uživatel eliminován | 26. 04. 2008, 18:09:38

Pokračování
3.2 Příčiny a podmínky - spouštěcí mechanismy šikanování

Snažili jsme se ukázat, že sobecká a sebestředná orientace člověka je podstatnou charakteristikou a nutným podhoubím pro růst „zdatného uchvatitele moci a strůjce šikanování“. Vycházeli jsme ze zkušenosti, že lidé kteří nepřekročili práh krajní závislosti na sobě, nemají probuzenou moc ducha vzdorovat zlu. Dokonce ani nepoznají, že zlo páchají, jak jsme ukázali na morální slepotě agresorů. Jsou proto vydáni na pospas svým obranám proti strachu, mezi které patří bezesporu i šikanování." Samozřejmě, že samotná porucha duchovního a morálního vývoje nevede automaticky k týrání druhých. Aby se šikanování jako konkrétní forma antisociálního chování skutečně projevilo, je zapotřebí souhry řady příčin a podmínek v oblasti dědičnosti, mozku a výchovného prostředí. S ohledem na složitost problému a praktické zaměření knihy zde nebudeme předkládat ucelenější teorii. Problém pouze načrtneme a zaměříme pozornost především na negativní školní vlivy, které způsobují zkrat v normálním chování žáků a vyvolají řetězovou reakci ústící v šikanování. Jde především o destruktivní skupinovou dynamiku, rizikové osobnostní charakteristiky a prostředí, které nedbá na prevenci.
Skupinová dynamika šikanování

Mechanismus proměny zdravé, neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora, proměny pohodově se vyvíjejícího žáka ve zlomeného, na agresorovi závislého člověka je velmi složitý a pro nezasvěceného až nepochopitelný proces. Podle mých zkušeností lidé z hlediska určité role tuto změnu vůbec nejsou schopni připustit a kategoricky ji odmítají. Rodiče agresorů například zásadně popírají, že by jejich dítě bylo schopno mučit spolužáka a libovat si v tom. Jaké síly zde tedy působí? Odborníci jim souhrnně říkají skupinová dynamika: Stručně lze říci, že jde o síly, které vznikají ve vztazích mezi žáky v jejich skupinovém životě. Skupinová dynamika je tedy přítomna v každé skupině - potenciál jejího vlivu na změnu jednotlivce i celé skupiny může sloužit dobru nebo být zneužit. Je tragickou chybou, že naši pedagogové často neumějí cíleně pracovat se skupinovou dynamikou a budovat pedagogické komunity. Důsledkem je oddělení oficiálního světa pedagogů a skrytého života žáků. Tak vzniká možnost nahodilého pohybu skupinové dynamiky (viz Některé nedostatky a poruchy prostředí). V případě šikanování je vlivu skupinové dynamiky agresory nevědomě a nereflektovaně užito k destrukci svobody a vzájemných pozitivních vztahů ve skupině. Pokusím se osvětlit fungování některých významných součástí skupinové dynamiky šikanování, které podporují rozklad svědomí a zlom v chování skupiny i jednotlivců. Jsou to metody agresorů k získání moci, tlak skupinových norem, konformita a závislost na vůdci. Doporučuji k přečtení případ 45, který zachycuje neuvěřitelné reakce dospělých a zralých lidí pod tlakem modelové situace. Drasticky je zde ukázáno, co s námi dovede udělat obyčejná skupinová „hra“ na šikanu.
Agresorovy metody k získání moci

Iniciátoři šikanování od samého počátku (zřetelně od třetího stadia) používají ke zvrácení skupinové dynamiky ve svůj prospěch násilnou indoktrinaci - kombinaci metod vymývání mozku a psychické manipulace, která nabývá až charakteru hypnózy. Tato kombinace zjevných a skrytých metod k získání moci má drtivou sílu. Jestliže jí nečelí speciálně vycvičený protihráč - pedagog, případně nepomůže odborník zvenčí, vede často rychle ke zlomení samostatného myšlení a jakéhokoliv odporu ostatních žáků. Zákonitě dochází k nastolení pokročilé etapy destrukce života skupiny - přijetí norem šikanování většinou nebo téměř všemi členy skupiny.
Vymývání mozku (brainwashing)

Fyzické násilí a vyhrožování jsou hlavním nástrojem agresorů ke zlomení a podřízení spolužáků. Oběti jsou vystaveny systematickému násilí, což má za následek i poruchy spánku nebo psychosomatické potíže (bolesti hlavy, břicha apod.). To vede u řady z nich k tzv. vymývání mozku. Agresor prostřednictvím násilí vnutí obětem postoje, způsoby myšlení a jednání, které by samy dobrovolně a po kritickém hodnocení nepřijaly. Oběti začínají vypovídat závisle na agresorech, zcela proti pravdě a svému zájmu. Jsou násilně indoktrinovány. Podle mých zkušeností je však odolnost většiny lidí vůči tělesné i psychické bolesti křehká a poměrně snadno se prolomí. Je ovšem těžké zprostředkovat tuto naši zranitelnost „silákům“, kteří nebyli vystaveni dlouhodobému krutému týrání. Určitou podobnost nalézám mezi oběťmi a lidmi, kteří mají chronické bolesti a nemohou nalézt úlevu ani při spánku. Několik měsíců trvalé bolesti z nich mnohdy udělá uzlíček trápení a úzkosti. Oběti šikan (zvláště těch pokročilých) jsou dlouhodobě vystaveny velké tělesné a psychické bolesti. Výsledkem bývá zlomení duševní síly až do extrémní formy závislosti - identifikace s agresorem. Týraná oběť například s agresory dobrovolně tráví přestávky mimo třídu, „dolejzá“ za nimi, doprovází je domů; znovu a znovu s nimi rozehrává legrace a nakonec je surově zbita. Vodní identity a nastolení nové, alternativní identity, plně poplatné vůdcům šikanování. Změna je stvrzena nezřídka novým jménem v rámci totalitní ideologie (například „hulibrko“ nebo „židovský zmrd“).
Psychická manipulace, nabývající až formy hypnózy

Agresoři nepoužívají k uchvácení moci ve skupině pouze zjevné násilí. Ve větší nebo menší míře (hlavně v pozdějších etapách šikanování používají jeho subtilnější nástavbu - psychickou manipulaci nebo „myšlenkovou převýchovu“. Na pohled nenásilně přesvědčují - podvádějí a manipulativně řídí spolužáky k nesvobodným rozhodnutím. V rámci kamarádských vztahů k tomu používají nerovnoprávnou komunikaci, jejíž účinnost je zesilována negativní skupinovou dynamikou. žáci považovaní za kořist si nechávají odejmout svobodnou volbu rozhodování, ale nejsou si toho vědomi. Vytváří se bludný kruh, protože následkem manipulace je paralyzováno samostatné myšlení, prohlubována závislost, upevňován souhlas s agresory a jejich podpora - věrnost totalitní ideologii šikanování. Mučitelé jsou touto narůstající mocí doslova opojeni a touží po stále větší kontrole otroků. V duchu „myšlenkové převýchovy“ jsou agresoři považováni svými „přisluhovači“ a často i oběťmi za kamarády a sympatické spolužáky. Oběti bezděčně spolupracují se svými manipulátory. Rády dávají svým „vyhladovělým kamarádům“ svoji svačinu, případně ji pro ně z vlastních peněz zakoupí. Když si toho náhodou všimne pedagog a zeptá se, co se děje, odpoví například: Já nemám hlad a Pepík si zapomněl svačinu doma. (On je výborný kluk! Nesmím nic říct, měl bych peklo. - Já to mám dobrý. Na mě jenom plive a pohlavkuje mě.) Kombinací vymývání mozku a psychické manipulace je hra dvou agresorů na hodného a zlého. Jeden systematicky týrá oběť a druhý se jí zastává; přitom se oba výborně baví. Někdy ochránce za svou pomoc vyžaduje finanční odměnu. Hodný agresor je obětí ctěn a obdivován za dobrotu a statečnost. Co přikáže, je ochotně vykonáno. Když se takové šikanování odhalí, oběť se laskavého agresora zastává, prezentuje ho jako bojovníka proti šikaně a nesouhlasí s jeho potrestáním. Vystupňovaná nerovnoprávná manipulativní komunikace nabývá někdy až charakteru hypnozy. Při stoupající závislosti a narůstajícím strachu oběti z agresora roste i její sugestibilita. Příkazy se dějí jakoby v rámci hypnotického raportu (jakákoliv kritičnost k pseudoautoritě agresora chybí, oběť zachovává postoje naprosté poslušnosti...) a mají neuvěřitelnou účinnost, protože působí současně přes nevědomí. Při rituálu společného mučení, který je součástí čtvrtého a pátého stupně a vyskytuje se jako „happening“ i na nižších stupních vývoje šikanování, bývají všichni účastníci pohlceni, fascinováni strachem a bolestí oběti. Iniciátoři, účastníci a přihlížející bývají někdy extrémně vzrušeni. Při vystupňování transu padají poslední morální zábrany a přihlížející se přidávají také (viz případ 5 Obětní tanec). K dalším úvahám o mechanismech, které působí ve skupině, nabízím dílčí vysvětlení některých jevů prostřednictvím teorie kognitivní disonance a oslabené identity dětských a dospívajících obětí.
Teorie kognitivní disonance

