Diskuze a otázky - Pohadka ((:
úvodní strana | aktualizovat | dolů
V diskuzi je 124 příspěvků a shlédlo ji 1021 uživatelů .
předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | další
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:23:20
OneLovePeaceRasta
jestli to stohas do 2 protoze pak pada libko tak ti rikam fraajer!1424!
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:22:38
V chaloupce kousek od rozcestí bylo po odchodu Erika dost smutno. Maminka někdy chodívala o letních večerech vyhlížet na všechny strany, jestli se nevrací aspoň některý z jejích synů. Jenže nevracel. Tatínek to viděl a snažil se ji konejšit. Někdy se mu to dařilo, ale jak se v létě krátily dny, tak bylo smutno oběma. Po večerech si povídali, vzpomínali na krásné chvilky, co zažili spolu, co zažili s klukama, když byli ještě malí, batolili se a pletli se mamince pod nohama, když vařila. Také na to, jak chodili s tatínkem na ryby, na to jak Tariel přinesl domů malinkého okouna, když mu bylo osm roků a chlubil se, jakou chytil ohromnou rybu. Na to, jak se Jindřich učil chodit a padal do sněhu, nebo na to jak se Erik při velkém školním výletě vyznamenal, když zabloudili. Dokázal se zorientovat na každém místě a když to i učitel vzdal, vyvedl všechny z lesa.
Vzpomínkám nebylo konce, ale smutku obou rodičů ze samoty zabránit úplně nemohly. Jednou na podzim, když už začalo padat listí, dal tatínek mamince ouško na bříško a držel ji při tom za ruku, najednou vyskočil. Maminka se úplně lekla. „Zdá se mi to nebo sním?“ ptal se tatínek a dlaní pohladil mamince bříško, aby hned věděla na co myslí. „Nejsem si ještě jistá, proto jsem nechtěla nic říkat“ sklopila vesele oči maminka. „A kdy budeš?“ „Asi tak za měsíc, dřív to může být jenom náhoda. Ale jak jsi vůbec na to přišel? Vždyť jsi ještě nemohl cítit žádný tep, žádné kopnutí, nic takového...“ „Nedokážu si to vysvětlit rozumem, to mi zničeho nic muselo říci moje srdce. Vím, že to tak je, budeme mít ještě miminko.“ A tatík vzal maminku v pase a zvedl si ji, tak jak to rád dělával, když se radovali. „Ale než se nám narodí, tak už žádné zvedání nebude“ povídal hned tatínek. Usmáli se na sebe a rázem jim bylo veseleji.
Zimu přečkali v radostném očekávání a když jaro začínalo přecházet v léto, už tatínek chodil po domečku jako lev v kleci, co se nemůže dočkat. Jen se maminka posadila, už byl u ní a ptal se jí, jestli má utíkat pro bábu, s kterou už byl domluvený. Jednou se takhle zase maminka posadila a tatínek rázem poznal, že už musí. Jen chtěl vylítnout z chaloupky, srazil se ve dveřích s Jindřichem. Úžasem skoro oněměl. Obzvláště když Jindřich si vedl za ruku nějakou dívku. Tatínek pochopil vše a dál se na nic neptal, jen přiděloval příkazy. „Utíkám pro bábu, vy dva hlídejte maminku, děvče ať umyje honem podlahu a ty připrav vše potřebné.
Jindřich jen stačil potvrdit, že to tak udělají. Přiběhli honem oba k mamince a ta se nestačila divit. Jindřich jí honem představil Týnu. Obě se na sebe usmály a Jindřich hned poznal, že mezi nimi to bude dobré. Týna se pustila do té podlahy a Jindřich chystal věci pro bábu. Jen s tím byli hotovi a chytili maminku každý za jednu ruku. Náhle maminka začala moc rychle dýchat a oba pochopili co se bude dít, a také to, že tatínek už s bábou nestihne přijít. Týna věděla, že teď bude vše na ní a Jindřicha poslala ven, aby šel naproti té bábě s tatínkem.
