zluna | 23. 08. 2006, 16:54:07 | více příspěvků | napsat uživateli

Nedávno se "Brontosaurus" v diskuzi "Poslouchá tu někdo folk" v jisté souvislosti zmínil o „Darwinově ceně“. Tato cena je v USA skutečně udělována, a pokud mne mé chabé znalosti neklamou, je to snad jediná cena, která je vždy udělována pouze „In memoriam“. Dovolil bych si vám tu ocitovat jeden článeček, vztahující se k udělení této ceny za rok 1999.

Upozornění: Pouze pro silnější povahy, které neskolí jistá dávka cynismu!!!


(Darwinova cena se uděluje v USA za nejkurióznější smrt, jakožto ocenění za zkvalitnění genetického vzorku lidstva, k němuž dotyčná smrt přispěla. V roce 1998 ji obdržel člověk, kterého umlátil automat na Coca Colu, když se z něj snažil vypáčit plechovku, aniž by zaplatil.)

Před několika měsíci byla arizonská dálniční policie upozorněna, že nad jedním úsekem dálnice proletělo nízko tryskové letadlo a narazilo do skály nad dálnicí, vybuchlo a shořelo. Highway Patrol jsou muži činu. Ihned nasedli do služebních vozů a řítili se na určené místo. Ještě před tím upozornili na havárii kontrolory letového provozu. Těm však žádné letadlo nechybělo...

Udané místo našla Highway Patrol snadno. Ze skály nad dálnici se stále ještě kouřilo, místo bylo dobře patrné již z dálky. Když se muži zákona dostali ke kráteru, který na místě zbyl, zůstali stiffed, štajf čili zkoprnělí. Z doutnajícího kráteru nevyčnívala záď superrychlého bojového letounu, nýbrž ohořelé zbytky kufru automobilu Chevrolet Impala! To je takové to velké hranaté auto, které jako americký taxík vystupuje ve všech seriálech, kterými nás krmí televize Nova.

Auto s pětilitrovým motorem; váží kolem dvou tun. Díky čitelnému číslu zjistila policie majitele, kterým byl Wile E. Coyote. A ten svým bližním, na rozdíl od pilotů, skutečně chyběl. Ne všichni ovšem byli jeho smrtí překvapeni, někteří jeho poslední jízdu zažili na vlastní oči. Podle nich se všechno událo takto:

Díky tomu, že armády na celém světě nejsou zrovna nejpořádnější, dají se po nich občas najít různé věci, které navíc nikdo nepostrádá. Jsou to věci mnohdy velmi bizarní. Tak se stalo, že tito pánové našli startovací raketu na pevné palivo JATO, která slouží přetíženým nákladním letadlům C-130 Hercules, aby mohly vzlétnout z velmi malé plochy. Co s takovou nádhernou věci? To se přeci musí vyzkoušet! Taková věc neleží na silnici každý den!

Pánové se rozhodli a namontovali raketu na střechu Chevy Impala. To je přeci solidní a pevný vůz (něco jako Volha). Raketa sama váží kolem metráku. Pro porovnání -šest těchto raket zvedne sedmdesátitunového Hercula z fotbalového hřiště. Teď zbývalo najít patřičně dlouhý rovný úsek dálnice v arizonské poušti. Po chvíli hledání tu byl: ideálně rovný, tři míle dlouhý úsek, bez jediné zatáčky. Ta byla až na konci... Co se dělo pak? Pokusník nasedl do svého vozu a zapálil raketu. Místo zážehu našli policisté snadno: asfalt na silnici chyběl, kolem byl rozpuštěný. Maximální tah vyvine raketa po pěti sekundách... V tu chvíli Chevy překročil rychlost 350 mil (560 km/h). Stále zrychloval. Plný tah rakety hnal auto šílenou rychlosti po dvacet až pětadvacet sekund... Vlastně, hnal by ho i dále, ale byla tam ta nešťastná zatáčka. Ve chvíli šíleného zrychlení zažíval řidič pocity pilota stíhačky F-14, který provádí soubojové obraty na režimu plné forsáže. Po dvou a půl mílích bylo jasné, že je rovný úsek dálnice asi trochu krátký. Řidič se rozhodl brzdit. Svědkem jeho úsilí byly zbytky pneumatik a zbytky brzd.

