uživatel eliminován | 28. 07. 2006, 09:05:36 |

Jednoho dne, (nijak zvláštního pro masy valících se pražských „robotů“, ale přemoc významného pro dva ztřeštěné lidi), seděli Flo a Llil na jednom překrásném místě, na lavičce obklopené paprsky dubnového slunce. Seděli tiše, ani nedutali, vychutnávali si atmosféru toho dne. Nechávali svěží jarní vánek pohrávat si s jejich vlasy a ten za to odvanul všechen jejich strach a starosti. Drželi se za ruce, zamilovaně si hleděli do očí a přihlouple se usmívali. Tihle dva spolu nepotřebovali mluvit, dokonale si rozuměli beze slov. Člověku se tohle může (nemusí) stát jednou, maximálně dvakrát za život – potkat někoho s kým naprosto splynete, stačí pohled, úsměv, gesto a hned víte, co má druhý na srdci. A tak Flo a Llil nikým a ničím nerušeni seděli a užívali si to, čeho jim bylo osudem dopřáno…

O několik měsíců později, místo i hlavní hrdinové zůstávají stejní, pouze čas se překulil do pozdního odpoledne, Llil cítila, že Flo není ten den ve své kůži a Flo věděl, že to Llil cítí. Slunce začínalo zapadat, den se chýlil ke svému konci. Z nebe se začaly snášet drobné kapky osvěžujícího deště, jakoby si slunce před tím, než půjde spát dávalo sprchu. Déšť trval jen chvilinku, ti dva se ani nemuseli zvedat…“Co je s tebou?“, uhodila Llil na Floa. Ten ji nehnutě sledoval a pohladil ji po tváři. „Nic, jen mám jednu drobnost, co mě tlačí v kapse“. „Já vím, všimla jsem si toho hned, jak jsem tě viděla, co to je?“. „Víš, nevím, jak mám začít“. „Zlatíčko, vždyť víš, že se nemusíš bát mi říct úplně cokoliv“. „Vím to moc dobře, lásko! To je jedna z milionu věcí, které na tobě miluju.“ „Tak už mě nenapínej, Flo!“ „Dobře, takže věci se mají takhle… Než jsem tě poznal, potácel jsem se bez cíle životem. Nic mě nebavilo, nic mi nedělalo radost, nic mě nezajímalo…jako bych žil ve snu, kde čas, lidi, události, prostě všechno tak nějak bez povšimnutí plynulo kolem mě. A od prvního dne, co jsem tě uviděl, co jsem spatřil tvůj úsměv, má můj život konečně nějaký pevný bod. Konečně jsem potkal někoho, kdo mi rozumí, komu se můžu se vším svěřit, na koho se můžu spolehnout …na kom mi záleží. Nikdy jsem nic podobného necítil. Miluju tě, miluju tebe a každou věc co se tě nějakým způsobem týká. Tvoje oči, vlasy, smích…ty roztomilé pihy na nose a obličeje, co umíš jen ty…miluju to, jak se chováš, jak mluvíš s druhými…jak jsi sebevědomá, jak ve všem vidíš jen to dobré…zkrátka jsi dokonalá a i když nebudeš dokonalá pro ostatní, pro mě ano… No a co mám v té kapse? Dlouho jsem přemýšlel, jak bych vyjádřil, že pro mě znamenáš jako nikdo…“ Flo vytáhl z kapsy krabičku, zahleděl se Llil do slzami štěstí zalitých očí a zeptal se: „Vezmeš si mě, Llil?“ „Zlatíčko, já tě tak žeru, jsi úžasnej, miluju tě“, objala Floa a dodala: „ To víš, že si tě vezmu, s nikým jsem nebyla tak šťastná a v životě už být nemůžu“ „Opravdu? To je skvělý, jsem ten nejšťastnější člověk v celém vesmíru…díky tobě, lásko!“ Nedalo se měřit, jak dlouho ještě seděli v objetí, čas pro ně plynul jinak, ztratil význam! Čekali, až se setmí úplně a na jejich místo už nevkročí ani noha. Chtěli tak důležitou věc něčím završit, a tak si to rozdali na lavičce v parku…


Ale o tom snad někdy jindy…jestli budete chtít!?


Tak zatím ciao…

P.S. Jsme opravdu zasnoubeni!!!!!764!

reagovat

V anketě hlasovalo celkem 20 uživatelů