uživatel eliminován | 9. 03. 2008, 00:55:28

to máš blbý !1421!

.eXe. | 9. 03. 2008, 00:51:12 | více příspěvků | napsat uživateli

tyve...me by stacil i jen ten pohl. styk...ani bych nemusel mit orgasmus !103!

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 18:57:40

některý holky se udělají poprvé až po přechodu
nebo na přechodu? !20!

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 18:38:11

lencatko...jo jo holka bez příručky ani krok!1358!!1358!!1358!

Diwka_na_koshteti | 8. 11. 2007, 18:35:28 | více příspěvků | napsat uživateli

Frejda __to je jasný!785!

Diwka_na_koshteti | 8. 11. 2007, 18:31:43 | více příspěvků | napsat uživateli

svudna -__nevim, to je referát z dějepisu1424!

Diwka_na_koshteti | 8. 11. 2007, 18:29:09 | více příspěvků | napsat uživateli

Místo a čas vzniku slovanského etnika je stále jedním z velkých problémů historického bádání. Zdrojem prvních informací o Slovanech jsou především zprávy antických autorů (kronikářů) pocházející z 6. stol. n.l (např. Jordanes). Podle nich se Slované na scéně objevují až ve 4.stol.n.l, tj. jako poslední ze všech velkých evropských národů (když pomineme Avary, Protobulhary a další) za bouřlivého období Stěhování národů. Zájem antických autorů o Slovany (kterým říkali zpočátku Venedové, podle jednoho z kmenů) vzniká jako důsledek slovanských vpádů do střední a jižní Evropy, kde začali ohrožovat velké říše (Východo a Západořímskou - i když je jasné, že v 6.stol, kdy psal Jordanes byla již Západořímská říše dávno minulostí). Dalším zdrojem informací o slovanské národnosti jsou archeologické nálezy. Archeologie vyčlenila několik specifických kultur, které vytvořili Slované, ale důkazy, že jsou slovanské jsou především podloženy písemnými zmínkami. Na základě podobností kultur pozdějších Slovanů s několika kulturami rozvíjejícími se před Stěhováním národů, se usuzuje na vzájemnou příbuznost, (kultura przeworská na území Polska, zarubiněcká v oblasti středního Dněpru a černjachovská na Ukrajině) jde však pouze o hypotézy. Ani v případě archeologických nálezů nelze tedy doložit Slovany dříve než ve 4. stol.n.l. Podle většiny jazykovědců však začaly dějiny slovanského etnika dávno před změnou letopočtu. Pomocí lingvistických metod hledání pravlasti bylo kolébkou Slovanů území někde mezi karpatským obloukem, Vislou, Baltem a Dněprem. Vznik praslovanštiny, jako jednotícího aspektu Slovanstva se klade do první poloviny 1. tis. př.n.l. Nic určitějšího se však nedá z dostupných zdrojů vydedukovat.
Slované tedy přišli z oblasti dnešního západního Ruska a Ukrajiny a s naprostou jistotou můžeme říci, že od 4.stol.n.l obývali velmi rozsáhlá území dnešní Evropy, která se někdy v šestém století svou hranicí dotkla velkých říší - na západě Francké a na Jihovýchodě Byzantské. Důvodem jejich expanze byla především přelidněnost a vpády kočovných národů - Hunů. V šestém století se Slovany obydlené území rozkládalo od Dněpru až po Labe a od Baltského moře až k balkánskému poloostrovu. Na jihovýchodě žili slovanské národy Antů, nazývané tak Byzantinci. Jsou informace o útocích Slovanů (Antů) na hranice Byzantské říše, které napadli po rozšíření přes Rumunsko a Bulharsko. V Rumunsku byli později romanizováni, ale v Bulharsku se jim i přes nadvládu Protobulharských kmenů podařilo si zachovat svůj jazyk a nakonec byla i protobulharská složka slavinizována, čímž vznikl základ budoucí bulharské národnosti. Byzanstká říše měla se Slovany značné problémy. Nejprve docházelo spíše k loupeživým akcím ale později se začalo slovanské obyvatelstvo na napadeném území i usazovat. V polovině šestého století vpadli do Evropy Avaři. Zpustošili území Antů a přiměli je k větší migraci na Balkán. Avaři se usadili na v území dnešního Maďarska a odsud podnikali své nájezdy. Některé kmeny Slovanů načas ovládali, s jinými se naopak spolčovali a útočili s nimi proti Byzantské říši, přičemž Avaři vždy jen loupili, zatímco Slované se usazovali. Nejnebezpečnější útok nastal roku 626 kdy byl oblehnut Cařihrad. Byzantinci ovšem nakonec vojska spojenců rozprášili a navíc došlo na Avarské straně ke zradě, čímž byla cesta k dalším spojenectvím uzavřena. Avaři byli nakonec 8.stol. rozdrceni Franky a Protobulhary a beze stopy zmizeli. Tou dobou již značně přizpůsobili své zvyky Slovanům.

