus kdysi řekl: Hledejte Pravdu, protože pouze Pravda vás vysvobodí.

Přejděme teď od obecných konstatování ke věcem konkrétním. A sice k lidem, kteří patří k přívržencům Krista. Tito lidé patří zpravidla do nějaké z mnoha křesťanských církví, ale mohou to být také lidé, nezařazení nikam, hlásící se pouze čistě ke křesťanským hodnotám. No a všichni tito v domnění, že přijímají učení a správný výklad slov Ježíše Krista, přijímají s naivní dobrosrdečností různé všeobecně rozšířené a tendenčně zažité názory.

Nejsmutnějším na celé věci je však to, že ani zdaleka všechno to, co přijímají věřící, ať už v církvích, nebo stojící mimo církví, není totožné s učením, které kdysi hlásal Ježíš. Že z různých důvodů byly jeho slova a výklady jeho slov účelově pozměněny tak, že už čistým způsobem nekorespondují s Pravdou. S Pravdou, jejíž poznání svého času Kristus opravdu přinesl.

Každý věřící, který by vážně zkoumal vše, co mu je předkládané, by přece už dávno musel zjistit a vycítit, že s mnoha věcmi se nemůže vnitřně ztotožnit. Že jim sice z poslušnosti k různým autoritám věří, ale nemůže se za ně postavit plným vlastním vnitřním přesvědčením. Pokud člověk neposlouchá tichý hlas, přicházející z jeho nitra a upozorňující ho na to, že tu něco nesedí, pokud tento tichý hlásek zapudí a pouze nekriticky všechno přijímá, vzdálí se tím od Pravdy a sám sebe uvězní za mříže nesprávných názorů.

Mezi nejsmutnější věci na tomto světě patří skutečnost, že existuje mnoho věřících, čestných a dobrých lidí, kteří žel bez vlastního zkoumání přijali za své různé učení a dogmata, které se neshodují s Pravdou. Jde mnohdy o věci, tradované už po staletí, avšak jak jsme již zmiňovali na začátku, rozhodující je vždy jen Pravda samotná.

Pokud se však pro lidi stane rozhodujícím něco jiného, ​​co je v rozporu s Pravdou, je tragédií každého, kdo tomu věří a v kom se jeho víra hluboce zakořenila. Tak hluboko, že si ji ve své duši odnese na takzvaný druhý svět a i tam se jí pevně drží, protože takhle to přece tvrdili autority, kterým věřil.

A tito lidé, ačkoli jsou dobří a čestní a mohly by proto kráčet vpřed a stoupat vzhůru směrem ke Světlu, narazí na druhém světě na ocelovou mříž, která je nepustí dál. Budou do ní zoufale bušit v marné snaze dostat se dál. Ale ona jejich nepustí! Nepustí, protože tou mříží bude ve skutečnosti jejich vlastní, nesprávný názor, zakořeněný v jejich duši, který jim znemožňuje svobodně vykročit po cestě Pravdy. Nebudou na ni moci vkročit, dokud nesprávný názor v sobě nepřekonají. Čili, zatímco oni samotní neodstraní mříž, která je zadržuje.

Něco takového je však nesmírně těžké! Je těžké změnit takto hluboce zakořeněný názor už tady na zemi, avšak ještě mnohem těžší je to "tam", na "druhém světě". A právě z tohoto důvodu zůstávají tisíce, ba miliony věřících uvězněny za mřížemi nesprávných názorů po celá staletí, neschopní vzepřít se tomu, čemu je učili duchovní autority a co oni převzali jako Pravdu, přičemž ale o Pravdu vůbec nejde. Proto zůstávají stále uvězněni a spoutáni.

Hledejme Pravdu, protože jen Pravda nás vysvobodí! Protože jen Pravda zdolává mříže všech nesprávných názorů, které v sobě ještě neseme a tím nás osvobozuje. Osvobozuje od omylů, nepravd a polopravd, dogmat a účelových lží, které nás duchovně spoutávají a nedovolují nám svobodně kráčet nahoru.

Prostřednictvím své touhy po Pravdě, prostřednictvím své touhy po poznání toho, jakými věci opravdu jsou, prostřednictvím svého samostatného zkoumání a vyciťování drží každý z nás ve svých rukou klíč k vlastní svobodě. Klíč ke svobodě ducha, kráčejícího v Pravdě a prostřednictvím Pravdy do světlých výšin.

Pokud si ale nenajdeme čas vážně a zkoumavě prověřit vše, čemu věříme, pokud nenajdeme odvahu od sebe odvrhnout vše, s čím se nemůžeme ztotožnit ve svém cítění a co se nám nemůže stát živým přesvědčením, zůstaneme navždy uvězněni za mřížemi nesprávných názorů. Za mřížemi nesprávných názorů a omylů, za kterými můžeme zoufale stát i celá staletí, až se nám to nakonec může stát příčinou naší definitivní duchovní záhuby.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 1. 09. 2015, 16:54:25 | více příspěvků | napsat uživateli

Špatný stav duchovnosti na zemi


Mnoha lidem bude připadat takové konstatování neopodstatněné. Vždyť přece na zemi existuje velké množství různých církví a vyznání. Různých duchovních učení, proudů, směrů a filozofií.

A v každém z nich lze nalézt mnoho dobrého. Všude tam se také nachází i mnoho dobrých, čestných a spravedlivých lidí.

Jak je tedy možné tvrdit, že celkový stav duchovnosti na zemi není vůbec příznivý?

Při naivně dobré víře, ba až dobráckém pohledu, který usiluje vidět všude jen to dobré by se opravdu mohlo zdát, že je takové tvrzení neopodstatněné. Ale onen naivně dobromyslný pohled je v podstatě pohledem neobjektivním, protože všechny věci mají i svou druhou stránku. Protože pokud prostě chceme vnímat realitu objektivně, nelze vidět jen to dobré, ale nevyhnutelně si třeba všimnout i to špatné. Vždyť přece každá mince má dvě strany a stejně i každá věc svůj rub a líc. A až zvážení všech "pro" a všech "proti" nám může ve svém konečném výsledku poskytnout to, co se přibližuje k objektivnímu vnímání skutečnosti.

Pokud tedy uděláme přesně toto a přísně zvážíme všechny pozitivní a negativní stránky nejrozličnějších duchovních snažení lidstva zjistíme, že celkový stav vůbec není dobrý a ve skutečnosti se velmi blíží k tomu, co lze nazvat katastrofou.

V různých duchovních snahách lidstva této země je mnoho dobrého, správného a inspirativního, ovšem žel všude, ve všech církvích, duchovních proudech a filozofiích se nachází i mnoho zkreslení. Mnoho čistě lidských názorů, omylů a pokřivení. Mnoho lidské ješitnosti a domýšlivosti, která přerůstá vším tak, jako když se v zahradě rozmáhá plevel.

Rostlinky, které byly v zahradě původně zasazeny a které můžeme považovat za to dobré ve všech duchovních snahách jsou plevelem, čili oním falešným, zkřiveným a nesprávným stále více potlačované. Plevel jim bere živiny, světlo i vláhu a roste tak agresivně, že může rostlinky časem zcela udusit.

No a přesně v tomto spočívá tragédie duchovních snažení naší planety. Spočívá v tom, že ono zdravé, správné, pravdivé, konstruktivní, budující a povznášející je stále více utiskované a prorostlé nesprávným, mylným, pokřiveným, zavádějícím a falešným.

A tento plevel se agresivním způsobem rozrostl až do takové míry, že to zdravé a opravdové, nacházející se v duchovních proudech, směrech a vyznáních musí doslova živořit. A celková situace byla tak špatná, že svého času musel přijít na zem Kristus, aby lidem opět ukázal čistou a jasnou cestu k Světlu, kterou oni sami pro své omyly, pokřivení a lidské názory, vnesené do duchovních nauk již zcela ztratili, takže hrozilo udušení duchovního snažení na zemi podobně, jako plevel udusí všechno v zahradě, pokud se vůči němu nic nepodnikne.

Z lásky k lidem a z milosti Boží, aby se zabránilo takovému dalekosáhlému neštěstí přišel na zem Kristus a ve svém učení lidem daroval Pravdu v čisté, jasné a nezkalené podobě. Tím jim byla opět ukázána přímá cesta ke Světlu a klíč k čisté a pravé duchovnosti. Každý, kdo se po ní rozhodl jít a kdo se tímto způsobem rozhodl myslet, cítit a jednat mohl bez překážek stoupat duchovně vzhůru a tím naplňovat smysl svého bytí ve stvoření.

Nicméně stalo se, že zlo, kterému nejde o blaho člověka ale o jeho zničení, zaselo plevel i do čisté zahrady plné ušlechtilých rostlin Kristova učení. A po dlouhých dva tisíce letech se plevel nesprávných, falešných a pokřivených názorů a omylů rozbujel tak, že znehodnotil původní velikost a čistotu Kristova učení. Nesprávné a mylné nabylo takovou sílu, že utlačuje a dusí zdravé a opravdové přesně tak, jak se to na zemi stalo každému duchovnímu učení.

Šlo totiž vždy o stále stejnou strategii temných sil. Chyby, omyly, zavádění a nepravdy byly infiltrovány do podstaty každé duchovní nauky a otrávili ji. Cíleně ji znehodnotily tak, aby už prostřednictvím ní nevedla cesta k Světlu a k duchovnímu vzestupu. Takovými jsou proto dnes všechny duchovní učení, proudy, směry, náboženství a filozofie na zemi, křesťanství nevyjímaje. Proto lidem duchovně nepomáhají, ale naopak spoutávají jich, vážou a stahují dolů, jak popínavé rostliny plavce, který se snaží doplavat ke břehu.

A žel dnes opět tak, jak za časů Krista hrozí, že duchovnost na zemi bude zcela udušená. Opět hrozí, že plevel toho chybného a nesprávného nakonec udusí i poslední zbytky světla a pravdy, přetrvávající v duchovních snahách a že nakonec zůstanou už jen čistě lidské názory a omyly, prostřednictvím kterých už nebude možné najít cestu k Světlu a k skutečnému duchovnímu vzestupu. To by bylo pak duchovní smrtí této planety, po které by muselo nutně následovat i její fyzické zničení, protože opodstatnění pro život ve stvoření má jen to, co se duchovně usiluje vzhůru. Kde duchovního úsilí není, tam už nemá další bytí žádný smysl. Lidstvo nemůže zachránit nic, jen čistá Pravda, protože všechny jeho duchovní učení jsou znehodnoceny.

Z nepochopitelné Lásky Boží a jako poslední možnost záchrany byla proto zemi opět darována čistá a nezkalená Pravda. Stalo se tak po třetí a naposled!

Poprvé to byl Mojžíš, jehož učení lidé znehodnotily tak, že už nevedlo ke Světlu a proto musel přijít Kristus, aby jim cestu vzhůru znovu prorazil. Nicméně totéž, co se stalo s Mojžíšovým učením se časem stalo i s učením Krista. Proto potřetí a naposledy byla zemi darována Pravda, která nás jako jediná může vysvobodit. Kdo ji chce hledat a chce se z ní napít, ten ji určitě najde.

Žel, během staletí však došlo k tomu, že lidé si zvykli na plevel lidských názorů mnohem více, než na pravdu, protože onen plevel nesprávných názorů pochází od nich a je jim proto bližší. Bližší a pohodlnější, protože pohotově vychází vstříc všem lidským slabostem. A proto dnes, byť je čistá Pravda opět zakotvena na zemi, lidé ji nepoznávají. Mnohem srozumitelnější a přijatelnější jsou jim učení různých duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, hluboce přerostlé plevelem omylů, dokud čistá, jasná, nezkalená Pravda zůstává nepovšimnuta.

Pokud jsou však lidé vnitřně znehodnocení tak, že už nedokážou najít a rozpoznat Pravdu, pokud jim už ani vůbec nechybí Pravda, která jediná je může zachránit a ukázat jim cestu ke Světlu, pak je s nimi konec. Pak jsou již duchovně mrtví.

Zůstává pouze na lidech samotných, zda Pravdu najdou a chopí se jí jako záchranného lana, nebo nechají i nadále zarůstat zahradu své duše plevelem lidských omylů, kterými jsou znehodnocené všechny duchovní snahy na zemi. Plevelem, který nakonec udusí veškerý duchovní život a způsobí definitivní duchovní záhubu. Ta je totiž konečným záměrem toho, kdo semena jedovatého plevele rozséval.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 24. 08. 2015, 17:32:52 | více příspěvků | napsat uživateli

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 17. 08. 2015, 17:49:48 | více příspěvků | napsat uživateli

Prázdné sebevědomí těla

V létě a ve vedrech vidět téměř všude stejný obraz. Teplem zmožených a spoře oděných lidí. Ať už ženy, nebo muže. Ti mladší se sebevědomě nesou a vědomě vystavují na odiv své tělesné schránky. Pokud zpozorují zájem, lichotí jim to a pozvedává to jejich sebevědomí. Vždyť léto je už jednou takové a tělesně smyslové opojení k němu jaksi neoddělitelně patří. Patří to k bujarému mládí a k užívání si života. Ba někdy se ani ti starší nedají zahanbit.

Co se však opravdu všechno skrývá za tímto sebevědomím těla? Co se skrývá za těmi pěknými, mladými a dráždivými těly mužů i žen, vystavěnými na odiv lačným pohledům? Co se ve skutečnosti všechno skrývá za takovým druhem hodnot?

Skrývá se za tím duševní prázdnota, vnitřní malost a plytkost myšlení. Skrývá se za tím povrchnost myšlení, která se snaží upoutat pozornost vnějším způsobem, protože není nic hodnotnějšího, co by bylo možné nabídnout. Povrchní myšlení a duševní prázdnota mohou přece nabídnout jen povrchnost a prázdnotu. Jen hodnoty, tomu odpovídající. A po takových hodnotách s radostí sahají a obdivují se jim opět pouze lidé povrchní a prázdní.

Tímto každoročně opakovaným, letním sebevědomým předváděním vlastního těla se však člověk degraduje jen na jakousi figurínu. Figurínu, podobnou figurínám ve výkladu, po kterých když poklepete prstem zjistíte, že jsou uvnitř duté. Jsou duté a prázdné, protože jsou pouze prázdným vnějším obalem, určeným k prezentaci zevnějšku.

