uživatel eliminován | 30. 12. 2015, 15:28:50

> othon

herdek, to je nějsakej internetovej projev "samomluvy" nebo jsi jen něco jako radegastův propagandistickej klon, případně Koubův brácha? nebo snad píšeš volné pokračování vojny a mírů?!2!

othon | 19. 10. 2015, 17:11:27 | více příspěvků | napsat uživateli

Začátek konce Evropy?

Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.

Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.

Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých "barbarů", aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.

Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.

Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.

Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.

Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

EL.pH | 12. 10. 2015, 19:36:12 | více příspěvků | napsat uživateli

> gurubhagavan
Vedlejší koleje mají důležitost vedlejší a zanedbatelnou. !406!

EL.pH | 12. 10. 2015, 19:28:24 | více příspěvků | napsat uživateli

> gurubhagavan
Je jen tvé uvědomění, že jsi byl odsunut na vedlejší kolej. !406!

EL.pH | 12. 10. 2015, 19:24:31 | více příspěvků | napsat uživateli

> gurubhagavan
Ty jen chceš aby byla, ale jeho intelektuální nadřazenost a literární vyspělost vnímáš velmi dobře. !406!

EL.pH | 12. 10. 2015, 19:19:42 | více příspěvků | napsat uživateli

> gurubhagavan
Podle mě othonovy texty ty tvoje převyšují o několik tříd.
Tady se uč od mistra slova a myšlenky. !406!

othon | 5. 10. 2015, 18:03:28 | více příspěvků | napsat uživateli

Absolutní souhlas. Tak jako jsou spolu Starý a Nový zákon, tak musí být spolu v životě láska a spravedlnost.

othon | 21. 09. 2015, 17:23:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Mějte se na pozoru i při duchovním snažení 2

V minulém článku jsme hovořili o tom, co všechno se skrývá za prožíváním blažených a slastných stavů hluboce věřících. Mluvili jsme o propojení s astrálními úrovněmi a bytostmi tam žijícími, které je takovými způsobem energeticky odsávají.

Jak zde však pomoci? Jakým způsobem se vypořádat s tímto takzvaným astrálním průlomem, když už k němu došlo?

Pokud je například nějaký člověk závislý na alkoholu a pak přestane pít, nelze jej už nikdy nazvat zcela zdravým a vyléčeným. Lze ho považovat pouze za abstinujícího alkoholika. To znamená, že i když nepije, je vystaven potencionálnímu nebezpečí alkoholismu mnohem více, než ostatní, zdravá populace. Alkoholismus tedy zanechal v jeho životě trvalou stopu.

No a ve velmi podobné situaci se nachází i každý, kdo se dopracoval k astrální blaženosti a pak pochopil, že jde o něco nesprávného a scestného. Pokud se toho i zbaví, nebezpečí recidivy stále zůstává.

Existuje velké množství lidí, kteří jsou silně nábožensky zanícení. Nicméně z nich je jen velmi málo takových, kteří prostřednictvím svého náboženského zanícení proniknou mimo běžnou realitu. Tento jejich průnik není však ve velké většině případů průnikem do "nebe", jak se oni naivně domnívají, ale jen do nejbližšího jemnějšího okolí naší země, který můžeme nazvat astrální úrovní.

To, že to většina lidí ve svém náboženském zanícení nedokáže, avšak existuje určité procento lidí, kteří to dokážou, může mít své kořeny v jejich minulých pozemských životech. Pokud třeba žili někde ve východních zemích, způsobily si oslabení pomocí různých technik, zaměřených na změnu vědomí. Tím narušili pevnou ochrannou zeď, která dělí jejich denní vědomí od vnímání astrálního světa. Mohlo k tomu dojít prostřednictvím různých meditací, duchovních cvičení, nebo okultismu. Na základě toho začali prožívat různé vnitřní stavy a mezi jiným i astrální blaženost, kterou vnímali jako svůj mimořádný osobní duchovní pokrok.

No a tento omyl, spolu s oslabenou ochranou od vlivů astrálního světa si vzali s sebou i po odchodu z pozemského života. Při opětovném zrození na zemi, jehož cílem je napravit všechny předchozí omyly, si pak s sebou přinesli i výše zmíněný nedostatek, jako dispozici.