Na západních hranicích Slovany obývaného území rovněž nebyl nikdy klid, díky čemuž se zachovalo z této oblasti množství zpráv. V 7.stol bylo místní slovanské obyvatelstvo krutě porobeno Avary, což vedlo ke vzpouře. Tou dobou (623 n. 624) zrovna přijíždí mezi Slovany franský kupec Sámo, který se připojil ke vzpouře a díky jeho schopnostem byli Avaři poraženi.

Sámo vytvořil mnohými spojenectvími velkou slovanskou říši s centrem ve Vogstisburku (zřejmě Franský výraz), který se nacházel nejspíše kdesi na Moravě. Úspěšně vzdoroval jak Avarům tak i Franskému králi Dagobertovi, který byl r. 631 u Vogastisburku poražen. Sámova říše se nejspíše po smrti Sáma rozpadla, Slované ale útočili na Franky dále. V 7. století se ovšem objevují zprávy i o dalších slovanských říších a kmenových svazech. V lužicko-srbské oblasti vládl kníže Dervan. V oblasti Korutan vévoda Valuk. Mezi řekou Centií a pohořím Velebitem na jihovýchodě se začal formovat kmenový svaz Charvátů, kde máme zmínku o knížeti Porgovy, který vládl v době křesťanské misie Jana z Raveny. V severním Bulharsku je doložen svaz sedmi slovanských kmenů, který se později spojil s protobulhary a vytvořili tak základ vcelku pevného státu, ve kterém vládli protobulharští cháni, kteří se ovšem později poslovanštili. Přesná zmínka o tomto státě pochází z roku 681 kdy byl byzantský císař Konstantin IV. nucen uzavřít se Slovany a Protobulhary mír a platit jim dokonce roční daň. Centrem státu se stala Pliska a usnesl se název Bulharsko. V polovině 9. stol bylo v Bulharsku přijato křesťanství a později se zde na dvou školách vyvíjela Slovanská liturgie. To je však již mimo oblast našeho zájmu.

Co se týče jazykové diferenciace Slovanstva, původně mluvili všichni Praslovanštinou, která se používala v pravlasti a ještě dlouho trvalo, než se rozdělila na Západní, Východní a Jižní. K diferenciaci pochopitelně došlo působením nejrůznějších cizích vlivů a oslabení kontaktu jednotlivých skupin Slovanů. Později vzniklá Staroslověnština byl jazyk liturgický.

