uživatel eliminován | 15. 05. 2008, 17:15:35 |

I.

Samotný akt uzavření manželství – vznik manželského svazku a závazku – může mít celou řadu forem a podob. Může být jak velmi elaborovaný, bohatý a výrazný, tak téměř nepozorovatelný. Svatební obřad, kterého jsem se zúčastnil v počátku 90. let v jedné české vesnici v rumunském Banátů byl místními označen za spíše skromný a krátký – a trval tři dny za účasti více než tří set hostí, tj. za účasti celé vesnice a příbuzných z okolí. Jeho jádrem bylo uzavření manželství před místním katolickým knězem v průběhu nedělní mše. Tomuto vyvrcholení předcházela i po něm následovala celá řada dalších veřejných rituálů, obvykle opět spojených s postavou kněze: od církevních ohlášek přes požehnání v domě rodičů po svatební hostinu s knězem v čele čestných hostí. Jiná než církevní forma sňatku nepřicházela v úvahu.

Elaborovaný, veřejný a přísně sekvenční rituál stojí na jedné straně spektra sňatkové variability. Oproti tomu je možné se setkat s velmi jednoduchými formami uzavření manželství, které žádný v tomto smyslu propracovaný a komplikovaný veřejný rituál nedoprovází. Jedna z nich se vyskytovala například u aljašských Inuitů (Burch, 1975, 81). Manželství se pokládalo za uzavřené, pokud spolu partnerská dvojice měla pohlavní styk, začala se vzájemně oslovovat termínem „ui“ (manžel) a „nuliaq“ (manželka), a začala společně žít v domácnosti jednoho z partnerů. Chovala-li se dvojice tímto způsobem, byla pokládána za manželé. Stejně jako v případě Banátu, jiná varianta sezdání neexistovala.

V následujícím textu se chci zamýšlet nad tím, co mají tyto dvě i různé další varianty sňatku společného, či jinými slovy jaké jsou univerzální charakteristiky uzavírání manželství a co je jejich jádrem. V závěrečné části textu pohlédnu s užitím tohoto konceptu na údajnou současnou krizi manželství a rodiny.

II.

K odpovědi na otázku po univerzálních charakteristikách uzavírání manželství se přiblížíme, pokud si povšimneme, kdo je vlastně ve dvou výše uvedených sňatečních variantách autoritou, která o uzavření manželství rozhoduje, tedy kdo manželství formálně deklaruje jako uzavřené. Zatímco v případě sňatku z Banátu je to autorita katolické církve personifikovaná v knězi, v případě aljašských Inuitů jsou to sami na manželství zúčastnění partneři. Tuto variantu uzavírání manželství bychom tedy mohli označit za „individualistický“ či „privátní“ sňatek nebo, z nedostatku vhodného českého termínu snad „self-marriage“ (Ottenheimer, 2005). Jeho podstatou je, že k deklaraci jeho vzniku není potřeba žádné další autority, než-li autority jedinců do něj vstupujících.

Snad nejznámějším příkladem takovéhoto „privátního“ uzavření manželství je americké common law marriage. Řada států unie takovéto sňatky, které se uzavíraly bez účasti v jakékoliv státem kontrolované civilní či církevní ceremonii, plně legalizovala a postavila naroveň jiným variantám uzavření manželství. Důvodem bylo, že v obrovských, nově osídlovaných oblastech nebylo možno zajistit formální uzavírání manželství před vnější státní či církevní autoritou kvůli „nedostatku“ příslušných náboženských či státních „specialistů“. Hrozilo tak masové „nesezdané“ společné soužití párů, které bylo vnímáno jako pro morálku a společnost nebezpečnější, než jakkoliv „neformálně“ uzavřené soužití manželské. Přesto, že takovéto podmínky již pominuly, je tento způsob uzavření manželství v mnoha státech USA stále akceptován. V Kansasu – obdobně jako u aljašských Inuitů – například pro uzavření takovéhoto manželství stále platí, že pár je schopen vést manželský život (minimální věk pro uzavření manželství je 14 let u mužů a 12 let u žen), že s manželstvím oba partneři souhlasí a že na veřejnosti vystupují „jako manželé“ (Ottenheimer, 2005).