Avšak člověk by měl být přece jen něčím víc! Člověk by přece neměl sám sebe nikdy hodnotově zdegradoval tak, aby klesl na úroveň duté a prázdné figuríny. Neměl by takto klesnout ani v horkých letních dnech, ve kterých by si měl i přes vedra zachovat svou lidskou důstojnost.

A přece člověk na tuto úroveň klesá. A přece můžeme vidět v létě plné ulice takových hrdě a pyšně se nesoucích figurín, jejichž očividným, nebo možná jen podvědomým záměrem je upoutat jiných svým zevnějškem. No a samozřejmě to se jim i daří, protože existuje až příliš mnoho lidí, kteří to dokáží ocenit. A nikoho z nich vůbec netrápí tragika duševní prázdnoty a ubohosti, která se za tím skrývá.

Neboť jakákoliv snaha lidí upoutávat jiných svým zevnějškem a svým tělem je jasným příznakem prázdnoty vnitra. Protože ten, kdo nevlastni hodnoty ve svém nitru, ten je to podvědomě nucen kompenzovat hodnotami vnějšku a povrchu. A proto všude tam, kde je vidět snahu upoutat takovýmto způsobem, všude tam vládne vždy zpravidla určitá míra větší, nebo menší vnitřní prázdnoty. Neboť člověk, pevně ukotven v pravých, hlubokých a skutečných hodnotách nemá potřebu a ani snahu upoutávat jiných hodnotami vnějšího charakteru. Jednoduše si nemá potřebu nic navenek dokazovat.

A tento problém, problém hluboké vnitřní prázdnoty, kterou se snažíme podvědomě kompenzovat leskem vnějšku a pouze čistě vnější fasádou, bez opory skutečných vnitřních hodnot, tento problém je problémem celé naší civilizace. I ona je dutá a prázdná. Je nenaplněná pravými hodnotami a proto nutně pociťuje potřebu oslnit a ohromit vnějším leskem. Ním chce zastřít svůj vnitřní handicap.

A právě z tohoto důvodu někdo vystavuje v létě na odiv své tělo, jiný se pyšní svým autem, další svým novým mobilem nebo tabletem, další zase svou atraktivní dovolenou, svým značkovým oblečením, botami, kabelkou, hodinkami za tisíce korun, a tak dále, a tak dále.

Honosným, nádherně vyzdobeným, ale úplně prázdným a dutým džbánem je tato civilizace se všemi jejími povrchními a mělkými hodnotami, pyšně vystavovanými na odiv.

Plnými prázdných a dutých, ale pyšně a sebevědomě se nesoucích figurín jsou také města, ponořené do letních veder. Tyto figuríny jsou živými obrazy celé naší civilizace, zaměřené pouze na to povrchní a vnější. Civilizace hodnotově vyprahlé, vnitřně prázdné a duté. Civilizace, která se podvědomě snaží zastřít svým vnějším leskem vlastní vnitřní prázdnotu. Civilizace, která se sklání před pseudohodnotami, jako mít co nejvíce, něco znamenat, něco si dovolit a něco si užít. Civilizace, která pohrdá skutečnými a pravými hodnotami, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost. A čím je naše civilizace vnitřně prázdnější, tím intenzivněji usiluje oslnit navenek.

Mnohým dutým a prázdným figurínám dneška, jakož i mnohým těm, kteří se dali ve své povrchnosti strhnout jejich příkladem, aniž by hlouběji uvažovali, mnohým takovým lidem se budou jevit skutečné a pravé hodnoty, jako je čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost příliš zastaralými a málo atraktivními. Jednoduše nehodnými následování, protože jim chybí nablýskaný les povrchu.

Pokud se však lidé nezastaví, nepopřemýšlejí a nechají se slepě vést tímto všeobecně zažitým, zhoubným trendem, promarní celý svůj život štvaním se za něčím, co nemá vůbec žádnou hodnotu, jen se to na hodnotné hraje. Pouze to hodnoty předstírá.

Jak dlouho je však možné žít v sebeklamu? Jak dlouho je možné si namlouvat a dát si namlouvat, že je hodnotou to, co ve skutečnosti žádnou hodnotu nepředstavuje?

Prožívání štěstí, které si sami pro sebe a pro své nejbližší tak velmi přejeme je totiž spojeno pouze s uznáváním a žitím skutečných hodnot. Pravé štěstí je odměnou a ovocem našeho úsilí o spravedlnost, čest, lidskost, ohleduplnost, skromnost, jednoduchost a duchovnost. Kdo se o tyto hodnoty nesnaží, ten nemůže nikdy dospět k skutečnému štěstí, harmonii a vnitřnímu míru. Ten zůstane navždy prázdný, nenaplněný a nešťastný, i kdyby snad vlastnil mnohé z toho, co se zdá být velkým a hodnotným v očích lidí tohoto světa.

Velká spravedlnost totiž spočívá v tom, že ke skutečnému štěstí může dospět pouze spravedlivý! Jinými slovy řečeno, pouze ten, kdo naplní svůj život pravými hodnotami.

Ti, kteří těmito hodnotami opovrhují a ženou se pouze za vnějším leskem dostanou svou odměnu a najdou své zadostiučinění pouze v tom vnějším a povrchním. Takový lidé mohou najít sebeuspokojení, ale nikdy ne pravé štěstí. To zůstane od nich navždy vzdálené. To je totiž neoddělitelně spojeno pouze se skutečnými a pravými hodnotami.

Takto neměnitelné je to vtlačené do chodu spravedlivých zákonů univerza. Pouze pravé hodnoty přinášejí štěstí, avšak hodnoty nepravé pouze úspěch, zadostiučinění, nebo pýchu. Ale pravé štěstí nikdy! V tomto směru bude muset zůstat vnitřek takových lidí navždy nenaplněn. Nenaplněn, dokud u nich nenastane obrat k pravým hodnotám. V tomto spočívá spravedlnost, kterou nelze nijak obejít, ani oklamat.

Každý z nás má právo svobodné volby a proto si může vybrat cestu, po které chce ve svém životě kráčet. Buď to bude cesta pravých hodnot, po které dospěje ke štěstí, nebo to bude cesta hodnot nepravých, mělkých a prázdných, prostřednictvím nichž však skutečného štěstí nikdy nedosáhne. A proto, v souladu s Vyšší Spravedlností, musí zůstat takový člověk vnitřně nenaplněným a prázdným, kdyby byť celý svět získal.

PS. Tento text vznikl ze soucitu k lidem, kteří si myslí, že mají velmi mnoho a jsou na to i patřičně hrdí. Avšak ve skutečnosti nemají vůbec nic a jsou až bolestným způsobem potřebnými pomoci. Potřebnými pomoci, spočívající v rozpoznání osudového hodnotového omylu, ve kterém tak slepě žijí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 10. 08. 2015, 16:41:25 | více příspěvků | napsat uživateli

Vyšší spravedlnost a spravedlnost světská jsou rozdílné

Jsou žel vinou lidí rozdílné, ale nakonec přece jen zvítězí spravedlnost vyšší. Ve světské spravedlnosti je totiž mnoho takového, co postrádá citlivost a elementární lidskost, i když tomu není možné z formálního hlediska absolutně nic vytknout, protože všechno přesně odpovídá liteře zákona. O této smutné rozdílnosti a jejích důsledcích říká i následující příběh jedné paní:

Stalo se to před devíti lety. Jedna matka se pokusila zabít své desetidenní dítě a dostala podmínku. Sociální kurátorka chtěla později holčička kontaktovat se svojí "mámou", ale ona neprojevila ani nejmenší zájem.

Zanedlouho dopadl na holčičku další úder a to, nevěřili byste, od exekutora. Když jsem si totiž těžko zraněné holčičku vzala do péče, protože její rodina ji nechtěla, snažila jsem se jí dát všechnu lásku, kterou jsem měla. V loňském roce měla 8 let a tak jsme se rozhodli, že založíme účet, dětské konto, kde si bude spořit a bude se učit hospodařit. Měla svou kartu a cítila se velmi důležitě, když si penízky z prasátka vkládala na účet.

Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme vyšli na vánoční nákupy a holčička si chtěla našetřené penízky vybrat a udělat radost sobě a dětem z SOS vesničky, s nimiž se seznámila a velmi si je oblíbila? Na kontě nebylo nic!

Já jsem se tvářila klidně, protože jsem čekala nějakou chybu v bance. To, co mi oznámili, to bych nečekala ani v nejhorším snu. Osmiletá dívka má na svém účtu exekuci za to, že neuhradila roční poplatek za komunální odpad. Bylo to v době, kdy jsem ji ještě neměla oficiálně svěřenou do péče a když měla trvalé bydliště u matky, které byla později soudně odebrána.

Přiznám se, že jsem stála a nevěděla, co té malé říct. Její oči se na mě dívali podobně, jako když jsem si ji dovezla domů z nemocnice. A já jsem byla bezmocná. Bezmocná a chtělo se mi brečet, ale musela jsem se usmívat, abych jí neublížila ještě více.

Po zjištění okolností musím konstatovat, že existují lidé, kteří se neštítí ničeho. Ani svým způsobem okrást osmileté děvče, které si šetřilo, abychom si mohli udělat krásné Vánoce.

Bezmocnost je snad to nejhorší, co může člověka potkat. Snažila jsem se situaci vyřešit půjčkou, kterou mi jako pěstounovi nedali a stále hledám slova, jak malé vysvětlit, že jí sebrali její penízky proto, že listy s upozorněním na dluh chodili k matce, která jí nejen že tak velmi ublížila, ale ani nám nebyla schopná písemnosti předat.

Pokud tedy někdo mluví o spravedlnosti, mohl by mi poradit, co mám tomuto dítěti říct? Já totiž vůbec nevím.

Odpověď je následující: Kromě spravedlnosti lidské existuje i Spravedlnost vyšší. Spravedlnost, která přesahuje standardní vnímání průměrného člověka, omezené pouze jeho úzce materialistickým pohledem na svět. A právě pro tuto omezenost vnímání se lidé nerozpakují jednat ve vztahu k jiným nečestně, nespravedlivě, nelidsky a necitlivě tak, jak popisujete.

Nicméně zdánlivá pozemská beztrestnost je iluzorní a vzniká z přesvědčení, že když je to zde na zemi jakože v pořádku, pak už nebudeme nikým jiným a nikde jinde bráni za naše jednání na odpovědnost. Že se nám to všechno prostě propeče.

Takové myšlení a z něj vyplývající jednání je ale hlubokým a zásadním omylem! Existuje totiž již zmíněná, vyšší Spravedlnost, přesahující hranice vnímání obyčejného člověka, která každému z lidí neomylně a nekompromisně přináší takovou žeň, jaká byla jeho setba. Jaká byla setba jeho slov a činů, ale dokonce i setba jeho citů a myšlenek. To tedy znamená, že na základě univerzálního Zákona zpětného účinku každý z nás jednou stoprocentně sklidí to, co zaséval. Ať už to bylo dobré, nebo špatné.

A nezbytnosti této žně neunikneme dokonce ani vlastní smrtí. A právě v tomto spočívá podstata celého problému, protože pro běžného člověka smrtí všechno končí. Obrovské však bude překvapení milionů lidí když zjistí, že smrtí nic nekončí a že účinky velké, železné a nekompromisní Spravedlnosti je budou zasahovat i po fyzické smrti. A to přesně v duchu Zákona: Co kdo zasel, to bude muset i nevyhnutelně sklízet.

Kdo sel dobro a byl čestný, ušlechtilý, spravedlivý a lidský, ten sklidí dobro a štěstí.

Kdo však sel zlo a byl nečestný, nespravedlivý, bez citu a bez lidskosti, ten sklidí zlo a utrpení.

Tento svět je plný nelidskosti, nečestnosti, bezohlednosti a zla. Je však třeba vědět, že nikdo z takto jednajících neunikne účinkům vyšší Spravedlnosti, před kterou ho neochrání ani peníze, ani majetky, ani moc, ani jeho úřad, ani jeho postavení, ba ani jeho falešná bezúhonnost z hlediska pozemského zákonodárství. Proto se už nyní třes každý, kdo konáš zlo a dopouštíš nespravedlnosti!

Jako však tyto skutečnosti vysvětlit malému dítěti, které se možná trochu předčasně setkalo s bezohledností světa? Vhodné vysvětlení najdeme v pohádkách. Ne v těch současných, ale v těch starších, které se dětskému posluchači vždy snažili vhodnou formou ukázat, že vítězství zla a nečestnosti bývá pouze dočasné a že dobro nakonec přece jen zlo zdolá. V každé dobré pohádce je tomu přesně takto.

A přesně takto je tomu i v celkovém kontextu našeho bytí, které přesahuje náš současný pozemský život. Naši předkové o tom věděli a snažili se své poznání vštěpovat již nejmladší generaci právě formou pohádek.

Poselství pohádek je tedy následující: Zlo na zemi existuje a může ve vztazích mezi lidmi slavit i dočasné úspěchy. Může nejednou i velmi efektivně znepříjemňovat život mnohým dobrým. Nicméně nakonec bude přece jen zlo potrestáno a dobro odměněno. A právě proto se vyplatí být dobrým a v dobře setrvat. A to i přes všechnu dočasnou nespravedlnost.

Na vlajce prezidenta české republiky můžeme například číst slova: Pravda zvítězí. V dnešní době nečestnosti, v níž vítězí všechno možné jen ne pravda se tato slova mohou také na první pohled zdát jako něco, co k nám přichází z říše pohádek. Ono to však není žádná pohádka, ale skutečnost, vnímána z vyššího pohledu a z hlediska širších souvislosti. Proto se opravdu vyplatí být dobrým a spravedlivým, bez ohledu na to, jaké dnes zlo dosahuje velké úspěchy. Neboť z hlediska vyššího pohledu na skutečnost nese již nyní na svém čele pečeť smrti a zničení každý, kdo holduje zlu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

imetcon

imetcon | 3. 08. 2015, 19:07:37 | více příspěvků | napsat uživateli

> othon
>>Proč mnozí nedokáží vnímat duchovno? Z velmi jednoduchého důvodu. Snaží se ho totiž >>pochopit svým rozumem. Nicméně rozum není cestou k pochopení věcí ducha.

No tak jistě, když je to blbost, nemůže to jít pochopit rozumem, to dá rozum !2!

othon

othon | 3. 08. 2015, 17:04:27 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč mnozí nedokáží vnímat duchovno?


