uživatel eliminován | 7. 06. 2008, 15:44:26 |

Padla na mě nějaká depresivní nálada, jako poslední dobou docela často, a protože teď už mám blog, inpirovalo mě to k napsání téhle úvahy. Snad mi to pomůže najít nějaký nadhled nebo způsob, jak získat na všechno tohle jiný pohled, spíš je ale pravděpodobné, že po opětovném přečtení zabřednu ještě hlouběji do chmurných myšlenek. No co už...
Můj život nikdy nebyl procházka v růžové zahradě, snad když pominu opravdu útlé dětství, kdy se ještě dalo říct, že všechno tak nějak funguje, jak má. Srát se to začalo někdy v pubertě, v době, kdy můj otec díky dědictví získal nějaké nemovitosti a taky docela dost peněz. Asi skutečně platí to, že peníze člověka hodně změní, tady se to naplnilo doslova. Podle toho, co vím, hlavně díky vlivu svých kamarádů z práce začal pít a navíc získal názor dnes vlastní tolika mužům, že žena je tvor podřadný, určený výhradně k uspokojování mužových potřeb a choutek, navíc na něm zcela závislá. Podotýkám, že můj otec absolvoval základní školu, horko těžko si v dospělosti (s pomocí mé matky) dodělal maturitu na učňáku, zatímco máma dokončila střední průmyslovku a má státnici z angličtiny. V tomto světle jsou domněnky mého otce ještě absurdnější. Každopádně se jal tyto názory svých kamarádů uvádět do praxe právě u nás doma. Pravidelně chodil opilý, případně se opíjel doma, kouřil v kuchyni bez ohledu na dvě malé děti, a postupně začala narůstat také jeho agresivita. Napřed se to omezovalo na hádky, později přišly facky, škrcení, které se neomezovalo jen na mámu, protože já prostě nedokázala sedět v pokoji, klepat se hrůzou a nevědět, co se tam děje (naivně jsem si myslela, že bych mámu mohla dokázat ubránit), vyvrcholilo to tím, že mámu jednou i bodl nožem. To všechno prokládal demonstrativními pokusy o sebevraždu oběšením, bohužel to nikdy nedotáhl do konce. V té době jsem se už bála chodit domů, navíc někdy v té době taky začal jevit tendence k mému zneužití. Naštěstí nikdy nedošlo k ničemu víc, než nechutným řečem a nějakému mírnějšímu osahávání, ale i tak je mi dodnes zle, když na to jen vzpomínám, můj mozek se tomu prostě brání. Sousedi i policie na naše prosby o pomoc reagovala jen vlažně, vzpomínám si na jeden večer, kdy jsem běžela přes půl města na nějakou služebnu, kde se mnou teda odjeli domů, jenže otec mezitím utekl, takže oni se otočili na patě a zase jeli pryč.
Naštěstí v okamžiku, kdy máma zjistila, že se mě snaží zneužít, požádala o rozvod a nějak ho taky donutila, aby se odstěhoval do toho svého zděděného domu. Tohle peklo trvalo nějaké tři roky a když to skončilo, všichni jsme si zhluboka oddechli.
Následovalo období relativního klidu - relativního proto, že jsem zažívala svoje první lásky, první rozchody, první bitvy, maturitu, neúspěšné pokusy dostat se na JAMU a první zaměstnání. Tohle všechno jsem díky svému znamení a také své výbušné povaze prožívala dost bouřlivě, ale to asi většina lidí v mém věku. No dobrá, díky předchozím zážitkům jsem nabrala jisté bloky v sexuální oblasti, ale ty se mi někdy v jednadvaceti letech nakonec taky povedlo prolomit, takže všechno fungovalo, jak má. Až do té doby, než se zamiloval můj bratr.
