uživatel eliminován | 28. 05. 2008, 09:46:13 |

Mnoho našich občanů je po roce 1989 znechuceno obrovským nárůstem kriminality a obává se o své životy. Můžeme podle policejních statistik potvrdit oprávněnost strachu obyvatel o jejich životy a majetky. Sílící organizovaný zločin, neefektivnost bezpečnostních opatření na ochranu občanů, to vše se může stát příčinou toho, že občané dají přednost větší bezpečnosti, kterou mohou ztotožnit s potřebou zavedení trestu smrti. Někteří se tedy hlásí k zastáncům trestu nejvyššího, trestu odnětí života, trestu smrti. Při vyslovení pojmu trest smrti se nám vybaví kruté zacházení s nevinnými v průběhu 50. let v komunistickém Československu, v nacistických koncentračních táborech apod. Tento článek by však chtěl ukázat jinou perspektivu trestu smrti, totiž založenou na ryze křesťanském základě, a vysvětlit podstatu tohoto trestu.

Pokusím se odpovědět na několik podstatných otázek, které jsou přímo spojené s otázkou po znovuzavedení trestu smrti: co ovlivňuje náklonnost nebo naopak odpor veřejnosti k hrdelním trestům? Je trest smrti legitimním nástrojem výkonu trestu? Je verdikt trestu smrti shodný s katolickým postojem? Neodporuje křesťanské zvěsti? Nebo lidské humanitě a důstojnosti lidské osoby?

Při řešení těchto otázek budeme vycházet z katolického pojetí trestu, z děl církevních doktorů a učitelů a budeme se snažit odpovědět zvláště katolickým věřícím na to, jak se katolická církev založená naším Spasitelem dívá na tuto problematiku.

Prvním impulsem pro napsání tohoto článku byl článek v Novém prostoru, který se zabývá problematikou trestu smrti. Jsou zde vysloveny velmi závažné názory obou táborů pro trest i proti trestu smrti a je tu vyřčena tato myšlenka: „Pokud se lidem v určité zemi daří z ekonomického hlediska dobře, je pochopitelné, že se též projevují liberálněji vůči nositelům sociálních deviací, včetně pachatelů trestných činů.“ Tato teze totiž svědčí o tom, že společnost s větším ekonomickým blahobytem se může stát a také se stává otupělejší k potírání zločinu obecně, konkrétně k potírání organizovaného zločinu, k deviacím v chování pachatelů apod. Trest smrti je legitimním nástrojem spravedlnosti již od samotného počátku lidstva. Každá společnost v dějinách se oprávněně obávala o své bezpečí, o dobro a blaho společenství, a proto vydala množství zákonných předpisů, které obsahovaly udělení trestu smrti bez nějaké nutné diskuse uvnitř společnosti, protože se o tom diskuse vést nemusela. Bylo totiž zřejmé, že společnost má právo, výsadní právo na svoji obranu proti jednotlivcům či skupinám osob, které chtějí narušovat pořádek a životy jiných občanů. Ve 20. století se naplňuje to, co výše řečená teze říká: národy a státy začaly docházet většího blahobytu, a tudíž i morální vidění občanů se změnilo. Je to dobře? Je lhostejnost či netečnost k bestiálním zločinům v pořádku v takové společnosti, která je možná na vysoké ekonomické úrovni, ale nedokáže zločin podchytit a zneškodnit? Hovoříme zde o zločinu a následném trestu, a nikoliv o politickém zabarvení problematiky trestu smrti. Trest smrti jako trest totiž stojí nad každou ideologií, nad každým -ismem, protože vychází z předpokladu, že etické normy platí a jsou závazné pro všechny národy a státy světa, a že tedy každý člověk musí odsoudit bestiální zločiny, vraždy či jiné těžké prohřešky proti integritě lidského života. Trest smrti tudíž nestojí na ideologických principech a nehrozí tedy politickým oponentům jakéhokoliv z režimů na této planetě, ale měl by hrozit všem, kdo páchají zločiny, které jsou na úkor života jiných nevinných lidí a narušují život a důstojnost člověka. Z historie české kriminalistiky víme, že trest smrti byl i za dob nejhorší komunistické totality v bývalém Československu udělován vrahům typu Mrázka, Papeže a dalších zločinců, kteří se sami svým činem vyloučili ze společnosti a byli po zásluze potrestáni. Zde nešlo o politicky zinscenované procesy, ale o narovnání spravedlnosti. Jistě by trest smrti hrozil i vrahovi Vranské, kdyby byl dopaden. Diskuse o trestu smrti se tedy nesmí nazírat z hlediska politického, ale z hlediska morálního. Morální apel totiž přesahuje národy s jejich politikami a všemožnými -ismy. Nestojí na nich, ale vychází z autority státu, z autority zákona, který má božské právo potrestat zločince a udělit mu spravedlivý trest.