Jak jejich pozemský čas plynul, začalo jich zajímat duchovno a věci s ním související. Byli silně přitahováni k tomu, co jim bylo blízké v jejich minulém životě a tak se dostali k meditacím, různým duchovním technikám a podobně, až se nakonec aktivovala jejich dispozice k astrálnímu průlomu. K astrálnímu průlomu, vůči němuž je běžná, "zdravá" populace mnohem odolnější.

Ale opět tak, jako kdysi považovali prožívání astrální blaženosti za něco velkého a mimořádného netušíc, že ​​jsou v podstatě právě naopak, něčím nízkým zneužíváni, zaváděni a manipulováni.

Jednou z našich povinností v tomto životě však je poznat své chyby a napravit je. Napravit je v tomto konkrétním případě tak, že budeme schopni prohlédnout a poznat skutečnou podstatu toho, co se s námi vlastně děje. A na základě tohoto poznání se pak ze všech sil vynasnažíme vystavět prostřednictvím bdělosti své mysli a své pevné vůle silnou hradbu kolem námi samými způsobeného průlomu. Hradbu, vědomě bránící každému astrálnímu vlivu, který bude chtít ještě proniknout.

Jediné, co takovým lidem může pomoci a postupně je přivést k duševnímu uzdravení je neochvějná, trvalá bdělost, dávající pozor, aby se podobné stavy už nikdy neopakovaly. A pokud v této bdělosti vydrží, jejich "rána" se bude postupně zacelovat, aby časem byla stěna, chránící je od všech negativních a zavádějících astrálních vlivů opět pevná tak, jako před tím. Chce to však čas, trpělivost a bdělost.

Pokud se tedy takový lidé třeba modlí, musí přitom dbát, aby brána do astrálního světa zůstala stále uzavřená. Dokonce o to mohou i poprosit při své modlitbě, aby za pomoci Světlé ochrany pak mohli opravdu čistým způsobem načerpat sílu s Výšin.

Na závěr ještě výňatek z jistého textu, který nám pomůže udělat si o celé problematice lepší obraz:

Otázka: Absolvoval jsem duchovní školení, kde jsme se učili předávat špatnou karmu Nejvyššímu, aby ji rozpustil do stvoření. Pak jsme se modlili Otčenáš. Při tomto úkonu, spojení s Nejvyšším, jsem začal prožívat nepopsatelné stavy duševní a zároveň fyzické rozkoše. Jsou stále častější, a to už nejen během modlitby, ale přicházejí kdykoliv a kdekoliv. Prý jde o vyšší stupeň extáze, protože jsem se stal zasvěcencem. Je to takový úžasný stav, že když ho déle nezažívám, tak trpím. Proč je pak třeba vzdávat se tohoto vysokého duchovního transu, když nás spojuje s Nejvyšším a ještě se přitom i očišťujeme od negativní karmy?

Odpověď: Takové zážitky mají různí takzvaní "zasvěcenci". Přežívají je v kostele, ve snech, při zjeveních panny Marie, při dívání se do očí Pána Ježíše na turínském plátně i kdykoliv doma. Tyto vysoké mystické stavy však třeba nazvat pravým jménem, ​​a to orgastické transy.

Místo dávání se Nejvyššímu v čistých, srdcem proniknutých citech, v plné pokoře a díku, se tito "zasvěcenci" ukájí pouze ve vlastní rozkoši, při které jejich duch ztrácí vědomí. Při spojení s Nejvyšším by totiž měl být lidský duch nanejvýš bdělý a vědom si sebe sama. Avšak v tomto duchovním nevědomí ztrácí vládu nad sebou a temnota má volnou cestu k jeho podvědomí. Proto po těchto úžasných stavech zažívá stavy větší podrážděnosti, nebo agresivity, zoufalství či deprese, tedy záporné pocity.

Tím, že je prožívaná rozkoš pouze na úrovni fyzického a astrálního těla, nevrací se takto zpracovaná energie zpět ke Světlu, ale je předávána dolů těm, kteří lidi takové věci naučili. Těm, kteří způsobují lidem rozkoš přes jejich čakry, které si před nimi esoterickými cvičeními dobrovolně obnažili.

