uživatel eliminován | 26. 04. 2008, 18:04:22 |

Co je a co není šikanování

1. Co je a co není šikanování

Na počátku si objasníme, co to vlastně šikanování je. Opravdová pomoc vyžaduje, abychom viděli každý konkrétní případ zvenčí i zevnitř a postihli ho ze tří praktických hledisek. Rovněž bude užitečné, když si osvětlíme vztah šikanování k některým typům agrese, rozlišíme šikanování a příbuzné fenomény a odhalíme svéráz šikany u dětí a mládeže.
1.1 Trojrozměrný praktický pohled na šikanování

Nejdříve se podíváme na šikanování jako na nemocné čili patologické chování. Zaměříme se na nejnápadnější projevy, které porušují školní pravidla nebo dokonce naplňují skutkovou podstatu trestných činů. Tento pohled je v praxi nejběžnější a většinou také jediný. Pro první orientační posouzení situace je zcela nezbytný a nezastupitelný.
Šikanování jako nemocné chování

Jak tedy vypadá chování označované jako šikanování? Hlavní vnější rysy lze popsat následovně: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. Suchá definice samozřejmě nemůže vyjádřit to, co se ve skutečnosti skrývá za obecnými pojmy agrese a manipulace. Proto uvedu reprezentativní přehled konkrétních typů a forem agresí a manipulací, které jsem zaznamenal při šetření a nápravě učňovských šikan ve své poradenské praxi. Mohl bych ovšem uvést rozsáhlý přehled příkladů šikanování ze základních a zvláštních škol, z ústavní a náhradní rodinné péče apod. Situace na našich učilištích rozhodně není idylická. Ani na jiných typech škol i ve školských zařízeních není stav výrazně lepší, někde je dokonce i horší (připomeňte si výsledky průzkumu výskytu šikanování). Brutální způsoby šikanování se jistě bolestivě dotknou každého a nikdo nebude mít problém s jejich označením. Potíž však je v tom, že nejsou vidět, protože se dějí v nepřítomnosti pedagoga. Větší naději pro rozpoznání, že není něco v pořádku, nám dávají tzv. nepřímé varovné signály; zahrnuji do nich subtilnější částečně tolerované násilí a skryté volání oběti o pomoc. (Podrobnější přehled těchto signálů naleznete v podkapitole Jaké jsou pádné důvody k vyšetřování?) Z výše uvedeného seznamu sem patří například „znehybňování“, třepotání prsty před obličejem a čechrání lasů, „přátelské“ vtipy a kanadské žertíky na úkor spolužáka, tlačení namalovaného auta na tabuli, odstranění náplně z tužky před diktátem, ponižující přezdívka, smích při neúspěchu, osamocenost žáka a jeho chození vždy jako posledního. Tyto méně nápadné signály bychom neměli podceňovat a vždy bychom je měli prověřit. Velmi důležitým kritériem je, jak podezřelé chování prožívá žák, kterému je „legrácka“ určena. Zpravidla to není možné zjistit přímo, prostým dotázáním toho kterého žáka. Nezřídka je potřebná odborná diagnostika, ale je nutné si najít čas alespoň na přátelský a povzbuzující rozhovor. Pro rozpoznání šikanování je potřebné umět odlišit jiné typy agresí. Je to důležité pro první orientaci a především pro nápravu. Jestliže se například poperou dva přibližně stejně silní žáci kvůli dívce jejich srdce, nejde samozřejmě o šikanování, protože tu chybí nepoměr sil, kdy oběť se neumí nebo z různých příčin nemůže bránit. V tomto případě rovněž chybí další významný rys šikanování, jímž jé samoúčelnost převahy agresora nad obětí. Chlapec, který zde chce odstranit soka v lásce, by nepoužil agresi, kdyby konkurent „neopruzoval“ a dívka s ním nekoketovala. Souhrnně můžeme říci, že jiné běžné agrese ve školním prostředí jsou zaměřeny k dosažení nějakého cíle. Rozhodně není cílem agrese sama o sobě a lze předpokládat, že agresor by použil i jiný způsob, pokud by jím svého cíle dosáhl.
Jaký má význam vnější pohled pro praxi?

Vnější pohled na šikanování nám slouží při zachycení alarmujících nebo nepřímo varujících signálů k rychlému orientačnímu posouzení situace. Na počátku se opřeme o nejnápadnější zřetelné projevy násilí a posoudíme, zda jsou přítomny významné znaky šikanování: záměrnost, opakování (není podmínkou), nepoměr sil a samoúčelnost agrese. Pro účinnou pomoc však tento vnější pohled nestačí. Vyšetření i náprava vyžadují znalosti vnitřního rozměru šikanování. Jestliže mu porozumíme, můžeme kromě jiného získat vnímavost k varujícím signálům, protože nám začnou zapadat do vzorce šikanování jako závislého chování i do obrazu vnitřních stadií onemocnění skupiny.

Naší schopnosti uvidět varující signály napomůže rovněž dobrá „mapa“ vnějších projevů šikanování. V tomto smyslu nám poslouží přehled konkrétních typů agresí a manipulací, které jsou rozděleny do pěti skupin. Za nejpraktičtější považuji tzv. trojdimensonální „mapa“, podle které lze projevy šikanování členit na:

1. přímé a nepřímé,
2. fyzické a verbální,
3. aktivní a pasivní.

Kombinacemi těchto tří dimenzí vznikne osm druhů šikanování. Díky této citlivé klasifikaci lze dobře postihnout odlišnosti u různých typů šikanování, například mezi dívkami a mezi chlapci.
Šikonování jako závislost

Další rozměr šikanování, důležitý pro praxi, je již vnějšímu pohledu nepřístupný. Jde o vzájemnou vazbu mezi agresorem a obětí. Terén tohoto nesvobodného, nesymetrického vztahu je určen převažující lidskou strategií: skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého. Tento princip diktuje rozdělení žáků ve většině skupin na „silné“ a „slabé“, tedy na jedny, kteří reagují silně a svůj strach skryjí tím, že ho vyvolají v těch druhých. Jinak řečeno, předvedou své přednosti, jimiž zakryjí své slabosti. A na ty slabé, kteří jsou strachem tak ochromeni, že ukážou všechny slabosti, které chtěli zakrýt. Od počáteční diferenciace na „silné“ a „slabé“ vzniká mezi těmito skupinami žáků oboustranná a překvapivě trvalá vazba. Navzájem se potřebují. Je-li vůdce, který vládne, ze školy vyloučen nebo odejde, potom je často „slabými“ okamžitě podbízivě a1ternován do jeho role jiný představitel „silných“. Při pokročilých stadiích šikanování se „běžné“ hraní a experimentování se strachem zvrtne v závislost mezi agresorem a obětí. Pro agresora se stane „pilulkou“ proti strachu ovládání, znásilňování a lámání vůle oběti. Přináší mu to pocit nadřazenosti a absolutní moci, připadá si jako „king“. Z této pozice nadčlověka vychutnává strach oběti jako ve „virtuální realitě“; tuto slast často nedokáže ani pojmenovat, nicméně ona ho čím dál víc ovládá. Je nutkán ke zdokonalování a stupňování utrpení oběti, stále více oběť potřebuje, je na ní závislý. Někdy se mu to „vymkne“ z rukou a krajně brutální násilí se provalí.