Než je přivedl, už bylo miminko na světě. Bába stihla už jenom zavázat pupík. Týna její práci pozorovala a v té chvíli se už moc těšila na své miminko a až bude starší, že se také stane porodní bábou. Teprve za chvilku mohli do světnice tatínek s Jindřichem. Tatínek už honem honem chtěl vědět, mají-li kluka či holku a maminka se na něj jen potutelně usmála s otázkou co myslí. Miminko řvalo jak o závod a tak si tatínek myslel, že to je kluk. Maminka se začala smát: „I kdepak, máme holčičku.“ A tatínek byl rád, že je zdravá a to bylo pro něj hlavní. Pak oba chlapy bába zas vyhnala, aby maminka mohla nakrmit holčičku a pak hned spát.
Usnuly obě hned a spaly jak když je do vody hodí. Bába ještě počkala, do rána a pak když byli všichni pohromadě se všech zeptala, jak se bude jmenovat. Maminka s tatínkem sice už měli vymyšlená obě jména, ale maminka řekla, že když jí Týna tolik pomohla, tak by mohla navrhnout jméno pro holčičku. Týna se začervenala. Pak se na chvilku zahloubala a řekla, že by se jí líbila Anička. „Ale to jsme chtěli také!“ nadšeně vykřikl tatínek, netušíc, na čem se Týna s maminkou domluvili předtím. „Anička byla moje babička, co jsem jí měla moc ráda“ řekla Týna. Pak už jen bába řekla, že se cestou domů staví na matrice a rozloučila se s novým osazenstvem chaloupky.
Toho večera přišla do chaloupky známá návštěva. Tři sudičky se na nic neptaly, jen se usmívaly. „Milá Aničko, budeš pro lidi sluníčko, všude kde se usměješ, každému srdíčko zahřeješ.“ První sudička dokončila svoji řeč a druhá ji přisuzova
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:22:15
Bylo to téměř už šest let od chvíle, kdy Tariel odešel z domu a v rychlý návrat Jindřicha nedoufal ani tatínek, ani maminka. A právě tatínek tušil, že i nejmladší syn se bude chtít vydat do světa a tak jednoho zimního večera vzal Erika do hospody, aby tam nebyla maminka a jal se ho vyptávat na jeho další plány do života. Jeho tušení dostávalo v tu chvíli úplně jiný rozměr. Ne, nemýlil se a právě se dozvěděl, že i jejich poslední syn se už chystal svůj záměr rodičům říct. Věděl jen jediné. Tatínek mu už dřív řekl, kdy šli před tím jeho bratři a tak mu bylo jasné, že se vydá severní cestou. Ostatně právě Erik byl v zimě jak ve svém živlu.
Když přišli domů, mamince ještě nic neříkali. Věděli co to s ní udělá a tak to nechali až na příští večer. Jenže každá maminka to vycítí a tak se jich už při obědě zeptala, o čem si vlastně včera povídali. Erik poznal, že nemá smysl mamince více tajit a vše ji vyložil, tak jako včera tatínkovi. Maminka si sedla na židli a moc se rozplakala. Tatínek si dal židli k ní a konejšil ji, jenomže ona cítila, že odejde jejich poslední syn a domů se ještě žádný nevrátil. Jejímu pláči nebyly vůbec ku pomoci tatínkovy řeči o tom, co by to bylo za chlapa, kdyby se jen držel maminčiny sukně.
Až druhý den maminka dokázala ztišit svůj žal a ptala se Erika, co bude od ní chtít na cestu. Moc si toho nepřál a tak to měla brzo sbalené.
V noci se snad všem něco zdálo. Sny ostatních byly starostlivé, zato Erikův sen byl takový zvláštní, cestovní. Zdálo se mu, jak pluje na veliké plachetnici přímo proti větru, z paluby jak do vody padají sudy a vítr stále sílí a sílí. Pak se uvolnilo ráhno a on... Najednou nad sebou uviděl ustaranou tvář maminky. „Jen aby ses do toho světa netěšil příliš!“ obávala se maminka toho co vykřikoval a toho, jak se zděšený probudil. Maminčina starostlivá ruka mu umožnila hned usnout a do rána už nevěděl nic.