Uzavírání manželství bez účasti a dohledu církve či státu bylo ostatně běžné i v celé raně středověké a středověké Evropě (Goody, 1984, 103-193; Bologna, 1997, 58-140, pro esejistickou informaci v češtině viz Nodl, 2005). Manželství byla často uzavírána, podobně jako v případě common law marriage pouhým souhlasným prohlášením novomanželů „at home, or in a field, a garden, or even in bed“ (Goody, 1984, 147). Další variantou uzavření manželství byl poněkud formálnější rituál, při němž byl „oddávající autoritou“ někdo z příbuzných či otec jednoho z budoucích manželů (Bologna, 1997, 17-31). Katolická církev se po několik staletí snažila takováto jí neautorizovaná manželství vytlačit a jako právoplatná zavést pouze manželství uzavírána in facie ecclesiae, před tváří církve.2 Tato její snaha se ale setkávala s odporem a narážela na silnou tradici uzavírání mimocírkevních manželství, ať už privátně uzavíraných „tajných“ manželství beze svědků, či manželství uzavíraných před příbuznými. Jedním z cílů této snahy katolické církve bylo omezení vlivu příbuzenských a rodových struktur v chodu společnosti a vlastní ekonomický prospěch (Goody, 2006). Církevní dohled nad uzavíráním manželství posílil v 16. století po Tridentském koncilu,3 a posléze s nástupem reformace se prolnul s dohlížitelskou rolí světských vrchností. Byrokratický stát 19. století a stát dnešní se svými občanskými sňatky uzavíranými před státní autoritou v podstatě navázal na tyto dlouhověké disciplinační mocenské snahy.

Z historie manželství v Evropě se nám tak vyjevuje ještě další typ autority, před nímž jsou manželství uzavírána, a tou je autorita příbuzenská. Tento typ autority je v různých kulturách velmi běžný, a nejvýrazněji se zřejmě projevuje u společností, kde uzavření manželství doprovází tzv. „bridewealth“ (dříve označovaná jako „brideprice“), tj. kompenzace za nevěstu, realizovaná nejobvykleji v podobě transferu dobytka z rodiny ženicha do rodiny manželky. Zřejmě nejznámějším etnografickým příkladem popisu mechanismu uzavření manželství, jehož součástí je kompenzace za nevěstu, jsou Evans-Pritchadovi Nuerové (Evans-Pritchard, 2002). Mladý muž obvykle bez pomoci příbuzných není schopen zajistit potřebné množství dobytka, a tak uzavření manželství závisí na konsensu a pomoci jeho příbuzenstva. Rovněž konsensus nevěstiných příbuzných i její souhlas je nutný: případný rozpad manželství z její iniciativy by totiž mohl znamenat nutnost návratu transferovaného dobytka, který ovšem v mezičase mohl být jejími mužskými příbuznými využit jako součást kompenzace za jejich vlastní manželky. Příbuzní tak mají v případě uzavření manželství výrazné slovo a mohou vyvíjet značný tlak i na zachování a udržení manželství v případě různých krizí. Takto uzavíraná manželství mohou být dokonce tak trvalá, že nemusí končit ani smrtí jednoho z partnerů – a mohou pokračovat levirátně (respektive sororátně).

Můžeme tedy shrnout, že vztah může být označen a prohlášen za manželství samotnými partnery (aktéry) bez aktuální přímé účasti dalších osob, nebo jejich příbuzným(i), či suprapříbuzenskou dohlížející administrativně-byrokratickou autoritou, na niž je tato funkce delegována či která si ji uzurpovala. Znovu si v tomto momentu položme ústřední otázku, co všechny tyto varianty uzavření manželství spojuje a co je všem těmto rozdílným formám uzavření manželství společné?

III.