Teorii kognitivní disonance (jejímž duchovním otcem je Leon Festinger) lze chápat jako řízené chování, řízené myšlení a řízené emoce. Každá složka silně ovlivňuje druhé dvě. Změní-li se jedna, ostatní mají tendenci se změnit v souladu s ní. Podaří-li se změnit všechny tři, individualita vezme za své. Jak vypadá teorie kognitivní disonance v praxi skupiny, kde se šikanuje? Agresoři prostřednictvím vymývání mozku a psychické manipulace do značné míry řídí chování, myšlení a emoce oběti. V případě, že ovlivní jednu složku, zbývající dvě se posunou. Při změně všech tří složek dochází ke změně identity - k oněm těžko pochopitelným změnám, o kterých jsme již hovořili. Zjednodušeně lze popsat proces následovně. Jestliže působením fyzického násilí a psychické manipulace se změní chování žáka, který se například připojí k bití a týrání slabších spolužáků, dojde k rozporu mezi jeho chováním a dalšími dvěma složkami jeho osobnosti. K oslabení rozporu se potom nutně změní jeho myšlení (svoji účast si rozumově zdůvodm1 i cítění (nepříjemné a drásající pocity se oslabí, případně se promění v libé). Když se pod tlakem změní cítění, prožívání žáka a je u něj nastolen panický strach v přítomnosti agresora, změní se i jeho chování a myšlení... Praxe šikan prozrazuje, že při odstraňování nesouladu „přisluhovač“ i oběť si v rámci sebezáchovy snaží zachovat integritu (úctu k sobě, svoji hodnotu). Nechtějí si připustit, že jsou na jedné straně „zmanipulovaným agresorem bez soucitu“ nebo na straně druhé týraným, všemi opuštěným a poníženým chudákem. Proto vyrovnávají nesoulad, aby byli ve svých očích přijatelní.
Tlak skupinových norem

V každé nové třídě a výchovné skupině se záhy utvářejí obecně přijímané normy. Po jejich ustavení se již obtížně mění. V infikované skupině, která postrádá nyschopnost, zpravidla podskupina agresorů uchvátí neformální role vůdců a prosadí své normy jako normy celé skupiny. Dojde-li k tomu, nastane situace navozující konformitu i u méně ovlivnitelných jedinců a dochází k bodu zlomu (viz Pět stupňů onemocnění; čtvrtý stupeň). Skupinové normy šikanování - nepsaná pravidla vymezující „práva otrokářů“ a „povinnosti otroků“ - se stávají závaznými a jejich nedodržování je trestáno různými formami - od výrazného nesouhlasu zbytku třídy až po brutální fyzické přinucení. Jejich porušení roztrpčí stejně tak agresora jako nejubožejší oběť. Většinový skupinový zákon zásadně ovlivňuje postoje a chování žáků, především legalizuje násilí a morálně ho ospravedlňuje. Prizmatem skupinových norem žáci vidí týrání slabých jako normální a vůbec je nenapadne, že je něco v nepořádku a že by měli učitele informovat. Schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu. Jestliže je někdo výrazně nekonformní, odolá tlaku norem a přestoupí zákaz „bonzování“ tím, že informuje pedagoga o šikanování, je odsouzen a zavržen celou třídou, včetně obětí. Někdy právě oběti bývají nejvíce dotčeny a roztrpčeny „překrucováním a lhaním bonzáka“ (úlohu v tom jistě hraje i fakt, že oběť na rozdíl od učitele musí i po vyšetřování se spolužáky žít). Zákaz „bonzování„ šak bývá překročen zřídka. V tomto smyslu lze vidět v jiném světle výčitky pedagogů: „Proč jsi to jenom neřekl, proč? Vždy! to nebyl žádný problém mi to říct...“
Tendence k nesvobodnému jednání

Tlaku skupinových norem šikanování vychází vstříc tendence člověka k závislému, nesvobodnému jednání. Mám na mysli konformitu a závislou poslušnost k autoritě a poddávání se tlaku patologického prostředí: Ve skupinách s pokročilým stupněm šikanování se vyskytuje od prvopočátku zvýšená pohotovost ke konformitě. Tato pohotovost významné části skupiny nahrává snaze agresorů zotročit spolužáky. Poddajnější jedinci vytvoří rychle s agresory většinu, která drtí odpor méně konformních žáků. Hyperkonformní žáci téměř od počátku procesu vzniku šikanování nevěří svému názoru (i když tuší, že to, co se děje ve skupině, je týrám), ale raději se přikloní k názoru vůdců, že je to jen legrace. Koresponduje to se sociálně psychologickým poznatkem, že člověk často nevěří svému vnímání, když věrohodné autority tvrdí něco jiného a evidentně odpovídají i na velmi jednoduchou otázku nesprávně (Krech, Crutchield, Ballachey, 1968). Z praxe je zřejmé, že jakákoliv organizace nebo skupina vyžaduje pro svoje fungování určitý vztah autority a podřízenosti. Zdá se však, že značná část lidí vyhledává závislost na mocensky založených jedincích, protože se bojí vlastní svobody. Vzhledem ke své nejistotě při absenci nějaké autority vychází tato podskupina vstříc jakékoliv autoritě; nedokáže posoudit hlubší kvalitu osobnosti, umí rozlišit pouze vnější sílu - moc (která je často také pouze závislostí, avšak s opačným znaménkem). Někteří žáci se sami hrbí a stávají se satelity agresivních pseudoautorit, přenechávají jim odpovědnost za své rozhodování. Tito žáci se nevědomě považují za nástroj provádějící vůli vůdců, a proto si nepřipouštějí odpovědnost za vlastní činy. Na otázku, proč se připojili k šikanování, odpovídají: „Řekl mi, abych to udělal...“ nebo „Všichni to dělali, tak jsem to chtěl taky zkust...“ apod. Většina lidí se snadno propůjčí k mučení svých bližních, pokud je jim to přikázáno autoritou nebo jsou pod tlakem totalitně násilného prostředí. Prokázaly to výsledky experimentů Milgrama a Zimbarda, které otřásly všeobecně rozšířenou představou jasně odděleného dobra a zla, podle které krutí jsou psychopati, my ostatní rozhodně ne. V Milgramově experimentu 65 % z testovaných dobrovolníků ve věku 20 až 50 let podlehlo nátlaku autority vědce a poslušně pouštělo do testovaných osob elektrický proud v životu nebezpečných dávkách při údajném zkoumání vlivu trestu na učení. V této proceduře pokračovali, přestože testované osoby přesvědčivě plakaly, sténaly a naříkaly (dobrovolníci netušili, že se jedná o předstíranou bolest a že testovanými jsou oni sami). V tzv. „vězeňském“ experimentu Zimbarda se při simulované hře na dozorce a vězně rozpoutala u mnoha strážců vášeň týrat své svěřence. Vzhledem k závažné patologii chování musel být experiment předčasně ukončen. Většina dozorců se údajně vžila tak do svých rolí, že chtěli dál pokračovat.
Rizikové osobnostní charakteristiky protagonistů šikany

