uživatel eliminován | 23. 02. 2008, 15:10:09 |

Fromm, Erich
filozof, psycholog
Fromm, Erich Pinchas
Narození:
23. března 1900, Frankfurt nad Mohanem (GER)
Úmrtí:
18. března 1980, Muralto (SUI)
Dožitý věk:
80 let
Narodil(a) se před:
107.9 lety
Zemřel(a) před:
27.9 lety
Životopis:
Významný představitel západního marxismu. Měl velice kladný vztah k české filosofii (viz. jeho vysoké hodnocení Egona Bondyho). Jeho soc. filoz. je jednak pokusem o human. etiku chápanou jako protiklad autoritativní i pouze subjektivní etiky; důraz klade na štěstí jako účast na štěstí jiných. Jeden ze zakladatelů tzv. neopsychoanalýzy, tj. americké školy interpretující psychoanalýzu spíše sociálně než biologicky; zkoumá dopad soc. vlivů na charakter, aplikuje psychoanalýzu na histor. a polit. procesy. Psychoanalýza a terapie je pokusem pomoci pacientovy získat schopnost milovat (Umění milovat). Zabýval se i náboženstvím (Psychoanalýza a náboženství). Filoz. základem jeho úvah je pojetí svobody (Strach ze svobody) a zejména jeho výklad ontologických kategorií vlastnění a bytí z perspektivy prům. světa (Být či mít). Frommova koncepce ústí do striktního odmítnutí soudobého světa přetechnizované a byrokraticky řízené společnosti. Fromm odkazuje k Buddhovi, Marxovi a Freudovi jako jakýmsi prorokům nového člověka, žijícího v modu bytí. Tento člověk musí být zbaven závislosti na vlastnění, ale také se musí osvobodit od myšlení vedoucího k modu vlastnění. Tento člověk by se měl stát svobodnou bytostí. Nový člověk může žít jen v nové společnosti. Proto Fromm požaduje základní strukturní změny ve spol. uspořádání. Nahrazení byrokratické mašinérie humanistickou správou. Vědecký a tech. pokrok má sloužit všem skupinám lidí. Je nutná humanizace vzdělání a celého kult. života. Cílem je nastolení nové Obce bytí, společnosti, která svými principy garantuje člověku možnost realizace existence založené na modu bytí.
Životopisná data: 23. března 1900 se narodil Erich Pinchas Fromm ve Frankfurtu nad Mohanem jako jediné dítě ortodoxně židovského obchodníka s vínem Naphtaliho Fromma a jeho ženy Rosy, rozené Krauseové. 1918 – maturita a po ní dva semestry práva ve Frankfurtu. Přátelství s rabínem Nehemiou Nobelem. 1919 – studium sociologie, psychologie a filosofie v Heidelberku. Do roku 1926 se učí talmudu u rabína Rabinkowa. 1922 – promoce, disertace pod vedením Alfreda Webra na téma Das jüdische Gesetz. (Židovský zákon). 1926 – 16. června uzavírá sňatek s Friedou Reichmannovou, v psychoanalýze však pokračuje (místo u ní) u Karla Landauera ve Frankfurtu - současně se odklání od praxe ortodoxního židovství. 1927 – první publikace (obsahuji postoje stoupence freudovské ortodoxie). 1929 – spoluzakladatel Jihoněmeckého institutu pro psychoanalýzu ve Frankfurtu - vzdělání na Berlínském institutu - psychoanalýza u Hannse Sachse. 1930 – člen Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu - závěr vzdělání v Berlíně - otevření vlastní praxe v Berlíně. 1931 – odloučil se od Friedy Frommové-Reichmannové, roční pohyt v Davosu kvůli léčení tuberkulózy plic. 1933 – Chicago: přednášky jako host - emigrace - otcova smrt. 1934 – přestěhování do New Yorku, pokračování v práci v Institutu pro sociální výzkum při Columbia University v New Yorku, spolupráce se Sullivanem a Horneyovou. 1938 - rozchází se s Institutem pro sociální výzkum, první publikace v angličtině. 1940 – obdržel americké státní občanství. 1941 – vydává Únik před Svobodou (česky Strach ze svobody, Praha 1993). Rozchází se se skupinou Horneyové a Newyorskou psychoanalytickou společností. 1943 – rozchází se osobně s Horneyovou a zakládá pozdější William Alanson White Institute v New Yorku. 1944 – 24. července uzavírá sňatek s Henny Gurlandovou. 1947 – vydává Člověk sám pro sebe (česky Člověk a psychoanalýza,Praha 1967). 1949 – přesídlení do Mexico City. 1951 – přednáší jako profesor extraordinarius na Lékařské fakultě Národní university Mexika, zahajuje první kurs pro vzdělání kandidáti psychoanalýzy. 1952 – umírá Frommova druhá žena Henny. 1953 – 18. prosince uzavírá sňatek s Annis Freemanovou, rozenou Groverovou. 1955 – vydává Zdravou společnost (německy Cesty z nemocné společnosti). 1956 – vydává Umění milovat (česky 1966), zakládá Mexickou psychanalytickou společnost, stěhuje se z Mexico City do Guernavaky. 1957 – seminář s Daisetzem T. Suzukim. Umírá Frieda Frommová-Reichchmannová. 1959 – umírá matka, která žila v New Yorku od 1941. Erich Fromm vstupuje velmi aktivně do politiky USA. 1963 – dochází k otevření Mexického psychoanalytického ústavu. 1964 – vydává Duši člověka (česky Lidské srdce, 1969).
