Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 350 příspěvků a shlédlo ji 10080 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 120 | 150 | 180 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

othon

othon | 24. 05. 2015, 16:45:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Až ke kořenům všeho zla ...

Rozšířeným jevem dnešní doby je obecné stěžování se. Stěžování se na politiky, kteří lžou a kradou, na nedostatek práce a špatné pracovní podmínky, na nízkou mzdu, na špatné vztahy mezi lidmi, na krizi a na mnoho jiných věcí. Avšak každý z nás vidí příčiny tohoto všeho v něčem jiném.

Někdo v pravicové politice a její představitelích, jiný zase v politice levicové a její příznivcích. Někdo v politice USA a států Evropské unie a jiný vidí zase úhlavního nepřítele všeho pokroku v Rusku. Nadává se na poslance a úředníky, na primátory, na policisty, na banky, na finanční skupiny, přičemž každý z nich nese nepochybně určitý díl viny na tom, že se nemáme tak dobře, jak bychom chtěli.

Lidé jasně cítí a dennodenně prožívají, že takovým způsobem, jakým to funguje dnes to není úplně v pořádku, ovšem ve vnímání příčin tohoto stavu se jejich názory rozcházejí. A právě z toho důvodu, že se stále nenašla ta pravá a jediná skutečná příčina se poměry stále čím dál více zhoršují. A zhoršují se nejen u nás, ale i z našeho pohledu v blahobytném a dobře fungujícím západě, přičemž světu hrozí i navzdory všem dosavadním opatřením nová finanční krize.

Něco tu musí být špatné! Musí zde být nějaká skrytá, neznámá příčina, která dohnala svět do krize a která dále způsobuje neustálé zhoršování poměrů.

Co je tou příčinou? Kde pramení všechno toto zlo?

Žel, skutečná pravda bude pro mnohé nepřijatelnou. Nebudou totiž ochotni akceptovat pravého viníka. Skutečného viníka, kterým nejsou ani politici, ani finanční skupiny, ani banky, ale je jím kupodivu prostý, obyčejný člověk. Je jím každý z nás! Každý jednoduchý a obyčejný člověk, který je živitelem, podporovatelem a udržovatelem dnešního systému, založeného na osobním egoismu. Založeného na preferování prospěchu vlastního já, a to třeba i na úkor jiných, pokud to člověku může přinést osobní výhody a osobní prospěch.

Ano, většina lidí chce především dobro a všemožné výhody hlavně pro sebe samých. To je jádrem jejich životního snažení. Je jím dosažení osobního prospěchu, který je pro nás rozhodující a to i tehdy, pokud tím nějak poškodíme někoho jiného a způsobíme mu ztrátu. Náš osobní zájem je pro nás prvořadý a pokud při jeho dosahování podvedeme jiného, ​​mnohokrát to považujeme za vlastní šikovnost.

Přiznejme si, že život průměrného, ​​obyčejného člověka je vrchovatě naplněn osobním egoismem. Egoismem, který je vlastní téměř všem lidem. No a ti, co jsou v této oblasti najdůvtipnějšími a nejšikovnějšími, ti se dokázali vyšvihnout na ty nejvyšší místa. Na nejvyšších místech společnosti, států a celého světa jsou mistři našich vlastních chyb! Jsou mistři lidského egoismu, kteří dokázali uplatňování tohoto systému rozvinout až téměř k dokonalosti. A v souladu s tímto principem se neustále snaží i nadále dosahovat především svůj osobní prospěch, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu toho, že podvádějí, lžou a ožebračují lidí, či dokonce celé národy. A to vše má tendenci stále více se stupňovat. Proto jsou bohatí stále bohatšími a chudí stále chudšími.

A celý tento systém může fungovat jen proto, že běžní, obyčejní lidé jsou jeho podporovateli. Neboť vnitřně uznávají přesně ten jistý princip. Princip osobního egoismu v dosahování přednostního práva osobního prospěchu i na úkor jiných, pokud na to přijde. Přiznejme si, že většina lidí koná přesně takto i když samozřejmě v malém a v rámci svých omezených možností. Ti nahoře, kteří nám vládnou konají totéž, jenže ve velkém. Oni v tom byli prostě "nejlepší" a proto se dostali až nahoru. Nemohli by se však nahoře udržet a setrvat tam, pokud bychom je my tady dole nepodporovaly. Pokud bychom je nepodporovali uznáváním stejných "hodnot".

Funkčnost současného systému drží při životě vnitřní souhlas a vnitřní souznění většiny populace. Toto souznění spočívá v uznávání principu osobního egoismu, spojeného s přípustností dosahování prospěchu i na úkor jiných.

Většina lidí tedy vnitřně schvaluje systém, ve kterém žijeme. A "mistři" toho, co všichni schvalujeme nám vládnou a jejich vláda způsobuje, že životní poměry se stávají stále horšími.

Lidé však mají co si zaslouží! Ve svém životě totiž prožívají důsledky právě té "hodnoty", kterou sami uznávají. A mistři této hodnoty jim vládnou, zatímco oni je uznáváním této hodnoty podporují.

Lidé v každodenním životě tedy prožívají pouze důsledky svého vlastního egoismu. To, co jsou nuceni prožívat pro ně vytvořil egoismus, který uznávají. Prožívají to, co pro ně vytvořili mistři jejich vlastního hodnotového systému.

Pokud si toto všechno uvědomíme pochopíme, že je v tom spravedlnost, která vyráží dech. Spravedlnost, na základě které lidé trpí důsledkem nesprávných hodnot, které uznávají a podporují. A trpí proto aby pochopili, že tyto hodnoty nejsou správně. Že právě nesprávnost hodnot, kterým věří a které uznávají jim způsobuje všechno utrpení a bídu. Utrpení, strádání a bídu, kterých se mohou zbavit pouze tehdy, pokud od "hodnot", které je způsobují ustoupí a začnou uznávat hodnoty úplně jiné. Zcela opačné!

Pokud tedy je to v našem případě osobní egoismus, který ničí člověka a lidstvo, egoismus, který dovoluje dosahovat osobních výhod a prospěchu i na úkor jiných, tak opakem této pseudo hodnoty je osvícená zásada dbát při každém úsilí o svůj osobní prospěch v naprosto stejné míře i prospěchu jiných. Nečinit prostě nic, co by přineslo výhody mně samotnému, ale poškodilo by jiného. Člověk se musí naučit hledět při všem svém jednání na zájmy jiných ve stejné míře, jako na své vlastní. Toto je princip, který musí přijmout za svůj každý člověk, který chce, aby byl jeho vlastní život už konečně hezčím a harmoničtějším. Toto je princip, jehož dodržováním přestaneme podporovat princip nesprávný a tím ho přestaneme vyživovat a podporovat. A obluda egoismu, dosud podporovaná miliardami lidí tím začne postupně ztrácet na síle a vitalitě. Začne slábnout a její hlavní představitelé začnou ztrácet půdu pod nohama. A tím začnou slábnout i projevy zla, kterým démon egoismu lidí utlačuje.

Jedině tímto způsobem je možné zastavit zlo a úpadek, které se ve světě stále více šíří. Svět musí už jednou prostě pochopit, že nikdo nesmí kráčet k vlastnímu štěstí po hřbetech jiných. To je zvrácený princip, kterému uvěřil tento svět a který tomuto světu přináší krize, nepokoje a bídu.

Ne, člověk nesmí kráčet za svými životními cíli na úkor jiných, ale naopak, má druhých podporovat. Má brát na ně a na jejich zájmy stejný ohled a jako na sebe a své vlastní zájmy.

V těchto jednoduchých skutečnostech je skrytá podstata! Podstata všeho současného zla, ale aj podstata možného budoucího dobra. Jednotlivci, obyčejní a prostí lidé rozhodují o tom, kam kráčí tento svět a v jakých hmotných podmínkách budou muset žít. Pokud budou i nadále žít svým malým a osobním egoismem, budou podporovat egoistický systém, jehož mistři nám budou vládnout a ničit nás.

Pokud však přestanou živit tuto hydru a začnou být sami lidštějšími k jiným, začnou přihlížet na jejich zájmy stejně, jako na své vlastní, pak se na vrchol společnosti budou moci dostat mistři jejich vlastních ctností přesně tak, jak se nyní dostávají na vrchol mistři jejich vlastních chyb.

Pak však už lidé nebudou mít důvod nadávat na ty tam nahoře, ale naopak, budou si je ctít a vážit. Všechno toto je totiž zákonitý a velkou všemoudrosti univerza řízený děj, na jehož základě se lidstvu, lidem a jednotlivcům dostává důsledné spravedlnosti. Důsledné spravedlnosti, spočívající v tom, že se jim vždy dostane přesně toho, co si zaslouží.

Staňme se tedy dobrými a nesobeckými a přijde k nám dobro proto, že si ho zasloužíme. Nebo zůstaňme nadále věrni svému osobnímu egoismu a budeme sklízet zlo, bídu, utrpení a krize, protože přesně tohle si zasloužíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 18. 05. 2015, 16:55:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.

Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:

Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.

Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.

No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.

Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!

Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!

Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho - ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.

Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.

Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.
Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.

Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným "božstvem" se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.

Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.

Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí "bohové", za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými "bohy". Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.

Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou "bohy" a "pány", ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?

Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.

Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.
Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!

PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 14. 05. 2015, 16:19:20 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak ovládnout svět!

Svět ovládá Světovláda! Pouhá konspirační teorie, nebo realita mnohem reálnější než tušíme? Z nezávislých informačních zdrojů k nám občas doputují informace o tom, že v pozadí světových událostí stojí neznámý režisér s neomezenou mocí a kapitálem, avšak s nepatrným sociálním cítěním, neřku-li soucitem a ohleduplností. Tedy kdosi s velkým mozkem, zatvrzelým srdcem a zcela zakrnělou duší. Indicií, ba i důkazů, že i "na tomto šprochu může být pravdy trochu", přibývá. Velmi signifikantním rozměrem této problematiky se stává naprostá informační blokáda tohoto tématu ze strany oficiálních médií; po hořkých zkušenostech s těmito ideologickými velkovýkrmnami plnými nestoudných lhářů chrlících zvrácené sugesce si můžeme být téměř jisti, že co uvrhnou do informační klatby, to obsahuje pravdu náramně nebezpečnou našim morálně nemocným mocným. A právě Světovláda je pro naše presstituty tabu. Zdá se, že v pozadí většiny megalumpáren skutečně stojí bezohlední jedinci, kteří si už dávno zodpověděli existenční otázku "Být či nebýt?" způsobem jim vlastním.

Přeskočme však temnou historii (Chazary, Rockefellery, Rothschildy, Morgany a další) jakož i tajné organizace nejmocnějších lidí světa (zednáře, Bilderberg, Trilaterární komisi, Římský klub apod.), dokonce i Vatikán, americkou Federální banku, Mezinárodní měnový fond a nadnárodní zločinecké organizace! Ignorujme i jejich věrné poskoky u nás (kolaboranty, vlastizrádce a nenasytné chamtivce v naší politice), neztrácejme čas popisováním "zásluh" Vondry, Schwarzenberga, Bělobrádka, Teličky, Dienstbiera, Kalouska, Bendy, Duky, Němcové a dalších našich elitářů! Pro tentokrát se zaměřme jen na zničující strategii samotnou, na cíle šílených vládců světa, na jejich projevy v současném dění a v našem každodenním životě!

Abychom ji však pochopili, musíme opustit náš pohled na život, naše hodnotové priority, na etické pilíře naší civilizace. A tak si zkusme představit, že už máme všechno. Absolutně všechno! K tomu navíc gigantické bohatství v bankách, které už ani nedokážeme proinvestovat, abychom měli ještě víc. Začínáme věřit, že svět je jen náš, že my jsme jeho vlastníky a máme právo rozhodovat o tom, co se s ním bude dít. Jenomže je tu 7,5 mld lidí, kteří konzumují "naše" přírodní a potravinové zdroje, ničí "náš" vzduch a "naše" oceány, zabírají nám "náš" životní prostor, ohřívají "naši" planetu, stěžují si na platy v "našich" továrnách atd. Co s tím? Právě proto musíme s hrstkou podobně smýšlejících samozvanců dát hlavy dohromady a vymyslet, jak to zařídit, aby se vše vyvíjelo, jak potřebujeme, aniž by tupí občané (podlidé) všech zemí vytušili, co se to vlastně děje.

Nejprve musíme nastartovat přísně utajenou a dobře maskovanou genocidu, jejímž výsledkem bude zredukování celosvětové populace ze současných 7,5 mld na 0,5 až 1 mld lidí; toto množství plně postačí k zajištění naší existence, více otroků netřeba, byla by to zbytečná zátěž. Otroky se však stanou jen ti, kteří nám budou vděčni za to, že jim umožníme otrocky pracovat a necháme je přežívat (ovšem jen do důchodového věku, jako penzisti jsou nám k ničemu); ponecháme jim ovšem iluzi svobody (cestování, nákupy, řečičky, sňatky, výběr škol a zaměstnání apod.), aby je náhodou nenapadly nepěkné věci.