Z velmi jednoduchého důvodu. Snaží se ho totiž pochopit svým rozumem. Nicméně rozum není cestou k pochopení věcí ducha. Rozum je schopen chápat pouze věci čistě hmotného charakteru. K pochopení duchovnosti musíme v sobě aktivovat jinou, vyšší složku naší osobnosti, která je schopna chápat skutečnosti nad hranicí hmotného.

Duchovno a jeho Zákony jsou totiž určitou nástavbou stávajících hmotných a přírodních zákonů. Fungování přírodních zákonů je poznatelné logikou rozumu. Ale na všechno, co přesahuje hmotnost, prostor a čas už jeho logika nestačí. Tady už musí převzít štafetu logika ducha, reprezentovaná citem, která nám umožní porozumět vyšším, nejhrubší hmotnost přesahujícím, duchovním Zákonům.

V podstatě ale jde vždy stále o tytéž Zákony, avšak trochu jinak se projevující v nejhrubší hmotnosti a trochu jinak v oblastech nad ní.

Vezměme si například fyzikální zákon akce a reakce: každá akce přináší odpovídající reakci. Tento základní fyzikální zákon funguje v hmotném světě zcela prokazatelně a učí se o něm i na školách.

Avšak tento jistý zákon funguje i ve sférách nad nejhrubší hmotou. Je jen mírně modifikovaný do podoby Zákona zpětného účinku, který můžeme vyjádřit následovně: Každá akce přináší odpovídající reakci, čili co si kdo zaseje svým cítěním, myšlením, řečí a jednáním, to určitě nakonec i sklidí.

No a právě na této hranici nastávají rozhodující problémy. Rozumoví lidé, kteří uznávají fyzikální zákon akce a reakce už totiž nedokážou přijmout, pochopit a akceptovat fungování Zákona zpětného účinku, činného v jemnějších úrovních nad nejhrubší hmotností, jehož účinky se vztahují na jejich vlastní cítění, myšlení, řeč a jednání. Nechápou to proto, že prostě nejsou schopni překročit vlastní rozumové omezení a logiku rozumu vystřídat logikou ducha.

Každý člověk však má v sobě rozvinout obě základní složky své osobnosti, pokud se chce stát člověkem plnohodnotným. To znamená, že ne jen logiku rozumu, jejíž sídlo se nachází v mozku, ale i logiku ducha. Logiku ducha, kterého má každý z nás a který pochází z oblastí na touto hmotností. No a rozvinutí logiky ducha spočívá v plném rozvinutí a respektování svých citových podnětů, které jsou projevem a řečí našeho ducha.

Uveďme si třeba na ilustraci příklad rozumového člověka, který v souvislosti se situováním duchovního rozměru bytí směrem "nahoru" klade uštěpačnou otázku: A kde je vlastně to vaše "nahoře" a kde "dole", když jsme v Austrálii?

Jde o typickou otázku rozumového člověka, vnitřně omezeného hmotnými kategoriemi prostoru a času. Člověka, který z tohoto důvodu zůstává stát před neřešitelným rozumovým dilematem a proto si dělá posměch z toho, čemu nerozumí.

Avšak pojmy "nahoru" a "dolů" byly v tomto případě použity v duchovním slova smyslu. Ale v duchovním smyslu, neomezeném kategoriemi prostoru a času není žádného nepochopení a žádných problémů. Našim citem jsme to schopni pochopit úplně přesně!

Ať jsme už totiž leckde na zemi, ono "nahoře" je pouze jedním, jediným směrem - směrem ke Světlu, dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti. A ono "dolů" směrem k hmotnosti této země. Směrem k hmotě a uctívání hmoty, ke které zůstáváme navždy připoutáni svým rozumem a jejíž hranice nebudeme nikdy schopni překročit právě pro své připoutání se na rozum.

Z tohoto důvodu se lidé podobají pozemským červům, plížícím se neustále v bahně země, namísto toho, aby se na křídlech ducha, na křídlech citu vznesli k výšinám. K výšinám vlastní lidské velikosti, překonávající všechnu, člověka nedůstojnou, hmotnou omezenost.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 27. 07. 2015, 18:04:24 | více příspěvků | napsat uživateli

Tři stupně vnímání reality

První stupeň je stupněm konzumním a povrchním. Jde o stupeň vnímání pouze toho, co je na povrchu. Pouze vnějšku. Podle tohoto druhu lidí, kterých je žel většina, je pravdou pouze to, co je reálné a viditelné. Také pouze to, o čem se píše v novinách a mluví v televizi. Prostě to, co se prezentuje jako všeobecně uznávané veřejné mínění.

Lidé tohoto typu zvyknou často říkat: „Takhle to přece ve světě chodí.“ No a tomu, jak to ve světě chodí se snaží dokonale přizpůsobit. Své co nejdokonalejší a nejefektivnější přizpůsobení se obecnému trendu nazývají šikovností.

Šikovným přece patří svět! Šikovní v životě něco dokázali. Šikovným patří sláva, moc, peníze, úspěch, majetky a postavení. Šikovní a úspěšní tohoto světa se však v převážné míře velmi nezatěžují nějakými přehnanými morálními, nebo etickými kritérii, protože podobné zásady se vymykají jejich povrchnímu a materiálnímu stupni vnímání reality. Neboť podle jejich kritérií je přece rozhodující jen to, co je vidět. Pouze to se počítá. Není tedy vůbec rozhodující, jakým způsobem toho člověk dosáhl a co se za tím ve skutečnosti všechno skrývá.

Jde tedy o lidi oslepeny vnějškem. O lidi slepých vůči čemukoliv jinému. Jsou neschopnými něco jiného vnímat a proto je lze považovat za omezených. Za striktně omezených povrchem! Proto jim dokonale vyhovuje všechno povrchní. Povrchní knihy, povrchní filmy, povrchní časopisy, povrchní informace, povrchní zájmy a povrchní způsob života. Tito lidé jsou v podstatě jako stádo, ve kterém jde každá ovce tam, kam jdou všechny. A protože je jich hodně myslí si, že na jejich straně je i pravda. Nazvali to právem většiny.

Druhý stupeň vnímání reality lze velmi jednoduše vydedukovat z prvního. Jde totiž o stupeň, nebo lépe řečeno o schopnost vnímat věci i pod povrchem. Jde o schopnost uvažovat o věcech samostatněji a nepřijímat vše jen proto, neboť tak říkají v televizi a v rozhlase, neboť tak píší v novinách a právě takto to prezentují různé, společensky uznávané autority. Nebo proto, že tímto způsobem žije většina.

Tito lidé začínají tušit a začínají si být vědomými toho, že svým nutkáním dívat se na věci trochu hlubším způsobem vybočují z řady. Nejširší masy totiž tuto potřebu nemají.

V každém národě se vždy nachází určité procento lidí druhého stupně vnímání reality. Třeba na základě hodnocení sledovanosti televizí se jim zvykne říkat menšinový divák. Jde o diváka, který neupřednostňuje většinově povrchní a mělce konzumní způsob nazírání na život, ale upřednostňuje programy hlubšího, intelektuálního, nebo filozofického charakteru. Jde o člověka, kterého můžeme nazvat člověkem přemýšlivým a uvažujícím v protikladu s prvním stupněm vnímání reality, kteří tvoří lidé nemyslící a neuvažující. Čili tací, kterým dělá samostatné uvažování značné problémy, protože jsou na to příliš pohodlnými a dokonale jim vyhovuje všeobecně rozšířená povrchnost myšlení.

Druhý stupeň se tedy vyznačuje schopností vnímání a zaujímání se o to, co není jen na povrchu, ale i pod povrchem a co se tedy přibližuje ke skutečnému jádru a podstatě věcí. Takové vnímání reality je v dnešní době doslova dobrodružstvím, protože mnoho věcí, nebo téměř všechny jsou ve skutečnosti úplně jiné, jak se jeví na povrchu. Neboť skutečným účelem onoho vnějšího a povrchního bývá mnohdy jen dobře zamaskovat to, co se skrývá pod povrchem. To, jaká je skutečnost. Viz třeba dění v politice, kde se něco zcela jiného prezentuje navenek, než se ve skutečnosti myslí a koná. Tímto způsobem vodí politici za nos masy, čili lidí prvního stupně vnímání reality, kteří jsou schopni vidět pouze to vnější a proto se dají snadno oklamat a manipulovat.

Pokud bychom měli vzájemně porovnat zmiňované dva stupně vnímání reality, ten první lze vnímat jako slepotu, zatímco ten druhý jako začínající schopnost reálného a skutečného vidění. Je však smutné, že svět je zaplaven masami slepých. Že svět je raněn slepotou. Že je to svět, ve kterém slepí vedou slepé a proto všichni padají, narážejí, vzájemně se zraňují a nakonec společně spadnou do propasti.

Pokud ale pouze určité procento lidí z celkové populace je možné zařadit do druhého stupně vnímání reality, tak žel ještě mnohem méně je takových, kteří se dopracovali až ke stupni třetímu.

Třetí stupeň je totiž stupněm aktivního formování reality. Stupněm aktivního formování života kolem nás správným způsobem.

Správným způsobem! To třeba zvlášť zdůraznit. Neboť již při prvním stupni vnímání reality ji člověk nejen takovýmto způsobem vnímá, ale i formuje. Nicméně formuje ji nesprávně, protože ji nesprávně vnímá! Formuje ji v duchu svého nesprávného a omezeného přístupu k životu. Formuje ji sobě vlastním, povrchním způsobem, na což ostatně on sám nutně doplácí.

Podívejme se třeba například na bulvární tisk, stojící na mělkých, nenáročných a povrchních informacích. Tyto informace, vytvářené redakcemi bulvárních médií, ovlivňují široké masy obyvatelstva ve smyslu jejich obsahu. A to k povrchnosti, plytkosti a duševní nenáročnosti, ba až ubohosti. Masy čtenářů jsou podporovány ve svém povrchním přístupu k životu. Jsou v něm neustále utvrzovány a k němu směrovány.

Nicméně každý novinář, který lidi podobným způsobem ohlupuje, musí nad obsahem a formou svých článků sám neustále uvažovat, čímž se nakonec i on stává stejným.

Zmíněný příklad je ukázkou toho, jak naše nesprávné vnímání světa formuje okolní realitu nesprávným způsobem, což zase ve svých nezbytných zpětných účincích musí negativně ovlivňovat každého, kdo podobným způsobem jedná.

Člověk druhého stupně vnímání reality je tedy schopen tyto věci přehlédnout. Vidí a vnímá lež a faleš, záměrně, nebo nevědomě skrývanou pod povrchem. To je jistě pozitivní, ale nestačí to!

Ambicí člověka třetího stupně vnímání skutečnosti je realitu změnit. Neboť nestačí faleš a lhaní, nebo povrchnost a plytkost pouze vidět a vnímat, ale je třeba se jich pokusit změnit. Třeba se je pokusit přetvořit správným způsobem! Přetvořit v duchu správných hodnot! Nežít tedy v duchu "hodnot" mělkých a povrchních, jak se to děje dnes, ale v duchu hodnot pravých a hlubokých, jak tomu být opravdu má.

Člověk třetího stupně vnímání reality tedy svůj světonázor, svůj pohled na život, svou životní filozofii a všechno své snažení staví na hodnotách pravých, skutečných a nadčasových. A sice na spravedlnosti, cti, lidskosti, ohleduplnosti a konání dobra. Jednoduše na hodnotách, schopných nasměrovat lidské bytí na cestu štěstí a harmonie. Tyto hodnoty totiž představují skutečný, pravý a nejhlubší rozměr reality. Představující podstatu a jádro reality samotné! Neboť právě na hodnotách dobra, spravedlnosti a ušlechtilosti stojí celé univerzum. Jde totiž o hodnoty, pocházející ze Zdroje, ze kterého univerzum vzniklo a kterým je neustále udržované.

Podstatou třetího stupně vnímání reality je tedy schopnost vnímat a vyciťovat Zdroj, z něhož realita vznikla a snažit se hmotnou realitu formovat v duchu vznešených hodnot, které z onoho Zdroje pocházejí. Člověk jednající uvedeným způsobem postaví celé své myšlení, cítění a jednání na pravých hodnotách a snaží se podle nich žít. Snaží se v souladu s nimi formovat úplně všechno, s čím přichází do styku.

Kéž by bylo podobných lidi co nejvíce! Pak by byla i naše každodenní realita úplně jiná!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 20. 07. 2015, 18:12:27 | více příspěvků | napsat uživateli

Život jako ve špatné telenovele

Určitě jste někdy alespoň letmo shlédli pár dílů oněch nekonečných telenovel, ve kterých se neustále a dokola řeší ty nejbanálnější problémy. Hlavní postavy se s velkou vervou vkládají do svých radostí, obav, starostí, lásek, sporů, intrik, úkladů, úspěchů, plánů a mnohého jiného. Je to kolotoč, točící se stále dokola.

Diváci, kteří jsou na sledování telenovel závislí si nechtějí nechat ujít ani jen jediný díl, avšak nezaujatý pozorovatel snadno zjistí, že v podstatě o nic nepřichází, i kdyby mu uniklo byť i několik desítek dílů.

Avšak i přes mnohé, co se dá telenovelám vytknout mají přece jen jeden klad. Klad, spočívající v nastavení zrcadla banalitě života většiny lidí, naplno ponořených do svých každodenních radostí a starostí. Ponořených do nich tak, že jejich duševní pohled a celé jejich životní snažení jsou zaměřeny pouze tímto jediným směrem.

Naplno jich to pohlcuje a paradoxně, čím více se svými problémy zabývají, tím více problémů a starostí před nimi vyvstává. Čím více věcí řeší, tím víc se jim ukazuje věcí, které řešení potřebují. A právě omezené soustředění duševního pohledu lidí tímto jediným směrem bylo v telenovelách dovedeno až do absurdnosti a směšné malichernosti, nastavující zrcadlo nedůstojnosti života mnoha. Nedůstojnosti života, uvízlého do pasti vlastních problémů a radostí jako do kolotoče, točícího se neustále dokola a pomalu likvidujícího lidskou osobnost až k hranici trapnosti a ubohosti. Až sem totiž dospěje časem člověk, jehož vnitřní pohled je neustále upřený pouze na sebe samého, aniž by se někdy dokázal duševně odpoutat a nasměrovat svou pozornost kamsi jinam.