Se všemi třemi variantami uzavírání manželství se můžeme setkat v romských osadách východního Slovenska.4 Manželské unie, ve kterých jejich obyvatelé žili, mohly být uzavřeny zcela privátně, autoritou příbuzenskou, nebo před zástupci státu či zástupci církve; některé z nich dokonce postupně prošly všemi těmito formami či „rituály“. Podstatné je, že kterýkoliv způsob sezdání měl za následek vznik (kulturně) legitimního, rovnocenného manželského svazku.

Manželství uzavírané „před příbuznými“ či „před komunitou“ je formou sňatku běžnou v tradiční evropské kultuře před prosazením církevního a posléze státního dozoru nad manželstvím. I v romském případě se jedná o tradiční podobu uzavření manželství, a v současné době se vyskytuje velmi zřídka. Probíhalo před vajdou osady nebo nějakým jiným významným mužem či příbuzným, který novomanželům obvykle dával pít červené víno z dlaní svých nebo z jejich dlaní navzájem, sypal na ně cukr (aby jejich dny byly sladké), přál jim šťastný život a podobně (srovnej Davidová, 1996, 105). Pro odlišení od manželství uzavíraných podle vnějších majoritních scénářů (tedy sňatku církevního či občanského), je označováno (obdobně jako poslední zmiňovaný typ níže) jako manželství „pre vera“, tj. „na víru“.

Tato forma bývala někdy následována církevním sňatkem. K tomuto aktu se ale přistupovalo pouze pod určitým mocenským nátlakem vnějšího světa, a takto (tj. církví) uzavřená manželství neznamenala z hlediska romské komunity pro manželské partnery žádné jiné závazky, než ty, které tak jako tak vyplývaly z jiných sňatečních variant. V současnosti je nejběžnějším motivem církevních sňatků to, že místní faráři odmítají pokřtít děti narozené z nelegitimních – tedy z hlediska církve nelegitimních – manželství. Křest má přitom ve světovém názoru Romů významnou ochranně-magickou funkci – v případě, že by dítě zemřelo, nemusela by jeho nekřtěná duše dojít klidu a mohla by se vracet a trápit své příbuzné jako duch mulo. Podřízení se církevnímu rituálu je tedy motivováno odměnou, která je za takovouto konfirmaci důležitosti církve nabízena.

Další variantou uzavření manželství je občanský sňatek, k němuž se rovněž přistupuje kvůli výhodám, které přináší ve vnějším světě, jako je například zjednodušená legislativa na úřadech, možnost získání dětí příbuzných do pěstounské péče, získání trvalého bydliště v lokalitě manželského partnera atd. Ve svých vnitřně-sociálních důsledcích opět neznamená žádné jiné závazky a žádná jiná práva, než ta, která jsou spojena s ostatními formami sňatků. K tomuto aktu se tedy, obdobně jako v případě církevních manželství, přistupuje pouze proto, aby manželé výměnou za konfirmaci občanské submise získali od státu určité výhody. V současnosti tato forma mizí, protože stát uznává i sňatky církevní a je logičtější zabít obě otravné byrokratické mouchy jednou formálně-svatební ranou.

Nejběžnější sňateční variantou jsou v současnosti „privátně“ uzavřená manželství, která téměř bez výjimky předcházejí jak obřady civilní, tak církevní. Na rozboru této varianty se nám také nejlépe vyjeví, co je její podstatou a co jsou ústřední charakteristiky, které všechny tyto varianty – a jak se domnívám všechny formy uzavírání manželství univerzálně – sdílejí. Ve scénáři uzavření takovéhoto typu manželství „pre vera“ je prvním krokem to, že mladý pár spolu začne více méně pravidelně sexuálně žít. To ale samo o sobě nestačí – Romové, stejně jako všechny ostatní lidské společnosti rozlišují mezi pohlavním stykem, byť pravidelným, a manželstvím. V této fázi bývá pár označován jako „pirano the piraňi“, zhruba přeloženo asi jako milenec a milenka. Dalším krokem ve scénáři „privátního“ uzavření manželství je, že pár spolu začne bydlet a hospodařit, buď v příbytku rodičů jednoho z partnerů, nebo samostatně. V té době se také obvykle začne oslovovat termínem „rom“ (manžel) a „romni“ (manželka) a hovořit o sobě jako o „miro rom“ (můj manžel) a „miri romni“ (moje manželka). Společné soužití a manželské oslovení je klíčovým momentem uzavírání manželství – právě tímto způsobem snoubenci/manželé deklarují vytvoření manželské unie.

