uživatel eliminován | 11. 04. 2008, 12:04:27 |

Vyrazil jsem minulou sobotu do jižních Čech na čundr. Těšil jsem se na to celou zimu, krosna zabalena v rohu místnosti a já u okna vyčkával na první teple sluneční paprsky.

Byl jsem pln očekávání. Na Hlavním nádraží jsem nastoupil do vlaku do Budějovic a už během cesty jsem cítil ve vzduchu zvláštní napětí. Napětí, jako vždy, když se blíží něco nového, něco, co jsem doposud nezažil. A pak to přišlo. Budějovice. Vystoupil jsem a změtí uliček vyrazil směrem na okraj města. Po cestě mě potkal mladý kluk. Všimnul si mé krosny a zeptal se kam jdu. Já říkám, že bych rad vyrazil někam mimo město na čundr. Mladík pravděpodobně pochopil, že se v městě příliš nevyznám a nabídl mi, že mi bude rád spolu s několika dalšími přáteli dělat společnost. A já souhlasil. Vyrazili jsme tedy.

Po dvou hodinách chůze jsme přišli k lesíku za městem,a já hned, zvyklý na tvrdý terén odbočil z asfaltové cesty na lesní. Kluci Arpád, Ištván, Dežo, Fero a Pepa šli ochotně se mnou. Byl jsem opravdu rád že mám tak brzy po příjezdu tolik kamarádů a vyloženě jsem se těšil, jak si užijeme náš pobyt v krásné přírodě.

Šli jsme několik hodin a pak Dežo povídá, že bychom meli zastavit a rozdělat tábor. ‚Říkám si tedy, že to není špatný nápad a sundávám krosnu. Vybaluji stan a kluci mi pomáhají ho stavět. Musím je trosku korigovat, nezabíjejí skoby dost pečlivě a obávám se, že kdyby přišel silnější vítr, odnesl by stan i s jeho obsahem. Kluci se smějí a laškují, že toho se tedy jistě bát nemusím, že to si ho dřív odnesou oni než nějaký vítr. A všichni se pak dlouze a upřímně smějeme.

Pomalu se začíná smrákat. Kluci odněkud donesou naštípané dříví, měděný okap, mosaznou kliku a docela hezky kazeťák. Když se ptám, kde to vzali tady uprostřed lesa tak chvíli zapírají a dělají si ze mě srandu, že se to prý povalovalo u chatky nedaleko od našeho tábořiště. Směji se při představě, že by měli kluci takové štěstí a vím, že si tyhle věci jistě nesli potajnu celou dobu sebou. Chápu to rádio, proč ale ten okap a ty kliky? Nu, třeba s tím mají něco v plánu říkám si.

Vytahuji špekáčky a nabízím je klukům u ohně. Všichni si s chuti berou, Pepa dokonce dva a na mě tak bohužel nezbývá. Ale co bych pro ně neudělal, přecejen, pomohli mi se stavbou stanu, doprovodili mě a já jsem rad, ze po dlouhé době mám opět skutečné kamarády.

Lišák ryšavá Fero po chviličce opekání buřtů na ohýnku vytahuje z kapsy láhev alkoholu. Slivovička. Říkám klukům „no sakra, kluci, vy jste teda vybavený“ a kluci se jen cudně usmívají pod vousy. Fero má bohužel jen jednu skleničku a tak se střídáme. Nejdřív já a pak si kluci vždy nalijí a kopnou to do sebe. Vždy při tom stoji zady ke mě, asi abych nemusel sledovat jak se jim při tom kroutí obličej, přecejen je to silný alkohol. A možná právě proto mam pocit ze z lahve nic nemizí a ze piji sám.

Noc postupuje, já jsem čím dá tím veselejší, zpívám a tancuji kolem ohně. Kluci jsou docela v pohodě, asi jim pomohl ten párek a slivovička tolik nepůsobí. V lahvi je polovina a kluci mě hecují. Jsem z Prahy zvykly na každou srandu, Arpád mi říká, že když to teď nevypiji, nejsem jeho kamarád. Dežo mi jen tak pro srandu sahá do kapsy náprsní kapsy. Když se ho zeptám co to dělá, tak říká, že jen kontroluje, jestli tam nemám díru, aby se mi neztráceli peníze. A zase se všichni smějeme.

Pomalu se mi začíná točit hlava, kluci hledají v mém batohu nějaké prasky proti závrati, aby mi je dali. Marně se snažím jim vysvětlit, že nic takového sebou nemám. Pepa se pokouší je najit i ve stanu. Křičím na něj, že tam opravdu nejsou a když se tak zhluboka nadechnu, najednou mi podjedou nohy a padám na zem.

Ištván mi bere mobilní telefon, patrně chce zavolat pomoc. A aby mě mohl lékař snadno identifikovat, bere i mou peněženku, kde mam občanský průkaz a kartu pojišťovny. Svět se mi točí čím dál víc a pomalu upadám do hlubokého bezvědomí.

Probouzím se a oslepuje mě světlo z ranního sluníčka. Říkám si ihned, jak je na tom světě krásně, když nám tak hezky svítí. Trošku mě bolí hlava. Vlastně poměrně dost. Pomalu si sedám. Kluci asi když viděli, že mi není dobře uklidili stan abych o něj při odvozu sanitkou nepřišel. Matně si vzpomínám že mi ji chtěl Ištván zavolat když mi bylo nevolno. Ti lékaři to zase popletli. Místo aby mě ráno vysadili před nemocnicí, dali si tu práci a odvezli mě zase zpět do lesíku za Budějovicemi. Takhle to vypadá, když se někdo příliš snaží. No,snad to nějak zvládnu. Kluci byli fakt tutový, postarali se o mě a ani jednu z mých osobních věcí nenechali ležet ladem v lese. Dokonce i peněženku mi schovali. Snad na ně někde v Budějovicích narazím, abych jim poděkoval.

Když se procházím Budějovicemi směrem k nádraží, potkávám Ištvána. Třesu mu pravici na důkaz mých díku a on se zase tak lišácky usmívá pod knírkem. Dáva mi stovku na vlak s tím, že mou peněženku, stan a ostatní věci si nechali lékaři na nějaké testy. Snad by mi pak vše mělo přijít domů poštou. Upřímně mu ještě jednou děkuji a kráčím směrem k nádraží. Cestou procházím kolem firmy na zpracování železného odpadu jen náhodou zahlednu ten okap, který kluci včera přinesli ke stanu. Sakra, říkám si, to jsou ale uvědomělí kluci. Najdou v lese kus mědi a i presto, že je to do města taková dálka, neváhají a ihned ten nepořádek, který do lesa nepatří odnesou na své místo. Jsem moc rad, ze jsem kluky poznal. Jsou to mí kamarádi. Rád na ně vzpomínám. Ale to české zdravotnictví tedy opravdu není nic moc. Mé věci stále nedorazily. Budu tam muset zavolat, jak to s nimi vypadá.
!1!
http://josef.blog.idnes.cz/c/31106/Multikulturni-cundr.html

reagovat