I tímto způsobem se tedy dá upsat duše ďáblu, neboť sveden se stává energetickým živitelem temna a zároveň i jeho poslušným zajatcem. Člověk se těmito opakovanými stavy tak pevně upne na temno, že již mnohokrát není schopen přijmout pravé duchovní poznání ani Světlou pomoc. Zákon stejnorodosti a tíže ho nakonec stáhne dolů, do záhuby spolu s těmi, kteří ho naučili takto drogovat.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon | 8. 09. 2015, 15:55:52 | více příspěvků | napsat uživateli

Mříže nesprávných duchovních názorů

Jedině Pravda samotná představuje svobodnou a volnou cestu vpřed. Lépe řečeno, cestu vzhůru. Pravdu si totiž můžeme přirovnat k dálnici, která směřuje přímo a rovnou do cíle. Problémem však je, že z této přímé cesty Pravdy vede mnoho odboček. Odboček, představujících různé nesprávné názory, které z různých důvodů získáváme a přebíráme od jiných.

Pravda je poznání věcí, souvislostí a jevů přesně tak, jakými oni opravdu jsou. Pravda představuje reálný pohled na život a na vše, co nám přináší. Ať už ve své viditelné, nebo pouhým okem neviditelné, skryté podobě.

Žel, ve světě lidí existuje množství falešných názorů, tvrzení a vysvětlení. Velké množství zaručených pravd, které nekorespondují se skutečnou Pravdou, ale se od ní odklánějí. Pokud však takovým názorům lidé věří, jestliže je přijímají a řídí se jimi, vnímají realitu zkresleným způsobem. No a na základě svého zkresleného vnímání reality musí narážet, zraňovat se a způsobovat si škodu.

A to z jednoduchého důvodu. Jsou totiž jako lidé se silným poškozením zraku, kteří nevnímají skutečnost takovou, jakou ona je, ale takovou, jakou se oni sami na základě svých mylných názorů domnívají, že je. A je úplně jedno, zda jde o názory osobní, názory všeobecně akceptované veřejným míněním, nebo názory s dlouhodobým historickým kontextem, nazývané tradicí.

Ve skutečnosti je důležité pouze to, zda jsou tyto názory v souladu s Pravdou, nebo ne. Pokud v souladu s Pravdou jsou, přinášejí lidem štěstí a harmonii. Pokud ale v souladu s Pravdou nejsou, vnášejí do jejich života disharmonii a způsobují jim problémy.

Lidé tedy mohou něčemu věřit byť celá staletí, avšak ve skutečnosti to nemá žádnou hodnotu, pokud je to v rozporu s Pravdou. Proto to musí přinášet vždy jen škodu. A každý chybný názor je o to nebezpečnější, o co delší má tradici, protože pak bývá jedním z nejpodstatnějších argumentů jeho důvěryhodnosti právě jeho dlouhodobá tradice.

Takto přijímat věci je sice pohodlné, ale ne správně, protože povinností každého z nás je prověřit si míru opravdovosti všeho, čemu se hodláme uvěřit. Kdo však staví své přesvědčení pouze na probraných názorech jiných, aniž by si on sám dal námahu prozkoumat jejich správnost, sám sebe lehkomyslně zavírá do klece falešných názorů. Z vlastní viny a na základě vlastní neochoty a pohodlnosti věci samostatně zkoumat se pak ocitá uvězněn za mřížemi nesprávných názorů. Ocitá se vzdálený od přímé cesty Pravdy a nekráčí dopředu, ani nahoru, ale bloudí po rozličných nesprávných cestách, které jsou cestami slepými a falešnými. Obírají ho pouze o čas a sílu. No a důsledkem tohoto stavu je vnitřní nenaplnění, nespokojenost a neschopnost najít pravé štěstí. Proto i Kristus kdysi řekl: Hledejte Pravdu, protože pouze Pravda vás vysvobodí.

Přejděme teď od obecných konstatování ke věcem konkrétním. A sice k lidem, kteří patří k přívržencům Krista. Tito lidé patří zpravidla do nějaké z mnoha křesťanských církví, ale mohou to být také lidé, nezařazení nikam, hlásící se pouze čistě ke křesťanským hodnotám. No a všichni tito v domnění, že přijímají učení a správný výklad slov Ježíše Krista, přijímají s naivní dobrosrdečností různé všeobecně rozšířené a tendenčně zažité názory.

Nejsmutnějším na celé věci je však to, že ani zdaleka všechno to, co přijímají věřící, ať už v církvích, nebo stojící mimo církví, není totožné s učením, které kdysi hlásal Ježíš. Že z různých důvodů byly jeho slova a výklady jeho slov účelově pozměněny tak, že už čistým způsobem nekorespondují s Pravdou. S Pravdou, jejíž poznání svého času Kristus opravdu přinesl.