Hned po svítání už šli všichni na známé rozcestí. I Erik dostal doma dva bochníky chleba od maminky. Od tatínka pak opasek, co mu dal švédský jezdec. Cestou mu tatínek vypravoval celý jeho příběh i to, co mu v té největší opilosti prozradil. Maminka jej sice napomínala, ale tatínek považoval svého syna za dospělého a tak mu řekl opravdu všechno s tím, že tajit pravdu si slušní a poctiví lidé nemají. V jedné rodině pak obzvlášť. Na rozcestí i maminka tušila kudy se jejich syn vydá a políbila jej na čelo, tak jak to dokáže jen milující maminka. Chtěla moc plakat, ale za tu dobu, co to věděla, už vyplakala všechny slzy a tak jí to ani nešlo. Tatínek dal synovi požehnání a pak se již jen dlouho dívali za zmenšující se postavou jejich posledního syna. „A jsme zase sami, maminko“ řekl tatínek, když jim úplně zmizel z dohledu a šli domů. Cestou si povídali a pak ještě dlouho doma.
Erik měl před sebou celý širý svět. Vykračoval vesele a z trápení maminky si tolik nedělal. Nechtěl zůstat ve světě, ale ani to, aby se o něm říkalo, že je pecivál. Věděl, že se za nějaký čas vrátí. Cesta mu ubíhala v klidu. Měl tolik elánu a nesplněných nadějí, že si chvílemi i pohvizdoval. Potkal cestou plno lidí, ale s nikým se moc do řeči nedal. Až po třech dnech, když měl šlapání dost, zeptal se na jednom statku, mohl-li by dostat trochu chleba za nějakou pomoc. Sedlák si ho změřil od hlavy až po paty a říká mu: “Můžeš tu zůstat přes noc, pomůžeš mi s dobytkem a něco k snědku také najdeme.“ Tak pomáhal, něco za to dostal a ráno šel zase dál. Šlo to takhle dlouho, snad tři měsíce, až ucítil mezi pomořanskými borovicemi velmi vlhký závan.
Tak jako po tolikáté, ulehl následující noc jen pod osamělý dub a přemýšlel. Co asi dělá tatínek s maminkou, jak se daří bratrům a i o svém životě. Napadlo jej také, proč ten závan co cítil, byl vlhký. Pomyslel si, že už musí být blízko moře. Přemítal a přemítal, až z toho nakonec usnul. V noci se mu zdál znova ten sen, co poslední noc doma. Celý vyděšený Teprve teď si uvědomil, že na něj úplně zapomněl a skoro se ho začínal bát. Vždyť může být tak blízko u moře. Podíval se nahoru proti nočnímu nebi na obrysy větví, jak se spokojeně pokyvují ve vlažném vánku a řekl si, že co se má stát, to se stane. S těmi myšlenkami znova usnul a do rána o tom snu už zase nevěděl.
Putoval pak ještě další dva dny, když tu uslyšel takové šumění, co v lesích slýchat nelze. Tušil co co je, ale trvalo ještě chvíli, než cesta začala klesat a on najednou před sebou uviděl nekonečnou vodní plochu. „Tak to je moře“ pomyslel si a hned si vzpomněl na to, že tatínek říkal jak je v něm voda sl
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:21:49
Zatímco Tariel byl už pryč více než rok, Jindřich už dorůstal do jinošských let. Jeho boty se v noci budily a úplně se plašily. On to cítil také. A tak jednoho sobotního večera, když seděli u stolu všichni, vstal ze své židle a rozvážným hlasem povídá: „Tatínku a maminko, naše chaloupka je mi už malá, boty mě v noci budí, pusťte mě do světa na zkušenou.“ Maminka vykřikla: „Ale vždyť se ještě nevrátil tvůj starší bratr. A to mi zůstane doma jenom Erik?“ Pak začala zvolna plakat, věděla o tom co boty dělají a věděla, že by ani tatínka neumluvila k ničemu jinému. A tatínek už dávno věděl, že po tom jeho prostřední syn touží a vůbec mu nechtěl bránit. A tak mu řekl: „Vím o tvé touze, Jindřichu a už jsem se na tuto chvíli připravil.“ A došel do truhly, kde měl schovaný náramek od svého kamaráda. Pak vypravoval užaslému Jindřichovi od koho jej má a co si s jeho přítelem užili strastí a i pár radostí. „Je tvůj, můj synu!“ povídá otec „a pečuj o něj jako o oko v hlavě.
Druhý den si Jindřich začal balit věci, maminka upekla několik bochníků chleba a tatínek s Erikem byli obejít hospodářství, aby se ještě zavčas zeptali Jindřicha na věci, o kterých mohl vědět jen on. Večer se všichni sešli znova u stolu, maminka zabalila do uzlíku dva bochníky chleba a přidala je k synovým věcem, co měl připravené na cestu. Tatínek mu ještě udělil pár dobrých otcovských rad před cestou a ten den šli všichni brzo spát.