Ne každá takováto privátní deklarace manželství ale bezpodmínečně vede ke vzniku manželského svazku v sociálním smyslu. Pro to, aby se vztah skutečně stal manželstvím, tedy aby se sňatek „podařil“, je nutný ještě druhý krok: tím je akceptace takovéhoto snoubeneckého/manželského vztahu jako manželství sociálním okolím aktérů vztahu. Jak už víme, stát ani církev je jako manželství neakceptují – proto je nutné, aby v budoucnu, bude-li to potřeba, pár prošel ještě jiným scénářem, který k akceptaci jejich vztahu jako manželství v byrokraticko-administrativní rovině státu povede. Za jistých okolností nicméně nemusí být jako manželé akceptováni ani nejbližšími příbuznými a zbytkem komunity. Mnohdy si totiž rodiče jednoho a někdy i obou „manželů“ nepřejí, aby k uznání takovéhoto svazku došlo. Akceptace vztahu jako manželství – tedy celý akt sezdání se – se může výrazně prodloužit. Ani takovéto „privátní“ manželství vlastně není a nemůže být totálně privátní záležitostí. I když se nemusí uzavírat před příbuznými či veřejností během nějakého slavnostního specifického ceremoniálu, bez akceptace a podpory příbuzných a veřejnosti se neobejde. V mnoha hádkách, samozřejmě veřejných, jsou pak příbuzní a potažmo celá komunita mobilizováni k tomu, aby k celé věci zaujali určitý postoj. Nejedna taková hádka je vlastně svéráznou formou svatebního veselí, nebo jinými slovy procesem uzavírání manželství, procesem dohadování významu vztahu, jeho definování.

Nemusí vždy probíhat bouřlivě, ale akceptace příslušné deklarace je vždy veřejný interpretativní akt. Při svém prvním vstupu do osady jsem byl přímo v jeho středu (a svým způsobem bylo jeho výsledkem první manželství, které jsem kdy uzavřel). Mojí romští hostitelé – jako skvělí a pozorní hostitelé – mne samozřejmě napojili, nakrmili a nabídli mi dostatek cigaret, abych si mohl v klidu zakouřit. Poté, co uspokojili tyto mé – s Malinowským řečeno – základní potřeby, začali se pídit po dalších: zda-li pak mám manželku, nebo jestli nějakou nepotřebuji. Po pravdě jsem odpověděl, že ještě nejsem ženat, ale že mám v Praze přítelkyni, „piraňi“.

„Ech co, piraňi, to nič“, následovalo rozhřešení, a po něm velkolepá přehlídka možných manželských partnerek.

„Pěkné jsou, pěkné, všechny, ale moje piraňi by mě zabila, jak bych si jednu přivedl domů“, reagoval jsem zdvořile odmítavě.

„A jak by še to doznala?“, byla reakce.

„Hned jak by mě s ní ve dveřích naši chyže uviděla, jí by oči vyškrábala a mě by zbila“, vysvětlil jsem, a tak se taky ukázalo, že s nějakou ženou dlouhodobě rezidenčně kohabituji, byť jsme „nezosobašeni“.

„Počekaj, počekaj, ona s tebu byva... aha... ta to ňe piraňi, to romňi...“, byla sborově konsenzuální konkluze. Můj vztah byl akceptován jako manželský, byť původně jsem ho ve shodě se standardy vlastní kultury takto nedeklaroval, a byl akceptován k oboustranné spokojenosti. Já se nemusel na místě ženit ani být nezdvořilý – mé odmítnutí nejlepších dcer osady bylo teď pochopitelné a nijak urážlivé. Otázky možného rozvodu a sekundárního manželství přišly na řadu až později... Vždy se už ale o mé partnerce, kterou bych mohl „ochabic“ (opustit) hovořilo jako o mé manželce či sémanticky obecněji jako o mé ženě.

