uživatel eliminován | 25. 01. 2008, 14:57:23 |

Lidský život poskytuje lidem mnoho darů. Mezi nejkrásnější z nich patří prožití oboustranné lásky s milovaným partnerem, radost ze sportu, z přírody, z přátelství a mnoho dalšího. Dokud je člověk mladý a zdravý, měl by se snažit zdravým způsobem prožít všechna tato pozitiva svého hmotného života, dokud to jenom jde. Má si člověk užívat, dokud může, krás svého života. Nesmí však zapomínat na to, že jednou zestárne nebo onemocní, a pak již všechny radosti jeho života pominou, když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost. Je-li bohatý, ať věnuje část svého majetku na dobročinné účely. Má-li mnoho vědomostí, ať napíše knihu, ve které se o ně podělí s ostatními lidmi. Je velmi důležité, aby se člověk před tím, než odejde ze světa, pokusil vykonat něco užitečného, čím by prospěl ostatním lidem. Takový člověk pak ve svém mládí prožije mnoho hezkého, a ve stáří vykoná mnoho užitečného. Pak může odejít z tohoto světa s vědomím, že se nenarodil zbytečně. A tomu se říká dobré svědomí, které je pravým pokladem pro ty, kteří ho mají.

DĚJ SE VŮLE OSUDU

Je mnoho lidí, kteří "svěří svůj život do rukou Božích" (jak se ne zcela správně říká) a vždy smířeně přijímají svůj Osud. A i když se jim v jejich životě stane ledacos zlého, berou to jako projev Boží vůle a smíří se s tím. Tito hluboce věřící a Bohu zcela oddaní lidé říkají: "Děj se vůle Boží." Nebo také: "Co Bůh činí, dobře činí." Veškeré dění odehrávající se ve hmotných světech musí být v souladu s myšlenkou zachování světa duchovního. A to platí zcela samozřejmě i pro negativní energii, tedy pro zlo, které ve hmotných světech existuje. Bůh si to ale víceméně nepřeje, jen to musí trpět, neboť nemá moc to změnit. Jedná-li se o zlo, sloužící zdárnému a z Božího hlediska žádoucímu zachování dané existence duchovního světa, je toto zlo vlastně také v jistém slova smyslu vůlí Boží, či lépe řečeno, vůlí Stvořitele. Avšak vůlí, která se nechce záměrně vyžívat v utrpení živých tvorů, ale která chce toto utrpení brát jen jako nezbytnou nutnost pro zachování duchovního světa. Tedy shrneme-li vnitřní smysl pojmu "děj se vůle Boží", vyjde nám tento pojem: "Děj se vše to, co je ze Stvořitelova hlediska nutné pro zachování duchovního světa a duší nás všech v žádoucím stavu."

DVĚ TVÁŘE OSUDU

Jak již je známo, každý člověk má svůj Osud, který je předurčen a který se musí vyplnit. Jen málo lidí však ví, jakým způsobem se tyto jednotlivé Osudy přidělují jednotlivým lidským duším, a jak tyto Osudy vůbec vznikají. Je zcela samozřejmé, že každá duše prožívá jiným způsobem své hmotné životy oproti duším ostatním, protože je jiná, než ony. A proto je v některých duších více "dobra", tedy kladných vlastností projevujících se v jejich hmotných životech, zatímco v jiných duších je více "zla", tedy negativních vlastností, které se v jejich hmotných životech projevují. Z toho vyplývá, že každý jednotlivý Osud je každé jednotlivé lidské duši přidělen alespoň v částečném souladu s její vlastní duševní individualitou, tedy v souladu s jejími přirozenými předpoklady pro její hmotný způsob existence. Z toho důvodu se kupříkladu vrahem stane ten, kdo má duševní předpoklady pro agresivní jednání ve hmotných životech své duše, a naopak dobrým a laskavým člověkem se stane ten, kdo má duševní předpoklady pro soucit s jinými lidmi a touhu jim pomáhat. Osudem je například určeno, kdy vrah zabije svoji konkrétní oběť. Avšak kdyby byla vrahovi ponechána svobodná vůle, stejně by časem někoho zabil, protože to odpovídá přirozeným vlastnostem jeho duše Osud jen v souladu s těmito přirozenými vlastnostmi jeho duše určí, kdy a kde se ta či ona vražda stane, a kdo bude její obětí. A stejně tak obráceně, kdyby byla ponechána svobodná vůle duši hodného a obětavého lékaře, zcela jistě by se tato duše ve svých hmotných životech snažila ostatním lidem pomáhat, protože je to její přirozenou vlastností. V daném případě tedy Osud určí, kdy a za jakých okolností pomůže takový lékař nějakému konkrétnímu pacientovi. Osud je bezpodmínečně určen a svobodná vůle v pravém slova smyslu neexistuje. Přesto je ale Osud většiny lidí v jistém souladu se stavem a vlastnostmi jejich duší, a je více či méně přirozeným způsobem jejich existence. Osud totiž zpravidla nebývá v přímém rozporu s vlastnostmi duše, jejíž hmotné životy řídí. Většinou, i když ne vždy, je s nimi v souladu. A proto jsme za své činy vinni i nevinni zároveň. A zároveň za ně můžeme i nemůžeme. Jsme takoví, jací jsme, protože jsme takoví byli stvořeni. A v tom jsou všechny naše přednosti i vady, za jejichž "obdržení" nemůžeme nikdy plnou měrou odpovídat. Ve skutečnosti jsme si všichni rovni, neboť z hlediska věčnosti není rozdíl mezi "cenou" duše, která je ve svých hmotných životech "dobrá" a mezi "cenou" té duše, která je v nich "zlá". Každý z nás si "hraje" s jiným "pískem" na jiné straně "pískoviště".