V noci se Jindřichovi zdál zvláštní sen. Byl v úplné tmě a cloumal nějakými mřížemi. Vtom se sen přerušil a on uháněl na koni přímo proti větru. Slezl z koně a víc už se mu do toho snu nevešlo. Až do rána se moc nevyspal, už se hlavně převaloval a stále musel myslet na to, co se mu do toho snu dostalo. Nešlo mu to vůbec vysvětlit.
Za rozbřesku všichni vstali. Erik se rozloučil s bratrem doma, ale maminka s tatínkem jej šli vyprovodit na rozcestí. Ten podzimní den už hned ráno vál slabý vánek. „Kterou cestou se vydáš, můj synu?“ zeptal se tatínek. Jindřichovi možná napovídal jeho šestý smysl, možná ho to vábilo právě tou jednou cestou, kdoví. „Půjdu rovně“ a ukázal na západ. „Půjdeš proti větru“ poznamenal otec. „Bojuj však s větrem“ dodal. Maminka políbila syna na čelo tak nádherně a s takovou láskou, jak to dokáží jenom maminky, stejně jako jeho bratra Tariela, jenomže tentokrát už měla více strachu, zůstával ji doma jen nejmladší syn. Tatínek poplácal syna po rameni a popřál mu mnoho štěstí. Pak se už jenom jejich syn vzdaloval, až zamával naposled a zmizel za blízkým ohybem. Maminka se slzami, tatínek se zatlačenými slzami se vraceli domů a povídali si a přáli si, aby se ve světě jejich syn neztratil.
A Jindřich šel jak jej nohy nesly. Vítr trochu zesílil, ale jít se proti němu dalo. Přitom stále přemýšlel a nemohl si v hlavě uspořádat, proč jej to táhne zrovna tímto směrem. Nepřišel na to, ale tomu větru odolával. První den šel úplně celý. Večer byl teplý a tak spal na kraji lesa. V hodině duchů na něj přišel stejný sen jako poslední noci. Probudil se, ale maminka nad ním nestála. Uvědomil si až nyní, že ten sen se mu zdál i včera a také to, co pro něj maminka znamená. Byl však na cestě a asi by se mu všichni vysmáli, kdyby se první obrátil. Co by řekl na vábení jeho bot. „Ne to tedy ne“ pomyslel si. „Jsem přece už skoro dospělý, musím se dokázat o sebe postarat. Vždyť rodiče nás měli tři, k tomu sebe a také to dokázali. Tu noc však už skoro neusnul a když na chvilinku, bylo to jak na vodě.
Ráno se vydal na další cestu ještě před rozbřeskem, sotva slyšel prvního odvážlivého ptáčka zapět. Už načal druhý bochník chleba a tak začal přemýšlet o tom, že bude muset někde požádat o jídlo. Cestou uvažoval o tom, kam jen ta cesta může vést, kudy jej nohy ponesou po cestě, kterou mu určí možná i jiní. Sluníčko už se dotýkalo země, když přišel k veliké řece. Řekl si, že na noc nebude hledat cestu přes ni a přespí na břehu. Byl po té dvoudenní cestě a minulé neklidné noci tak unavený, že usnul dřív, než se Večernice ukázala v celé své kráse. Někdy krátce poté, co z daleké vsi zanesl vítr půlnoční troubení ponocného, se mu potřetí zjevil stejný sen. Jindřich se vzbudil. Zůstal však v klidu, došlo mu totiž, že sám musí být strůjcem svého osudu a nenechá se zastrašit nějakým snem. Otočil se na druhý bok a spal dál jako dudek. Když se probudil, sluníčko již bylo vyšplhané poněkud výše na obloze, ale on se nezalekl. Byl rád, že dokázal překonat sen a byl rozhodnutý bojovat.