Také „privátní“ romské manželství „pre vera“ je v podstatě uzavřené, když ho příbuzní partnerů a zbytek komunity akceptují jako manželství, což se, mimo jiné, projeví i tím, že pár začnou označovat jako „rom the romni“ (manžel a manželka) a v rozhovorech běžně partnera nazývat „tiro rom“ (tvůj manžel) či „tiri romni“ (tvá manželka).

Všechny tři varianty uzavírání manželství v romských osadách se shodují ve dvou charakteristikách. V každé z nich je přítomná deklarace záměru uzavřít manželství, byť se ve své vnější podobě liší: „privátní“ sňatek obsahuje kohabitaci, korezidenci a matrimoniální titulaci; „tradiční“ sňatek předstoupení před vajdu či významného příbuzného, církevní sňatek ohlášky a následný církevní obřad, civilní sňatek vyplnění a podání příslušných formulářů atd. Účast na každém momentu daného rituálního scénáře je vlastně symbolickou deklarací záměru uzavřít manželství. A každé ať tak či onak deklarované manželství také musí být jako manželství akceptováno, přinejmenším okruhem lidí podléhajícím autoritě, před kterou bylo deklarováno a která ho sama na základě svých definic manželství jako uzavřené a existující akceptuje: od zainteresovaného páru po celou romskou komunitu v případě „privátního“ sňatku, celou komunitou v případě „tradičního“ romského sňatku, a příslušnými segmenty společnosti v případě sňatku občanského a církevního. Deklarace vztahu jako manželství a jeho akceptace okolím je společná všem třem zmiňovaným variantám.

Deklarace záměru uzavřít manželství či deklarace jeho existence – a následná akceptace tohoto stavu společností – může být také daleko dlouhodobější a interaktivnější záležitost, než jsme běžně zvyklí usuzovat na základě naší zkušenosti se zdánlivou jednorázovostí aktu církevních či občanských sňatků. Může být dokonce i delší než v případě dohadování existence či neexistence „privátně“ uzavřeného manželství v romských osadách. Typickým příkladem je služba za nevěstu (brideservice), obyčej, podle kterého muž vykonává nějaké pracovní aktivity ve prospěch příbuzných ženy, která se má stát či která se stala jeho manželkou.5 Naši kultuře nejbližší je asi starozákonní příběh Jakoba, syna Rebeky, který sloužil bratru své matky Lábanovi po sedm let, aby získal za manželku jeho dceru Ráchel. Když si po sedmi letech služby vzal Lábanovým úskokem její starší sestru Leu, sloužil dalších sedm let, aby získal i milovanou Ráchel (Gen, 29).

Služba za nevěstu se vyskytuje také v lovecko-sběračských kulturách. Jednu z nich jsou jihoafričtí !Kung Sanové6 (Stockard, 2002, 12-37, viz. též Thomas, 1989). Pokud chce mladý muž postoupit z dětství do dospělosti a jako skutečně dospělý mít manželku, musí nejdříve prokázat své lovecké schopnosti a dovednosti. Jakožto dobrý lovec může být akceptován rodiči svobodné neprovdané dívky jako možný manželský partner. Z hlediska západních stereotypů je to asi překvapivé, ale v této kultuře to logicky jsou chlapci, kteří se chtějí co nejdříve oženit – manželství je znakem dospělosti a jen jako dospělí muži mají možnost ovlivňovat chod společnosti a získat prestižní status. Dívky oproti tomu proti manželství protestují – znamená pro ně obvykle konec dětství a začátek nelehkých povinností dospělých žen, mnohdy kolem pouhých deseti let věku. Nicméně pokud v konci dívka souhlasí, přidá se její manžel k její rodině a začne se službou – začne lovit pro svého tchána. Ten pak distribuuje úlovek svým příbuzným, tedy i svému zeti a své dceři. Tato služba může trvat po dobu až deseti let nebo dokud se ženě nenarodí tři děti. Poté se mladá rodina přestěhuje k příbuzným manžela. Dříve nebo později se k jejich rodině přidá nějaký mladý lovec, který do ní začne přispívat svým úlovkem v rámci služby za nevěstu. A opět, „[a]s a public demonstration of his continuing claim in their daughter, the process of brideservice symbolizes his marriage to the daughter of his parents-in-law“ (Stockard, 2002, 29) po dobu až deseti let. Dokud služba trvá, bude jí deklarován zájem i na uznání a trvání manželství z obou stran. Poté, co je svazek jako trvalé manželství akceptován, služba končí.