1967 – vzdává se svých závazků v Mexiku. 1968 – velice aktivně se účastní volebního boje za zvolení Eugena McCarthyho presidentem. Srdeční infarkt, ústup z politické činnosti. 1969 – první letní pobyt v Tessinu. 1970 – vydání terénního výzkumu mexických venkovanů. 1973 – vydává Anatomii lidské destruktivity. 1974 – celoroční pobyt v Tessinu, vzdává se mexického domu.
1976 – vydává Mít nebo Být? (česky 1992). 1977 – druhý srdeční infarkt a ochabnutí tvůrčí síly. 1980 18. března umírá.

Narozen v ortodoxní židovské rodině. Jako mladý chlapec pocítil osten antisemitských postojů, převládajících mezi Němci různých křesťanských vyznání, a také nesnášenlivost Židů. Brzy ho zaujala psychologie. Zvolil si ji jako hlavní předmět svých universitních studií, ale přitom si uchovával zájem o filosofii a sociologii. Doktorát z psychologie získal na Heidelberské universitě. Avšak k psychoanalýze se dostal nikoli na universitě nýbrž v “terapeutiku” Friedy Reichmannové, která se později stala jeho ženou. Frieda Reichmannová byla o deset let starší než Fromm a byla psychoanalytičkou pro psychotická onemocnění. Erich Pinchas Fromm se poté oženil ještě dvakrát, nejprve s Henny Gurlandovou a poté s Annis Freemanovou.
Jako mladý muž začal číst Marxe a Freuda a jejich myšlenky na něj velice zapůsobily. Pokusil se vytvořit syntézu těchto dvou teorií. Užil přitom Marxových sociálních pojmů jako obecného rámce a potřebné psychologické prvky doplnil z díla Freudova. Jeho vliv je však nepatrný. I když si po celý život uchoval silný zájem o marxistický socialismus, považoval se spíš za “dialektického humanistu” než za marxistického teoretika.
Formální psychoanalytický výcvik získal Fromm v Mnichově a v Berlíně, kde se seznámil s Karen Horneyovou (interpersonální psychologie). V prvních letech své kariéry se jako analytik držel v práci s pacienty klasického Freudova přístupu. Nakonec však své názory změnil a podstatně se odchýlil od klasické psychoanalytické teorie. Přesto se vždy pokládal za Freudova žáka, který se pouze “pokouší rozvíjet Freudovy nejvýznamnější objevy, aby je obohatil a prohloubil tím, že je vyprostí z příliš zúžené teorie libida”.
Po své emigraci do Spojených států počátkem třicátých let pobyl krátkou dobu v Chicagu a pak se usadil v New Yorku. Začal spolupracovat s různými tamějšími vysokoškolskými pracovišti a odbornými institucemi, zejména s Americkým institutem pro psychoanalýzu, kde přijal učitelské místo. Tam se opět setkal s Karen Horneyovou, která také vedla kursy psychoanalýzy. Tentokrát však mezi nimi došlo k vážné neshodě. Horneyová se postavila proti tomu, aby Fromm bez lékařského vzdělání vyučoval na Institutu. Frommovi byl omezen počet kursů, které směl vyučovat, a proto se rozhodl odejít. Na protest se vzdalo svých míst i několik jeho kolegů.