Stupňování brutality agresora vede u oběti nezřídka k prolomení křehké obrany vůči tělesné a psychické bolesti. Zpravidla to v oběti rozpoutá sebezničující síly, které jdou na ruku mučiteli. Následkem může být až extrémní forma závislosti identifikace s agresorem: oběť považuje agresora za kamaráda a obdivuje ho. Poslouchá ho na slovo a odezírá, co má udělat. Vztah agresora a jeho oběti je podobný obrazu dvou boxerů v ringu, kde jeden má výraznou převahu: ten slabší, kterému docházejí síly, se pokouší zaklesnout do agresivnějšího soka, obejmout ho, být mu co nejblíže, protože tak mu nehrozí, že jej agresor přímým úderem srazí k zemi. Pedagogové se nesmějÍ nechat zmást a přijmout vnější zdání, že si oběť za všechno může sama. To, že je někdo „slabý“, není žádná vina. Rozhodně nikdo nemá právo fyzicky ani psychicky týrat druhého člověka! Uvádíme případ 5, který se skutečně udál a ilustruje práci se strachem. (Anglický spisovatel w. Golding, který řadu let pracoval jako pedagog v internátních školách, ve svém románu Pán much popisuje nápadně podobný příběh.) Hra se strachem je zde primitivní a doslova „fyzicky hmatatelná“. U dívčích šikan, šikanování tělesně postižených zdravými jedinci, nebo u mobbingu bývá zpravidla velmi rafinovaná.
K čemu je nám dobrý tento pohled?

Porozumět šikanování jako závislosti je důležité pro vedení a interpretaci výsledků vyšetřování. vyplývá z toho mimo jiné kategorický požadavek, abychom nekonfrontovali oběť s agresorem. Musíme počítat s tím, že mezi nimi existuje nesvobodný vztah, jakýsi skrytý scénář spolupráce. Oběť se chová často bizarním a sebezničujícím způsobem. Může to vypadat, jako by byla s trýzniteli nejlepší kamarád, někdy za nimi běhá jako poslušný pejsek. Jejich příkazy - třeba aby něco ukradla, vykonává jako loutka. To je věc, která řadu laiků i odborníků mate. Domnívají se, že když má člověk svobodnou vůli, nemůže ho nikdo donutit, aby dělal něco proti svému přesvědčení. Znám však mnoho případů, kdy byla oběť zlomena a agresoři si s ní dělali, co chtěli. Bezmocnost oběti dokumentuje případ 24 - Nedokonaná poprava, kde byl chlapec věšen na lustr do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku. On však přišel druhý den poslušně do školy. Zhroutil se až následující den. Obhájci agresorů toho však zneužili a tvrdili, že to ukazuje na jeho lhaní a simulaci. Pro získání představy o tomto mechanismu a pro obezřetnost v posuzování doporučuji popisy případů 32 - Dobrovolný fackovací panák, 39 - Falešné obvinění z vykrádaček, a 28 - Nájemný vrah za 200 Kč. Tento vnitřní pohled je významný nejenom pro diagnostiku, ale i pro léčbu. Způsob užití metod nápravy souvisí se stupněm závislosti mezi protagonisty šikanování. Problém závislosti musí být v centru zájmu rovněž při celkové léčbě skupiny a při individuální psychoterapii oběti nebo agresora.
Šikanování jako porucha vztahů ve skupině

Posledním pohledem na tento fenomén je jeho pochopení jako onemocnění celé skupiny. Šikanování není nikdy pouze záležitostí agresora a oběti. Neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahů nějaké konkrétní skupiny. V tomto smyslu je šikanování vždy těžkou poruchou vztahů skupinového organismu, který podlehl infekci. Vztahy při šikaně mají svoji vnitřní dynamiku a svůj zákonitý vývoj. Směřují od zárodečné podoby tzv. ostrakismu k nejvyššímu, pátému stupni systémového ničení pozitivních vztahů mezi členy skupiny. Kdo neporozumí mechanismu proměny zdravé skupiny v nemocnou, ten nemůže šikanování léčit. Proto se dále pokusíme objasnit zákonitosti nákazy a vnitřního vývoje onemocnění skupiny „virem“ šikanování (Kolář, 1996, 1997,2000).

Pět stádií onemocnění

Snaha léčit celé skupiny zasažené „virem“ šikanování mě přivedla k nutnosti rozlišovat různé vývojové stupně choroby. Jednotlivá stadia totiž vyžadují odlišné způsoby zásahů. Postupně vzniklo základní pětistupňové schéma, které je pro další práci velmi užitečné (nicméně, jak později uvedeme, existují jisté odchylky od základního schématu, které je nutné znát). Schéma zachycuje negativní proces, který křiví vztahy mezi členy skupiny. Jinak vyjádřeno, postihuje vnitřní pohyb směřující k totálnímu přijetí postojů, norem a hodnot šikanování žáky. Tento chorobný proces je pravým opakem budování komunity, jehož cílem je bezpečné soužití a tvořivý přesah osobních individuálních rozdílů. Nejhorší podoba šikanování (pátý stupeň) nápadně připomíná fašistickou totalitu; naproti tomu zdravá komunita je evidentně skupinovou demokracií.

První stadium: zrod ostrakismu

Mezi pedagogy i rodiči je velmi rozšířená představa, že ke zrodu šikanování jsou zapotřebí zcela výjimečné podmínky, například přítomnost patologického sadisty a absence kázně. Proto se výskyt šikanování považuje za ojedinělý, pro život normálních žáků bezvýznamný. Já ovšem tvrdím, že šikanování se může objevit téměř v každé skupině. Podmínky k jeho vzniku mohou být totiž zcela běžné a nenápadné. Kázeň v takové skupině bývá dobrá a iniciátoři šikanování nejsou nemocní sadisté, ale obyčejní kluci a holky. Kde se tedy šikanování ve zdánlivě zdravých kolektivech bere? V každé školní skupině se vždy při „hře se strachem“ záhy objeví jednotlivci, kteří jsou nejméně vlivní a oblíbení, ti, kteří se nacházejí na tzv. sociometrickém chvostu. V odborné literatuře se takový jedinec označuje různě, například obětní beránek, černá ovce, outsider, omega, margina1izovaný jedinec apod. Při tradičním způsobu výchovy, která cíleně nepracuje se vztahy mezi žáky, všichni jednotlivci, kteří se dostanou na chvost skupiny, zakoušejí prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře - je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.

Druhé stadium: fyzická agrese a přitvzování manipulace

Ostrakismus může přerůst do dalšího stadia. Důvodů bývá více, dvě časté příčiny se nezřídka vzájemně podmiňují:

1. V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako jeho ventil. Spolužáci si na nich odreagovávají své nepříjemné pocity například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Jedna obě! to vystihla velmi trefně: Prodělal jsem klasický týden. Čím víc dní byli ve škole - středa, čtvrtek, pátek - tím víc si potřebovali na mně vylepšovat náladu. Těšili se, že mě „zmasírujou“. Tehdy se manipulace přitvrzuje a objevuje se zprvu subtilní fyzická agrese. V podstatě se jedná o tzv. scapegoating, známý spíše z patologického rodinného prostředí, v němž jde o upevnění soudržnosti skupiny na účet obětního beránka. Obdobně může fungovat „tmelení“ třídy i v mimoškolních podmínkách (např. na brigádě, na horách apod.), kdy žáci spolu tráví hodně času a mohou vytvářet hlubší vztahy. Pro zvládnutí své nejistoty nebo „přežití“ šedivého programu vymýšlejí a většinou rychle přitvrzují „zábavu“ na úkor nejzranitelnějšího spolužáka.

2. V jedné třídě se sejde několik výrazně agresivních asociálních jedinců a v rámci své „přirozenosti“ od samého počátku používají násilí pro uspokojování svých potřeb. V tomto případě je v popředí krajně nepříznivá konstelace žáků. Zážitek, jak chutná moc, když biji a týrám někoho slabého a ustrašeného, může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení posledních zábran - začínají své agresivní chování opakovat. Velmi nepříznivou variantou je situace, kdy násilí začne praktikovat vůdce a socioŹmetrická hvězda skupiny jako „úlevnou“ zábavu nebo prostě jen pro obveselení okruhu svých obdivovatelů. Další vývoj do značné míry závisí na míře pozitivního zaměření skupiny a na postojích žáků k šikanování. V případě, že ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy žáci mají zásadně negativní postoje k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí. Vytvořit pedagogickým působením takovou ideální skupinu nějakou chvíli trvá. V žádném případě nevzniká sama. Jakmile se skupina ponechá sama sobě, automaticky nastupuje převažující lidská strategie skrýt vlastní strach a zároveň využít strachu druhého, která pracuje v neprospěch komunity. Jestliže je imunita skupiny vůči šikaně nějakým způsobem oslabena, jsou pokusy o šikanování trpěny a je téměř jisté, že násilí v nějaké podobě zakoření. Při souhře dalších okolností může růst do pokročilých stupňů skupinové destrukce. Porušená imunita skupiny může být způsobena počátečním zmatkem, převážně lhostejnými vztahy, atmosférou rivality a nepřátelství, nepříznivou konstelací postojů k šikanování (převažují nezúčastněné, sympatizující a souhlasné postoje) apod. Pro ilustraci zárodečné a rané podoby šikanování uvádíme dva případy (číslo 6 a 7) z odlišných prostředí.

