uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:54:11

tvl !854!!854!!854! teď jsem to dočetla !1277! to dalo práce už jdu spát nebo už jsem usínala přitom !811!!931! a co ERIK??? !1085! no nic já tvl to nečtu knihy ale tohle mám celý přečtený !1381! takže brou !1382!!735!

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:03:11

!969!!1118!hh děláš si prdel:D?!?tohle číst:Djá jsem ráda že na to vidím:-Dto né jako!1118!!969!

_nelinka45_ | 22. 07. 2009, 01:01:56 | více příspěvků | napsat uživateli

hej chlapče ses asi nejak nusiš ne?:Dnapiš knihu:D

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:01:27

Teprve po tom všem si maminka všimla Jindřicha. Ten se jí představil jako slušný mládenec a slušně ji políbil pravou ruku. Týna mamince jen řekla, že jej má ráda a začervenala se. Vše zachránila až Žofie, která poznamenala, že pak všechno řeknou až doma, aby to mohl slyšet i tatínek.

Zbytek cesty ve čtyřech ubíhal vesele. Řekli si ještě mnoho věcí a pokud to jen bylo možné, drželi se Jindřich s Týnou za ruce. Dozvěděli se co se všechno u nich doma událo, pak různé drby z okolí a také, že tatínek s maminkou už stárnou a už jim práce v sadě nejde jako dřív a nebýt Žofie a jejího Františka, asi by jej už vůbec nezvládli.

Tatínka zastihli v této sestavě, jak zrovna zakládal štěpy. Když je zahlédl, vypadly mu nůžky z rukou. Týna se proti němu rozběhla, jako když byla malá a on s ní jako dřív točil do kola a říkal jí, že je stále jeho malé koťátko. Nechal pak práce a poslal Žofii pro Františka, ať k nim přijde večer na besedu. Vrátili se sotva setmělo. Rozsvítili na stole tři svíčky a Týna jim musela vyprávět, co všechno zažila. Všechny jímala hrůza, když jen pomysleli, co všechno už ta daleká zámecká paní provedla. Pak přišla řada na Jindřicha. Jeho vyprávění všichni jen hltali. Také měl úžasný vypravěčský talent. Čím více se blížil ke konci, tím více František pookříval. Jen čekal na to až domluví. Hned na to odvětil: „Možná bych pro tebe měl takový nápad. Říkal jsi, že jsi zlatnický mistr a ve městě opravdu již dlouho žádný zlatník není. Vím o domě u náměstí, kde bys mohl mít dílnu. Jsem si jistý, že bys o práci nouzi neměl. Znám se se dvěma konšely, jezdím jim prodávat zdejší jablka, mohl bych se pokusit, za zeptání nic nedám.“ Jindřicha to velice nadchlo. A tak se stali dobrými přáteli. Tu noc si všichni povídali až do rána. Teprve když zakokrhal kohout, šli na chvilku zdřímnout.

Ještě tři týdny zůstal Jindřich u Týniných rodičů. Mezitím mu František zajistil malou dílnu, kousek od náměstí a Jindřich dostal od konšelů důvěru. Jeden z nich totiž znal valonské zlatníky a když viděl mistrovský list, věděl, že to je mezi nimi takřka cíl největší. Jen, aby si byl docela jistý, navrhl Jindřichovi, že jako první práci udělá jeho ženě k výročí svatby, zlatý náramek.

A tak Jindřich začal zařizovat. Zlaté od alsaské vévodkyně se mu do začátku náramně hodily. Pořídil si v tom domě jednu místnost. Komůrka to byla malá, ale věděl, že když se mu bude dařit, tak si dokoupí další. A dařilo! S první prací byla konšelova žena tak spokojena, že její muž nešetřil chválou na městském zasedání. Pak měl Jindřich hned co dělat. Netrvalo ani dva měsíce a mohl si přikoupit lepší nářadí a po roce se již mohl pyšnit celým domem. Sice si na něj musel vypůjčit, ale byl už ve městě tak známý, že si brzy našel věřitele.

S Týnou měli spoustu plánů. Ač odtud Jindřichovi rodiče nebyli příliš daleko, pro samou práci se za nimi vůbec nedostali. Až po tom chtěl Jindřich slavit s Týnou svatbu. Jak to vypadá, to už se podívali, když se nedávno vzali Žofie s Františkem. A oba se na to už moc těšili. Tak tedy po více než roce, co přivedl Týnu domů, ji mohl vzít za ruku a jít s ní za svými rodiči. Už se těšil, až půjde kolem známého rozcestí a pak... Maminka i tatínek budou moc rádi, až je oba uvidí.

