uživatel eliminován | 22. 01. 2008, 17:37:32 |

Když se zamilujeme, nasazujeme si růžové brýle. Když zamilovanost přejde a růžové brýle spadnou, překvapeně se ptáme: "Co se to s námi stalo? Kde jsme se ztratili? Jsme to vůbec ještě my?
Jsme to vždycky my. To je pro začátek dobrá zpráva. Ale nikdy nezůstaneme úplně stejní, a to také nemusí být nutně špatná zpráva. Záleží na tom, s kým žijeme, jakým způsobem nás ovlivnil, co jsme získali, ztratili, naučili se a také jak jsme žili předtím, než jsme si vztah začali. Nedávno jsem lákala blízkou kamarádku na kávu, ale odmítla mě. "Dneska to nejde. Jedu na ryby." "Na ryby?" skoro jsem se vyděsila. "Neboj se, nebudu je zabíjet. Zase je pustím," dodala rychle. To jsem předpokládala, ale přesto mě překvapila.
Karolína a ryby nejdou dohromady. Proč chce jít zapřísáhlá ochránkyně zvířat lovit ryby a pak je zase pouštět, mi nešlo na rozum, ovšem jenom do chvíle, než jsem si vzpomněla na jejího posledního partnera. S ním začala lézt po skalách. Kvůli předposlednímu sbírala známky. Jednu ze svých bývalých lásek doprovázela na cestě po Indii, přestože těsně předtím dostala místo, o které velmi usilovala. V tomto kontextu začaly ryby dávat smysl. "Jsem zamilovaná," potvrdila vzápětí moji domněnku. "Je úžasný." Tohle je pro Karolínu typické. Když se zamiluje, dokáže se nadchnout pro cokoli. Dělá to však ráda a dobrovolně. Je to součást její osobnosti, přestože by se z povrchního pohledu mohlo zdát, že není sama sebou. Avšak být sám sebou neznamená ustrnout na místě a nikam se nevyvíjet. To je pouze rozšířený omyl těch, kteří se bojí změn - u sebe i u ostatních.
Identita a osobnost
Většina lidí má ohledně osobnosti jasno. Rozlišuje osobnost vyhraněnou, nevyhraněnou, charismatickou a žádnou a podle toho si ostatní škatulkuje. Tento postoj sice napomáhá lepší orientaci ve světě, ale zároveň brání bližšímu pochopení jedince, a tedy i svého partnera a do značné míry i sebe. Pojem osobnost a spojení "být sám sebou" jsou velmi zprofanované a jejich skutečný význam se v běžné řeči a běžném chápání pomalu vytrácí. Být sám sebou začalo dokonce fungovat jako jakýsi úhybný manévr a výmluva. Zjednodušeně řečeno - v zásadě je jedno, jak se chovám. Hlavně že jsem sám sebou. V psychologii existuje ne jedna, ale mnoho teorií osobnosti.
Filozofové se otázkou osobnosti a identity jedince zabývají po tisíciletí a stejně usilovně hledají rozdíl mezi já a ne-já. Osobnost člověka a jeho odlišnost od ostatních a naopak podoba s nimi vždy zajímala i spisovatele (za všechny jmenujme Dostojevského, Balzaka nebo Canettiho). Existují rovněž různé psychologické školy a směry, které se přou, do jaké míry člověka určují genetické vlivy a do jaké prostředí, ve kterém vyrůstá a žije, lidé, s nimiž se stýká, a události, jež zakusil. Na to, kolik procent patří dědičnosti a kolik prostředí, se názory různí. V jednom však panuje shoda - člověk se nerodí jako nepopsaná deska, avšak vliv okolí má mnohem větší význam, než se v minulosti předpokládalo. Pokusy s jednovaječnými i dvojvaječnými dvojčaty žijícími odděleně v jiných prostředích to dokazují. Existencialisté v čele s jedním ze svých hlavních představitelů Jeanem-Paulem Sartrem tvrdí, že osobnost člověka se utváří po celý jeho život a že hotovou a neměnnou osobností se člověk stává teprve v den své smrti.