Zrovna tak se ústřední částí uzavírání manželství – nejen záležitostí, která ho doprovází – stane už zmiňovaná kompenzace za nevěstu (bridewealth).7 U Nuerů je uzavření manželství svázáno jednak s určitými veřejnými rituály, jednak s transferem dobytka z rodiny ženicha příbuzným nevěsty. Bez jednoho či druhého nemůže být manželství uzavřeno (Evans-Pritchard, 2002, 58) a obojí je stejně důležité a závazné. Pro Nuery tento transfer znamená legální závazek, podle kterého bude otcem dětí člověk, který, s pomocí svých příbuzných, transfer uskutečnil (bez ohledu na to, kdo bude jejich skutečným genitorem, neboť manžel, jak je u Nuerů obecně známo, může být jak duch, tak žena). A dokonce i když manžel zemře, a žena začne žít v unii s jiným mužem, jejich společní potomci budou dříve či později nárokováni linií, ke které patřil zemřelý manžel, v jehož jméně byl dobytek transferován rodině manželky. Dokud není dohodnut další transfer, manželství trvá, a trvá i ve svých právních nárocích. Transferem dobytka – stejně jako službou či kterýmkoli dalším kulturně specifickým aktem – je deklarován vznik manželství a jeho přijetím je jeho existence akceptována.

Lze tedy shrnout, že uzavření manželství, jeho vznik, je interaktivní sociální proces, v němž jsou v každé jeho kulturně specifické podobě přítomny dvě základní, zásadní a nepominutelné složky – deklarace záměru vytvořit manželskou unii (deklarace odpovídající autoritou), a akceptace svazku jako takovéhoto sociálním okolím (lidmi akceptujícími deklarující autoritu). Tyto dvě složky můžeme v jejich obecné podobě vidět jako závazné prvky univerzálního vzorce uzavírání manželství. Pod tento vzorec lze pak zahrnout různé fenomény, o kterých etnografie tradičně hovoří jako o aktivitách předcházejících, doprovázejících, či následujících uzavření manželství. Tyto fenomény („zvyky“, „obřady“ etc.) jsou ve své podstatě kulturními variantami či specifickými kulturními elaboracemi tohoto vzorce. Jsou integrální, nezbytnou a ústřední součástí specifických kulturních variant uzavírání manželství, jsou specifickou kulturní formou deklarace a akceptace svazku jako manželství.

Jinými slovy, manželství je vskutku univerzální instituce, která rovněž univerzálně vzniká, je-li jako takové odpovídající autoritou deklarováno a sociálním okolím akceptováno v rámci kulturně specifické deklaračně-akceptační formy uzavření manželství. Formy uzavírání manželství, stejně jako samotné formy manželství, ovšem interkulturně, a mnohdy i intrakulturně, vykazují výraznou variabilitu a určitými autoritami a jim podléhajícím sociálním okolím nemusí být jako takové rozpoznány. To nicméně nic nemění na skutečnosti, že jiná část sociálního okolí je jako manželství uznává: byť pro různé okruhy, různé formy romských manželství vzniklých různými kulturními variantami sňatků elaborujících univerzální deklaračně-akceptační vzorec, jsou právoplatnými manželstvími.

IV.

Známý antropologický bonmot říká, že do cizích krajů se vydáváme proto, abychom se dozvěděli něco o sobě. Co nám všechny ty rozmanité deklaračně-akceptační formy říkají o uniích v naší vlastní společnosti? Uvažujeme-li o vzniku manželství jako o určité dvoučlenné kulturně specifické deklaračně-akceptační formě elaborující univerzální vzorec, dojde v pohledu na manželství k určitým změnám, a s nimi se změní i pohled na v současnosti tak často proklamovanou krizi manželství a rodiny.