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:01:11

Šla s ním, jen nebylo poznat jestli mu věřila, či jí nic jiného nezbývalo. Pod převisem bylo líp. Bouře na sebe nedala dlouho čekat a liják se spustil, že nebylo možné ani mluvit, jak kapky bubnovaly do všeho, kam narazily. Z dívky nebylo ani tak možné dostat jediné slovo. Jenom jak se bála, tak se k Jindřichovi přitiskla. Dokonce tak blízko, že cítil tlukot jejího srdce. Noc tak přečkali spolu, dílem rádi, že nejsou sami, dílem ve strachu, že neznají druhého, rána se však dočkali.

Po bouřlivé noci přišlo nádherné ráno. Jindřich teprve viděl, jak se věci mají. Z dívky vlastně jen visely roztrhané kousky oblečení, jak padala skalami mezi stromy. Byl vůbec div že žila a snad i zázrak, že si nic nezlomila. Zato zaschlých ran, plných krve na ní bylo nepočítaně. Jindřich jí všechny ty rány ošetřil, ale zdálo se mu divné, že ta krev je starší, než ze včerejšího pádu. „Jak ti říkají? Zeptal se jí. Nesměle zvedla oči a povídá: „Maminka a tatínek mi říkají Týna, ale na zámku mi říkala má paní, jen čarodějnice.“ „A mě zas říkají Jindřich“ dostalo se jí odpovědi. Teprve teď si všiml, že Týna má krásné zelenomodré oči. Dlouze se do nich zadíval a říká: „Neboj se mě, neublížím ti, byl jsem skoro tři roky na cestách a vracím se domů, mám to možná už jen tři dny domů, ale zůstanu chvíli s tebou, aby ses vzpamatovala. Vím, že se někoho moc bojíš, povíš mi koho prosím?“

V Týně se najednou začaly dít divné věci. Její mysl překulovala myšlenku, kdo je vlastně ten mládenec, co jí tak pomohl, vždyť ji dosud hlavně ubližovali. Chvíli přemýšlela, ale její srdce jí napovídalo, ať věří a jeho hlas byl silnější a silnější až mu vůbec nešlo odolávat. A tak se dala do vyprávění.

„U nás bývalo vždy zvykem, že dívky chodily na zámek do služby a tak jsem šla také. Už moje sestra tam byla a přicházely zprávy, že je tam dobře a tak jsem tam šla také. Ale jaké bylo moje překvapení. Sestru jsem tam vůbec nenašla a zavřeli mě do kuchyně a vůbec jsem nesměla ven. Musela jsem mýt nádobí, nosit na stůl a tak. To byla aspoň normální práce. Tak to trvalo asi dva roky. Chtěla jsem domů, o tom však nikdo nic nechtěl ani slyšet. Ale pak si mě má paní vybrala za svoji komornou. Myslela jsem, že mi bude líp, ale ta paní byla moc zlá. Jedné noci strašně křičela. Běžela jsem k ní, ale to co jsem viděla mě vyrazilo dech. U její postele byla přivázaná pouty nějaká jiná služebná, co jsem ji jen jednou zahlédla a ona ji bila. Když mě zahlédla, zvolala, že tohle jsem vidět neměla a že brzo budu na jejím místě. V pláči jsem přišla do své komůrky a nemohla jsem spát. Pak mě to napadlo! Tady být nemůžu. A hned té noci, než mou paní něco napadne, jsem si řekla, že zmizím. Vzala jsem si jen malinký raneček s chlebem a potajmu jsem utekla. Byla jsem kousek od zámku a už jsem slyšela strážnou troubu. Asi mě už hledají pomyslela jsem si. A celý den jsem unikala po lesích, až jsem doběhla do těchto skal a pak už mě honili i tam. Byla jsem na té veliké, když mě uviděli a já neměla kam ustoupit. S vystrčenými kopími na mě šli, až mě vytlačili na kraj, tam jsem se smekla a padala. Větvě můj pád vždy zpomalily, o raneček jsem přišla, v těchto šatech se ti stydím ukázat, ale jsem ráda, že jsi mě našel.“

Jindřich vše vyslechl, ani nedutal. Pak ji objal kolem ramen a políbil na čelo. „Co to se mnou děláš?“ ulekla se Týna. Jindřich nedokázal odpovědět... Pak na chvíli sklopila zrak a chytila jej za ruku. To zas nemohl udýchat Jindřich. Sedli si vedle sebe a on jí vyprávěl o tom, jak byl malý, jak chodil do školy, jak pomáhal mamince a tatínkovi, jak chodil do lesa a nakonec jí převyprávěl celý svůj příběh, kdy se vydal do světa. Týna je napjatě poslouchala, ale hned jak dokončil mu říká: „Víš, moji rodiče také mají sad.“ A pak si říkali co o tom věděli, až nakonec poznali, že ten sadař, u kterého Jindřich na počátku své cesty spal, je její tatínek. Jen se v tom ujistili, Jindřich se cítil jako nejšťastnější člověk na světě. Objal Týnu v pase, políbil jí víčko a řekl: „Nevadí mi, že máš potrhané šaty, nestyď se prosím, v nejbližším městě ti koupím jiné a odvedu tě k rodičům. Týna se celá začervenala a pak zavřela oči. Jindřich ve svém srdci cítil, a také mu bylo líto druhého víčka, a tak jej krásně políbil. Týna se k němu přitulila a zůstali tak spolu až do dalšího rána.

