uživatel eliminován | 3. 05. 2008, 22:43:47 |

Předmluva:
City, jež byly dány,
Nebyly opětovány.
Smutek, dnem i nocí,
Stále se ke mně vrací..



Romantická hudba linoucí se z magnetofonu. Vanilková vůně, prolínající se celým pokojem.
Odraz plamenů svíček v jejích očích..
Opuštěná.. sedí uprostřed svého pokoje a tiše sténá. Proč? Pokládá si tuto otázku již po několikáté. „ Za co tohle zase mám?“ vzlyká… Bolest, kterou má v sobě ukrytou se nezadržitelně dere na povrch. Vzpomínky, jež vyvolává hudba linoucí se z magnetofonu, se stále prohlubují.
Neštěstí, které ji potkalo je už několikáté. Přišla o to, do čeho vkládala své sny a naděje. O to nejcennější. O lásku. Lásku, kterou ona potřebuje k tomu, aby se mohla nadechnout a usmát se. Aby mohla žít.
Dopisy, které pročítá jí prohlubují bolest. „ Proč jsem jen dovolila, aby se tohle stalo?“ ptá se sama sebe.
Zůstala sama. Opuštěná, stojící na ulici jednoho zimního večera. Je to již rok a ona se v ten samý den vrací na místo, kde ho spatřila naposled. Zachumlaná v teplém kabátu se prodírá davy lidí, aby spatřila, co se stalo. Malé děvčátko, ležící uprostřed cesty naposled vydechlo. Houkání přijíždějící sanity nikdo z přítomných nevnímá. „ Je mrtvá. Nic ji už nezachrání.“
Vločky padající na chladné, bezvládně ležící tělo,pomalu roztávají.
„ Jak jí asi je? Je šťastná? Ulevilo se jí?“ přemýšlí.. Potichu se prodere nazpět a tiše kráčí tmavou ulicí.
„ Nevíte, kolik je hodin?“ ozve se.
Polekaně sebou trhne. „ Aaano jistě.“ Odpoví roztřeseně.
Muž, který ji oslovil je jen o něco starší, než ona. Prohlíží si jeho bílou tvář, zelené oči, ve kterých vidí velký zármutek. Rty, jako dva okvětní lístky růže. Vůně, která ho obklopuje je velmi jemná a lehce nasládlá..
„ 23:45“ odpoví tichým hlasem.
„ Smím Vás pozvat na šálek čaje?“ zeptá se muž.
Jak proti němu stojí, přemýšlí, zda ten muž, který před ní stojí je opravdu ten, za kterého se vydává. Jestli to není obyčejný bezcitný a zlý člověk, který dokáže jen ubližovat a nedat ani kapku lásky.
„ Ano prosím“ vyhrkne nezřetelně.
Kráčejí lehce osvětlenou ulicí. Slyšet je jen klapot bot a zrychlený dech.
Dům, ke kterému se blíží je velký, jako sídlo krále. Mohutné dveře, které zdobí zlaté klepadlo se s vrzáním otevřou.
Dlouhá chodba táhnoucí se tak daleko, že nevidí její konec..
„ První dveře vpravo.“ Odpoví muž jemně.
Vstoupí. Krb hořící uprostřed místnosti vyzařuje příjemné teplo a lehce ozařuje místnost. Sedne si do pohodlného křesla a dívá se do plamenů, které se jí odrážejí v očích. Muž ji několik minut pozoruje. Jemné rysy, hebká tvář, velké hnědé oči, ústa jako mandle. Líbí se mu. Udělal by pro ni v tuto chvíli vše. Ví, že je to ona. Ta, na kterou tak dlouho čekal.
Tiše popíjejí čaj a vzájemně se dívají do očí.
Ruka ji bezvládně spadne a hrnek se roztříští na mramorové podlaze. Muž ji jemně vezme do náruče a odnese do své postele. Prohlíží si její tvář. Tak jemnou a netknutou právě tak, jako je jeho srdce. Srdce, které od teď patří jen jí. Dlouho do noci se na ni dívá a přemýšlí o tom, jaký by s ní byl život. Přemýšlí, jestli až se ráno probudí odejde, nebo navždy zůstane. Tisíce myšlenek mu víří hlavou. „ Udělám pro ni vše.“ mumlá si. Udělám pro ni vše, vše, vše…… Schoulí se vedle ní.
Minuty ticha, které doprovázejí její zmatenost se promění na hodiny. Vzpomíná na to, co se včera odehrálo. Na místo, kde ho viděla naposledy, na bezvládné tělo malého děvčátka, na muže, který ji oslovil a nyní leží vedle ní.
Podlehla. Lásce na první pohled.

reagovat