Hned kousek po proudu řeky byl přívoz. Zeptal se převozníka,
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:21:23
Tariel šel celý den, pozvolna ujídal chleba od maminky a pil ze studánek, co jich potkal cestou. První noc strávil pod dubem, kde spal schoulen do klubíčka jako štěně a nad ránem se mu opakoval stejný sen jako předtím. Věděl, že příští noc k tomu dojde znova a také došlo. Pak už noci byly beze snů. Když mu došel chleba, tak požádal lidi na statcích o skývu a trocha slámy na vyspání. Za to jim další den pomáhal a pak se zase vydal dál. Šel dlouho předlouho. Jazykům, co jimi lidé kolem mluvili už přestával rozumět, nikdy o nich neslyšel ani od tatínka. Ale vždycky našel někoho s kým se dorozuměl.
Jednou, když už takto šel moc dlouho jen územím, kde bylo více kamení než stromů, více písku, než vody a více spalujících slunečních paprsků, než ptačího zpěvu, došel až jednomu domu uprostřed takové pustiny. Zaklepal na dveře, ale nikdo mu neotvíral. Vstoupil, bylo odemčeno, ale nikde nikdo. Na stole uviděl dvanáct velkých misek a jednu malou, dvanáct velkých džbánků a jeden malý. Poodešel do vedlejší místnosti a tam viděl třináct postelí vedle sebe. Našel kus sušeného masa a upil vody, co našel v komůrce vedle a řekl si tomu přijde na kloub. Vylezl na půdu a čekal. O půlnoci se ozval lomoz. Slyšel koňský dusot. Díval se škvírou ve stropě co se bude dít. A brzo to poznal. Přijelo dvanáct loupežníků, obtěžkaných lupem a s nimi dívka, zahalená do závoje tak, že jí vůbec nebylo vidět do tváře. Hejtman loupežníků se na ni obořil. Nerozuměl sice dobře jejich řeči, ale poznal, že po ní chce, by jim připravila něco k jídlu. Také poznal, že dívka se jmenuje Ada a připadalo mu, že tam není dobrovolně. Když se loupežníci dosyta najedli, teprve potom se mohla najíst a napít i Ada.
Za hodinu už všichni spali a pak na půdě usnul i Tariel. V noci se mu zdálo o tom jak vidí tvář Ady a už ve snu se do ní zamiloval. Ráno, když se probudil, vůbec nikdo dole nebyl a on zas celý den mohl hospodařit na jejich domě. Najedl se a napil jen tak, aby to nikdo nepoznal a přemýšlel jak by dívku vysvobodil ze spárů těch loupežníků. Usoudil, že nejprve o něm musí vědět, jinak by se mohla leknout a prozradit ho. Ze svého nože vydloubl dva zelené kamínky, přesně takové jaké má Tariel oči. Hodil je na dno malého džbánku, z kterého pila Ada a vylezl na půdu pozorovat co se bude dít.
O půlnoci se vše opakovalo. Když už loupežníci spali a Ada pila ze svého džbánku, najednou se zarazila. Narazila na zelené kamínky. Nejdřív nevěděla vůbec o co se jedná, ale usilovně přemýšlela. Pak poodhalila závoj a rozhlédla se. Tariel byl přesně nad ní. Hodil z vrchu malé stéblo, které se zvolna sneslo na její čelo. Zvedla hlavu. Tariel užasl její krásou. Snažil se jiným stéblem zasunutým ve škvíře, dát Adě najevo, že tam je a že ji chce pomoci. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale pak, aniž by promluvila, zvedla na Tariela tři prsty. Pak se zahalila do svého závoje a šla spát.
Tariel však tu noc vůbec nespal. Přemýšlel, co by mohl a co by nemohl udělat. Věděl, že kolem je pustina a loupežníci se v ní vyznají. Věděl také, že mu jeho síla proti dvanácti mordýřům také nepomůže, protože jak si všiml, hejtman má síly navíc za zbylých jedenáct. Také koně se zdáli býti nejenom rychlí, ale i chytří. V noci se k nim vůbec neodvážil a i ve dne měl obavy, aby tam ve stáji necítili jeho přítomnost. Ale v hlavě se mu pomalu rodil plán, jak to celé udělat.
O další noci se vše opakovalo, jenom Ada na Tariela zvedla jen dva prsty. Ne jinak to bylo i následující noci. Když však Tariel viděl jediný zdvižený prst, bylo mu už jasné, že následující noci se něco stane. A stalo.