Potom se spolu vydali na cestu k rodičům. Vyhýbali se lidem, to oblečení Týny bylo opravdu příliš potrhané, Jindřich ji dal sice svůj kabát, ale i tak to bylo znát. Ve městě pak koupili nové šaty. U krejčího se

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:00:39

Když se podíval na starou dámu a zraněného lokaje, bylo mu jasné, bylo mu jasné, že co neudělá, to prostě nebude. Vypřáhl koně a uvázal je ke stromu. Pak klackem shodil kolo z toho pahýlu a přinesl jej ke kočáru, aby ho tam zkusil vrátit. Dámě se moc nezdálo, že musí ven z kočáru, ale když poznala, že není jiného zbytí, tak si zas vylezla. Jindřich našel pod sedaly nějaké nářadí, tak aspoň měl s čím pracovat. Pomocí kamenů postupně nadzvedal nápravu, až ji měl ve správné výšce. Kolo se mu podařilo v klidu nasadit, ale jak usoudil, problémem byla přeražená závlačka ze silného drátu a tu žádnou nenašel. Na honem tam vrazil dubovou třísku, aby to nemusel nebezpečně podpírat. Pak se rozhlédl, co by tam jenom vrazil. A nic jiného, než ozdobné zavírání dveří tam nebylo. Chápal, že kočár bude muset jet s otevřenými dveřmi, ale raději dojet tak, než zůstat tady, usoudil bystře. Za malou chvilku už ozdobné zavírání bylo novou závlačkou na uraženém kole.

Pak věděl, že musí nějak naložit do kočáru lokaje a dámu vzít k sobě na kozlík. Ta když viděla, jak podpírá lokaje a snaží se mu pomoci, začala protestně křičet, že kočár je pro panstvo a ne pro many, až na ni svým hromovým hlasem zařval Jindřich. Ztichla sice, ale od té doby byla uražená. Po opětovném zapřažení koní odmítala vylézt k Jindřichovi na kozlík, ale on o několik kroků popojel a tak nakonec poznala, že ji nic jiného nezbývá.

Cestou se s ní snažil bavit. Mohli si některá slova rozumět, to ano, když lidé chtějí, vždy najdou společnou řeč, byť by neznali jediné společné slovo. Ona však byla stále uražená tou potupou, že musí jet na místě, kde nikdy v životě nejela. Nejhorší to bylo na křižovatkách, kdy mu odmítala říct, na kterou stranu se má dát. Tak mu nezbývalo, než dát koním volnost a spoléhat na to, že znají cestu. Naštěstí koně nikdy neprotestovali a vždy nějaký směr zvolili.

K večeru stále ještě koně krokem šli a tak zastavili v takovém poli, kde protékal malý potůček. Jindřich se o dámu nestaral, měl starost hlavně o lokaje. Ten byl divně zkroucen v kočáře, ale statečně nesténal. Dostal od Jindřicha do misky vodu k napití z potůčku a něco z toho, co našel ve skromných zásobách v kočáře. Sám také pojedl, pak vypřáhl koně a přivázal je ke kočáru, který ještě zajistil pod koly kameny. Noc strávil na dece na zemi a dámu nechal na kozlíku.

Hned ráno zase vše připravil na cestu a nechal koně jít jejich krokem a jejich směrem. Až ten den k večeru došli k vratům menšího zámku. V krátké chvíli přišel otevřít sluha a nechápal co vidí. Dáma hned nastavila ruku a slézala dolů. Pak, aniž by cokoliv řekla, zamířila se do zámku. Jindřich ukázal sluhovi do kočáru. „Johann!“ vykřikl sluha a zajel s kočárem ke stájím. Tam jej oba dostali ven a sluha poslal nějakého chlapce, aby přivedl jeho manželku. Ta je pak všechny vzala do jejich čeledníku a poslala pro jednoho vysloužilého vojáka, co tam lidi léčil. Za malou chvilku tam byl a zděsil se té zlomeniny. Jal se to všechno dát do pořádku, Jindřich mu pomáhal, ale sotva stačil zlomeninu po vyčištění obvázat, do čeledníku vtrhli čtyři drábové a třískajíce Jindřicha a raněného lokaje, vlekli je do šatlavy. Nikdo z čeládky nechápal proč...