K redukci populace skvěle poslouží řada nástrojů:

války - nejlépe občanské, neboť na nich, jak už máme vyzkoušeno, vyděláme financováním obou stran konfliktu a pak navíc i na rekonstrukci zadlužené zdevastované země (půjčky, které nedokáže splácet jinak než tím, že do našich rukou předá své surovinové zdroje a levnou pracovní sílu)

genetika - v laboratořích vyvinuté či modifikované nakažlivé smrtelné nemoci, modifikované plodiny vyvolávající sterilitu a potraty, biologické zbraně různého typu;
očkování a léčiva - potlačí projevy vybrané nemoci, ale současně díky jiným látkám zadělají na problémy mnohem horší; skvělé možnosti nabízejí i nanočipy v očkovacích látkách; k tomu je nutno uvolnit národní normy pro uvádění léčiv na trh a jejich testování, padělat výzkumy a statistiky;

infikovat vzduch - z letadel rozprašovat látky napadající imunitní systém (barium, nanohliník, viry aj.) a spouštějící epidemie; je nezbytné zajistit si "bianko šek" na povolení průletů, vše maskovat ochranou ovzduší proti oteplování apod.;

kontaminovat pitnou vodu - vysoké dávky fluoru či chloru, nitráty, hormony a různé další jedy; k tomu je nutno rozvolnit národní normy a ze zbylých limitů udělovat co nejvíce výjimek;

otrávit potraviny - umělé nebezpečné látky vyvolávající stovky nemocí vč. rakoviny; vhodná jsou různá "éčka", vysoké dávky soli, cukru a přepáleného oleje, ztužené tuky, GMO sója, těžké kovy, plísně, nestravitelný odpad aj.; proto je zcela nezbytné zlikvidovat národní potravinářské normy;
elektromagnetický smog - maximálně rozvíjet bezdrátovou komunikaci (TV, rozhlas, mobily, vysílačky záchranných sborů, policie, taxi, MHD,, wifiny na pracovištích i v domácnostech …); toto neustále přítomné záření narušuje elektromagnetická pole v buňkách a vede k jejich degeneraci; nepřipustit výzkum dlouhodobého vlivu kumulovaného energetického smogu na zdraví;

zbídačovat obyvatelstvo a odebírat mu možnost živit se poctivou prací; výsledkem jsou abnormální stresy, psychické poruchy a nemoci, konflikty v rodinách, sebevraždy, kriminalita, drogy, prostituce, nízká porodnost a další "přednosti"; zakázat zveřejňování těchto souvislostí;

Současně však musíme občanům nalévat do hlav, že všechny naše kroky jsou správné, že je chrání, že právě tak to má být. K tomu ovšem musíme ovládnout média a agentury, které nám budou na zakázku vytvářet mediální prefabrikáty, jejichž posláním je provádět neuvěřitelné manipulace s vědomím lidí. V rozvojových zemích je to "brnkačka", horkým hlavám stačí pár lží a hesel jištěných uplacenými vlastizrádci, a už se to pere! Největším problémem je však Evropa s její kulturní historií, zkušeností a duchovní vyspělostí. Evropan, který zná historii, má pouto ke své zemi a svou identitu, svědomí a nezávislé myšlení, je opravdu tvrdým oříškem. Má rodinu a nějaký ten majetek, ví o válkách své a vůbec se mu nechce zopakovat si válečnou apokalypsu - navíc kvůli zájmům někoho, kdo je mu ukradený, nebo koho dokonce považuje za zosobnění zla.

Proto boj o vědomí Evropana musí zahrnovat několik zásadních kroků:

vygumovat identitu národů i občanů (musí zapomenout na to, čím a kým opravdu jsou, přestat si vážit sami sebe, svých bližních, vytvořených hodnot a odkazů generací předků);

zdevastovat duchovní rozměr společnosti, aby občan přestal věřit ve vyšší spravedlnost a ztratil jakoukoliv duchovní oporu (církev - "kázat vodu a pít víno", rozvinout hrabivost a mocenské ambice; média - místo skutečných hodnot servírovat povrchní šílenosti, bezcenné škváry, pomluvy, lži, negativní informace, vyvolávat závist a nenávist; umění - totéž, dekadence všeho má zelenou …);

rozvrátit výchovný systém a školství (zlikvidovat hodnotovou výchovu, pošlapat kulturní a duchovní dědictví, zničit vztah k vlastní zemi a přepsat historii; dát všechna práva žákům, sebrat všechna práva učitelům, zadupat do země úctu, pokoru, šlechetnost a cit, relativizovat základní hodnoty jako dobro, pravda, láska, spravedlnost, ohleduplnost apod.; do učebnic dostat chaos a úchylnosti);

rozbít společnost, postavit každého proti každému (adorace chamtivosti, totální politizace společnosti, likvidace spravedlnosti, sociální vyloučení, maximální protěžování parazitujících menšin, ochrana ekonomickým mafií na všech úrovních uplacením justice a policie, vsugerovat občanům iluzi, že o vše se musí bojovat, že účel světí prostředky, že všude je nepřítel, že jiný znamená hodný likvidace …);

zničit rodinu (ekonomicky, eticky, psychicky i fyzicky); rodičům znemožnit výchovu zlobivých ratolestí za pomoci tradičních trestů; skvělé k tomu poslouží "juvenilní výchova a justice", která eliminuje odvěký princip, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, devalvuje civilizační hodnoty a vnáší do života dítěte chaos. Tento systém učí děti, že mají veškerá práva a žádné povinnosti; a také udávat vlastní rodiče a podávat žaloby na ně. Cíl: stále více dětí násilně odebraných rodičům, které zmizí v zahraničí a skončí v homosexuálních rodinách, pornobyznysu, případně jako zdroje orgánů. Produkuje se tak armáda bezcitných vykořeněných psychopatů a zločinců s naprosto zpřeházeným hodnotovým žebříčkem, kteří se dají dokonale ovládat. Juvenilní byznys už přináší skvělé výsledky v Anglii a Norsku, ale to je málo. Pro odebrání dítěte musí stačit, nechá-li ho rodič mýt nádobí (pracovní násilí), nedává mu požadované kapesné (ekonomické násilí), nepustí li je na feťáckou diskotéku (omezování svobody), brání-li synovi koukat na porno (omezování práva na informace), odmítá-li dítěti učit se ze "slabikáře" s úchylnými pedofilními perverznostmi (narušení výchovy). Ale měl by stačit i prach v pokoji, rozházené hračky, málo pomerančů v ledničce, zkrátka cokoliv, co juvenilní úředník shledá jako závadné;

rozložit právní systém, vymazat z něj etiku, zdravý rozum, cit a spravedlnost; postačí vše předat právníkům (tvorbu zákonů, jejich výklad i uplatňování), ti už to zničí sami. Zahltit společnost tolika zákony a předpisy (nejlépe zmetky plné zbytečných nesmyslů), že se v nich nevyznají ani sami právníci, natož pak podnikatelé či obyčejní lidé. Díky tomu bude možné kdykoliv kohokoliv za asistence justiční mafie zlikvidovat. Spravedlnost se stane služkou moci, právo otrokem peněz;

fungující řád nahradit destruktivním neřádem, který celou společnost a lidskou pospolitost rozbije na kusy; do všeho vnést chaos, zničit tradiční zvyklosti a pravidla hry;

eliminovat úctu k životu a člověku vůbec (TV seriály a filmy, kde "hrdina" prolije co nejvíce krve nebo alespoň zkope do hlavy každého, koho potká; tichá podpora sadistů uřezávajících hlavy, upalujících bezbranné, kamenujících ženy apod.).

Cílem toho všeho je zničit vnitřní etos obyvatelstva, jakési vyšší principy mravní celých národů, které člověku brání jít za hranice svědomí, soucitu a spravedlnosti, čímž se stává obtížně manipulovatelným. Znehodnotí-li se etický, duchovní a národní základ společnosti, odeberou-li se jí tradiční hodnoty a stmelující řád, ztratí národ svou identitu a z plnohodnotných občanů se stanou tupí snadno ovladatelní ovčané.

Aby byly završeny i ekonomické podmínky k redukci populace a kolonizaci vybraných zemí, je nutno provést i ekonomické "reformy", jejichž posláním je:

zničit ekonomiku státu (nedaří-li se rozpoutat občanskou válku, ve které si svou zemi rozmlátí občané sami) cestou privatizace klenotů ekonomiky (vč. jedinečných know-how, značek a patentů), likvidací tradiční výroby, zemědělství a zpracovatelského průmyslu (v důsledku toho i živnostníků a místních podnikatelů - nezávislé střední vrstvy);

zmocnit se klíčových oborů, energetických a surovinových zdrojů (vstup "strategických" investorů, odliv většiny zisků do zahraničí přes nadnárodní finanční instituce a akciové společnosti); začít s bankami a energetikou, pokračovat se surovinami, vodou, lesy a půdou a skončit ve zdravotnictví a přirozených monopolech;

deklasovat odborníky, profesionály a tvůrčí mozky na úroveň výrobní síly u pásů, nebo je přetáhnout do zahraničí, rozprášit kreativní týmy, rozbít učňovské školství (aby se znemožnilo případné "zmrtvýchvstání" špičkových oborů);

trvale vyčerpávat ekonomiku státu odsáváním financí místními parazity ("neziskové" organizace zabývající se menšinami a naprosto bezvýznamnými nesmysly; bobtnání byrokracie, zejména veřejné správy a justice; zahlcení života zbytečnými předpisy a nařízeními EU; neetické přeplácení manažerů, soudců a parlamentních politických stran; exekutorský byznys; "ošetřené" mezinárodní arbitráže; vynucená imigrace (kvóty na povinné přijímání muslimů) …

zatáhnout zemi do imperiálních válek, aby skuteční původci zůstali v pozadí a nic neriskovali; postačí, že budou financovat vývoz různobarevných revolucí (násilné převraty povýšené na všelidová hnutí) a mediální propagandu, která zamění agresory a napadené, povýší žoldáky na poradce, vrahy na ochránce a jejich zločiny svede na jejich oběti. Zkrátka - vytvoří mediální matrix, iluzi, že lež je pravdou, totalita demokracií, bezpráví spravedlností, bezohlednost normou úspěchu, otroctví svobodou. Za naše zájmy pak budou ve jménu zákona pokládat životy neznámí lidé jiných zemí; jejich vlády to budou tvrdě vymáhat a také financovat.

Svět stále rychleji odhaluje, že náš milovaný dolar má nulovou hodnotu, nepodmaněné země dokonce připravují vlastní měnu nezávislou na dolaru a mezinárodním měnovém fondu. Podmaněná část světa nám dodává stále méně surovin a snižuje odběr našeho zboží. Někteří Evropané začínají nezávisle myslet víc, než je zdrávo, takže místní kolaboranti a korupce už nestíhají. Nepodmaněné mozky dokonce drze parafrázují naše postoje a činy v tomto duchu: "My, z boží vůle vyvolení politici a hlavy pomazané, přísaháme na vaše svědomí, že to s vámi myslíme lépe než s našimi konty, že všemu rozumíme lépe než Bůh, že všechno děláme dokonaleji než dokonale, že jsme čestní a poctiví - a to i když krademe (neb tak činíme výhradně ve vašem zájmu), že naše příjmy a majetky jsou synonymem naší skromnosti, zatímco námi stanovené existenční minimum pro vás je symbolem vašeho bohatství; že vůbec netušíme, co je to egoismus, lež a podvod ..."

Světovláda, tedy my - sami sebou vyvolení, vnímáme tento vývoj jako bezprostředně ohrožující naše zájmy. Proto je nutno celý proces urychlit, a to za jakoukoliv cenu (umělé krize, pandemie, násilné převraty, napadení nezávislých zemí pod záminkou, že ony napadly nás …). Jakmile si lidé opravdu naplno uvědomí, že války jim seberou všechno, co mají (majetky, střechu nad hlavou, domov, pitnou vodu, energii, potraviny, léky, bezpečí, blízké lidi, veškeré jistoty a nakonec i život), už je do války nedostaneme! Tím méně, až se provalí, že bojují za zájmy někoho, kdo je léta okrádá a zotročuje, podvádí je a bere jim právo na důstojný život, kdo si chce jen podmanit další země, kde žijí obyčejní lidé, se kterými by si za normálních okolností porozuměli a vzájemně si i pomáhali.

Celé této strategii je nutno přiřadit nevyšší stupeň utajení, nikdo nám nesmí vidět do karet!

Otevřený závěr:

Že je to vše opsáno z Top Secret manuálu "Jak ovládnout svět"? Že přesně tak strategie Světovlády a její vize blízké budoucnosti světa opravdu vypadají? Pak je dozajista vhodné prohlásit, že se nejspíš jedná o podobnost čistě náhodnou! Že přesto cosi z uvedeného jasně pozorujete i v současném životě české společnosti i celé Evropy? Nejspíš jen náhoda! Nebo na tom přeci jen něco bude? Anebo je to vše jen Orwellovskou utopií?

Pokud si kladete tyto otázky, pak jste důkazem, že lidský mozek byl stvořen pro jiné programy, než vymývání a mediální masáž. A že právě Vy jste těmi nezávisle uvažujícími Evropany, o jejichž vědomí (a svědomí) spustila Světovláda největší bitvu v historii. Tuším, že se o výsledku tohoto kolosálního střetu rozhodne již brzy; jak vše skončí, záleží na každém z nás, na každé naší myšlence, slově, emoci a činu, na našem svědomí, neboť ony napájejí lagunu národního vědomí, co říkáte?