Manipulátoři versus poddajní
Člověka ovlivňuje každý vztah, a tedy i partnerský. Nejvíce změn se podle psychologa Johna Flavella a řady jeho kolegů včetně psychoanalytika Sigmunda Freuda odehrává v nejútlejším věku, kdy se nejrychleji učíme a jsme snáze ovlivnitelní. Marie Vágnerová ve své knize Vývojová psychologie (1996) zdůrazňuje: "Základní životní strategie se vytvářejí jednak pod vlivem dispozic a možností, jaké jedinec má, jednak na základě jeho reálných zkušeností. Strategie pasivity, rezignace či aktivity a sebeprosazení mohou být v dětství posilovány určitým typem rodičovského chování. Mechanismy přístupu k problémům a jejich řešení, to znamená i základy obranných tendencí, se mohou už ve velmi raném vývojovém období zafixovat do té míry, že se stávají individuálně typickým základem adaptačního chování." Laicky řečeno, co se v dětství a mládí naučíme a co pochytíme, to nás bude doprovázet i v dospělosti a bude to mít velký vliv na naše strategie při seznamování či řešení konfl iktu s partnerem.
Je-li jeden z partnerů kupříkladu poddajný a submisivní a druhý dominantní, zákonitě to bude ten první, který se nechá snáze ovlivnit. Výsledná změna je však velkou měrou součástí jeho osobnosti, protože sklony k submisivitě si do vztahu již přinesl. Partneři se samozřejmě ovlivňují navzájem. Jeden od druhého do větší či menší míry přejímá zvyky, záliby, názory, a dokonce i jazyk, slovní zásobu či dikci. Oba také zkoušejí hranice trpělivosti a tolerance toho druhého a zjišťují, kam až mohou zajít. Někteří to dělají okatě, jiní nenápadně, takže si jejich partner vůbec nemusí všimnout, že s ním manipulují a tlačí ho tam, kde ho chtějí mít. Skrytí manipulátoři se vyznačují vyšší inteligencí, protože jejich postup vyžaduje plánování a strategii. Jejich poddajnější partneři jim ustupují z několika různých důvodů. Na začátku vztahu je důvodem zamilovanost, během níž si partnera idealizujeme a věříme jeho dobrým úmyslům.
V již probíhajícím vztahu pak hraje velkou roli strach z konfl iktů, hádek nebo samoty. Spousta z nás ustupuje druhému proto, že nás konfl ikty stresují, a proto se jim vyhýbáme, nebo že se děsíme samoty. Poddajnější jedinci ustupují velmi často proto, že nechtějí o partnera přijít. Tím však dávají manipulátorovi volnou ruku, ten posunuje hranice dál a jeho oběť pak skutečně ztrácí značnou část své osobnosti. Je dotlačena do pozice, která se jí vnitřně nelíbí, se kterou se neztotožňuje, a nastává konfl ikt rolí.
Desatero rolí
S odlišnými rolemi mají lidé vůbec často problém - většinou především ti, jichž se to netýká. Jen si vzpomeňte, kolikrát vám partner nebo někdo z blízkých vyčítal, že se chováte jinak doma, jinak v práci, jinak ve společnosti a jinak, když jste se svou rodinou. Skoro jako kdyby se ve vás ukrývalo několik rozličných osobností. Pravdou je, že všichni hrajeme (nebo chcete-li, zastáváme) mnoho rolí. Jsme manželé, manželky, kamarádi, kolegové, šéfové, zákazníci v obchodech, nadřízení, podřízení, matky, otcové, děti, sourozenci či sousedé. Je to nejenom normální a přirozené, ale především nezbytné k tomu, abychom mohli fungovat ve společnosti, která je určitým způsobem rozvrstvená a kde jsou v konkrétních situacích požadovány konkrétní způsoby chování.