Až druhý den jim tam donesli plesnivý chleba a hrnek vody. Také k nim pustili Hanse, toho vysloužilého vojáka, aby lokajovi napravil tu zlomeninu. „Bylo velké pozdvižení“ říkal Hans Jindřichovi. „Hraběnka si stěžovala, že jsi ji ponížil. Prý jsi jim rozbil kočár, urazil kolo, vytrhl dveře a do panského sedadla jsi položil našeho Johanna.“ „Cožpak myslíš“ odvětil Jindřich, „že bych něco takového udělal? Vždyť já jim vlastně je objevil a ten kočár opravil, Johannovi jsem prvně pomohl se zlomeninou. A ještě je sem odvezl.“ „Nečekej žádné odměny od hraběte, je rozzlobený, nebude ti věřit jediné slovo. Nazítří nad vámi chce svolat soud, ale on je jeho předsedou a nikdo se mu neodváží odporovat.“ Jindřich už vše věděl a také si domyslel, že soud jej rozhodně neodmění. Bylo mu moc líto Johanna, ale musel se rozhodnout.

Šatlava to byla jen obyčejná a Jindřichovi zůstalo v kapsách ještě něco málo z nářadí, když opravoval kočár. Kolem půlnoci se dal do práce a za hodinu udolal nevalný zámek i závoru, co je oba učinili vězni. Vědom si neznalosti okolí, ještě se opatrně přikradl do konírny a odvedl si jednoho z koní, co je kočíroval skoro dva dny. Opatrně otevřel postranní branku a stejně ji i za sebou zavřel. Pak uprostřed noci nasedl na koně a upaloval, s větrem ve vlasech, po cestě, která se mu nejvíc nabízela. Jel

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:00:23

Hned kousek po proudu řeky byl přívoz. Zeptal se převozníka, kde vlastně je a dal se převézt. Zaplatil mu poslední skývou a věděl, že od nynějška teprve zažíná opravdový svět. Kousek za řekou byl veliký jabloňový sad. Hned se nabídl, že by pomohl česat jablka. Sadař byl velice rád a tak jeho první zastávka byla v tom krásném sadě. Celé další čtyři dny pracoval a za to dostával najíst a mohl spát v takové útulné komůrce vedle sadu. V neděli pak šel se sadařem i sadařkou do kostela a potom dostal i nedělní oběd. Odpoledne si sedli všichni na lavičku do sadu a povídali si. A tak se Jindřich dozvěděl, že sadaři měli dvě dcery, ale obě šly sloužit na daleký zámek, ta mladší teprve před měsícem. Proto byli tak rádi, že jim měl kdo pomoci s úrodou. A Jindřich jim musel, říci, že je na cestách a že zítra už půjde dál. Sadař to tušil a tak mu vůbec nebránil. Ba naopak řekl svojí ženě, ať mu dá ještě něco k jídlu na cestu a ještě mu dal požehnání. Ráno se rozloučili a před naším poutníkem se rozevřela široká rovina.

Šel jí po několik dnů a cestou tu pomohl babičce s kárkou, tu zase řezníkovi s nevychovaným psem a tam zas uskakoval ujíždějícímu jezdci z cesty. Lidé tu mluvili německy, to poznal. Spoustu slov v tomto jazyce znal od tatínka. Vyprávěl mu jak byl ve válce a jeho německý velitel česky vůbec neznal a tak se on musel mnohé naučit. Neměl ho rád, byl zlý, ale trochu se od něj naučil cizímu jazyku. Také tatínek, když chodil vyprávět do školy, tak často povídal o těchto letech svého života a mnohé děti ve škole znaly spoustu slov. Takhle se Jindřich dokázal aspoň dorozumět. Jenomže lidé po cestě byli takoví zvláštní. Nikdo si jej moc nevšímal, nikdo po něm nic nechtěl. Když požádal někde o chleba, dali mu jej, ale zas jej hnali dál. Myslel si, že někde zůstane, aby pomohl při podzimních pracech, ale nikdo o něj moc nestál. Šel takto dost dlouho, než došel do hor.

V horách to bylo již jinačí. Lidé sice mluvili skoro stejně, jako dole v kraji, ale hned první sedlák byl rád, že mu chce také s něčím pomoci a tak spolu opravovali velikou ohradu pro telata. Za tři dny práce dostal Jindřich na cestu bochník chleba, šišku tvrdého sýra a hodný kus uzeného masa. A podobné to bylo skoro všude. Lidé jej rádi vzali domů a za nějakou pomoc mu dali najíst a mohl spát někde uvnitř. Po měsíci takového postupného putování, začaly být hory menší a menší, až z nich byl jen sem tam nějaký kopeček. Lidé už mluvili zase jiným jazykem, ale byl stále podobný tomu, co slýchával na horách. Jenže už přicházela zima.