A sice směrem vzhůru! Směrem k výšinám! Každý člověk by totiž měl být schopen zaměřovat svůj pohled a své nadšení tímto směrem se stejnou vervou a se stejným zaujetím, s jakým je zaměřen na sebe sama a své vlastní problémy.

Protože to však neděláme, zůstáváme uvězněni v malichernosti a v bezvýchodnosti neúspěšného hledání konečných řešení svých problémů. Neboť paradoxně, tato řešení můžeme najít pouze tehdy, pokud se dokážeme duševně odpoutat a zaměřit svou pozornost vzhůru. Až tím totiž vzniká potřebný nadhled, jehož prostřednictvím jsme schopni spatřit všechny své problémy, ba celý svůj život v úplně jiném světle. Nejednou je pak vidíme v celé jejich malichernosti, která ani nezasluhuje naši pozornost.

Neboť paradoxně platí, že mnohé problémy jsou neřešitelné právě proto, že se jich až příliš křečovitým způsobem snažíme řešit. Jejich skutečné řešení spočívá v odpoutání se od nich a v přenesení našeho duševního pohledu směrem vzhůru.

Ale o jakém pohledu vzhůru je to tady vlastně řeč? Kam má člověk pozvednout svůj zrak od kolotoče každodenních problémů? Kam ho má nasměrovat?

Odpověď je jednoduchá a jednoznačná. Skrývá se v prvním přikázání, které nám jasně ukazuje, kam máme zvedat svůj pohled a směrovat svou pozornost. Ukazuje nám, co máme ve skutečnosti považovat za nejdůležitější. Toto přikázání zní: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.

Jinými slovy řečeno: Člověče, nauč se zvedat svůj zrak k Nejvyššímu a usiluj poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. S pohledem upřeným k výšinám se snaž žít podle Vůle Stvořitele a jednat podle jeho Zákonů. Pokud takto učiníš, vzdálí se od tebe všechny problémy a ty budeš šťastný.

Ježíš to řekl trochu jinak: Miluj svého Pána, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.

Nebo mnohem radikálněji: Kdo mě nemiluje více, než svého bratra, sestru, manželku, matku, nebo děti, ten mě není hoden.

To jinými slovy znamená, že ten, kdo nepostaví hodnoty Boží, a sice poznání jeho Vůle a jeho Zákonů na nejvyšší příčku vlastního hodnotového systému a neustále k nim nevzhlíží, ten se stává nehodným dobra, proudícího z Výšin. Takového člověka bude proto každé trvalé štěstí obcházet a on navždy uvízne ve svých neustále se opakujících problémech.

Toto je tedy onen pohled, ke kterému má směřovat náš zrak. Nemá být neustále upřen pouze na nás samotných a na naše problémy, nemáme o nich donekonečna hloubat a jimi se zabývat, i když i tomu třeba dopřát patřičného prostoru.

My však musíme mít před vnitřním zrakem především ty nejvyšší a nejvznešenější ideály, to jest snahu kráčet ke Světlu a přibližovat se žitím vlastního života Vůli Nejvyššího a jeho Zákonům.

Máme v tom být jako děti, které s učí chodit a které při tom možná i stokrát spadnou. Avšak vždy vstanou a znovu a znovu kráčejí vpřed. Zbytečně nesklouzávají k nikdy nekončícím, vnitřním analýzám, ale s pohledem upřeným k vysokému cíli vždy po každém pádu a neúspěchu vstanou a pokračují vpřed. Vpřed a vzhůru!

Vše je prosté a jednoduché. Pokud dokážeme zaměřit celé své životní snažení směrem ke Světlu, naše cesta nám bude až zázračně urovnávána. Urovnána ve všem! Ať už v práci, v našich hmotných poměrech, nebo v společenských, rodinných, nebo nejužších, partnerských vztazích, protože velikost a vznešenost cíle, za nímž kráčíme, odpovídajícím způsobem formuje, harmonizuje a zušlechťuje celý náš život. Neboť jedině v směřování ke Světlu a k výšinám je skryta pravá cesta našeho osobního, hmotného i duchovního vzestupu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 13. 07. 2015, 08:46:30 | více příspěvků | napsat uživateli

To, co platilo za Buddhových časů neplatí už dnes. Duchovní vývoj má totiž neustálou vzestupnou tendenci. A proto se v současnosti od člověka, jako od vědomé bytosti očekává plně vědomé poznání cesty, po které má ve stvoření proputovat.

Člověk dneška má a může objektivně poznat stvoření v takové míře, aby jím mohl bezpečně kráčet až k cíli svého duchovního vývoje - do duchovní říše.

Vždyť nakonec naléhavá touha po tom, jak se věci opravdu mají není v lidech náhodně. Člověk se má ptát, má hledat a má toužit po odpovědích. A pokud v tom neustane, nakonec své odpovědi i najde.

radegast321

radegast321 | 30. 06. 2015, 17:04:01 | více příspěvků | napsat uživateli

"Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu a podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem."

othon

othon | 30. 06. 2015, 16:22:15 | více příspěvků | napsat uživateli

Cesta k Pravdě

Existuje množství názorů, náboženství, duchovních proudů a filozofických směrů, které vykazují větší, nebo menší procento pravdy.

Vezměme si jako příklad třeba nějaký duchovní směr, jehož nauka obsahuje 95 procent pravdy a 5 procent nepravdy. Uvedené, byť malé procento nepravdy však nutně kalí a znehodnocuje celou nauku a proto duchovně hledající, kteří kráčejí touto cestou nedospějí nikdy k čisté, ničím nezkalené Pravdě, po níž jejich duch bytostně touží.

Můžeme si to také připodobnit k nádobě s křišťálovou vodou, do které někdo ukápl pouze nepatrnou, malilinkou kapičku jedu! Pokud se žíznivý z této vody napije, všem nám je jasné, že to na něj nemůže mít blahodárný účinek. Pokud snad i hned nezemře, jistě mu bude velmi špatně. Ona kapka jedu, čili v našem případě určitá míra nepravdy v duchovní nauce mu může způsobit větší nebo menší duchovní problémy, či dokonce až duchovní smrt. A právě z tohoto vážného důvodu Kristus kdysi řekl, že pouze Pravda samotná nás může vysvobodit.

Jednoduše řečeno, každý ze současných duchovních směrů a každé ze současných náboženství má v sobě jistou míru falešného a nesprávného. Jistou míru lidských nánosů a názorů, které zabraňují přímé cestě ke Světlu.

Člověka a celé lidstvo však může zachránit a ukázat mu správný směr, kterým má životem kráčet pouze Pravda. Pravda úplná, čistá a ničím nezkalená.

Lidského ducha může občerstvit pouze čistá, průzračná a křišťálová voda bez jakýchkoliv příměsí, kterou jest Pravda samotná. V ní je síla, uzdravení, osvobození, štěstí i spása. To je i důvod, proč musel kdysi přijít na zem Ježíš, protože bez čisté Pravdy, kterou tehdy přinášel, by lidé museli duchovně zahynout.

Avšak Ježíš v době před 2000 lety viděl a vnímal značnou vnitřní nezralost lidstva, které nebylo schopno přijmout Pravdu plným způsobem. Proto jim dal jen to nejnutnější, co mohli pochopit a co je mělo posunout v jejich dalším duchovním úsilí.

Nicméně zprostředkování oné čisté a nezkalené, úplné Pravdy v celé její všeobsáhlosti, pro kterou ještě tehdy vnitřně nedorostly jim zaslíbil následujícími slovy: Ještě mnoho bych vám měl říct, ale teď byste to nepochopili. Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy.

Aby tedy byla lidem ukázána jediná, pravá cesta k Světlu musela jim být darována čistá Pravda, zbavená všech polopravd.

A tato Pravda na zemi skutečně existuje! Vskutku byla lidem darována, protože Světlo plní své závazky. A ten, kdo se bude smět napít z této čiré a živé vody, tomu se otevřou oči a začne ostře vnímat všechno to nesprávné a zavádějící, co obsahují náboženství, duchovní směry i lidské názory a postoje.

Nenechme se proto svazovat tím, co nás otravuje a zatěžuje. Hledejme pravou cestu. Cestu k Pravdě. K Pravdě čisté a nezkalené. K Pravdě osvěžující a oživující.

Kéž by ji našli všichni lidé a mohli z ní čerpat, protože to, co je zakalené různými polopravdami a omyly nemůže dát nikdy pravé posílení jejich duchu, který hyne žízní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Fantomas007

Fantomas007 | 26. 06. 2015, 17:53:44 | více příspěvků | napsat uživateli

Prace v Zahraničí můj svět !191! ostatní mi je fuk !1354!!1107!!811!

gwartass

gwartass | 26. 06. 2015, 03:14:00 | více příspěvků | napsat uživateli

Moj svet je vidiek!

othon

othon | 25. 06. 2015, 17:19:05 | více příspěvků | napsat uživateli

Co chybí sexuální výchově?

Co podstatného chybí současné koncepci sexuální výchovy? Proč tak pobuřuje určité skupiny obyvatelstva? A nejen u nás, ale i na západě? Proč i na tak pokrokovém západě projevují někteří rodiče ostrý nesouhlas a svým odmítáním účasti dětí na vyučování se nejednou dobrovolně vystavují státní perzekuci? Ve vyhrocené podobě dokonce až vězení?

Už jen při zběžném pohledu na pár obrázků, nacházejících se v učebnicích sexuální výchovy třeba v norských, nebo německých školách začínáme odpověď tušit.

Odpor se zvedá proto, že lidé, kteří nejsou dosud zcela otupělí morálním úpadkem společnosti jasně vnímají, že v dětech jsou prostřednictvím současného pojetí sexuální výchovy cíleně prolamované a destruované všechny hranice zdravého studu. Že je v nich prostřednictvím vulgárně exaktní racionality potlačován stud, který v souvislosti s těmi nejintimnějšími věcmi přirozeným způsobem pociťuje každá normální lidská bytost.

Všechny sexuální aktivity, ba dokonce i ty méně standardní mají být považovány za zcela normální a rovnocenné. Moderní a vzdělaný člověk má o nich vědět a nemá mu dělat žádný problém otevřeně o nich hovořit tak, jak se mluví o těch nejpřirozenějších lidských potřebách, jako je jídlo, odpočinek, zájmy a podobně.

Jistěže je třeba, aby byl mladý a dospívající člověk informován i v této oblasti, avšak rozhodující roli zde má sehrát správná míra mezi potřebou informovat a zdravým přirozeným studem, který pociťuje každý normální člověk, když se začne mluvit o intimních věcech. Mezi těmito dvěma polohami, a zvláště ve vztahu k dětem a dospívajícím, musí existovat citlivá rovnováha. Rovnováha mezi respektováním přirozeného studu a nutností informovat.

No a právě v nerovnováze těchto dvou aspektů spočívá velká část celého problému, protože onou potřebou informovat je v mladých lidech vulgárně racionalistickým způsobem doslova převálcované jejich přirozené pociťování studu. Je potřené jako něco prožitého a v dnešní moderní době už zastaralého.

Nicméně právě toto je jedním z největších zločinů, který je v současnosti páchán na dětech a mladých lidech. Je to zločin, spočívající v destrukci studu, který naopak má být respektován, kultivován a podporován, jako jedna ze základních složek harmonicky rozvinuté a morálně pevně stojící osobnosti.

Žel, současné vnímání studu je typickým odrazem hodnotového systému dnešní konzumní společnosti ateistického a materialistického charakteru. Vrcholným ideálem tohoto systému je totiž užívání si. Vše životní úsilí takovýmto způsobem smýšlejících a jednajících lidí se upíná především k získávání finančních prostředků, jejichž dostatkem si může člověk zajistit tu nejširší škálu možností, jak si co nejlépe a po všech stránkách užít svého života.

Za účelem užívání si získává většina lidí nutné finanční prostředky svou prací, ale dá se k ním samozřejmě dojít i jinak, pokud je člověk "chytrý". Existuje totiž stále se rozrůstající skupina lidí, kterým nic neříkají žádné etické, či morální kritéria. Vždyť z hlediska hodnot dnešní společnosti je důležitá především výška konta a tedy solventnost. To, jakými prostředky člověk tohoto cíle dosáhl je důležité již méně, nebo je to docela nepodstatné.

A aby člověk mohl být zcela neomezeným ve svém základním právu užívání si všech radostí života, je snahou konzumní společnosti odstranit v tomto směru všechny omezující překážky. No a v souvislosti s naší konkrétní problematikou lidské sexuality je to pociťování studu, který začal být považován za něco svazujícího, překážejícího a nemoderního.

O tom, že je to právě takto a ne jinak svědčí například oblast rovnosti manželských svazků homosexuálních partnerů, nebo dokonce možnost svobodné volby příslušnosti k určitému pohlaví. Není tedy vůbec rozhodující, jakého pohlaví člověk je, ale jak se on sám cítí. Jednoduše řečeno, cílem materialistické společnosti je odstraňování všech bariér a omezení, které by člověku mohly potencionálně překážet v jeho užívání si.

Co je však onen stud, který tak velmi vadí sociálním inženýrům dnešní doby?

Je to něco, co máme v sobě v souvislosti s sexualitu hluboce zakořeněné. Je to něco, co člověka vůbec dělá člověkem a co nás odlišuje od zvířat. Zvíře totiž stud nepociťuje, ale člověk ano.

Proč?

Protože stud je projevem vyšší, lidské podstaty! Protože je to něco, co pochází z nejhlubšího, duchovního jádra naší osobnosti, které přesahuje tuto hmotu a toto naše fyzické tělo. A ono nejhlubší duchovní jádro člověka, pocházející a přicházející z duchovních oblastí bytí se právě prostřednictvím studu odmítá ztotožnit s fyzickým tělem, pocházejícím z evolučního vývoje a proto v sobě nesoucím určité zvířecí pudy, mezi které patří i pohlavní pud a s ním související sexualita.

Úkolem studu je zušlechtit pud a posunout ho na kvalitativně mnohem vyšší úroveň. Vůbec to neznamená celibát, ale mnohem ušlechtilejší přístup k vlastní sexualitě. Znamená to posun ke skutečné lidské výšce a plnohodnotnosti. Stud má člověku sloužit jako určitý barometr, jasně mu vymezující hranice jeho lidské důstojnosti. Je to však samozřejmě možné pouze tehdy, když člověk dbá na svůj stud jako na určité základní vodítko. Pokud na něj nedbá, staví se proti své nejvyšší a nejvnitřnější duchovní podstatě a klesá na úroveň zvířete, protože se ztotožňuje se zvířecími pudy svého fyzického těla a tyto považuje za rozhodující a určující.

