uživatel eliminován | 4. 04. 2008, 12:06:31 |

Pravý soucit
Dnes si řeknem něco o pravém soucitu a lásce, o skutečném dobru. Mnoho lidí si myslí, že koná dobro, když se snaží někomu pomoci, nebo když rozdávají almužny či pořádají různé dobročinné akce a sbírky. Rád bych je vyvedl dnes z omylu a řekl jim, že v 99% takových případů tito lidé nedělají pro druhé vůbec nic, ale dělají to jen pro sebe. Pro svůj prospěch, pro svůj "duchovní" zisk a potěšení. Možná věří že někdy pak budou v nebesích odměněni. Proto se jedná spíš o sobectví než o konání dobra. Pamatujte si že nemůžete konat nikdy skutečné dobro, pokud zde existuje nějaký záměr nebo konatel. Pokud vychází vaše jednání z vypočítavosti, z myšlenek, z nějakého "já", jedná se o velice chytře maskované sobectví. Sobectví jak využít druhé pro své soukromé cíle.

Rád bych se zeptal, co to vyřeší? Co to vyřeší v životě těch jež jste takto vzácně obdarovali? Dáte-li dnes žebrákovi almužnu, bude zítra stát u vašich dveří znovu, dáte-li mu ji znova, pozítři už tam budou stát třeba dva atd. Co vyřeší práce Červeného kříže a humanitární pomoci v rozvojových zemích? Takoví lidé potom zpohodlní. Proč by se snažili řešit svou vlastní situaci, když zítra přiletí letadlo a všechno nám doveze. Kam to spěje? Jaké to je dobro? Komu slouží podobné organizace jako Červený kříž? No přeci vykořisťování. Kdyby nebylo podobných humanitárních společností tak by se v dané zemi již dávno lidé vzbouřili a zjednali si pořádek. Tak však nemají potřebu. A proto tvrdím že podobné organizace jsou příživnické a skryté společenství upírů. Upírů jež si vynutili svou potřebnost. Z čeho žijí a kdo je financuje? Kdo to všechno sponzoruje? Přece musí mít i nějaké zisky, jinak by se rozpadly. Zajímaly by mě účetní knihy :-) i sponzoři této "bohulibé" činnosti. Možná by se mezi sponzory našli i takoví kteří z podobné situace v zemi mohou mnohé vytěžit. Třeba levnou pracovní sílu, levné pozemky... je to dobrá investice ta humanitární pomoc že páni byznysmeni? Jen udržet v zemi bídu...

Tím se tedy nebudeme dále rozptylovat, známe nyní už skryté příčiny toho jak konat takové dobro. Už Buddha řekl, že pokud existuje nějaký konatel, nelze vykonat žádné dobro. Proč? Protože konatel sleduje nějaký záměr, konatel jedná vždy vypočítavě. Pokud je zde nějaká myšlenka pomoci, pak je v tom už předchozí kalkulace. Buddha dále praví, že tím když pomůžete nejprve sobě budou vaše zásluhy nesmírné. Mnohem větší než kdyby jste nakrmili tisíc hladových sirotků jak to dělala Matka Tereza. Ikdyž získala Nobelovu cenu, nevykonal ze skutečného dobra nic. Sirotkové ze světa nezmizeli. Ba co víc možná jich právě díky ní přibylo. Takže Buddha vlastně říká, a já s ním naprosto souhlasím, že nejprve máme dojít k nirváně sami. I kdyby to znamenalo opuštění starých rodičů, i kdyby to znamenalo opuštění vlastní rodiny. Jedině tak, že sami dojdete nirvány, jedině tak můžete umožnit aby skrze vás došli i ostatní nirvány. Pokud něco konáte dřív, ať to vypadá sebevíc šlechetněji, jedná se jen o zlo. Vaše zásluhy budou tisíckrát menší než zásluhy člověka, který neudělal pro druhé vůbec nic, ale za to dosáhl nirvány. Nevím jak vam to říct, ale naznačím, když jedna jedinná bytost dojde nirvány, pak všechny ostatní bytosti dělí od ní jen jeden malý kruček. Pokud však vy sami nedojdete... pak ani žádná bytost nemůže dojít. Nemůžete nikomu pomoci. Proto mohl Ježíš říct: Pokání čiňte neboť se přiblížilo Království nebeské. Je těžké vám to vysvětlit, možná třeba v přirovnání svíčky... jakmile jedna vzplane pak mají naději všechny na světě... pokud však ani jedna nehoří... bude tu stále tma ať se dělá co se dělá.