Jednou, když spal na takovém zvláštním trojmezí, zdál se mu sen. Byl úplně prostý, avšak také nevysvětlitelný. Kolo od kočáru se v něm kutálelo po nějaké cestě, až se zarazilo o strom, vylétlo a zůstalo viset na pahýlu větve. Probudilo jej to, ale zůstal ležet a přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Nic nevymyslel a tak se otočil na druhý bok a spal dál. Někdy kolem svítání jej probudil šílený řev. Vstal honem a běžel na místo, odkud jej slyšel. Bylo ještě stále ranní šero, ale viděl dobře co se stalo. Kousek za rozcestím stál hrozně nakloněný kočár a na zemi vedle něj ležel lokaj, obličej v krvi. Otevřel dvířka kočáru a v něm asi omdlelá, dobře oblečená starší dáma. Profackoval ji, aby se probrala a přiskočil k lokajovi. Měl tržnou ránu na obličeji a ležel divně zkroucen na zemi. Dýchal však. Jindřich více neváhal. Přiskočil k dámě, vzal od ní deku, položil ji vedle lokaje a toho na ní převalil. Ten však vykřikl šílenou bolestí. A bylo také proč, měl zlomenou ještě pravou nohu.

Jindřich ulomil klacek a od užaslé dámy vzal ještě šálu. Zkusil se s ní domlouvat, ale ona byla v jakémsi šoku a jen polykala naprázdno. Když se na ní snažně podíval, pochopila, že musí zapomenout na modrou krev a pomoci svému zachránci. Jindřich opatrně nadzvedl lokajovi nohu a přiložil k ní klacek. Dáma omotala svůj šál kolem klacku a zlomené nohy. Lokaj samou bolestí ztratil vědomí a tak jim to aspoň šlo udělat. Když byla noha zavázaná, podařilo se jim probudit lokaje a převalit jej na deku.

Pak se Jindřich rozhlédl a zhodnotil co se vlastně stalo. Na cestě stál docela velký kámen, co tam zajisté nepatřil. Nejspíš za té tmy jej lokaj neviděl a kočár na něj ve větší rychlosti najel až zadním kolem. To jej asi nadhodilo a při pádu úplně vypadlo kolo. Lokaj vylétl z kozlíku a při pádu se pak škaredě poranil. Koně ještě táhli kočár kousek po třech kolech a pak zůstali stát. Dáma asi omdlela při spánku v kočáře. Pak Jindřich šel hledat kolo. Kousek dál po cestě viděl... Nevěřil vlastním očím.

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 01:00:09

Zatímco Tariel byl už pryč více než rok, Jindřich už dorůstal do jinošských let. Jeho boty se v noci budily a úplně se plašily. On to cítil také. A tak jednoho sobotního večera, když seděli u stolu všichni, vstal ze své židle a rozvážným hlasem povídá: „Tatínku a maminko, naše chaloupka je mi už malá, boty mě v noci budí, pusťte mě do světa na zkušenou.“ Maminka vykřikla: „Ale vždyť se ještě nevrátil tvůj starší bratr. A to mi zůstane doma jenom Erik?“ Pak začala zvolna plakat, věděla o tom co boty dělají a věděla, že by ani tatínka neumluvila k ničemu jinému. A tatínek už dávno věděl, že po tom jeho prostřední syn touží a vůbec mu nechtěl bránit. A tak mu řekl: „Vím o tvé touze, Jindřichu a už jsem se na tuto chvíli připravil.“ A došel do truhly, kde měl schovaný náramek od svého kamaráda. Pak vypravoval užaslému Jindřichovi od koho jej má a co si s jeho přítelem užili strastí a i pár radostí. „Je tvůj, můj synu!“ povídá otec „a pečuj o něj jako o oko v hlavě.

Druhý den si Jindřich začal balit věci, maminka upekla několik bochníků chleba a tatínek s Erikem byli obejít hospodářství, aby se ještě zavčas zeptali Jindřicha na věci, o kterých mohl vědět jen on. Večer se všichni sešli znova u stolu, maminka zabalila do uzlíku dva bochníky chleba a přidala je k synovým věcem, co měl připravené na cestu. Tatínek mu ještě udělil pár dobrých otcovských rad před cestou a ten den šli všichni brzo spát.

V noci se Jindřichovi zdál zvláštní sen. Byl v úplné tmě a cloumal nějakými mřížemi. Vtom se sen přerušil a on uháněl na koni přímo proti větru. Slezl z koně a víc už se mu do toho snu nevešlo. Až do rána se moc nevyspal, už se hlavně převaloval a stále musel myslet na to, co se mu do toho snu dostalo. Nešlo mu to vůbec vysvětlit.