V roce 1949 se Fromm přestěhoval do Mexika, protože doufal, že se v suchém podnebí Cuernavaca zmírní artritické potíže jeho manželky. Zůstal zde i po její smrti a v roce 1957 inicioval rozsáhlý výzkumný projekt zaměřený na účinky industrializace na mexickou venkovskou společnost. Po sedmdesátce se Fromm přestěhoval do Švýcarska, kde se nadále věnoval odborné práci až do své smrti, do 18. 03. 1980. Zemřel v Locarnu.

Hlavní důrazy Frommovy teorie
Fromm byl sejně tak sociologem, historikem a filosofem jako psychologem. Protože vnímal životy jednotlivců v celkové perspektivě společnosti, byl často kritický vůči patogenním (vyvolávající chorobu), dehumanizujícím vlivům moderní společnosti na člověka. Proti tomuto negativnímu vlivu se pokoušel působit tím, že zdůrazňoval důležitost uvědomění si sebe samého a svojí vnitřní hodnoty.
Ačkoli podstatným znakem lidské povahy je svoboda, mnozí lidé nejsou ochotni jí užívat, a tím dláždí cestu nástupu diktátorských systémů. K prosazení své svobody musí každý člověk činit hodnotová rozhodnutí, rozvíjet produktivní zaměření života a objevit krásu a moc altruistických postojů.
Frommův sklon k marxismu je zřejmý z toho, že za hlavním problém moderní společnosti pokládal volbu mezi “robotismem” a “humanistickým socialismem”. Humanistický komunitární socialismus definoval jako systém, “na němž se bude aktivně a odpovědně podílet každý pracující člověk, kde práce bude přitažlivá a smysluplná, kde kapitál nebude využívat pracujících, nýbrž pracující budou užívat kapitálu”.

Pojem osobnosti
Fromm definoval osobnost jako totalitu zděděných a získaných psychických vlastností, které charakterizují jedince a vytvářejí jedinečnost tohoto jedince. Rozdíl mezi zděděnými a získanými vlastnosti odpovídá vcelku rozdílu mezi temperamentem, nadáním a konstitučně danými psychickými kvalitami na jedné straně a charakterem na straně druhé. Zatímco rozdíly temperamentu jsou eticky bezvýznamné, tvoří charakterové rozdíly vlastní problém etiky, ukazují stupeň úspěšnosti jedince v umění žít.
Temperament souvisí se způsobem reakce, je podmíněn konstitucí a je neměnný. Naproti tomu charakter se formuje v zásadě zážitky, zvláště v mládí; je do určitého stupně proměnný poznatky a nový zážitky.
Fromm rozdělil charakter do dvou kategorií: produktivní charakter a neproduktivní charakter.
Produktivní charakter je charakter socializovaného jedince, který je schopný práce, rozumného myšlení i lásky, relativně svobodný. (“Člověk miluje to, pro co pracuje, a pracuje pro to, co miluje.”)
Neproduktivní charakter je založen na předpokladu, že jedinec není schopen produkovat, a proto musí to, co potřebuje, dostávat od druhých; toho může docílit buď svým pasivním nebo aktivním úsilím.Neproduktivní charakter je buď následkem porušené socializace (člověk si jejím prostřednictvím vytváří vztah k druhým a k sobě a je ochoten poskytovat jim péči) nebo následkem porušené asimilace (člověk si jí získává či přisvojuje žádoucí předměty).
Dobře přizpůsobená osoba má charakter založený na poměrně trvalém vzorci, v němž jsou procesy asimilace a socializace vhodně smíšeny.