Té noci přijeli o chvilku dřív a hejtman poručil Adě, aby udělala něco u koní. A ona udělala! A nejenom to co jí poručil, ale i něco navíc. Pak se vrátila jim připravit jídlo. Její srdce bušilo divokým tempem, když se loupežníci chystali do postelí. Jen si byla jistá, že všichni spí sundala si závoj a pohlédla nahoru. Tarielovo srdce mohlo vyskočit samou nedočkavostí. Poprvé v noci sešel opatrně z půdy. Dole si oba pohlédli do očí a nepotřebovali jediné slovo, všemu rozuměli i bez nich. Tariel vzal Adu do chléva. Koně začínali být neklidní. Tariel chtěl popadnout hejtmanova vraníka a zmizet i s Adou, ale ta jej zarazila a vzali si dva koníky, co na první pohled byli docela obyčejní bělouši, přesně takoví, co by byli za tmy nejlépe vidět. Ač to nechápal, poslechl a ve chvíli, kdy hejtmanův vraník divoce ržál, už opouštěli oba tryskem skrytý dům ve skalách.
Loupežníci byli hned vzhůru, ržání hejtmanova hřebce bylo naléhavé. Záhy poznali, že chybí dva koně a zdrželi se h
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:21:05
V jednom domečku, kousek od lesa, kousek od řeky, kousek od rozcestí, žili tatínek a maminka. Měli se moc rádi a o svůj domeček se náležitě starali. A jak už to tak bývá, v běhu času se jim narodili tři synové.
Nejstarší z nich spatřil světlo světa, když bylo venku ukrutné povětří, sněhu, že jej musel tatínek odhazovat i od oken, aby do jejich světničky vůbec bylo vidět. Kluk to byl jako buk, dali mu jméno Tariel na počest jednoho arabského obchodníka, co mu před rokem tatínek zachránil život na nedalekém rozcestí, když se mu jeho kůň celý splašil. Tak se onen obchodník jmenoval a dal tatínkovi za odměnu nádherný nůž z damascenské oceli a vykládanou rukojetí. Spal pak v jejich chaloupce až do rána a stali se s tatínkem přáteli.
Druhý den se v chaloupce objevily tři sudičky. První Tarielovi dala do vínku sílu do rukou. Druhá se zamyslela a říká: „Ty se budeš trápit, protože uvěříš zlým slovům lidí se zlým srdcem. Třetí jej přišlo líto a tak mu dala do vínku odolnost velikému vedru a zlým lidem. Jak se sudičky ukázaly, tak také zmizely a tatínek jim ani nestihl nalít skleničku něčeho, díky čemu by venku tak nemrzly.
A kluk rostl jako z vody. Když mu byl jeden rok, už chodil za maminkou po kuchyni a jak se ještě stále motal, tak mamince spíš překážel. Ale ona jej měla ráda a měla pochopení pro nějaký ten překlopený krajáč. Tatínek zase pletl košíky a tak mu do nich synek lezl a hrál si s ním na schovávanou. Nic si nedělal z tatínkových pohrůžek, že ho jednou do nějakého košíku zaplete a pustí po řece jako plaváčka.
Když bylo Tarielovi dva a půl roku, zrovna v létě, byl právě s tatínkem na rybách na blízké řece. Byla neděle odpoledne a oba se těšili, jak mamince udělají radost. Jenže ten den nic nechytili. Když se vrátili večer domů, čekalo je úplně jiné překvapení. Vyšla jim vstříc maminka a než se stačili pochlubit s tím, jak jim to dneska nevyšlo, říká jim maminka: „Tak mám pro vás překvapení!“ Tatínek myslel, že asi koupila štiku, aby jim vytřela zrak, ale všechno bylo úplně jinak. „Budeme mít miminko“ říkala celá rozradostněná maminka. A tatínek ji krásně objal a Tariel se přitulil k jejím nohám. „A maminko, bude to kluk? Bude si se mnou hned hrát? A nebude moc brečet, viď, že ne? A budeme si hrát na honěnou.“ Byla to nádherná neděle. Maminka s tatínkem si až dlouho do noci povídali.
Na jaře, když začal tát sníh, najednou maminka začala křičet: „Honem!“ A tatínek pověřil synka, aby zůstal chviličku u maminky a hlídal ji. Kousek za rozcestím bydlela bába, co chodila lidem pomáhat, když se jim mělo narodit miminko a tak pro ní hnal jak o závod. Mezitím Tariel držel maminku za ruku a povzbuzoval ji, že už brzo přijdou. A přišli. Bába vyhnala oba hned pryč a po nějaké době se ozval z chaloupky dětský pláč. Oba do ní netrpělivě vtrhli, ale bába je uklidnila, že mají krásného kluka a ať hlavně nechají maminku chvíli spát. Než se probudila, byla s nimi a pak si vzala výslužku a vrátila se domů.