Připomeňme, že trest smrti je praktikován v několika zemích světa: v USA, v Singapuru (trest smrti pro šiřitele homosexuálních postojů, pro drogové dealery či šiřitele pornografie) a následně ve zbývajících autoritativních či totalitních režimech nebo i v islámských zemích, které chtějí důsledně praktikovat islámské právo šaríja. Jak jsem již uvedl výše, problém trestu smrti je v ČR ztížen situací z 50. let, kdy docházelo k hrozným politickým inscenovaným procesům, jejichž závěrem bylo vyřčení trestu nejvyššího. Šlo o justiční vraždy, které s pojetím trestu smrti nemají vůbec nic společného, a tudíž o skutečné zneužití.

„Přívrženci trestu smrti v ČR zdůvodňovali své stanovisko ve výzkumu z roku 2000 nejčastěji tím, že je třeba trestat brutální činy (57 %), že dosavadní tresty jsou málo účinné (20 %) a že dlouhodobé věznění vrahů vyžaduje vysoké finanční náklady (10 %). Pouze 8 % však bylo přesvědčeno, že existence trestu smrti by přispěla ke snížení kriminality“ (NP 109/2002, 13). Velmi často se lehkovážně tvrdí, že trest smrti je pouze projevem jakési pomsty a odplaty společnosti. Není tomu tak.

Jaký je tedy postoj katolického křesťana v otázce trestu smrti? Jak hovoří církev a Písmo?

Trest smrti je v Písmu svatém stvrzen Bohem jako legitimní trest za prohřešek. Ve Starém zákoně se setkáváme s trestem smrti, který byl udělován za vraždu, za rouhání (Lv 24, 16), modloslužbu (Ex 22, 19; Nm 25, 5), za práci v sobotu (Ex 31, 15; 35, 2), za únos (Ex 21, 16), za homosexuální chování (Lv 20, 13), bestialitu (Ex 22, 19; Lv 20, 15-16), čarodějnictví (Ex 22, 18; Lv 20, 27), za uhození, zranění matky nebo otce (Ex 21, 15.17; Lv 20, 9), a cizoložství (Lv 20, 10). V Novém zákoně vidíme, jak Ježíš mění ustanovení mojžíšského zákona v případě cizoložství (Jan 8, 2-11). V pozdějších dobách se více prosazuje takové pojetí trestu smrti, kde jde o věc ohrožení bezpečnosti státu a obecného dobra či pokoje uvnitř společnosti.

Morální teologie katolické církve (viz např. Beneš Albert OP: Morální teologie, Krystal, 1992, 127) zná pojem poena capitis, death penalty, trest smrti. Hovoří o tom, že veřejná moc má právo trestat velké zločince trestem smrti. Toto právo je doloženo Písmem (Ex 22, 18; Řím 13, 4; Mt 18, 6; Sk 5, 1-11). Trest smrti sice zůstává součástí právního rámce, ale vykonává se pouze ve speciálních případech: při trestání vrahů, heretiků a jedinců, kteří narušují bezpečnost a pokoj ve společnosti.