Přírodní náboženství starých Slovanů

Základní údaje o slovanském náboženství

Informace o přírodním náboženství Slovanů jsou dosti kusé a nedají se srovnávat s úžasnými informacemi z germánských a keltských (irských) pověstí, ság, legend, mnohých zápisů. Hlavním problémem byl samozřejmě přístup zapisovatelů. Zatímco v době největšího rozmachu Keltů a Germánů psali především (vlastně) pohanští Římané, kteří mohli snadno interpretovat cizí bohy připodobněním k těm jejich a neměli takové předsudky (Cézar, Traianus), v době kdy se objevili na scéně Slované již byly všechny literární civilizace v dosahu křesťanské (pochopitelně kromě Muslimů). Křesťané se na přírodní kulty dívali skrz prsty a snažili se je zlikvidovat. Pohanští Slované sami o sobě nikdy nic nenapsali, nepoužívali totiž písmo do dob příchodu Konstantina a Metoděje.

První zmínky pochází již z dob prvních kontaktů Slovanů z Byzantskou říší (6. stol), jde ale jen o zlomky (Prokopios z Caesarie). Pár dalších spisů se objevuje v 9. a 10. stol, avšak nic velkého. Význačnější informace přinášejí arabští cestovatelé po Evropě z 10. stol (Ibn Fadlán). Nejobsáhlejší prameny pocházejí z 11 - 12 stol a to hlavně z oblastí, kde se kult udržel, tj. u severozápadních (pobaltských) a východních Slovanů. Tj: kronika Theitmara z Merseburgu, který proslavil především svatyni v Retře, spis Saxo Gramatica, jež podal rozsáhlé informace o kultu na Rujaně, životopis Otty Bamberského, který ovšem napsali jeho kanonizátoři a významná je i Slovanská kronika biskupa Gerolda z Odenburgu - psal o své cestě po Vagrii. Následuje ještě několik méně významných spisů. Dost chabé zprávy pocházejí z Českého a Polského prostředí. V Čechách jde o zmínky v Kosmově kronice o zakazování pohanských zvyklostí a v Polsku Katalog magie mnicha Rudolfa. Zcela jiná situace byla na Východě, kde se pohanství udrželo velmi dlouho. Kvalitní informace přináší letopis Povest vremennych let. Následují mnohé traktáty, které měly mnichy poučit o zvycích, které je třeba vymýtit. Pozadu nestojí ani životy svatých, např. Vladimíra, kde se dá objevit spoustu podstatných detailů. Hodně se diskutuje o Slovu o pluku Igorově z konce 12.stol -objevuje se zde několik poznámek, které se jinde nenacházejí. Pozdější prameny nelze příliš brát v úvahu - dost zkreslují a objevují se v nich např. noví bohové, ve starých se nevyskytující.

Dosti důležitým pramenem poznání je etnografický materiál. V 19. a na počátku 20. stol. žily ještě folklórní zvyklosti plným životem a byly tehdy také značně dobře zmapovány. V jejich projevech se dají najít pozůstatky starobylejších zvyků, které byly jen poněkud transformovány pod křesťanskou slupku. Pohanské zvyklosti leckdy zůstaly živé dodnes, i když jejich význam už často uniká.

Velkým přínosem může být samozřejmě archeologie, do které se mohou vkládat naděje, že něco nového objeví - etnografický materiál a staré spisy jsou již zcela prozkoumány. Archeologie již vyřešila řadu sporných otázek, především v oblasti existence svatyň na předpokládaných místech a nalezení zobrazení bohů nám umožňují si udělat představu o jejich funkci a vůbec o pohledu dávných Slovanů na život.