Třetí stadium: klíčoví moment - vytvoření jádra

Jestliže se nepostaví pevná hráz přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců, často se utvoří skupinka agresorů, „úderné jádro“. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“. V tomto klíčovém momentu se rozhoduje, zda se počáteční stadium přehoupne do stadia pokročilého. Skupina je již v hrubých obrysech rozdělena na podskupiny a „kliky“, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv. Jestliže se nezformuje silná pozitivní podskupina, která bude alespoň rovnocenným partnerem ve vlivu a popularitě svých členů podskupině tyranů, tažení tyranů může nerušeně pokračovat. Někdy vznikne křehká rovnováha mezi dvěma nejsilnějšími podskupinami a násilí se dočasně zastaví. Lehce však dojde ke zvrtnutí, například po příchodu dalšího agresora nebo „typické“ oběti převedené z jiné školy. Podle mých zkušeností se však silné podskupiny charakterově slušných žáků se nevyskytují příliš často. Navíc jejich členové mají vždycky nevýhodnou pozici vůči agresorům, kteří nedodržují pravidla. Charakterově slušný žák respektuje pravidla, a navíc „nebonzuje“, což je zákon nejvyšší. Tak vlastně nepřímo umožňuje bujení choroby.

Čtvrté stadium: většina přijímá normy agresorů

V případě, že není ve skupině silná pozitivní podskupina, činnost jádra agresoru může bez odporu pokračovat. Normy agresoru jsou přijaty většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získá neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. Následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. Je to něco podobného, jako když virus přemůže buňku a plně ji ovládne. Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby organismus podporovala, zevnitř ho rozkládá. U členů skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců. To, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě - aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení.

Páté stadium: totalita neboli dokonalá šikana

Zhoubný proces bez radikální pomoci zvenčí obvykle ústí do posledního stadia nemoci. V něm jsou normy agresorů přijaty nebo respektovány všemi, popřípadě téměř všemi členy skupiny, dojde k plnému nastolení totalitní ideologie šikanování, tzv. stadia vykořisťování. Jde o rozdělení žáků na dvě sorty, které jsem pro přehlednost označil jako otrokáře a otroky. Nezřídka je vztah mezi nimi vystižen „originálními“ termíny do různé hloubky rozpracované ideologie. Agresoři sami sebe označují za nadlidi, nacisty, plantážníky, krále, velkoknížata, ministry, kingy, mazáky... a své oběti za podlidi, židy, negry, poddané, nevolníky, hulibrka, bažanty. Otrokáři využívají na otrocích všechno, co je využitelné: od materiálních hodnot (peněz a osobních věcí) po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti apod. Důkazem moci nad těmito otroky je to, že jim otrokáři mohou způsobovat bolest, znásilňovat je všemi způsoby, a oni nejsou schopni se bránit. Agresoři, kteří ztrácejí poslední zbytky zábran a smysl pro realitu, jsou nutkáni k opakovanému násilí (viz šikanování jako závislost). V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu s jeho ideologií pánů a otroků. Původně neutrální nebo mírně nesouhlasící členové skupiny jsou stále konformnější; se zájmem přihlížejí, případně se stále aktivněji zapojují do týrání nebo už také šikanování realizují. Brutální násilí se začíná považovat za normální, dokonce za výbornou legraci. Zbytky lidskosti jsou vytěsněny alternativní identitou, přijímající ideologii násilí, v níž není místa pro soucit s utrpením a kde zcela chybí pocit viny.

Otroci jsou stále závislejší a ochotnější dělat cokoliv. Neúnosnost utrpení řeší únikem do nemoci, neomluvenou absencí, odchodem ze školy, pokusem o sebevraždu, případně se zhroutí. Někdy se v důsledku brutálního fyzického násilí a těžkého zranění šikanování provalí. Prorůstání parastruktury násilí do oficiální školní struktury je poslední metou k absolutnímu vítězství šikanování. Tento nejvyšší stupeň „dokonalosti“ je příznačný spíše pro šikany ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech pro mládež. V mírnější podobě se však někdy vyskytuje i na školách. Stává se to v případě, kdy iniciátor šikanování a vůdce jádra agresorů je sociometrickou hvězdou třídy. Je zvoleným předsedou, žákem s výborným prospěchem, má kultivované chování k dospělým a pomáhá pedagogovi ochotně plnit jeho úkoly. Ukázňuje například třídu, organizuje rychle přesuny atd. Vedení dospělých ho plně podporuje a věří mu, stojí za ním třídní učitel a ostatní vyučující. Jakékoliv signály skrytého volání o pomoc nesympatického, výukově slabého žáka jsou v těchto případech přehlíženy nebo vykládány v jeho neprospěch (viz případ 26 - Vzorný předseda). Následující dva případy ilustrují třetí, čtvrtý a pátý stupeň vývoje šikanování ve skupině. Na pátém stupni destrukce je hrůzné to, že všichni členové skupiny - včetně týraných a terorizovaných žáků - normy šikanování přijmou za své nebo je alespoň zcela respektují. V tomto případě indoktrinace zákazu prozradit šikanování (stěžovat si) vedla u obětí nejenom k velkému strachu o život, ale i k pocitům viny. U některých se dokonce vytvořila jakási vnitřní komunikace, či lépe „pseudosvědomí“, které absurdně káralo negativní pocity a myšlenky o agresorovi. Z tohoto hlediska je snad o něco pochopitelnější, že při vyšetřování některé oběti odmítly svědčit, případně jako svědkové své výpovědi odvolaly s odůvodněním, že všechno byla jenom legrace.
Proč jsou pro nás vývojová stadia důležitá?

Znalost vnitřního vývoje šikanování nám umožňuje respektovat stupně obtížnosti léčby, diferencovat pomoc a promyšleně volit diagnostické a terapeutické postupy. Jsou dva hlavní důvody, proč potřebujeme v praxi pracovat se základním pětistupňovým schématem: Existuje zásadní rozdíl ve vyšetřování a dílčí léčbě u počátečního (tj. prvního, druhého a třetího stadia) a u pokročilého (tj. čtvrtého a pátého stadia) onemocnění skupiny. Celková léčba skupiny, která je klíčová pro zastavení epidemie, má svoje specifika pro každé stadium (podrobněji viz třetí část knihy). V případě, že bychom reagovali pouze na vnější projevy šikanování (viz šikanování jako nemocné chování) a nerespektovali zvláštnosti jednotlivých stadií, naše sebepoctivější snaha pomoci by vyzněla nahodile a byla by spojena s rizikem, že více ublížíme, než pomůžeme. Naše snahy, a to i ty nejjednodušší, by narážely na neviditelná vnitřní stadia nemocné skupiny. Toto tzv. jevové pojetí léčby, zaměřené na vnější projevy nemoci neboli na odchylku od školních či společenských pravidel chování, nedává naději na účinnou prevenci. To se týká nejen šikanování, ale i dalších sociálně patologických jevů (kriminálního chování u dětí a mládeže apod.).
Může být psychoteror pokročilou šikanou?

