uživatel eliminován | 17. 06. 2008, 15:37:34 |

Kdo by nebyl napnutej. Vzduch je nabitej atmosférou a máte pocit, jako by potichu praskal kolem uší. Svět se chystá na svoje velký představení a vítr se jakoby mimochodem přidal na scénu, aby byl efekt naprosto dokonalej. Možná vypadám, jako že mě to moc nezajímá, jak se tak snažím postavit skůtr na stojánek bosou nohou, nadávám u toho a překáží mi zdřevěnělý vlasy. Není to tak. Jsem tu dnes záměrně. „Jau do prdele!“ Skůtr je konečně stabilní, což se o mně kolem půl šestý ráno říct nedá. Nasaju vůni moře a chvíli poslouchám, pod příkrovem černých palmových siluet, ranní koncert oceánu. Je to konstantní zvuk, jakoby zpomalenej. Nebe se barví do fialova. Ještě mám čas. Aspoň k něčemu je ta nespavost dobrá.

Letiště Thiruvanathapuram mě vyklopilo do vlhkýho vedra. Jednou se to slovo naučim vyslovovat bez chyb. Celou noc jsem čekal v Bombaji na parkáči, vyhulil krabičku žlutočervených cigaret a absolvoval další z katastrofických letů svýho života. Když sebou rezavý Airbus plesknul o zem a za okýnkem k mému překvapení nevyšlehly plameny, musel jsem konstatovat, že přistát s takovou herkou může opravdu jedině matador z guerillový války. Kerala. Západní pobřeží Indie. Čarokrásnej svět na pobřeží oceánu. Vrátil jsem se. Sice vypadám jako David Hasselhof na odvykačce a po zásahu nepříčetného kadeřníka, ale jsem tady.

Naložím svojí zpocenou prdel do prvního taxíku a snažím si poskládat, kde je vpravo a kde vlevo. Auto má podobné jízdní vlastnosti, jako Moskvič. Sedadlo připomíná gauč a potahy s kytičkama byly použity, pro velký úspěch, i na stropě. Uvnitř vládne dusivé horko a řidič, ověšenej zlatejma řetězama právě začal zpívat. A já nekoupil Kitekat. Vozidlo není schopné vyvinout vyšší rychlost než třicetpět kilometrů v hodině a na silnici se houpe zleva doprava, jako na moři. Na pobřeží, kam mířím je to něco kolem šedesáti kiláků. Zhebnu. To je matematická jistota. Zavěsím si sluchátka do uší a vypadá to, že se mě pokusí uklidnit Kooks a jejich geniální Edies Gun.

Nic nepotřebuju. Chodím bos v jednom špinavým triku, kraťasech, klobouku Hurley a s foťákem kolem krku. Pantofle jsem nechal v rákosovým apartmá. Jsou k ničemu a chodidla se za chvíli ohoblujou tak, že neucítíte ani bodnutí od škorpióna. Zda-li je to výhoda, posuďte už sami. Stojím po kotníky v průzračné říčce, která líně kroutí k moři. Těžko popsat okolní atmosféru. Všechno ještě spí. Z rákosových chatrčí, sem tam, ospale vyklopýtá rybář, postává pod kmeny palem a zadumaně hledí na moře. Tyhle rána jim závidím. Stačí si vzpomenout, když se vykutálim před barák doma, vrazí do mě nasraná pošťačka a pak zjistim, že mám na autě botu. Posmrknu si a podrbu si záda. Znáte tu ranní zcepenělost, která vám znemožňuje být pánem vlastního těla. Kolem nohy mi plave had. Vystartuju z vody, jako kdybych dostal dvěstědvacet i přesto, že had je dlouhej maximálně jako půl tkaničky u bot. A pak že tady nejsou.

Bydlení v Kerale seženete snadno. Pokud netrváte na bazénu, myčce nádobí a HBO, pak není třeba vyhazovat prachy s cestovkama, ale dorazit na pobřeží a obejít nebo objet nejbližší hotely v dosahu. Trocha smlouvání a během hodinky jste na pár dní majitelem příjemného stavení pod příkrovem palem. Sedím v internetový kavárně, která je poskládaná jen z rákosových bloků, nohy zabořený v písku, pocucávám čerstvej džus a vyřizuju si emailovou konverzaci s Čínou. Spokojeně si zamručím. Taková práce se mi zamlouvá. Jako všude na světě, kde je něco k vidění, i tady je k mání pláž, která je jako vystřižená z prospektu o Španělský riviéře. Hlava na hlavě, zkalená voda, špekatý ženský se střihem plavek z osumdesátýho pod slunečníkama a vietnamští obchodníci s indickýma látkama. Opruz, kterej si nechte ujít. Mezi relaxačními centry bez duše je spousta liduprázdných pláží, který vám dokážou poskytnout jinej pohled na tenhle pohádkovej svět. Stačí jenom malinko popojet.