Za rozbřesku všichni vstali. Erik se rozloučil s bratrem doma, ale maminka s tatínkem jej šli vyprovodit na rozcestí. Ten podzimní den už hned ráno vál slabý vánek. „Kterou cestou se vydáš, můj synu?“ zeptal se tatínek. Jindřichovi možná napovídal jeho šestý smysl, možná ho to vábilo právě tou jednou cestou, kdoví. „Půjdu rovně“ a ukázal na západ. „Půjdeš proti větru“ poznamenal otec. „Bojuj však s větrem“ dodal. Maminka políbila syna na čelo tak nádherně a s takovou láskou, jak to dokáží jenom maminky, stejně jako jeho bratra Tariela, jenomže tentokrát už měla více strachu, zůstával ji doma jen nejmladší syn. Tatínek poplácal syna po rameni a popřál mu mnoho štěstí. Pak se už jenom jejich syn vzdaloval, až zamával naposled a zmizel za blízkým ohybem. Maminka se slzami, tatínek se zatlačenými slzami se vraceli domů a povídali si a přáli si, aby se ve světě jejich syn neztratil.

A Jindřich šel jak jej nohy nesly. Vítr trochu zesílil, ale jít se proti němu dalo. Přitom stále přemýšlel a nemohl si v hlavě uspořádat, proč jej to táhne zrovna tímto směrem. Nepřišel na to, ale tomu větru odolával. První den šel úplně celý. Večer byl teplý a tak spal na kraji lesa. V hodině duchů na něj přišel stejný sen jako poslední noci. Probudil se, ale maminka nad ním nestála. Uvědomil si až nyní, že ten sen se mu zdál i včera a také to, co pro něj maminka znamená. Byl však na cestě a asi by se mu všichni vysmáli, kdyby se první obrátil. Co by řekl na vábení jeho bot. „Ne to tedy ne“ pomyslel si. „Jsem přece už skoro dospělý, musím se dokázat o sebe postarat. Vždyť rodiče nás měli tři, k tomu sebe a také to dokázali. Tu noc však už skoro neusnul a když na chvilinku, bylo to jak na vodě.

Ráno se vydal na další cestu ještě před rozbřeskem, sotva slyšel prvního odvážlivého ptáčka zapět. Už načal druhý bochník chleba a tak začal přemýšlet o tom, že bude muset někde požádat o jídlo. Cestou uvažoval o tom, kam jen ta cesta může vést, kudy jej nohy ponesou po cestě, kterou mu určí možná i jiní. Sluníčko už se dotýkalo země, když přišel k veliké řece. Řekl si, že na noc nebude hledat cestu přes ni a přespí na břehu. Byl po té dvoudenní cestě a minulé neklidné noci tak unavený, že usnul dřív, než se Večernice ukázala v celé své kráse. Někdy krátce poté, co z daleké vsi zanesl vítr půlnoční troubení ponocného, se mu potřetí zjevil stejný sen. Jindřich se vzbudil. Zůstal však v klidu, došlo mu totiž, že sám musí být strůjcem svého osudu a nenechá se zastrašit nějakým snem. Otočil se na druhý bok a spal dál jako dudek. Když se probudil, sluníčko již bylo vyšplhané poněkud výše na obloze, ale on se nezalekl. Byl rád, že dokázal překonat sen a byl rozhodnutý bojovat.

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 00:59:35

Loupežníci byli hned vzhůru, ržání hejtmanova hřebce bylo naléhavé. Záhy poznali, že chybí dva koně a zdrželi se hádáním, kdo zůstane v domě. Netrvalo však moc dlouho a už vyráželi za uprchlíky. Věděli, že někdo musí s Adou být. Hejtman se radoval, že si vzali nejpomalejší koně a tak je brzy doženou. A už je opravdu doháněli. Měsíční světlo navíc prozrazovalo oba bělouše i matným odleskem. Jenomže najednou se začali koně pod loupežníky sami od sebe vzpírat a plašit. Nikdo nevěděl o co se jedná. To Ada nalepila na každé jejich sedlo zespoda malý fík. Koně to tak tlačilo, že už nemohli dál. Jen hejtman je dohnal a Tariela strhl ze sedla. Začal tuhý boj, ale Tarielova síla byla už dob sudiček ohromná. Jenže měl proti sobě velice silného soupeře. Až Ada chytila hejtmanova hřebce a vyhodila mu z pod sedla fík. Ten pak samým nadšením poklekl a Ada na něj mohla poprvé v životě vlézt. Aniž by cokoliv chtěla, hřebec vlétl mezi hejtmana a Tariela až se zvedla oblaka prachu. Hejtmana to tak rozlítilo, že jej udeřil do boku zahnutou šavlí. Přitom Adě zranil nohu. Hřebec věděl, že jej jeho pán nemá rád a už mu nechtěl sloužit. Tak jej švihl žíněmi ocasu přes obličej až hejtman zařval bolestí. Tariel poznal, že Ada krvácí a tak se více nezdržoval, skočil na jednoho bělouše a spolu s Adou unikali. Také to bylo na poslední chvíli, protože už už dobíhali ostatní loupežníci, aby pomohli svému hejtmanovi. Když však slyšeli, jak jejich hejtman kleje na svého hřebce, tak se ani nesnažili o žádné pronásledování.