V poslední době jsem byl přizván k řešení několika tzv. psychických šikan. Odborníci, s nimiž jsem na případech spolupracoval, se mě ptali, kam je lze zařadit v mé pětistupňové klasifikaci, a zda je možné takovou šikanu označit jako pokročilou. Schéma vnitřního vývoje nám slouží jako hrubé vodítko, není to dogma. Ukážeme si to na tzv. psychických šikanách, za něž lze považovat dívčí šikany a šikany tělesně postižených dětí zdravými spolužáky (obdobné to je u - mobbingu, psychického teroru na pracovišti nebo šikan v sektách). Princip stadií onemocnění zde zůstává nezměněn. I u těchto šikan existuje vnitřní pohyb směřující od testování terénu jednotlivými agresory k přijetí postojů, norem a hodnot šikanování všemi žáky. Nicméně jejich podoba je poněkud jiná. U šikanování mezi dívkami a u týrání tělesně postižených dětí v běžné škole stojí v popředí většinou nepřímá a přímá verbální agrese čili psychické násilí. Často se zraňuje „jen“ slovem a izolací a již méně fyzickým násilím, a pokud ano, jde spíše o násilí nepřímé (poškozování věcí oběti apod.). V praxi se proto stává, že se žádná podoba fyzická agrese nemusí po celou dobu vyskytnout, a přesto může jít o pokročilou - totalitní - podobu šikanování.

Rozhodující je, že násilí je přijato jako norma všemi žáky. Rozdíl je pouze v tom, že se nestupňuje násilí fyzické, ale psychické. Do obludných rozměrů zde narůstá odmítání, vysmívání, pokořování, zraňování a jitření otevřených ran. Vyvrcholením bývá psychický „lynč“, kdy je oběť veřejně označena za viníka, který za všechno může. Musí být proto nemilosrdně potrestána a exkomunikována! To, že je situace vyhrocena do krajnosti, signalizují doporučení oběti, aby spáchala sebevraždu, a „demokratické“ petice, aby odešla ze třídy. Krutost psychického násilí si v ničem nezadá s nejbrutálnější fyzickou agresí. Oběti se hroutí, pokouší se o sebevraždu apod. Problém je v tom, že se psychické šikanování dá dobře maskovat a obtížně se dokazuje motiv ublížit oběti. Existují dívky, které jsou v tomto druhu tortury „umělkyně“, mučí s úsměvem, v kamarádském převleku a míří na nejcitlivější místa „živého terče“. Nezřídka to bývají sociometrické hvězdy, které dokážou obratně manipulovat s míněním celé třídy. Pro ilustraci pokročilých šikan s nádechem psychoteroru uvádíme popisy případů 10, 11 a 12.
1.2 Zvláštnosti šikany u dětí a mládeže

šikany mezi dětmi a mládeží mají svůj kolorit. Kořeny problému a mechanismus jsou však stejné jako mezi dospělými. Rozdíly můžeme vidět pouze na vnější úrovni. Jde o jinou mozaiku agrese, nižší intenzitu brutality, oslabenou účinnost manipulace, zkrátka menší výskyt tzv. dokonalých šikan. Dospívající agresoři odchovaní akčními filmy se ovšem snaží dospělým někdy vyrovnat nebo je rovnou překonat. Nebudu zde popisovat nejotřesnější případy, s kterými jsem se setkal (z masmédií je známá smrt šestnáctiletého chlapce umučeného spoluvězni ve vazební věznici v Ruzyni). Naznačím pouze jeden případ z oblasti ústavní výchovy, kdy byl chlapec vysvlečený do naha přivázán k drátěnce postele a týrán mačkáním varlat a pálením genitálního ochlupení... Tento případ a další podobné mají již rysy sexuálního sadismu, což je u školních šikan bohudíky zcela výjimečné. šikany se sexuálním „humorem“ jsou však i ve školách samozřejmostí. V poslední době se vyskytlo několik případů u učňů, kde hlavním herním motivem bylo homosexuální znásilňování, případně homosexuální obtěžování. Probíhalo tak, že velký a robustní žák chytil zezadu nějakého subtilnějšího spolužáka a strhl ho zezadu břichem na zem. Zalehl ho a řval mu do uší sexuální vulgarismy: „Už ti ho tam rvu, ty prase...“ „Mimořádně zábavnou“ a dlouhodobě pojatou hru na homosexuální obtěžování ilustruje případ 13.

Podobně jako existuje „přitvrzení“ šikany směrem od dětí a mládeže k dospělým, existuje naopak určité „změkčení“ od mládeže k dětem. Dětské šikany jsou oproti šikanám mládeže více náladové, méně úporné a propracované, připomínají spíše „štvanici“ než „mafiánskou mašinerii“. Přesto i tady pracuje skupinová dynamika podle svých zákonitostí a závažnost nemoci se odráží ve vývojových stupních destrukce (viz Pět stupňů onemocnění). Dětské šikany se dají rozhodně lépe odhalit a také se jednodušeji napravují. . Určitá specifika existují u šikan nejenom vzhledem k věku, ale i ve vztahu k pohlaví a prostředí. Praxe nasvědčuje tomu, že u dívek je výskyt šikanování oproti chlapcům nižší (přinejmenším brutálních forem). Překvapivé zjištění však přinesly obdobné výzkumy ve Skandinávii a u nás (Olweus, 1993; Říčan, 1995). Ukázalo se, že naše dívky šikanují třikrát častěji než dívky v Norsku a švédsku. S uvedenou skutečností není v rozporu, že i u dívek je dost závažných případů. Vím o oběti, která byla třemi spolužačkami deflorována tužkou, jiná oběť byla přinucena jíst fekálie. Jinak mezi dívkami převažují psychické formy násilí (připomeňte si předchozí kapitolu a případ 12 - Psychoteror v dívčí třídě). Ve své praxi jsem se však setkal s několika případy, kdy dívka, která měla výraznou fyzickou převahu, týrala nejen dívky, ale i chlapce (viz případ 14).

Má-li někdo moc vyplývající třeba z fyzické převahy, může jí zneužít. Je přitom lhostejné, zda se jedná o muže, či ženu. Faktem však zůstává, že dívky jsou od přírody fyzicky slabší, a proto některým z nich mohou chlapci zneužívající své převahy udělat ze školy peklo (viz případ 15). Když s dětmi ze základních škol mluvím o tom, jak se bránit šikaně, stane se mi, že po ukončení setkání u mne zůstane zástup nešťastných holčiček, které si stěžují na brutalitu chlapců. Nejkrutější šikany se odehrávají tam, kde je oběť nucena žít společně s agresory a kde je uplatňován tvrdý hierarchicko-autoritativní přístup, pro který je příznačná tuhá vnější kázeň. Rizikové jsou dlouhodobější pobyty mimo školu (brigády, zájezdy na hory...), internáty a ústavy - zejména dětské domovy, výchovné ústavy a věznice, které ve výskytu šikany bezkonkurenčně vedou.
1.3 Příbuzné fenomény zla

Naše poznávání, co je a co není šikanování, zakončíme krátkým nástinem vztahu mezi šikanováním a některými příbuznými fenomény zla. Jak jsem již předeslal v úvodu, pravý „virus“šikanování zachvacuje skupiny, kde jsou vztahy mezi členy rovnocenné; a měly by zůstat i nadále. V oblasti školství se to týká všech skupin dětí a mládeže; o ty nám v této knize především jde. Nebezpečí nákazy je však vystavena celá řada dalších sociálních organismů, například kolektivy učitelů a vychovatelů apod. Mnoho společného se šikanováním ve škole má: zneužívání moci učitelem a syndrom týraného učitele. V prvním případě dochází k týrání v rámci apriorních vztahů nadřízenosti a podřízenosti nebo závislosti. Mluvíme o zneužívání moci. Z našeho hlediska přichází v úvahu zejména týrání žáka učitelem, ale mohli bychom sem zařadit například i terorizování učitele ředitelem (bossíng), pacienta lékařem, vojáka základní služby důstojníkem, dítěte rodičem (syndrom CAN), občana policistou nebo úředníkem apod. Druhý případ nastává tehdy, když dochází ke zvratu ve výše uvedené situaci a ti, kdo byli v roli podřízených nebo závislých, se chopí moci a začnou systematicky napadat své vedoucí či osoby, které jsou za ně zodpovědné. Jde zejména o týrání pedagoga žáky, ale patří sem i násilí dětí vůči rodičům (syndrom týraného rodiče), agresivita podřízených pracovníků vůči svému vedoucímu apod. Zde mluvíme o tzv. „nepravém“ šikanování. Rozlišení uvedených fenoménů je potřebné především kvůli odlišné nápravě. (Výjimkou je případ násilí žáků vůči učiteli, kde lze dobře k nápravě využít některé metody uvedené v této knize.) Mezi těmito skupinami násilí neexistuje ostrá hranice, navíc se mohou vzájemně podmiňovat. Například učiteli tělocviku „nesedne“ měkký bojácný chlapec, a tak mu dává společně s agresory z řad žáků zabrat. Obdobná situace nastává v rodině, kdy jeden z partnerů ostrakizuje s dítětem druhého, oslabeného partnera. Ten může být například po mozkové mrtvici.