V křesťanské tradici, zvláště v díle otců patristiky a doktorů církve, se objevuje jasně formulovaný názor o zachování trestu smrti. Uveďme sv. Augustina a citaci z jeho díla De Civitate Dei (I, 21, PL 41, 35), kde píše: „Není proti přikázání Božímu „nezabiješ“, když reprezentanti státní autority uvalí na zločince trest smrti.“ Mezi dalšími církevními spisovateli je třeba zmínit Lactancia (Lactantius, Divinarum Institutionum, V, 20, PL 6, 707-708), Tertulliana (Tertullian, De Idolatria, 17, PL I, 763-764), sv. Cypriána (sv. Cyprián, Epist. 56, 4, PL 4, 362, Epist. ad Donatum, 4, PL 4, 208).), sv. Ambrože (Ambrož, De Officiis, 3, 4, PL 16, 161; Epist. 25 ad Studium, PL 16, 1083-1086) Sv. Cyprián píše: „Vražda spáchaná zločincem pouze pro časný zájem je zločinem, zabití spáchané ve jménu státní světské moci k odstranění zločince je ctnost.“ Svatý Tomáš rozvinul po vzoru Aristotela a v návaznosti na své předchůdce, zvláště sv. Augustina, nauku o trestu nejvyšším. V Summa Theologiae, II-II, q. 64, a. 2, ad 3 sv. Tomáš píše: „A proto, je-li nějaký člověk nebezpečný společnosti a kazí ji nějakým hříchem, chvalitebně a prospěšně je zabit, aby se zachovalo společné dobro.“ A dále píše: „Kdykoliv však zabitím zlých nehrozí nebezpečí dobrým, nýbrž spíše ochrana a spása, tu dovoleně mohou býti zabiti [...] A v článku 3. téže otázky: „Musí se říci, že, jak bylo řečeno, zabíti zločince je dovoleno, pokud je to zařízeno k blahu celé společnosti. A proto toto právo náleží pouze tomu, jemuž je svěřena péče o zachování společnosti, jako lékaři náleží odříznouti zahnívající úd, když mu byla svěřena péče o blaho celého těla. Péče však o společné dobro je svěřena vládcům, majícím veřejnou moc. A proto je jim dovoleno zabíti zločince, nikoliv však je to dovoleno soukromým osobám.“ V článku 7. píše: „ Ale poněvadž zabíti člověka není dovoleno, leč veřejnou mocí pro společné dobro, jak je patrné ze shora řečeného, je nedovoleno člověku míti v úmyslu zabíti člověka, aby sebe hájil, leda tomu, kdo má veřejnou moc, jenž zamýšleje zabíti člověka ke své obraně, směřuje tím ke společnému dobru.“

Sv. Tomáš rovněž potvrzuje právo světského státu a státní autority trestat nejenom zločince, ale také heretiky.

„A proto, jestliže penězokazci nebo jiní zločinci po právu ihned jsou vydáváni na smrt světskými knížaty, tím spíše bludaři...“ (Summa theologica, II., II., q. 11., art. 3.).

Na sv. Tomáše navazovali další teologové v následujících staletích. Všichni, kteří argumentují pro trest smrti, hovoří o stejném argumentu jako sv. Tomáš. Je třeba zachovat obecné blaho a společnost má právo se bránit proti nebezpečí, které plyne od jedinců či skupin lidí (např. Giovanni Bucceroni, Institutiones Theologiae Moralis, Rome, 1898, 301). Zachování obecného blaha a pokoje ve společnosti je nejvyšší ctností. Pro zachování tohoto blaha je třeba udržet trest smrti.

Papežové o trestu smrti

Prvním papežem, který se zabývá trestem smrti a jeho použitím, je Inocenc I. v roce 405, který v odpovědi biskupovi z Toulouse opakuje tradiční větu sv. Pavla o tom, že civilní autorita má božské právo trestat zločince. Papež potvrzuje, že uvalení trestu smrti je legitimní, pokud jej autorizovala veřejná státní autorita, která má k tomu od Boha právo (srov. Řím 13, 1-4). Jestliže tedy státní autorita uplatňuje právo trestat zločince trestem smrti, nehřeší proti Bohu a Božímu zákonu (srov. Inocenc I., Epist. 6, c. 3. 8, ad Exsuperium, Episcopum Tolosanum, (20. 2. 405), PL 20, 495).

Dalším mezníkem je období pontifikátu papeže Inocence III., který požaduje od Valdenských, aby při návratu do katolické církve podepsali souhlas s vyznáním víry a zároveň souhlasili s tezí, že světská moc má právo použít trestu smrti, vyřknout ortel, aniž by se tím těžce prohřešovala proti Bohu, a tak splnila povinnost nastolit spravedlnost (DS 795/425). Valdenští totiž upírali světské moci toto právo soudit a trestat zločince trestem smrti. Věta zněla: „De potestate saeculi asserimus, quod sine peccato mortali potest iudicium sanguinis exercere, dummodo ad inferendam vindictam non odio, sed iudicio, non incaute, sed consulte procedat“ (DS, 795).

V době po skončení tridentského sněmu se v Římském katechismu opakuje tradiční nauka katolické církve ohledně použití trestu smrti ze strany světské moci. V komentáři k pátému Božímu přikázání katechismus potvrzuje nauku o tom, že státní autorita má moc uvalit trest smrti, aby ochránila nevinné. Jestliže světská autorita vykoná trest smrti, popraví zločince, nehřeší proti pátému přikázání, ale naopak je mu nanejvýše poslušna. Páté přikázání totiž v sobě obsahuje zachování a ochranu integrity lidského života (srov. The Catechism of The Council of Trent, The Fifth Commandment, Execution of criminals, 421).

