umadevi | 2. 07. 2009, 00:38:36 | více příspěvků | napsat uživateli

Pod povrchem...mno a je to film...a taky jeden co mi řikal týpek co jezdí náklaďákem o Devíti křížích na dálnici D1!233!

baruse.marley | 30. 06. 2009, 01:12:26 | více příspěvků | napsat uživateli

nemam!900!

uživatel eliminován | 30. 06. 2009, 01:10:49

> Mirinka93
:D:D To je mluvenéé :D

uživatel eliminován | 30. 06. 2009, 01:05:23

Bylo mi zle, k smrti zle mi bylo z těch dlouhých muk, a když mne konečně odvázali a dovolili
usednout, cítil jsem, že omdlévám. Poslední zřetelná slova, která jsem ještě zaslechl, byl rozsudek -
strašný rozsudek smrti.
A pak mi hlasy inkvizitorů splynuly v jediný snový, mátožný šum. Vyvolal ve mně představu otáčení,
snad že se mi ve fantazii sléval s klapotem mlýnského kola. To trvalo jen chvilku, neboť záhy jsem už
neslyšel nic. Ještě okamžik jsem však viděl - ovšem s jakou děsivou zveličeností! Spatřil jsem rty černě
oděných soudců. Připadaly mi bílé - bělejší než list papíru, na kterém toto píši - a až pitvorně tenké,
tenké úporným výrazem pevné, neoblomitelné rozhodnosti a krutého opovržení k mukám člověka.
Ještě jsem viděl, jak tato ústa pronášejí rozsudek, který byl pro mne osudem, jak se kroutí tou
smrtonosnou formulí. Viděl jsem, jak pronášejí slabiky mého jména, a zděsil jsem se, neboť se nic
neozývalo.
V těch několika vteřinách závratné hrůzy jsem ještě viděl, jak se jemně, sotva znatelně zachvívají šeré
drapérie, jež zahalují stěny místnosti; a potom padl můj zrak na sedm vysokých svící na stole. Zprvu
se mi zdálo, že mi přinášejí milost, že je to sedm útlých andělů, kteří mne zachrání; pak ale mé nitro
zaplavila ničivá ošklivost, každá žilka se ve mně zachvěla, jako bych se dotkl galvanického drátu -
podoby andělů se proměnily v beztvaré přízraky s hlavami z plamene - a já jsem poznal, že od nich mi
pomoc nepřijde. A tu se mi do mysli jako lahodná melodie vkradla představa o blaženém spánku,
který mne čeká v hrobě. Přicházela tichounce, něžně a dlouho jsem jí nemohl porozumět; jakmile
jsem se však do ní plně ponořil, postavy soudců mi zmizely jako zázrakem z očí, vysoké svíce se
propadly do prázdna, jejich plameny pohasly, zavládla černočerná tma, všechny vjemy a pocity jako
by pohltil šílený, střemhlavý pád, v němž duše klesá do podsvětí. A vesmír nebyl nic než ticho a
nehybnost a noc.
Omdlel jsem; a přece vím, že jsem neztratil vědomí úplně. Co mi z vědomí zbývalo, to si netroufám
blíže označit, ba ani vylíčit; ale neztratil jsem je úplně. Ani v nejhlubším spánku, ani v deliriu, ani v
mdlobách, ani v smrti, ano, nikdy, ani v samém hrobě neztrácíme vědomí úplně! Jinak by přece
člověk marně doufal v nesmrtelnost. Když se probouzíme i z nejtvrdšího spánku, trháme chatrné
předivo nějakého snu. A přece si již za vteřinu nevzpomeneme (tak křehké je to předivo), co se nám
zdálo. Ze mdlob se vracíme do života ve dvou stadiích; nejprve prožíváme niterné, duševní stavy, pak
pocítíme existenci fyzickou. Kdybychom si dovedli vybavit při vstupu do toho druhého stadia dojmy
stavů prvních, patrně by nám tyto dojmy vypověděly mnohé děje z té hlubiny tam na druhé straně. A
ta hlubina - co je ta hlubina? Kdybychom aspoň její stíny mohli jednou rozeznat od stínů záhrobí! I
když však dojmy z toho, co jsem nazval prvým stadiem, nelze vůlí vybavit, nevynoří se přece jen po
delším čase nezvány, samy? A neptáme se pak s údivem, odkud se vzaly? Člověk, který nikdy neupadl
do mdlob, nevídá nikdy neznámé paláce a strašně povědomé tváře v žhoucích uhlech; ten člověk
nehledívá na teskná zjevení plující vzduchem - neviditelná ostatním; ten člověk nedumá nad vůní
nevídaného květu; ten člověk se nepozastavuje s úžasem nad melodií, která jej nikdy předtím
neupoutala.
Znovu a znovu snažil jsem se vzpomenout, usilovně, s rozmyslem snažil jsem si připomenout aspoň
nějakou známku toho stavu zdánlivého nebytí, do něhož má duše upadla - a již se mi chvilkami zdálo,
že se mi to daří. Opravdu, měl jsem kratičké záblesky rozpomenutí, které se nepochybně vztahovaly -
jak mi jasný rozum z pozdějšího údobí říká - k onomu stavu zdánlivého bezvědomí. Ty cáry paměti mi
mlhavě vybavují vysoké postavy, které mne zdvihly a mlčky snášely kamsi dolů - níž a níž - až mne
přepadla šeredná závrať z pouhé představy nekonečnosti toho sestupu. Vybavují mi také neurčitou
úzkost kolem srdce, vyvolanou právě jeho nepřirozeným ztišením. Pak jsem pocítil náhlé znehybnění
všeho kolem, jako by ti, kteří mne nesli (ó strašný průvod), sestoupili až kamsi za meze bezmezného
prostoru a po úmorné práci odpočívali. A ještě se rozpomínám na cosi plochého a vlhkého; ale pak už
zbývá jen šílenství - šílenství paměti, která se přehrabuje ve věcech zakázaných.
Znenadání se mi do vědomí vrátil pohyb a zvuk - zběsilý překotný pohyb srdce a jeho tlukot v mých
uších. Pak přeryv slepé prázdnoty. Pak opět zvuk a pohyb i hmatový vjem - šimravý pocit po celém
tě

xica_mala | 30. 06. 2009, 01:00:36 | více příspěvků | napsat uživateli

> polenko112233
a jinak si v poradku?

uživatel eliminován | 30. 06. 2009, 00:59:24

> Mirinka93
!1285! Hodně se nudíš, vidím no :D

> Verdikt
Dík no :D


> polenko112233
to není strašidelné už, ale pěkně nechutné :D

Radši se jdu projit do toho lesa, fakt .. !898!!1285!

TomAlien | 30. 06. 2009, 00:56:38 | více příspěvků | napsat uživateli

kopuluji, kopuluji a v tom zjistím že s chlapem !663!!857!!857! ....

uživatel eliminován | 30. 06. 2009, 00:56:09

!996!

mikimiska111 | 30. 06. 2009, 00:55:46 | více příspěvků | napsat uživateli

!1081!!1081!!1081!!1081!!1081!!1081!

uživatel eliminován | 30. 06. 2009, 00:55:36

!567!!984!

Mirinka93 | 30. 06. 2009, 00:54:41 | více příspěvků | napsat uživateli

krtek a hrouda :D