Druhým úhelným kamenem pro pevný základ účinné obrany proti šikanování je znalost tzv. zakrývajícího a protiúzdravného systému, jeho základní i rozšířené varianty. Proto na první část navážeme zkoumáním mechanismů, které se vymykají běžným zkušenostem a obracejí vniveč sebelépe míněnou, ale nedostatečně poučenou snahu vyšetřovat a léčit šikanu.
2.1 Základní varianta zakrývání šikany - komplot velké šestky

Pro toho, kdo se rozhodl poskytnout první pomoc při šikanování, je velmi důležité, aby znal léčky a „chytáky“, které na něj čekají. Musí si být vědom, že do skrytého života nemocné skupiny je obtížné proniknout. Platí to zvláště pro čtvrté a páté stadium šikanování u starších dětí a mládeže. K navození citlivosti pro problém se nejdříve seznámíme se skutečným příběhem (případ 16) „obyčejné“ pokročilé šikany. Obyčejné v tom smyslu, že se nijak rafinovaností ani brutalitou nevymyká ostatním. Lze na ní však demonstrovat základní překážky vyšetřování. U některých dokonalých šikan, při nichž dochází k prorůstání s oficiální výchovně vzdělávací strukturou, se stává, že i pedagog nevědomky chrání agresora a brání účinnému vyšetřování (připomeňme si poslední fázi pátého stupně vývoje). Tento „komplot velké šestky“ je v počátečních stadiích jenom naznačen. Většina členů skupinového organismu není dosud do problému vtažena, rodiče obětí spolupracují, nebo alespoň vyšetřování neztěžují. Do vyšetřování však i v těchto případech obvykle negativně zasahují rodiče agresorů. U pokročilých stadií odpor proti odhalení a uzdravení neuvěřitelně nabývá na síle. Účastní se ho všichni nebo téměř všichni členové skupiny a nezřídka ho posílí ještě rodiče obětí a rodiče agresorů. Účinnost tohoto zakrývajícího a protiúzdravného systému je závislá na organizovanosti a moci všech přímých a nepřímých „hráčů“ krutého světa šikanování. V následující pasáži uvedeme podrobněji jednotlivé překážky.

1. Od oběti lze těžko získat podrobnější a často i objektivní informace

Cesta za odhalením pravdy o šikanování je labyrintem, který začíná u oběti. Ta nám však nedokáže zásadněji pomoci především proto, že se jí těžko mluví o tom, jak byla týrána, hrozí jí ztráta posledních zbytků sebeúcty a rozbití osobní integrity. Někdy může mít i zvnitřněný zákaz „bonzovat“, případně má indoktrinováno skupinové „pseudosvědomí“. Pokud prozradí agresora, prožívá pocity viny, výčitky a silnou úzkost, neboť přejímá agresorovo překroucené posouzení situace i sebe samé. Připomeňme si v této souvislosti identifikaci oběti s útočníkem. Uvedené překážky mohou působit v pokročilých stadiích šikanování společně a vzájemně se posilovat. V tomto smyslu lze lépe pochopit skutečnost, že oběti u soudu odvolávají své původní vynucené výpovědi, přestože jim hrozí stíhání pro trestný čin obvinění a křivé svědecké výpovědi a možnost potrestání odnětím svobody až na tři roky (viz případ 17, připomeňme si i případ 9). Někdy se stane, že oběť v počátečních stadiích šikanování prozradí pachatele. Pedagog si bezprostředně podezřelého agresora zavolá a konfrontuje výpověď proti výpovědi. Agresor téměř vždy výpověď zásadně zpochybní nebo vyvrátí. Pedagog dále podle toho jedná. Například potrestá oba účastníky - agresora a oběť nějakým mírnějším opatřením a stejnou měrou. Oběť za své „bonzování“ krutě pyká. Šikanování potom pokračuje dál v bolestivější podobě a oběť už nikdy pomoc u pedagoga nevyhledá. Při pozdějším vyšetřování už agresory poslušně kryje. V pokročilých stadiích oběť své mučitele neprozradí. Někdy jsou lživá vysvětlení obětí brutálních forem okamžitě podezřelá, jejich bizarnost přímo bije do očí. Přesto na nich sveřepě a úporně trvají a velmi často je ani pod tíhou důkazů neodvolají (případ 18).

2. Agresoři často úporně a vynalézavě lžou, používají falešné svědky a nutí oběti ke lhaní nebo odvolání výpovědi

Agresoři, i ti usvědčení, šikanování popírají. Záměrně a promyšleně lžou a pod vlivem sebeklamu překrucují fakta (viz dále v kapitole Původ morální slepoty u agresorů). Jednou z nejběžnějších variant bývá to, že agresor promění role a celou situaci otočí - „obrátí pravdu naruby“ (případ 19). Lhaní a překrucování pravdy při počátečních a mírných formách šikanování lze bez problémů překonat pomocí svědků a dodržováním doporučené strategie a taktiky vyšetřování. Pokud však agresory podporují ostatní členové skupiny, je mimořádně těžké jejich lži odhalit a nejednou i nemožné prokázat. Někteří iniciátoři pokročilých, tzv. dokonalých šikan mají z dřívějších neúspěšných šetření natrénovanou brilantní pohotovost k pružnému lhaní. Zásadní chybou ve strategii vyšetřování je přímé bezprostřední vyšetřování podezřelých agresoru a následující konfrontace s jejich oběťmi. Lhaní agresoru v počátečních stadiích destrukce skupiny ilustruje případ 20. Konkrétnější představu o odlišnostech lhaní mezi počátečními a pokročilými stupni získáme porovnáním se šikanováním romského chlapce třemi skiny z případu 16.

3. Pro ostatní členy nemocné skupiny je příznačný strach vypovídat, chápou to jako „bonzování“

Síla organizovaného odporu bránícího prozradit, co se ve skupině děje, závisí na stupni vnitřního vývoje šikanování. Čím závažněji je skupina nemocná (čím více žáků přijalo normy šikanování), tím je odhalení neformálního života skupiny obtížnější. Někdy je strach členů skupiny posílen možnou či faktickou agresí vnějšího gangu, jehož členem je některý z agresorů. Již v počátečních stadiích onemocnění skupiny šikanování je velmi neefektivní, když se pedagog ptá nahodilých žáků, co se stalo a jak to bylo. Jednou z největších chyb je, když učitel začne svoje podezření na šikanu vyšetřovat ve třídě a vyptává se jednotlivých žáků před ostatními spolužáky (případ 21). V pokročilých stadiích onemocnění skupinového organismu, kdy skupina vůdců aktivně šikanuje a zbývající ást žáků ji z různých důvodů podporuje a kryje (viz Součásti mechanismu šikanování), nemá zpravidla pedagog na odhalení pravdy žádnou šanci, a to ani u dětí staršího školního věku, natož u dospívající mládeže (případ 22). U pokročilých šikan může mít chybné vyšetřování katastrofální důsledky. Pedagog může obětem neodborným „šťouráním“ a laickým vyšetřováním nepravých svědků velmi vážně ublížit, a dokonce je ohrozit i na životě.