Osobnostní charakteristiky pachatelů a obětí šikany, ale i členů skupiny, kde se šikanuje, jsou pro vznik a vývoj tohoto jevu velmi důležité. Svůj význam má i osobnost pedagoga. Nejvýznamnější rizikové faktory pro nastartování šikany představují osobŹnostní charakteristiky jejích Iniciátorů a obětí a jejich vzájemný vztah. Někdy člověk může nabýt dojmu, že se mezi těmito protagonisty jedná o nějaký skrytý scénář zvláštní spolupráce. Jako by jejich vzájemné chování a jejich potřeby do sebe zapadaly. Souvisí to se zmíněnou hrou na silné a slabé. V některých případech lze za touto hrou skutečně vysledovat obecnou, charakterovou tendenci k vzájemné sadomasochistické závislosti tyrana a týraného (viz případ 32 - Oběť provokatér). Existují však i jiné spouštěcí varianty. Osobnostní charakteristiky agresorů a obětí zde ustupují do pozadí, žádné typické charakteristiky nejsou přítomny. Děje se tak v případech zaběhnutých tradic v učňovských internátech, dětských domovech, výchovných ústavech, věznicích a samozřejmě na vojně. šikana se stává trvalou součástí těchto institucí. Mechanismus šikanování začne žít samostatným životem. Nezáleží příliš na tom, kdo přijde a kdo odejde, šikanování zůstává zaběhnutým systémem předávaným z ročníku do ročníku. Oběť je vybírána často nahodile například i při vysoké koncentraci agresorů ve třídě, případně existenci gangu násilníků z nejstarších ročníků v zařízení. Mrňous týraný mazáky školy přijde k takovému vyznamenání jako slepý k houslím.
Kdo začíná šikanovat a jaké má k tomu motivy?

Agresoři-iniciátoři, s nimiž jsem se setkal, byli vždy ti silní, alespoň v dané skupinové konstelaci. To znamená, že to byli žáci, kteří uměli svůj strach skrývat (i před sebou) a zneužívat strachu druhých. Jejich afektivní výbava (temperament, vegetativní reaktivita...), kterou dostali do vínku, jim automaticky umožňovala při tělesné a psychické zátěži reagovat silně. Tváří v tvář konfliktům uměli potlačovat nejistotu. Zápasy spojené s rizikem v nich vyvolávaly jakousi euforii, která přehlušovala vnitřní neklid a strach. Tito psychičtí si1áci byli zpravidla i fyzicky zdatní, přinejmenším ve srovnání s obětí. Občas měli nějakou zkušenost s bojovým uměním nebo se o něj teoreticky (na videu) zajímali a živili tím svou útočnost. Vždy se u nich dala zaregistrovat nápadná, i když nereflektovaná krutost - tedy skvělý pocit z utrpení a ponížení šikanované oběti - a silná touha po moci. Tyto dva motivy - krutost a touhu po moci -lze považovat za hlavní hnací motor konání agresorů. K tomu, aby někdo někomu ubližoval, však existují další motivy, které se k esenciálním přidávají nebo je i předbíhají a vytvářejí společně komplikované motivační struktury. Zmíníme se alespoň o některých:

. Motiv žárlivosti. žáci závidí dobrému žáku přízeň učitelů, a tak se mu mstí. Tento důvod vedoucí k šikaně je již popsán v biblickém příběhu Josefa a jeho bratří.
. Motiv prevence. Bývalá oběť chce předejít svému týrání a na novém působišti začne pro jistotu sama šikanovat, případně se rychle přidá k nějakému agresorovi.
. Motiv upoutání pozornosti. Agresor jako herec na divadle touží být středem zájmu publika, dělá tedy všechno pro to, aby získal obdiv a přízeň spolužáků. Pořádá tedy ve třídě představení ve stylu „římské minikoloseum“.
. Motiv zabíjení nudy. šikanování přináší citově prázdnému tyranovi vzrušení, poskytuje mu podněty, které ucítí skrz svou „hroší kůži“, a on konečně najde, co ho skutečně baví. Snad má i pocit, že teď opravdu žije.
. Motiv „Mengeleho“. V člověku se probudí anetický badatel, který chce nalézt tajemství člověka tím, že zkouší, co vydrží. Zkrátka, chce přijít věci na kloub, ať to stojí co stojí. Třeba tak, že oběť „rozebere“ jako nějakou hračku.
. Motiv vykonat něco velkého. Někteří násilníci jsou odsouzeni k celkové neúspěšnosti, včetně školní. šikanováním dokážou sami sobě, že jsou schopni výkonu. Nejsou již pouze míčem, do kterého se kope, ale oni sami se stávají příčinou významného děje.

3. Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi?

Osobnosti agresorů-iniciátorů, jak jsem je poznal, byly nepochybně duchovně a mravně nezralé. Souvislost lze vidět s častějším výskytem těžké citové deprivace nebo alespoň subdeprivace v rodině či náhradní rodinné výchově. Tito agresoři v mnohém připomínali tzv. ofenzivní deprivanty (Koukolík, Drtilová, 1996). Společná byla zvláště jejich nenasytná touha po moci a jejich neschopnost tvůrčí spolupráce. Z praktického diagnosticko-nápravného hlediska jsem zaznamenal výskyt tří typů agresorů-iniciátorů šikanování.
První typ

Hrubý, primitivní, impulzivní, se silným energetickým přetlakem, kázeňskými problémy - narušeným vztahem k autoritě, někdy zapojený do gangů páchajících trestnou činnost. Vnější forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování ostatních. Specifika rodinné výchovy: Častý výskyt agrese a brutality rodičů - jako by agresoři násilí vraceli nebo ho napodobovali.
Druhý typ

Velmi slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Vnější forma šikanování: Násilí a mučení je cílené a rafinované, děje se spíše ve skrytu, bez přítomnosti svědků. Specifika rodinné výchovy: Časté uplatňování důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky.
Třetí typ

„Srandista“, optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný. Vnější forma šikanování: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních. Patrná snaha zdůraznit „humorné“ a „zábavné“ stránky. Specifika rodinné výchovy: Nezaznamenal jsem významnější specifika. Pouze v obecnější rovině je přítomna citová subdeprivace a absence duchovních a mravních hodnot v rodině.
Kdo bývá šikanován?

Postihnout, jak vypadá oběť šikanování, je poněkud obtížnější než zachycení charakteristiky agresora. Téměř každá skupina si najde nějakou menší oběť a kritéria jsou velmi rozmanitá. Někdy není důležité, jaká oběť vlastně je, výběr je naprosto nahodilý. Při troše smůly se může obětí stát kterékoliv dítě. Přesto na školách existují typické oběti, které jsou opakovaně týrané. V žádném případě to nejsou defektní jedinci. Jsou to pouze nejslabší ze slabých. To znamená, že vůbec neumějí skrývat strach a využívat strachu druhých. Nejsilnějším „magnetem“ chronicky šikanovaných obětí je jejich příliš viditelná bojácnost a zranitelnost, které bývají v důsledku předcházejících zkušeností z vymývání mozku vystupňovány do krajnosti. Důležitá je i jejich vrozená slabá reaktivita v zátěžových situacích. Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, malomyslnosti, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti... V tomto smyslu žáci, kteří jakoby přitahují násilí, nemusejí být vždycky fyzicky slabí, nemusejí mít tělesný handicap. Zpravidla však bývají méně zdatní než agresoři. Někdy se stane obětí chlapec, který by mohl skály lámat, ale psychicky je zcela bezbranný. Jakýkoliv náznak agrese a měření sil ho viditelně vystraší. Od začátku se nedokáže vzepřít ústrkům. Přitom jeho chování k dospělým se nemusí jevit jako bojácné. Je třeba snaživé až vtíravé, někdy i halasné a může u pedagogů vyvolávat nevoli a někdy i nepřiměřenou přísnost. Přitom nepostřehnou jeho nejistotu a voŹlání o pomoc. Pokusy pomoci několika robustním obětem jejich zařazením do běžného kurzu karate a sebeobrany příliš neuspěly. Tito chlapci nedokázali uvolnit zablokovanou agresi do sportovního střetnutí a chyběla jim vůle k tréninku. Značný efekt však měla malá psychoterapeutická skupina, která kromě sebepoznávání zařadila ve druhé části programu posilování a nácvik prvků juda a karate.
Typologie obětí

Pro praktické potřeby prevence je vhodné vědět něco o podskupinách a typech obětí. Podle předcházejících poznatků existují

1. oběti „slabé“ s tělesným a psychickým handicapem,
2. oběti „silné“ a nahodilé (viz případ 29 - Vzpurná oběť),
3. oběti „deviantní“ a nekonformní,
4. šikanovaní žáci s životním scénářem oběti (viz případ 31- Typická oběť).

