uživatel eliminován | 19. 01. 2008, 11:51:31 |

Jaké lidské chování je normální

Divadlo života a jeho role

Proč se lidé chovají právě tak, jak to kolem sebe vidíme? Jaké lidské chování je normální? Lidé se také ptají, jaké chování je správné. Co jim na to odpovědět? Někdy se touha vlastnit jeví jako krádež, jindy jako podnikání. Co se změnilo? Proč někteří lidé investují velké sumy do dobročinnosti, ačkoli je k tomu zjevně nikdo nenutí? Všechno v lidském chování nemůžeme vysvětlit pouze přirozenými instinkty a touhami. Fyzické potřeby jsou totiž po celém světě a v lidských dějinách stejné, ale lidské postoje a vzorce chování se velmi liší.

Vnějším znakem této různosti je např. jazyk. Téměř všichni máme schopnost mluvit, ale na světě existuje nepřeberná mnohost jednotlivých jazyků a symbolických vyjádření. Například hlučné mlaskání při jídle, které je v jedné společnosti výrazem spokojenosti, bude v jiné společnosti znakem velmi špatného vychování. Pud sebezáchovy můžeme nesporně pokládat za jeden ze základních instinktů, a přesto nalezneme případy, kdy lidé nadřadili biologickému přežití své osoby jinou hodnotu -- např. Jan Hus, který odmítl odvolat své učení na kostnickém koncilu, nebo japonští kamikadze za druhé světové války, kteří věděli, že jejich poslání nevyhnutelně končí smrtí.

Právě mnohost forem lidského chování a jednání staví před společenské vědy zajímavé otázky. Otázka, co je to vlastně normální chování, nás přivádí k pojmu kultura. Je to nejen souhrn přesvědčení a vodítek, která lidem říkají, co lidé považují za normální a žádoucí, ale také celý souhrn institucí, které lidem umožňují tato přesvědčení vyjadřovat a druhým předávat. (Kultuře se budeme více věnovat v deváté kapitole.)

Co je však lidskému jedinci dáno přírodou a co je plodem kultury?

Evženie Pikalová a Daniela Šedivá jsou dvojčata, ale dvaapadesát let žily odděleně. Strávily spolu jen prvních čtrnáct dní života, pak je jejich matka dala k adopci. Evženii přijala za vlastní rodina staroboleslavského taxikáře Bohuslávka, Danielu si Šimečkovi odvezli do jihočeských Nových Hradů. Obě bojují s nadváhou, mají stejné zabarvení hlasu a stejným způsobem si zapalují cigaretu. Na první schůzku si nalakovaly nehty ve stejném odstínu růžové, příště si nevědomky oblékly úplně stejné šaty. Obě trpí cukrovkou, obě porodily tři děti -- dva syny a dceru. A obě mají také pět vnoučat. "Dědičná je také inteligence," říká psycholožka Hana Drábková, která se u nás výzkumem dvojčat systematicky zabývá. Více než třicet roků sleduje pětasedmdesát párů dvojčat, jež se narodila v letech 1965--1975 v pražské porodnici u Apolináře. Jednovaječná dvojčata v sérii inteligenčních a psychologických testů zaznamenávají takřka identické výsledky, zatímco dvojvaječná dvojčata se naopak velmi liší. "Stejně se projevují jednovaječná dvojčata i při zkouškách paměti, logiky a schopnosti abstraktního myšlení. [...] Povahové vlastnosti se samozřejmě dají víc ovlivnit výchovou, ale stejný genetický základ je opět určující." Dvaapadesátileté sestry slova Hany Drábkové jen potvrzují: Evženie Pikalová se vyučila servírkou-kuchařkou, její sestra na druhém konci republiky si kdysi zvolila zase obor kuchařka-servírka. [...] Obě mají své povolání rády, obě vaří svým blízkým "skvělou čínu". Obě mají zálibu v broušeném skle, doma jim visí v obýváku stejný lustr, mají stejné povlečení, dokonce i kanárka v kleci. (Podle Ireny Jirků, MF Dnes 27. 11. 1979)

Spor, nakolik lidské chování určuje prostředí -- kultura, socializace, výchova apod. -- a nakolik je vrozené, se táhne vlastně celou historií moderních sociálních věd. U nás nacismus tvrdil, že není možno zlomit určení rasy a krve, tedy biologického základu. Pak dlouhá léta marxistická ideologie hlásala, že v socialistickém řádu vyrostou noví lidé, tzn. že lidská přirozenost je hlavně určena prostředím. V poslední době -- mimo jiné v souvislosti se "čtením" genetického kódu -- zřejmě opět převažuje směr, který klade velký důraz na dědičnost.