Druhému synovi dali jméno Jindřich, vybral jej tatínek, protože kdysi, když musel sloužit v císařském vojsku, tak vyhnal obírače mrtvol od jednoho ještě živého vojáka z Flander. Pomohl mu na nohy a dal mu napít. Byl zraněný, ale tatínek se o něj několik dní staral. Bylo po bitvě a ten Jindřich z Flander byl z nepřátelského vojska. Lidský život však byl pro tatínka mnohem víc než spory mocipánů o to, kdo bude poroučet jakému lánu země. Neměli nic, ale stali se přáteli na život a na smrt. Žádný z nich se nemohl pro toto přátelství vrátit ke svým. A tak chodili spolu po horách a pomáhali lidem tu s prací, tu zas vyhnat loupeživé zběhy, co drancovali na co přišli. A lidé jim za to dávali najíst a střechu nad hlavou. Když po půl roce takového života zaslechli, že byl uzavřen mír, jejich cesty se rozdělily a každý se vrátil domů. A tatínek dostal od Jindřicha náramek, o kterém tvrdil, že je od jednoho vévody, kterému zachránil život jeho dědeček.
Na druhý den se v chaloupce opět objevily sudičky. První se škaredě podívala a říká: „Ty půjdeš proti větru!“. Druhá byla hodnější a dala mu do vínku velikou zručnost a třetí zas dobré srdce. A jako naposled, jak se ukázaly, tak zmizely.
Tariel se ptal maminky, proč bráška pořád jen spí nebo brečí a nebo baští. Odpovědí mu byl úsměv a podotknutí, že tak to u miminek bývá. Pár dní čekal, že si budou hrát, ale pak si raději už chodil hrát s klukama do lesa. Rok se chýlil ke konci a právě na Štědrý den se malý Jindra poprvé postavil na nožičky. To byl pro všechny ten nejkrásnější dárek. Ale tatínek musel Tarielovi vysv
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:20:41
OneLovePeaceRasta
jo ceki dam ti tu vsecky dily toho co chces!5!
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:19:37
> Godr
to je nejaky jinci pribeh ne ?:DDD ja chcu ty 3 synky :D to bylo fajne :D chci vedet jak bude vypadat ta borka :D
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:18:39
> OneLovePeaceRasta
!1363!
> Godr
jo bo není takej trotl jak já :D
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:17:25
> reezy
ne...téééď si sklamal... Madagaskar...lev a hrošice...ti všeci byli néééj...!1354!
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:16:28
Příchod Žolíka
Bylo to jednoho krásného letního rána. Babička přinesla v košíku malé kotě. Kocourek už měl jméno Žolíček, které mu daly děti v domečku, kde se toho jara narodil. Terezka vykřikla nadšením a brzy se objevila Martinka, která si jej také hned oblíbila. Mourovaté kotě rostlo jako z vody. Děti na něj nedaly dopustit, nosily mu jídlo a pití a každou chvíli se s ním mazlily a hrály. Někdy jej honily pod gaučem, jindy zase po kuchyni, nebo mezi králíky. Martince také rozdrápal pěkné zelené šatičky, když se po ní chtěl šplhat. Jindy se zase málem zaběhl na louce, když honil neposedného motýla. Užili si všichni toho léta plno dobrodružství, ale škola volala a na konci prázdnin jel Žolíček s dětmi k nim domů.
Domeček, kde Martinka s Terezkou bydlely byl menší, nebylo také na dvoře tolik zvířat a také tu nebyla stále přítomná babička, která by pustila Žolíčka dovnitř, když po tom toužil. Na dvorku byly slepice a sousedův pes Bobík byl stejně vzteklý jako jeho páníček. Z našeho kocourka už na podzim byl kocour Žolík, který klidně dokázal sedět na sloupu plotu a koukat se na zuřícího Bobíka s bohorovným klidem třeba dvě hodiny.