Dále rozlišujeme oběti, které nemají ani jednoho kamaráda a jsou zcela izolované, a oběti, které mají alespoň jeden pozitivní opětovaný vztah apod. Situace však bývá v mnoha případech nepřehledná. Oběti mohou být velmi slušní žáci s dobrým prospěchem, ale všechno je jinak, když se obětí stanou vyhlášení darebáci a provokatéři. Tady je rozpletení problému, kdo koho napadl, kdo koho týral, velmi obtížné. Stává se také, že oběť je současně agresorem. I v nejobtížnější situaci se pedagog může držet jasného pravidla: žádný žák nesmí být týrán! Spletitou situaci ilustruje případ 32, který jsem nazval Oběť provokatér. Pokud jde o problematiku obětí provokatérů, ve všech případech šikany agresoři tvrdí, že byli provokováni. V drtivé většině případů to není pravda. Pokud se skutečně jedná o oběť-provokatéra, samotné označení nestaČÍ. Výroky typu „Je to provokatér, sám si za to může“ nic neřeší. Je nutné bludný kruh přerušit a týrání zastavit.
Jaká je riziková konstelace skupiny?

Ve skupině, kde se rozvinul pokročilý stupeň nemoci, bývá od počátku riziková konstelace postojů jednotlivých žáků k šikanování. Na konkrétních příklonech a odklonech záleží, zda počáteční pokusy zapustí kořeny, nebo budou jednoznačně a nekompromisně zastaveny. Ve skupině je alespoň jeden žák s iniciativním postojem k týrání slabých. Většina členů skupiny vše hodnotí s ohledem na svůj prospěch a ze svého sebestředného pohledu. Počáteční pokusy o šikanování se jich nijak nedotknou, nemají soucit a nevnímají utrpení spolužáka. Pokud mají nějaké výhrady, jsou paralyzováni strachem. Jejich postoje k ponižování a mučení spolužáků nejsou aktivně nesouhlasné, nemají snahu šikanování nějak zabránit. Naopak jejich postoje jsou pro zabydlení šikanování příznivé a pohybují se od pasivního zastrašeného nesouhlasu přes nezúčastněnost (mě se to netýká, mě to nezajímá), sympatizování (se zájmem přihlížejí, pozorují a baví se) až po souhlasný postoj (aktivně se připojují). Konstelace postojů se v průběhu onemocnění mění a pro léčbu je důležité znát aktuální vzorec.
Osobnost pedagoga

Hlavním „nástrojem“ pedagoga při ovlivňování skupiny a jednotlivců je jeho osobnost. Pedagog musí sám sobě rozumět a znát své možnosti. Jinak řečeno, potřebuje umět reflektovat sám sebe i svůj vztah k„žákům. Není-li tomu tak, potom nevyhnutelně na svých svěřencích a celé skupině páchá škody. Závažných nedostatků může být celá řada: od morální nezralosti přes absenci nadání pro pedagogickou práci až po výraznou patologii. Zhoubné důsledky vzhledem k„šikanování mají zejména nedostatky v„oblasti motivace a mravnosti. V„ojedinělých případech jsem se setkal s„pedagogy se silnou motivací k práci, ale značně pochybnou. Zdrojem jejich zájmu o„povolání byla potřeba moci, potřeba stavět se do role významné autority, která může ovládat, přikazovat, manipulovat a trestat, dále potřeba cítit se nadřazení (fyzicky nebo duševně - intelektově, morálně) a malá sebedůvěra až pocity méněcennosti. Jejich motivace byla ve skutečnosti totožná s„motivací iniciátorů šikanování. Takto zaměřený pedagog nepřímo, ale účinně podporoval ducha šikanování. šikanu nevědomky podporovali i osobnostně nevyzrálí pedagogové, kteří zůstali uzavřeni sami v„sobě, ve svých potřebách a problémech. Nebyli schopni vytvořit ve třídě atmosféru náklonnosti, vcítění, soucitu a porozumění. Chyběla jim schopnost uvidět trápení slabých žáků a vnímat skupinu jako živý organismus, ve kterém se neustále něco děje. Krajně podezřelé okolnosti přehlíželi a paradoxně oceňovali „subtilní“ agresi silných vůči outsiderům (případ 33).
Některé nedostatky a poruchy prostředí

Někteří lidé mají geneticky (možná i jinak) podmíněnou vyšší pohotovost a průraznost povahy ke „znásilňování“ slabých. Z toho však nevyplývá, že se stanou automaticky iniciátory šikanování. Vývoj závisí na působení nejbližšího okolí a na jejich aktivní práci na sobě. I v případě, že osobnost strůjce uzraje, není jisté, zda v konkrétní skupině k šikanování dojde. Závisí to na konstelaci skupiny a na schopnostech pedagoga. Je nutné připustit, že prostředí má pro výskyt šikanování nepřehlédnutelný vliv. Prostředí zahrnuje všechno, co agresory obklopuje. Zde se zaměřím na nejslabší místo v prevenci šikanování ve školách, jímž je podcenění skupinového mechanismu šikanování. O jeho fungování jsme mluvili už na počátku (viz Skupinová dynamika šikanování). Dotknu se poruch rodiny, vztažné skupiny a širších negativních společenských vlivů.
Tradiční pedagogický styl

Šikanování se odehrává v prostředí škol a školských zařízení, kde bývají pedagogové postaveni před hotovou věc - dostanou do péče skupinu s neznámým konstelačním vzorcem, ve které již bují nebo kdykoliv může začít bujet šikanování. Jak si s tím pedagog poradí, záleží jenom na něm. Ze zkušenosti vím, že se boj proti šikanování pedagogům nedaří. Domnívám se, že základní překážkou úspěšné prevence šikany je tradiční způsob práce, který pedagogům neumožňuje účinně zasáhnout. Jde o převažující způsob řízení vztahů mezi pedagogem a žáky, který můžeme nazvat hierarchicko-autoritativní. Pedagog v něm usiluje z pozice nadřazené autority proti celé třídě o svůj vliv. Využívá k tomu své přirozené převahy. Spoléhá pouze na své schopnosti, názory a postřehy. Skupinu řídí přímo sám, převažuje jednostranná komunikace, je opomíjena spolupráce mezi žáky; se spoluúčastí žáků na dotváření formy a obsahu výuky se nepočítá. Hierarchicko-autoritativní styl nevyužívá potenciálu vzájemných vztahů a interakcí mezi žáky, nechává ladem a náhodě mocné sny skupinové dynamiky. Je důležité, aby pedagog byl silná a energická osobnost, která dokáže spolehlivě nastolit vnější kázeň, bez níž není výuka možná. Mám prakticky ověřeno, že především výchovný, ale i vzdělávací potenciál tradičního způsobu je menší než u demokratického, tzv. komunitního modelu práce, který promyšleně pracuje se vztahy mezi jednotlivými žáky, mezi žáky a vyučujícími i mezi samotnými vyučujícími. I tolik diskutovaná kázeň je zde v pořádku, a to jak vnější, tak i ta vnitřní. Demokratické řízení vztahů dovoluje přiblížit formální a neformální strukturu ve skupině. Znamená to, že snahy a cíle proklamované oficiálně učitelem jsou přijaty většinou žáků, čímž je dán zásadní předpoklad pro jejich naplnění.
I silný pedagog je jenom člověk