Současné pojetí sexuální výchovy s jejími racionalistickými výklady, bez poznání a pochopení velké ceny nezbytného protipólu, spočívajícím v zdravém stude, který je schopen udržet naše sexuální chování na výši hodné člověka, takové pojetí sexuální výchovy je škodlivým způsobem jednostranné a ve skutečnosti jde o otevřenou bránu k něčemu zvířecímu.

A právě disharmonie mezi čistě technickým objasňováním sexuality a úplným potlačením studu představuje nezdravou a škodlivou jednostrannost, která vadí ještě zdravě cítícím lidem a rodičům. Rodičům, kteří se nenechali převálcovat konzumními hodnotami společnosti a kterým záleží na přirozeném vývoji jejich dětí, respektujícím jejich osobní pociťování studu.

Sexuální výchova, omezena převážně na technické poučení, v níž absentuje poznání účelu zdravého studu, dávajícího morálně etický rozměr lidské sexualitě, taková sexuální výchova je zločinem na mladé generaci. Je terorem konzumu, ateismu a materialismu, namířeným proti skutečné, nejhlubší a nejvnitřnější duchovní podstatě člověka, projevující se zdravým studem.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

muz.s.vlasy

muz.s.vlasy | 16. 06. 2015, 23:58:20 | více příspěvků | napsat uživateli

> bse.pedro
A taky se musej lidi dofukovat ?

bse.pedro

bse.pedro | 16. 06. 2015, 21:47:44 | více příspěvků | napsat uživateli

Bezdušový pneumatiky jsou už spoustu let, tak proč by nebyli i lidi...!451!!451!!451!

othon

othon | 14. 06. 2015, 15:00:56 | více příspěvků | napsat uživateli

Existují i ​​lidé bezduší?

Nejvnitřnějším jádrem každého člověka je jeho duchovní jiskra. V tomto ohledu jsme si všichni absolutně rovni. Každý z nás přišel do hmotnosti za účelem svého osobního vývoje k plnému sebeuvědomění. To znamená, že naším úkolem je roznítit původní, malou a nevědomou duchovní jiskru v šlehající plamen ducha, čímž se staneme plně vědomou duchovní bytostí, stojící správně ve stvoření a žijící v bezvýhradném souladu s jeho Zákony.

Toto je skutečným smyslem našeho bytí a k tomuto cíli by mělo směřovat naše celoživotní snažení. Máme neustále růst v poznávání stvoření, v poznávání jeho Zákonitostí a tak dozrávat až k plné dokonalosti, abychom jednou, jako dokonalé duchovní bytosti mohli opustit hmotnost a dostat do daru korunu věčného života v zářivé říši ducha.

Ale žel, realita je úplně jiná. Stačí se pouze podívat kolem sebe. Kolik lidí opravdu zaměřuje své životní snažení správným směrem? Tisíce, ba miliony mají úplně jiné starosti a ani netuší, co je skutečným smyslem jejich bytí. Bezhlavě se ženou za penězi, za kariérou, za majetky, za hmotnými požitky, za drahými a příjemnými dovolenými, za lepšími auty a tak dále a tak dále.

Jejich duchovní jiskra, kterou mají samozřejmě i oni proto pouze slabě a mihotavě bliká, zazděna, zapomenutá a zasypána tam, kdesi v jejich nejhlubším nitru. Tito jedinci jsou na míle vzdáleni od šlehajícího duchovního plamene, kterým po tolika staletích vývoje na zemi a v tomto stvoření už měli dávno být.

Žel, miliony lidí promrhali takovým materiálním přístupem k životu již desítky vlastních minulých inkarnací a věrni této tradici, promrhávají i své současné pozemské bytí, přičemž netuší, že dalších příležitostí k procitnutí už vůbec nemusí být hodně.

Mnozí spali hlubokým duchovním spánkem už před 2000 lety. Stali se neschopnými vnímat duchovní rozměr bytí a proto jakákoliv snaha pomoci jim se jevila jako víceméně zbytečná. Z tohoto důvodu musel sám Velký Učitel ve vztahu k takovým lidem prohlásit: Neházejte perly sviním.

Tvrdá slova, ale žel pravdivá, protože bytost, která zahrabala svou duchovní jiskru a zapomněla na ni, takovou bytost nelze nazvat v plném slova smyslu člověkem.

Každý z nás má tedy ducha - duchovní jiskru. Kdo s ní však ztratil jakýkoliv kontakt, toho lze zcela oprávněně nazvat bezduchým a Velký Učitel, který byl Láskou nazval takových lidí mrtvými.

Možná se mnohým bude zdát zvláštní, proč Kristus, který byl ztělesněním Lásky používal takové dost, nazvěme to, expresivní výrazy. Právě proto, že byl paradoxně Láska! Avšak Láska pravá a skutečná, která v sobě nese přísnost tak, jako růže trny. Pravá láska totiž dává bližnímu ne to, co je mu příjemné, ale to, co je pro něj užitečné. Pravá láska proto pojmenovává věci pravým způsobem, který se právě svou přísností může ještě dotknout člověka, zanedbávajícího svou, již pomalu vyhasínající a usínající duchovní jiskru. A takový člověk, který si uvědomí tuto trpkou pravdu, se může ještě s vypětím všech sil, které mu zůstaly duchovně vyšvihnout tam, kde měl již v současné době stát. Je to možná jedna z jeho posledních šancí!

Neboť žel, v zákonitém chodu tohoto stvoření je pevně vymezena hranice, dokdy musí každý z nás splnit určité vyšší duchovní požadavky, jejichž splnění nás bude opravňovat k dalšímu životu ve stvoření. K životu na mnohem vyšší úrovni.

Kdo tyto požadavky ale nesplní, bude vymazán z knihy života, protože byl duchovně příliš líný. Vůbec se totiž neusiloval naplňovat skutečný smysl svého bytí a mnohé jiné věci považoval za mnohem důležitější.

O ničem jiném, než právě o tomto ději říká známé podobenství o pěti rozumných a pěti nerozumných pannách. Ty první byly připraveny, čili duchovně zralé, čímž se kvalifikovali na další, vyšší stupeň života ve stvoření. Naopak před těmi druhými, které zůstaly nepřipravené, čili duchovně nezralé, zůstane navždy zavřená nedobytná železná brána a oni bolestně pochopí, že prohráli celé své bytí.

Každý z nás má svobodnou vůli a může se proto sám rozhodnout, kterým směrem bude kráčet. Zda směrem k duchovním hodnotám, čili k právu na další život, nebo směrem k "hodnotám" hmotného druhu, což však znamená jistou záhubu. Svobodná vůle v rozhodování nemůže být a ani nebude nikomu upřena. Není ale v silách člověka uniknout důsledkům, které mu jeho svobodné rozhodnutí přinese.

Toto je odpovědnost, kterou má každý z lidí k sobě samému a o důsledcích které by měli být všichni otevřeně a pravdivě informováni. Informovaní proto, aby se byli schopni po hlubokém zvážení všeho samostatně a svobodně rozhodnout správným způsobem.


http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 8. 06. 2015, 16:17:36 | více příspěvků | napsat uživateli

O otrocích vlastního, malého "já"

Osobnost průměrného člověka se točí dokola v bludném kruhu. V bludném kruhu vlastních, osobních názorů. V omezeném a začarovaném kruhu vlastního chtění, přičemž většina lidí si vůbec neuvědomuje nedostatečnost takového způsobu myšlení a nazírání na život, kterým, zda si to už chceme přiznat, nebo ne, stavíme modlu vlastnímu "já". Našemu "já", které povyšujeme na to nejvyšší co existuje a jehož potřeby a názory jsou pro nás rozhodující.

No a toto naše malé a milé "já" bude mít samozřejmě vždy snahu vehementně se ohánět právem na svůj vlastní názor a svou svobodnou vůli, neznajíc výraznou omezenost takového počínání. Neuvědomujíc si, že kromě něj existuje i něco Vyšší. Nějaká Vyšší Vůle, jejíž uznáním a podřízením se by se člověk mohl povznést nad sebe sama. Povznést nad své vlastní, malé a jistým způsobem omezující, vlastní "já".

Pro pochopení toho, co tím má být řečeno si uveďme příklad:

Mezi člověkem a zvířetem existuje všem známá, nepřekonatelná propast druhové rozdílnosti, která nám může alespoň vzdáleně posloužit jako příklad k pochopení rozdílu mezi člověkem a jeho Tvůrcem. Rozdíl mezi člověkem a jeho Stvořitelem je však mnohem větší, než rozdíl mezi člověkem a zvířetem.

Pokud se ale malý pozemský člověk se svou svobodnou vůlí, kterou nepochybně má, rozhodne dobrovolně podřídit Vůli Nejvyššího, tímto rozhodnutím najednou překročí začarovaný kruh svého osobního, lidsky vlastního chtění. Prostřednictvím podřízení svého života a myšlení Vyšší Vůli získá novou, daleko vyšší kvalitu bytí a stane se skutečnou duchovní osobností. Namísto dosavadního služebníka vlastního "já" se stane služebníkem Nejvyššího a věrným správcem života ve stvoření.

Tak překoná malost a omezenost svého lidského chtění a začne vnímat, poznávat, myslet a budovat vše zcela po novém. Pak už totiž nebude takové množství kontraproduktivních sporů o tom, jak věci mají být, protože lidé prostě budou vědět, jak všechno v životě vypadat má. Ne však podle jejich osobní, vlastní vůle, ale podle Vůle Vyšší. V tom bude spočívat velký a všeobecný celospolečenský konsensus.

Zásadní otázkou však zůstává, kdo z nás je v současnosti tak daleko, aby vše, co se hodlá provést, aby vše, co se hodlá vyslovit, či dokonce vše, co myslí a cítí konfrontoval s touto Vyšší Vůlí a zkoumal, jestli je to s ní v souladu? Velkou otázkou zůstává, kolik lidí vůbec ví o této možnosti překonání omezenosti svého malého, osobního "já" a kolik z těch, kteří o této možnosti vědí se podle toho i opravdu snaží řídit?

Žel, velmi málo je těch, kteří se nesnaží stavět pouze na svých vlastních, osobních pocitech a názorech. Pro kterých není jejich jediným božstvem jejich "já" a kteří se snaží co nejvíce eliminovat své osobní, vlastní chtění a podřídit ho velkému chtění Nejvyššího.

Pokud by se ale podobný postoj stal životním postojem všech lidí, nebo alespoň většiny z nich, musely by se mezi nimi jako mávnutím kouzelného proutku ztratit všechny nedorozumění, protože pro každého by byla rozhodující pouze jedna, jediná Vůle. Vždyť nakonec, co jiného znamenají již 2000 let známé, ale dosud nepochopené slova: „Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“

Nebe je totiž proto nebem, že se v něm absolutně všichni řídí Vůlí Nejvyššího a jeho Zákony. A zem je proto zemí se všemi jejími obrovskými problémy, neboť její obyvatelé se řídí svým vlastním "já", které nám právě prostřednictvím těchto hromadících se problémů ukazuje svou malost a nedostatečnost.

„Buď vůle Tvá! Jako v nebi, tak i na zemi!“ Tato slova znamenají následující: je chtěné, aby Vůle Nejvyššího a jeho Zákony zavládly všude ve stvoření. V nebi to tak už je a má tak být i na zemi. Pokud to lidé pochopí a zrealizují, budou se mít i na zemi tak, jako v rajských zahradách.

Pokud to ale nepochopí a zůstanou natrvalo uvězněni v malé a nedokonalé vůli jejich vlastního "já", budou se topit v tisícerých problémech a nakonec se v nich i zcela utopí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 1. 06. 2015, 17:28:24 | více příspěvků | napsat uživateli

Uplatnění Božích vlastnických práv!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.

Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.

Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.

S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.

Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.

"Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl." Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:

Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.

Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!

Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.

A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.

Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!

Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.

"Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!" Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.

Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.

Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.

Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.

Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.

Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné "máš" a "můžeš" změní na nekompromisní "musíš"! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 24. 05. 2015, 16:45:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Až ke kořenům všeho zla ...

Rozšířeným jevem dnešní doby je obecné stěžování se. Stěžování se na politiky, kteří lžou a kradou, na nedostatek práce a špatné pracovní podmínky, na nízkou mzdu, na špatné vztahy mezi lidmi, na krizi a na mnoho jiných věcí. Avšak každý z nás vidí příčiny tohoto všeho v něčem jiném.

Někdo v pravicové politice a její představitelích, jiný zase v politice levicové a její příznivcích. Někdo v politice USA a států Evropské unie a jiný vidí zase úhlavního nepřítele všeho pokroku v Rusku. Nadává se na poslance a úředníky, na primátory, na policisty, na banky, na finanční skupiny, přičemž každý z nich nese nepochybně určitý díl viny na tom, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli.

Lidé jasně cítí a dennodenně prožívají, že takovým způsobem, jakým to funguje dnes to není úplně v pořádku, ovšem ve vnímání příčin tohoto stavu se jejich názory rozcházejí. A právě z toho důvodu, že se stále nenašla ta pravá a jediná skutečná příčina se poměry stále čím dál více zhoršují. A zhoršují se nejen u nás, ale i z našeho pohledu v blahobytném a dobře fungujícím západě, přičemž světu hrozí i navzdory všem dosavadním opatřením nová finanční krize.

Něco tu musí být špatné! Musí zde být nějaká skrytá, neznámá příčina, která dohnala svět do krize a která dále způsobuje neustálé zhoršování poměrů.

Co je tou příčinou? Kde pramení všechno toto zlo?

Žel, skutečná pravda bude pro mnohé nepřijatelnou. Nebudou totiž ochotni akceptovat pravého viníka. Skutečného viníka, kterým nejsou ani politici, ani finanční skupiny, ani banky, ale je jím kupodivu prostý, obyčejný člověk. Je jím každý z nás! Každý jednoduchý a obyčejný člověk, který je živitelem, podporovatelem a udržovatelem dnešního systému, založeného na osobním egoismu. Založeného na preferování prospěchu vlastního já, a to třeba i na úkor jiných, pokud to člověku může přinést osobní výhody a osobní prospěch.

