uživatel eliminován | 1. 03. 2008, 14:12:27 |

Dnešní den je jako stvořený, abychom si něco řekli o pyramidách. O jejich původu, velikosti a účelu, ke kterému měly sloužit. Ach ty pyramidy. Archeologové jsou z nich přímo nadšení a s vyplazeným jazykem je slézají ze všech světových stran.

Největší pyramida v Gíze měří na délku 234 metrů a je 137 metrů vysoká. To je sice paráda, ale jinak nic moc. Na prázdném prostranství, například na louce, 234 metrů zase až tak veliká vzdálenost není. Klidně jděte někde na louku a přestavte si ten rozměr jen tak narýsovaný vápnem na zemi. A v tom vězí záhada pyramid. Když se velká pyramida rozměřovala, chodil tam vyděšený hlavní architekt s kolíky a provázkem podobně jako my dneska, a opatrně ukazoval velkému faraónovi svůj návrh stometrového půdorysu největší a nejvýznamnější stavby tehdejšího světa. Faraón se drbal za uchem a nedůvěřivě zíral na ten, v jeho představách, malý rozměr. Pak zrudnul a došlo k menší výměně názorů. Jejich rozhovor zřejmě probíhal takto.

"Mazej s tím klackem o něco dál, poskoku, já nechci nějakou podělanou psí budku, ale pyramidu. Chápeš to, hňupe? Prostě pořádnej monument, kterej by podtrhoval velikost impéria, blbe."

"Ale nejvyšší z bytostí, Bože všemohoucí, slunce světa, paprsku moudrosti, vždyť každý metr..."

"Co tím chceš říct, ty troubo. Podle tebe jsem tak bezvýznamný, že mě chceš odbýt nějakými sto metry?"

"Můj pane, bořiteli měst, přemožiteli nepřátel, vždyť už jenom objemově vzato, ..."

"Třesky plesky, máš nějaké námitky, sluho? Nezdá se mi to zas až tak velké. Nebo tě mám nechat rozsekat šavlí a potom s tebou nakrmit hladový lví žaludek?"

"Jak si přejete, milosti."

"No proto!"

Tak nějak to muselo být. Arogantní faraón se jistě nespokojil se střízlivým stometrovým návrhem hlavního architekta a stavbu dvakrát zvětšil. Moc nad tím nepřemýšlel, prostě to udělal. A jak se s tím vypořádají jeho otroci ho přirozeně nezajímalo. Mimochodem, je zajímavé, že co svět světem stojí, tak o těch nejdůležitější věcech vždycky rozhodovali debilové. Je to proto, že skutečným odborníkům zabralo spoustu času samotné získávání znalostí, a už neměli čas na obsazení mocenských pozic. Ty zatím obsadili jejich méně chytří kamarádi, kteří si ihned začali léčit komplexy z intelektuální méněcennosti buzerováním vzdělaných podřízených.

Tak to chodilo i ve starověku a proto měl faraónův rozmar větší váhu než deset vypracovaných projektů, na nichž pracovaly ty nejlepší mozky Egypta. Po faraónově příkazu už se pochopitelně nedalo couvnout. Hlavní architekt pokorně zvětšil půdorys podle faraónova rozkazu, vyhodil dosavadní nákresy a začalo se z přípravami. Statisíce dělníků byly najaty k práci na místě určeném k stavbě, ale ihned vznikly první problémy. Už při srovnávání terénu musel hlavní architekt řešit jeden z nich, když se sešel na poradě se stavebními inženýry.

"Pane hlavní architekte, jak máme docílit na tak veliké ploše vodorovného povrchu, když vodováhu lidstvo vymyslí až tak za tisíc let, co?"

"Musíte si prostě nějak poradit, blbečci. Nebo máte v hlavách velbloudí trus?" (Hlavní architekt si takto kompenzoval ponížení od faraóna.) "Radím vám, abyste nepřeceňovali faraónovu trpělivost."

"Se vší úctou vážený pane architekte, to je ale veliká hovadina."

"Hele poskoci, tady končí legrace. Nebo vás mám nechat zbičovat do bezvědomí a potom vám ještě natřít ty rány lojem, aby jste lépe chutnali rozmazleným palácovým psům?"