V osamělém boji o autoritu a vliv s celou třídou, což je několik desítek mladých lidí, se stává, že pedagog zejména při určitém oslabení vychází jakoby vstříc silným žákům nebo prostě většině třídy. Snaží se často neuvědoměle s nimi vyjít, aby si udržel pozici autority a moc, tolik potřebnou pro kvalitní výuku. Vždy je to na úkor slabých žáků, které ostatní přezírají a posmívají se jim. Pedagog spoléhající pouze na svoji vlastní sílu má strach z konfliktu s agresorem před třídou. Bojí se, a to oprávněně, že ho nikdo nepodpoří, má obavy z totální ztráty autority. V případě, že ve třídě se sejde několik značně problémových a agresivních jedinců, střetům se nevyhne a obvykle dojde k prolomení vnější autority. Vzhledem k tomu, že se to pedagog neodváží říci nadřízeným ani kolegům, protože by ho považovali za neschopného, agresivita se stupňuje. Jak se agresoři, kteří terorizují i pedagoga, chovají ke slabším spolužákům v nepřítomnosti dospělého, to si domyslí každý sám. V takovém případě dosáhne šikanování obvykle nejvyššího stupně destruktivity. Znám případy zhroucení pedagogů a případy neuvěřitelných, neoznámených agresí žáků vůči učiteli, a to jak na základních, tak na středních školách. žáci si totiž vždy najdou nejslabší článek v řetězci silných pedagogů a svou nahromaděnou nepohodu z tuhé vnější kázně si odreagují na „obětním beránkovi“ (pro ilustraci si přečtěte případ 34). Tradiční hierarchicko-autoritativní styl pedagogické práce je výsledkem tradičního vzdělávání pedagogů. V drtivé většině nejsou absolventi připravováni pro demokratické formy práce, pro budování pedagogických komunit. Tuto převažující praxi na pedagogických fakultách považuji společně s absencí teorie a metodiky šikanování za nejvážnější nedostatek, z něhož vyplývá neúspěšnost boje proti šikanování na školách. (V poslední době se objevily první signály vážného zájmu MšMT ČR tuto situaci řešit. Podrobněji viz kapitola Prevence dává naději.)
Rodina

Při poradenské a psychoterapeutické práci jsem zaznamenal některé nápadnosti jak v rodinách agresorů, tak i obětí. Rodiny iniciátorů a aktivních účastníků šikanování významně selhávaly v naplňování citových potřeb svých dětí. Většina agresorů projevovala známky citové deprivace nebo subdeprivace. Pro rodiny agresorů byla charakteristická absence duchovních a mravních hodnot. Ohled na slabé byl chápán jako zbytečná malichernost. Tato skutečnost naznačuje, co se skrývá za poruchou duchovního a mravního vývoje agresorů. U typických obětí jsem zaregistroval častý výskyt hyperprotektivní (nadměrně ochranitelské) matky. Otec chyběl a v blízkosti nebyla žádná mužská identifikační postava. Určitou obměnou byly rodiny se silnou, dominantní matkou a slabým, submisivním otcem, popřípadě otec chyběl a přítel matky se na výchově nepodílel. Další variantou byly neurotické rodiny, kde členové byli nápadní celkovou nejistotou, poruchami sebehodnocení a zvýšenou úzkostností. Některé typické oběti popisovaly své rodiče jako nepřátelské, tvrdé, kritické a znevažující jejich důstojnost. Při setkání s těmito rodiči se subjektivní hodnocení obětí potvrdilo.
Vztažná skupina

K nácviku šikanování dochází u některých jedinců v mimoškolních vztažných skupinách - „ganzích“, které provozují trestnou činnost, řídí se mafiánskými normami a užívají násilí. žáci s takovou „praxí“ mají tendenci přenášet své zkušenosti do vztahů ve třídě. V poslední době se objevilo několik případů (viz případ 35), že agresoři použili své „kumpány“ z gangu na zastrašení a zbití neposlušných a nepoddajných spolužáků.
Společnost

Epidemický výskyt šikanování na našich školách souvisí i se širšími společenskými vlivy. Škola je, ať chceme nebo nechceme, „mikromodelem“ společnosti. Odráží poměrně věrně, jak to ve společnosti vypadá. Při nejlepší vůli nemůže odstranit negativní vlivy zvenčí, může k nim pouze přihlížet při hledání účinné ochrany dětí. Ze společnosti mohou však přicházet i pozitivní impulzy (např. demokratizace společnosti vede k požadavku, aby byly děti a jejich rodiče považováni učiteli v některých situacích za kompetentní partnery, nikoli jen za objekty výchovného působení). Sociální instituce jako školy nebo výchovné ústavy všude ve světě mají však značnou setrvačnost, a tak často brání děti nejen před vlivy nebezpečnými, ale před i změnami k lepšímu. Jak jsme si již řekli, zárodečná podoba krutosti je v každém člověku. Přitom současná společnost dává lidem v nebývalé míře svobodu k realizaci jejich sklonů. Vytváří se tak prostor pro mnoho dobrých iniciativ, ale i pro konání zla. Nejuctívanějším kritériem úspěchu v naší společnosti se staly peníze, okázalý konzum a moc s nimi spojená. Má to nepochybně své věcné důvody i některé příznivé účinky, třeba tlak na větší efektivitu práce. Přináší to však i prosazování morálky svobodné tržní soutěže do sociálních vztahů: kdy ten, kdo má bohatství a ovládá druhé, je považován za kladný vzor. Nepředpokládá se existence vyšších morálních principů. Výsledkem je, že zárodečné podoby šikanování jsou přítomny prakticky všude. Je to norma vztahů ve společnosti, kdy je běžné, že silnější využívá slabšího. Šikana se nepovažuje za něco špatného, neboť podle uznávaných mravních měřítek si oběť za to může vlastně sama. Není dost sebejistá, bezoŹhledná, agresivní, zkrátka nemá správné vybavení do současné doby (připomeňte si, jak někteří rodiče agresorů omlouvali násilí svých ratolestí prostřednictvím úderných hesel úspěšných lidí, například „Když se někdo neumí bránit, tak si to zaslouží“ atd.).

Televize, počítačové hry a tiskoviny zahlcují mládež násilím. V předkládané produkci člověk nenalezne věrohodně zobrazený soucit, bolest, utrpení ani pocit viny. Na druhou stranu média informováním o případech šikany pomohla vzbudit zájem odpovědných institucí o změnu situace. V neposlední řadě bujení epidemie posiluje malý zájem demokratické společnosti o šikanování navzdory tomu, že ji tato zákeřná nemoc skupin zevnitř rozkládá. Pravý „virus“ šikanování napadá totiž právě ty skupiny (včetně dyád), kde jsou vztahy rovnocenné a měly by takové zůstat. Malé sociální skupiny přitom tvoří „nervový systém“ občanské společnosti. Zřejmě dosud nedozrály demokratické zpětnovazební mechanismy, které by měly onemocnění jednoznačně odhalit. Existují i jevy a trendy pozitivní. Společnost se snaží uvést do života nadnárodní normy jako Deklaraci lidských práv nebo Úmluvu o právech dítěte. Začínají fungovat instituce hájící práva jedince - zlepšuje se práce policie a soudů, máme Ustavní soud, ombudsmana, je zde Evropský soud pro lidská práva... Pomalu a bolestně se rodí vědomí, že zlu a násilí nelze ustupovat nikde ve světě, že každý agresor ohrožuje potenciálně kohokoli, že nejkřik1avější zločiny je možno stíhat bez ohledu na hranice států a dobu, která od nich uplynula. Přesto společenské klima pro ochranu slabých a napadených není příznivé. Lidé si dosud málo uvědomují, že k„tomu, abychom mohli žít ve svobodné společnosti, je zapotřebí mnohem víc než naplňovat pouze vlastní štěstí. Cituji moudrá slova Michaela Novaka: Svoboda potřebuje čisté a blahodárné zvyky, zdravé rodiny, obecnou slušnost a nebojácnou úctu jednoho člověka k„druhému. Svoboda potřebuje celý dešťový prales drobných skutků ctností, složité vazby vzájemné oddanosti, planoucí lásku, neumírající věrnost. Svoboda potřebuje zvláštní instituce a ty zase potřebují lidi specifických návyků srdce.