Psycholog Milan Nakonečný v knize Psychologie osobnosti (1995) uvádí: "Pojem role vyjadřuje to, co se od člověka očekává v určitých situacích a s ohledem na jeho věk, pohlaví, sociální status a konkrétní společenské funkce (např. lékař, učitel, hostitel). Jedinci přísluší celý systém rolí, který může být více či méně jednotný. Existují role, s nimiž se člověk více či méně ztotožňuje, a role, které odmítá - a pokud v nich vystupuje, cítí je jako donucení. Lidé neradi přijímají role, v nichž se cítí být využíváni, ponižováni, omezováni apod. Ale existují také naopak role, do nichž člověk vrůstá a chápe je jako své přirozené povinnosti. Rozhodující je míra a ztotožnění se jedince s rolí a to, jak je jeho vystupování v dané chvíli odměňováno. Míra ztotožnění se s rolí je u různých jedinců různá. Mnohé role se stávají zdrojem nových motivací." Odměnou je v tomto smyslu míněno například pohlazení, uznání, obdiv, ocenění a podobně.
Partnerství jako výměnný obchod
Jednou z nových motivací je pro každého zcela jistě partnerský vztah. Chceme-li s partnerem žít v harmonii, musíme se navzájem zajímat nejenom o sebe, ale také o něj, o jeho zájmy, potřeby, přátele, názory a hledat jisté kompromisy. Ideální stav nastává, když se dokážeme a chceme učit nové věci a zachováváme si ty staré, které jsou pro naši vnitřní identitu důležité a které z nás dělají jedinečnou osobnost. Miroslav Plzák považuje manželství a vůbec partnerství za výměnný obchod. Romantikům se to asi nebude líbit, ale řada psychologů by s ním souhlasila. Vztah dvou lidí je vždycky něco za něco.
"Já ti ustoupím, ale ty se se mnou nebudeš hádat. Já s tebou tedy pojedu na hory, ale ty budeš chodit dříve domů." Tak by se dalo pokračovat donekonečna. Otázkou je, kam až jsme ochotní ustupovat a co jsme pro klid doma ochotni obětovat. Nemělo by to být úplně málo, ale nemělo by to být také mnoho, protože jenom tak můžete zůstat sami sebou. Jinak byste mohli dopadnout jako Zelig - bizarní postavička ve filmu Woodyho Allena. V roce 1983 natočil Woody Allen bravurní mystifikaci, v níž uvádí do reálií 20. a 30. let minulého století postavu Leonarda Zeliga, jenž trpí záhadnou chorobou, se kterou si nevědí rady ani nejvyhlášenější psychiatři - dokáže se jako chameleon přizpůsobit každému prostředí, v němž se ocitne. Jakmile se ocitne mezi židy, získává mohutné pejzy, na nacistickém shromáždění se objevuje v uniformě, mezi černochy dokonce změní i barvu kůže.
Změna? Ano, k lepšímu...
Vývoj je správná věc. Není dobré ani zdravé trvat zarputile na statu quo a nikam se neposouvat. Důležité není to, kolik toho od partnera přijímáme a přejímáme, podstatnější je, proč to děláme. Pokud dobrovolně a s nadšením, jako Karolína, o své já se nemusíme bát. Strach je na místě, když se proti své vůli necháváme do něčeho nutit, a to nám způsobuje vnitřní újmu. Máme pro vás pár rad, díky kterým zůstanete sami sebou v jakémkoli vztahu.
Nenechte sebou manipulovat
Nechat se přesvědčit k nějaké činnosti je zcela v pořádku. Když vás strhne partnerovo nadšení nebo když vás partner přesvědčí argumenty, pak v žádném případě neztratíte nic ze své identity ani osobnosti. Naopak. Otevřou se vám nové obzory a dost možná o sobě zjistíte něco nového. Nebraňte se nepoznaným věcem, protože vás i váš partnerský vztah mohou obohatit. Rozhodně však sebou nenechte manipulovat, nedělejte nic, co se vám příčí a co je vám nepříjemné a samozřejmě sami nemanipulujte jinými. Má-li partnerství fungovat, musí v něm panovat rovnováha. Nevzdávejte se svých zájmů ani přátelPro zachování duševní integrity je důležité mít kolem sebe lidi, na které se lze spolehnout, kteří nás podrží v kritických chvílích a kteří se mohou spolehnout na nás.