Neproduktivní orientaci rozdělil Fromm do čtyř typů:
- receptivní orientace – osoba s tímto zaměřením očekává veškeré hmotné a psychologické zajištění od vnějších zdrojů
- kořistnická orientace – osoba s tímto zaměřením nejen očekává, že veškeré zajištění přijde z vnějších zdrojů, nýbrž je také odhodlána to získat lstí nebo násilím
- hromadivá (křečkovská) orientace – osoba s tímto zaměřením si chce uchovávat nashromážděný majetek, distancuje se od ostatních a vytváří si silné obrany proti zasahování vnějšího světo do jejích věcí
- tržní orientace – osoba s tímto zaměřením se řídí zásadou, že vše, co člověk potřebuje, se získává procesem výměny; k tradičnímu obchodování přidala moderní společnost zároveň i tržní přístup k osobnosti – jednotlivci nejsou hodnoceni podle toho, jací jsou, nýbrž podle toho, jaký dojem činí – lidské osobnosti jsou na prodej stejně jako jiné druhy zboží
Lidské potřeby a láska
Podle Fromma má každá bytost pět hlavních potřeb:
- potřebu vztaženosti, - potřebu transcendence, - potřebu zakořeněnosti, - potřebu identity, - potřebu orientačního rámce, Zralá, dobře přizpůsobená osoba se vyznačuje schopností integrovat tyto potřeby, zvláště potřeby vztaženosti a identity. Takový člověk je schopen důvěrného vztahu k druhé osobě, aniž by ztrácel svou identitu.
Láska je produktivní formou vztahu k jiným a k sobě samému. Láska znamená cit odpovědnosti, péči, úctu, porozumění a přání, aby jiný člověk mohl růst a rozvíjet se. Je výrazem intimního vztahu mezi dvěmi lidmi za předpokladu, že osobnost obou zůstane nedotčena. Je aktivní silou v člověku, silou, která prolamuje zdi oddělující člověka od druhách lidí a která ho s druhými spojuje. Láska člověka vede k překonání citu osamocení a oddělení.
Fromm vymezil terapii, kterou nazval “pokus pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou schopnost milovat”, ve které aplikoval zásadu uzdravující moci lásky. americký filozof a psycholog německého původu; vůdčí osobnost moderní psychoanalýzy.
Citáty:

* Dávat je nejvyšší výraz moci. Samotným aktem dávání prožívá svou sílu, své bohatství, svou moc.
* Dávat je radostnější než přijímat, ne proto, že je to odříkání, ale protože v aktu dávání je výraz mé životnosti.
* Když člověk nedosáhl úrovně, kdy má pocit identity, jáství, založený na tvůrčím rozvinutí svých schopností, snadno tíhne ke zbožnění milované osoby. Ztrácí se v ní, místo aby se v ní našel
* Kouření je jeden z příznaků nedostatku soustředění: zaměstnává ruce, ústa i nos.
* Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme.
* Milovat je osobní zážitek, který může každý mít jen sám a ze sebe.
* Milovat někoho je aktualizace a koncentrace síly k lásce.
* Milovat vlastní krev není těžké.
* Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku.
* Mohu–li někomu říct: „Miluji tě," musím také být schopen říci: „V tobě miluji všechny lidi, tvým prostřednictvím miluji svět, v tobě miluji i sebe."
* Nenudit se nebýt nudný je jedna z hlavních podmínek pro to, aby člověk miloval.
* Není–li člověk tvůrčí v jiných oblastech, není tvůrčí ani v lásce.
* Nezralá láska říká: Miluji tě, protože tě potřebuji. Zralá láska: Potřebuji tě, protože tě miluji.
* Někteří uzavírají dvojspolek proti světu a své zdvojené sobectví pokládají za lásku a důvěrnost.
* Praxe každého umění vyžaduje určité všeobecné předpoklady, ať již hovoříme o truhlářství, medicíně nebo o lásce. Předně vyžaduje kázeň.
* Prodejní automaty nemohou milovati, mohou jen nabídnout balíček své osobnosti a doufat, že od kupce dostanou ten vykalkulovaný šesták.
* Protože obvykle nikdo nemůže dlouho plnit očekávání svého zbožňovatele, zklamání je nevyhnutelné a pro jeho vyléčení se hledá nová modla, někdy v nekonečném kruhu.
* Stress a depreje jsou nemoci naší doby.
* V lásce mezi mužem a ženou se každý z nich rodí znovu…
* V umění milovat mají diletanti větší převahu nad mistry než v jiných oborech umění.
* Většina lidí chápe problém lásky především jako problém být milován, méně už jako problém jak milovat, jako problém schopnosti v lásce.
* Většina lidí nikdy nepoznala optimální funkci člověka. Berou jako normu psychické fungování svých rodičů, příbuzných nebo společenské skupiny. je mnoho lidí, kteří nikdy neviděli milujícího člověka nebo člověka poctivého, odvážného, soustředěného.
* Život nemá jiný smysl než ukojiti hlad. Tělesný a duševní.
!12!

reagovat