Měli byste tedy nasměrovat všechno úsilí nejprve ke svému vývoji. I kdyby to znamenalo ztratit všechno, opustit všechno i kdyby vám všichni nadávalí do čehokoliv... takový Buddha nastoupil cestu právě v den kdy se mu narodilo dítě. Jeho soucit byl v ten den opravdový. Rodiče mu bránili, říkali mu že má teď už otcovské povinnosti... že se nyní musí starat a mít zodpovědnost. Buddha však prohlásil, že ikdyž je jeho láska veliká, nikomu by tím nepomohl, protože nakonec by i jeho dítě trpělo, i jeho manželka by trpěla všechny bytosti by trpěly. Proto vám říkám buďte v tom co děláte opravdoví.

Lidi dělají všechno polovičatě. Táhnou mnoho kár, mají osedlaných mnoho koňů. Někdo koně materialismu, duchovna a třeba rodiny, koníčků, sběratelství. Musí všechno obhospodařovat, má v sobě minimálně dvě další osoby. Jedna osoba má takové povinnosti, jedna takové, jedna chce dosáhnout toho a druhá zase vyniknout v tom. Jedna chce být milá, a druhá chce být mocná a stát se prezidentem firmy. Takoví lidé nikdy nedosáhnou ničeho. Nikdy v ničem nerozkvetou, protože všechno dělají jenom jako. Nedělají to opravdově. Víte studoval jsem životopisy mnohých mistrů. Zajímaly mě společné znaky. Všichni mistři v jakémkoliv oboru se věnovali svému oboru na 100%. Byli naprosto sjednocení. V tomto sjednocení se nachází blaženost. Už tu není utrpení, už tu není vnitřní schizofrenie. Už tu nejsou výčitky, už tu není žádná další osoba ani rozpolcenost. Konečně je tu přijetí zodpovědnosti za svůj život. Konečně je tu ta správná a jediná volba. Konečně se rozhodli a jdou rázně vpřed. Ostatní lidé stále jen zmateně pobíhají a hledají všechny možné zkratky aby to někdo rozhodl za ně, nebo aby se svezli.

Když to přirovnám, představte si vesnice kolem vysoké hory. Každý občan vesnice má své zaměstnání, své povinnosti, své zajmy. Chvíli dělá to a pak zase to. Nikdo nemá čas vylézti na tu horu aby získal správný rozhled. Když se mnozí vydají na cestu, dojdou 100 metrů za vesnici a už na ně volají... hej máš balík na poště, umřel ti otec nebo vyhrál jsi sportku! A tak se vracejí, mnozí dojdou třeba i výš a jsou tak uchvácení, že nepokračují dál a vracejí se zpět aby se podělili s ostatními o ten rozhled aby prodali pohlednice, aby z toho něco káplo, třeba nějaké mistrování. Je sice pravdou že tito lidé poznali o něco víc než ostatní, ale tím že přinesete pohlednice mezi lidi, jejich motivace zdolat horu nijak nestoupne. Jednak nemají čas kvůli svým povinnostem a jednak naco, když už je tu "fotografie" toho jak to na hoře vypadá. Ten člověk říká, že dosáhl vrcholu a nyní nám to popsal. No a tak jsme spokojeni, nyní mu postavíme památník že to pro nás udělal, a jeho egu to udělá dobře. Nyní víme už co je tam nahoře a nepotřebujeme tam dojít. Stačí opakovat slova mistrů a svatých textů. A tak hora zůstává po 500 let nepokořena. Celý svět žije ve lži a pokládá to za pravdu. Až jednou za pětset let se najde člověk, který nemá co na práci. Nemá žádné cíle, tedy ani vylézt na tu horu. Prostě jen tak bloumá životem cestou necestou, nic ho nenaplňuje, žádné vnější stimulanty štěstí ho nezajímají. Ví, že všechno lidské štěstí je závislé na vnějších věcech a tato závislost způsobuje utrpení, lpění a strach. Lidé pak bojují každý o to své štěstí mezi sebou, a protože je jich mnoho, je i těch trpících velmi mnoho. Vítěz je vždy jeden ale závodníků mohou být milióny.