Brácha povahou introvert doma nikdy nic neřešil. Všechno tak nějak držel v sobě, moc se nesvěřoval mámě ani mně, takže jsme moc nevěděly o tom, co se mu honí v hlavě. Přesto jsme se občas bavili, takže jsem věděla, že je nešťastně zamilovaný do nějaké spolužačky, dost dlouho, že kamarádi ve skautu ho nějak moc využívají, prostě šťastný nebyl. Pak se jednou neobjevil doma a druhý den přišla ta jeho bývalá nešťastná láska a přinesla od něj dopis na rozloučenou. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, ale zalarmovala jsem policii (která se opět projevila jako nesmírně "iniciativní" - je tma, co bysme teď kde našli?), kamarády, a zorganizovala pátrací akci na přehradě, kde měli skauti nějakou chatu a Míša tam často býval. Hledali jsme ho až pozdě do noci, bohužel marně. Vrátila jsem se domů (bydleli jsme ve čtvrtém poschodí ve starém domě v centru, nad námi už byla jenom půda). Stoupala jsem do schodů k našemu bytu a jak jsem zvedla hlavu, padl můj pohled na dveře na půdu. Občas jsme tam chodívali (taky se tam kdysi pokoušel oběsit otec), ale poslední dobou těžké plechové dveře nešly otevřít, byly buď zaseknuté nebo zamčené, bezpečno tam nebylo. Nevím, co mě tehdy přimělo vzít baterku a jít tam, hrozně jsem se bála. Pamatuju si, jak jsem otevřela ty dveře, vešla do úplné tmy a kuželem světla z baterky prořízla prostor. A můj bratr, můj malej bráška, tam visel na horolezeckým laně. Bylo už pozdě, samozřejmě, to mi bylo jasné na první pohled, ale mozek se tomu vzpíral uvěřit, takže jsem zavolala záchranku a snažila se ho přivést k životu. Marně, jak jinak. Byla jsem v té době ochotná udělat docela dost, takže jsem zkoušela i věci, které s materiálním světem moc nesouvisí, ale nakonec jsem stejně musela pochopit, že nemůžu měnit rozhodnutí někoho jiného.
Tohle mě vykolejilo na docela dost dlouho, ale máma na tom byla ještě hůř, takže jsem musela sebrat síly, abych mohla podpořit ji. Nakonec jsme se všichni tak nějak vzpamatovali, já si našla novou práci, a život šel zase dál. Jenom jsem velmi dlouho mívala noční můry, ve kterých vždycky figurovala půda nebo nějaké sklepení, děsivá příšera, která se tam skrývala, a můj až zvířecí strach z toho všeho. Měla jsem v té době potíže z dýcháním, strach ze tmy a taky dost velké problémy jít u nás v domě po chodbě.
Pak jsem se odstěhovala do bytu po babičce, seznámila se s mým současným manželem, následovala svatba, narození dítěte a dál měla být už jen samá pozitiva a sociální jistoty : Bohužel už v den svatby jsem měla podezření, že svého nastávajícího nemiluju. No ano, já vím, že za takovouhle blbost je potřeba zaplatit a já za ni taky platím. Každopádně jsem tu myšlenku odmítla jako projev nervozity a strachu, a vůbec, co by tomu řekli lidi, všechno je zařízené a vůbec. Pohádali jsme se ještě o svatební noci, mně bylo špatně a chtěla jsem spát, on se domáhal svých manželských práv.
No tak nějak jsme to plácali, až jsme se rozhodli postavit dům. To bylo něco, co jsme oba vždycky chtěli - domek na vesnici, se zahrádkou, aby mělo mrně výběh, čisté prostředí a tak. Mezitím jsme se přestěhovali do většího bytu a rozjeli shánění pozemku, já při mateřské po večerech překládala, aby bylo víc peněz. Ukázalo se, že malá je hyperaktivní, dožadovala se pozornosti a spala minimálně, takže jsem v té době taky prakticky nespala. Někdy v létě moje psychika řekla dost a já se složila, onemocněla jsem depresemi. Tři dny jsem byla jenom na kávě s mlíkem a vodě, pořád dokola jsem sledovala film s Harry Potterem a přemýšlela o tom, jak se nejlíp zabít. Nevím, kde byl v té době můj manžel, nejspíš zase někde v práci, nevím ani, kde byla Verunka, opravdu se na to nepamatuju. Vím, že mě tehdy hodně deptalo, že nemůžu s nikým mluvit o tom, co mě trápí, že mi nikdo s malou nepomůže, že prostě nevím, jak dál, a nemám už na nic chuť ani sílu. Manžela nezajímalo, co mě trápí, uměl mi jenom vyčítat, co není hotové nebo podle jeho představ.