EXISTUJE SPRAVEDLNOST?

Mnoho lidí se táže, zda vůbec existuje spravedlnost, či nikoli. Když se rozhlédneme kolem sebe, jistě si všimneme, že je mnoho zlých lidí, kterým se vyhýbají nehody a kteří se těší dobrému zdraví. Naproti tomu naší pozornosti také neujde, že je mnoho dobrých lidí, které stíhá v jejich životě jedna nehoda za druhou. Jako hrnčířova hlína je (člověk) v jeho ruce a všechny její podoby jsou v souladu s jeho představou, tak jsou lidé v ruce svého Stvořitele, aby jim odplatil podle svého rozhodnutí. Proti zlu je dobro a proti smrti je život. Tak je hříšník proti zbožným. Tak se dívej na všechna díla Nejvyššího, dvoje a dvoje, jedno je proti druhému. Je-li Bůh, táží se mnozí lidé, jak se vůbec může na tolik nespravedlností dívat? Proč nezasáhne? Když se takhle ptáme, měli bychom vědět, že duše, která je v nás, vlastně se všemi nespravedlnostmi, které se v tomto světě dějí, do jisté míry souhlasí. Ve své podstatě v našem nejhlubším nitru všichni víme, že to tak musí být. Tak jako na stromě nemůže zežloutnout jediný list bez tichého souhlasu celého stromu, tak nemůže být spáchán žádný zlý čin bez skrytého souhlasu nás všech. A v tom je hluboká pravda. Ze subjektivního hlediska člověka spravedlnost skutečně neexistuje. Ovšem jinak je tomu z pohledu absolutního a z hlediska věčnosti, kdy se střídáním životů duší skutečně napravují spáchané křivdy. Potká-li tě utrpení, měřítkem věčnosti je měř. Sám sebe neopouštěj, věř. Co je dnes špatné, v budoucnu se možná v dobré obrátí. Mnohá náboženská učení káží o Boží spravedlnosti a o Božích mlýnech, které melou sice pomalu, ale jistě. Materialisté pro změnu zase hovoří o spravedlnosti pozemské, na kterou se sice odvolávají, ale přitom o ní sami tvrdí, že je nedokonalá a těžko ji lze důvěřovat. Ovšem pravdou je, že je spravedlivý jen relativně. Přesněji řečeno, spravedlnost je ve skutečnosti absolutní i žádná, a je spravedlivá úplně i vůbec.

JAK NALÉZT SÁM SEBE

Musím už jít. Musím jít hledat sám sebe. To je důležité. Je však nebezpečné nechat se vést někým, kdo není v tomto směru odborně způsobilý, nebo vám nabídne použití různých omamných nebo psychotropních látek. Tak vám může více ublížit, než pomoci. Analýza života, zejména údobí dětství. Nejdůležitější životní údobí, ve kterém můžeme nalézt pravdu o nás samých, je kupodivu rané dětství. Rozpomeňte se na své dětství. Co vás, když jste byli malé děti, nejvíce přitahovalo? Které země světa vás lákaly, o čem jste jako děti snili? Je ověřené, že pokud má malé dítě nějaké opakované nevysvětlitelné sny, pokud je něčím silně přitahováno, pak se tím pravděpodobně jeho duše zabývala. Člověk, hledající sebe sama, by měl objevit své přednosti i vady, své skryté sklony. Měl by poznat
omyly a chyby, kterých se ve hmotných životech jeho duše nejčastěji dopouští a tyto své nedostatky se snažit odstranit. Poznáním své duše lze také odhalit talent a vlohy pro nějakou užitečnou činnost, kterou by člověk mohl být svému okolí ku prospěchu. Pohledět sám sobě do tváře je sice obtížné, ale je to jediná cesta, vedoucí k sebepoznání. Je-li hledajícímu Osud nakloněn, pak při dostatečné snaze nalezne to, co hledá. Nalezne tedy sám sebe. A nalezne se takový, jaký skutečně je.