Jeli celý den a ještě dlouho do noci. Pak zastavili v takové neobydlené oáze, kde našli malou studánku, ze které se hned napili. Bez hlesu se položili a usnuli. Koně se napili ze studánky sami a spali taktéž. V noci zase probleskl Tarielovi hlavou krátký sen. Zdálo s emu, jak se vede s Adou za ruku, pak písečná bouře a vtom se vzbudil. Byla ještě tma. Pohlédl na její tvář, osvětlenou měsíčním svitem. Možná, že je princezna, napadlo jej, ale pak se tomu zasmál a lehl si zase s tím, že se ještě vyspí. Byl unavený po té cestě dost. Vtom si všiml, že Ada hnula víčkem. Lehce se k ní přitulil a to jedno víčko jí políbil. Ada už také nespala, jen tak napůl, ale v tu ránu vyskočila jak zděšená. Zjistili, že každý mluví jinou řečí a tak se pak sebe spíše báli. Teprve když se rozednilo, zkusili mezi sebou najít společnou řeč. Trvalo jim to dlouho, ale našli pár slov, kterým oba rozuměli, pak se nová slova mezi sebou naučili a po týdnu pobytu v oáze už vždycky věděli co druhý říká.

Tariel se dozvěděl, že Ada je dcerou kupce z Damašku a jednou, když jela s ním, je přepadli loupežníci. Pobrali co se dalo a mezi tím vším i Adu. „Už to tvá více než rok, co jsem musela sloužit loupežníkům“, řekla Ada „a v téhle oáze jsme už byli. Je velice odlehlá, ani karavany sem nejezdí, ale jednou se sem loupežnický hejtman ukryl před pronásledovateli. Můj otec mě zajisté dal hledat a vypsal odměnu tomu, kdo mě najde. Když mě přivedeš za ním do Damašku, vrátíš se domů jako bohatý pán.“ Dále se rozpovídala o tom, kolik lidí už loupežníci zamordovali a divila se tomu, jak je vůbec možné, že Tariel došel pěšky až k jejich domu ve skalách. Prý jej hledali šáhovi vojáci, ale nikdy jej nenašli.

„Musíme se vydat na cestu, déle již tady být nemůžeme“ prohlásil Tariel a na druhý den se vydali na cestu. Po strastiplném týdnu se dostali do města, které Ada vůbec neznala. Vyměnili tam koně za velbloudy a další den pokračovali. Tariel po nějaké době chtěl být blíž a blíž Adě a ona zas blíž jemu. Večer spávali držíce se za ruce a často se na sebe dívali. Tarielovi však bylo jasné, že ji musí dovést k jejímu otci a jeho srdce usedalo tím víc, čím víc se blížili k Damašku. Potkávali cestou stále více lidí a tak Ada musela mít závoj přes obličej, aby ji nikdo nepoznal a neunesl před branami města.

„Za tímto kopcem je již vidět Damašek“ řekla Ada jednoho dne. Pak sklopila oči. Hned je zase zvedla a podívala se Tarielovi hluboce do očí. Objala jej a začala plakat. Oba věděli proč, ale některé věci nějak jsou, věděli, že je ovlivnit nemohou. Večer už v dáli viděli světla Damašku. Museli ještě naposled spát pod ohromnou sekvojí. Byla to noc, na kterou se nedalo zapomenout. Dívali se spolu na hvězdy i na měsíc, skoro ani nemluvili. Drželi se za ruce a zdálo se, že jim krev v tělech proudí společně. Nezamhouřili oka.

Ráno se vydali na poslední kus cesty, už nemohli zabloudit. Před polednem našli dům, kde žil otec Ady a oba vstoupili. První je zhlédla její matka. Chvíli zírala jako kdyby se před ní objevilo zjevení a pak om

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 00:59:02

> _nelinka45_
asi ták nák:D

_nelinka45_ | 22. 07. 2009, 00:58:43 | více příspěvků | napsat uživateli

myslim si než bych to přečetla že bych usla u toho pc!967!

uživatel eliminován | 22. 07. 2009, 00:57:48

že bude ještě dlouho trvat, než se budou moct spolu honit. Jindřichovi to moc dlouho netrvalo a ve sněhu se učil chodil. Maminka byla ráda, protože aspoň vždycky nebrečel, když spadl do kyprého sněhu. Na jaře si už kluci spolu v některých chvilkách hráli, ale vždy jen do té doby, než na okénko zaklepali kamarádi a malý musel zůstat s maminkou.