Ano, většina lidí chce především dobro a všemožné výhody hlavně pro sebe samých. To je jádrem jejich životního snažení. Je jím dosažení osobního prospěchu, který je pro nás rozhodující a to i tehdy, pokud tím nějak poškodíme někoho jiného a způsobíme mu ztrátu. Náš osobní zájem je pro nás prvořadý a pokud při jeho dosahování podvedeme jiného, ​​mnohokrát to považujeme za vlastní šikovnost.

Přiznejme si, že život průměrného, ​​obyčejného člověka je vrchovatě naplněn osobním egoismem. Egoismem, který je vlastní téměř všem lidem. No a ti, co jsou v této oblasti najdůvtipnějšími a nejšikovnějšími, ti se dokázali vyšvihnout na ty nejvyšší místa. Na nejvyšších místech společnosti, států a celého světa jsou mistři našich vlastních chyb! Jsou mistři lidského egoismu, kteří dokázali uplatňování tohoto systému rozvinout až téměř k dokonalosti. A v souladu s tímto principem se neustále snaží i nadále dosahovat především svůj osobní prospěch, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu toho, že podvádějí, lžou a ožebračují lidí, či dokonce celé národy. A to vše má tendenci stále více se stupňovat. Proto jsou bohatí stále bohatšími a chudí stále chudšími.

A celý tento systém může fungovat jen proto, že běžní, obyčejní lidé jsou jeho podporovateli. Neboť vnitřně uznávají přesně ten jistý princip. Princip osobního egoismu v dosahování přednostního práva osobního prospěchu i na úkor jiných, pokud na to přijde. Přiznejme si, že většina lidí koná přesně takto i když samozřejmě v malém a v rámci svých omezených možností. Ti nahoře, kteří nám vládnou konají totéž, jenže ve velkém. Oni v tom byli prostě "nejlepší" a proto se dostali až nahoru. Nemohli by se však nahoře udržet a setrvat tam, pokud bychom je my tady dole nepodporovaly. Pokud bychom je nepodporovali uznáváním stejných "hodnot".

Funkčnost současného systému drží při životě vnitřní souhlas a vnitřní souznění většiny populace. Toto souznění spočívá v uznávání principu osobního egoismu, spojeného s přípustností dosahování prospěchu i na úkor jiných.

Většina lidí tedy vnitřně schvaluje systém, ve kterém žijeme. A "mistři" toho, co všichni schvalujeme nám vládnou a jejich vláda způsobuje, že životní poměry se stávají stále horšími.

Lidé však mají co si zaslouží! Ve svém životě totiž prožívají důsledky právě té "hodnoty", kterou sami uznávají. A mistři této hodnoty jim vládnou, zatímco oni je uznáváním této hodnoty podporují.

Lidé v každodenním životě tedy prožívají pouze důsledky svého vlastního egoismu. To, co jsou nuceni prožívat pro ně vytvořil egoismus, který uznávají. Prožívají to, co pro ně vytvořili mistři jejich vlastního hodnotového systému.

Pokud si toto všechno uvědomíme pochopíme, že je v tom spravedlnost, která vyráží dech. Spravedlnost, na základě které lidé trpí důsledkem nesprávných hodnot, které uznávají a podporují. A trpí proto aby pochopili, že tyto hodnoty nejsou správně. Že právě nesprávnost hodnot, kterým věří a které uznávají jim způsobuje všechno utrpení a bídu. Utrpení, strádání a bídu, kterých se mohou zbavit pouze tehdy, pokud od "hodnot", které je způsobují ustoupí a začnou uznávat hodnoty úplně jiné. Zcela opačné!

Pokud tedy je to v našem případě osobní egoismus, který ničí člověka a lidstvo, egoismus, který dovoluje dosahovat osobních výhod a prospěchu i na úkor jiných, tak opakem této pseudo hodnoty je osvícená zásada dbát při každém úsilí o svůj osobní prospěch v naprosto stejné míře i prospěchu jiných. Nečinit prostě nic, co by přineslo výhody mně samotnému, ale poškodilo by jiného. Člověk se musí naučit hledět při všem svém jednání na zájmy jiných ve stejné míře, jako na své vlastní. Toto je princip, který musí přijmout za svůj každý člověk, který chce, aby byl jeho vlastní život už konečně hezčím a harmoničtějším. Toto je princip, jehož dodržováním přestaneme podporovat princip nesprávný a tím ho přestaneme vyživovat a podporovat. A obluda egoismu, dosud podporovaná miliardami lidí tím začne postupně ztrácet na síle a vitalitě. Začne slábnout a její hlavní představitelé začnou ztrácet půdu pod nohama. A tím začnou slábnout i projevy zla, kterým démon egoismu lidí utlačuje.

Jedině tímto způsobem je možné zastavit zlo a úpadek, které se ve světě stále více šíří. Svět musí už jednou prostě pochopit, že nikdo nesmí kráčet k vlastnímu štěstí po hřbetech jiných. To je zvrácený princip, kterému uvěřil tento svět a který tomuto světu přináší krize, nepokoje a bídu.

Ne, člověk nesmí kráčet za svými životními cíli na úkor jiných, ale naopak, má druhých podporovat. Má brát na ně a na jejich zájmy stejný ohled a jako na sebe a své vlastní zájmy.

V těchto jednoduchých skutečnostech je skrytá podstata! Podstata všeho současného zla, ale aj podstata možného budoucího dobra. Jednotlivci, obyčejní a prostí lidé rozhodují o tom, kam kráčí tento svět a v jakých hmotných podmínkách budou muset žít. Pokud budou i nadále žít svým malým a osobním egoismem, budou podporovat egoistický systém, jehož mistři nám budou vládnout a ničit nás.

Pokud však přestanou živit tuto hydru a začnou být sami lidštějšími k jiným, začnou přihlížet na jejich zájmy stejně, jako na své vlastní, pak se na vrchol společnosti budou moci dostat mistři jejich vlastních ctností přesně tak, jak se nyní dostávají na vrchol mistři jejich vlastních chyb.

Pak však už lidé nebudou mít důvod nadávat na ty tam nahoře, ale naopak, budou si je ctít a vážit. Všechno toto je totiž zákonitý a velkou všemoudrosti univerza řízený děj, na jehož základě se lidstvu, lidem a jednotlivcům dostává důsledné spravedlnosti. Důsledné spravedlnosti, spočívající v tom, že se jim vždy dostane přesně toho, co si zaslouží.

Staňme se tedy dobrými a nesobeckými a přijde k nám dobro proto, že si ho zasloužíme. Nebo zůstaňme nadále věrni svému osobnímu egoismu a budeme sklízet zlo, bídu, utrpení a krize, protože přesně tohle si zasloužíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 18. 05. 2015, 16:55:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.

Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:

Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.

Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.

No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.

Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!

Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!

Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho - ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.

Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.

Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.
Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.

Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným "božstvem" se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.

Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.

Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí "bohové", za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými "bohy". Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.

Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou "bohy" a "pány", ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?

Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.

Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.
Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!

PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 14. 05. 2015, 16:19:20 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak ovládnout svět!

Svět ovládá Světovláda! Pouhá konspirační teorie, nebo realita mnohem reálnější než tušíme? Z nezávislých informačních zdrojů k nám občas doputují informace o tom, že v pozadí světových událostí stojí neznámý režisér s neomezenou mocí a kapitálem, avšak s nepatrným sociálním cítěním, neřku-li soucitem a ohleduplností. Tedy kdosi s velkým mozkem, zatvrzelým srdcem a zcela zakrnělou duší. Indicií, ba i důkazů, že i "na tomto šprochu může být pravdy trochu", přibývá. Velmi signifikantním rozměrem této problematiky se stává naprostá informační blokáda tohoto tématu ze strany oficiálních médií; po hořkých zkušenostech s těmito ideologickými velkovýkrmnami plnými nestoudných lhářů chrlících zvrácené sugesce si můžeme být téměř jisti, že co uvrhnou do informační klatby, to obsahuje pravdu náramně nebezpečnou našim morálně nemocným mocným. A právě Světovláda je pro naše presstituty tabu. Zdá se, že v pozadí většiny megalumpáren skutečně stojí bezohlední jedinci, kteří si už dávno zodpověděli existenční otázku "Být či nebýt?" způsobem jim vlastním.

Přeskočme však temnou historii (Chazary, Rockefellery, Rothschildy, Morgany a další) jakož i tajné organizace nejmocnějších lidí světa (zednáře, Bilderberg, Trilaterární komisi, Římský klub apod.), dokonce i Vatikán, americkou Federální banku, Mezinárodní měnový fond a nadnárodní zločinecké organizace! Ignorujme i jejich věrné poskoky u nás (kolaboranty, vlastizrádce a nenasytné chamtivce v naší politice), neztrácejme čas popisováním "zásluh" Vondry, Schwarzenberga, Bělobrádka, Teličky, Dienstbiera, Kalouska, Bendy, Duky, Němcové a dalších našich elitářů! Pro tentokrát se zaměřme jen na zničující strategii samotnou, na cíle šílených vládců světa, na jejich projevy v současném dění a v našem každodenním životě!

Abychom ji však pochopili, musíme opustit náš pohled na život, naše hodnotové priority, na etické pilíře naší civilizace. A tak si zkusme představit, že už máme všechno. Absolutně všechno! K tomu navíc gigantické bohatství v bankách, které už ani nedokážeme proinvestovat, abychom měli ještě víc. Začínáme věřit, že svět je jen náš, že my jsme jeho vlastníky a máme právo rozhodovat o tom, co se s ním bude dít. Jenomže je tu 7,5 mld lidí, kteří konzumují "naše" přírodní a potravinové zdroje, ničí "náš" vzduch a "naše" oceány, zabírají nám "náš" životní prostor, ohřívají "naši" planetu, stěžují si na platy v "našich" továrnách atd. Co s tím? Právě proto musíme s hrstkou podobně smýšlejících samozvanců dát hlavy dohromady a vymyslet, jak to zařídit, aby se vše vyvíjelo, jak potřebujeme, aniž by tupí občané (podlidé) všech zemí vytušili, co se to vlastně děje.

Nejprve musíme nastartovat přísně utajenou a dobře maskovanou genocidu, jejímž výsledkem bude zredukování celosvětové populace ze současných 7,5 mld na 0,5 až 1 mld lidí; toto množství plně postačí k zajištění naší existence, více otroků netřeba, byla by to zbytečná zátěž. Otroky se však stanou jen ti, kteří nám budou vděčni za to, že jim umožníme otrocky pracovat a necháme je přežívat (ovšem jen do důchodového věku, jako penzisti jsou nám k ničemu); ponecháme jim ovšem iluzi svobody (cestování, nákupy, řečičky, sňatky, výběr škol a zaměstnání apod.), aby je náhodou nenapadly nepěkné věci.

K redukci populace skvěle poslouží řada nástrojů:

války - nejlépe občanské, neboť na nich, jak už máme vyzkoušeno, vyděláme financováním obou stran konfliktu a pak navíc i na rekonstrukci zadlužené zdevastované země (půjčky, které nedokáže splácet jinak než tím, že do našich rukou předá své surovinové zdroje a levnou pracovní sílu)

genetika - v laboratořích vyvinuté či modifikované nakažlivé smrtelné nemoci, modifikované plodiny vyvolávající sterilitu a potraty, biologické zbraně různého typu;
očkování a léčiva - potlačí projevy vybrané nemoci, ale současně díky jiným látkám zadělají na problémy mnohem horší; skvělé možnosti nabízejí i nanočipy v očkovacích látkách; k tomu je nutno uvolnit národní normy pro uvádění léčiv na trh a jejich testování, padělat výzkumy a statistiky;

infikovat vzduch - z letadel rozprašovat látky napadající imunitní systém (barium, nanohliník, viry aj.) a spouštějící epidemie; je nezbytné zajistit si "bianko šek" na povolení průletů, vše maskovat ochranou ovzduší proti oteplování apod.;

kontaminovat pitnou vodu - vysoké dávky fluoru či chloru, nitráty, hormony a různé další jedy; k tomu je nutno rozvolnit národní normy a ze zbylých limitů udělovat co nejvíce výjimek;

otrávit potraviny - umělé nebezpečné látky vyvolávající stovky nemocí vč. rakoviny; vhodná jsou různá "éčka", vysoké dávky soli, cukru a přepáleného oleje, ztužené tuky, GMO sója, těžké kovy, plísně, nestravitelný odpad aj.; proto je zcela nezbytné zlikvidovat národní potravinářské normy;
elektromagnetický smog - maximálně rozvíjet bezdrátovou komunikaci (TV, rozhlas, mobily, vysílačky záchranných sborů, policie, taxi, MHD,, wifiny na pracovištích i v domácnostech …); toto neustále přítomné záření narušuje elektromagnetická pole v buňkách a vede k jejich degeneraci; nepřipustit výzkum dlouhodobého vlivu kumulovaného energetického smogu na zdraví;

zbídačovat obyvatelstvo a odebírat mu možnost živit se poctivou prací; výsledkem jsou abnormální stresy, psychické poruchy a nemoci, konflikty v rodinách, sebevraždy, kriminalita, drogy, prostituce, nízká porodnost a další "přednosti"; zakázat zveřejňování těchto souvislostí;

Současně však musíme občanům nalévat do hlav, že všechny naše kroky jsou správné, že je chrání, že právě tak to má být. K tomu ovšem musíme ovládnout média a agentury, které nám budou na zakázku vytvářet mediální prefabrikáty, jejichž posláním je provádět neuvěřitelné manipulace s vědomím lidí. V rozvojových zemích je to "brnkačka", horkým hlavám stačí pár lží a hesel jištěných uplacenými vlastizrádci, a už se to pere! Největším problémem je však Evropa s její kulturní historií, zkušeností a duchovní vyspělostí. Evropan, který zná historii, má pouto ke své zemi a svou identitu, svědomí a nezávislé myšlení, je opravdu tvrdým oříškem. Má rodinu a nějaký ten majetek, ví o válkách své a vůbec se mu nechce zopakovat si válečnou apokalypsu - navíc kvůli zájmům někoho, kdo je mu ukradený, nebo koho dokonce považuje za zosobnění zla.