JAK SE DÁ NEŠTĚSTÍ PROMĚNIT VE ŠTĚSTÍ

Každým ziskem se něco ztratí, a každou ztrátou se něco získ. A protože je všechno relativní, jsou relativní nejen zisk a ztráta, ale spolu s nimi také štěstí a neštěstí. Univerzální učení o vztahu mezi protiklady nám říká, že v každém protikladu je prvek jeho protikladu. A protože to v plné míře platí také o štěstí a neštěstí, je tedy v každém štěstí kousek neštěstí, a v každém neštěstí je kousek štěstí. K tomu, abychom se mohli správně orientovat ve vztahu mezi štěstím a neštěstím, musíme si nejprve ujasnit, co vlastně to štěstí a neštěstí ve skutečnosti je. Neštěstí je takový stav subjektu, v našem případě člověka, který vnímá tento stav ze svého subjektivního hlediska jako nešťastný. Tedy stav, ve kterém člověk trpí bolestnými a zápornými pocity, které nechce mít a o kterých se domnívá, že mu škodí, nazveme neštěstím. Štěstím zase pro změnu nazveme ten stav subjektu, tedy člověka, který mu připadá kladný, prospěšný, a který chce mít, protože u něj vzbuzuje kladné, šťastné pocity. Zastihne-li tedy někoho neštěstí, vzbudí u něj záporné pocity a člověk tímto neštěstím subjektivně trpí. Objektivně vzato však může být jeho neštěstí subjektivním štěstím někoho jiného. Když profesionálního vraha přejede auto a on zůstane ochrnutý se zlomenou páteří a porušenou míchou, je to pro něj hrozné neštěstí. Na druhé straně je to štěstím pro rodiče člověka, kterého by ten
vrah zabil, kdyby zůstal zdráv a dál vykonával svoji strašlivou profesi. Jak je známo, všechno je relativní, tedy relativní je i vztah mezi lidským neštěstím a štěstím. Ne nadarmo se říká, že štěstí jedněch je neštěstím druhých, a že neštěstí jedněch je štěstím druhých. Bez bohatých by nebylo chudáků, bez zdravých lidí by nebyli lidé nemocní, a tak dále. A proto každý člověk, který prožívá nějaké neštěstí, umožňuje svým neštěstím existenci štěstí někoho jiného, než je on sám. Ale obraťme list. Nám jde nyní především o to, jak proměnit neštěstí ve štěstí. Nutno předeslat, že to není vždycky zcela možné. Naproti tomu často to možné je. Jak jsme si již řekli, protože je v každém protikladu prvek jeho protikladu, je i v neštěstí prvek jeho protikladu, tedy štěstí. A tento prvek štěstí je zhruba následující: Když jsme nešťastní, je díky našemu neštěstí šťastný někdo jiný. A my si naším neštěstím odčiňujeme negativní Karmu naší duše. Neštěstí nás také poučí a my se po duševní stránce více vyvineme. A díky tomu, že jsme přišli o nějaké štěstí, získali jsme tím štěstí jiné, byť by pro nás bylo zdánlivě nesrovnatelně menší, než jaké bylo naše štěstí původní. Přišli jsme o jednu lásku, získali jsme lásku jinou. Přišli jsme o zdraví, získali jsme vědomosti. A proto se snažme proměnit každé naše neštěstí ve štěstí. Mějme stále na paměti, že neštěstí čistí naši duši a pamatujme, že naše neštěstí umožnilo někomu jinému prožívat štěstí. A vždycky si najděme v našem neštěstí kousek něčeho dobrého, a upněme na to svoji pozornost. Pravdou je, že když bude naše neštěstí neunesitelné, tu je pak každá rada drahá, a nebo není žádná. Jsou bolesti, které není v lidských silách vydržet. Pak zbývá jen s vroucí modlitbou na rtech prosit Boha o pomoc, a když nepomůže ani On, nezbývá nežli jen trpět dál, a nakonec milosrdně zemřít. Přesto se však snažme, alespoň dokud to jde, proměňovat naše neštěstí ve štěstí. A i kdyby se nám to nepovedlo, jednou naše neštěstí pomine, neboť pomíjivé je všechno, ať dobré či zlé. A až naše neštěstí pomine, pak se k nám štěstí opět vrátí. A bude se nám opět šťastně žít.

JAK SE STÁT MOUDRÝM

Mezi přirozené lidské vlastnosti patří zvídavost. Nemám na mysli přízemní lidskou zvědavost, jakou je kupříkladu touha znát nějaké malichernosti o svém sousedovi, ale zvídavost ve smyslu vzdělávat se a snažit se porozumět světu, který nás obklopuje. A nejen jemu, ale celému vesmíru a vlastně veškerému dění jako takovému. Pravé moudrosti dosáhne jen ten člověk, který dokáže principiálně porozumět všemu, co se děje v celém prostoru jsoucna. Pravou moudrost lze získat vícero způsoby. Čtením skutečně hodnotných a zajímavých knih, které objasňují veškeré dění (takových knih je bohužel jen velmi málo), dále meditacemi, výměnou svých zkušeností s jinými moudrými a vzdělanými lidmi. A v neposlední řadě i prožitím intenzivního štěstí a neštěstí. Odstěhujte se na nějaký čas na klidné místo, kde budete nejméně několik let sami. A tam o svých poznatcích z knih a o svých zážitcích hluboce přemýšlejte, a nakonec se pokuste všechny tyto vaše zkušenosti shrnout v jeden jediný názor o a veškerém dění. A když tohle všechno uděláte, pak již nebudete mít od pravé moudrosti daleko.
!1267!
!941!!1024!!1144!!1024!!941!
!12!

reagovat