"Dobře, pane hlavní architekte, tak my to nějak zkusíme."

"No proto!"

Ale ani seřvaní inženýři to neměli jednoduché. Když pracně srovnali terén pomocí vodního příkopu kolem celé stavby, museli ihned začít řešit další problémy s mistry, dohlížejícími v lomech na výrobu kamenných kvádrů. Ty kvádry byly totiž kupodivu velice tvrdé a špatně opracovatelné. Kdo by to do kamene řekl, co? Problémy při jejich lámání hrozily nedodržením termínu. To ale nebylo všechno. Ani doprava monobloků po Nilu nebyla jednoduchá. Zdržení se zdálo neodvratné. Vory nedokázaly unést váhu kamenů a docházelo tak k různým drobným nepříjemnostem, jako byla smrt tisíce otroků a podobně. To sice tehdy nikoho moc nezajímalo, ale otroci ubývali.

"Páni inženýři, nevíte náhodou, jak máme přesně opracovávat ty kamenné bloky s přesností na milimetry, když první ocel se na zemi objeví až tak nejdřív za dva tisíce let?"

"My víme, že to není jednoduché, vy troubové, ale musíte to prostě nějak vyřešit. Nebo jste mistři jen tak pro nic za nic?"

"To je ale zhola nemožné, páni inženýři."

"Vy parchanti blbí. Tak musíte prostě víc brousit ty bronzové dláta, lenoši. To vás vážně musíme nejdřív nechat pálit rozžhaveným uhlím a nakonec hodit polomrtvé krokodýlům nilským, aby jste pochopili, že je to váš problém?"

"No dobře, páni inženýři, tak my to nějak zkusíme."

"No proto!"

A bylo to. Problém z opracováním kamenných kvádrů byl tímto přesunut z inženýrů na stavební mistry a nakonec díky ohromné dřině kameníků uspokojivě vyřešen. Jak jinak, hodina práce nahradí měsíc mudrování. Ihned se však objevil další problém. Váha kamenných kvádrů přesahovala dvě tuny. To není maličkost. Tehdejší Egypťané totiž dokázali zvednout sotva tak sto kilogramů. Každý začínající matematik proto snadno zjistí, že na zvednutí takového kamene by byla potřeba, … ehm, no zkrátka byla by potřeba hromada Egypťanů. Po zahájení stavby navštívila poradu mistrů parta dělníků. Nervózně si mnuli mozolnaté ruce a přednesli své provozní problémy. Opět se zdálo, že jde o neřešitelnou záležitost, ale nakonec si to spolu otevřeně vyříkali. Jejich rozhovor vypadal následovně:

"Páni mistři, nevíte jak máme zvednout do výšky deseti metrů několikatunový kvádr? První jeřáby se totiž na Zemi objeví až tak za tři tisíce let, jestli to náhodou nevíte."

"Musíte si prostě nějak poradit volové, nebo jste takoví suchaři?."

"To je ale úplná pitomost, co po nás chcete, páni mistři. Takové balvany by nezvedl ani bejk."

"Chlapi blbí, copak účinnost páky a kladky vás ve škole neučili? To vás sakra máme nechat rozčtvrtit koňmi, a potom rozházet po poušti na pospas supům a šakalům? Zítra ať máte nějaký návrh, na systém pořádného soukolí, jinak si nás nepřejte."

"Dobře, tak my to teda zkusíme, ale bude to fuška."

"No proto!"

Už od druhého dne dělníci smýkali vlastníma rukama těžké kamenné kvádry, postavili ze dřeva složité kladkostroje a stavba rostla před očima. Je lepší si pořádně máknout, než být zaživa rozčtvrcen, to ví přece každý.

Tím by tedy byla záhada velikosti pyramid uspokojivě vyřešena. Všechno vězí v psychologii a lidské práci. Zatím co nad realitu povznesení badatelé se zabývali ekonomikou tehdejšího Egypta a pohybovými zákony, úplně zapomněli na nejdůležitější zákon, vstupující do hry na každé stavbě. Na zákon padajícího hovna, který řeší veškeré problémy na které teoretická fyzika nestačí.

reagovat