Za prvé vede uvažování o deklaračně-akceptačních formách variujících univerzální vzorec uzavírání manželství k nahlédnutí těchto aktů – běžně pojímaných jako neproblematický dané a nezbytné „obřady“ či „rituály“ – jako dynamických procesů intersubjektivně konstruovaných lidských kulturních světů. Jsou to jejich aktéři, kteří udílejí těmto aktivitám i světu skrze ně význam. Za druhé, z analýzy jednotlivých specifických deklaračně-akceptačních forem uzavírání manželství také vyplývá, kdo tito aktéři jsou, a že ti, kdo mají moc příslušnou formu definovat, mají také moc nad soukromým životem jedinců i společností. Pro církev a stát je velmi důležité držet si tento mocenský monopol na definici vzniku manželství: rozhodují tak o tom, komu bude status manželů – a s tím související práva – přiznán.8 Romská „privátní“ manželství jim vzdorují jen do momentu, než tomuto mocenskému tlaku pod nabídkou zvýhodnění a znevýhodnění podlehnou.

Občanská manželství uzavírána před státní autoritou – ať už romská či majoritní – jsou zase relativně nedávným výsledkem dlouhého sekulárního vzdoru vůči svého času monopolní církevní definici morálního partnerského soužití. Pokud dnes aktéři těchto svazků neshledají nijak výhodným to, co jim církevní autorita za demonstraci jejich submise nabízí, mohou církevní deklaračně-akceptační formu ignorovat. A tato jejich ignorace je zároveň výrazem jejich skepticismu k celému systému církevní nabídky – stejně, jako romské „privátní manželství“ ignoruje za obdobných okolností nároky nejen církve, ale i státu. Romská „privátní“ manželství si vystačí, alespoň do určité doby, s akceptací lokální komunity, a odmítají submisivní participaci jak na hodnotovém systému reprezentovaném církví, tak státem. S jistou nadsázkou lze říct, že v tomto ohledu se Romové po staletí ignorující nátlak státu a církve (respektive po staletí vnějšímu tlaku majoritních definic manželství vzdorující) vlastně dostali do čela emancipačního proudu nabírajícího v současnosti na síle v majoritní společnosti. Totiž přesně totéž, co se odehrává v rámci romského „privátního“ manželství, odehrává se také, a to stále častěji, i v rámci jedné alternativní majoritní varianty soužití – byť účastníky samotnými definované jako „nemanželství“ – pluralizující dosavadní stav manželských forem. Jedná se o stále běžnější formu tzv. nesezdaného soužití či konkubinátu –společného soužití v sexuálním vztahu bez uzavření manželství před formálně-administrativní autoritou církve či státu.

Podle údajů demografických censů počet nesezdaných soužití neustále a výrazně vzrůstá. Zatímco podle Sčítání lidu, domů a bytů žilo k roku 1930 na území České republiky zhruba 40 000 nesezdaných párů, v roce 1970 to bylo již 58 000, v roce 1991 85 000, k roku 2001 to již 125 000 párů (Černá, 2005). K roku 2001 dosahuje podíl úplných rodin (tj. rodin, ve kterých žijí oba partneři a případně jejich děti) v České republice žijících v nesezdaném soužití 5,4%, v některých okresech až více než 12% (Černá, 2006). Procento by bylo zřejmě výrazně vyšší, kdybychom do něj zahrnuli i kohabitující páry bez potomků.9 Pomiňme pro tento moment, že takovéto vztahy mají ve svém důsledku stejné sociálně strukturační efekty jako formálně-legitimní manželská sériová monogamie a podívejme se, jak se vyvíjejí z hlediska své deklaračně-akceptační dynamiky.