Proto boj o vědomí Evropana musí zahrnovat několik zásadních kroků:

vygumovat identitu národů i občanů (musí zapomenout na to, čím a kým opravdu jsou, přestat si vážit sami sebe, svých bližních, vytvořených hodnot a odkazů generací předků);

zdevastovat duchovní rozměr společnosti, aby občan přestal věřit ve vyšší spravedlnost a ztratil jakoukoliv duchovní oporu (církev - "kázat vodu a pít víno", rozvinout hrabivost a mocenské ambice; média - místo skutečných hodnot servírovat povrchní šílenosti, bezcenné škváry, pomluvy, lži, negativní informace, vyvolávat závist a nenávist; umění - totéž, dekadence všeho má zelenou …);

rozvrátit výchovný systém a školství (zlikvidovat hodnotovou výchovu, pošlapat kulturní a duchovní dědictví, zničit vztah k vlastní zemi a přepsat historii; dát všechna práva žákům, sebrat všechna práva učitelům, zadupat do země úctu, pokoru, šlechetnost a cit, relativizovat základní hodnoty jako dobro, pravda, láska, spravedlnost, ohleduplnost apod.; do učebnic dostat chaos a úchylnosti);

rozbít společnost, postavit každého proti každému (adorace chamtivosti, totální politizace společnosti, likvidace spravedlnosti, sociální vyloučení, maximální protěžování parazitujících menšin, ochrana ekonomickým mafií na všech úrovních uplacením justice a policie, vsugerovat občanům iluzi, že o vše se musí bojovat, že účel světí prostředky, že všude je nepřítel, že jiný znamená hodný likvidace …);

zničit rodinu (ekonomicky, eticky, psychicky i fyzicky); rodičům znemožnit výchovu zlobivých ratolestí za pomoci tradičních trestů; skvělé k tomu poslouží "juvenilní výchova a justice", která eliminuje odvěký princip, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, devalvuje civilizační hodnoty a vnáší do života dítěte chaos. Tento systém učí děti, že mají veškerá práva a žádné povinnosti; a také udávat vlastní rodiče a podávat žaloby na ně. Cíl: stále více dětí násilně odebraných rodičům, které zmizí v zahraničí a skončí v homosexuálních rodinách, pornobyznysu, případně jako zdroje orgánů. Produkuje se tak armáda bezcitných vykořeněných psychopatů a zločinců s naprosto zpřeházeným hodnotovým žebříčkem, kteří se dají dokonale ovládat. Juvenilní byznys už přináší skvělé výsledky v Anglii a Norsku, ale to je málo. Pro odebrání dítěte musí stačit, nechá-li ho rodič mýt nádobí (pracovní násilí), nedává mu požadované kapesné (ekonomické násilí), nepustí li je na feťáckou diskotéku (omezování svobody), brání-li synovi koukat na porno (omezování práva na informace), odmítá-li dítěti učit se ze "slabikáře" s úchylnými pedofilními perverznostmi (narušení výchovy). Ale měl by stačit i prach v pokoji, rozházené hračky, málo pomerančů v ledničce, zkrátka cokoliv, co juvenilní úředník shledá jako závadné;

rozložit právní systém, vymazat z něj etiku, zdravý rozum, cit a spravedlnost; postačí vše předat právníkům (tvorbu zákonů, jejich výklad i uplatňování), ti už to zničí sami. Zahltit společnost tolika zákony a předpisy (nejlépe zmetky plné zbytečných nesmyslů), že se v nich nevyznají ani sami právníci, natož pak podnikatelé či obyčejní lidé. Díky tomu bude možné kdykoliv kohokoliv za asistence justiční mafie zlikvidovat. Spravedlnost se stane služkou moci, právo otrokem peněz;

fungující řád nahradit destruktivním neřádem, který celou společnost a lidskou pospolitost rozbije na kusy; do všeho vnést chaos, zničit tradiční zvyklosti a pravidla hry;

eliminovat úctu k životu a člověku vůbec (TV seriály a filmy, kde "hrdina" prolije co nejvíce krve nebo alespoň zkope do hlavy každého, koho potká; tichá podpora sadistů uřezávajících hlavy, upalujících bezbranné, kamenujících ženy apod.).

Cílem toho všeho je zničit vnitřní etos obyvatelstva, jakési vyšší principy mravní celých národů, které člověku brání jít za hranice svědomí, soucitu a spravedlnosti, čímž se stává obtížně manipulovatelným. Znehodnotí-li se etický, duchovní a národní základ společnosti, odeberou-li se jí tradiční hodnoty a stmelující řád, ztratí národ svou identitu a z plnohodnotných občanů se stanou tupí snadno ovladatelní ovčané.

Aby byly završeny i ekonomické podmínky k redukci populace a kolonizaci vybraných zemí, je nutno provést i ekonomické "reformy", jejichž posláním je:

zničit ekonomiku státu (nedaří-li se rozpoutat občanskou válku, ve které si svou zemi rozmlátí občané sami) cestou privatizace klenotů ekonomiky (vč. jedinečných know-how, značek a patentů), likvidací tradiční výroby, zemědělství a zpracovatelského průmyslu (v důsledku toho i živnostníků a místních podnikatelů - nezávislé střední vrstvy);

zmocnit se klíčových oborů, energetických a surovinových zdrojů (vstup "strategických" investorů, odliv většiny zisků do zahraničí přes nadnárodní finanční instituce a akciové společnosti); začít s bankami a energetikou, pokračovat se surovinami, vodou, lesy a půdou a skončit ve zdravotnictví a přirozených monopolech;

deklasovat odborníky, profesionály a tvůrčí mozky na úroveň výrobní síly u pásů, nebo je přetáhnout do zahraničí, rozprášit kreativní týmy, rozbít učňovské školství (aby se znemožnilo případné "zmrtvýchvstání" špičkových oborů);

trvale vyčerpávat ekonomiku státu odsáváním financí místními parazity ("neziskové" organizace zabývající se menšinami a naprosto bezvýznamnými nesmysly; bobtnání byrokracie, zejména veřejné správy a justice; zahlcení života zbytečnými předpisy a nařízeními EU; neetické přeplácení manažerů, soudců a parlamentních politických stran; exekutorský byznys; "ošetřené" mezinárodní arbitráže; vynucená imigrace (kvóty na povinné přijímání muslimů) …

zatáhnout zemi do imperiálních válek, aby skuteční původci zůstali v pozadí a nic neriskovali; postačí, že budou financovat vývoz různobarevných revolucí (násilné převraty povýšené na všelidová hnutí) a mediální propagandu, která zamění agresory a napadené, povýší žoldáky na poradce, vrahy na ochránce a jejich zločiny svede na jejich oběti. Zkrátka - vytvoří mediální matrix, iluzi, že lež je pravdou, totalita demokracií, bezpráví spravedlností, bezohlednost normou úspěchu, otroctví svobodou. Za naše zájmy pak budou ve jménu zákona pokládat životy neznámí lidé jiných zemí; jejich vlády to budou tvrdě vymáhat a také financovat.

Svět stále rychleji odhaluje, že náš milovaný dolar má nulovou hodnotu, nepodmaněné země dokonce připravují vlastní měnu nezávislou na dolaru a mezinárodním měnovém fondu. Podmaněná část světa nám dodává stále méně surovin a snižuje odběr našeho zboží. Někteří Evropané začínají nezávisle myslet víc, než je zdrávo, takže místní kolaboranti a korupce už nestíhají. Nepodmaněné mozky dokonce drze parafrázují naše postoje a činy v tomto duchu: "My, z boží vůle vyvolení politici a hlavy pomazané, přísaháme na vaše svědomí, že to s vámi myslíme lépe než s našimi konty, že všemu rozumíme lépe než Bůh, že všechno děláme dokonaleji než dokonale, že jsme čestní a poctiví - a to i když krademe (neb tak činíme výhradně ve vašem zájmu), že naše příjmy a majetky jsou synonymem naší skromnosti, zatímco námi stanovené existenční minimum pro vás je symbolem vašeho bohatství; že vůbec netušíme, co je to egoismus, lež a podvod ..."

Světovláda, tedy my - sami sebou vyvolení, vnímáme tento vývoj jako bezprostředně ohrožující naše zájmy. Proto je nutno celý proces urychlit, a to za jakoukoliv cenu (umělé krize, pandemie, násilné převraty, napadení nezávislých zemí pod záminkou, že ony napadly nás …). Jakmile si lidé opravdu naplno uvědomí, že války jim seberou všechno, co mají (majetky, střechu nad hlavou, domov, pitnou vodu, energii, potraviny, léky, bezpečí, blízké lidi, veškeré jistoty a nakonec i život), už je do války nedostaneme! Tím méně, až se provalí, že bojují za zájmy někoho, kdo je léta okrádá a zotročuje, podvádí je a bere jim právo na důstojný život, kdo si chce jen podmanit další země, kde žijí obyčejní lidé, se kterými by si za normálních okolností porozuměli a vzájemně si i pomáhali.

Celé této strategii je nutno přiřadit nevyšší stupeň utajení, nikdo nám nesmí vidět do karet!

Otevřený závěr:

Že je to vše opsáno z Top Secret manuálu "Jak ovládnout svět"? Že přesně tak strategie Světovlády a její vize blízké budoucnosti světa opravdu vypadají? Pak je dozajista vhodné prohlásit, že se nejspíš jedná o podobnost čistě náhodnou! Že přesto cosi z uvedeného jasně pozorujete i v současném životě české společnosti i celé Evropy? Nejspíš jen náhoda! Nebo na tom přeci jen něco bude? Anebo je to vše jen Orwellovskou utopií?

Pokud si kladete tyto otázky, pak jste důkazem, že lidský mozek byl stvořen pro jiné programy, než vymývání a mediální masáž. A že právě Vy jste těmi nezávisle uvažujícími Evropany, o jejichž vědomí (a svědomí) spustila Světovláda největší bitvu v historii. Tuším, že se o výsledku tohoto kolosálního střetu rozhodne již brzy; jak vše skončí, záleží na každém z nás, na každé naší myšlence, slově, emoci a činu, na našem svědomí, neboť ony napájejí lagunu národního vědomí, co říkáte?

Anebo je to všechno úplně, ale opravdu úplně jinak? Toť klíčová otázka, kterou bychom si měli pokládat co nejčastěji a zejména vždy, když si vyslechneme zpravodajské relace ČT, nebo si přečteme nějaký článek bruselských posluhovačů, našich kolaborantů a vybraných "expertů". A pak se zamyslet, zda nám někdo nezakrývá pravdu úplně, ale opravdu úplně jinou.

uživatel eliminován | 12. 05. 2015, 00:31:10

> othon
!1298!!1!

othon

othon | 11. 05. 2015, 16:16:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Morálka, lidskost a opětovné vtělení

Jaký praktický dopad může mít na náš každodenní život poznání o zákonitosti opětovných příchodů člověka na tuto zem? Jak by mohlo takové poznání přispět k pozvednutí etiky, morálky, lidskosti a větší ohleduplnosti lidí k lidem v běžném, praktickém životě? Při jeho obecném pochopení, přijetí a akceptaci by byl s velkou pravděpodobností jeho pozitivní dopad na celou společnost obrovský.

Jistý ateisticky založený člověk se k tomuto tématu vyjádřil následovně: "Pokud by naše opětovné vtělení na zem existovaly, mělo by určitě takové více životní plánování a smýšlení přednost před jedno životním. Žel já jsem ateista a na další životy nevěřím, stejně jako ani v Stvořitele ne, nuže mi nezbývá nic jiného, ​​než se podle toho zařídit. Čili myslet na to, abych dosáhl materiální blahobyt pro sebe v tomto životě a to co nejdříve. Neboť život po padesátce si už člověk určitě nemůže tak užívat, jako řekněme život po pětadvacítce. "

Tato krátká úvaha vystihuje dokonale podstatu celého problému, spočívající v úzce ohraničeném a sobecky materialistickém přístupu k životu ateisticky zaměřených lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na zemi přežijí pouze tento svůj jediný současný pozemský život. Tomu pak odpovídají jejich hodnoty, postoje a všechno jejich celoživotní snažení. Samozřejmě velká čest všem výjimkám.

Poznání o opětovných vtěleních na zem je věděním o Spravedlnosti, která vládne v našem stvoření. No a právě míra tohoto vědění má velký a nezanedbatelný vliv na postoj člověka k vlastnímu životu i na jeho postoj k jiným lidem. Čili na to, co lze nazvat základními projevy lidskosti člověka vůči člověku.

Uveďme si příklad: Jistý podnikatel bezohledně okrádá své zaměstnance. Odměna za práci, kterou jim dává totiž představuje pouze zlomek hodnoty, kterou jeho zaměstnanci skutečně vyprodukují a tento takzvaný plat jim sotva stačí na pokrytí jejich nejzákladnějších lidských potřeb.

Majitel firmy tedy nepřiměřeným způsobem bohatne na úkor jiných a to tak, že je v podstatě okrádá, přičemž z hlediska pozemských zákonů je je to naprosto v pořádku. Ba právě naopak, pozemské zákony podobné zacházení s lidmi ještě podporují.

Světskou spravedlnost a její zákony lze tedy pokřivit a zmanipulovat, avšak v žádném případě to již není možné udělat se zákony univerza. Až sem totiž lidská bezohlednost a vypočítavá chamtivost nesahá.

Účinky zmíněných spravedlivých zákonů se projeví tak, že dotyčný bude muset po své smrti "na vlastní kůži" prožívat všechno utrpení, které způsoboval jiným. A vlákna jeho osudu ho při dalším pozemském vtělení neomylně přivedou přesně do takových poměrů, ve kterých bude muset on sám trpět nouzí a nedostatkem, aby i pozemsky až do morku kostí osobně procítil, jaké je něco podobného ponižující a bolestné. Aby si na základě vlastního utrpení uvědomil, že okrádat lidi je špatné a nesprávné.

Takto přísné a nepodplatitelně funguje univerzální spravedlnost, obsažená v logice opětovných pozemských příchodů, která samotná je důsledkem jednoho z nejzákladnějších Zákonů universa - Zákona zpětného účinku. Ten říká: Kdo co zaseje, to také bezpodmínečně sklidí! Nebo jak říkali naši předkové: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! To tedy znamená, že spravedlivá odplata nás určitě nemine. Pokud se nám jí nedostane ihned, tak určitě po smrti, nebo až potom v dalším pozemském životě.

Pokud by tedy různí podnikatelé, majitelé firem, politici, státníci a koneckonců celá společnost věděla o těchto skutečnostech, pokud by se o nich otevřeně mluvilo, mnozí z těch, kteří dnes konají nečestně a v kterých ještě zůstaly zbytky svědomí, by se určitě nad tím zamysleli. A na základě svých úvah by pak přehodnotili svůj postoj k druhým v duchu mnohem větší lidské vstřícnosti a ohleduplnosti.