4. Někteří rodiče agresorů chrání své děti za každou cenu

Významná skupina rodičů neunese pravdu, že jejich dítě šikanovalo slabší spolužáky, že jednalo jako „nenormální“ člověk, jako tyran. Nepřijímají výsledky vyšetřování, odmítají jakékoliv objasnění a svoje dítě chrání všemi prostředky. Jestliže se podaří odhalit šikanování v počátečním stadiu, je to pro nápravu velká výhoda. Poměrně často se však nepodaří vysvětlit rodičům agresorů, že odhalené „legrace“ jsou pro týranou oběť velkým utrpením. Násilí v hávu „klukovin a srand“ rodiče odmítají vidět jako bolestivou agresi. Celou věc bagatelizují, snadno přejímají pohled svého dítěte a nejsou schopní se vcítit do postavení a prožívání oběti. V posledních letech se jejich argumentace rozšířila o úderná hesla úspěšných lidí, například když se někdo neumí bránit, tak si to zaslouží. I v přírodě přežívají silnější mláďata." Stává se potom, že škola musí udělat opatření bez dohody s rodiči. To je na škodu úspěšné nápravě. Při závažnějších formách šikanování je jednání ještě komplikovanější, citlivější a napjatější. Možné existenční ohrožení dítěte (nucený odchod ze školy či dokonce zahájení trestního řízení vede některé rodiče ke krajním prostředkům obrany. Je neuvěřitelné, že mechanismus obrany dítěte (bagatelizace, svalování viny na oběť apod.), uvedený u počátečních stadií, funguje obdobně i u pokročilých šikan. Vybavuje se mi jedna brutální šikana, kdy reakce rodičů agresorů byla obzvláště deprimující - viz případy 24 a 25. Postoje rodičů k odhalené pravdě jsou různorodé a dále diferencované. Menší, ale významná skupina rodičů se chová k dítěti tvrdě a značně agresivně. Nelze nevidět možné souvislosti mezi chováním rodičů a dítěte, například v rámci nápodoby apod. Spíše sporadicky jsem se setkal s empatickými a spolupracujícími rodiči. Jeden otec agresora domluvil setkání a navštívil se synem oběť a její rodiče. Syn se omluvil oběti a společně potom hledali řešení. Tento výjimečný otec přijal později funkci předsedy výboru SRPš. Vzhledem k častému výskytu nekritického a obranného postoje je chybou pořádat jakékoliv hromadné jednání s více rodiči agresorů najednou. Hrozí nebezpečí vzájemného podpoření sebeklamu, sjednocení proti společnému nepříteli a posílení institucionálního odporu. Doporučuji alespoň na počátku zorganizovat s rodiči setkání jednotlivě. To dává pedagogovi větší manévrovací prostor, aby jim mohl pomoci konstruktivněji přijmout selhání jejich dítěte, což je nesmírně důležité pro další řešení problému. Na závěr musíme zdůraznit, že zásadní chybou je ustoupit nátlaku rodičů a uskutečnit hromadnou konfrontaci s obětí. Nepřípustné je to především z hlediska ohrožení jejího zdraví. Mimoto se oběť v drtivé většině případů nedokáže bránit a není schopna o konkrétních věcech vůbec mluvit.

5. Někteří rodiče oběti se obávají spolupracovat při vyšetřování

Pomoc je někdy zkomplikována kategorickým požadavkem rodičů oběti, aby se nic nevyšetřovalo. Trvají na tom, aby agresoři nebyli potrestáni a hlavně aby se vůbec nic nedozvěděli. Bojí se o zdraví a život svého dítěte. Chtějí pouze, aby dítě nenápadně a tajně odešlo ze školy. Tvrdí, že kdyby se agresoři dozvěděli, že byli prozrazeni, najdou si jejich dítě kdekoliv a zmrzačí ho nebo ho zabijí (viz případ 23). To je argumentace, kterou je nutné brát velmi vážně. Vzhledem k tomu, že vím, jak to se šikanováním chodí a jaká rizika hrozí při nekvalifikovaném zásahu, je mi strach rodičů blízký a naprosto srozumitelný. Snažím se proto udělat maximum, abych obavy zmírnil a dokázal rodiče získat pro bezpečnou spolupráci. V nejzávažnějších případech se někdy stává, že rodiče zhroucené, fyzicky a psychicky zraněné dítě skryjí, přeruší jakýkoliv kontakt, nedovolí žádné školní vyšetřování. Jejich nedůvěra ke společnosti se vystupňuje a oni se na delší dobu izolují (viz případ 24). Výjimečně někteří z těchto rodičů podají trestní oznámení na policii nebo k soudu. Škole nezbývá, než aby se pokusila o vyšetření bez orientační výpovědi svědka. Bez odborníka však většinou nemá šanci na úspěch. Někteří rodiče a nejbližší příbuzní se sice přijdou poradit ještě v počátečních stadiích šikanování, ale odmítají cokoliv podnikat; pouze přislíbí spolupráci, ovšem pak již nepřijdou a na vedení a pedagogy se neobrátí. Nechají dítě trápit nebo ho až později, na konci roku převedou jinam. S ohledem na častý strach rodičů bych chtěl upozornit na významnou věc. Odborné vyšetřování se vyznačuje kromě jiného tím, že se speciálně zaměřuje na zajištění bezpečnosti oběti, což může mít řadu podob (podrobněji viz Strategie vyšetřování a Volba taktiky). Zatím se mi nikdy nestalo, že by při dodržení správného postupu bylo oběti ublíženo, a to ani agresory, kteří vyhrožovali zabitím a zmrzačením. Určité riziko v některých případech však zůstává, přestože je vyvíjena maximální snaha oběť ochránit. Při nedomyšlených a náhodných zásazích bývá další vážné ublížení oběti téměř jisté. Jaké jsou závažné chyby při jednání s rodiči obětí? Chybou je nerespektování strachu rodičů a nekvalifikované zasahování bez jejich svolení. Chybou je však i to, když se pouze respektují obavy rodičů. Rodičům oběti se vyhoví - oběť se nechá ze školy odejít, ale šikanování běží dál a roli oběti přebírá jiný žák. Jako jednu z možností vidím přistoupit na prosbu rodičů a zajistit tajný a nenápadný odchod ohroženého žáka. Zástupce školy se pak spojí s odborníkem a ten šikanu vyšetří a provede společně s pedagogem terapii skupiny.

