uživatel eliminován | 9. 12. 2009, 20:29:39 |

Tak zase sem dám něco, co vás zaručeně nasere, protože je to dlouhý a nikdo to nebudete chtít číst, taky je tam asi hodně chyb(nevím, nečtu to po sobě)Pokud to někdo přečte, tak ho obdivuji a předem gratuluji



Žena smířená s tím, že už nemá kam uniknout jen tiše očekávala co se bude dít. Další zhasnutí světla a chodba přede dveřma se ponořila do naprosté tmy. Mercz se škubnutím odtrhl ode dveří, když na dlaních kterými se o ně opíral ucítil pohyb na druhé straně dveří. Byl to nepříjemný pocit, když si uvědomil, že od toho pohybu ho dělí jen pár centimetrů masivních dveří. Sebral veškerou odvahu, aby mohl přiložit oko znova ke dveřím, teď už oběma rukama křečovitě svíral svou pálku, připravenou trefit cokoliv v případě nutnosti. Don se projevil jako velice užitečný pomocík v nouzi a se staženým ocasem se vrátil ke své paničce, aby se mohl schovat u jejich bezvládných nohou.

„Pane Bože, co se tam děje Samueli?“ ptala se znepokojeně matka „je tam ještě ta chudinka“ vyzvídala. Mercz jí ale neodpovídal, adrenalin, který mu teď proudil v žilách místo krve ho doháněl k šílenství, nevěděl zda má otevřít dveře a neznámého člověka ztřískat jak psa, zavolat policii, nebo jen vyčkat co se bude dít dál. Není to přeci jeho věc, ale zuřil kvůli tomu, že se to odehrává před jeho dveřma. Pořád se soustředil na tmu, která panovala na druhé straně jeho dveří. Jediné světlo, které viděl pocházelo z pod sousedových dveří. „Proč ten dědek nevyleze, dyť má bouchačku“ uvažoval nad nečinností souseda, bývalého policisty v důchodu. Jeho úvahu přerušil ohromný náraz do dveří za kterými stál. Instinktivně od nich odskočil, ale náhlý pohyb neustál. Než se stihl zvednout, z podlahy, zaslechl další hluk, doprovázený občasným tlumeným vyheknutím ženského hlasu. „Co to...“ nestlihl ani domyslet, jeho instinkt byl rychlejší než zdravý rozum.

Rychle odemkl všechny zámky na dveřích a s baseballovou pálkou vyběhl přede dveře do tmy. Don sebral zbytek své odvahy a pokoušel se vymanit ze sevření své paničky, která ho držela pevně za obojek „zůstaň Done“ uklidňovala ho. Mezitím se její syn opět zvedal z podlahy, na které se ocitl hned po vyběhnutí z bytu, kdy zakopl o cosi ležícího mu v cestě. Světlo z předsíně bytu osvětlovalo prostor na chodbě přede dveřma, tak mu netrvalo dlouho, než zjistil o co zakopl. Nestihl se však ani pořádně zděsit, když se v okamžiku zase ocitl ve vzduchu, bez kontaktu se zemí. Ucítil jen tupou bolest, kterou mu způsobyl náhlý náraz zády o stěnu chodby. Světlo, které doposud jen občas problikávalo teď už díky bohu svítilo normálně, což však nedokázal ocenit díky neustávajícím úderům na hlavu, přicházejícím neznámo odkud. Na chvíli se vzpamatoval, když před obličej vložil levou ruku, která pohltila další útok. V tom samém okamžiku stačil otevřít dostatečně oči a zaostřit na nepřítele. Byl jím ten neznámý zkurvysyn, který se mu snažil utrhnou hlavu nekončícími útoky.

Trvalo jen okamžik než se útočník přizpůsobil obraně své oběti a zaútočil na žebra. Mercz měl pocit, že z něj zbyde jen bezvládná hromádka zlámaných kostí plná sraček rozmašírovaných silou útoku, který ještě nezažil. Prošel už mnoha vyhrocenými situacemi, ze kterých nešlo vyjít jinak , než pěstním soubojem, ale tohle se nepodobalo ničemu, co doposud zažil. Síla úderů byla zdrcující. „Done, k noze“ zaslechl svojí matku z bytu volající na psa, který už nesnesl pomyšlení , že někdo ubližuje jeho pánovi, jeho modle, kterou bezmezně miloval a oddaně poslouchal. Vše se odehrálo během několika kratičkých vteřin, proto si Mercz uvědomil až po chvilce, že další útok nepřichází. Útočník teď ležel na zemi zápasící s mohutným Donem, který se rozeběhl z bytu a jeho padesát kilogramů vážící, rychle zozpohybované tělo nárazem skolilo protivníka na zem. Don je pes cvičený k tomu aby dokázal zadržet člověka bez toho, aniž by mu nějak zvlášť ublížil, ale tomuto neznámému útočníkovy šel přímo po krku, do kterého se mu hned poté, co ho srazil k zemi zakousl. „To je chlapák, trhej Done“ podpořoval ho v zuřivosti jeho pán, přitom se držel za žebra „rozsápej toho kripla“ procedil přes zuby zuřivě. No neznámý chlap se ukázal být odolnějším, než se zdálo, jediným úderem do hlavy omráčil Dona, který nestihl ani vyjeknout bolestí, jen se dezorientovaně zapotácel a povolil sevření. V tu samou chvíli vytriskla útočníkovy z ran na krku tmavá, skoro černá krev. To už ale Mercz stál na nohou i se svojí pálkou a v záchvatu zuřivosti zpracovával protivníkovu hlavu pálkou. Měl pocit, že se mu ta jeho škeble musí rozletět, ale muž ležící na zemi se jen rychle zvedl a úskokem stranou se vyhnul další ráně. Pořád měl na hlavě kapuci, která na jeho hlavě držela jako přilepená, pořád mu nebylo vidět do tváře.