Vznik náboženství

Je samozřejmě zcela navždy obestřen tajemstvím, stejně jako vznik slovanského etnika vůbec, ale aspoň se dají stopovat různé vlivy jiných kultur, které by případně mohly mít vliv na podobu, funkci a jména slovanských bohů a zvyků. Podobnosti jsou často kalkulovány na základě filologických rozborů a podobností. Nejvíce se uvažuje o velkých íranských vlivech, o podobnostech s kultem kolem hlavního boha Ahura Mazdy. Implikuje to především stejná úcta k slunci a ohni a výrazný dualismus dobra a zla. Kulticky příbuzní byli dále Baltové u těch se ale předpokládá, že vznikli ze stejné základní kultury jako Slované, takže je to jasné. Nepochybně dále museli být ovlivněni od kontinentálních Keltů, o jejichž náboženství se však neví skoro nic, takže není jasné v čem. Vzhledem k sousedství s Germány se často udává podobnost boha Peruna s Thorem a podobně. Nejvíce nejasný je původ vícehlavosti slovanských bohů. Nejasnost kolem vícehlavosti zřejmě vzniká tím, že si většina vědců není schopna připustit, že by mohlo u Slovanů vzniknout něco nového, co nebylo nikým jiným ovlivněno.

Forma kultu

Jednalo se zprvu o ryze přírodní kult spojený s uctíváním posvátných míst v přírodě (prameny, řeky, kameny, stromy) kde sídlí duchové a skrze které lze promlouvat i k vyšším duchům přírody - bohům. Teprve později se prosadilo uctívání v jednoduchých svatyních, většinou se jednalo jen o valem ohrazené nebo uměle vyvýšené kruhové prostranství s idolem (sochou) boha uprostřed. V pobaltské oblasti se stavěly i uzavřené svatyně ze dřeva, ale až kolem 11. stol a to v důsledku využití kultu jako politického prostředku proti státním uskupením prosazujícím křesťanství. Teprve v tomto období se také konstituovala vrstva kněžích, dříve kult nikdo nevedl, nebo o tom alespoň nejsou zprávy.

Slovanský kult byl polyteistický s mnoha antropomorfizovanými božstvy, což je nejrozšířenější představa ve všech starších náboženstvích indoevropského původu. V čele panteonu stál vždy jeden nejmocnější, ale tuto úlohu hrál u různých slovanských národů často jiný bůh, změna místa v čele probíhala také v čase. Důsledkem mohla být změna všeobecného postavení hodnot představovaných bohem. Např. když se již tolik neválčilo a na prvním místě stála úroda, tak se stal hlavním bohem Veles (bůh úrody a stád) namísto Peruna hromovládce. V pozadí hlavního boha stáli další význační bohové kteří měli také jiná jména, popřípadě byli to úplně jiní bohové v jiných krajích. Větší rozdíly byly mezi Slovany na Východě a Pobaltskými Slovany - u ostatních byly rozdíly nejspíše ještě větší, ale o nich se téměř nic nedochovalo, na východě a severozápadě se slovanský kult udržel nejdéle a stačil být zapsán. Za bohy stojí v pořadí přírodní démoni všech druhů, skřítci, ďáblové, víly apod. označovaní praslovanským diva.

Uctívání všech druhů božstev probíhalo formou oběti, nemuselo jít samozřejmě jen o krvavé oběti (i když o ty šlo občas taky) ale o nejrůznější plodiny nechávané bohům (např. lití oleje do země, uctívání matky země), v pozdějších letech obětování figurek zvířat, místo původních zvířat živých (mrtvých). Slované hledali ve svých bozích podporu a snažili si je naklonit, chtěli tak příznivě ovlivnit svůj osud. Uctívalo se formou nejrůznějších obřadů probíhajících v určitých ročních obdobích.

Stvoření světa, člověka a kosmologie

O pohledu Slovanů na svět a jeho stvoření se toho mnoho neví. Dá se usuzovat pouze z lidových vyprávění zapsaných folkloristy v 19 a na počátku 20 stol. Dobré informace také přináší Povest vremennych let z 11. stol. Jde většinou o mýty, kde vystupuje Bůh a Ďábel, jako výrazné dualistické síly dobra a zla, ale vždy v naprosto jiném kontextu než je tomu v bibli a církevních textech. Dá se tedy usuzovat, ze tyto mýty mají s křesťanstvím společný jen nátěr, ale v podstatě jsou to původní pohanské mýty, odhalující myšlení pradávných Slovanů.