Každý věřící, který by vážně zkoumal vše, co mu je předkládané, by přece už dávno musel zjistit a vycítit, že s mnoha věcmi se nemůže vnitřně ztotožnit. Že jim sice z poslušnosti k různým autoritám věří, ale nemůže se za ně postavit plným vlastním vnitřním přesvědčením. Pokud člověk neposlouchá tichý hlas, přicházející z jeho nitra a upozorňující ho na to, že tu něco nesedí, pokud tento tichý hlásek zapudí a pouze nekriticky všechno přijímá, vzdálí se tím od Pravdy a sám sebe uvězní za mříže nesprávných názorů.

Mezi nejsmutnější věci na tomto světě patří skutečnost, že existuje mnoho věřících, čestných a dobrých lidí, kteří žel bez vlastního zkoumání přijali za své různé učení a dogmata, které se neshodují s Pravdou. Jde mnohdy o věci, tradované už po staletí, avšak jak jsme již zmiňovali na začátku, rozhodující je vždy jen Pravda samotná.

Pokud se však pro lidi stane rozhodujícím něco jiného, ​​co je v rozporu s Pravdou, je tragédií každého, kdo tomu věří a v kom se jeho víra hluboce zakořenila. Tak hluboko, že si ji ve své duši odnese na takzvaný druhý svět a i tam se jí pevně drží, protože takhle to přece tvrdili autority, kterým věřil.

A tito lidé, ačkoli jsou dobří a čestní a mohly by proto kráčet vpřed a stoupat vzhůru směrem ke Světlu, narazí na druhém světě na ocelovou mříž, která je nepustí dál. Budou do ní zoufale bušit v marné snaze dostat se dál. Ale ona jejich nepustí! Nepustí, protože tou mříží bude ve skutečnosti jejich vlastní, nesprávný názor, zakořeněný v jejich duši, který jim znemožňuje svobodně vykročit po cestě Pravdy. Nebudou na ni moci vkročit, dokud nesprávný názor v sobě nepřekonají. Čili, zatímco oni samotní neodstraní mříž, která je zadržuje.

Něco takového je však nesmírně těžké! Je těžké změnit takto hluboce zakořeněný názor už tady na zemi, avšak ještě mnohem těžší je to "tam", na "druhém světě". A právě z tohoto důvodu zůstávají tisíce, ba miliony věřících uvězněny za mřížemi nesprávných názorů po celá staletí, neschopní vzepřít se tomu, čemu je učili duchovní autority a co oni převzali jako Pravdu, přičemž ale o Pravdu vůbec nejde. Proto zůstávají stále uvězněni a spoutáni.

Hledejme Pravdu, protože jen Pravda nás vysvobodí! Protože jen Pravda zdolává mříže všech nesprávných názorů, které v sobě ještě neseme a tím nás osvobozuje. Osvobozuje od omylů, nepravd a polopravd, dogmat a účelových lží, které nás duchovně spoutávají a nedovolují nám svobodně kráčet nahoru.

Prostřednictvím své touhy po Pravdě, prostřednictvím své touhy po poznání toho, jakými věci opravdu jsou, prostřednictvím svého samostatného zkoumání a vyciťování drží každý z nás ve svých rukou klíč k vlastní svobodě. Klíč ke svobodě ducha, kráčejícího v Pravdě a prostřednictvím Pravdy do světlých výšin.

Pokud si ale nenajdeme čas vážně a zkoumavě prověřit vše, čemu věříme, pokud nenajdeme odvahu od sebe odvrhnout vše, s čím se nemůžeme ztotožnit ve svém cítění a co se nám nemůže stát živým přesvědčením, zůstaneme navždy uvězněni za mřížemi nesprávných názorů. Za mřížemi nesprávných názorů a omylů, za kterými můžeme zoufale stát i celá staletí, až se nám to nakonec může stát příčinou naší definitivní duchovní záhuby.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon | 24. 08. 2015, 17:32:52 | více příspěvků | napsat uživateli

Tragédie institucionalizované víry

Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon | 10. 08. 2015, 16:41:25 | více příspěvků | napsat uživateli

Vyšší spravedlnost a spravedlnost světská jsou rozdílné

Jsou žel vinou lidí rozdílné, ale nakonec přece jen zvítězí spravedlnost vyšší. Ve světské spravedlnosti je totiž mnoho takového, co postrádá citlivost a elementární lidskost, i když tomu není možné z formálního hlediska absolutně nic vytknout, protože všechno přesně odpovídá liteře zákona. O této smutné rozdílnosti a jejích důsledcích říká i následující příběh jedné paní:

Stalo se to před devíti lety. Jedna matka se pokusila zabít své desetidenní dítě a dostala podmínku. Sociální kurátorka chtěla později holčička kontaktovat se svojí "mámou", ale ona neprojevila ani nejmenší zájem.

