uživatel eliminován | 19. 06. 2008, 14:03:32 |

Jak jsem nakupovala
Nedávno jsem dospěla k názoru, že člověk, ať už vyznává jakékoli hodnoty a ať už má jakkoli tučné bankovní konto, vždycky se ze sebe snaží udělat víc, než čím ve skutečnosti je. No co, normální lidská vlastnost, řekne se a mávne se rukou na znamení samozřejmosti. Jakpak by taky ne, vždyť tahle hra na ředitele zeměkoule drží lidské plémě na vrcholu veškerého dění na této planetě už nespočetně let. Jestli nám to bylo shůry dáno či za to může ona záhadná šedá hmota v dutině lebeční, nevím.
Odjakživa jsem se pod záplavou negativních příkladů ze společnosti snažila tuhle nepěknou vlastnost potlačit.
„Ať se stane cokoliv, vždy zůstaň svá,“ vštěpovala mi vždycky má babička, dej jí pánbůh věčnou slávu, ustavičně a trpělivě do mé formující se dětské mysli. V důsledku toho mě za mladších školních let úspěšně míjely mánie, které tehdy hýbaly světem i rodičovskými peněženkami, a já pevně věřila tomu, že značkové oblečení, módní hračky a satelitní televize v pokojíčku ze mě hvězdu neudělají. To, že se mé originalitě a do jisté míry i odlišnosti spolužáci smáli, jsem zpočátku nesla velice těžce, nakonec jsem si však zvykla.
Ne že by naše rodina měla hluboko do kapsy, ale zlatá babiččina výchova udělala své. Zoufale jsem toužila po tom, aby mě ostatní brali takovou, jaká doopravdy jsem, bez přetvářky, bez lesku luxusu odhalujícím snobské bohatství.
Nálepku „socky“ a „idealistky“ jsem setřásla až na vysoké, ve společnosti chudých studentíků, co jsou rádi, že mají aspoň na kafe v kantýně. Už to nebyla ta horda přisprostlých a namyšlených spratků, kteří jen neomaleně využívali prostředky svých benevolentních rodičů. Cítila jsem se dobře a jásala nad obdivem své fantazie.
Když jsem pak ale nastoupila do práce, „základkový“ mindrák se vrátil jako přechozená chřipka a stejně jako ona, v prudké a zákeřné intenzitě. Vlastnit každý týden nový kostýmek od Max Mary jsem nepovažovala za základní potřebu a přátele získávat jen podle značky auta a množství zlatých řetězů na krku se mi taky nechtělo. Přišlo mi nespravedlivé stát se černou ovcí kolektivu jen proto, že se nechovám jak zbohatlík. Jenomže…kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti, říká se. Můžu se tu vymlouvat, že za to vlastně nemůžu, že si to doba žádá a bůhví co všechno, stejně vím, že i přes své skálopevné přesvědčení jsem jako zbytek světa.
Zkrátka jednoho sobotního rána, co slibovalo počasí tak akorát na trajdání po městě, oblékla jsem svůj nejlepší outfit, peněženku nadila několika Masaryky a vyrazila sama do ulic.
Chtěla jsem jim to všem natřít, až přijdu v pondělí do kanceláře. Chtěla jsem, aby všem sklaplo, aby všem spadla čelist, až mne uvidí v zbrusu novém ohozu za několik tisíc. Nejenže jsem to chtěla, já po tom přímo horečnatě prahla, po těch letech, co mě vždycky odsouvali na vedlejší kolej.
Výlet po tržišti světových značek mi sice dokonale spolkl celý den vyjma dvacetiminutové přestávky na kapučíno, nicméně kýžený výsledek nepřinesl. To se mi zdálo špatně šité, to nemělo dobrý střih, tamto bylo zase z divného materiálu. Kromě miniaturního šátečku za pětistovku, který jsem stejně koupila stejně jen jako z nouze ctnost, zela má taška ponurou prázdnotou.
Bílá sukně nesukně, vyčerpaně jsem usedla na obrubník květinového záhonku v parku. Chvíli jsem pochybovala o svém duševním zdraví…, ale vážně jen chvíli. Můj zrak z ničeho nic spočinul diagonálně na malém, kostku připomínajícím krámku polepeném démonicky křiklavými papíry. Letmo jsem pohlédla na hodinky-za deset minut šest. Nebyl čas otálet. Když jsem vcházela, pozdravil mne šikmooký obchodník s výrazně asijským akcentem. Mezi plastovými ramínky jsem se přehrabovala téměř rekordně krátkou dobu, neboť ve zlomcích okamžiku jsem našla přesně to, co jsem hledala. Nádhernou černou vypasovanou blůzku s bílými proužky. Slušivý střih, příjemný elastan. Popadla jsem ji a nesla si ji k pokladně jako hladový pes kost. Sto padesát ká čé i se slevou…neuvěřitelné.
S úsměvem šťastného dítěte jsem křečovitě svírala svou kořist a jala jsem se odcházet, stejně už pan Vietnamec zavíral.
Na druhém schůdku mi však někdo poklepal na rameno. Prudce jsem se otočila jak přistižena při nějakém nekalém činu a…srdce se mi málem zastavilo leknutím. Spatřila jsem totiž svou velmi nóbl kolegyni Martu, se kterou sdílím pracovní místo a občas i rodinná tajemství.
Je přizpůsobivější než já, přesto mi z těch fiflenek tam u nás připadala fiflenkovatá zatím nejmíň.
„Marto!“ vykoktala jsem ze sebe a ani si neuvědomila, že jistě vypadám jak idiot. „Co tu děláš?“
Usmála se na mě nejširším a nejzářivějším úsměvem, co jsem u ní kdy viděla.
„Hádej,“ řekla vesele a sáhla do své kožené kabelky značky Louis Vuitton. „Tohle jsem si pořídila.“
A nadšeně vylovila červené tílko,na kterém se ještě houpala visačka prozrazující cenu 50 Kč.
Vydechla jsem, zčásti údivem, zčásti úlevou.
„Pěkný, co? Marek mi včera v Praze koupil fantastický béžový sako. Myslela jsem si, že tohle k němu půjde báječně…“
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou, ale nakonec jí přece jen důvod mého rozčarování došel.
„Prozradím ti fígl, jestli chceš,“ šeptla mi spiklenecky do ucha. „Vidíš tuhle cedulku?“ Ukázala na drobnou stužku s pro mě nesrozumitelnými asijskými znaky. „Tak na tu si přišiji logo nějaké super značky. Zítra to už bude Versace.“
Pusu jsem hned tak nezavřela a trvalo mi notnou chvíli, než jsem své spěchající kamarádce vůbec odpověděla na rozloučení.
Doma jsem si pak sedla, nalila si čaj a dobu si prohlížela novou halenku s visačkou značky Biwang. Přistihla jsem se, jak se mi potutelný úsměv vkrádá do tváře a mění se ve veselý, téměř až hysterický smích.
Jsem prostě dobrá, bez nadsázky. Zůstanu svá, ať se děje cokoli, umínila jsem si a těšila se, až ze mě pozítří omdlí ta namyšlená koza Fuchsová…

reagovat