Partneři mají velmi často tendence staré známé tomu druhému rozmlouvat, nebo dokonce přímo zakazovat. Ženám se nelíbí kumpáni, se kterými partner chodil hospody, a muži se zase vyjadřují s despektem o kamarádkách své partnerky. V žádném případě si do výběru známých nenechte mluvit a nevzdávejte se jich, protože bez nich budete svou identitu v novém vztahu hledat těžko. Až přejde prvotní zamilovanost, budete rádi, že se váš partner či partnerka stýkají se svými kamarády a vy máte chvíli pro sebe. Soukromí je v partnerství velmi důležité a rozhodně byste se ho neměli zříkat. To platí i o zájmech.
Naučte se chápat své role
Jak jsme již uvedli, každý z nás zastává mnoho rolí, které spolu zdánlivě nejdou dohromady. Jestliže se jim naučíte rozumět a chápat je, pochopíte také, proč se v určitých situacích chováte tak, jak se chováte. Když zjistíte, kvůli čemu ustupujete, ustupovat přestanete.
Naučte se chápat role svého partnera
I váš partner zastává spoustu rolí. Neberte mu je a neshazujte ho posměšnými poznámkami, že je někdy moc servilní, někdy arogantní a někdy přehnaně bodrý. Chová se stejně jako vy a každý jiný - tak, jak je to pro něj výhodné a za co ho postihne co nejméně sankcí ve smyslu nevole ze strany ostatních. Neznamená to, že by byl "kam vítr, tam plášť" (přesněji - nemusí to znamenat). Zkuste se vždycky vžít do jeho postavení a podívat se na věci jeho očima. Zjistíte, že na jeho místě byste se nejspíš chovali jako on.
Neupínejte se pouze na partnera a na děti
Obětovat se rodině se nevyplácí. Nechtějte to po partnerovi a sami si dejte pozor, abyste si z něj a dětí neučinili smysl života. V takovém případě se osobnost ztrácí lehce a rychle. Kromě toho - co pak, až děti dospějí a odejdou? Opustit vás může samozřejmě i partner. Je důležité, aby vám něco zbylo, kdyby k tomu došlo, a abyste se nemuseli dlouze a složitě znovu hledat.
Naučte se mít rádi
Pud sebezáchovy má sice každý, ale neznamená to, že se má každý rád. Naučte se to. Nepodceňujte své schopnosti, nestyďte se za své zájmy a už vůbec za své názory. Jestliže jste přesvědčeni, že máte pravdu, pak na ní trvejte a nenechte se zatlačit do kouta vyslovenými či nevyslovenými výhrůžkami. Budete-li rádi sami se sebou, budou s vámi rádi i ostatní a nebudou mít tak velkou potřebu vás měnit k obrazu svému, protože se jim bude líbit ten váš. Zdravé sebevědomí je zdravé. Vážně.
Nepotlačujte své city a nebojte se konfliktů
Dávejte vždy najevo, co cítíte, a nepotlačujte emoce. Utlumené emoce se projevují nervozitou, frustrací a agresivitou. Je důležité umět s partnerem o problémech otevřeně mluvit, protože jenom tak můžete najít způsob, jak si s nimi poradit. Spousta z nás se konfl iktům raději vyhýbá, avšak utíkat před nimi za každou cenu je špatné řešení. Když se jim nepostavíte, nikdy se jich nezbavíte a budete pořád tlačeni někam, kde se necítíte dobře a kam vlastně ani nechcete. S každým vyřešeným konfl iktem se posílí vaše sebevědomí a posunete se zase o krůček dál tím správným směrem.
!1267!

reagovat