Za pontifikátu Lva XIII. se opět setkáváme s potvrzením tradičního učení o uvalení trestu smrti světskou mocí. V dopise Pastoralis Oficii rakousko-uherským biskupům Lev XIII. potvrzuje, že je zakázáno božským a přirozeným právem zabít či poranit lidskou bytost, vyjma světské autority, která má právo použít v případě nutnosti trest smrti (srov. Lev XIII., Pastoralis Oficii (12. 9. 1891), ASS 24 (1891-92), 203).

Pius XII. při různých příležitostech (9. 14. 1952; 10. 3. 1953; 10. 5. 1954; 12. 5. 1954; 2. 5. 1955) pokračuje: „Jestliže je člověk nevinný, jeho život je nedotknutelný.“ Dodává však: „Bůh je pánem života, a proto ten, kdo se neproviňuje proti životu, není trestán trestem smrti“ (srov. Pius XII., promluva k San Luca Medical-Biological Union, 12. 11. 1944). Pius XII. potvrdil 14. září 1952, že otázka odsouzeného na smrt nestojí na právech na život jednotlivce. Je úkolem státní autority zbavit odsouzeného člověka života, po tom, co se sám vydělil z tohoto práva na život svým vlastním činem (srov. Pius XII., Promluva na Prvním mezinárodním histopatologickém kongresu, 14. 9. 1952, XIV, 328, AAS 1952, 779; a dále Pius XII., promluva k italské asociaci katolických právníků, 5. 2. 1955, AAS 47 (1955) 81, Catholic Mind 53 (June 1955), 381). Krátce řečeno, jednotlivec přichází o svá práva na život, jestliže se dopouští takového činu, který porušuje práva na život jiné nevinné osoby. V těchto tvrzeních Pius XII. pouze potvrzuje možnost uplatnit právo státu na trest smrti, a nikoliv aby obhajoval instituci trestu smrti jako takovou.

Učení svatého Tomáše a dalších teologů ukazuje jednotné vidění problematiky trestu smrti, který vykonává zákonně zvolená moc nad provinilcem dopouštějícím se nejhorších zločinů vraždy a ohrožení samotné existence společnosti při ohrožení obecného blaha. Sv. Tomáš a další teologové rovněž ukazují, že trest smrti v sobě zahrnuje polepšení provinilce, nastolení spravedlnosti a má odstrašující účinek.

1/ Zločinci je dána možnost se smířit s Bohem, dát své věci do pořádku, činit pokání. Křesťanský pohled na trest je vždy veden tímto smířením. Součástí trestu by mělo být napravení zločince a jeho příprava na věčný život. Problém zavedení trestu smrti v sekulární, nenáboženské společnosti je ten, že společnost pouze vykonává trest nad zločincem bez sebemenší ochoty smířit zločince s Bohem a připravit ho na cestu do věčnosti. Proto je rozdíl mezi trestem smrti v sekularizované společnosti, která nevěří v existenci Boha, jeho zákona a v existenci posmrtného života, a ve společnosti křesťanské, kde světská moc, spojená s církví, připravuje zločince na cestu do věčnosti a na setkání s Bohem, připravuje ho na osobní soud, který ihned po smrti přichází. Trestající křesťanská světská autorita připravuje zločince na poslední cestu a má na paměti spásu hříšníka, protože ani Bůh si nepřeje věčné smrti hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ životem věčným.

2/ Trest smrti nastoluje spravedlnost. Narovnává křivdy a nespravedlnosti, které byly spáchány zabitím nevinného. Nevinný naopak neměl možnost se na smrt dostatečně připravit, a proto zločinec odnímá své oběti právo dostatečně připravit duši na cestu do věčnosti. Opět opakujeme křesťanské pochopení skutků zločince nad nevinnou obětí.

3/ Odnětí života zločinci má odstrašující účinek. Každý tvor chce zachovat svůj život a bojí se smrti. Smrti, která ničí jeho pozemské bytí. Proto, jak tvrdí sv. Tomáš, trest odnětí života působí v jiných lidech touhu neprohřešovat se proti zákonu.