Anebo je to všechno úplně, ale opravdu úplně jinak? Toť klíčová otázka, kterou bychom si měli pokládat co nejčastěji a zejména vždy, když si vyslechneme zpravodajské relace ČT, nebo si přečteme nějaký článek bruselských posluhovačů, našich kolaborantů a vybraných "expertů". A pak se zamyslet, zda nám někdo nezakrývá pravdu úplně, ale opravdu úplně jinou.

uživatel eliminován | 12. 05. 2015, 00:31:10

> othon
!1298!!1!

othon

othon | 11. 05. 2015, 16:16:38 | více příspěvků | napsat uživateli

Morálka, lidskost a opětovné vtělení

Jaký praktický dopad může mít na náš každodenní život poznání o zákonitosti opětovných příchodů člověka na tuto zem? Jak by mohlo takové poznání přispět k pozvednutí etiky, morálky, lidskosti a větší ohleduplnosti lidí k lidem v běžném, praktickém životě? Při jeho obecném pochopení, přijetí a akceptaci by byl s velkou pravděpodobností jeho pozitivní dopad na celou společnost obrovský.

Jistý ateisticky založený člověk se k tomuto tématu vyjádřil následovně: "Pokud by naše opětovné vtělení na zem existovaly, mělo by určitě takové více životní plánování a smýšlení přednost před jedno životním. Žel já jsem ateista a na další životy nevěřím, stejně jako ani v Stvořitele ne, nuže mi nezbývá nic jiného, ​​než se podle toho zařídit. Čili myslet na to, abych dosáhl materiální blahobyt pro sebe v tomto životě a to co nejdříve. Neboť život po padesátce si už člověk určitě nemůže tak užívat, jako řekněme život po pětadvacítce. "

Tato krátká úvaha vystihuje dokonale podstatu celého problému, spočívající v úzce ohraničeném a sobecky materialistickém přístupu k životu ateisticky zaměřených lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na zemi přežijí pouze tento svůj jediný současný pozemský život. Tomu pak odpovídají jejich hodnoty, postoje a všechno jejich celoživotní snažení. Samozřejmě velká čest všem výjimkám.

Poznání o opětovných vtěleních na zem je věděním o Spravedlnosti, která vládne v našem stvoření. No a právě míra tohoto vědění má velký a nezanedbatelný vliv na postoj člověka k vlastnímu životu i na jeho postoj k jiným lidem. Čili na to, co lze nazvat základními projevy lidskosti člověka vůči člověku.

Uveďme si příklad: Jistý podnikatel bezohledně okrádá své zaměstnance. Odměna za práci, kterou jim dává totiž představuje pouze zlomek hodnoty, kterou jeho zaměstnanci skutečně vyprodukují a tento takzvaný plat jim sotva stačí na pokrytí jejich nejzákladnějších lidských potřeb.

Majitel firmy tedy nepřiměřeným způsobem bohatne na úkor jiných a to tak, že je v podstatě okrádá, přičemž z hlediska pozemských zákonů je je to naprosto v pořádku. Ba právě naopak, pozemské zákony podobné zacházení s lidmi ještě podporují.

Světskou spravedlnost a její zákony lze tedy pokřivit a zmanipulovat, avšak v žádném případě to již není možné udělat se zákony univerza. Až sem totiž lidská bezohlednost a vypočítavá chamtivost nesahá.

Účinky zmíněných spravedlivých zákonů se projeví tak, že dotyčný bude muset po své smrti "na vlastní kůži" prožívat všechno utrpení, které způsoboval jiným. A vlákna jeho osudu ho při dalším pozemském vtělení neomylně přivedou přesně do takových poměrů, ve kterých bude muset on sám trpět nouzí a nedostatkem, aby i pozemsky až do morku kostí osobně procítil, jaké je něco podobného ponižující a bolestné. Aby si na základě vlastního utrpení uvědomil, že okrádat lidi je špatné a nesprávné.

Takto přísné a nepodplatitelně funguje univerzální spravedlnost, obsažená v logice opětovných pozemských příchodů, která samotná je důsledkem jednoho z nejzákladnějších Zákonů universa - Zákona zpětného účinku. Ten říká: Kdo co zaseje, to také bezpodmínečně sklidí! Nebo jak říkali naši předkové: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! To tedy znamená, že spravedlivá odplata nás určitě nemine. Pokud se nám jí nedostane ihned, tak určitě po smrti, nebo až potom v dalším pozemském životě.

Pokud by tedy různí podnikatelé, majitelé firem, politici, státníci a koneckonců celá společnost věděla o těchto skutečnostech, pokud by se o nich otevřeně mluvilo, mnozí z těch, kteří dnes konají nečestně a v kterých ještě zůstaly zbytky svědomí, by se určitě nad tím zamysleli. A na základě svých úvah by pak přehodnotili svůj postoj k druhým v duchu mnohem větší lidské vstřícnosti a ohleduplnosti.

No a pro všechny ty, kteří tyto věci chápat nechtějí, kteří je ignorují a nehodlají se nad nimi zamýšlet, pro všechny ty platí následující:

Váš smích, založený na pláči a strádání jiných se změní v pláč! Vaše bohatství, založené na okrádání jiných se změní v žalostnou nouzi! Neboť cokoliv zlé jste učinili jiným, to budete muset jednoho dne přežít na své vlastní kůži! Taková je totiž železná Spravedlnost, jejíž uniknout není v silách nikoho na této zemi.

Věz proto každý, kdo se dopouštíš zla jakéhokoli druhu, že pokud si ty klidně spíš a všemožně užíváš, železné zákony Boží spravedlnosti spřádají v tichosti nitky tvého osudu tak, že jednoho dne tě tvrdě a bolestivě udeří přesně totéž zlo, které si ty sám způsoboval jiným. Tím si můžeš být ty slepý a hluchý člověče, už nyní více než stoprocentně jistý!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 3. 05. 2015, 16:19:09 | více příspěvků | napsat uživateli

Míra zrady!

Všichni víme, že na světě existují lidé čestní i nepoctiví. Lidé dobří i zlí. Ale položili jste si někdy otázku v jakém poměru? Kolik je asi těch čestných v poměru k těm nečestným? A jakým způsobem se to vyvíjí? K lepšímu, nebo k horšímu?

Ukázkovým příkladem starým 2000 let, mluvícím o určitém modelovém poměru čestných lidí vůči nepoctivým je dvanáct učedníků Ježíše Krista, z nichž jeden byl zrádce. To tedy znamená, že před 2000 lety byla přibližná míra zrady a nečestnosti mezi obyvatelstvem této země v poměru dvanáct ke jedené. Aplikované do každodenní reality to tedy znamená, že v úplně každé oblasti lidské činnosti, v každé profesi, v každém náboženském nebo nenáboženském společenství lidí se nachází mezi dvanácti z nich jeden nečestný a nespravedlivý.

Na první pohled se to možná nezdá až tak hodně, protože z toho vychází, že těch čestných a dobrých je mnohem více. Problém však nastane, když začneme trochu počítat a tato čísla násobit. Tak tedy například mezi 12 000 lidmi bude už 1000 nečestných a nespravedlivých. Při 120 000 lidech nám to vychází na 10 000. Při 1 200 000 to bude už 100 000 a při dvanácti milionech rovný milion. Milion zrádců, milion lidí nečestných a nespravedlivých. To už tedy představuje řádnou sílu.

Ale pojďme ještě dál a zkusme si uvědomit, že tento poměr dvanáct ku jedné byl aktuální před 2000 lety, z čehož logicky vyplývá závažná otázka a sice, jak je tomu v současnosti? Je to lepší, nebo k horší?

Jak si v tomto směru jako lidstvo stojíme? Kráčíme morálně nahoru, nebo dolů? Při uvažování nad touto otázkou si je však třeba uvědomit, že technický a vědecký pokrok je jedna věc a pokrok etický a morální věc druhá. A tyto dvě věci nelze spolu míchat.

Podívejme se třeba jen do politické sféry, která určuje zásadním způsobem celkové směřování společnosti a zkusme to objektivně posoudit. Kolik je v této oblasti Jidášů? Vládne zde poměr 12 ku 1, nebo 6 ku 1, nebo snad docela jiný, příznivější poměr? Odpověď na tuto otázku ať si dá každý sám.

Co nám však z poznání všech těchto souvislostí reálné vyplývá? Je to smutná skutečnost, že v každém kolektivu, v každé profesi, v každém náboženství a v každém lidském společenství se neblahým způsobem odráží výše zmíněný poměr nečestnosti, nespravedlnosti a zrady. A to tedy znamená, že nikdy nemůžeme při posuzování lidí paušalizovat a zjednodušeným způsobem házet všechny do jednoho pytle. Toto poznání vzájemného poměru čestných vůči nepoctivým nás má vést k opatrnosti a ke bdělému zvažování. K pozornému zkoumání toho, co k nám přichází a bez spoléhání se na to, že pokud to přichází z nějaké společensky preferované a uznávané vrstvy, že v takovém případě je to vždy a vše v naprostém pořádku. Znamená to tedy, že naivní a slepá důvěra musí každému v dnešní době nevyhnutelně přinést škodu.

Prostý člověk třebas slepě věří lékařům. Úplně každému z nich, ačkoli mnozí, na základě všech výše zmíněných skutečností nemusí s námi vůbec mít ty nejčestnější úmysly. Mohou být třeba ovlivněni různými dealery, různými farmaceutickými firmami, nebo mohou mít vlastní, zištné úmysly.

Slepá víra v lékaře obecně musí proto mnoha lidí nevyhnutelně poškodit, protože žel ani lékaři nepředstavují žádnou výjimku v poměru čestných vůči nepoctivým.

A tyto skutečnosti se vztahují i ​​na lidi v různých církvích a vyznáních, přestože právě tam bychom to možná vůbec nečekali.

Je to smutné, ale ani tato sféra není žádnou výjimkou. I zde žel tento poměr platí přesně stejným způsobem, jako kdekoliv jinde. A právě proto bude možná dobré podívat se na tuto problematiku trochu blíže.

Pokud tedy mezi dvanácti učedníky Ježíše Krista byl jeden z nich zrádce, nedá se předpokládat, že by se to po Ježíšově smrti nějak změnilo a že by se nečestnost v řadách vznikajícího křesťanství nevyskytovala přesně ve stejném poměru. Narůstajícím počtem prvních křesťanů narůstal zároveň i počet ne zcela čestných lidí v jejich řadách. Šlo o lidi, kteří měli své vlastní názory na to, co je dobré, správné, užitečné a moudré. Lidí, kteří měli své vlastní egoistické, zištné a mocenské cíle. Lidí, kteří dosahovali určitých vyšších příček v nově vznikající církevní hierarchii a kteří se kvůli svým cílům nerozpakovali zasahovat i do samotného výkladu Ježíšovo učení. A tak byly postupně všechny křesťanské církve bez výjimky infiltrovány zradou a nečestností a z nich vycházejících tendencí křivit učení Ježíše Krista z hlediska vlastních záměrů.

Tím samozřejmě nemá být řečeno, že v církvích se nenachází velmi mnoho dobrých lidí. Nicméně ve výše zmíněném poměru se v nich nachází i mnoho lidí nečestných a to vše vzájemně mezi sebou dokonale promíchané.

Zůstává proto na duchovní bdělosti každého z nás, zda se dokážeme zorientovat v tomto zmatku. A to nejen v církvích, v jejich naukách, ale úplně v každé oblasti našeho každodenního života. V každém povolání a v každém lidském společenství.

Barometrem v tomto rozlišování se nám má stát naše nejvnitřnější cítění a svažující myšlení. V lidské schopnosti myslet se totiž skrývá povinnost zkoumat. Každý však, kdo svou základní povinnost vše bedlivě zkoumat ignoruje, každý, kdo zkoumavě nevyužívá své cítění a myšlení, každý takový člověk se musí stát obětí nečestnosti, pokřivenosti a zavádění, skrývajícího se všude a ve všem kolem nás.

Neměli bychom proto nikdy věřit něčemu jen proto, neboť to říká nějaká autorita. Třeba farář, učitel, právník, politik a podobně. Po bedlivém zvážení máme věřit pouze tomu a jen v to, s čím se můžeme plně vnitřně ztotožnit.

Naše cítění a svažující myšlení je tedy jediný způsob, jak můžeme rozpoznat to, co není v pořádku a nenechat se svést a oklamat. Neboť ona zrada a nečestnost může mít jakoukoliv tvář a jakoukoli formu a může se za ní skrývat jakákoli autorita.

Proto platí: Bdělost! Bdělost! Bdělost!

A tento požadavek bdělosti platí nejen ve vztahu k církvím, k jejím představitelům a naukám, ale i ve vztahu ke všem oblastem každodenního života. Ať už je to zdravotnictví, podnikatelská sféra, politika a tak dále. Všude je to úplně stejné. Všude se nacházejí i tací, kteří se zpronevěřili principu obecného dobra a sledují pouze své vlastní cíle.

Žel takto dnes vypadá realita kolem nás a pouze my samotní musíme prostřednictvím své bdělosti dbát o to, abychom neutrpěli škodu nebo abychom na to doslova tragickým způsobem nedoplatili. Ať už fyzicky, hmotně, nebo duchovně.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

uživatel eliminován | 1. 05. 2015, 12:39:10

S dovolenim si vyberu jiny svet, pardon :)

othon

othon | 27. 04. 2015, 16:31:59 | více příspěvků | napsat uživateli

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu


Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

"Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! "

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali "svatými".

Ona takzvaná "svatost" však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem "šlechta". Co však znamená slovo "šlechta" v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 20. 04. 2015, 17:05:36 | více příspěvků | napsat uživateli

Jaká je síla materialistického přesvědčení?