6. Při některých typech pokročilých šikan pedagogové chrání vůdce agresorů a nevědomě brání vyšetřování

U pokročilých stadií destrukce sociálních vztahů, kdy dochází k prorůstání šikanování s oficiální strukturou skupiny (pátý stupeň onemocnění'), jsem se setkal s případy, kdy úspěšnému vyšetřování nevědomky brání pedagog. Iniciátor šikanování bývá v těchto případech sociálně velmi zdatný a celkově sympatický jedinec. Dokáže s pedagogy velmi dobře spolupracovat, vychází jim vstříc a plní jejich požadavky. Pomáhá jim dosahovat jejich VÝUk0vých záměrů a udržovat kázeň. Je považován za jednoho z nejlepších žáků či pracovníků a za dobrého člověka. Pedagogové si nedokážou ani představit možnost proměny tohoto „anděla“ v krutého mafiánského bosse. Je to přirozená zákonitost našeho poznávám druhého člověka. Máme tendenci podléhat apriorním názorům na osobnost dítěte, které jsou poplatné našim očekáváním. Jestliže vnímáme žáka celkově příznivě, máme sklon hodnotit veškeré dílčí a jednotlivé vlastnosti kladně. šikanování ovšem není dílčí záležitostí nebo dílčím selháním, a v žádném případě není věcí vnějšího a kázeňského chování. Skupinový mechanismus šikanování, tedy proměna hodného žáka v brutálního agresora, má skryté zákonitosti, které nejsou vnějšímu pohledu přístupné a vymykají se běžné logice (viz Skupinová dynamika šikanování). Z tohoto hlediska se vyskytují skutečně velmi úspěšní, avšak charakterově a duchovně zakrnělí žáci, z nichž se malá, ale významná skupinka věnuje šikanování jako svému „hobby“. Je tedy chybou, když se pedagog nechá oklamat bezvadným chováním a při vyšetřování předem vyloučí jako pachatele tzv. slušné a úspěšné žáky. Někdy je tato chyba korunována tím, že se pedagog s důvěrou na agresora obrátí a požádá ho o pomoc při hledání odpovědi, jak rozetnout gordický uzel nepravd a polopravd. Pedagog se musí v rámci své odbornosti naučit vyhledávat projevy a signály, které souvisejí se skrytým životem skupiny. Pro ilustraci výše uvedených poznatků předkládám případ 26. Podivný systém šesti překážek, který jsem popsal v této kapitole a jenž se dotváří do dokonalé podoby při pokročilých šikanách, má destruktivní charakter. Celkový rozklad společenství šíří dál a dál a paralyzuje i úzdravnou pomoc blízkých lidí nemocných dětí - jejich rodičů a pedagogů. Základní cesta prevence a nápravy musí mít proto systémovou povahu. Terapie musí směřovat k léčbě celé skupiny a jejích bezprostředních vztahů k okolnímu světu.
2.2 Rozšířená varianta zakrývání šikany - spiknutí ochránců spravedlnosti

Poznatky o fungování „komplotu velké šestky“ leckoho asi překvapí. Stává se, že mechanismus, který brání vyšetření šikany, přesáhne i hranice školy. Není výjimkou, že potlačení pravdy a svalení viny na oběť se účastní všechny autority, které by měly ochraňovat spravedlnost ve škole: nadřízené orgány školy, školní inspektor, ministerský úředník, policista, psychiatr a další. Jak k něčemu takovému může dojít? Hlavním důvodem jejich selhání je neznalost toho, jaké mimikry může šikanování užívat pro svou ochranu, včetně „komplotu velké šestky“. Důležitou roli zde jistě může hrát kromě jiného i yrokratický postoj, bagatelizace a náš obecný sklon očerňovat oběti, Pokusím se popsat průběh takové nepodařené intervence. Neuralgickým bodem bývá střet vedení školy a rodičů oběti. Věc začíná nevinně. Zoufalí rodiče oběti přijdou sdělit, že jejich dítě je šikanováno. Nemají žádné zlé úmysly, pouze prosí o pomoc. Jelikož ředitelé škol zpravidla nejsou na řešení šikany připraveni, cítí se ohrožení. Nereagují odborně, ale obranně. Často šikanu popřou a nezřídka výpověď oběti zlehčí nebo zpochybní. Jindy se pokusí poctivě, ale neodborně šikanu šetřit. Výsledek je žalostný. Většina rodičů se nechá zastrašit takovým jednáním. V poslední době se však objevuje čím dál víc těch, kteří se nestáhnou a pokračují v obraně dítěte. Stěžují si na ředitele školy nejen nadřízenému orgánu, ale i na České školní inspekci, ministerstvu školství apod. Od toho okamžiku zpravidla vypukne válka, ředitelé věc berou osobně a svolávají „armádu věrných“ z řad svých podřízených, ale i různých vlivných známostí. Rodiče se chovají obdobně, mají-li mocenské zázemí. Nicméně tato odvaha není zatím rodičům moc platná, protože na straně školy je mocný protivník, jímž je frontální nepřipravenost kontrolních orgánů. Inspektoři a další úředníci nevědí, jak se šikana odborně řeší, a proto postupují svým standardním způsobem. Zkontrolují dokumentaci školy a promluví si s ředitelem. Ten jim řekne, že šikana na škole není, a tím je věc vyřízena. Závěry šetření vyznívají proto téměř vždy v neprospěch obětí a jejich rodičů. Přesto se stává, že tito rodiče se ojediněle postaví nespravedlivému verdiktu na odpor. Hledají pomoc u rady školy, médií, okresních státních zástupců (v případě, že selhala policie), poslanců, senátorů, ochránců lidských práv, Amnesty International, navazují kontakt s členy Evropského parlamentu, vyhledávají specialisty apod. Rodiče již nenechají své děti týrat a hledají novou školu podle toho, zda dokáže proti šikanování bojovat. Používají k tomu například internet a na všechny příslušné školy rozešlou promyšlené dotazy podložené studiem příslušné odborné literatury. Zajímají se například o to, zda má škola systematický program proti šikanování. Za vyvrcholení této činnosti a za zlom v beznadějné situaci lze považovat založení Občanského sdružení rodičů proti šikanování.

Konečně bude existovat instituce, která bude stát na straně obětí a jejich rodičů a bude v dobrém slova myslu dozírat na státní instituce. To, že se blýská na lepší časy, signalizují i mimořádné události na straně školského managementu. Díky iniciativě ústřední školské inspektorky se rozeběhl systematický výcvik školních inspektoru zaměřený na řešení šikanování na školách. Nedávno byla ustavena skupina při MšMT ČR pro prevenci šikanování. Dosavadní nepříznivou situaci ilustruje událost z poslední doby (případ 28), známá i z tisku. Seznámili jsme se s bezmocí dětí a jejich rodičů v případě šikany na normálních školách. Jak se mohou asi dovolat pomoci děti, které s rodiči nežijí nebo je nemají - například děti z dětských domovů či výchovných ústavů? (Jejich bezvýchodnou situaci přibližuje případ 46 - žlutická šikana; podrobněji viz Pasťácké šikany.) Z těchto zařízení se volání obětí o pomoc nedostane ven, nebo jen ve zcela výjimečných případech. K veřejnému odhalení šikany ve Výchovném ústavu ve žluticích napomohly až drastické prostředky TV Nova, které v některých ohledech překročily zákon. Po provalení kauzy bylo pozoruhodné, jak všechny autority - od vychovatelky výchovného ústavu až po náměstka ministra školství - „držely basu“. Jasně se projevila obecná nechuť odhalovat pravdu a snaha udržet zavedený pořádek. Dokresluje to i věta ministerského úředníka pronesená na adresu šikanovaných chlapců, kteří se pokusili o sebevraždu a následně utekli z psychiatrie, protože se odtud měli vrátit do stejného ústavu, mezi stejné agresory: „Mohli si podat oficiální stížnost.“ Na závěr exkurzu do zakrývajícího mechanismu, který přesahuje rámec školy, je třeba zmínit se ještě o dalším nebezpečí. Tím je intervenování mocných lidí ve prospěch agresorů. Vedou je k tomu většinou osobní zájmy. Zažil jsem mezi nimi například místostarostu a hokejového trenéra v jedné osobě, který chránil své hráče (případ 4 - Místostarosta mediálně chránil strůjce šikany), nebo mecenáše školy, který byl příbuzným agresora. Nezřídka jde o jakousi vzájemnou sympatii „silných“ proti „slabým“. V praxi se setkávám s tím, že členům výchovné komise chování agresora imponuje. Ani to příliš neskrývají, říkají například Ten nekňuba si to zaslouží nebo je dobře, když srab dostane zabrat. Lze říci, že „slabý“ žák nevyhovuje sociální normě „silných“. Tato motivace ochránců agresorů je obtížně postižitelná a dokazatelná. Je však třeba přemýšlet, co o nás vypovídá.

3. Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi?