Jednou takhle na podzim, když bylo Jindřichovi dva a půl roku, byli všichni chlapi z chalupy na rybách. Tentokrát chytili hned na začátku velikou štiku a tak se jim šlo dobře domů. Když byli kus před chaloupkou, vyšla jim v ústrety maminka. Tatínek, aniž by si cokoliv pomyslel, hned věděl, proč jim jde naproti. Kluci ti netušili, ale když už byli blízko, rozběhli se tatínek s maminkou proti sobě a dlouho se objímali. Jen tatínek nezvedal maminku, tak jako někdy před tím rád dělával. Jindřich se ptá: „Copak nám nikdo naproti neběží?“ Maminka oba kluky pohladila, vzala za ruce a řekla jim, že budou mít miminko. Oba se chytili maminky, každý a jednu nohu a pak s ní ze samé radosti tancovali.

A příštího léta u nich byla zas stejná bába a zase se z chaloupky ozýval dětský pláč. Kluci se u kamarádů chlubili, že mají bratříčka. Dostal jméno Erik. Bylo to po jednom švédském jezdci co jej tatínek našel, když se vloni vracel pozdě v noci z ryb. Ležel na silnici a měl úplně polámanou ruku. Tatínek si jej hodil přes rameno a donesl domů. Vzbudil maminku a jali se jej ošetřit. Bylo jasné, že mu budou muset uříznout kus levé ruky. Nevydržel by to jinak a umřel by jim. Nalili do něj všechnu kořalku, co jí doma měli a přivázali jej za ořech, co měli venku. Jak byl úplně namol, tak jim právě prozradil, že je špión a že ho přepadli benátští vyzvědači nedaleko odtud. Shodili jej na zem a pustili přes něj kočár, tažený čtyřmi koňmi. Ještě, že tatínek za války mluvil s tolika cizími vojáky, že znal tolik řečí a mohl tolika lidem rozumět. Erik málo vnímal, co mu říkají, ale musel cítit, jak mu tatínek musel uříznout kus ruky a maminka zarážela krev co prýštila a obvazovala mu ránu. Řval, že se les kolem třásl, ale pak upadl v bezvědomí. Několik dní tak ležel, až se nakonec probral. Byl o kus ruky kratší, ale žil. Moc toho neměl, ale tatínkovi dal svůj opasek, co byl udělaný ze sobích kůží. Nevěděl co prozradil, nikdo mu to nepřipomínal. Za měsíc se rozloučil s maminkou a tatínkem a vydal se pěšky na cestu domů. Pak o něm nikdo v okolí neslyšel.

Sudičky ani tentokrát nezapomněly přijít. První hned jak jej viděla, tak řekla: „Ty vydržíš i ten nejprudší mráz!“ Druhá mu dala do vínku náramnou paměť na každou polohu, ale třetí se zamračila a jen prohlásila, že voda bude jeho nepřítelem. Tatínek pro ně ze zkušenosti ani pohoštění nechystal, ale sudičky ne a ne odejít. Tak tedy vytáhl doma udělaný likér z borovicových výhonků a každé nabídl. Všechny s díky přijaly a když vypily, tak ta poslední říká: „V této chaloupce se dlouho neukážeme!“ A jen se otevřely dveře, už po nich nebylo vidu slechu.

A život pak šel tak, jak chodí v mnohé jiné chaloupce. Kluci rostli, tatínek chodil dělat do lesa ploty, kácet stromy nebo nadhánět zvěř. Za to mohl on i jeho synové lovit v řece ryby a mohl si jich odnést domů, kolik jich ulovil. Nesměl lovit sítěmi, ani ryby prodávat. Někdy také chodil opravovat rybníky. Když byl ve Flandřích, tak viděl, jak se opravují vysoké hráze a protože se díval s očima otevřenýma, mnohé si pamatoval. Proto, když opravoval hráz rybníka tatínek, po dlouhá léta na ni nemusel nikdo ani pomyslet. Držela vždy pevně. Mnohdy byl také povolán, když tu byl nějaký projíždějící cizinec a nebylo možná se s ním domluvit. Bylo mnoho jazyků, které tatínek slyšel a tolik si toho pamatoval, že aspoň v hlavních věcech dokázal vždy každému porozumět.

Maminka neměla ani pomyšlení někam daleko chodit, protože jejich chaloupka byla svobodná a měli lán pole, zahradu a mnohého zvířectva. Dvě krávy bylo třeba každý den dojit a k nim ještě dvě kozy. Ve chlívku bylo vždycky několik prasat a ovcí a mezi nimi pobíhalo mnoho králíků, které nikdo ani nepočítal. Slepic měli tolik, že když dlouho nepadal sníh, tak se někdy kluci koulovali vajíčky. To pak maminka trávila večery nad valchou. O všechno to zvířectvo se starala a tatínek jenom někdy přišel s kamarády, aby posekali rozsáhlé louky na seno.

A kluci, ti jen jak mohli něco udržet v ruce, tak museli mamince pomáhat. A tady se naplňovala proroctví sudiček. Tariel vydržel na prudkém slunci celé dny a miloval vůni čerstvého sena. Jindřich opravil každé nářadí už jako malé dítě a Erik hned věděl, kde si kdo co zapomněl. K