Síla a míra každého přesvědčení se osvědčuje ve vyhrocených situacích. Je totiž velmi snadné věřit něčemu a věřit v něco, pokud se vše daří a vše funguje. Nicméně bývá někdy velmi těžké setrvat ve svém původním přesvědčení, pokud nastanou komplikace, nic se nedaří a všechno se hroutí. V takové chvíli se pak nejednou zhroutí i naše přesvědčení, protože nedokáže obstát v tlaku vyhrocené situace. Proto má skutečnou hodnotu a cenu pouze takové přesvědčení, které dokáže obstát v každé situaci. Z tohoto prostého důvodu ať se tedy nikdo raději neodvolává na sílu vlastního přesvědčení, pokud toto neprošlo žádnou zásadní životní zkouškou.

Z hlediska výše uvedených skutečností se teď zkusme podívat na dva druhy klíčového přesvědčení lidí, a sice na přesvědčení idealistické a na přesvědčení materialisticko ateistické.

Skutečný a pravý idealista věří ve vyšší, hmotu přesahující moc. A tato jeho víra se v praktickém životě projevuje tak, že ve smyslu respektování oné vyšší moci se všemožně snaží o dobro, čestnost, spravedlnost a ušlechtilost. Reálný život podle těchto principů lze pak klidně nazvat přesvědčením. Skutečným přesvědčením ve vyšší, univerzální moc dobra, která se projevuje ve způsobu každodenního života dotyčného.

No a stane se, že život takového člověka se přiblíží ke svému konci. Jeho duše se pomalu a postupně začíná odpoutávat od fyzické schránky a tento člověk ještě intenzivněji vyciťuje a vnímá to, co hmotu přesahuje. Uvědomuje si, že žil správně a tváří v tvář blížící se smrti se stává jeho přesvědčení ještě silnějším. Dokonce ani smrt ním nemůže otřást! Právě naopak! Ještě více ho v něm utvrzuje! O tomto člověku lze říci, že jeho přesvědčení bylo pravé, protože dokázalo obstát i pod tak zásadním tlakem, jako je konfrontace s realitou pozemské smrtelnosti.

A teď se podívejme na přesvědčení ateisty a materialisty. Ten věří pouze v hmotu a v nic jiného. Pouze v tento reálný svět, který je pro něj vším a to znamená, že po své fyzické smrti už v nic nedoufá a s ničím nepočítá. Pouze s velkou nicotou.

Takový postoj lidí k vlastnímu bytí je vede mnohdy k tomu, že se snaží vyždímat ze života co se jen dá. Že se snaží užít si naplno všech požitků, které jim poskytuje. A to žel nejednou i za cenu nemorálnosti a nepoctivosti. Čest všem výjimkám!

I tento člověk se však postupně přibližuje k hraničnímu momentu osudového odchodu do neznáma. I tento člověk se najednou, spolu se svým materialisticko ateistickým přesvědčením ocitá před branou smrti. I duše tohoto člověka se začne postupně odpoutávat od jeho fyzického těla a on začne slabě tušit, že by přece jen za reálností hmotného světa mohlo něco být. Že by to všechno, čemu věřil a na čem postavil celý svůj život mohlo být přece jen jinak. A nelze tvrdit že vždy, ale mnohdy se pak stane, že přesvědčení takového člověka nakonec zakolísá. Ba dokonce se i zcela zhroutí.

Mnohokrát se tedy stane, že přesvědčení takových lidí neobstojí před realitou smrti. Mnohokrát se také stane, že člověk na sklonku svého života nabude úplně jiné přesvědčení, než bylo to jeho původní, materialisticko ateistické.

Velmi zajímavé však je, že o opaku pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel. To znamená, že nikdo asi nikdy neslyšel o tom, že by se nějaký hluboce věřící idealista stal před smrtí ateistou a materialistou. Takové něco by bylo možné považovat za cosi kuriózního, co se vymyká z běžného rámce. O opaku však lze slyšet dost často a to rozhodně stojí za hlubší zamyšlení.

Vše, o čem bylo doposud mluveno je odpozorováno z běžného, ​​každodenního života a ukazuje nám, jaký druh přesvědčení dokáže odolat i v těch najvyhrotenejších situacích a naopak, jaké přesvědčení se v takových hraničních situacích dost často láme.

V životě člověka mladšího nebo středního věku ale mnohokrát nenastalo ještě nic takového zásadního, co by jeho přesvědčení a hodnoty z něho vyplývající nějakým radikálním způsobem prověřilo. Člověk v nižším a středním věku tedy ještě nemusí mít takovou zásadní osobní zkušenost. A právě to je důvod, proč vznikl tento text. Vznikl jako impuls k zamyšlení nad vlastním životem a nad přesvědčením a hodnotami, které v něm preferujeme. Měli bychom totiž zvážit, zda stavíme svůj život na tom, co většinou obstojí, nebo zda jej naopak stavíme na tom, co má tendenci kolísat, nebo se zhroutit. Měli bychom se opravdu nad tím vážně zamyslet, abychom na sklonku svého života nemuseli roztrpčeně konstatovat, že jsme ho celý jen promrhali honbou za prázdnými, mělkými a nepodstatnými věcmi.

Neboť moudrý člověk by měl být schopen poučit se z chyb a negativních prožívání jiných. Žel ten nerozumný bude muset dospět k pochopení až tím, že všechny důsledky onoho nesprávného a negativního bude muset přežít na vlastní kůži. Ale pak už bude pozdě! Pak už totiž bude za ním celý jeho nenávratně promarněný život, který ve své lehkomyslnosti postavil na vratkém přesvědčení.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Duff35

Duff35 | 13. 04. 2015, 17:32:17 | více příspěvků | napsat uživateli

> Alternativny Protože je člověk závistivý, žárlivý a panovačný tvor, protože sobecky hromadí majetek pro kuličku svou i přes všechna slova, co z něj jdou, nikdy tu nebude ráj. Tento druh utopie zůstane utopií a naše společnost bude dále inklinovat k dystopii. !24!

EL.pH

EL.pH | 13. 04. 2015, 17:21:13 | více příspěvků | napsat uživateli

http://supa.blog.idnes.cz/

Jsem člověk, kterému není lhostejné obecné nepochopení pravého smyslu lidského života na zemi a z tohoto nepochopení pramenící selhávání jak osobních, tak celospolečenských vztahů.
!54!

othon

othon | 13. 04. 2015, 17:10:17 | více příspěvků | napsat uživateli

USA! Příklad ovládání druhých!


V současnosti jsou USA považovány za baštu demokracie, za její celosvětového ochránce a za nejdůležitějšího garanta lidských práv. Velmi zajímavou je však skutečnost, že paradoxně vznik samotných USA byl poznamenán lží, zradou, věrolomností a pošlapáváním všech lidských práv.

Nemělo by vůbec smysl hovořit o temných stránkách nějakého národa, protože každý národ na světě má své světlé i temné stránky, kdyby ... Kdyby to žel v případě USA nemělo své kontinuálně pokračování až do současnosti! Kdyby se zrada, lež, věrolomnost a bezcharakternost nestaly základními principy, uplatňovanými USA vůči všem národům světa, které se nechtějí stát jejich vazaly.

Než budeme hovořit o celé věci detailněji, třeba si vyjasnit jeden pojem. Pokud totiž budeme mluvit o USA, nebude tím míněno řadové obyvatelstvo, ale mocenská elita společnosti, která je strůjcem všech geopolitických záměrů, přičemž nižší společenské vrstvy, účelově zmanipulované pojmem "vlastenectví", jsou pouze jejich poslušnými vykonavateli.

Rozhodujícím podnětem ke vzniku tohoto textu byla kniha Foresta Cartera: "Odvedu vás do Sierry Madre". Říká se v ní o počátcích kolonizace Ameriky a o tom, jak se tehdejší americké úřady vyspořádali s indiánskou otázkou. V metodách, které byly tehdy vůči indiánům uplatňované můžeme totiž nalézt určitou paralelu s metodami používanými v současnosti. Jejich podstata se příliš nezměnila. Změnila se jen forma, která se sofistikovaně přizpůsobila podmínkám současnosti.

V 19. století byly indiáni v Americe lidmi bez jakýchkoliv lidských práv. Neměli právo volit, ba ani vlastnit a nabývat majetek. Šlo skupinu lidí určenou na vyhlazení, případně na jiný vhodný způsob eliminace, protože vláda chtěla zabrat jejich území, bohaté na nerostné suroviny.

Je zcela přirozené, že se indiáni vůči tomu postavili se zbraní v ruce. Došlo k válce, v níž se obě strany dopustily množství ukrutností. Morální právo však bylo jednoznačně na straně indiánů, protože oni si hájili pouze právo na vlastní existenci, jakož i na území, které jim patřily po staletí.

Tehdejší americký tisk opisoval indiány jako vrahy, lupiče a nájezdníky, avšak svědectví nestranných pozorovatelů dokládají, že duchovně a morálně stáli indiáni vyše než jejich protivníci, že porušily mnohem méně dohod jako běloši a že vždy jednali čestně s těmi, kteří jednali čestně s nimi.

Důkazem vyhlazovacího přístupu k indiánům je i skutečnost, že například každému v té době v Mexiku, kdo přinesl skalp indiánského bojovníka bylo vyplaceno 250 dolarů. Za skalpy žen a dětí se platilo 100 dolarů.

Kromě tvrdé síly se vydatně používala i lest, v níž se bezohledně kalkulovalo se smyslem indiánů pro čest a dodržování dohod. Mnoho náčelníků bylo například zákeřně zavražděno tak, že je vlákali do pevností za účelem ujednání příměří. A pokud se třeba i příměří podařilo dohodnout, byly často využívané služby zločineckých band, které vraždili a skalpovali své vlastní, americké osadníky, což se pak účelově připsalo indiánům

Na základě takovýchto vykonstruovaných incidentů opisoval tisk indiány jako krvelačné divochy, kteří nejsou schopni dodržovat žádné smlouvy. To poskytlo důvod pro "morální" opodstatnění dalších vyhlazovacích akcí a další zabírání území.

Nakonec se našlo jiné řešení. Citát pochází ze zmiňované knihy Foresta Cartera:

"Úřad pro Indiánské záležitosti navrhl nový, záludný tah, který nakonec překonal i moc armády. Úřad totiž spravoval rezervaci San Carlos, do níž se měli přestěhovat všichni Apači. Na úřadě však věděli, že ani ti nejvynalézavější z vládních lhářů by nedokázali vymyslet nezbytné fráze, které by Apače přinutily přijít na toto nehostinné místo.

A proto vymysleli plán. Vyjednavači se obraceli na apačské skupiny a navrhovali jim mír a možnost zřízení rezervací na místech, které si sami zvolí. Tam budou žít na věčné časy. Když se usadí, obdělají půdu, zasejí a odevzdají zbraně, zajmou je a transportují do San Carlos.

Za hlavního vyjednavače s Apači vybral úřad člověka, v otázce bezvýhradné dôverihodnosti úřadů stejně naivního, jak byly samotní Apači. Tomuto vyjednávači řekli pouze část plánu, týkajícího se rezervace na věčné časy. O San Carlos pomlčali ".

Tento citát dokonale vystihuje způsob jednání amerických úřadů v té době, nicméně je mimořádně zarmucující, že dodnes se na tom mnoho nezměnilo. Podobným způsobem totiž i současnosti jednala a jedná mocenská elita USA vůči mnohým "zlobivým" národům světa. Vůči národům, které si zvolili svou vlastní cestu, dbajíce o své vlastní zájmy. Vůči národům, které se odmítly stát satelity USA a dovolili si nesouhlasit s drancováním vlastního lidu a jeho přírodních zdrojů nenasytnými nadnárodními společnostmi.

Pro takové "zlobivé" národy jsou podobně jako byly kdysi pro indiány připravené dva scénáře. Prvním je otevřena intervence a druhým je postupné zotročení.

V případě otevřené intervence je třeba najít pádný argument, který by americkou i světovou veřejnost přesvědčil o nezbytnosti vojenského zásahu. Pokud se nenajde, uměle se vyrobí. Ukázkovým příkladem takového postupu byla existence chemických zbraní v Iráku. A přestože se tyto zbraně nakonec nikdy nenašli, jako pádný argument pro opodstatnění intervence to posloužilo dokonale. Ve skutečnosti však nešlo ani o chemické zbraně, ani o sesazení Husajna, ale o obsazení a ovládnutí ropných polí.

Scénář postupného zotročení je následující: Ve státě, který je třeba dostat pod kontrolu se najde vhodná opoziční skupina, nesouhlasící s politikou tamní vlády. Tato skupina a její lídři jsou finančně a mediální podporováni prostřednictvím různých nadací a mezivládních organizací. Jejich úkolem je ostrá kritika vlády, její chyb a jejich častokrát vykonstruovaných, nedemokratických postupů, organizování schůzek, mítinků a občanských nepokojů.

Zahraničními médii a médii domácími, finančně či jinak platnými zájmům USA a jejich západních spojenců je tato zrádcovská opoziční skupina vyzdvihována jako jediná a nejpřijatelnější demokratická alternativa. Vláda daného státu se ocitá pod silným tlakem jak zevnitř, tak zvenčí. Tento rostoucí tlak vrcholí demonstracemi, občanskými nepokoji, snahou o předčasné volby, nebo o odstranění vlády jakýmkoli jiným způsobem.