Takže náš človíček toto všechno už prohlédl, ví, že kdyby se stal vítězem, znamenalo by to jen milión zklamaných a trpících závodníků. Proto nehodlá závodit v ničem. Říkám to, protože takto jsem k tomu dospěl. Zavrhnul jsem vše. Opustil jsem vše. Odešel jsem do bezdomoví. Neodcházel jsem ale s nějakým cílem. Nedělal jsem to proto abych se stal mistrem. Prostě jsem zvolil tu třetí cestu. Ani materialismus ani duchovnost. To byla má posvátná věta. Věděl jsem, že o duchovní rady nemá nikdo zájem, a o materialistickou slávu jsem nestál. Všechno to je jen prach. Zajímal jsem se o pravdu, jen o sebe a své poznání. Říkal jsem si...stanu se menším, ještě menším až budu tím nejmenším na celém světě. Stanu se nikým. Obyčejnou Nulou, nulou, kterou naprosto neužitečná a kterou nikdo nepotřebuje. Tento postoj jsem zaujal. Proto jsem odešel pryč od všech závodních drah. Což mi přineslo sjednocení. Když není žádný cíl, nevytváří se žádné napětí. Není žádná propast mezi tím co je, jak to je, a tím jak by to mělo kdy být. Zmizela má budoucnost... všechna energie která třímala v jejich myšlenkách se přesunula do pozornosti. To samé se stalo i s minulostí... byl jsem nikdo. Byl jsem sám, naprosto sám v rukou Božích. Žádné vzpomínky, žádné plány, jen tento život, jen tento okamžik. Postavil jsem se na konec fronty do Království Božího, na konec všech front. Stal jsem se tím nejposlednějším člověkem. Vrátil jsem se v klidu na start, do bodu kde se rodí všechny tyto cesty. Na kříž, na křižovatku všech cest. Tam jsem se usadil a čekal na zdůvodnění toho všeho. Hledal jsem odpověď, základní odpověď na to kdo jsem a o co tady vůbec jde.

Jak můžu závodit, hnát se za proslulostí v čemkoliv když ani nevím kdo jsem, odkud jsem přišel a co tu mám dělat. Nechat se naverbovat do závodění... to je jen lacinný útěk od této otázky, lacinný trik jak získat falešnou identitu, jako třeba starosta, inženýr, poslanec. To jsou jen falešné medaile, neříkají mi kdo jsem. Nechci proto závodit. Vzdal jsem se všech vítězství na světě jen kvůli tomuto poznání. Kvůli poznání sebe sama jsem opustil všechno, protože to nemělo žádný smysl když nevím kdo jsem, jak se mohu radovat z nějakých uznání, jež sebou přinášejí jen zklamání druhých? Koho to ti lidi oceňují? Mou občanku? Mé jméno? Mou podobu? Mou medajli? Můj úspěch, mé vítěztví? Ale to nejsem já! Všechno jejich počínání je tak falešné, tak umělé. Tehdy jsem si řekl, že nemohu lidem pomoci dřív dokud nedojdu tomuto poznání. Jedině tak, že sám dojdu poznání, mohu se stát bránou, mohu se stát cestou zkrze níž mohou dojít i ostatní, mohu se stát kalichem, mohu se stát chlebem života věčného, ze které lze jíst a nikdy neubude. V tomto byl můj soucit s ostatními. Ikdyž to některým lidem jeví jako sobectví, Ježíš mluví rovněž o opuštění rodin... nemůžete přinést nikam světlo, pokud jste nebyli na té hoře. Nemůžete druhé zapálit, pokud sami nehoříte. Ta hora se jmenuje chtění. Kdo zdolá tuto horu dosáhne nirvány. Všechno utrpení pramení ze žádostivosti. Pokud odejdete sedět do jeskyně jen proto abyste něco získali... marníte čas! Pokud chodíte meditovat, pokud děláte cokoliv a jste si toho vědomi, máte nějaký důvod... marníte čas! Vaše levice nemá vědět co činí pravice.... to je pravé dobrodiní. Všechno ostatní vychází ze žádostivosti.... a plodí to jen utrpení. Proto Kristus nic nedělal, nic neučil... on byl jen posel. Buddha rovněž nic neučil, nic neřekl... Mé poselství k vám je: neúunavně usilujte o to aby zmizel usilovatel, klidně jděte tzv. "přes mrtvoly" kdo vivine to správné maximální úsilí ten může spasit celý svět... vidíte to? Spasit... nikoliv napravovat, nikoliv pomáhat.