No a pro všechny ty, kteří tyto věci chápat nechtějí, kteří je ignorují a nehodlají se nad nimi zamýšlet, pro všechny ty platí následující:

Váš smích, založený na pláči a strádání jiných se změní v pláč! Vaše bohatství, založené na okrádání jiných se změní v žalostnou nouzi! Neboť cokoliv zlé jste učinili jiným, to budete muset jednoho dne přežít na své vlastní kůži! Taková je totiž železná Spravedlnost, jejíž uniknout není v silách nikoho na této zemi.

Věz proto každý, kdo se dopouštíš zla jakéhokoli druhu, že pokud si ty klidně spíš a všemožně užíváš, železné zákony Boží spravedlnosti spřádají v tichosti nitky tvého osudu tak, že jednoho dne tě tvrdě a bolestivě udeří přesně totéž zlo, které si ty sám způsoboval jiným. Tím si můžeš být ty slepý a hluchý člověče, už nyní více než stoprocentně jistý!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 3. 05. 2015, 16:19:09 | více příspěvků | napsat uživateli

Míra zrady!

Všichni víme, že na světě existují lidé čestní i nepoctiví. Lidé dobří i zlí. Ale položili jste si někdy otázku v jakém poměru? Kolik je asi těch čestných v poměru k těm nečestným? A jakým způsobem se to vyvíjí? K lepšímu, nebo k horšímu?

Ukázkovým příkladem starým 2000 let, mluvícím o určitém modelovém poměru čestných lidí vůči nepoctivým je dvanáct učedníků Ježíše Krista, z nichž jeden byl zrádce. To tedy znamená, že před 2000 lety byla přibližná míra zrady a nečestnosti mezi obyvatelstvem této země v poměru dvanáct ke jedené. Aplikované do každodenní reality to tedy znamená, že v úplně každé oblasti lidské činnosti, v každé profesi, v každém náboženském nebo nenáboženském společenství lidí se nachází mezi dvanácti z nich jeden nečestný a nespravedlivý.

Na první pohled se to možná nezdá až tak hodně, protože z toho vychází, že těch čestných a dobrých je mnohem více. Problém však nastane, když začneme trochu počítat a tato čísla násobit. Tak tedy například mezi 12 000 lidmi bude už 1000 nečestných a nespravedlivých. Při 120 000 lidech nám to vychází na 10 000. Při 1 200 000 to bude už 100 000 a při dvanácti milionech rovný milion. Milion zrádců, milion lidí nečestných a nespravedlivých. To už tedy představuje řádnou sílu.

Ale pojďme ještě dál a zkusme si uvědomit, že tento poměr dvanáct ku jedné byl aktuální před 2000 lety, z čehož logicky vyplývá závažná otázka a sice, jak je tomu v současnosti? Je to lepší, nebo k horší?

Jak si v tomto směru jako lidstvo stojíme? Kráčíme morálně nahoru, nebo dolů? Při uvažování nad touto otázkou si je však třeba uvědomit, že technický a vědecký pokrok je jedna věc a pokrok etický a morální věc druhá. A tyto dvě věci nelze spolu míchat.

Podívejme se třeba jen do politické sféry, která určuje zásadním způsobem celkové směřování společnosti a zkusme to objektivně posoudit. Kolik je v této oblasti Jidášů? Vládne zde poměr 12 ku 1, nebo 6 ku 1, nebo snad docela jiný, příznivější poměr? Odpověď na tuto otázku ať si dá každý sám.

Co nám však z poznání všech těchto souvislostí reálné vyplývá? Je to smutná skutečnost, že v každém kolektivu, v každé profesi, v každém náboženství a v každém lidském společenství se neblahým způsobem odráží výše zmíněný poměr nečestnosti, nespravedlnosti a zrady. A to tedy znamená, že nikdy nemůžeme při posuzování lidí paušalizovat a zjednodušeným způsobem házet všechny do jednoho pytle. Toto poznání vzájemného poměru čestných vůči nepoctivým nás má vést k opatrnosti a ke bdělému zvažování. K pozornému zkoumání toho, co k nám přichází a bez spoléhání se na to, že pokud to přichází z nějaké společensky preferované a uznávané vrstvy, že v takovém případě je to vždy a vše v naprostém pořádku. Znamená to tedy, že naivní a slepá důvěra musí každému v dnešní době nevyhnutelně přinést škodu.

Prostý člověk třebas slepě věří lékařům. Úplně každému z nich, ačkoli mnozí, na základě všech výše zmíněných skutečností nemusí s námi vůbec mít ty nejčestnější úmysly. Mohou být třeba ovlivněni různými dealery, různými farmaceutickými firmami, nebo mohou mít vlastní, zištné úmysly.

Slepá víra v lékaře obecně musí proto mnoha lidí nevyhnutelně poškodit, protože žel ani lékaři nepředstavují žádnou výjimku v poměru čestných vůči nepoctivým.

A tyto skutečnosti se vztahují i ​​na lidi v různých církvích a vyznáních, přestože právě tam bychom to možná vůbec nečekali.

Je to smutné, ale ani tato sféra není žádnou výjimkou. I zde žel tento poměr platí přesně stejným způsobem, jako kdekoliv jinde. A právě proto bude možná dobré podívat se na tuto problematiku trochu blíže.

Pokud tedy mezi dvanácti učedníky Ježíše Krista byl jeden z nich zrádce, nedá se předpokládat, že by se to po Ježíšově smrti nějak změnilo a že by se nečestnost v řadách vznikajícího křesťanství nevyskytovala přesně ve stejném poměru. Narůstajícím počtem prvních křesťanů narůstal zároveň i počet ne zcela čestných lidí v jejich řadách. Šlo o lidi, kteří měli své vlastní názory na to, co je dobré, správné, užitečné a moudré. Lidí, kteří měli své vlastní egoistické, zištné a mocenské cíle. Lidí, kteří dosahovali určitých vyšších příček v nově vznikající církevní hierarchii a kteří se kvůli svým cílům nerozpakovali zasahovat i do samotného výkladu Ježíšovo učení. A tak byly postupně všechny křesťanské církve bez výjimky infiltrovány zradou a nečestností a z nich vycházejících tendencí křivit učení Ježíše Krista z hlediska vlastních záměrů.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že v církvích se nenachází velmi mnoho dobrých lidí. Nicméně ve výše zmíněném poměru se v nich nachází i mnoho lidí nečestných a to vše vzájemně mezi sebou dokonale promíchané.

Zůstává proto na duchovní bdělosti každého z nás, zda se dokážeme zorientovat v tomto zmatku. A to nejen v církvích, v jejich naukách, ale úplně v každé oblasti našeho každodenního života. V každém povolání a v každém lidském společenství.

Barometrem v tomto rozlišování se nám má stát naše nejvnitřnější cítění a svažující myšlení. V lidské schopnosti myslet se totiž skrývá povinnost zkoumat. Každý však, kdo svou základní povinnost vše bedlivě zkoumat ignoruje, každý, kdo zkoumavě nevyužívá své cítění a myšlení, každý takový člověk se musí stát obětí nečestnosti, pokřivenosti a zavádění, skrývajícího se všude a ve všem kolem nás.

Neměli bychom proto nikdy věřit něčemu jen proto, neboť to říká nějaká autorita. Třeba farář, učitel, právník, politik a podobně. Po bedlivém zvážení máme věřit pouze tomu a jen v to, s čím se můžeme plně vnitřně ztotožnit.

Naše cítění a svažující myšlení je tedy jediný způsob, jak můžeme rozpoznat to, co není v pořádku a nenechat se svést a oklamat. Neboť ona zrada a nečestnost může mít jakoukoliv tvář a jakoukoli formu a může se za ní skrývat jakákoli autorita.

Proto platí: Bdělost! Bdělost! Bdělost!

A tento požadavek bdělosti platí nejen ve vztahu k církvím, k jejím představitelům a naukám, ale i ve vztahu ke všem oblastem každodenního života. Ať už je to zdravotnictví, podnikatelská sféra, politika a tak dále. Všude je to úplně stejné. Všude se nacházejí i tací, kteří se zpronevěřili principu obecného dobra a sledují pouze své vlastní cíle.

Žel takto dnes vypadá realita kolem nás a pouze my samotní musíme prostřednictvím své bdělosti dbát o to, abychom neutrpěli škodu nebo abychom na to doslova tragickým způsobem nedoplatili. Ať už fyzicky, hmotně, nebo duchovně.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

uživatel eliminován | 1. 05. 2015, 12:39:10

S dovolenim si vyberu jiny svet, pardon :)

othon

othon | 27. 04. 2015, 16:31:59 | více příspěvků | napsat uživateli

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 20. 04. 2015, 17:05:36 | více příspěvků | napsat uživateli

Jaká je síla materialistického přesvědčení?


Síla a míra každého přesvědčení se osvědčuje ve vyhrocených situacích. Je totiž velmi snadné věřit něčemu a věřit v něco, pokud se vše daří a vše funguje. Nicméně bývá někdy velmi těžké setrvat ve svém původním přesvědčení, pokud nastanou komplikace, nic se nedaří a všechno se hroutí. V takové chvíli se pak nejednou zhroutí i naše přesvědčení, protože nedokáže obstát v tlaku vyhrocené situace. Proto má skutečnou hodnotu a cenu pouze takové přesvědčení, které dokáže obstát v každé situaci. Z tohoto prostého důvodu ať se tedy nikdo raději neodvolává na sílu vlastního přesvědčení, pokud toto neprošlo žádnou zásadní životní zkouškou.

Z hlediska výše uvedených skutečností se teď zkusme podívat na dva druhy klíčového přesvědčení lidí, a sice na přesvědčení idealistické a na přesvědčení materialisticko ateistické.

Skutečný a pravý idealista věří ve vyšší, hmotu přesahující moc. A tato jeho víra se v praktickém životě projevuje tak, že ve smyslu respektování oné vyšší moci se všemožně snaží o dobro, čestnost, spravedlnost a ušlechtilost. Reálný život podle těchto principů lze pak klidně nazvat přesvědčením. Skutečným přesvědčením ve vyšší, univerzální moc dobra, která se projevuje ve způsobu každodenního života dotyčného.

No a stane se, že život takového člověka se přiblíží ke svému konci. Jeho duše se pomalu a postupně začíná odpoutávat od fyzické schránky a tento člověk ještě intenzivněji vyciťuje a vnímá to, co hmotu přesahuje. Uvědomuje si, že žil správně a tváří v tvář blížící se smrti se stává jeho přesvědčení ještě silnějším. Dokonce ani smrt ním nemůže otřást! Právě naopak! Ještě více ho v něm utvrzuje! O tomto člověku lze říci, že jeho přesvědčení bylo pravé, protože dokázalo obstát i pod tak zásadním tlakem, jako je konfrontace s realitou pozemské smrtelnosti.

A teď se podívejme na přesvědčení ateisty a materialisty. Ten věří pouze v hmotu a v nic jiného. Pouze v tento reálný svět, který je pro něj vším a to znamená, že po své fyzické smrti už v nic nedoufá a s ničím nepočítá. Pouze s velkou nicotou.

Takový postoj lidí k vlastnímu bytí je vede mnohdy k tomu, že se snaží vyždímat ze života co se jen dá. Že se snaží užít si naplno všech požitků, které jim poskytuje. A to žel nejednou i za cenu nemorálnosti a nepoctivosti. Čest všem výjimkám!

I tento člověk se však postupně přibližuje k hraničnímu momentu osudového odchodu do neznáma. I tento člověk se najednou, spolu se svým materialisticko ateistickým přesvědčením ocitá před branou smrti. I duše tohoto člověka se začne postupně odpoutávat od jeho fyzického těla a on začne slabě tušit, že by přece jen za reálností hmotného světa mohlo něco být. Že by to všechno, čemu věřil a na čem postavil celý svůj život mohlo být přece jen jinak. A nelze tvrdit že vždy, ale mnohdy se pak stane, že přesvědčení takového člověka nakonec zakolísá. Ba dokonce se i zcela zhroutí.

Mnohokrát se tedy stane, že přesvědčení takových lidí neobstojí před realitou smrti. Mnohokrát se také stane, že člověk na sklonku svého života nabude úplně jiné přesvědčení, než bylo to jeho původní, materialisticko ateistické.

Velmi zajímavé však je, že o opaku pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. To znamená, že nikdo asi nikdy neslyšel o tom, že by se nějaký hluboce věřící idealista stal před smrtí ateistou a materialistou. Takové něco by bylo možné považovat za cosi kuriózního, co se vymyká z běžného rámce. O opaku však lze slyšet dost často a to rozhodně stojí za hlubší zamyšlení.

Vše, o čem bylo doposud mluveno je odpozorováno z běžného, ​​každodenního života a ukazuje nám, jaký druh přesvědčení dokáže odolat i v těch najvyhrotenejších situacích a naopak, jaké přesvědčení se v takových hraničních situacích dost často láme.

V životě člověka mladšího nebo středního věku ale mnohokrát nenastalo ještě nic takového zásadního, co by jeho přesvědčení a hodnoty z něho vyplývající nějakým radikálním způsobem prověřilo. Člověk v nižším a středním věku tedy ještě nemusí mít takovou zásadní osobní zkušenost. A právě to je důvod, proč vznikl tento text. Vznikl jako impuls k zamyšlení nad vlastním životem a nad přesvědčením a hodnotami, které v něm preferujeme. Měli bychom totiž zvážit, zda stavíme svůj život na tom, co většinou obstojí, nebo zda jej naopak stavíme na tom, co má tendenci kolísat, nebo se zhroutit. Měli bychom se opravdu nad tím vážně zamyslet, abychom na sklonku svého života nemuseli roztrpčeně konstatovat, že jsme ho celý jen promrhali honbou za prázdnými, mělkými a nepodstatnými věcmi.

Neboť moudrý člověk by měl být schopen poučit se z chyb a negativních prožívání jiných. Žel ten nerozumný bude muset dospět k pochopení až tím, že všechny důsledky onoho nesprávného a negativního bude muset přežít na vlastní kůži. Ale pak už bude pozdě! Pak už totiž bude za ním celý jeho nenávratně promarněný život, který ve své lehkomyslnosti postavil na vratkém přesvědčení.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 120 | 150 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