Když se tohoto cíle dosáhne a do vedení se dostanou nové "demokratické struktury", tyto, věrné svým zahraničním chlebodárcům a podporovatelům začnou uskutečňovat politiku poslušného satelitu USA, jehož vláda upřednostňuje zájmy nadnárodních společností nad zájmy vlastního národa, stavějíc se tak přítelem USA a "novým ostrovem demokracie ". Ve skutečnosti se však z takto oklamaného národa stává poslušný otrok, který rozprodá všechny své strategické podniky do zahraničních rukou, stávajíc se cizincem ve své vlastní zemi, protože mu v ní už téměř nic nepatří.

Takovým způsobem byly politicky a ekonomicky zotročené mnohé národy světa, včetně nás samotných. I nám, stejně jako indiánům byla slíbena demokracie na věčné časy, avšak místo toho jsme se stali otroky a vazaly, jejichž lidské, hospodářské a přírodní zdroje odčerpává zahraničí.

S nepatrnými úpravami proběhly podle výše uvedeného scénáře i události na Ukrajině a podle téhož scénáře je nyní démonizováno Rusko, které je na jedné straně cíleně ekonomicky oslabováno a na druhé straně se vůči němu hledá pádný důvod, který by byl dostatečným ospravedlněním zahájení ozbrojeného konfliktu.

Samozřejmě že navenek, jak je již dobrým zvykem, je vše prezentováno jako boj za ty nejušlechtilejší ideály, ale ve skutečnosti, přesně tak jako vždy, jde pouze o ovládnutí, zotročení a podmanění si Ruska a jeho obrovských nerostných zdrojů.

A ještě jedno má být řečeno. Tisíce lidí nejsou schopni akceptovat, že by pravda mohla být právě taková a proto ji hanlivě označují jako konspirace. Ty tisíce lidí mají totiž jednu velkou chybu. Podobně jako svého času indiáni věří v poctivost přístupu a naivně doufají, že to, co se jim předestírá jako pravda, skutečně pravdou je.

Nicméně žel, možná až na vlastní kůži se budou muset přesvědčit o lži oficiální mediální propagandy, za kterou se stejně jako za dob indiánů skrývá pouze snaha maskovat bezohlednost, věrolomnost a bezcharakternost. Pokud totiž lidé ve své naivitě opět naletí této osvědčené manipulaci může se stát, že budou pod líbivými hesly boje za demokracii, lidská práva, či jiné účelové fráze dohnány do zničující války z Ruskem. Do války z Ruskem, jejímž skutečným účelem budou tak, jako dosud vždy jen mocenské a ekonomické zájmy korporací USA. Do války z Ruskem, které je již dnes médii účelově vykreslováno jako agresor a nepřítel demokracie a vůči kterému se hledají vhodné záminky k tomu, aby se válka s ním stala veřejností akceptovatelnou, ba dokonce nezbytnou.

Slepí a hluší, probuďte se konečně a nedejte se vmanipulovat do ničivé války kvůli cizímu prospěchu!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

42.nitram

42.nitram | 6. 04. 2015, 17:48:08 | více příspěvků | napsat uživateli

ja navrhuju to vytisknout, vydat knizne v pevne vazbe, ..a umlatit ho tim !663!!937!

othon

othon | 6. 04. 2015, 15:25:08 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč je současné pojetí emancipace špatné?

Lidé se nestarají o zákony univerza, ale řídí se podle svých vlastních pravidel. Toho důsledkem však nemůže být nic jiného, než něco scestné. Něco úplně mimo reality. A je smutné, že právě tímto způsobem je mimo od skutečné reality i emancipace.

Je tomu tak z toho důvodu, že její dnešní pojetí nerespektuje jeden z důležitých univerzálních Zákonů, a sice Zákon doplnění celku. Tento Zákon funguje na principu přitažlivosti dvou protikladných částí, spojujících se za účelem vytvoření jednoho, harmonicky fungujícího celku.

Vezměme si konkrétní příklad, a sice den a noc. Jde o dva protiklady, které tvoří ve vzájemném spojení harmonický dvacetičtyřhodinový cyklus. V něm je opět harmonickým způsobem vymezený čas aktivity a odpočinku. Dalšími příklady je třeba teplo a zima, příliv a odliv, nádech a výdech a podobně. Tento jednoduchý princip harmonického spolupůsobení dvou protikladných prvků můžeme vidět opravdu všude kolem nás.

No a do této kategorie patří i vztah muže a ženy. Muž a žena představují totiž dva protipóly, dva naprosto rozdílné světy. Muž touží po ženě a žena po muži, aby společně vytvořili celek a s ním spojené prožívání stavu harmonie.

Co je ale nezbytné, aby takový harmonický celek mezi mužem a ženou mohl vzniknout a mohl se i trvale udržet?

Základním předpokladem je, aby muž zůstal mužem a žena ženou. Aby každý z nich byl plným způsobem tím, čím být má a aby právě takovýmto způsobem jednal. Jejich role a působení se nesmí míchat, protože pak vzniká cosi neharmonické a nesprávné, co se není schopno dlouhodobě udržet.

Jak má tedy vypadat ideál správné ženy a ideál správného muže? Ideál ne z hlediska lidských představ, ale z hlediska vyšších Zákonitostí tohoto univerza, které v sobě skrývají vysoký morální a etický rozměr?

Pojďme tedy nejprve k ženě. Každému bude na první pohled jasné, že žena je bytost jemnějšího a křehčího charakteru. Této přirozené jemnosti ženy má odpovídat i její profesní uplatnění ve společnosti. Žena má především pomáhat, ochraňovat a doplňovat. Její aktivity by se měly vyznačovat porozuměním a laskavostí.

Doménou a prioritou každé ženy by mělo být vytvoření harmonického domova. Harmonického domova jako oázy a opory pro muže a děti.

No a jeji korunou by mělo být dbání o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. A tato čistota a ušlechtilost jejích citů a myšlenek by se měla reálně promítnout do hierarchie jejího hodnotového systému. Měla by se promítnout do hodnot, které uznává, do priorit, o které usiluje, do výchovy dětí, do jejího vztahu k muži, i třeba do jejího odívání. Jednoduše úplně do všeho.

Muž by se měl vyznačovat především aktivním působením, budováním a formováním. Pokud je doménou ženy domácí krb, doménou muže má být aktivní vnější působení. Avšak toto působení má být zcela jiného druhu, než je tomu dnes. Muž, inspirovaný ušlechtilostí ženy má budovat a přetvářet svět v duchu cti a spravedlnosti. Má být v jistém smyslu rytířem, který bojuje ve vnějším světě za ušlechtilé ideály a přivádí je k praktickému životu.

Tolik tedy k ideálu muže a ženy z hlediska vyšších Zákonitostí. A teď si už opravdu můžeme otevřeně říct, v čem spočívá současné pokřivené a pomýlené vnímání emancipace. Její scestnost je v tom, že za základ všeho je považováno působení mužsky aktivního druhu. Emancipace je tedy chápána tak, že ženy se mají v aktivním druhu působení vyrovnat mužům. Mají podávat stejné výkony a dosahovat stejné výsledky.

Emancipovaná žena je tedy taková, která se snaží vyrovnat muži. A tak se mnohé současné moderní ženy vydali tuto cestou a začali pronikat i do takových povolání, které byly do té doby vždy jen doménou mužů. Za jeden z vnějších symbolů jejich pomužštění lze považovat nošení kalhot, které do dob současné moderní emancipace bylo u žen nemyslitelné.

Nač jsou však ženám všechny jejich emancipační úspěchy a společenské ocenění, zpronevěřují li se tím své nejvnitřnější podstatě? Pokud sice dosahují stejné úspěchy a stejné výkony než muži, či dokonce je nejednou předběhnou, ale přitom přestávají být ženami? Mohou se snad ženy opravdu beztrestně zpronevěřovat svému předurčení a životnímu poslání, které jako ženské bytosti mají?

Život nám ukazuje, že něco takové není žel možné bez újmy. Uveďme si jeden z mnoha příkladů: Když se ženy ve své kariéře a ve své práci snaží vyrovnat mužům, musí to mít určitý větší, nebo menší dopad na jejich prioritní úkol, kterým je vytváření harmonického domova. Moderní a emancipovaná žena na to prostě mnohdy nemá čas a nestíhá to. A tak, pokud žije v partnerském svazku, snaží se to suplovat její muž. Avšak tímto způsobem dochází k tomu, že žena již není v pravém slova smyslu ženou a ani muž v pravém smyslu mužem. Oba stojí v určité míře mimo vlastního předurčení a z tohoto důvodu nejsou schopni vytvořit skutečnou harmonii. Žena totiž přestává být ženou a muž mužem. A tato skutečnost samozřejmě ruku v ruce s dalšími faktory přispívá také významným způsobem k současné rozvodovosti.

Dnešní pojetí emancipace je ve skutečnosti ponižováním ženského světa, protože to mužsky aktívní se staví za vzor, ​​čímž je nepřímo řečeno, že ženský druh působení je méněcenný a emancipovat se pro ženy znamená vyrovnat se mužům.

Skutečná a pravá emancipace však spočívá v něčem úplně jiném! Spočívá v rovnoprávnosti osobnosti muže a ženy se všemi jejich rozdílnostmi a specifiky, protože oba druhy působení jsou pro vytvoření harmonie třeba stejným způsobem. Takhle nám to totiž diktuje velký vesmírný Zákon doplnění celku.

Jak se tedy nedá jen stále nadechovat, ale musí existovat rovnováha mezi výdechem a nádechem, jak nemůžeme být pouze stále aktivními, aniž bychom to nahradili pasivitou a odpočinkem, stejně musí být muž mužem a žena ženou, aby mohlo vzniknout něco harmonické.

A přesně v tomto duchu je proto třeba chápat i to, co nazýváme emancipací. Emancipace má spočívat v absolutní rovnoprávnosti mezi mužským, aktivním druhém působení a mezi ženským, subtilním a jemným působením. Oba jsou stejně potřebné a stejně důležité. Ani jeden proto není možné upřednostňovat a stavět do popředí, protože jinak to musí nutně přinést disharmonii a škodu.

Zatím však žel žijeme v době, ve které je chápání emancipace zcela pomýlené. Dokud si však společnost uvědomí svůj omyl a zjedná v něm nápravu, do té doby každý, ať už muž nebo žena, kteří o těchto věcech vědí, ať se snaží žít svůj osobní život v co nejmaximálnějším možném rozsahu v souladu s vesmírným Zákonem doplnění celku a tedy v souladu se svou nejvnitřnější mužskou nebo ženskou podstatou. Jedině tímto způsobem se totiž mohou stát schopnými vytvářet harmonické vztahy a být šťastnými. Tím se zároveň stanou jakýmisi průkopníky nového pojetí emancipace, opírajícího se o poznání vyšších Zákonitostí univerza, které lidé prostě musí zapracovat do svého zákonodárství pokud chtějí, aby se jim dařilo a vůči nimž se nemohou stavět tak ignorantským způsobem, jak je tomu dnes, aniž by jim to nezpůsobilo škodu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

EL.pH

EL.pH | 30. 03. 2015, 17:13:26 | více příspěvků | napsat uživateli

Tohle je nejlepší diskuze ze všech.

othon

othon | 30. 03. 2015, 15:24:09 | více příspěvků | napsat uživateli

O fenoménu zvaném Lucifer

Zlo jako nesprávný a falešný princip neexistuje ve vyšších sférách stvoření. Existuje pouze v jeho hmotné části a je důsledkem pádu Lucifera. Z věčné božské říše, kde v blízkosti Boží nelze nic jiného, ​​než bezvýhradné zachvívání podle Jeho Vůle, z této říše byl do hmotnosti poslán Lucifer, jako jeden z archandělů, který měl pomáhat a podporovat lidi v jejich duchovním dozrávání.

V hmotnosti, to znamená v nesmírné vzdálenosti od Stvořitele a od tlaku jeho bezprostředního vyzařování je možný vznik svobodné vůle, čili možnosti svobodného rozhodování, kterou mají lidští duchové.

Když Lucifer sestoupil do hmotnosti, získal tuto svobodnou vůli také. Z počátku si svou roli plnil správně a podporoval lidí, nacházejících se v hmotném světě v jejich duchovním růstu. Vnímal při tom, jaký nesmírný vliv mají na nich jeho vnuknutí. Lidé jim s důvěrou naslouchali a nechali se jimi vést. Lucifer viděl, že v hmotnosti, daleko od Stvořitele, je doslova pánem všeho, na základě čehož v něm vznikla určitá ješitnost. Začal se cítit, jako bůh.

Tím však došlo k jeho zakalení a toto zakalení mu zamezilo volný přístup do nádhery božské říše, kam měl doposud cestu vždy otevřenou. Najednou narazil na nepřekonatelnou hradbu a místo toho, aby hledal příčinu v sobě a ve své vlastní ješitnosti, namísto toho, aby tuto ješitnost odstranil a zbavil se jí, vzkypěl vztekem a zlobou.

Od té chvíle se stal nepřítelem Stvořitele. Jako akt své pomsty začal v hmotnosti uplatňovat místo pomáhající lásky princip pokušení a svádění na špatné. Namísto ke Světlu začal lidi směřovat k záhubě, věčnému zatracení a zničení. Odtud tedy pramení zdroj všeho zla, kterému lidstvo podlehlo, přestože nemuselo, kdyby více naslouchalo hlasu svého svědomí.