Buddha nikdy nepomáhal lidem, ani Ježíš ne, nikdy nepomáhli lidem podojit krávu, nepomáhali jim na poli, při rybolovu... protože věděli, že toto tzv. "dobro" není skutečné dobro. Oni tu nepřišli nikomu pomáhat, oni tu nebyli, v tom je princip spasení světa. Když tu nejste, není žádný soud, žádný soudce, pak je všechno tak jak je, není nutno dělat vůbec nic. Není to úžasné spasení... není třeba... není třeba se do ničeho montovat, do ničeho zasahovat, ničemu pomáhat... tomu říkám pokora a víra v dílo Boží. Nechť se děje vůle tvá... zcela přirozeně, kdekoliv a kdykoliv. Jedinou překážkou k navrácení se k tomuto zdroji je právě chtění, která má příčinu v egu. Protože když ego nic nemá... zmizí. Ego je nenasyta, do všeho se montuje, je to příživník neboť těží jen z cizí pozornosti. Neustále vás honí aby si ho někdo všimnul... to mu dělá dobře... to mu dává existenci. Staňte se menším a ještě menším, staňte se nikým, staňte se úplně posledním... toto není výzva, toto není závod, toto není cíl, toto není směr, vraťte se domů, vzdejte to.... a vaše zásluhy budou nedozírné. Princip soucitu je v tom, že to můžete dokázat jen když přestanete myslet na sebe a uvolníte místo jiným... Tomu říkám láska a soucit. Vzdání se sebe sama ve prospěch druhých. Podívejte se tedy pravdě do očí, podívejte se na sebe, podívejte se na hlavní impulzy své "dobročinné" činnosti... a pokud tam najdete nějaké proč to děláte... pak vám říkám že konáte zlo. Neboť proč vychází ze záměru a cíle a kde je cíl tam je i cesta a kde je cesta tam je i skryté ego. A mít na zřeteli cíl znamená jen utrpení. Nirvána znamená vzdát se všech cílů... to je první krok ke zničení ega... ale ego si může hrát i na sebezničení, jak je běžné dnes v duchovních kruzích. Každý ničí ego... ale tím mu jen slouží... neustále na něj myslí a věnuje mu pozornost a ono chrochtá blahem. Takto se od něj nikdy neosvobodíte! Buddhovi to trvalo 6 let než mu to došlo. 6 let sloužil egu, tvrdě asketoval... Pak to vzdal... všichni ti velcí to vzdali... proto říkám, ten kdo se vzdá, zvítězil už dnes... nezažije už nikdy porážky. Nikdy však nedosáhnete toho správného vzdání se, pokud něco děláte falešně!!! Proto je třeba dělat vše naplno, vyvinout všechno své úsilí jen jedním směrem, snažit se makat na 100%, protože jedině tak můžete odhalit marnivost vlastního ega.

Představte si to jako trať, orientační trať. Vyběhnete, je vás mnoho... avšak pořadatel stojí na startu i v cíli zároveň protože je to kruhová trať, což nikdo ze závodníků neví. Takže Cíl má z druhé strany nápis Start... je to věčný start. Když se tam vysílení dobelháte, pořadatel vám řekne, že jste pobloudili... že jste doběhli zpátky na start a že cíl je opačným směrem. Ale protože to vše je na obou koncích stejné i ten človíček i ty mety, vše je stejné... nikdy nedojdete do cíle. Mnoho životů... bloudíte zakleti v tomto pekelném labyrintu. Proč? Protože chcete uspět.... to že chcete uspět... to je základní kámen máry, základní kámen pokušitele, základní princip karmy. Vzedejte se všech úspěchů, protože není žádného kdo by nemohl neuspět. Byli jste jen obelhání, že nejste dokonalí... byli jste obelstěni, že nemáte štěstí, že vám něco stále chybí. A toto, jednoduché zaklínadélko... tato iluzička, je hlavním hnacím motorem veškerého utrpení na této zemi. Všichni z ní těží... vaši vykořisťovatelé, všichni politici, všechno to svinstvo a příkoří na vás páchané má jedno společné... máte cíl a chcete uspět. Je jedno jestli to je EU, nebo NATO, nebo vlastní byt, auto... to je jedno... dokud je cíl, existuje celé toto iluzorní pekelné monstrum. EU je jen trik... všechny cíle jsou jen trik, trik jak vás přinutit k závodu, jak omluvit své politické kroky, jak propašovat nové zákony sužující lidi pod touto novou záminkou. Všechna politika tak pracuje, musí vám dát cíl, slib a cíl v nedohlednu. Máte-li cíl... máte i závodní trať... a táhnete za sebou velkou káru, na níž sedí ansábl těch pořadatelů opíjejících se vínem ve slavnostech, rozhazující zlatem z vaší práce... zatím co vy se dřete, protože to oni vám dali cíl. Jste jako oslíčci s bodláčkem před nosem... IÁ IÁ = i JÁ i JÁ.... Bůh má skvělý smysl pro humor. Pamatujte si to, dokud si nesundáte svůj bodláček, nikdy nepřestanete táhnout těžké jho svého života. Nežádejte a nevymáhejte tedy aby vám někdo ještě pomáhal v tažení vaší káry. Nenuťte své děti aby následovali tento váš slepý úděl. Táhnete a táhnete, a už vám docházejí síly... a vy se odvažujete se odvolávat na právo humanitní, že by si lidé měli pomáhat, že by z vaších dětí měli vyrůst oslící jako vy? Až vy nebudete moci táhnout rodinnou káru, nastoupí na vaše místo oni a vy se pak budete chvíli v důchodu vozit? Tomu říkáte dobrodiní a láska vůči svým dětem? Dělá vám to dobře? Když na vás pak děti budou makat? Protože jste to dělali vy, proč by oni museli platit za vaši hloupost! Oni přicházejí na svět jako svobodné bytosti!!! A vy je o tuto svobodu okradete! Nemáte ani špetku lásky, ani špetku soucitu ve svém sobeckém srdci.
!31!
!31!
!31!!31!!31!!31!
!31!
!31!
!31!
!31!

reagovat