Žolíkovi se stále vedlo dobře. Děti si s ním hodně hrály, braly ho domů, když přišly ze školy a učily jej různým neplechám. A žolík byl velice učenlivý. Nejvíce to bylo možné spatřit v zimě, kdy se rád vyhříval u topení. Nejdřív tam skočil, natáhl se a usnul. To však neměl dělat, protože přestal vyvažovat a brzká rána ohlašovala pád malého nešiky. Jenže jak šel čas, pochopil Žolík co má udělat a tak se pacičkami roztáhl a zajistil, aby nemohl spadnout. Jenže stejně se někdy stalo, že topení topilo moc a vyhnal jej dolů žár. To si potom našel místo v obýváku na kanapi a tam rád pobýval. Když jej někdo chtěl vyhnat, koukal se rozmrzele jako čerstvě vyoraná myš. Když mu hrozilo vypuštění ven, kam se mu nechtělo, zjistil, že se může schovat na židli, která je zastrčená pod stůl. Dlouho to trvalo, než mu na to přišli. Jenže když tak zůstal přes noc a udělal nejenom loužičku, tak se to nedalo než zjistit, kde se vlastně skrývá.
Od té doby, co se vyskytoval doma, nebylo po myších v bytě ani vidu ani slechu. To jen na půdě se odvážily kout své myší pikle, tam na ně Žolík nemohl. Někdy jej bavilo lovit mouchy nebo skočit po pavoukovi. Byl to takový domácí lovec.
Pokud se týkalo jeho oblíbených venkovních míst, tak se mu líbilo v garáži. Snad i proto, že tam se myši také rády stahovaly a on jim kazil jejich reje. Jenže tam býval tak rád, že se nechával i zavřít a pak tam chudák býval i hodně dlouhou dobu. Když to bylo přes noc, tak jej ráno někdo uslyšel. To žalostné mňoukání prostě nebylo možné přeslechnout. Po otevření dveří vylítl jako splašená střela, aby se tam zase rád večer snažil dostat. Horší to bylo, když tam musel být třeba dva dny, to už začínal trpět. Po nějakém čase se stal opatrnější, vždyť to byl chytrý kocour.
Legrační bylo zpočátku jeho soužití s ostatními kocoury v ulici. Žolík nebyl žádný povaleč a žrout, proto vážil sotva polovinu toho, co okolní nenažranci. Sice jej neměli rádi, ale když po něm chtěl některý starý fotr chňapnout, stihl ho Žolík za tu dobu třikrát oběhnout. A když vyskočil na plot, potřeboval jeho stíhač několik metrů rozběhu a pak se ani na plotě nemohl pro svou váhu udržet. To celé bylo opravdu veselé.
Když Žolík byl trošku starší, zalíbily se mu kočičky a tak se vydával na cesty. Nikdy nikdo nevěděl kdy se vrátí, někdy to bylo za dva dny, jindy za dva týdny. Ovšem vracel se jako by byl zpráskaný holí. Podlitiny na oku mu byly vidět i přes jeho potrhaný kožich. A ten kožich nepokrýval o moc víc, než jen kosti, které takřka chrastily.
Pak jak vyrostl, začal prožívat různá jiná dobrodružství. Podívejme se na některá z nich...
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:15:11
S.P.E.C.N.A.Z
http://libimseti.cz/Kristulka01/?uid=0aaeee88db9e5c476ed7905d9044305a
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:13:48
na břehy Madagaskaru, kde potkali tučňáky, kteří se snažili utýct od zlých jelimánů, kteří pořádali masové hody se smaženým lvem, uzenou hrošicí, zebrovou polévkou a žirafák? Tak ten dostal nemoc šílených krav a musel být utracen a ti si ho vzali tučnáci jako jeřáb, bude se hodit, řekl šéf tučňáků a vyrazili in da Antarktida...
S.P.E.C.N.A.Z | 27. 02. 2009, 00:13:39 | více příspěvků | napsat uživateli
> Godr
To je ta bloncka?:-D
uživatel eliminován | 27. 02. 2009, 00:12:31
mladéééj jdu spát...jo Lukine mluvím s tebou :D ...pááá a pěkný pohádkkovský sny přeju...nejlíp o tý mý pohádce...a ... to je vše,páá :D !1323!
uživatel eliminován | 26. 02. 2009, 23:46:06 |
peace all :D podte psat pohadku (: nekdo neco napise a dalsi bude pokracovat ((: ja zacnu : Kdysi davno v hasisove hisi....
reagovat