Zanedlouho dopadl na holčičku další úder a to, nevěřili byste, od exekutora. Když jsem si totiž těžko zraněné holčičku vzala do péče, protože její rodina ji nechtěla, snažila jsem se jí dát všechnu lásku, kterou jsem měla. V loňském roce měla 8 let a tak jsme se rozhodli, že založíme účet, dětské konto, kde si bude spořit a bude se učit hospodařit. Měla svou kartu a cítila se velmi důležitě, když si penízky z prasátka vkládala na účet.

Jaké nás však čekalo překvapení, když jsme vyšli na vánoční nákupy a holčička si chtěla našetřené penízky vybrat a udělat radost sobě a dětem z SOS vesničky, s nimiž se seznámila a velmi si je oblíbila? Na kontě nebylo nic!

Já jsem se tvářila klidně, protože jsem čekala nějakou chybu v bance. To, co mi oznámili, to bych nečekala ani v nejhorším snu. Osmiletá dívka má na svém účtu exekuci za to, že neuhradila roční poplatek za komunální odpad. Bylo to v době, kdy jsem ji ještě neměla oficiálně svěřenou do péče a když měla trvalé bydliště u matky, které byla později soudně odebrána.

Přiznám se, že jsem stála a nevěděla, co té malé říct. Její oči se na mě dívali podobně, jako když jsem si ji dovezla domů z nemocnice. A já jsem byla bezmocná. Bezmocná a chtělo se mi brečet, ale musela jsem se usmívat, abych jí neublížila ještě více.

Po zjištění okolností musím konstatovat, že existují lidé, kteří se neštítí ničeho. Ani svým způsobem okrást osmileté děvče, které si šetřilo, abychom si mohli udělat krásné Vánoce.

Bezmocnost je snad to nejhorší, co může člověka potkat. Snažila jsem se situaci vyřešit půjčkou, kterou mi jako pěstounovi nedali a stále hledám slova, jak malé vysvětlit, že jí sebrali její penízky proto, že listy s upozorněním na dluh chodili k matce, která jí nejen že tak velmi ublížila, ale ani nám nebyla schopná písemnosti předat.

Pokud tedy někdo mluví o spravedlnosti, mohl by mi poradit, co mám tomuto dítěti říct? Já totiž vůbec nevím.

Odpověď je následující: Kromě spravedlnosti lidské existuje i Spravedlnost vyšší. Spravedlnost, která přesahuje standardní vnímání průměrného člověka, omezené pouze jeho úzce materialistickým pohledem na svět. A právě pro tuto omezenost vnímání se lidé nerozpakují jednat ve vztahu k jiným nečestně, nespravedlivě, nelidsky a necitlivě tak, jak popisujete.

Nicméně zdánlivá pozemská beztrestnost je iluzorní a vzniká z přesvědčení, že když je to zde na zemi jakože v pořádku, pak už nebudeme nikým jiným a nikde jinde bráni za naše jednání na odpovědnost. Že se nám to všechno prostě propeče.

Takové myšlení a z něj vyplývající jednání je ale hlubokým a zásadním omylem! Existuje totiž již zmíněná, vyšší Spravedlnost, přesahující hranice vnímání obyčejného člověka, která každému z lidí neomylně a nekompromisně přináší takovou žeň, jaká byla jeho setba. Jaká byla setba jeho slov a činů, ale dokonce i setba jeho citů a myšlenek. To tedy znamená, že na základě univerzálního Zákona zpětného účinku každý z nás jednou stoprocentně sklidí to, co zaséval. Ať už to bylo dobré, nebo špatné.

A nezbytnosti této žně neunikneme dokonce ani vlastní smrtí. A právě v tomto spočívá podstata celého problému, protože pro běžného člověka smrtí všechno končí. Obrovské však bude překvapení milionů lidí když zjistí, že smrtí nic nekončí a že účinky velké, železné a nekompromisní Spravedlnosti je budou zasahovat i po fyzické smrti. A to přesně v duchu Zákona: Co kdo zasel, to bude muset i nevyhnutelně sklízet.

Kdo sel dobro a byl čestný, ušlechtilý, spravedlivý a lidský, ten sklidí dobro a štěstí.