Pak se z řidiče stal pilot... Dvoutunová Impala se vznesla a raketa ji hnala proti skále. Ve výšce 38 metrů do ní narazila a vyhloubila kráter metr hluboký. Z chrabrého pokusníka našli jen pár kostí a zubů. V nalezené části volantu byly ještě zaryté nehty...

zluna | 23. 08. 2006, 16:36:10 | více příspěvků | napsat uživateli

Vymlaskněte revizora

Jak na revizora v metru? Na to je mnoho receptů, zde je jeden z nich.
Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší způsob, jak přivolat pozornost revizora, je model "vůbec nevím, že tam někdo stojí". Sám totiž často v metru čtu, a to i za chůze, takže si jich obvykle skutečně nevšimnu. Výsledkem je, že jsem v 90% kontrolován. Osobně se stavím k revizorům tak, že je asi opravdu třeba, aby tu práci někdo dělal, ale já to rozhodně nikdy nebudu a naštěstí ani nikoho takového neznám.

Mám velmi milou vzpomínku na jednoho konkrétního revizora: na 'dolním' Můstku pobíhal hned za turnikety dlouhou dobu takový postarší člověk v kabátu, mírně odulý a zarudlý v obličeji. Ti, kdo si na něj vzpomenou, mi jistě dají za pravdu, že to byl opravdový revizorský Messerschmit; typický případ člověka, který revizorováním ospravedlňoval svou náturu. Jednou, když jsem hodlal projít do metra a viděl ho tam mlsně kroužit, jsem dostal ďábelský nápad, který jsem okamžitě zrealizoval. Označit jsem si normálně jízdenku, potom minutu počkal a označil si ještě jednu v jiném označovadle. Potom jsem se pokusil o průnik na nepřátelské území právě pomocí metody "pekelně spěchám, nemám na nikoho náladu a nic nevidím". Pochopitelně mě jeho radary zachytily hned na hraně akčního rádia a okamžitě jsem byl klasifikován jako "NESMÍ mi uniknout", přímo jsem to viděl v jeho hladovém pohledu. Vzápětí jsem byl odchycen a zkontrolován (teď si vybavuji, že ten chlap měl mimořádně odporný zvyk držet toho, s kým mluvil, za předloktí), načež aniž bych čekal, až mi jízdenku zklamaně vrátí, pokračoval jsem v chůzi.
"No halo!" zakřičel na mě, já se zastavil a odpověděl:
"Co halo?".
"Vemte si to," podával mi jízdenku.
"Proč?" já na to s nechápavým výrazem.
R: "Jak proč?"
Já: "Co jak proč?"
R: "No vemte si ten lístek!"
Já: "Povídám, že nechápu, proč bych si měl brát od vás nějakej lístek."
R: (lehce znejistěl) "No protože je v pořádku."
Já: "To je sice možný, ale mě je to fuk. Je to všechno?"
V té chvíli revizor ještě víc zbrunátněl, chvíli byl zticha a jen tiše bublal, načež vyštěkl "Revize jízdenek!"
Já: "Děláte si srandu, ne? Teď jste mě kontroloval!"
R: "Jo?! Tak kde máte lístek, co?!"
Já: "To vám může být v tohle chvíli fuk, protože my dva už jsme vyřízený."
R: "Tak to teda ne! Ukažte mi lístek."
Já: "Jestli si myslíte, že mě budete celou dobu obíhat a kontrolovat, jste na omylu."

Takto jsme rozmlouvali a já mezitím sjížděl po schodech do útrob metra. Než jsme se stačili domluvit na tom, v jakých časových intervalech má smysl kontrolovat jednu a tu samou osobu, stalo se to, co jsem si strašně přál. Před námi postával strážce zákona. Revizor se k němu rozběhl jako ke spáse:
"Pane příslušníku, zjistěte tohodle mladíka", volal zadýchaně.

Byl jsem požádán o doklady, a zatímco v nich příslušník listoval, povídám
"Ježiš to jsem rád, že vás vidím. Tenhle člověk mi nahoře zkontroloval jízdenku a od tý doby za mnou pořád pobíhá a obtěžuje mě. Kdoví, jestli je to vůbec revizor".

Revizor už byl tak vycukanej, že se zmohl pouze na "Nemá jízdenku!", ukazuje na mne tak, jak asi musel Michael ukazovat ohnivým mečem. Pak už to bylo jednoduché. Příslušník řekl "Ukažte mi jízdenku", já jsem vytáhl TU DRUHOU, příslušník jí zkontroloval, pak jí ukázal revizorovi, který jí zkontrolovat taky a porovnal s tou první – a zkameněl. Bohužel jsem musel odejít, aby bylo dílo správně dokonáno, ale to sousoší si budu pamatovat do smrti. :-)