K stvoření světa došlo tak, že bůh přikázal ďáblovi, aby vynesl z moře zemi. Ďábel tak učinil, ale v ústech schoval pro sebe ještě trochu písku, aby mohl sám tvořit. Ten mu tam však začal bobtnat a tak ho musel vyplivovat a prskat, čímž vznikly hory, holé skály, bažiny, pouště a podobné nehostinné kraje, zatímco bůh tvořil jen úrodné roviny, řeky, lesy a nížiny. Postavy boha a ďábla někdy nahrazují 2 ptáci, jeden černý a druhý bílý, sedící na stromech rostoucích z vody, popř. plavající na hladině moře, jelikož jde o vodní ptáky. Všeobecně sdílená představa světa vyplouvajícího z moře je zřejmá.

Člověk vznikl opět činností dualistických sil, boha a ďábla, a to tak, že bůh odhodil na zem svou houbu, kterou se otřel po koupeli a ďábel z ní vytvořil tělo člověka. Bůh mu však vdechl duši, čímž je zajištěno, že zatímco tělo po smrti náleží zemi (ďáblovi) duše stoupá do nebe za bohem. Podařilo se zachytit i představu, že první lidé byli nesmírné velikost, obři, s hlavou v oblacích, tělo stvořené ze všech elementů světa. Postupně se zmenšovali, a tady nám po nich zůstaly jenom jejich obrovské kosti, jež jsou občas k nalezení.

Co se týká pohledu na podobu praslovanského světa zůstalo nám jen několik útržkovitých zmínek (etnografický materiál). Objevuje se představa zemské desky nesené na zádech obrovských ryb. Země je antropomorfizována jako matka, která se stará o všechny své děti, o tvory na ní žijící. Vyjevuje se rozdíl mezi používáním slova nebe a obloha, které mají své ekvivalenty v mnoha slovanských zemích. Zatímco obloha je nám viditelná jakási poklice nad zemí, nebe je plné plamenů a horoucí a nachází se až za oblohou, takže je nám neviditelné. Na obloze, pod klenbou, žijí andělé (transformace bohů?) a s nimi duše zemřelých. Obloha se na krajích dotýká moře, dokonce do něj vstupuje. Po obloze se pohybuje slunce, tažené bílými koňmi, popř. jinými zvířaty, ráno se koupe v moři, kde se miluje s jitřenkou, která ho celé zacáká vodou, takže zoranžoví. Cestou po obloze svádí boj s démony mraků a vlkodlaky (zatmění slunce). Měsíc je výtvorem ďábla (z Polské pověsti), který se snažil napodobit slunce, bývá spojován i s dušemi které na něm sídlí. často je též interpretován jako mladší bratr slunce. Hvězdy jsou odrazem žijících lidí a jejich strážci - každý člověk má svoji hvězdu a když zemře, hvězda padá. Dobří lidé mají silně svítící hvězdy, hvězdy záporáků jsou slabé.

Celkově je kosmologie Slovanů v mnoha směrech podobná kosmologiím ostatních evropských přírodních náboženství.

Démoni a duchové

Nesmírně bohatší oblastí starého slovanského náboženství je kult přírodních duchů a bytostí nižšího řádu reprezentujících přírodní síly (démonolatrie). Dalo by se říci, že tato oblast je obsažena v každém světovém náboženství (čerti, andělé v křesťanství). Proto se také křesťanství nepodařilo tuto vrstvu představ vymýtit, na rozdíl od většiny bohů, které se podařilo nahradit svatými. A to především proto, že člověk se bez přírodních bytostí prostě neobešel. Dokud žil člověk více v instinktech než intelektu (racionalitě) jeho vědomí nebylo uzavřeno samo v sobě. Přírodní děje neodděloval od sebe sama, ale prožíval je intimně jako procesy vlastního těla. Neoživoval přírodní prostředí fantazií, ale toto prostředí opravdu žilo, bylo odjakživa dáno jako živé a oduševnělé právě tak jako jeho vlastní bytost. Svět nebyl soubor abstraktních sil jako dnes, ale byl zaplněn bytostmi které příznivě či nepříznivě ovlivňovali jeho život.