4. Mnohostranná bolest šikanování

Šikanování je těžkou poruchou vztahů ve skupině. Tato porucha má systémový charakter a zasahuje celou skupinu. V tomto smyslu šikanování nepoškozuje pouze oběti, ale i agresory, další členy skupiny a skupinu jako celek. Bolest šikanování se však nezastavuje na hranicích postižené skupiny. Řetězovitě pokračuje dál. šikanování může ničivě zasáhnout kohokoliv. První na řadě bývá rodina oběti, která je zasažena nejen tragédií dítěte, ale nezřídka i dalšími traumatickými okolnostmi, třeba očerňováním oběti. Znám případy, kdy se matka zhroutila, když se dověděla podrobnosti o mučení svého dítěte. Dlouhodobě se psychiatricky léčila, ale její psychické poškození zůstalo trvalé.
4.1 Škody V nemocné skupině

Skryté nebo pozdě odhalené šikanování způsobuje škody všem členům skupiny. Hlavní destruktivní účinky jsou čtyři.
Poškození fyzického a psychického zdraví obětí

Šikanování způsobuje obětem nezměrné psychické a fyzické utrpení, které lze těžko zprostředkovat tomu, kdo něco podobného nezažil. Poškozuje často dlouhodobě a někdy i trvale psychické a tělesné zdraví. Při brutálních formách a v pokročilých stadiích ohrožuje i život oběti.
Fixování antisociálních postojů u agresorů

Účinek na iniciátory a aktivní účastníky šikanování je rovněž vážný, i když poněkud jiný, a ne tak zjevný. Jejich deficit v duchovním a mravním vývoji se výrazně prohloubil. Agresor ponechaný svému nutkavému osudu se stává charakterovým mrzákem, u něhož se povážlivě upevnily antisociální postoje a celková připravenost pro trestnou činnost. Agresor neměl možnost pocítit silu společnosti ve vynucování obecných pravidel správného chování vůči bližním. Nikdo mu nedal jasně najevo, co nesmí dělat, co je chráněnou sférou druhého člověka.
Ztráta iluzí o společnosti u ostatních členů skupiny

žáci, kteří se přímo neúčastní šikanování, ale jsou svědky krutého bezpráví, ztrácejí iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu proti jakékoliv formě násilí. Jsou konfrontováni s faktem, že se s tím nedá nic dělat, že autority nejsou schopny zajistit ochranu a bezpečnost slabým. Mravní i zákonné normy jsou zcela bez zábran porušovány, aniž by to pro agresory znamenalo nějakou komplikaci. Nic se neděje. Obdobně potom přistupují k násilí a k porušování zákona ve svém dalším životě. Nedělají nic, jsou zcela pasivní a apatičtí, nebo to později i sami nějak zkusí. Už vědí, jak se to dělá (třeba na vojně, kde je zaběhnutá tradice šikanování, se sami aktivně snaží držet s ní krok - nejdříve jako „bažanti“, později jako „mazáci“).
Snížený efekt pedagogického působení u skupiny jako celku

Probuzení a nastartování šikanování je závažnou překážkou pedagogických snah o výchovný a výukový růst skupiny a jejích jednotlivých členů. Skupina přemožená virem šikanování zcela ztratí výchovnou funkci, jakou má zdravá komunita. Všichni členové jsou v různé míře poškozováni. Výukový efekt v takové skupině je minimální.
4.2 Následky šikanování u obětí

Nejhorší následky má šikanování bezesporu na oběti, proto se o nich zmíním podrobněji. Závažnost poškození závisí na tom, jaké míry destruktivní síly šikanování dosáhlo a zda bylo krátkodobé nebo dlouhodobé. Důležitá je i míra obranyschopnosti oběti. Tragické je, když dojde ke zlomení oběti, rozbití její identity a nastolení trvalého pocitu bezmoci, závislé otrocké poddajnosti a věrnosti agresorovi (pramenící ze strachu před ještě větším utrpením, které by mohlo následovat, kdyby se snad oběť nesnažila agresorovi všemi způsoby zalíbit).
Oběti pokročilých stadií šikanování

U obětí čtvrtého a pátého stupně šikanování jsou následky velmi závažné, dotýkají se celé osobnosti a zřejmě mají celoživotní charakter. V nejhorších případech vyřeší oběť situaci sebevraždou. Takové tragické konce šikan se u nás vyskytují, avšak bývá obtížné je prokázat. S pokusy o sebevraždu v souvislosti se šikanováním jsem se setkal v poslední době několikrát. Při dlouhodobějším brutálním šikanování se oběť často zhroutí a propukne u ní panická hrůza ze zabití, skutečný strach o život. Oběť má poruchy spánku a trpí nočními děsy. Nezřídka se objeví výrazné psychosomatické potíže, například únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha, zad, dusivé astmatické záchvaty apod. Některé oběti se musejí dlouhodobě léčit a jsou-li starší, zůstávají v pracovní neschopnosti (viz případ 24 -Nedokonaná poprava). V jiných případech se sice oběť nezhroutí, avšak není schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stává se, že se neadaptuje na novou třídu nebo opakovaně neuspěje u závěrečných zkoušek. Průvodním jevem je těžká porucha sebehodnocení, „vygumování“ vlastní vůle a sebezničující tendence osobnosti. Někdy se může zdát, že se oběť docela rychle zotavila. Tělesná zranění se rychle zahojí a žák působí normálně. Duševní poranění je však hluboké a zacelení jen povrchní. Stačí větší zátěž v mezi osobní oblasti a rána se otevře a projeví se zraněná osobnost bývalé oběti. Fasáda obranyschopnosti se zhroutí a převáží depresivní ladění, někdy doprovázené sebevražednými myšlenkami. Smutnou pravdou je i skutečnost, že bývalé oběti se po přechodu na jinou školu někdy znovu stávají terčem šikanování. Jako by jejich skryté zranění přitahovalo agresory. Stačí málo a celé utrpení se opakuje znovu. Mladý člověk je opakovaně týrán a mučen svými vrstevníky. Praxe nás vede k závěru, že oběti poškozené prvním šikanováním jsou v budoucnu významně více ohroženy. Oběti pokročilých šikan mají tendenci ode všeho uniknout, všechno vzdát a skrýt se. Po odchodu ze školy je těžké se k nim přiblížit, je obtížné se dozvědět, co se s nimi stalo. Potřebují pomoc, ale je téměř nemožné získat je pro spolupráci. Dostupné poznatky o obětech pokročilých šikan přivádějí k úvahám, které se zdají těžko přijatelné. Pozdní následky nejbrutálnějších šikan se podobají syndromu vyhlazovacích táborů. Jejich hlavní znaky jsou nápadně podobné: chronické depresivní stavy, sebedestruktivita, poruchy přizpůsobivosti a narušený vývoj osobnosti. Oběti zakoušejí kvalitativně stejné pocity - strach o život, krajní ponížení a zbavení práv. Vnější podmínky samozřejmě nejsou u šikanování zdaleka tak extrémní, nicméně mechanismus narušení křehké lidské integrity je podobný. (Popsaný účinek šikanování na oběti lze přiblížit rovněž prostřednictvím posttraumatické stresové poruchy, která je mezinárodně uznávanou psychiatrickou diagnózou.)
Oběti počátečních stadií šikanování

Jaké jsou následky u obětí počátečních stadií šikanování, tedy u prvního, druhého a třetího stupně vývoje? Připomeňte si „Chipa“ z prestižního gymnázia, „Otloukánka“ z děcáku a Klasického mazánka z učiliště (případy 6, 7, 8). Zdálo by se, že zárodečné a rané podoby šikanování nemohou mít vážnější důsledky. To je však omyl. Účinky jsou sice nenápadnější, ale o to zákeřnější. Potřeby ostrakizovaných a mírně šikanovaných žáků jsou ve škole často dlouhodobě a někdy trvale frustrovány, tedy neuspokojovány. Takový žák se ve škole necítí dobře a je pochopitelné, že jeho vztah ke škole bývá negativní. šikanování je vždy nutné chápat jako těžkou psychickou deprivaci. Pro lepší představu přikládám přehled zkoncentrovaných úmorných, nikdy nekončících „legrácek“, kterým byl vystaven jeden sympatický kluk z osmé třídy (případ 36). Vystavení trvalému bolestivému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání...) pozvolna, ale jistě narušuje osobnostní vývoj oběti. Uvědomované i neuvědomované prožívání bolesti vede dříve nebo později k přetížení adaptačních mechanismů. Dojde k vyčerpání nervové soustavy a objeví se neuróza nebo psychosomatické potíže. Normální a podle některých názorů „zocelující a otužující šikanování“ způsobuje adresátům zjevné poruchy v sociální (školní) a osobnostní adaptaci. Často se u nich vyskytuje:

1. nepozornost při vyučování,
2. zhoršení prospěchu,
3. tendence k nadměrné omluvené absenci (únik do nemoci),
4. tendence k neomluvené absenci (záškoláctví),
5. poruchy sebehodnocení a narušené, negativní sebepojetí,
6. celková nejistota a stále přítomný strach.