V první kapitole věnované hlubším souvislostem šikanování se dostáváme k zásadní otázce. Před touto otázkou nejde couvnout, i když lze očekávat, že píchneme do vosího hnízda. Musíme se zeptat na jádro problému: Co přiměje lidskou bytost, aby krutě mučila jiné lidi? Jde o bolestivou otázku, neboť poctivé hledání odpovědi hrozí být jedním ze zrcadel, které umožňuje zahlédnout skrytou tvář každého člověka. Porozumění šikanování ovšem znamená nejen se dozvědět o člověku, čeho je schopen, ale dává mu i šanci rozpoznat, čeho se musí vyvarovat, aby zkrotil destruktivní agresi v sobě. Tento úkol je velmi složitý. Jsme si proto vědomi omezenosti našeho „uchopení“ problému. Starořecký myslitel a filozof Platon se dokonce domníval, že mozek člověka není vybaven na porozumění zlu. Přesto si dovolíme upozornit na některé souvislosti dotýkající se hlubších předpokladů šikanování a vyvodíme praktické závěry zejména k bezprostředním školním příčinám a podmínkám této specifické formy agrese.
3.1 Předpoklady k šikanování máme v sobě

Než se pokusíme ukázat důležité předpoklady šikanování, dotkneme se jednoho sporného tématu, které může osvětlit náš problém. Lze ho formulovat prostřednictvím otázky: Co je to vůbec za lidi, ta šikanující monstra? Jsou snad z jiné planety?
Jsou agresoři nějací nenormální, těžce nemocní lidé?

Renomovaní odborníci nezřídka zastávají názor, že agresoři, kteří krutě šikanují (mučí) své bližní, jsou agresivní psychopati. Mimochodem - oběti jsou často považovány rovněž za psychopaty, nikoliv však agresivní, ale asterickém případně za lidi, kteří neobstáli v přírodním a společenském výběru a v soutěži se sociálním prostředím. Zkrátka - zlo se odívá do hávu psychopatologie. Jistě to v některých případech platí. Nicméně u šikanování vzhledem k četnosti agresorů (i oběť) bychom se museli domnívat, že do našich škol jsou pečlivě vybíráni pouze psychopati a většina normálních dětí má do školy vstup zakázán. Vidím zde paralelu s holokaustem. Tohoto zla, které nemělo v lidských dějinách obdoby, se zúčastnilo obrovské množství Němců a nelze předpokládat, že tito lidé byli vesměs psychicky nemocní. S tímto názorem tedy zásadně nesouhlasím. Po setkání se stovkami iniciátoru a aktivních účastníků šikanování mezi dětmi a mládeží mohu říci, že se tito mladí lidé od ostatních zásadně neliší, alespoň na úrovni psychiatrických diagnóz. V drtivé většině to nejsou nemocní sadističtí psychopati. Jsou pouze mimořádně egoističtí a egocentričtí. Agrese a krutost, která je v nějaké míře v každém člověku, proto nemá větší zábrany k bujení a je plně k dispozici jejich „kojeneckému“ charakteru. Nejde tedy o problém psychopatologie, ale o problém duchovního rozměru člověka a jeho morálky. Nabídneme zamyšlení nad povahou člověka jako takového. Názory jednotlivých myslitelů na toto zásadní antropologické východisko se jistě různí, ale za pozornost stojí zajímavé postřehy R. Godtela (1992):

Mučení a popravy vždy neodolatelně přitahovaly publikum. lidská krutost odjakživa lačnila po krvi a kochala se slzami obětí. lidé se při popravách bavili jako na nějaké slavnosti. Většinou nešlo jen o potrestání, ale také o ponížení a pokoření člověka. Za všech dob existovaly v různých historických podobách různé pranýře, pláště hanby a trestající masky. Mučitelé přibíjeli oběti ke kůlům, zavírali do klecí, zavěšovali do košů. A kdokoliv z kolemjdoucích měl možnost poníženou bytost urážet, spílat jí, poplivat i udeřit... Chceme-li pochopit pravou podstatu člověka, musíme absolvovat také cestu touto hrůznou říší utrpení. A nenalhávejme si, že se to děje jen občas. Co tedy odlišuje člověka od zvířete? Člověk je vždy ochoten vykořisťovat svého bližního, ranit ho a způsobit mu utrpení. Mučení je speciálním vynálezem lidského ducha. Snad jedině strach z trestu a vláda zákona zabraňuje tomu, aby krutost člověka nenapáchala ještě více škod. Silní zpravidla triumfují nad slabými. Tento fakt znamenitě vysvětluje podstatu dědičného hříchu, třídního boje, tělesných trestů středověké inkvizice i novodobých koncentračních táborů. Podivné jsou dějiny lidstva: po politickém převratu, po revoluci nebo po prohrané válce se oběti včerejška začínají měnit v katy zítřka. Vždy znovu a znovu se naděje revoluce nenaplňují, znovu se zpochybňuje to, co bylo vydobyto, protože z lidí, kteří získali svobodu, se stávají noví mučitelé. Msta zase vždy rodí pouze mstu. Bolest druhých má malou váhu ve srovnání s tím, jaké nám působí potěšení. Kulturní země se zřekly mučení a daly je „do klatby“. Místo toho se uplatňuje jemnější a záludnější forma trápení a týrání. Jde o všudypřítomné šikanování.

Lidské dějiny dávají výše uvedenému pohledu na člověka za pravdu. Nicméně v našich genech je zakódována náchylnost jak ke krutosti, tak k soucitu. Zdá se, že lidé více zalévají zlo v sobě a dobro zanedbávají, nechávají ho usychat.
Závislost na sobě a šikanování

Každý člověk se rodí jako sebestředná bytost. V průběhu života máme šanci více či méně tuto omezující přirozenost rozpoznat, svým rozhodnutím ji odmítnout a vykročit na trnitou cestu za hranice svého já - na cestu osvobození ze závislosti na sobě. V hloubi duše je naším cílem milovat, tvořit a nést utrpení, jímž je život prostoupen. (Mimochodem - závislost na sobě je terénem všech dílčích závislostí, přitom v odborném světě je prakticky neznámá.) Tuto naši případnou konverzi lze přiléhavě nazvat kopernikovským obratem. Ztráta iluze, že se všechno točí kolem nás, má podobné účinky, jako byl šok našich předků z toho, že Země není středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha planet, které se točí kolem Slunce. Můžeme vítězit nad druhými, ale vítězit nad tím horším v sobě samém je jistě neporovnatelně těžší. I když dosáhneme hlubokého sebepoznání a sebeuvědoměŹní (možná tím spíš), musíme každý den znovu lopotně sami sebe překonávat. Není výjimkou, že přes veškerou snahu neubližovat a pomáhat selžeme. Není to jednoduchý úděl být „duchovním živočichem“. Z pohledu velkých náboženství nelze nevidět tragiku lidského osudu. Iniciátor nebo aktivní účastník šikany je člověk, který se z nějakých důvodů vyhnul bolestivému duchovnímu růstu a ustrnul na počátečním stupni vývoje. V jeho jednání mu jde jen o sebe samého a je naprosto netečný k tomu, co způsobuje druhým lidem. Síla jeho ducha vzdorovat zlu se ještě neprobudila. Problémy selhání vůči druhým lidem ho netrápí.

Duchovním rozměrem chápeme ve shodě s Franklovou logoterapií možnost člověka svobodně volit svůj cíl, smysl a své životní hodnoty. Zjednodušeně můžeme říci, že ten, kdo je na počátku, žije sám sobě; naproti tomu ten, kdo již duchovně pokročil, překračuje hranice vlastního zájmu a soucitně vnímá bolest a potřeby druhých lidí, umí se prostě přenést do jejich kůže. Slova zakladatele logoterapie to krásně vyjadřují (Frankl, 1995): Celým člověkem je člověk vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná: Obrazně se to dá znázornit úsečkou, na jejímž začátku jsou lidé - loutky, vedení na nitkách svých pudů a podmiňování (reflexů), a na druhém konci jsou lidé, kteří se povznesli k vývojovému stupni, který odpovídá buddhistickému a křesťanskému ideálu, vydali se v lásce k druhému člověku, například Milarapa, Gándhí, Albert Schweitzer nebo Matka Tereza. Duchovně neprobuzená bytost jedná v podstatě antisociálně - je uzavřena do skořápky svého já a všechny její vztahy jsou zjevně nebo skrytě prospěchářské, manipulující a parazitující. Zkušenosti s agresory vypovídají o tom, že člověk má v tomto stadiu duchovního vývoje pocit o

reagovat