uživatel eliminován | 18. 11. 2009, 22:32:28 |

TAK DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ MÉHO PŘÍBĚHU. KDO NECHCE, AŤ TO NEČTE...TI OSTATNÍ AŤ MI ODPUSTÍ CHYBY, ÚPRAVU A MOŽNÁ I HORŠÍ KVALITU PŘÍBĚHU

"Jsem lapen" pomyslel jsem si, když mě Otík pevně uchopil za nohu svými tlustými prsty. Zmohl jsem se jen na histerické kvíknutí, jako když jde podsvinče na porážku. Otíkova sestřička na nic nečekala a jediným ladným skokem mi přistála na zádech, pevně mě sevřela nohama kolem pasu, aby se mi pak másledně mohla zakousnout do ucha. Kousání mají zřejmě v rodině, jelikož stejný postup zvolil i Otík, akorát s tím rozdílem, že se mi zakousl do pravé boty- ano, do té, kterou jsem přednedávnem šlápl no psího exkrementu.

Na zádech mi naskočila husí kůže když se z Otíkova hrdla dral agonický řev způsobený přeceněním síly svých zubů, totiž stejně jako Božka i Otík trpí absencí zubního kartáčku tudíž jeho napůl shnilé zoubky nevydrželi tlak který jeho nenasytná tlama vyvíjela na mojí krásnou botu. Výsledkem bylo to, že mu na bělmech naběhly rudé žilky a do očí se mu nahrnuly slzy, zda to bvyly slzy štěstí nevím, jedno však vím jistě, že Otík už si nebude mít důvod kupovat kartáček na zuby. Jeho kvílení, jenž nepřipomínalo nic, co by mohlo pocházet z naší planety jsem už nemohl dál snášet. Proto jsem se vehementně snažil vymanit se mu ze sevření, které i přes bolest kterou jistě pociťoval nechtěl polevit.

Božka zatím nelenila a dál mi opižlávala levé ucho v domění, že tím jedním nezkažením zubem mu způsobuje neskutečná muka. Musím se přiznat, že její jemné opižlávání mého lalůčku způsobilo zajímavé záchvěvy v oblasti mého podbříška, přeci jenom jsem se takhle blízko styku s lidskou samicí ještě nedostal. Bylo to příjemné a krásné, škoda jen, že naše cukrování přerušoval řev toho obtloustlého mutanta válejícího se na zemi.

"Už běžím Otíku, vydrž" křičela ta stará, smradlavá bába a udělala tři svižnější kroky(po kterých se musela zastavit aby nabrala dech) směrem k bojišti. Zatímco otík dál kvílel jak raněné monstrum, já jsem si vychutnával něžných okamžiků, kdy mi Božka brutálně opižlávala ušní lalůček. Matně si vzpomínám, že levou rukou jsem jí ještě přitiskl k uchu: "saj, ty malá špíno" prosil jsem jí. Zřejmě jí to působilo bolest, což jsem zjistil díky nudli, která jí vylétla na mou choulostivou tvář doprovázena bolestivým heknutím. Tuším, že při tomto aktu vzrušení jsem jí nalomil i ten poslední zoubek. Přitlačila víc, už to nebylo příjemné, tak jsem se jí snažil nějak dostat ze svých zad.

Rozhodl jsem se tedy, že se jí pokusím přehodit přes sebe. Proto jsem jí pevně uchopil za pramen vlasů, který mi vysel přes rameno a prudkým trhnutím jsem jí chtěl dostat ze sebe. No zjistil, jsem, že tento způsob bude přínosným nanejvýš v případě, že bych jí chtěl skalpovat. V ruce mi totiž zůstal pouze pramen jejích mastných vlasů. Rozhodl jsem se tedy jednat tvrději. Pevně jsem jí tedy uchopil za nohy a malinkým poskočením, kterého jsem byl schopen i přes to, že mě Otík stále svíral, jsem se odlepil od země, ve vzduchu jsem se naštelovat tak, abych dopadl na záda.

Sevření povolilo, Božka zřejmě nepočítala, že bych s ní mohl jebnout o zem a tak se mě pořád pevně držela i přy poskočení, při dopadu, který pro mě byl velice měkký se mě pustila. Konečně jsem si tedy mohl setřít soplík ze tváře a věnovat se té bezzubé smrduté zrůdě, která svoje špinavé nechtíčky pořád bořila do mých nových kalhot. Stačil jediný dobře mířený kopanec do jeho obtloustlého obličeje, abych mohl sledovat vlnu špíčků, která se dala na cestu podél celého otíkova těla...

Na bábu, která pořád ještě nedosprintovala, jsem jen křikl "zdechni kryso" a zrychleným krokem jsem se odebral k autobusové zastávce. Nevěděl jsem jak dlouho budou sourozenci z jiné dimenze v komatu, proto jsem se snažil co nejrychleji odjet, co nejdál. Jakýsi řidič autobusu, který připomínal osobu, co jsem nedávno viděl v lékárně na letáku o Downově syndromu mi ale stál v cestě. "Tady vám to prosím neplatí" prohodil nezůčastněně dívajíc se na mojí lítačku. Jeho hlas zněl jakoby měl v krku knedlík, hluboce a dementně. "to si děláte srandu ne" odvětil jsem
"ne pane, nedělám" jeho už beztak neforemní hlava, která se od špičky lebky směrem dolů rozšiřovala až ke krku, který nebyl zřetelný, změnila tvar aby se mi mohl podívat do očí...Já jsem tu šanci bohužel neměl, protože jediný pootevřený otvor na jeho lebce byla jeho povyslá huba, oči měl schované za tenoučkou škvírkou tvořenou víčky, kterou sotva prostupovalo světlo natož aby mohl posoudit, zda mi něco platí nebo ne. "podívejte se na to znova" navrhl jsem
"ne, nebudu se na to dívat, už jsem řekl, že to tady neplatí" ten jeho nezůčastněný, znuděný tón hlasu podtržený dementním ksichtěm, který působil dojmem, že je z vosku vě mě vyvolával pocit beznaděje.

"do prdele, před chilkou mě málem sežral stejnej dement jako seš ty, šlápnul jsem do hovna, ta malá špinavá svině mi málem ukousla ucho a teď bych se rád dostal domů, drobný u sebe nemám, tak se kurva podívej na tu legitku znova" hačal jsem histericky ječet v domění, že to vyvolá soucit
"nerozumím, vystupte si, nezajímá mě to" zněla odpověď, jako bych mluvil s robotem. Poslední kousíčky mé bojovnosti se rozhodli jednat, udělal jsem rychlý krok dál do vozidla. Prudké škubnutí mně ale zastavilo, ten smrdutý autobusák, se zmohl k rychlé akci a zvedl se ze své propocené sedačky, aby po mě zmátnul svojí chlupatou rukou, vzal mě za bundu a vyhodil dveřma...Zavírající se dveře a následný odjezd autobusu pro mě znamenali další dvě hodiny čekání na příští spoj. Já se však nevzdávám a proto se v mé hlavě zrodil skvělý nápad, jak se dostat domů......

reagovat