Kdo však sel zlo a byl nečestný, nespravedlivý, bez citu a bez lidskosti, ten sklidí zlo a utrpení.

Tento svět je plný nelidskosti, nečestnosti, bezohlednosti a zla. Je však třeba vědět, že nikdo z takto jednajících neunikne účinkům vyšší Spravedlnosti, před kterou ho neochrání ani peníze, ani majetky, ani moc, ani jeho úřad, ani jeho postavení, ba ani jeho falešná bezúhonnost z hlediska pozemského zákonodárství. Proto se už nyní třes každý, kdo konáš zlo a dopouštíš nespravedlnosti!

Jako však tyto skutečnosti vysvětlit malému dítěti, které se možná trochu předčasně setkalo s bezohledností světa? Vhodné vysvětlení najdeme v pohádkách. Ne v těch současných, ale v těch starších, které se dětskému posluchači vždy snažili vhodnou formou ukázat, že vítězství zla a nečestnosti bývá pouze dočasné a že dobro nakonec přece jen zlo zdolá. V každé dobré pohádce je tomu přesně takto.

A přesně takto je tomu i v celkovém kontextu našeho bytí, které přesahuje náš současný pozemský život. Naši předkové o tom věděli a snažili se své poznání vštěpovat již nejmladší generaci právě formou pohádek.

Poselství pohádek je tedy následující: Zlo na zemi existuje a může ve vztazích mezi lidmi slavit i dočasné úspěchy. Může nejednou i velmi efektivně znepříjemňovat život mnohým dobrým. Nicméně nakonec bude přece jen zlo potrestáno a dobro odměněno. A právě proto se vyplatí být dobrým a v dobře setrvat. A to i přes všechnu dočasnou nespravedlnost.

Na vlajce prezidenta české republiky můžeme například číst slova: Pravda zvítězí. V dnešní době nečestnosti, v níž vítězí všechno možné jen ne pravda se tato slova mohou také na první pohled zdát jako něco, co k nám přichází z říše pohádek. Ono to však není žádná pohádka, ale skutečnost, vnímána z vyššího pohledu a z hlediska širších souvislosti. Proto se opravdu vyplatí být dobrým a spravedlivým, bez ohledu na to, jaké dnes zlo dosahuje velké úspěchy. Neboť z hlediska vyššího pohledu na skutečnost nese již nyní na svém čele pečeť smrti a zničení každý, kdo holduje zlu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon | 3. 08. 2015, 17:04:27 | více příspěvků | napsat uživateli

Proč mnozí nedokáží vnímat duchovno?


Z velmi jednoduchého důvodu. Snaží se ho totiž pochopit svým rozumem. Nicméně rozum není cestou k pochopení věcí ducha. Rozum je schopen chápat pouze věci čistě hmotného charakteru. K pochopení duchovnosti musíme v sobě aktivovat jinou, vyšší složku naší osobnosti, která je schopna chápat skutečnosti nad hranicí hmotného.

Duchovno a jeho Zákony jsou totiž určitou nástavbou stávajících hmotných a přírodních zákonů. Fungování přírodních zákonů je poznatelné logikou rozumu. Ale na všechno, co přesahuje hmotnost, prostor a čas už jeho logika nestačí. Tady už musí převzít štafetu logika ducha, reprezentovaná citem, která nám umožní porozumět vyšším, nejhrubší hmotnost přesahujícím, duchovním Zákonům.

V podstatě ale jde vždy stále o tytéž Zákony, avšak trochu jinak se projevující v nejhrubší hmotnosti a trochu jinak v oblastech nad ní.

Vezměme si například fyzikální zákon akce a reakce: každá akce přináší odpovídající reakci. Tento základní fyzikální zákon funguje v hmotném světě zcela prokazatelně a učí se o něm i na školách.

Avšak tento jistý zákon funguje i ve sférách nad nejhrubší hmotou. Je jen mírně modifikovaný do podoby Zákona zpětného účinku, který můžeme vyjádřit následovně: Každá akce přináší odpovídající reakci, čili co si kdo zaseje svým cítěním, myšlením, řečí a jednáním, to určitě nakonec i sklidí.