Jedním z největších a nejzákeřnějších úkladů Lucifera bylo nastražení pokušení poznávání. O neschopnosti lidí odolat tomuto pokušení se píše v úvodu Bible.

Pokušení poznávání! Pojídání ze zakázaného stromu poznání, čehož důsledkem bylo všechno zlo, které na lidi přišlo. O čem nám vlastně říká jeden z nejznámějších biblických příběhů?

Hovoří o tom, že ve stopách naší dychtivosti po poznání kráčí zlo. Chce nás upozornit na to, že pokud se oddáme rozumové složce vlastní osobnosti a staneme se služebníky rozumu, který je nástrojem poznání a poznávání, bude to pro nás znamenat cestu do neštěstí.

Skrytý význam biblického příběhu o Adamovi a Evě tedy mluví o neštěstí, které lidem přineslo povýšení rozumu jako nástroje poznání na nejvyšší místo naší osobnosti. Neboť právě z tohoto povýšení rozumu na místo, které mu nepatří pramení všechno zlo na této zemi.

Na prvním místě naší osobnosti a na piedestalu našeho vnitřního života má totiž stát cit. Neboť člověk může být skutečně člověkem jen ve vroucí a přirozené čistotě svého citového prožívání, které v něm stojí na prvním místě, dokud to rozumové v něm musí stát až na místě druhém.

Lucifer, padlý archanděl, jehož úkolem bylo pomáhat lidem v hmotnosti a který se postavil proti Stvořiteli navedl lidí na cesty zla tím, že jim namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu ukázal jinou cestu. Cestu rozumu. Cestu rozumového poznání! Cestu rozumovosti nadřazené nad cit! A člověk se podvolil tomto pokřivení a to rozumové v sobě postavil na první místo, přičemž svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti a utrpení.

A chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc jeho záhubě, čili přesně tam, kam ho chtěl dostat ve své pomstychtivosti padlý archanděl Lucifer, nepřítel Boží.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem a neklade při rozhodování důraz na své cítění a své citové podněty, ten se nachází ve spárách Lucifera. Ve spárách hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však je schopen přehlédnout zákeřný a rafinovaný pokušitelskou tah padlého archanděla a stát se opět člověkem citu, kdo dokáže svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu, ten najde štěstí a mír a před tím se znovu otevřou brány ztraceného ráje.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 23. 03. 2015, 16:02:17 | více příspěvků | napsat uživateli

Zkažené ovoce západní demokracie

Zkusme se podívat na některé významné momenty zahraničně politického dění z nestandardního úhlu pohledu. A sice z hlediska reálného ovoce, které lidem přinesly. A to na základě známé věty, která říká, že po jejich ovoci je poznáme. Jaké je tedy ono ovoce, které přineslo toto dění běžným, obyčejným a jednoduchým lidem?

Podívejme se takto na události v Iráku, Libyi a Ukrajině, protože v nich můžeme najít mnoho společných styčných bodů. Ve všech případech se totiž jednalo o státy, které nebyly ve svém původním směřování výrazně prozápadně orientované. V Iráku a Libyi se z našeho západního pohledu nacházeli diktátoři, utlačující vlastní národy, a to až takovým způsobem, že se to stalo jedním z důvodů k jejich odstranění. Tím měly být tamní občané zbaveni utrpení, měla jim být přinesena svoboda a zachovávání lidských práv, zaručeno aplikováním demokracie západního typu.

Jako bojovníci za osvobození lidu zpod jha diktátorů začali tedy USA a jejich západní spojenci válečné akce, jejichž deklarovanými cíli byly pouze ty nejušlechtilejší ideály. No a teď, z odstupem času můžeme objektivně posoudit, jaké to přineslo ovoce.

Irák a Libye jsou země, ve kterých byla cíleným bombardováním systematicky ničena infrastruktura. Kromě obrovských materiálních škod měl ozbrojený zásah za následek i velké množství mrtvých, zraněných a zmrzačených.

V Iráku byla dosazena prozápadní vláda, avšak tento stát se stal státem vysoce nestabilním, plným ozbrojených konfliktů a sektářského násilí.

V Libyi vznikly dvě vlády a dva parlamenty, soupeřící mezi sebou. Kromě toho se zde nachází plno různých teroristických skupin, které hájí se zbraní v ruce své kmenové nebo náboženské zájmy. Situace v zemi nemá daleko od naprosté anarchie.

Pokud se podíváme na stav životní úrovně obyvatelstva, stav lidských práv a úroveň demokracie, toto všechno zaznamenává obrovský propad, Životní úroveň šla prudce dolů, demokracie a lidská práva jsou pouze iluzí v zemích, ve kterých se každodenně musíte bát o holý život.

Jaké je tedy reálné ovoce, které ozbrojené akce USA a jejich západních spojenců přinesly? Zničená infrastruktura, tisíce mrtvých, přetrvávající násilí a uplatňování práva silnějšího, rapidní propad životní úrovně a absolutní nefunkčnost demokracie západního typu. Národy Iráku a Libye byly vojenským zásahem USA a jejich západních spojenců vrženy o třicet, ne-li o víc let dozadu. A pokud bychom se zeptali běžných, obyčejných lidí, kdy jim bylo lépe, ne jen jim, ale i nám musí být jasné, že určitě za Husajna či za Kadáffiho.

Nikdo tím samozřejmě netvrdí, že neexistovaly určité věci, s nimiž se nedalo u těchto takzvaných diktátorů souhlasit, ale na druhé straně se zkusme objektivně podívat na to, co způsobil západ svým násilným řešením. Pokud totiž bylo tehdy špatně, dnes je mnohem hůř! Došlo k mnohonásobnému zhoršení životní situace obyvatelstva, bylo zabito a zmrzačeno množství lidí, už ani nemluvě o materiálních škodách.

Stručně vyjádřeno, ovocem jednání USA a západních spojenců je zkáza a destrukce! Ušlechtilé záměry a důvody, proč byly vojenské zásahy nezbytné je jedna věc, ovšem zcela rozvrácené země jako trpké ovoce těchto záměrů je věc druhá.

No a Ukrajina je něco velmi podobného. I tam před tím vládl režim Viktora Janukovyče, který nebyl západu nakloněn. Kvůli korupci byl tento režim násilím svržen a do vlády v Kyjevě se dostali lidé orientovaní prozápadně.

Co však je toho důsledkem a jaké to přineslo ovoce? Výsledkem a ovocem násilně dosazené prozápadní vlády je občanská válka, aktivace neofašistických elementů, tisíce mrtvých a ekonomicky zruinovaná země.

Pokud se tedy máme podívat čistě objektivně pouze na ovoce, které přineslo prosazování prozápadní orientace na Ukrajině, tak jde o ovoce nesmírně trpké, představující obrovský propad životní úrovně obyvatelstva. Jeho mužská část je ještě navíc neustálými mobilizacemi hnána do nesmyslné války.

Po jejich ovoci je poznáte! V případě Iráku, Libye a Ukrajiny přinesla násilná aplikace západních hodnot zkázu a zmar namísto požehnání!

Pokud bylo za Husajna, Kadáffiho a Janukovyče špatně, je nyní lépe? Pokud ale není lépe, ale naopak dokonce mnohonásobně hůř, o čem to svědčí? O čem to napovídá?

Realita nám ukazuje, že ovoce násilného šíření demokracie a takzvané správné prozápadní orientace se jeví jako něco mimořádně zkaženého a zlého! Je to cosi podobného tomu, jako když byly kdysi dávno šířeny křesťanské ideály ohněm a mečem. Stejně je i dnes ohněm, mečem a importovanými revolucemi šířena takzvaná demokracie.

Po jejich ovoci je poznáte! Vězte tedy, že dobrý strom nemůže v žádném případě přinášet špatné ovoce. Dobý strom přece přináší pouze dobré ovoce! Špatné ovoce však musí nutně pocházet ze špatného stromu! Jinak to přece není vůbec možné!

A ještě něco bychom si měli uvědomit. A sice upozornění, skryté ve slovech: Dávejte si dobrý pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak uvnitř jsou to draví vlci!

Za dravého vlka a za synonymum všeho zla je dnes západem považováno Rusko. Avšak USA a jeho západní spojenci sami sebe staví do pozice mírotvorců a vynucovacích orgánů demokracie a lidských práv. Oni jsou těmi dobrými a tuto velkou a vznešenou pravdu svorně každodenně šíří všechny jim poplatné média. A prostí lidé, podléhající médiím, jsou ve své naivitě přesvědčování o naší západní dobrotě a o agresivním a zvlčilém Rusku.

Kdyby ale většina naší populace nepodlehla západnímu, konzumnímu způsobu života, kdyby se většina našich spoluobčanů nestala ateisty a materialisty, pak by se asi byli přece jen schopni zamyslet nad známými slovy, které nás varují: Dávejte si velký pozor na ty, kteří se tváří jako beránci, ale uvnitř jsou to draví vlci!

Draví vlci, kterým jde pouze o svůj vlastní prospěch a kterým všechno to ostatní, všechny krásné a ušlechtilé řeči o demokracii a lidských právech slouží jen jako zastěrka jejich skutečných úmyslů. A ty úmysly už ani nejsou skryté, ale otevřeně poznatelné podle ovoce, které přinášejí. Vždyť přece po tomto ovoci je můžeme dokonale poznat! Můžeme poznat, že jsou schopni jako vlci na kusy roztrhat celé národy, za účelem vlastních mocenských a kořistnickými cílů, řka přitom pouze o ušlechtilých ideálech.

Kdo proto není v dnešní době vysloveně slepý, musí za vším tím líbivě ušlechtilým, co se prezentuje navenek vidět jako na dlani skrytou a shnilou vnitřní podstatu bezohledné chamtivosti a světovládně mocenských záměrů.

Avšak žel zdá se, že svět je plný hluchých a slepých, kteří proto, aby se oni sami měli dobře drží ústa a krok, a svým alibismem schvalují zvlčile zvrácený systém, jehož součástí se svým mlčením stávají.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

uživatel eliminován | 16. 03. 2015, 22:05:34

bylo by krásné,kdyby byl svět plný spokojených a vyrovnaných lidí!12!

othon

othon | 16. 03. 2015, 17:17:46 | více příspěvků | napsat uživateli

O právu křesťanství na lásku Stvořitele


Mluvit o právech je možné pouze tam, kde se plní povinnosti. Kde však není plnění povinností, tam není ani žádných práv. Toto je zásadní a rozhodující skutečnost, z níž je třeba vycházet.

Má tedy křesťanský svět právo na lásku Stvořitele, o které se suverénně domnívá, že ji má absolutně jistou? Je oprávněné neustálé sebaujišťování křesťanů o tom, že všechno milující Láska Nejvyššího se nad nimi ustavičně sklání a oni žijí v její přízni a ochraně? Jsou tyto domněnky pravdivé, nebo je to jen sladká lež, kterou si křesťanství namlouvá?

Zkusme se nyní společně podívat na tuto choulostivou věc jasným pohledem a odhrnout závoj z jedné nejzásadnějších tezí křesťanského světa, jejíž skutečná podstata je žel zcela jiná.

Křesťanství je nazýváno náboženstvím lásky, protože učí o lásce Stvořitele, který poslal na zem svého Syna, aby lidem zvěstoval převratné a doposud nevídané poselství lásky. Lásky k bližnímu jako k sobě samému, na jejímž základě nemá člověk činit druhému nic, co nechce, aby bylo činěné jemu samotnému. Nebo jinak řečeno, člověk se má chovat k jiným lidem vždy a v každé situaci pouze tak, jak chce, aby se vždy a v každé situaci lidé chovali k němu samotnému.

Plnění povinností vůči svému Stvořiteli a projevování lásky vůči Němu totiž začíná plněním povinností a prokazováním ohleduplnosti, lásky a porozumění vůči našim bližním.

Kdo takto jedná, miluje svého Boha, protože miluje jeho obraz ve svém bližním. A kdo miluje Pána takovýmto způsobem, toho i Pán miluje a zahrnuje ho svou podporou, ochranou a milostí.

Takový člověk je skutečným a pravým křesťanem a to bez ohledu na to, v jaké církvi se nachází, ba dokonce bez ohledu na to, zda se vůbec nachází v nějaké církvi.

A teď si položme zásadní otázku: Jednají lidé mezi sebou navzájem právě takovým způsobem? Nedělají jiným to, co by v žádném případě nechtěli, aby jiní dělali jim? Je křesťanský svět naplněný láskou k bližnímu, která se k nerozeznání podobá lásce člověka k sobě samému? Jednají křesťané takto, nebo nejednají?

Pokud takto jednají, pak žijí v lásce Nejvyššího a tím i v Jeho přízni, ochraně a podpoře.

Pokud však takto nejednají, pak zcela logicky nežijí v lásce Nejvyššího. Pokud ale nežijí v Jeho lásce, co je pak opravňuje doufat v Jeho milost, podporu a ochranu? Copak to nejsou zrovna oni sami, kteří se zpronevěřují principu lásky Boží tím, že neplní svou základní lidskou povinnost vůči svému Stvořiteli, spočívající v zachovávání úcty, vstřícnosti a ohleduplnosti vůči bližnímu?

Pravda je taková, že ne jen křesťané, ale i celý svět, ba každý jednotlivec, který nemá lásku k bližnímu je odtržen od lásky Nejvyššího. A tím je odtržen od Jeho podpory, ochrany a milosti.