Shrnutí

Morální teologie tedy jasně říká, že veřejná autorita má přímou moc usmrtit zločince, kteří jsou společnosti zvlášť nebezpeční. Avšak podmiňuje použití trestu smrti několika podmínkami, které je nutné dodržet, aby nedošlo ke zneužití:

1/ Vykonavatelem trestu smrti je pouze veřejná moc, a nikoliv soukromá osoba.

2/ Vykonání trestu smrti je nutné pro bonum commune (obecné dobro společnosti).

3/ Zločin je tak veliký, že podle platných zákonů podléhá trestu smrti.

4/ Skutečnost zločinu je soudně dokázána.

5/ Odsouzenému má být dána možnost před popravou dát své věci do pořádku a přijmout katolické svátosti.

Vysvětleme si trochu každý z výše řečených bodů:

1/ a 2/ Vykonavatelem trestu je veřejná autorita, autorita státu, který má od Boha pravomoc soudní a trestní, a je tedy zákonnou institucí, která má právo k zachování obecného společného dobra společnosti a bránit životy svých občanů. Stát je zodpovědný za životy svých občanů.

3/ Zločin je tak veliký, že zasluhuje trest nejvyšší. Mezi takové zločiny patří jistě zločin vraždy, usmrcení nevinného. Vražda byla vždy trestána trestem smrti. Rovněž vražda spojená s duševní deviací kriminálníka (sadismus, brutální provedení vraždy apod.)

4/ Pouze soudní dokázání činu a usvědčení pachatele zavdává možnost použít trest nejvyšší, trest smrti. Žádná jiná svévolná autorita (jednotlivci nebo i skupiny občanů) nemá právo vykonávat trest smrti, nemá právo být sama soudcem. Tato moc je výhradně spojena se soudní mocí státu, který má moc trestat pachatele trestných činů.

5/ Důležitou funkci hraje smíření pachatele s Bohem a jeho příprava na smrt. Stát a soudní moc nesmí nikdy projevit sebemenší náznak nějaké odplaty nebo pomsty vůči pachateli. Pomsta a odplata nejsou projevem spravedlnosti, ale hněvu. Stát má ve svém soudním výroku být vykonavatelem spravedlnosti. Nikoliv pomstychtivým soudcem, který se snaží každého pachatele potrestat trestem smrti.

Katechismus katolické církve, paragraf 2266, formuluje jasně církevní stanovisko k trestu smrti:

Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti [...]

Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít trest smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností přispívat k nápravě viníka.

Tradiční nauka církve o trestu smrti hovoří o legitimitě trestu smrti na základě dvou skutečností:

1/ Společnost má právo ochraňovat sebe samu.

2/ Tato obrana předpokládá použití všech dostupných prostředků k zajištění této obrany.

Ve druhém bodě se jedná také o ochranu lidského života jako daru od Boha a zachování integrity tohoto života před násilným přerušením. Od sv. Augustina k sv. Tomáši Akvinskému a rovněž k Aloysiu Taparelli d´Azeglio (1793-1862; rektor Gregoriánské univerzity v Římě, filosof a sociolog) se setkáváme s jasně formulovanou naukou o trestu smrti:

Společnost má právo se bránit běsnění jednotlivců či skupin jednotlivců, kteří chtějí narušit násilně obecné blaho a pořádek státu. Výše jsme citovali biblické znění věty listu Římanům (13, 4), která byla pro křesťanské panovníky potvrzením jejich odpovědnosti za obecné blaho společnosti, jíž z Boží milosti vládli:

„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo. Je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí...“

Pius XII. rovněž potvrdil ve své přednášce ke katolickým právníkům 5. 2. 1955, že slova sv. Pavla mají univerzální a stále platnou hodnotu, protože hovoří o bytostné podstatě trestní autority státu a její legitimitě použít trest účelně.

Trest smrti je projevem trestní a soudní moci státu, který trestá nejzávažnější trestní činy a zároveň je projevem spravedlnosti. Dnes se bohužel praktikuje falešné pojetí lásky a milosrdenství k nejhorším zločincům, jejichž morální profil je takový, že po opuštění cely odcházejí, aby se znovu dopouštěli hrozných činů a mnohdy ještě strašnějších, než spáchali předtím.

Sv. Tomáš rovněž říká, že „mors illata etiam pro criminibus aufert totam poenam pro criminibus debitam in alia vita, vel partem poenae secundum quantitatem culpae, patientiae et contritionis, non autem mors naturalis“. Násilná smrt, třeba pro zločiny, odnímá celý trest za zločiny, který by bylo nutné snášeti v dalším životě, nebo částečný trest, protože to závisí na velikosti viny, trpělivosti zkroušenosti, to však přirozená smrt nepůsobí (Summa Theologica, Index, pod klíčovým slovem Mors).