Merczova matka jen zděšeně naslouchala dění na chodbě před bytem, tuto kakofonii přerušil výstřel z pistole „Same, Samueli co se děje, kde jsi“ volala na svého syna „Done“ zkoušela přivolat psa, který však nepřicházel. „Jsem v pořádku mami“ odpověděl jí po chvilce Mercz „nic se neděje, to byl jen pan Pavlík“ uklidnoval matku, oznámením že výstřel pocházel z pistole bývalého policajta pana Pavlíka.
„Díky Bohu, že jste přišel“ děkoval Mercz starému pánovi v trenkách a tílku, který teď nedokázal soustředit svůj vyděšený pohled na jediné místo a tak rejdil očkama po chodbě zděšen představou, že by se ten chlap, kterého trefil do hrudníku zase objevil. „Co to do prdele bylo za magora?“ Konečně zapištěl vyděšeným hlasem soused, který kdysi dostal vyznamenání za odvahu při výkonu služby. „To kdybych věděl“ odpověděl mu Mercz který si až teď všiml Bezvládně ležící Donovo tělo.

„No tak, chlapáku“ posadil se na zem u jeho těla, přitom ho hladil na mohutné hlavě „tohle sme si nedomluvili, takhle nemůžeš odejít“ pokračoval a dusil v sobě zbytky lidskosti, které se ve formě slz draly na povrch. Don se začal probírat z bezvědomí. „No konečně, ty simulante“ promluvil k němu zcela vážně Mercz. Odpovědí mu bylo radostné uslintané olíznutí tváře doprovázené chaotickým máváním Donova ocasu. „Rád vidím, že už je ti dobře“ u úšklebkem si utíral slinu z obličeje.

„Kam šel?“ přerušil uvítací ceremoniál pořád se potící soused se zbraní v ruce. „Nevím“ odpověděl mu Mercz „ale nejspíš někam dobelhá a zdechne, zasáhl jste ho dobře“ přemýšlel nahlas. „Každopádně jste mohl zasáhnout dřív“ vyčítavě se díval na ustrašeného starce a přitom se držel chvíli za čelist, chvíli za žebra. Dědek na jeho slova nereagoval, dál se jen ptal „kdo je sakra ta ženská?“ To bych taky rád věděl“ odpověděl mu Mercz dívaje se na tělo jen vzdáleně připomínající kdysi krásnou ženu. „Ještě jsem jí tady neviděl“ pokračoval Mercz. „Mami“ zvolal na svou matku svěrem k otevřeným dveřím bytu „zavolej policii a záchranku“ pokračoval. „Ty si myslíš, že jsem tak blbá a ještě jsem to nezkoušela?“ zněla odpověď z útrob bytu „zkoušela jsem to už několikrát, ale pokaždý mi to hlásí, že je obsazeno a že mám vyčkat, až se uvolní operátorka“ sdělovala mu. „To není možný“ pochyboval stařík „tak si to zkus sám ty chytráku“ zněla podrážděná odpověď Merczovi matky. „Co teď, pane Pavlík“ otočil se na dědulu Mercz s otázkou, na kterou nečekal smysluplnou odpověď od senilního dědka. „Musíme se přesvědčit kam zmizel ten maník“ nepřekvapila ho tahle nelogická odpověď „já na něj z vysoka seru, jediný, co teď udělám je, že se s matkou zabarikáduju doma a počkám ráno na fízli“ reagoval podrážděně „Stejně mi příjde divný, že nikdo jinej nevylezl, dyť je tady plnej barák lidí“ uvažoval nahlas Mercz. Přerušil ho však hluk z nižších pater. Ozývalo se štěkání psů, které po chvilce končilo bolestivým vytím které následovalo ticho, brek dětí trval také jen chvíli, byl vystřídán ječením žen a křikem mužů. Don se opět necítil ve své kůži proto se stáhl do pomyslného bezpečí své oblíbenkyně. „Dělej mladej, vem matku a rychle přijďtě ke mě“ začal se vzpamatovávat dědula „no tak dělej kurva, na co čekáš“ řval teď na váhajícího Mercze, který se také vzpamatoval a když mu došlo, že ten starej parchant bude mít doma jistě slušněj arzenál zbraní, tak mu najednou ty tři bezpečnostní zámky, které instaloval nedávno na svoje dveře připadali směšné. „Pojď mami, rychle“ pomáhal své staré matce na kolečkové křeslo aby jí mohl převézt k sousedovi. „Proč musíme odejít?“ vzdorovitě se ho ptala matka „neptej se prosím a poslechni mě pro tentokrát, pak ti to vysvětlím“ další její výhrady proti urychlenému přesunu z jejího bytu, ve kterém bydlela už dvacet let ani nevnímal, jen jí rychle převezl do vedlejšího bytu

reagovat