Had mě sice trochu rozhodil, nicméně se vydávám s trochou obezřetnosti kousek dál po říčce k jezírku, který se válí v okolí palmových hájů. Obloha se barví a slunce se připravuje na svůj velkolepý příchod. Rybáři si prohlíží toho pitomce, kterej poskakuje, jako při výcviku Kung-Fu travou a zasyčí pokaždé, když dupne na ostrej šutr. Z jezera na mě čumí rozespalá volavka a nechápe, o co mi jde. Přeskakuju řeku a na druhou stranu dopadám jako hromada šrotu. Volavka se otráveně odlepí od hladiny. „Sakra.“ Tahle fotka nevyjde. Co teď? Musím skočit zase zpátky. Hm, to je ale dálka.

Skůtr je ideálním prostředkem k pohybu po pobřeží. Dá se kdekoliv zahodit a moc nežere. Jak si ho tak šteluju, ten skůtr, před odjezdem, celou dobu mě otravuje zdejší nabízeč „těch nejlepších zážitků“. Nestojí za nic a ještě vás natáhne. Jsou jich tu celé houfy. Pro turisty ideál. Mustafa už vyčerpal všechny možnosti, jak ze mě dostat prachy, a tak si nervózně kroutí knír a usilovně přemýšlí, kudy na mě. „Ty jsi hodně hezkej kluk.“ Povídá nakonec. „Díky.“ Odpovím na půl huby a snažím se zkontrolovat olej i přesto, že se mě Ind pořád drží za rameno. Strašnej zvyk. „Čiky Čiky?“ – „Prosim?“ Ind se potutelně usmívá a hejbe rukama ve výmluvném gestu. „Čiky Čiky. Holky, hezký, mladý, nechceš?“ Sleduju ho s otevřenou hubou. Tady? V Indii? Čiky Čiky? Mladý? To snad přece ani není možný. Pamatuju si, že mi někdo do mejlu poslal záběry z indickýho bordelu. Byly to úžasný fotky, ale jít by do toho musel jenom totální šílenec. Takový místo se jen tak nevidí. A nafotit něco takovýho se hned tak nepoštěstí. „Ty víš, kde je tady Čiky Čiky?“ Mustafa zjistil, že se dostal zpátky do sedla a gestikuluje, jako smyslů zbavený. „Dobře, zajedem se tam mrknout.“ Kontroluju foťák, Mustafa naskakuje na skůtr a kyne rukou vpřed. Málem nás vyklopil, debil.

Zpáteční skok přes říčku se mi příliš nevydařil a tak se ráchám korytem řeky zpátky na pobřeží, had, nehad. Foťák je mokrej a ranní koupel mě trochu překvapila, takže nešetřím šťavnatými výrazy. Usadím se na osamělý pláži a čistím optiku. Vlny se převalují jedna přes druhou v nekonečným útoku na pobřeží. Tenhle pohled se nikdy neomrzí. Rybáři mezitím rozhodili sítě a teď je začali pomalu vytahovat na břeh. Stojí v řadě a táhnou za těžký mokrý lano. Zpívají si k tomu monotónní písně. První paprsek slunce vyšlehl mezi palmama. Orgasmus.

Uprostřed lesa na kamenité cestě stojí dvouposchoďová prohnilá chatrč. O schody je opřená dřevěná tabule, na které je ozdobným písmem napsáno Ayurveda. Tvůrce se zasekl někde mezi Barokem a Retrem a výsledek tvorby je téměř nečitelný. Celej svět je stejnej. Prostituce je maskovaná masážema. Mustafa seskočil z motorky jako ruský artista a vyběhl po schodech do budovy. Vcházím dovnitř a rozhlížím se po rákosových stěnách. Odněkud se zjevila parta zuřivě debatujících Indů a společně mě zahnali do křesílka v mrňavé kanceláři. Teď stojí venku a hádají se. Dva z nich nakonec opatrně vchází dovnitř, jako kdyby za dveřma mohla být položena nášlapná mina. Ten menší ke mně přistupuje a podává mi vizitku. „Já jsem Doktor Kumar a tohle je Doktor Neetu.“Oba se ukloní. Mám co dělat, abych nevyprsknul smíchy. Ale každá branže má svý pravidla, a tak jim seriózně potřesu rukou, jako na obchodním jednání nejvyšší důležitosti. „Naše služby jsou vyhlášené a diskrétní. Důležité je, že se musí platit předem.“ Jak jinak. S úsměvem odmítám. Nejdříve chci vidět „nabídku“ na vlastní oči.