Například britský zoolog a žurnalista Matt Ridley (nar. 1958) si klade otázku, jak je možné, že lidé se během evoluce naučili tak výborně spolupracovat, když je na první pohled výhodné pokoušet se co nejvíce výhod získat pro sebe bez ohledu na druhé.

Odpověď zní, že sobectví je výhodné pouze z krátkodobého a osobního hlediska, zatímco dlouhodobě je pro nás výhodný altruismus a spolupráce. Pro "sobecký gen" je nakonec výhodné, když jeho nositelé budou kooperovat.

Naše mysl vděčí za svou existenci sobeckým genům, je však uspořádána tak, že jednáme společensky, důvěryhodně a kooperativně. [...] Na svět přicházíme se schopností naučit se spolupracovat s jinými lidmi, odlišit spolupráci od zrady, usilovat o důvěru svých bližních, budovat si dobrou pověst, směňovat zboží a informace, dělit se o práci. Všechny tyto vlastnosti jsou vlastní pouze nám. Žádný jiný druh před námi nekráčel po stejné evoluční cestě a žádný jiný druh s výjimkou pokrevně příbuzných členů velkých rodin, jakými jsou např. mravenčí kolonie, nedospěl do stadia vskutku integrované společnosti. (Ridley, 2000:259)

To zní vlastně docela optimisticky. V praxi se však setkáváme až příliš často s tím, že tíhnutí ke kooperaci je potlačeno sobectvím a snahou získat krátkodobý zisk. Když je míra sobeckých snah jedince příliš velká, začne to být pro lidskou společnost nepříjemné a někdy i ohrožující. A i kdyby nešlo přímo o sobectví, společnost by fungovala mizerně, kdyby její členové netušili, jaké jednání je obvyklé a co se od nich v konkrétní situaci očekává. Takovému jednání se jedinec učí během procesu socializace.

Proces socializace je vlastně začleňováním jedince do skupiny. Dítě nejdříve komunikuje se svými rodiči a učí se jednoduchá slova, později si osvojuje další pravidla chování. Příkladem rodičů, hraním her s vrstevníky a školní docházkou se dítě učí jednání, které od něj společnost očekává. Hovoříme o tom, že si během tohoto procesu osvojuje normy, hodnoty a sociální role a mnoho dalších dovedností.

Přesvědčení bývají takové názory na svět, které nebývají propracované a jasné, ale poskytují základní rámec. Například tvrzení, že člověk má být svobodný, je považováno za správné a je těžké mu odporovat, ale nejedná se ještě o podrobnou teorii lidské svobody. Hodnoty jsou názory na to, jaké jednání je správné, např. že není správné druhé zabíjet nebo mučit. Norma je závažný požadavek týkající se nějakého chování. U normy můžeme rozlišit roli toho, kdo ji ukládá (adresant), toho, komu je určena (adresát) nebo v čí prospěch je zavedena, a situaci, ve které je vyžadována. Nemusí to být stanoveno výslovně. Není např. žádný zákoník, kde by bylo napsáno, jak se máte pro určité situace oblékat nebo jakou máte dodržovat vzdálenost od druhého, když s ním hovoříte. Přesto přestoupení těchto nepsaných norem by mohlo mít pro "provinilce" nepříjemné následky.

V podmínkách moderní společnosti hovoříme o primární a sekundární socializaci. Primární socializace se děje prostřednictvím těch nejbližších, jako jsou členové rodiny nebo přátelé. Sekundární socializace probíhá pomocí institucí, jako je škola, podnik, kde pracujeme, nebo prostředky masové komunikace.

Přestože je člověk od narození -- a vlastně po celý život -- vystaven tlaku tolika institucí, které se ho pokoušejí "udržet v řadě", vždy se najde někdo, jehož chování neodpovídá očekávání. Za něco takového zpravidla následuje trest, ať už je jím projevená nevole ze strany členů party, nebo uvržení do vězení. Takovému potrestání říkáme sociální kontrola. Formální sociální kontrola se děje prostřednictvím pravidel zaznamenaných např. v právních předpisech. Neformální kontrola spočívá v očekávání, která vůči vám druzí lidé ve společnosti mají a jež jsou obsažena v nepsaných pravidlech chování, která ale tito lidé považují za samozřejmě daná.