No a právě na této hranici nastávají rozhodující problémy. Rozumoví lidé, kteří uznávají fyzikální zákon akce a reakce už totiž nedokážou přijmout, pochopit a akceptovat fungování Zákona zpětného účinku, činného v jemnějších úrovních nad nejhrubší hmotností, jehož účinky se vztahují na jejich vlastní cítění, myšlení, řeč a jednání. Nechápou to proto, že prostě nejsou schopni překročit vlastní rozumové omezení a logiku rozumu vystřídat logikou ducha.

Každý člověk však má v sobě rozvinout obě základní složky své osobnosti, pokud se chce stát člověkem plnohodnotným. To znamená, že ne jen logiku rozumu, jejíž sídlo se nachází v mozku, ale i logiku ducha. Logiku ducha, kterého má každý z nás a který pochází z oblastí na touto hmotností. No a rozvinutí logiky ducha spočívá v plném rozvinutí a respektování svých citových podnětů, které jsou projevem a řečí našeho ducha.

Uveďme si třeba na ilustraci příklad rozumového člověka, který v souvislosti se situováním duchovního rozměru bytí směrem "nahoru" klade uštěpačnou otázku: A kde je vlastně to vaše "nahoře" a kde "dole", když jsme v Austrálii?

Jde o typickou otázku rozumového člověka, vnitřně omezeného hmotnými kategoriemi prostoru a času. Člověka, který z tohoto důvodu zůstává stát před neřešitelným rozumovým dilematem a proto si dělá posměch z toho, čemu nerozumí.

Avšak pojmy "nahoru" a "dolů" byly v tomto případě použity v duchovním slova smyslu. Ale v duchovním smyslu, neomezeném kategoriemi prostoru a času není žádného nepochopení a žádných problémů. Našim citem jsme to schopni pochopit úplně přesně!

Ať jsme už totiž leckde na zemi, ono "nahoře" je pouze jedním, jediným směrem - směrem ke Světlu, dobru, spravedlnosti a ušlechtilosti. A ono "dolů" směrem k hmotnosti této země. Směrem k hmotě a uctívání hmoty, ke které zůstáváme navždy připoutáni svým rozumem a jejíž hranice nebudeme nikdy schopni překročit právě pro své připoutání se na rozum.

Z tohoto důvodu se lidé podobají pozemským červům, plížícím se neustále v bahně země, namísto toho, aby se na křídlech ducha, na křídlech citu vznesli k výšinám. K výšinám vlastní lidské velikosti, překonávající všechnu, člověka nedůstojnou, hmotnou omezenost.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

othon | 20. 07. 2015, 18:12:27 | více příspěvků | napsat uživateli

Život jako ve špatné telenovele

Určitě jste někdy alespoň letmo shlédli pár dílů oněch nekonečných telenovel, ve kterých se neustále a dokola řeší ty nejbanálnější problémy. Hlavní postavy se s velkou vervou vkládají do svých radostí, obav, starostí, lásek, sporů, intrik, úkladů, úspěchů, plánů a mnohého jiného. Je to kolotoč, točící se stále dokola.

Diváci, kteří jsou na sledování telenovel závislí si nechtějí nechat ujít ani jen jediný díl, avšak nezaujatý pozorovatel snadno zjistí, že v podstatě o nic nepřichází, i kdyby mu uniklo byť i několik desítek dílů.

Avšak i přes mnohé, co se dá telenovelám vytknout mají přece jen jeden klad. Klad, spočívající v nastavení zrcadla banalitě života většiny lidí, naplno ponořených do svých každodenních radostí a starostí. Ponořených do nich tak, že jejich duševní pohled a celé jejich životní snažení jsou zaměřeny pouze tímto jediným směrem.

Naplno jich to pohlcuje a paradoxně, čím více se svými problémy zabývají, tím více problémů a starostí před nimi vyvstává. Čím více věcí řeší, tím víc se jim ukazuje věcí, které řešení potřebují. A právě omezené soustředění duševního pohledu lidí tímto jediným směrem bylo v telenovelách dovedeno až do absurdnosti a směšné malichernosti, nastavující zrcadlo nedůstojnosti života mnoha. Nedůstojnosti života, uvízlého do pasti vlastních problémů a radostí jako do kolotoče, točícího se neustále dokola a pomalu likvidujícího lidskou osobnost až k hranici trapnosti a ubohosti. Až sem totiž dospěje časem člověk, jehož vnitřní pohled je neustále upřený pouze na sebe samého, aniž by se někdy dokázal duševně odpoutat a nasměrovat svou pozornost kamsi jinam.