V prvním kroku spolu partneři začnou rezidenčně kohabitovat s tím, že odmítají deklaraci svého vztahu před autoritou státu či církve – a zároveň také odmítají akceptaci a konfirmaci svého vztahu jako manželství těmito institucemi a příslušnými částmi společnosti. Reakce příbuzných a okolí bývá zdrženlivě neutrální – asi jako v počátku kungsanské služby za nevěstu, nebo může být negativní, jako mnohdy u romských privátně-deklaračních pokusů. Nicméně pokud v deklarování své „nemanželské“ unie pokračují, veřejné mínění je začne dříve nebo později akceptovat jako „manželský“ pár: jsou zváni na různé příbuzenské i další společenské akce jako pár, hovoří o nich jako o manželích, oslovují je „pan“ a „paní“, mohou se dokonce mnohonásobně stát otcem a matkou, jejich potomci mají veškerá legální práva, podle občanského zákoníku jim vznikají určitá vzájemná práva a povinnosti obdobná právům a povinnostem manželským…10 Navíc, mnohé z těchto vztahů mohou mít dlouhodobější trvání a výraznější prokreační efekty, než formálně-legitimní manželské soužití.11 Po určité době, pokud není okolí detailně obeznámeno z charakterem jejich vztahu, není schopno ani rozlišit, jsou-li či nejsou manželé – a jako s manželi s nimi nakládá.

Důsledně je jako manželskou unii diskriminuje pouze stát (a církev). Byť i v očích státu jim na základě jejich chování vznikají určitá práva a povinnosti, stát trvá na své vlastní deklaračně-akceptační formě uzavření manželství, chtějí-li „neformální manželé“ získat určité další výhody a dosáhnout snadnější vymahatelnosti některých dalších práv.12 Jedinci v „nemanželských“ vztazích, kteří svým postojem vlastně odmítají konfirmovat právo státu na normování jejich vzájemných – a jak to většinou chápou zcela privátních a intimních13 – vztahů, jsou s vědomím tohoto rizika svým postojem znevýhodnění.

Je více méně politickou otázkou, zda-li stát bude držet svůj mocenský monopol na jednu deklaračně-akceptační manželskou formu, nebo podlehne tlaku nezájmu (stále se zvětšující) veřejnosti o ní a přizná nesezdaným soužitím stejná či obdobná práva jako tradičně uzavíraným manželstvím. Domnívám se, že nikoli s ohledem na proklamovanou „morální“ krizi manželství a rodiny, ale s ohledem na fakt populační krize dojde dříve či později k podpoře i těchto alternativních vztahů a jejich reprodukčního a enkulturačního potenciálu, ať už je budeme nazývat „nemanželstvím“ či manželstvím – nesezdaným, privátním individualistickým, romantickým, nekonformistickým, neformalizovaným, neformálním či jakkoliv jinak. Některé instituce nestřežící „morálku“ intimního a sexuálního života – snad s výjimkou morálky platební – jako například banky, už také s ohledem na potenciál reprodukce kapitálu ve své úvěrové politice ve formách svazků nerozlišují: společnou hypotéku na dům dostanou jak manželé, tak „manželé“.

Všechny tyto manželské alternativy či alternativní manželské formy fungují ve svých důsledcích vlastně stejně. Vývoj jakoby se v kruhu vrátil k formám uzavírání manželství běžným před usurpujícím mocenským nástupem dozoru katolické církve a posléze státu. O vzniku, existenci i ukončení manželství zdá se opět i v majoritní společnosti stále častěji rozhodují, tak jako dodnes běžně v romských osadách, sami jejich aktéři a na základě jejich chování pak okolí, tj. příbuzní a veřejnost. V krizi tak zřejmě není manželství a rodina, ale pouze tradiční forma uzavírání manželství kontrolovaná státem a jeho institucemi, na něž stát delegoval svou dohlížitelskou funkci. Za ní, spíše než nechuť k partnerskému životu, je nechuť těchto institucí (a skupin s nimi spojených) vzdát se monopolu na mravní normativitu, mocenských nástrojů prosazování svých zájmů, a připustit obsahovou i morální rovnocennost alternativ.

To je jenom stručný výtah neměl jsem čas to pořádně rozvést.
!27!

reagovat