O démonech (původní slovanské výrazy jsou diva, běs, čert) nám referují hlavně etnografické zápisky z 19. stol, kdy množství pověstí a bájí o nich byla stále ještě živých, nebo se alespoň představy a tradice ohledně této vrstvy starého náboženství stále udržovaly, i když byl původní smysl zapomenut. Starší prameny většinou nepřinášejí nic víc, než informace o úctě Slovanů k výšinám, pramenům, řekám, jezerům, kamenům, stromům, ohni atd. V středověkém období máme mnoho dokladů o zakazování starých zvyků a boji církvi proti tradičním představám, což ovšem nemohlo obstát a tak se původní démoni připojují do společnosti sv. Trojice, andělů a další křesťanské sortě. V případě zkoumání bylo třeba odlišit originální pohanské představy od těch co vznikly pod vlivem křesťanství.

Pohanští démoni, o nichž se dá předpokládat, že si je Slované asi příliš netřídili, mohou být pro přehled rozlišeni do několika skupin. První z nich bychom označili jako démony živlů: Ohně, Větru, Vody a Země. Druhá skupina jsou vegetační démoni, oživující svět rostlinstva, důležitý pro zemědělce. Třetí skupinu démoni času (jako např. Klekánice), k nimž by mohli patřit démoni řídící lidský osud (sudičky) a poslední skupinu můžeme označit jako domovní démony.

Diwka_na_koshteti | 8. 11. 2007, 18:26:47 | více příspěvků | napsat uživateli

Ve státě Iowa smí polibek trvat maximálně pět minut.
Stát Washington zakazuje na svém území defloraci, a to bez ohledu na věk panny.
V amerických státech Indiana, Kentucky, Maryland, Minnesota, Missouri, Tennessee a Virginia je zákonem zakázán orální a anální styk ( to v bývalé britské kolonii Singapur jsou k orálnímu sexu tolerantnější - je sice také nezákonný, ale jen v případě, že není součástí "milostné předehry").
Stát Severní Karolína povoluje jako jedinou legální polohu při sexu "misionářskou polohu", ovšem za předpokladu, že máte zároveň zataženy záclony či staženy rolety.
Město Nashville (Tennessee) má vyhlášku o tom, že muž, který by byl na veřejnosti spatřen "viditelně sexuálně vzrušen", může být zatčen.
Město Dallas (Texas) vyhláškou upravuje, jaké vibrátory lze vlastnit. Vlastnictví vibrátoru ve tvaru realistického penisu je nezákonné.
Stát Utah upravuje sexuální chování v sanitních vozech. Sexuální akt ve vozech rychlé pomoci je nezákonný a zvláště přitěžující okolností je skutečnost, když se tak děje v případě výjezdu za případem.
Stát Massachusetts naopak zakazuje sexuální aktivitu taxikářům, pokud se děje na předních sedadlech a za jízdy.
Ve státě West Virginia je zapovězen sexuální styk se zvířaty, ovšem pouze mužům a nikoliv ženám, a specifikuje, že zvíře nesmí vážit méně než 40 liber.

Diwka_na_koshteti | 8. 11. 2007, 18:26:02 | více příspěvků | napsat uživateli

Všechno je příjemné do chvíle, než se kluk pokusí proniknout do dívky. Pak se najednou všechno zkomplikuje.

První překážkou, na kterou penis narazí v případě, že je holka panna, je panenská blána, hymen. Obvykle ji penis protrhne (defloruje). Toto je provázeno krátkou bolestí, která po několika sekundách sama zmizí a dívka může slabě krvácet. Tolik alespoň říká teorie. V praxi se však pohybujeme mezi dvěma extrémy. Může se stát, že dívka defloraci ani nepostřehne, druhý extrém je, že se deflorace nezdaří kvůli tuhosti hymenu. V tomto případě může zasáhnout gynekolog a hymen odstranit bezbolestně při drobném zákroku.