Doktoři nakonec neochotně souhlasí. Po dřevěných schůdcích vystoupáme do patra a ve dvou pokojích se na mě zubí přitloustlé holky v pestrobarevných sárí. Jak tak předstupujou, uvědomuju si, jak strašně je to šílený. Jak brutálně změnila naše západní civilizace i národ, kterej je svázanej hlubokým puritánstvím a kastovním systémem. Jak hluboko musely tyhle holky klesnout, jen proto, aby se západní turisté pobavili. Je mi z toho na nic. Nejsou ani hezký, ani mladý. Nevypadají ani moc ochotně. To ale nevypadají kurvy nikde na světě. Tohle musí zkusit jenom absolutní šílenec. Namířím foťák, jenže to jsem se se zlou potázal. Strhne se podivná potyčka v uličce o šířce půl metru ve které se mi Doktoří snaží odebrat foťák, já se snažím aspoň něco cvaknout a děvčata se tomu vesele smějou. Skončí to remízou a přetrženým řetízkem jednoho Doktora. Já to nebyl, to ten váš nešikovný kolega. Ukazuju na Kumara. Nabízím peníze za možnost nafotit si tohle místo a možná i jejich služby, ale nepotkal jsem se s těmi pravými obchodníky. Neetu uraženě žmoulá řetízek a sleduje špičky svých bot. Velice chladně mě oba lékaři vyprovodili před vchod a Mustafa raději zmizel někde v křoví za budovou. Čiky Čiky nebude.

Lituju, protože to místo bylo ohromně fotogenický a reportáž by to nemusela bejt úplně špatná. S rolí investigativního novináře se loučím a můj skůtr se líně plazí směrem na jih. Zamávám krotiteli slonů, kterému se nepodařilo giganta zaparkovat mi včas do cesty a užívám si jízdu palmovými tunely. Občas uhnu obřímu náklaďáku, kterej tu má všude přednost a sem tam mívá namotaný na gumách chlupy od opic. Motorka se na volnoběh spouští směrem k rybářskýmu přístavu a legračně bublá. Zátoka, plná dřevěných člunů a siluetou minaretu nad nedalekými útesy, je zalitá sluncem. Panuje příšerné vedro. V ulici, která vede ke člunům posedávají Indové a nabízejí své úlovky, které se nedobrovolně pečou na odpoledním slunci. Ten smrad se dá stěží popsat. Jako kdyby se tady vyblil rugbyovej mančaft i s trenérem a roztleskávačkama. Hrozen lidí kolem člunů si prohlíží úlovek a lidé mě po očku sledují. Přece jenom jsem lákavý zpestření nákupního mumraje. Tohle místo je plný cestovatelský drogy. Kam se hnete, tam je něco zajímavého. Nechce se mi odsud. Odjíždím až ve chvíli, kdy se zájem o mou osobu zvrhnul v davové šílenství.

Slunce prosvětlilo palmy a obloha se zbarvila do tmavě modré. Z rybářů vytvořilo siluety mezi stromy a bouřlivé vlny se změnily ve valící se diamanty. Stojím v příboji a snažím se zachytit ty neskutečný okamžiky. Ten prchavej pocit výjímečnosti toho místa. Každý ráno je to představení trošku jiný. Každej den uvidíte nový barvy, jiný tvary a zažijete jiný pocity. V písku jsou zahrabané langusty, aby rybářům nezdrhly zpátky do moře a na vlnách se houpou rybářský loďky. Vychutnávám si tu první hodinu novýho dne. Chvíle, kdy se všechno probouzí a začíná žít. Tyhle okamžiky jsou pro mě nejvzácnější. Zítra se musím vrátit doprostřed Indie na smeťák a začít zase makat.
Sluneční kotouč se valí po obloze a představení kulminuje. Balím foťák a jen tak sedím na břehu. Poslouchám jakoby zpomalený zvuk dopadajících vln a přivírám oči.

„Odkud jedeš?“ Připojil se ke mně jakýsi podivně oděný Američan na letišti v Bangalore. „Byl jsem v Kerale.“ – „Já taky. Je to úžasný místo. Bydlel jsem v hotelu Lagoon Bay.“ Připaluju mu cigáro a poslouchám, jak krásně čistý bazény mají v tom přenádherným resortu, jak dobře tam vaří a uvědomuju si, že spousta lidí z Keraly neuvidí skoro nic z toho, proč je tak krásná. Míjejí ty krásy jenom kvůli pohodlnosti a přepychu. Ale je to vlastně jenom jejich volba. Co je mi do toho. „A co jsi tam zažil ty?“ Vyfouknu kouř a přemýšlím, jak mu vysvětlit, že východ slunce třicet kiláků od jeho hotelu je jeden z nejúžasnějších zážitků na světě. Neprošlo by mi to. Některé zážitky jsou prostě nesdělitelné. „No, člověče, zažil jsi třeba Čiky Čiky?“ Mladý Indky, který postávají kousek od nás se ustrašeně ohlédly a zahalily si roušky před obličejem, aby nebyl vidět jejich vyděšený výraz. Musím se pousmát. „Čiky Čiky? Co to je?“ Zajímá se karcinom čekatel z New Yorku. Na tabuli se konečně rozsvítilo číslo mýho letu. Nad hlavama nám zabouřilo startující letadlo. Potáhl jsem z cigára, popadl batoh a podal Američanovi ruku. „Víš, vlastně to ani za nic nestálo. Dobře doleť.“

reagovat