Spíše výjimečně se stane, že takto vyčerpaná, ke zdi přitlačená a ustrašená oběť se najednou postaví na odpor a použije nepřiměřené obranné prostředky. V sebeobraně například způsobí těžké zranění nebo i smrt agresora (případ 37). (V tomto případě lze mluvit o pravé provokací k násilí. Chlapec byl tak dlouho týrán až se „ucho džbánu ulomilo“. Obdobné tragické zkraty lze zaznamenat u členů rodiny, kteří jsou terorizováni otcem alkoholikem a násilníkem. Například nezletilý syn po nesčetných útocích na matku i sebe náhle agresora zastřelí. Používání termínu provokace u obětí vůči agresorovi má poněkud jinou významovou konotací a je někdy zneužíváno.) Počáteční stadia často zanechávají bolestivé stopy nebo opouzdřené rány, například ve formě neurotických přenosových schémat, psychosomatických potíží apod. Trápí oběť ještě po mnoha letech. S tím korespondují i mé zkušenosti s dospělými lidmi v nouzi. Někdy narazím na aktuální trápení, u kterého se najde souvislost s mírnými formami šikanování v dětství. Nedávno měla jedna žena problémy s bezohledností úspěšného manažera podniku. Jeho pohrdavý, neuctivý, přehlíživý a dravý způsob jednání ji ochromoval a navozoval u ní depresi a poruchy spánku. Při společném hledání příčin si sama uvědomila, že jí tento mladý muž připomíná agresora ze školy a vyvolává u ní tehdejší chronický emoční stav bezmocnosti, ponížení, ubohosti a naléhavého pocitu, že ji nemá nikdo rád.

5. První pomoc

V této části je zpracována metodika první pomoci pro potřebu pedagogů a dalších odborníků i pro rodiče. Již v úvodu jsem zdůraznil, že šikanování je na našich školách velmi rozšířené. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o „epidemii“. Proto je naprosto nutné, aby pedagogové absolvovali „kurz první pomoci“ a dokázali zabránit největším škodám. Zatím většina dobře míněných pokusů pomoci ztroskotává - dokonce často vážně ohrožuje oběti. Stejně naléhavé je nenechat na holičkách rodiče - ti zůstávají s bolestí svého šikanovaného dítěte často sami a nedokážou se účinně postavit bezpráví. Je nanejvýš potřebné, aby co nejdříve došlo ke spolupráci mezi školou a rodinami žáků.
5.1 První pomoc pedagogů

Následující metodika první pomoci vyplňuje mezeru v odborném arzenálu pedagogů. Je v ní uvedeno, jak postupovat, když dojde k provalení šikanování když dosud skrývaná agrese vyjde, často za dramatických okolností, najevo, a co vůbec dělat, když máme podezření, že se ve skupině rozmohla šikana. Metodika by zájemce měla naučit poskytnout rychlou a razantní pomoc v počátečních stadiích šikanování. Měla by (což je neméně důležité) umožnit rozpoznat, že šikanování dospělo do svých nejpokročilejších stupňů, kdy již má pedagog nepatrnou šanci zvládnout situaci a je třeba povolat specialistu.
Diagnostika

Čeho si musí být vědom pedagog, který chce úspěšně šikanu odhalit. Za prvé - potřebuje být připraven na to, že změní tak trochu profesi a stane se laickým kriminalistou a psychoterapeutem. Bude postupovat podle vyšetřovací strategie a taktiky. Navíc bude poskytovat ochranu a emoční podporu oběti, která se často nachází v krajní nouzi. Pedagog, který to ví, se nenechá zmanipulovat a obelhat. Nevyvede ho z rovnováhy více či méně zjevný odpor žáků ke spolupráci při odhalování skrytého života skupiny (viz příběhy z případu 38). Za druhé - pedagog musí počítat s tím, že se bude muset citově a časově angažovat. Orientační rozhovor především s obětí, ale i se žákem, který našel odvahu na zlo upozornit, nebo s jiným informátorem by měl být setkáním dvou lidí, kteří si navzájem naslouchají a mají na sebe přinejmenším nejnutnější čas. Když pedagog odhalí, že jde skutečně o šikanování, nemůže věc zvládnout během přestávky a musí si zajistit dostatečný prostor na vyšetřování; předpokladem je minimálně vyučovací jednotka. Neudělá-li to, nemá jeho snažení vyhlídky na úspěch a s největší pravděpodobností napáchá více škod než užitku.
Jaké jsou pádné důvody k vyšetřování?

Co lze považovat za dostatečný důvod, aby se šikanování začalo vyšetřovat? Existují dva hlavní důvody: přímo alarmující signály a dále signály nepřímo varující. V praxi se vyšetřuje šikanování pouze na podkladě nahodilého alarmu. Ten je způsoben nejčastěji:

. telefonickou nebo osobní informací rodičů o podezření na šikanování, případně rovnou kategorickou žádostí o vyšetření týrání jejich dítěte;
. náhlým provalením šikanování (dochází k tomu rozmanitým způsobem učitel přijde dříve do hodiny a přistihne dva chlapce, jak škrtí spolužáka za nadšeného pokřiku ostatních, nebo agresoři těžce zraní oběť a nepodaří se jim to zakamuflovat apod.);
. zoufalou reakcí oběti, případně jejího kamaráda - tajně navštíví učitele a případ ohlásí, někdy píšou alespoň anonymní dopisy a strkají je pod dveře kabinetu.

Tyto signály ohlašující „požár“ je nutné brát za všech okolností vážně a situaci prověřit odborným šetřením (viz Strategie vyšetřování a Volba taktiky). Rychlému průběžnému vyhodnocování situace poslouží informace z kapitoly Co je a co není šikanování. Při první orientaci je přirozené opřít se o zřetelné projevy násilí (viz šikanování jako nemocné chování). Připomínám, že o šikanování jde tehdy, pokud jeden nebo více žáků úmyslně a většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci (viz přehled konkrétních agresí a manipulací v první kapitole). Při hodnocení projevů násilí vždy posuďte, zda jsou přítomny znaky šikanování: samoúčelnost agrese a nepoměr sil.

Alarmující signály se nemohou ponechat náhodě tak jako dosud. Je zapotřebí je záměrně a systematicky vyhledávat, nejlépe prostřednictvím anonymních dotazníků. Tři depistážní dotazníky, časově málo náročné. Dále doporučuji vyvěsit informační letáky pro oběti, kde se mohou dozvědět, co mají dělat a kde mají hledat pomoc. Dva typy letáků, zvlášť pro děti na základních školách a pro studenty na středních školách, naleznete rovněž v příloze.

Nepřímé varující signály jsou stejně důležité, ale jsou málo zjevné. Zahrnují nenápadné projevy šikanování v„přítomnosti učitele a skryté volání oběti o„ pomoc. Zatím se s„těmito důvody při vyšetřování téměř nesetkávám, neboť unikají pozornosti pedagogů. K tomu, aby bylo možné je zachytit a vyhodnotit jako podezřelé, je nutné rozumět vnitřnímu rozměru šikanování a znát jejich varianty. Uvedu některé příklady varovných signálů.
Odhad závažnosti onemocnění

Než budeme probírat strategii a taktiku, musíme si objasnit prvotní úkol vyšetřování. Je jím odhad závažnosti onemocnění skupiny, který umožní rozeznat, o jak složitý kriminalisticko-psychoterapeutický problém jde. Proč je to tak významné? Protože vyšetřování pokročilého onemocnění vyžaduje náročnější přístup než onemocnění počínající, kde sice „viry“ šikanování agresivně napadly skupinový organismus, avšak přemohly pouze malou část „buněk“ z celkového počtu (viz případy 9,16,24,26,35). Náročnost vyšetřování spočívá především v požadavku na praktické znalosti skupinové dynamiky šikanování a v nutnosti užití speciálních diagnostických metod.

Odhad závažnosti onemocnění můžeme zredukovat na rozpoznání dvou stupňů:
a) Počáteční onemocnění, tedy první, druhý a třetí stupeň vývojové destrukce, kdy normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině nejsou přijaty většinou. b) Pokročilé onemocnění, tedy čtvrtý a pátý stupeň šikanování, kdy normy, hodnoty a postoje vůči šikanování byly přijaty většinou či dokonce všemi nebo téměř všemi členy skupiny.