Mnohem častější příčinou obtížného pronikání penisu do pochvy je nedostatek uvolnění a zvlhnutí na straně dívky. Sexuální vzrušení u ženy se projevuje tím, že se pochva uvolní a zvětší. To by samo o sobě nestačilo a styk by byl stále bolestivý, proto pochva vylučuje sekret, který zmírňuje tření. V případě strachu nebo nedostatku vzrušení je holka „suchá“ a stažená. Styk je bolestivý a někdy nejde proniknout dovnitř vůbec. Jak se vyvarovat problémů se strachem a nedostatkem vzrušení? Základem je atmosféra při styku. Jiná bude při náhodné známosti, jiná se stálým partnerem, kterému dívka věří a může s ním otevřeně mluvit o svých pocitech. Další podstatná věc je znalost jejího těla, získaná během pettingu. Ta umožní dosáhnout u dívky vyššího stupně vzrušení a současně se slečna nestydí za to, že je před partnerem nahá. Není to přece jejich první intimní setkání. Křivka vzrušení dosahuje maxima při orgasmu, proto je nejvhodnější okamžik pro první proniknutí těsně před ním (za předpokladu, že ten okamžik, coby začátečníci, dokážete rozeznat). Po orgasmu totiž obvykle dochází k opadnutí vzrušení a další dráždění může být nepříjemné.
Pomoci může i změna polohy. Doporučuji polohu „na koníčka“, při které si muž lehne na záda, slečna klekne nad něj a sama si zavede penis dovnitř. Může regulovat hloubku, úhel a rychlost pronikání podle sebe a odpadá tak strach z toho, že kluk udělá něco špatně nebo že nebude dostatečně jemný.
Při nedostatku přirozeného sekretu je nutné použít lubrikační gel. Může se samozřejmě používat kdykoliv, nejen když nastanou potíže.

Bolest při styku může být způsobena i velikostí penisu. Normálně má pochva 5-10cm délku, při vzrušení je o něco delší, ale málokdy je to víc, než 18cm. Na jejím konci je děložní čípek, který může na náraz penisu reagovat bolestivě. U některých žen se dá při malém vzrušení děložní čípek nahmatat i prstem. Na dlouhý penis si musí pochva zvyknout, proto je nutné zasouvat pomalu a opatrně.

Stejné je to i se šířkou. Každý, kdo někdy měl natažený sval jistě ví, že je to na několik dní bolesti. Pochva je sval a pokud se násilím natáhne, je to dost bolestivé zranění. Nemusí se při tom jednat vždy o pannu, stačí, když žena nemá několik měsíců styk a netrénovaná pochva se o něco zmenší. Zvlášť v případě vyvinutějšího muže.
Pomoc je jednoduchá, stačí trocha ohleduplnosti a připravit pochvu na průnik penisu. Při velkém vzrušení se do pochvy zavede prst a postupně se přidávají další, stočené do kornoutu, dokud nedosáhnou šířky penisu. Samozřejmě tak, aby to nebylo pro dívku nepříjemné. Když se prsty bez problémů pohybují uvnitř, je možné zavést penis. Pronikání by mělo být postupné, pomalu zasunout o kousek dovnitř a povytáhnout. Pochva tak získá čas na to, aby se uvolnila a roztáhla bez bolesti. Povolený nebo spíše doporučený doping je lubrikační gel a dráždění klitorisu.

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 18:25:08

Diwka_na_koshteti!1424!!764!!764!!764!

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 18:17:55

Herrynka_!1424!!764!!764!!764!

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 18:13:51

njn kluci to mají se ženskýma těžší!31!