Pravda je taková, že svět, který odmítá lásku k bližnímu jako k sobě samému se z tohoto důvodu nachází v nemilosti Stvořitele, protože opovrhuje Jeho nejvyšším principem.

Neboť jen chamtivost, závist, nenávist, egoismus, nespravedlnost a nelidskost vládnou tomuto světu a to žel i mezi křesťany. A proto je dnes lží a zaváděním ujišťovat lidi tohoto světa o přízni Nejvyššího, která se nad nimi dobrotivě sklání. Neboť přece tam, kde není plnění povinností, nepřicházejí v úvahu ani žádná práva, protože všechna práva vznikají pouze na základě plnění povinností!

Biblické zjevení začíná Starým Zákonem, plným drsné přísnosti. Princip, ve kterém se zachvívá Starý Zákon je principem spravedlnosti. Spravedlnosti neúchylné, tvrdé a nekompromisní.

Kristem přinesen Nový Zákon je Zákonem Lásky. Zákonem Lásky a úcty k bližnímu. Je to bezprecedentní možnost stát se Bohem milovanými, pokud se staneme schopnými naučit se žít v lásce k bližnímu jako k sobě samému.

Avšak Bible nakonec přece jen končí spisem Apokalypsa, který je jakoby opětovným návratem oné drsné a přísné straozákonné spravedlnosti. Apokalypsa totiž hovoří o dopadu úderu Boží Spravedlnosti na lidstvo, které odmítlo přijmout za svůj Kristův princip lásky a zrealizovat ho ve svém každodenním životě.

Apokalypsa je tedy důsledkem velké, promarněné šance. Je spravedlivou odplatou za to, že byl odmítnut Kristův princip lásky. Je to výstraha, aby se lidé včas vzpamatovali a stali se milujícími sebe navzájem, aby k něčemu takovému, jak je popsáno v Apokalypse nikdy nemuselo dojít.

Člověk, jednotlivec, křesťan i celý svět mohou počítat s přízní Boží Lásky pouze tehdy, pokud budou žít v lásce k sobě navzájem. Pak je Stvořitel bude milovat a zahrne svou přízní. Pak mohou žít svůj míruplný život na zemi s tímto blaženým vědomým.

Pokud však principem vzájemné lásky a ohleduplnosti k sobě žít nebudou, pokud budou svým bližním závidět, pokud v nich budou vidět nepřátele, či konkurenty, pokud se je budou snažit oklamat a zneužít, pak je pro takovéto lidi, křesťany i celý svět nachystána jiná alternativa, podrobně popsána v závěrečné kapitole biblického zjevení s názvem Apokalypsa.

Je tedy v jistém smyslu lží a zaváděním donekonečna lidem paušálně opakovat o jistotě lásky Nejvyššího, pokud si oni sami sobě navzájem tuto lásku neprokazují.

Kdo žije Kristovým principem lásky k bližnímu jako k sobě samému, ten se nemusí bát žádné Apokalypsy. Nad tím bude bdít Láska Nejvyššího a ochraňovat ho, ať už se bude dít cokoliv.

Kdo však principem lásky k bližnímu nežije, tomu jsou určeny drsné slova Apokalypsy. Ať je bere jako výstrahu! Ať je bere jako impuls k nevyhnutelné změně sebe sama k lepšímu, protože pokud tak neučiní, stanou se slova Apokalypsy jeho vlastním, osobním osudem.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

bse.pedro

bse.pedro | 10. 03. 2015, 19:15:35 | více příspěvků | napsat uživateli

> radegast321 Z čehož logicky vyplývá, že vznikl z kouření a nekuřáci na něj doplácí...!499!!451!

radegast321

radegast321 | 9. 03. 2015, 17:27:56 | více příspěvků | napsat uživateli

kapitalismus je rakovina této planety

othon

othon | 9. 03. 2015, 17:27:10 | více příspěvků | napsat uživateli

Nepříjemné výroky Krista

V evangeliích s nachází několik, lidem nepříjemně znějících Kristových slov. Ty jsou z tohoto důvodu křesťanskými církvemi obecně jakoby obcházena a nebývají středem zájmu kazatelů, ani obsahem jejich kázání. Jednoduše se o nich mlčí, jakoby vůbec neexistovaly.

Jedním z příkladů takových Kristových znepokojujících výroků je i toto podobenství:

Jistý člověk si ve své zahradě zasadil strom a čekal, kdy mu přinese ovoce. Čekal několik let a stále nic. Když ho už přešla trpělivost, přišel k zahradníkovi a řekl: Utni jej, vždyť nač darmo využívá půdu.

Zahradník však odpověděl: pane, počkej ještě rok, dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese úrodu, potom ho dáš skácet.

O čem nám říká toto podobenství? Je to obrazné vyjádření zcela konkrétního dění, které proběhne ve stvoření.

Člověkem, který zasadil strom do své zahrady je Stvořitel. Stromem je člověk a zahradou stvoření. Stvořitel daroval člověku vědomé bytí, umožnil mu žít ve svém stvoření a celé věky trpělivě čekal na to, kdy "strom" přinese ovoce. "Ovocem" je plné rozvinutí spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti, ohleduplnosti a lidskosti v člověku.

V podobenství se tedy říká, že Bůh, který stvořil člověka a umožnil mu vědomou existenci ve stvoření od něj očekává ovoce plného rozvinutí dobra. Podobenství však zároveň říká, že Stvořitel není ochoten čekat donekonečna, ale pouze určitý čas. Že každý jím zasazený "strom" prostě musí do určité doby přinést ovoce, protože jinak bude vydán příkaz k jeho skácení, aby darmo nevyužíval půdu. Čili aby už nadále nemohl zneužívat láskyplnou možnost svého vědomého bytí ve stvoření pouze ke špatnému.

Podobenství dále říká, že lidé obecně nechtějí a nemají zájem přinášet dobré ovoce a že Stvořitel již z tohoto důvodu dal příkaz k tomu, aby byly všechny neplodné a neúrodné stromy z jeho zahrady vykáceny.

Kdo je však onen zahradník, prosící Hospodina o shovívavost, na jehož podnět byla lhůta ještě o něco prodloužena?

Tím zahradníkem je Boží Láska!

Bůh je totiž ve své podstatě přísný a spravedlivý. Avšak jeho částí je i Láska. A tato Láska ještě na nějaký čas zadržela ruku jeho Spravedlnosti! Tato Láska přišla mezi lidi v osobě Ježíše Krista a darovala jim Slovo. Slovo jim jasně ukazuje, jak mají myslet, mluvit a jednat, aby byli schopni přinést v co nejrychlejším čase ovoce, očekávané od Stvořitele.

Ovocná zahrada plná stromů, kterou je lidstvo na zemi byla tedy zkypřená Kristovým učením, aby už konečně přinesla Stvořitelem očekávané a požadované ovoce čestného, ​​ušlechtilého, spravedlivého a čistého lidství.

Tím, co však musíme mít ustavičně na zřeteli je poslední věta Ježíšova podobenství. Přednesl ji zahradník a ta věta zní: dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese žádné ovoce, pak ho dej pokácet.

Lhůta určená k tomu, aby lidstvo přineslo očekávané ovoce není tedy nekonečná. Naopak tato lhůta, která byla milostivým aktem Boží Lásky už jednou prodloužena se stále více přibližuje ke svému konci. Blíží se tedy doba, kdy začnou být káceny všechny neplodné a neužitečné stromy z ovocné zahrady zvané Země.

V zahradě budou smět zůstat jen stromy, přinášející ovoce. Taková je totiž Vůle Majitele zahrady. Ten v ní už totiž více nechce trpět neužitečné stromy. Stromy, které z Lásky Boží dostali ještě poslední šanci, ale nevyužili ji.

Nemysleme si tedy, že tak, jak to všechno šlo dosud to půjde donekonečna. Nemysleme si, že nečestnost, chamtivost, sobectví, bezohlednost, podvod, lež, nečistota a neušlechtilost, které dnes vládnou na zemi se tu budou roztahovat ustavičně.

Jen z velké Lásky Boží byl nám lidem ještě darován čas na proměnu. Na proměnu k lepšímu!

Ano, Stvořitel je milosrdným, milujícím, milostivým a trpělivým, ale nikdo nemůže jeho Lásku zneužívat donekonečna. Čas, který nám byl až dosud darován jsme měli využít k tomu, abychom se stali láskyplnými, dobrotivými, poctivými a spravedlivými. Abychom prostě přinesli požadované ovoce.

Pokud však tuto Stvořitelem darovanou příležitost správným způsobem nevyužijeme a budeme neustále sklouzávat k nečestnosti, nespravedlnosti, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, neušľachtilosti, nečistotě, povrchnosti a neúctě vůči Tvůrci, čeká nás s největší pravděpodobností osud neplodného stromu zmiňovaného v podobenství.

PS. Je třeba zvláště zdůraznit, že tento text nemá spojitost s žádnou církví ani náboženstvím. Hovoří pouze o plnění nebo neplnění požadavků Stvořitele vůči člověku. A tyto požadavky byly jasně formulovány v Desateru, jako i v učení Ježíše Krista.

Není tedy rozhodující, zda je člověk v nějaké církvi či nikoliv. Rozhodující je, zda ve svém životě jedná a myslí v souladu s Kristovým učením a s Desaterem.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 2. 03. 2015, 17:50:16 | více příspěvků | napsat uživateli

Existuje i smrt duchovního druhu!


Člověk krmí pouze své fyzické tělo a zapomíná na potravu pro svého ducha. Nicméně tak, jakoby bez potravy postupně chřadlo a nakonec zahynulo jeho tělo, musí také bez potravy chřadnout, živořit a nakonec i zahynout jeho duch. Pokud se tak stane, jde o smrt duchovní.

Na světě žije obrovské množství lidí, kteří zanedbávají svého ducha tak, že v nich už jen slabounce doutná a oni se proto ocitají na hranici duchovní smrti. Mnozí žijí z tohoto důvodu už jen tělem a jeho potřebami. Ale tam, kde je jen tělo, tam se začínají shromažďovat supi! Neboť živoření na hranici duchovní smrti, projevující se už jen životem tělesným nemá ve stvoření absolutně žádné opodstatnění.

Velmi dobře víme, čím je třeba krmit naše tělo. Ale čím třeba krmit našeho ducha aby nezahynul?

Je třeba ho krmit a živit krásou, čistotou, ušlechtilostí, dobrem, spravedlností a lidskostí. Pěstováním čistých, ušlechtilých, dobrých, spravedlivých a lidsky vstřícných citů a myšlenek, jakož i slov a činů. Toto je potrava ducha, jejímž prostřednictvím sílí a prosperuje. Jejímž prostřednictvím je živým, radostným a vitálním.

Stejně, jak tedy dbá člověk o zdraví a prospěch svého těla měl by dbát i o zdraví a prospěch svého ducha. Neboť podstatou a jádrem každého z nás je právě duch! To jsme "my"! To je to naše pravé já, které využívá fyzického těla pouze jako prostředku pro život v hmotnosti. Duch je podstatou a jádrem našeho bytí! Je tím nejdůležitějším, co máme. Po smrti našeho těla totiž duch žije dál.

Avšak pokud postupně chřadne a nakonec už jen živoří náš duch, kterému se nedostávalo duchovní potravy, pak to znamená konec. Naše, už jen čistě tělesná existence ztrácí smysl, pokud v sobě nenese živého ducha.

V evangeliích se píše o soudci, který jednou přijde soudit živé i mrtvé. Ne však tělesně živé a tělesně mrtvé, jak se to prvoplánově nesprávně chápe, ale duchovně živé a duchovně mrtvé!

Evangelia jsou totiž spisy duchovního charakteru, hovořící o duchovních souvislostech bytí. Proto zmínka o soudu živých a mrtvých nemůže být chápána v zúženém slova smyslu jako soud fyzicky živých a fyzicky mrtvých.

Takové chápání by totiž bylo naprosto nelogické, protože člověk, který dbá o rozvoj svého ducha bude žít i po smrti fyzického těla. A zase naopak, pokud člověk nedbá o rozvoj svého ducha a nechá ho strádat, hladovět a nakonec i zcela pohasnout, takový člověk je ve skutečnosti mrtvým, ačkoli ještě fyzicky žije.

Slova o nezbytném souzeni živých a mrtvých, ke kterému jednou dojde tedy nemluví o fyzicky živých a fyzicky mrtvých. Hovoří o duchovně živých a duchovně mrtvých, z nichž ti živí vykročí na cestu života a ti mrtví na cestu cestu zatracení.

Vyživujme proto dobře svého ducha a pečujme o něj. Nechť nám roste, sílí a rozkvétá. Tak, jak každodenně dopřejeme svému tělu dostatek potravy, aby mohlo existovat, tak každodenně dopřejme i dostatek potravy svému duchu, aby i on mohl existovat. Posilujme ho a živme například krásou. Krásou všeho druhu, která ale musí být čistá a ušlechtilá.

Živme ho a posilujme našimi dobrými, čistými, spravedlivými a lidsky vstřícnými city a myšlenkami. Živme ho našimi ušlechtilými, dobrými a spravedlivými slovy a činy.

Pak bude náš duch růst a rozkvétat. A konečně, když odloží vnější obal svého fyzického těla bude moci vstoupit do nádherné, radostné a velkolepé věčné říše ducha. To je totiž cílem naší cesty stvořením a smyslem celého našeho bytí.