Začala jsem brát antidepresiva, což mělo být řešením mého problému - jenže příčiny se neodstranily, takže ani moje deprese ne, jenom mi to bylo víc jedno. Na podzim Verunka nastoupila do školky a já do práce, stavba se úspěšně rozběhla, další krok na cestě do pekla. Zkrátím to - rozuměli jsme si čím dál míň, on na nás neměl čas, byl protivný, já taky, ale pořád jsem si říkala, že je to prací, stresem, že až to postavíme a přestěhujeme se, všechno se zase spraví. Nespravilo. Šest let jsme nebyli na dovolené. Nebyl čas, nebyly peníze. Jednou jsme byli na čtyři dny na chatě s jeho rodiči, a ty čtyři dny já strávila u notebooku překládáním. Kromě toho, že byl pořád pryč a když nebyl pryč, nedalo se s ním vyjít, můj muž taky příšerně ztloustl. Ano, vždycky k tomu měl sklony, ale přibrat 20 kilo a nic s tím nedělat, to je trochu moc i na mě. Přestal mě přitahovat. Pomalu, ale jistě, jsem si uvědomila, že už ho opravdu nemiluju. Měla jsem ho moc ráda, byl to můj nejlepší kamarád, ale spát už jsem s ním nedokázala. A když jsem mu tohle řekla, byl konec. Úplný. Ještě jsme se chvíli snažili chodit do poradny, ale on nebyl ochotný vůbec nic pro náš vztah udělat, byl přesvědčený (a jeho rodiče ho v tom utvrzovali), že je to všechno moje chyba.
V současné době procházím nechutnou věcí nazvanou rozvod. Nikdy bych nevěřila, jak strašně taková věc dokáže toho druhého změnit. Jak se z čestnýho, rovnýho chlapa, za kterýho bych dala do ohně pravou ruku, může vyklubat hajzl, podrazák, který se vás bude snažit zničit, protože vás viní ze všeho špatného. Nechtěla jsem se rozvádět, kvůli dceři, chtěla jsem se nějakým způsobem dohodnout na formálním manželství. Ale on to odmítl, chce se mě co nejdřív zbavit. Napřed mě to mrzelo, ale teď už se nemůžu dočkat, tohle se vážně nedá snášet dlouho, a taky proto, že loni v říjnu jsem se zamilovala.
V lednu jsme se dohodli, že se rozvedeme, já krátce na to přestala brát antidepresiva, protože jsem to chtěla zvládnout vlastními silami. V červenci jsem přišla o práci. Firma, u které jsem devět let pracovala, se dostala do finančních potíží a začala propouštět. Ponechám stranou svůj názor na výběr propuštěných, i na cesty majitele do Mexika, USA a jiné plýtvání financemi. Nakonec teď už mi to může být jedno.
Našla jsem si novou práci, myslím, že mi tam bude lépe, zvlášť jestli to vyjde s tím překládáním, ale nemůžu se ubránit stále častějším pocitům, že už nemám sílu dál bojovat. Všichni přátelé se na mě vykašlali vlastně už v době, kdy se brácha oběsil, a já od tý doby neměla čas najít nějaké nové, takže nemám nikoho, o koho bych se mohla opřít, kdo by mě podržel, když je mi fakt mizerně, komu bych se mohla vybrečet na rameni. Máma už je stará a má toho dost za sebou, a dítě tím zatěžovat nesmím, už takhle toho na ni musí být moc.
Mám spoustu internetových kamarádů, ale žádného opravdového přítele, který by kvůli mně přijel třeba ve dvě v noci. Vlastně jsem dost sama a občas je to hodně těžké najít sílu na další den. Snažím se bojovat kvůli Verunce, záleží mi na ni, ale říkám si, že by jí bylo možná líp s jejím otcem, který ji taky miluje. A já bych pak mohla se vším skončit. Můj život je vlastně jedna velká prohra, přišla jsem o všechno, co se mi kdy povedlo získat, tak proč bych se tady měla dobrovolně dál trápit? Neříkám, že schvaluji to, co udělal brácha, ale čím dál častěji na něj myslím a říkám si, že jemu už je teď dobře,

Ta skleróza kde jsem to jenom kdysi zkopírovaL
!24!
http://internet.bloger.cz/Moje-stranky/Depresivni-nalada

reagovat