Diwka_na_koshteti | 8. 11. 2007, 18:07:19 | více příspěvků | napsat uživateli

Souloži se člověk musí učit

Ještě na počátku dvacátého století mnohé dívky věřily, že otěhotní po pouhém políbení. Naštěstí už před mnoha lety přestaly v oblasti sexu platit zapšklé zvyklosti a každý se může o pohlavním životě náležitě poučit. K dostání je množství odborné literatury, na školách probíhá sexuální výchova. Sexuolog Radim Uzel (62) ale tvrdí, že i dnes existují jedinci, kteří nevědí, co s partnerkou mají v posteli dělat.

"Někoho to poučení prostě mine a potom to musí dohánět. Jedno je totiž jisté. Člověk se sexualitě musí učit. Jde o naprostou kuriozitu v živočišné říši. Snad jen některé opice, pokud žijí delší dobu o samotě, potom nevědí, co
dělat. Soulož pak musí odkoukat od starších opičáků," prozradil tiskové agentuře Korzo Uzel.

Alarmující neznalosti v oblasti sexu byly u mladých Čechů běžné ještě koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let. Uzel tvrdí, že mnoho neinformovaných nešťastnic se pak muselo ponižovat před interrupčními komisemi. "Dodnes si vzpomínám, jak jsem byl jako člen komise vyděšený. Většina mladých dívek prostě nechápala, že při milování lze otěhotnět. Samozřejmě, že některé už věděly, o co jde, a normálně nám lhaly. Většina ale nevěděla o sexu vůbec nic," zavzpomínal sexuolog.

Nedostatek informací prý může způsobit značné škody. V nejednom případě pak dotyčný může procházet psychickým strádáním a skončí v péči odborného lékaře. "Ortodoxní puritánská výchova se může na lidech neblaze podepsat. Pokud rodiče svým dětem tají informace v takzvaných choulostivých věcech, dělají obrovskou chybu. Myslím, že každý rodič se dnes bez problémů může poradit, jakou formou svému potomkovi tyto věci sdělovat. Může se pak stát, že mnohdy pochybné odpovědi dostanou děti jinde," upozornil Radim Uzel.

Sexuolog připomněl, že šok kdysi utrpěl slavný český profesor Hynie. "Po třech letech manželství k němu přišel na poradu vysokoškolsky vzdělaný pár s tím, že se marně snaží přivést na svět potomstvo. Profesor zjistil, že za celou tu dobu spolu ti dva ani jednou nespali. Muž prostě své ženě strkal penis mezi stehna. Pracně jim potom profesor vysvětloval, jak se vlastně lidé milují. Oba manželé se tomu smáli a divili se. Dokonce mu tvrdili, že podobné věci přece lidé nedělají. To byl ovšem případ z třicátých let. Z dnešního pohledu je spíše úsměvnou kuriozitou," podotkl Uzel.

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 18:02:00

11. 8. 2003. Prakticky každá žena říká, že problém dosažení orgasmu při milování s mužem spočívá v tom, že muž často změní rytmus pohybů přesně v okamžiku, kdy užuž dosahujete sexuálního vyvrcholení.

A v takovém okamžiku je zcela zásadní věcí nic neměnit. "Ano!" souhlasí jedna moje přítelkyně. "Musí to být přesně stejný rytmus, pohyby, tlak, rychlost a všechno ostatní - během dalších dvaceti nebo třiceti vteřin. Pokud není, všechno je ztraceno!"

Další chytrá dáma zdůrazňuje totéž: "Když se udělám, ještě chvilku pokračuji stejnou stimulací, i když mám pocit, že je k nevydržení. Tenhle pocit brzo zmizí a já jsem unášena na vlnách rozkoše až k zázračnému mnohonásobnému orgasmu."

uživatel eliminován | 8. 11. 2007, 17:59:20

Hele lepší než mít orgáč 200x za den ne??!2!