Kdo však každodenně nedbá a potřeby svého ducha a neposiluje ho, kdo sice nechává na něj působit krásu, avšak v její nečisté a poskvrněné podobě, koho myšlenky a city jsou nedobré, nečisté, nespravedlivé a lidsky nevstřícné a takovými jsou i jeho slova a činy, duch takového člověka trpí akutním hladem a stále více chřadne. Nakonec už jen jako maličké světélko slabě bliká a pomalu pohasíná. To je pak stav, ve kterém člověku zbývá už jen tělo s jeho pudy a s jeho rozumem.

Cit, který je projevem ducha se ztratí. Tím nejvyšším v člověku, v němž odumírá jeho duch se stává rozum. Takový člověk se pak stává duchovně mrtvým, rozumovým automatem bez citu. Stává se chladným, kalkulující strojem, stává se hmotou, stává se už jen čistě tělem. Tělem, nad kterým, jak je psáno v Bibli, pomalu začínají kroužit supy, protože prakticky ho již lze považovat za mrtvého.

Chceme být snad i my odstranění z tohoto stvoření jako neživé mrtvoly? Chceme vari kráčet vstříc takovému osudu?

Pokud ne, posilujme každodenně svého ducha a dopřejme mu péče, potravy a výživy, jaká mu přísluší, aby mohl sílit a prosperovat. Aby se v síle krásy, ušlechtilosti, dobra, spravedlnosti a lidskosti rozzářil jako jasný plamen, šlehající vstříc věčnému spojení s nádherou velkolepé říše ducha.

Toto je vize a toto je cíl, ke kterému má směřovat životní úsilí každého z nás.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon

othon | 23. 02. 2015, 16:31:07 | více příspěvků | napsat uživateli

Staňte se nesmrtelnými!

Člověk v sobě nese předpoklad stát se nesmrtelným! Musí však usilovat o to, aby tuto metu dosáhl. Posláním každého z nás je dosažení vlastní nesmrtelnosti! Právě tento cíl by měl být tím nejdůležitějším, o co bychom měli usilovat. Pokud totiž o svou nesmrtelnost usilovat nebudeme, nikdy ji ani nemůžeme dosáhnout.

Základní povinností člověka je, aby se stal bytostí prodchnutou citem. Má být citovým člověkem, který se ve všem vždy řídí pouze svými city. Jeho cítění má stát nad jeho rozumem a má mu být jednoznačně nadřazeno. Rozum člověka má tedy stát ve službách citu!

Citový člověk má totiž v čistotě svého cítění spojení s celým stvořením a ve chvílích nejvyšší citové vroucnosti se dokáže povznést až k trůnu Nejvyššího. Citový člověk soucítí se všemi lidmi, jakož i se všemi ostatními živými bytostmi i s celou přírodou a proto nečiní nic, co by je poškozovalo. V každé situaci se řídí hlasem svědomí, oním Božím Zákonem v něm, protože i svědomí je součástí našeho citu.

Citový člověk si uvědomuje, vnímá a vyciťuje celistvost bytí, to znamená jeho hmotnou i mimo hmotnou realitu a proto ví, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje. Že existuje jen přirozený přechod do jiné roviny bytí, kdy lidská duše pouze odkládá své pozemské tělo tak, jako když se někdo zbavuje svého obnošeného šatstva.

Pro citového člověka proto smrti vůbec není, protože ve svém citovém nadhledu stojí nad ní a přehlíží ji. A v tomto jeho nadhledu nad smrtí, která se týká pouze jeho hmotného těla, avšak nikdy ne jeho ducha spočívá jeho nesmrtelnost! Takový člověk je totiž doma v celém stvoření, ať už se nachází v hmotnosti, nebo v jemnějších úrovních bytí mimo této země.

Člověk, který se řídí svými city a jehož rozum stojí ve službách citu žije v harmonii a v souladu s celým universem a je proto vnitřně naplněný a šťastný, protože on sám všude rozsévá soucit, porozumění a štěstí. A proto dobro a štěstí sklízí.

Ve stvoření, ať už se nachází kdekoliv, žije jako v ráji, neznajíce smrt a chvále svým štěstím naplněným bytím velikost a lásku Stvořitele, který mu toto všechno daroval.

Namísto Stvořitelem předurčené cesty prvotnosti citu však člověk vykročil jinou cestou. Cestu rozumu! Cestu rozumového poznání! Cestou rozumu nadřazeného nad cit! To rozumové v sobě postavil na první místo a svůj cit potlačil do pozadí. Tento čin však měl pro něj katastrofální následky a přinesl mu mnoho bolesti, utrpení a v konečném důsledku i tragické vědomí vlastní smrtelnosti.

Proč? Protože rozum jako nástroj poznávání je hmotný. Je produktem lidského mozku, který je hmotný. Z tohoto důvodu je celý náš mozkový potenciál determinován hmotou. Determinovaný hranicemi hmoty. V jejích hranicích sice nachází vznikající uplatnění, avšak jeho možnosti vnímání rozsahu bytí končí hranicemi hmotného světa.

Člověk, polapen do pasti rozumu postaveného nad cit se stává materialistou, pro kterého nic jiného, než to hmotné neexistuje. Tím se vyčlenil z celistvosti bytí ve stvoření a vzdálil se Stvořiteli, jehož existenci už nevěří, protože rozum, neschopný povznést se nad hranice hmoty odmítá vše, co se nachází nad touto hranicí jako neexistující.

A jelikož hmota a rozumové myšlení neznají věčnost a nadčasovost, ale pouze neustálou proměnu všeho hmotného ve formě vzniku a zániku, sáhla na rozumového člověka smrt! Člověk, který v sobě postavil rozum na nejvyšší místo se stal smrtelným!

A taky na základě tohoto vědomí vlastního, nezbytného hmotného zániku v lidech vyvstal egoismus. Egoistické užívání si života byť na úkor jiných ve snaze užít si co nejvíce, protože život máme jen jeden a svou smrtí jednou provždy všechno definitivně ztratíme.

Obrovské množství utrpení a hrůz už způsobil v dějinách naší civilizace chladný, vypočítavý a egoistický rozum postavený nad cit. A ona chladná vypočítavost rozumu žene svět vstříc záhubě.

A k tomu, aby to všechno postupně dospělo až k této hranici stačilo pouze přehodit "výhybku". Výhybku ze správné cesty citovosti jako dominantní složky osobnosti směrem k nadřazení rozumu. Směrem k nadřazenosti rozumu, ze kterého omezenosti povstává veškerá bída a utrpení světa. Z kterého povstává i smrt, jako konec hmotného těla a který vede lidstvo do záhuby.

Kdo se tedy řídí především svým rozumem, kdo potlačuje své cítění a jeho podněty do pozadí, ten je uvězněn v okovech hmoty a jeho údělem bude utrpení, bolest a smrt.

Kdo však dokáže správným způsobem nahlédnout na tyto skutečnosti, kdo dokáže znovu postavit své cítění za základ vlastní osobnosti, kdo dokáže podřídit svůj rozum svému citu a svědomí a takovýmto způsobem žít, mluvit a myslet, ten kráčí po správné cestě, předurčené člověku Stvořitelem.

Pokud na ní vytrvá a nedá se z ní svést, dojde k branám ráje, dojde ke štěstí, radosti a plnosti vlastní existence, dojde k pochopení a hlubokému si uvědomění celistvosti bytí, existence Stvořitele a tím vlastní nesmrtelnosti ve stvoření, plném navzájem si prokazované lásky všech bytostí v něm žijících.

Člověk má být bytostí citu! Člověk má svůj rozum podřídit vedoucí úloze citu! Neboť jedině v citu spočívá život a jeho další pokračování, pričemž naopak v otrockém podřízení rozumu spočívá člověka nedůstojná, hmotná omezenost jeho duševního obzoru a nakonec i jeho vlastní smrt.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

uživatel eliminován | 16. 02. 2015, 20:25:58

> mr.dado

!450!!450!!450!!450!!450!

uživatel eliminován | 16. 02. 2015, 20:25:09

http://jen-se-vykecej.webnode.cz/novinky/

uživatel eliminován | 16. 02. 2015, 18:10:20

Hraje dva Buchert s Dobrovolným na schovávanou. Buchert říká:
"Pokud mně najdeš, tak si to rozdáme."
"A co když tě nenajdu?" fňuká Dobrovolný
"Neboj, budu za klavírem!" !215!!111!

othon

othon | 16. 02. 2015, 18:07:43 | více příspěvků | napsat uživateli

Co všechno dokáže duch člověka?

To, co je v současnosti v lidské společnosti nejvíce preferované je náš rozum a naše rozumové schopnosti. Kromě daru rozumu má však každý člověk i dar ducha. Dar ducha, jehož prostřednictvím jsme schopni navazovat spojení s vyššími, nehmotnými úrovněmi. Prostřednictvím svého ducha, projevujícího se citem tedy dokážeme vnímat vyšší, hmotu přesahující souvislosti bytí, jakož i nezvratnou realitu existence jediného Tvůrce všeho - Boha!

Tak, jak má rozum schopnost analytického a exaktního posouzení dění v hmotnosti, přesně stejným způsobem má i náš cit schopnost ověřovat, zkoumat a prožívat vše, co přesahuje hranice nejhrubší hmotnosti. K aktivaci těchto našich vyšších schopností je však třeba být přes cit otevřený svému duchu, protože právě naše cítění je řečí ducha.

Žel zde se ale skrývá kámen úrazu, protože lidé svým jednostranným a neustálým preferováním jen a jen vlastních rozumových schopností přišli o spojení se svým živým cítěním. Tím ztratili kontakt s vlastním duchem a prostřednictvím něj s vyšší realitou. Tak přišli o schopnost vnímat duchovní, které z tohoto důvodu později začali považovat za výmysl. Za něco, co neexistuje. Podstata problému však spočívá pouze v jejich vlastní ztrátě schopnosti vnímání vyššího, duchovního rozměru bytí.

Ale to, co dokáže náš duch má i mnohé, docela praktické dopady. Vezměme si třeba takové pokrytectví lidí, kteří se dokáží navenek na něco hrát, avšak vnitřně jsou zcela jinými. Třeba navenek se prezentují jako věřící, přičemž jejich nitro je plné nejrůznějších špatných vlastností.

Podobné pokrytectví a podobné klamání je možné pouze proto, že lidé obecně věří víc rozumu, než citu. No a rozum, který je schopen vnímat pouze to vnější a viditelné, tento rozum je možné pokryteckým chováním velmi snadno oklamat.

Pokud by ale člověk dokázal naslouchat svému citu, jehož prostřednictvím je spojen se svým duchem, dokázal by poměrně snadno přehlédnout podobné lži, protože náš duch dokáže vyciťovat vnitřní život jiného člověka. Takovým způsobem bychom dokázali jasně rozlišit všechny rozdíly mezi vnějším chováním a vnitřním životem jednotlivých lidí.

Dnes to sice ještě mnozí nedokážou, ale má přijít doba, v níž budou mít všichni lidé živé spojení s vlastním duchem. Každé pokrytectví bude pak snadno přehlédnuto a na vedoucí pozice ve společnosti se pak dostanou pouze lidé skutečně vnitřně vysoce hodnotní a ne takoví, jací jsou na vysokých pozicích společnosti dnes, čili lidé, kteří se na hodnotných, dobrých a vstřícných mnohokrát pouze hrají, přičemž jejich vnitřek je úplně jiný.

Dnes, když nám ještě vládne rozum je právě proto možné, aby nám vládli pokrytci a lháři, kteří jinak mluví a jinak uvažují. Tito lidé mohou být dokonce vnitřně zcela zvrhlí, avšak navenek si přece jen dokážou vybudovat příjemnou fasádu a to bez obav, že by jim na to v dnešní době rozumu někdo přišel. Žel taková je realita a takové jsou mnohé takzvané "osobnosti", které vládnou národům i světu.

Jedině tehdy, když se začnou na vedoucí místa ve společnosti dostávat lidé skutečně vnitřně hodnotní, pouze potom začne vše směřovat k lepšímu. Pouze skutečně spravedliví a čestní lidé mohou totiž vést společnost správným směrem - směrem k materiálnímu a duchovnímu vzestupu.

Malá, ale užitečná rada na závěr: Pokud přijdeme do kontaktu s nějakým člověkem, měli bychom dbát na náš první dojem. První dojem totiž pochází z ducha, protože náš duch zvažuje bleskurychle.

Tento náš první, třeba například varovný dojem při setkání s nějakým člověkem však bývá často rychle překrytý našimi rozumovými úvahami a snahou dotyčného vypadat před námi co nejlépe. Pokud na to dáme a nebudeme se držet prvního dojmu, často se pak stává, že na to nakonec trpce doplatíme. Proto bychom měli pamatovat, že první dojem bývá téměř vždy správný.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

bse.pedro

bse.pedro | 9. 02. 2015, 19:48:53 | více příspěvků | napsat uživateli

> bilejdigital Třeba měl na mysli jen Slovensko...!499!!451!
Tam bych číšníka dělat nechtěl, ale jako majitel hospody bych byl asi vysmátej. Češi jsou ve srovnání se Slováky v podstatě abstinenti...!451!!451!!451!

bilejdigital

bilejdigital | 9. 02. 2015, 18:50:15 | více příspěvků | napsat uživateli

!1036!Tak to bych, asi byla bez práce!1383!!1036!

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 120 | 150 | 180 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