Stát totiž, pokud propouští ze žalářů nebezpečné vrahy a kriminální živly na svobodu, ohrožuje sám obecné dobro společnosti a životy tisíců občanů. Namítne se však, že důstojnost lidské osoby má větší hodnotu než nastolení spravedlnosti. K tomu lze říci následující:

Jestliže se tvrdí, že důstojnost pachatele jako člověka nezasluhuje spravedlivého trestu, třeba i trestu nejvyššího, potom se tvrdí, že osoba je tak nedotknutelná, že není možné ji zákonně, zákonnou autoritou, potrestat, a to je omyl. Autorita spravedlnosti a nastolení trestu je plně v kompetenci státní moci, která k tomu má božské právo.

„Bůh dal státní moci všecku pravomoc, která je nezbytná k patřičnému zachování a řízení státu [...] Státní moc má nevyhnutelně potřebí práva hrozit trestem smrti a jej také skutečně uvaliti, má-li zachovat bezpečnost a pořádek, aspoň tehdy, když se jedná o zločin vraždy. Neboť zločin vraždy liší se ode všech ostatních zločinů tím, že vrahu jest prostě nemožné nahradit zavražděnému a zadostiučinit, protože úplně zničil život pozemský a zavražděnému odňal všecky pozemské statky, naděje a vyhlídky. Kromě toho vrah odnímá své oběti možnost se připravit na smrt, aby si mohl zabezpečit věčnou blaženost a obstát před soudným stolcem Božím. Proto vyžaduje veřejná bezpečnost nevyhnutelně, aby státní moc, jak jenom je možné, nejvíce a nejúčinněji vraždě zabránit. Tak bránit může státní moc vraždě, uvažujeme-li lidi, jakými s větší části jsou a budou, jenom trestem smrti, který jediný dovede divokým vášním rozbouřeným odporovati a od vraždy mocně odstrašit, který jediný společnost může samu zabezpečit pro budoucnost před vrahem.

Doživotní káznice, deportace, vyhnanství neodstrašují dostatečně, poněvadž nechávají člověku nejen život, ale také naději vysvobození. Proto neposkytují společnosti dostatečné záruky pro budoucnost. Kdo jedenkrát vycedil úmyslně nevinnou krev, vyvázne-li z rukou spravedlnosti, zpravidla neopustí dráhu kriminálního živlu.

Namítá se, že trest smrti odporuje účelu trestu, napravení zločince. Avšak hlavním a předním účelem trestu jest zachování obecného blaha, ne polepšení zločince.

Namítá se, že člověk jest sám sobě účelem, proto nemá se ho zle užívati trestem smrti jako pouhého prostředku k vyššímu účelu. Užívání odporuje prý vážnosti, která lidské osobnosti přísluší. Avšak potrestáním neužívá se člověka jako pouhého prostředku, jím spíše najevo vychází, že blaho společnosti stojí nad blahem jednotlivce a že proto jednotlivec má být od společnosti odloučen, jako škodlivý od těla, je-li toho nutně zapotřebí k zachování společnosti. [...] Dále je pravda, že lidská důstojnost a nezrušitelnost má býti ušetřena, ale tak dlouho, pokud jí šetří jednotlivec sám v sobě. Zapomene-li člověk na svou vlastní důstojnost mravní oddávaje se slepým vášním a zvířecím náruživostem, ruší-li násilně pořádek a hrozí-li veřejné bezpečnosti, má právo společnost zločince moci podrobiti pořádku právnímu a v jistém případu jej ze sebe vyloučiti trestem smrti. Člověk je podle přirozenosti bytostí společenskou, a proto vázán nutnými zákony společenskými a svými statky pozemskými podřízen blahu obecnému. Proto nesrovná-li se pozemské blaho jednotlivce s blahem obecným, musí blaho ono ustoupiti tomuto.

V současně době se bohužel velmi nesprávně chápou dvě základní skutečnosti, které se vztahují k trestnému činu a následně k trestu smrti:

1/ Práva oběti: Oběť má svá práva, resp. právo na život, a toto právo, když je porušeno, je třeba narovnat ve smyslu spravedlnosti.

2/ Dnes se upřednostňuje právo na život kriminálního živlu více než právo na život oběti.
!27!

reagovat