Podle čeho však poznat závažnost vnitřního vývoje, případně jak alespoň přibližně vytušit skupinovou konstelaci postojů členů skupiny k šikanování již na počátku nebo v průběhu prvních kroků?
Strategie vyšetřování

Strategie vyšetřování vycházejí z tvrdé reality. Někdy se učňovské a „pasťácké“ šikany vyrovnaly šikanám dospělých, například ve vojenském prostředí. Prokázat, že jde o šikanování, a proniknout za vnější obraz bylo velmi obtížným úkolem. V žádném případě nebylo možné začít vyšetřování u podezřelých agresorů. Nic bychom se nedozvěděli, navíc by se umožnilo často definitivní zničení důkazů, a především by bylo ohroženo zdraví a život obětí. Schémata obezřetné a bezpečné strategie jsou platná všeobecně - jak pro počáteční, tak i pro pokročilá stadia, pro děti i pro mládež, pro všechny typy škol a školních zařízení. (Případná chyba nebo nedůsledné vyšetřování například u počátečního stadia šikanování i u dětí mladšího školního věku na základní škole může mít sice méně drastické, přesto však závažné následky pro oběti i celou skupinu.) V praxi můžeme uplatnit především dva typy strategií. Podle úrovně cílů a rozsahu vyšetřování jeden vnější a lokální, druhý vnitřní a globální. Jejich společným jmenovatelem je snaha zabránit prozrazení, kdo o šikaně informoval, tedy ochránit informátory před pomstou agresorů. Vyšetřování obětí a svědků, ale i agresorů je realizováno tak, aby ostatní nemohli vyhodnotit, co kdo řekl.
Typy strategií

A. Vzhledem k úrovni cílů:
. strategie zmapování symptomů, vnějšího obrazu - jevové stránky;
. strategie postižení vnitřního vývoje - konstelace postojů k šikanování.

B. Podle rozsahu vyšetřování:
. strategie globální (speciální sociometrické šetření celé skupiny, vyšetřování všech žáků);
. strategie lokální (dílčí-specifické šetření a vyšetřování vybraných žáků).

Schéma strategie vyšetřování
Budeme se zabývat strategií lokální a vnější, která je strategií první pomoci. Časově je nejméně náročná a je použitelná v rámci tradiční pedagogické odbornosti.

Vlastní strategie zahrnuje pět kroků:
1. Rozhovor s informátory a oběťmi.
2. Nalezení vhodných svědků.
3. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoliv konfrontace obětí a agresorů!).
4. Zajištění ochrany obětem.
5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi.

U běžných šikan jsou všechny kroky strategie nezbytné, žádný z nich nelze úplně vynechat. Pořadí je stálé, kromě čtvrtého kroku zaměřeného na zajištění ochrany obětem. Ten není pevný a lze ho podle potřeby měnit (podrobněji dále). Úkolem strategie první pomoci je zmapování symptomů čili vnějšího obrazu šikanování. V praxi to znamená, že musíme nalézt odpovědi na následující otázky. Kdo je obětí, popřípadě kolik je obětí?

. Kdo je agresorem, popřípadě kolik je agresorů? Kdo z nich je iniciátor, kdo je aktivní účastník šikanování a kdo je obětí i agresorem?
. Co, kdy, kde a jak dělali agresoři konkrétním obětem?
. K jak závažným agresivním a manipulativním projevům došlo?
. Jak dlouho šikanování trvá?

Výpovědi k jednotlivým otázkám je nutné důkladně zapsat a uspořádat do kvalitního důkazního materiálu. Musíme mít jistotu, jak šikanování konkrétně probíhalo. Nejdůležitější je vypracování přehledu hlavních typů agresorů (iniciátorů, aktivních účastníků a agresorů, kteří jsou současně obětí); u jejich jmen si poznamenáme přesné údaje kdy, kde, jak á komu co udělali. Je to důležité pro úspěšné uplatnění metody vnějšího nátlaku. Potřebujeme to však i pro sebe, abychom byli chráněni před stížnostmi rodičů agresoru. Hlavně při pokročilých šikanách si stěžují rodiče nejenom nadřízeným orgánům, ale komukoliv až po prezidenta republiky (viz Komplot velké šestky) a chrání své děti (nebo sebe) za každou cenu. Pro porozumění strategii a získání citu pro její posloupnost a propojenost krátce osvětlím jednotlivé kroky.

1. Rozhovor s informátory a oběťmi: Prvním krokem vyšetřování je rozhovor s informátory a oběťmi o vnějším obrazu šikanování. V případě, že nejdříve hovoříme s informátorem, například s odvážným kamarádem nebo rodičem jednoho z týraných žáků, následují ihned rozhovory s oběťmi (ne s podezřelými pachateli!).

2. Nalezení vhodných svědků: Ve spolupráci s informátory a oběťmi uděláme druhý, nesmírně důležitý krok. Vy tipujeme členy skupiny, kteří budou ochotni pravdivě vypovídat. Zde se dělá nejvíce chyb.

3. Individuální, případně i konfrontační rozhovory se svědky (nikoliv konfrontace obětí a agresorů!): Většinou postačí, když mluvíme s jednotlivými žáky. Vyskytnou-li se těžkosti, lze uskutečnit doplňující a zpřesňující rozhovory nebo konfrontaci dvou svědků. Většinou je chybou (vedoucí k ohrožení vyšetřování) společné vyšetřování svědků a agresoru. Za zásadní chybu považuji konfrontaci obětí a agresoru. K této situaci nutně dochází při soudním procesu s mladistvými pachateli. Vždy je to bolestivé a velmi nevýhodné pro oběť, proto se stává, že svou pravdivou výpověď později odvolá.

4. Zajištění ochrany obětem: Pořadí čtvrtého kroku není pevně dáno. Někdy je totiž jasné hned na počátku, že je oběť v bezprostředním ohrožení, a je nutné ji bezodkladně ochránit. Je to například tehdy, když nám informátor prozradil, že agresoři budou čekat na oběť před školou. Při následném rozhovoru s obětí se domluvíme a zajistíme jí bezpečný odchod domů. To nám postačí, k momentálnímu zvládnutí situace. U počátečních stadií šikanování nejsou většinou mimořádná bezpečnostní opatření zapotřebí. Vždy je však nutné, abychom zajistili tzv. funkční pojistku bezpečnosti (viz Metoda vnějšího nátlaku). Oběť se nesmí nikdy ponechat svému osudu. (V některých mimořádných případech je nutné dlouhodobě uvolnit oběť ze školy nebo jí zajistit okamžitý přechod na jinou školu. To se však týká obvykle pouze pokročilých šikan.)

5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi: Je to vždy poslední krok ve vyšetřování. Musíme být dobře připraveni, jinak je to ztráta času. Dokud neznáme vnější obraz šikanování a nemáme shromážděné důkazy, nemá smysl s agresory mluvit. Všecko zapřou a podezření vyvrátí nebo zpochybní. Hlavně však dostanou „echo“, že někdo „bonzoval“, což vede k „zametení stop“, a je reálné nebezpečí, že se agresoři pomstí podezřelým z „bonzování“. Hlavní význam rozhovoru spočívá v paralyzování

Lukas5510 | 26. 04. 2008, 18:09:03 | více příspěvků | napsat uživateli

Nikdy sem nebyl na miste sikanovaneho :)))

uživatel eliminován | 26. 04. 2008, 18:07:39

http://cz.iq-test.eu/?d=7065

Zkuste tento skvely iq test, ktery vam proveri vse co jen budete chtit. Po dokonceni testu, si muzete svuj vysledek i vytisknout a pouzivat ho dale jako oficialni certifikat treba ke svemu zivotopisu. Urcite to stoji za to, tak nevahejte a testujte :)

Muzete se ale take zaregistrovat jako dealer a vydelavat penize - napravo vydelej si s iq testem :)

Neco malo z mych statistik:
Dnes přístupů 105
Dnes plateb 15
Dnes získáno dealerů 21
Celkem přístupů 4776
Celkem plateb 321
Celkem získáno dealerů 79
Celkem vyplaceno 4367 CZK
Celková naspořená částka 760.60 CZK

Tech 4367 mi uz prislo domu :) Takze se nemusite niceho bat, opravdu to funguje

Preji hodne stesti :)

uživatel eliminován | 26. 04. 2008, 18:07:23

!511! LUPAČ SE DAL NA ŠiKANU ? !511!!511!!511!!511!

Lubin.leader | 26. 04. 2008, 18:06:50 | více příspěvků | napsat uživateli

zajímá mě kdo si to přečte!2!

uživatel eliminován | 26. 04. 2008, 18:06:36

heh pěkně dlouhej článek než bych to přečetla tak už je hodka v tahu !2!!2!!2!!2!