A sice směrem vzhůru! Směrem k výšinám! Každý člověk by totiž měl být schopen zaměřovat svůj pohled a své nadšení tímto směrem se stejnou vervou a se stejným zaujetím, s jakým je zaměřen na sebe sama a své vlastní problémy.

Protože to však neděláme, zůstáváme uvězněni v malichernosti a v bezvýchodnosti neúspěšného hledání konečných řešení svých problémů. Neboť paradoxně, tato řešení můžeme najít pouze tehdy, pokud se dokážeme duševně odpoutat a zaměřit svou pozornost vzhůru. Až tím totiž vzniká potřebný nadhled, jehož prostřednictvím jsme schopni spatřit všechny své problémy, ba celý svůj život v úplně jiném světle. Nejednou je pak vidíme v celé jejich malichernosti, která ani nezasluhuje naši pozornost.

Neboť paradoxně platí, že mnohé problémy jsou neřešitelné právě proto, že se jich až příliš křečovitým způsobem snažíme řešit. Jejich skutečné řešení spočívá v odpoutání se od nich a v přenesení našeho duševního pohledu směrem vzhůru.

Ale o jakém pohledu vzhůru je to tady vlastně řeč? Kam má člověk pozvednout svůj zrak od kolotoče každodenních problémů? Kam ho má nasměrovat?

Odpověď je jednoduchá a jednoznačná. Skrývá se v prvním přikázání, které nám jasně ukazuje, kam máme zvedat svůj pohled a směrovat svou pozornost. Ukazuje nám, co máme ve skutečnosti považovat za nejdůležitější. Toto přikázání zní: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš mít jiné bohy, kterým by ses klaněl.

Jinými slovy řečeno: Člověče, nauč se zvedat svůj zrak k Nejvyššímu a usiluj poznávat jeho Vůli a jeho Zákony. S pohledem upřeným k výšinám se snaž žít podle Vůle Stvořitele a jednat podle jeho Zákonů. Pokud takto učiníš, vzdálí se od tebe všechny problémy a ty budeš šťastný.

Ježíš to řekl trochu jinak: Miluj svého Pána, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.

Nebo mnohem radikálněji: Kdo mě nemiluje více, než svého bratra, sestru, manželku, matku, nebo děti, ten mě není hoden.

To jinými slovy znamená, že ten, kdo nepostaví hodnoty Boží, a sice poznání jeho Vůle a jeho Zákonů na nejvyšší příčku vlastního hodnotového systému a neustále k nim nevzhlíží, ten se stává nehodným dobra, proudícího z Výšin. Takového člověka bude proto každé trvalé štěstí obcházet a on navždy uvízne ve svých neustále se opakujících problémech.

Toto je tedy onen pohled, ke kterému má směřovat náš zrak. Nemá být neustále upřen pouze na nás samotných a na naše problémy, nemáme o nich donekonečna hloubat a jimi se zabývat, i když i tomu třeba dopřát patřičného prostoru.

My však musíme mít před vnitřním zrakem především ty nejvyšší a nejvznešenější ideály, to jest snahu kráčet ke Světlu a přibližovat se žitím vlastního života Vůli Nejvyššího a jeho Zákonům.

Máme v tom být jako děti, které s učí chodit a které při tom možná i stokrát spadnou. Avšak vždy vstanou a znovu a znovu kráčejí vpřed. Zbytečně nesklouzávají k nikdy nekončícím, vnitřním analýzám, ale s pohledem upřeným k vysokému cíli vždy po každém pádu a neúspěchu vstanou a pokračují vpřed. Vpřed a vzhůru!

Vše je prosté a jednoduché. Pokud dokážeme zaměřit celé své životní snažení směrem ke Světlu, naše cesta nám bude až zázračně urovnávána. Urovnána ve všem! Ať už v práci, v našich hmotných poměrech, nebo v společenských, rodinných, nebo nejužších, partnerských vztazích, protože velikost a vznešenost cíle, za nímž kráčíme, odpovídajícím způsobem formuje, harmonizuje a zušlechťuje celý náš život. Neboť jedině v směřování ke Světlu a k výšinám je skryta pravá cesta našeho osobního, hmotného i duchovního vzestupu.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

radegast321 | 30. 06. 2015, 17:04:01 | více příspěvků | napsat uživateli

"Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu a podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem."

Fantomas007 | 26. 06. 2015, 17:53:44 | více příspěvků | napsat uživateli

Prace v Zahraničí můj svět !191! ostatní mi je fuk !1354!!1107!!811!