Ve skutečném životě se mohou očekávání vztahující se k témuž jedinci lišit. Prozkoumáme to podrobněji pomocí konceptu role.

Život jako divadlo
V sociologii se objevuje celá řada metafor, které natolik zdomácněly, že už jejich metaforický původ ani nevnímáme. Příkladem je pojem sociální role, který budí asociace s divadlem. Americký sociolog Erving Goffman (1922--1982) se domníval, že nástrojem k porozumění sociálnímu životu může být perspektiva, kterou nazýval dramaturgický přístup. Sociální život můžeme popsat jako divadelní scénu, na které lidé vstupují do vzájemných interakcí. Dokonce můžeme mluvit o mnoha scénách, protože lidské jednání je určeno všemi rolemi, které lidé v daném okamžiku hrají. Mají přitom úmysl ovlivňovat obraz, který o nich mají druzí, a vynutit si požadované reakce. Zatímco na vlastní "scéně" hrají lidé formální a stabilizované role, v "zákulisí" (kde je dovoleno chování neformální a často i opačné) se aktéři na tyto interakce připravují. Příkladem scény a zákulisí může být třeba jídelna, kde úslužný číšník předkládá pokrmy "publiku", a kuchyně, kam zákazníci už (naštěstí) nevidí. Tak jako svůj výraz mění číšník, který vchází z chaosu kuchyně do klidného sálu, mění svůj výraz každý člověk, jenž přechází od jedné situace ke druhé.

Podívejme se teď na uvedené pojmy blíže.

Sociální role

Vzorec chování, který je vlastní určitému postavení ve společnosti, nazýváme rolí. Role bývá někdy definována jako očekávané jednání. Od otce třeba očekáváme, že bude milovat své děti, odměňovat a trestat je podle jejich chování. I vůči učitelům nebo policistům máme určitá očekávání. Vlastností role je to, že by se nemělo nic podstatně změnit, když bude vyměněna konkrétní osoba. Policista by se měl chovat v zásadě stejně, ať už je v uniformě kdokoli. Jedině tak může být chování nositele role předvídatelné a řád ve společnosti možný a udržitelný. Jedincovo chování v jeho sociální roli je do značné míry řízeno očekáváním publika. Nositel sociální role tato očekávání vnímá, interpretuje a pak převádí do konkrétního rolového chování. Pro zastávání určité role musí mít jedinec rolovou dispozici, tedy předpoklady nebo osobní sklony k jejímu zvládnutí.

Žijeme v době mnoha rolí a popis očekávaného jednání pro ně je stále konkrétnější. Americký sociolog Daniel Bell (nar. 1919) píše:

Lze zcela souhlasit s Weberem, že moderní společnost si vynucuje úzkou specializaci rolí. Rozsáhlé oblasti životních aktivit soustředěných dříve do rodiny (konkrétně práci, hru, vzdělání, sociální služby, zdraví) přebírají stále více specializované instituce (podniky, školy, odbory, spolky, stát). Definice rolí (všechny ty dresy, které oblékáme) jsou stále ostřeji vymezené a v nesmírně důležité sféře -- v práci, v níž měl podle mytologie 19. století člověk nacházet svou identitu, se úkoly a role stále podrobněji specializují. (Bell, 1999:107)

Hrajeme tedy stále více rolí, které jsou stále přesněji určeny.

Protože každý člověk je jiný, může jedinec pojetí role pozměnit, emancipovat se od ní, nebo prosadit své vlastní pojetí. I společnost se nemusí úplně shodovat v tom, co od nositele role vlastně chce. Tomu říkáme ambiguita - dvojznačnost role. Například od politika se očekává, že bude jednat samostatně jako osobnost, která se dívá dál do budoucnosti a neřídí se pouze okamžitou popularitou, na druhou stranu má být zástupcem lidu a vycházet mu vstříc.

Pokud se objeví protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli role, nazýváme to rolová ambivalence. Od svého zaměstnance bude firma očekávat kreativitu a samostatnost, jenomže na druhou stranu zase loajalitu. Co když se ty dvě věci dostanou do rozporu?

Budete-li pozorovat starší dítě na kolotoči, které dává okázale najevo, že už je na takové infantilní zábavy staré, jste svědky rolové distance. Každý se totiž může od jednání, které je od něj očekáváno, také distancovat.

Role má sice ve společnosti lidem do značné míry usnadnit život, někdy je tomu ale naopak. Pokud je aktér zaměstnán tolika rolemi, že není schopen přiměřeně dostát všem povinnostem, takže často trpí stresem a neschopností jednat, jde o rolové přetížení. Typickým příkladem je třeba zaměstnaná matka.

Silné očekávání vycházející ze strany partnera (osoby, skupiny) nebo přetížení nositele role protikladnými očekáváními, která nositel nemůže naplnit, nazýváme rolový tlak. (Lékař by měl pomoci co největšímu počtu lidí, co nejlépe, a přitom mu zdravotní pojišťovna dává limit, kolik léků smí předepsat a jaké zákroky mu proplatí.)

Křížení rolí je pojem, který označuje přenesení vzorce chování z jedné role na jinou, takže vzniká nová role. (Duchovní se stane psychoterapeutem, voják z povolání vychovává své děti vojenským stylem.) Často člověk ani nemůže splnit všechna očekávání vyplývající z rolí, které současně zastává, takže dochází ke konfliktu rolí. Otec má být podle představ manželky co nejvíce doma se svými dětmi, ale zároveň má zajistit prostředky pro obživu rodiny.

Lidé mají sice díky rostoucímu počtu rolí, které mohou hrát, mnohem větší možnosti, ale to neznamená, že to v nich bude vzbuzovat pocit štěstí.

Hierarchie, specifikace pracovního zařazení, dokonale přesné popisy práce, systém hodnocení a povyšování i všechny ostatní postupy fungující v institucích jen posilují pocit štěpení Já, vyjadřovaného pojmem role. Jasné je přitom naopak i to, že člověk jakožto osoba má v současnosti mnohem širší a rozmanitější možnosti volby než kdykoli předtím. Existuje mnohem více různých prací a povolání. Člověk může cestovat na mnoho různých míst a usazovat se v nejrůznějších městech. Na poli spotřeby (a kultury chápané rovněž jako forma spotřeby) existuje mnohem více zdrojů, z nichž lze čerpat při vytváření osobního, resp. osobně zvoleného životního stylu. To vše v sobě zahrnuje pojem "sociální mobility", termín charakteristický právě svým vztahem k modernímu světu. Moderní život vytváří polaritu role a osoby, která pro citlivého člověka představuje značnou zátěž. (Bell, 1999:108)

Goffman rozvíjí pojetí role a říká, že bez ohledu na to, zda ji nějaký člověk chce zaujmout, už zjišťuje, že roli zaujal. Každý člověk žije ve světě sociálních setkání a má tendenci předvádět (slovně nebo mimoslovně) svůj názor na situaci a skrze něj hodnocení jejích účastníků, především sebe. Musí vzít v úvahu dojem, který si o něm druzí pravděpodobně vytvořili. Goffman používá i pojem tvář (face), který znamená pozitivní sociální hodnotu, již si pro sebe člověk nárokuje rolí zaujímanou během kontaktu. Je to "obraz vlastního já nakreslený z hlediska schvalovaných sociálních atributů".

Goffman bývá počítán k symbolickým interakcionistům, kteří vytvořili teorii, že mysl a osobnost vyrůstají ze zkušenosti a jsou "konstruovány" v procesu důvěrné meziosobní komunikace. Goffmanův pohled se liší v tom, že nevidí jednotlivé situace jako do značné míry jedinečné, ale mluví o neviditelných rámcích, strukturách, které jsou skryté za viditelnými sociálními transakcemi každodenního života. Již jsme zmínili definiční paradigma, které si všímá toho, jak si lidé situaci definují. Jednají pak podle toho, jak situaci vidí, nikoli vždy podle reálného stavu věcí.

Klasické pojetí sociální role, jak se objevuje např. ve strukturálním funkcionalismu, je popíráno moderní feministickou teorií. Ta nevnímá sociální život jako pohyb mezi oddělenými rolemi, ale jako vyvažování rolí, jako splývání zájmů a orientací s rolemi spojených. Pojetí odpovídající perspektivě určité skupiny (bílých vzdělaných a dospělých mužů z vyšších vrstev) se podle feministek nedá zobecnit. Osvojování si rolí je navíc ztíženo tím, že žena se musí naučit očekáváním protějšku, který je vůči ní v pozici mocnějšího. Zatímco pro ženy je tím "mocnějším" muž, tedy osoba odlišného pohlaví či "genderu", pro muže je tím "mocnějším" zase muž, tedy osoba rodově totožná.
!941!!1024!!1144!!1158!!1154!!1242!!1280!!1340!!1329!!1360!!1398!!1393!!1421!!1394!!1423!!1267!!1346!!1388!!1391!!31!!27!!941!

reagovat