uživatel eliminován | 3. 04. 2007, 10:58:24 |

VIM ZE JE TO DLOUHČ CTENI ALE ZKUS SI TO PRECIST,OPRAVDU TO STOJI ZA TO:
Na jedné internetové stránce jsem narazila na dopis,který mě hodně rozesmutněl a při čtení i ukápla slzička,protože jsme měli podobný příběh:I když se to stále nevyrovná tomu,co se odehrálo a život připravil jedné mladé slečně.
Dukaz toho,ze si lidi maji vazit vseho,hlavne lasky druhyych a uzivat si na plnooo.


Žanetě zemřel manžel. Její dopis je tím nejsmutnějším příběhem, který na našich stránkách uveřejňujeme. Prosíme všechny, kteří budete Žanetě psát o jediné, snažte se jí pomoci. V tomto výjimečném případě si redakce vyhrazuje právo vaše příspěvky do diskuze redigovat.

Před deseti dny náhle zemřel ten nejdražší a nejhodnější člověk, kterého jsem měla, můj manžel.

Bylo mu teprve 33 let. Večer 4.března u nás doma byli moji rodiče. Šli jsme s manželem okolo 23hodiny spát. V půl druhé ráno mě vzbudilo jak nahlas vzdychá, myslela jsem, že se mu zdá nějaký špatný sen, tak jsem se ho snažila probudit, ale vzdychal pořád. Rychle jsem běžela na jeho stranu postele a zkoušela to znovu, ale nešlo to. Vypadalo to, že se mu špatně dýchá, že má nějaký záchvat. Vzbudilo to i rodiče, kteří rychle běželi dolů, nevěděli, co se děje. Manžel ale nereagoval, i když měl otevřené oči, chvíli se na mě podíval, ale potom po chvíli upadl do bězvědomí, zkoušela jsem jestli dýchá, cítila jsem, že ano, ale po chvíli přestal. Přestalo mu tlouct i srdíčko. Zkoušela jsem mu s otcem dát první pomoc, matka zatím volala rychlou záchranku. Pořád nejela, bylo to nekonečné. Manželovi začala modrat ústa a uční lalůčky, věděla jsem, že to není dobré, byli jsme všichni v šoku. Dělali jsme mu masáž srdce a dýchání z úst do úst, při každém vdechu v něm chrčelo, ale v ústech nic neměl, co by resuscitaci bránilo.

Vytisknout Poslat e-mailemPo deseti minutách přijela sanita, ale obyčejná, ne rychlá. Ta doktorka vypadla, že si vůbec neví rady, dělala kardiopulmonální resuscitaci stejně jako já s tátou, neměla ani elektrické šoky, nic. Sanitářce, která přijela s ní akorát řekla, že s tou rychlou sanitou asi měla pravdu, tak ať jí zavolá. Přijeli za dalších 5 minut poté. Doktor, co v ní přijel vypadal, že tomu rozumí víc, dávali manželovi hned elektrické šoky, atropin a adrenalin, asi 5 ampulí a další elektrické šoky, ale nic nepomohlo. Srdíčko mu nechtělo naskočit. Modlila jsem se k Bohu, i když jsem nevěřící, aby mi ho vrátil zpátky a pořád jsem se dívala na EKG, kdy už tam naskočí pulz. Ale pořád nic. Po 45 minutách to vzdali a zavolali pohřební službu. Ti přijeli asi za hodinu. Bylo to jak zlý sen, ze kterého se nedalo probrat. Nechtěla jsem tomu věřit. Můj manžel, ke kterému jsem se ještě před spaním přitulila a řekla mu, že ho moc miluji, tu najednou leží mrtvý.

Nemohla jsem ani brečet, byla jsem v šoku. Pořád jsem chodila z místnosti do místnosti, kde ležel na posteli můj Šmudla (manžel). Měl už modrá celá ústa a konečky prstů, byl strašně studený. Pohladila jsem ho, dala mu pusu na čelo a řekla mu, že na něj nikdy nezapomenu. Pohřební služba ho zabalila do nějaké plachty, neměli ani rakev. Naložili ho do auta a pomalu odjížděli pryč. Bylo sychravo, pršelo a byla mlha. Připadla jsem si jak ve špatném americkém filmu. Ale byla to skutečnost. Byl to ten nejhorší den v mém životě. Od té doby jakoby se zastavil čas v tom nejhorším bodě v jakém mohl.

Nevím, co mám dělat dál. Měli jsme před sebou spoustu plánů, máme velký dům, na který máme hypotéku, máme pejska a plánovali jsme si teď miminko. Koupila jsem si i ovulační testy, abychom věděli, kdy bude nejvhodnější doba pro početí. Chtěli jsme dělat nový plot, novou kuchyni a jídelnu a manžel mi chtěl udělat v prvním patře trucovničku, ze které by byl později dětský pokoj. Moc jsme se milovali, i když jsme se občas samozřejmě taky pohádali. V práci jsem teď ke konci měsíce dala výpověď, protože jsem tam byla po tři roky vystavena šikanování a už se to nedalo psychicky unést. Těšila jsem se, že budu doma s manželem, který práci řídil z domova, že se konečně užijeme, budeme spolu chodit na procházky a jezdit na výlety. A já mu vynahradím ty tři roky, které jsem musela být pomalu od rána do večera v práci. Byli jsme spolu doma jenom týden, víc nám osud nedopřál. A teď se mi zhroutil celý svět. Neumím si život bez manžela vůbec představit. Je to taková rána, kterou nepochopí nikdo, kdo si to neprožil. Nevím, jak se s tím mám vyrovnat. Mám sice rodiče, kteří mi pomáhají jak mohou, ale i tak si připadám hrozně sama. Jen přežívám, nežiji.

S manželem jsem se navíc seznámila velmi kuriózně. Jednoho dne si spletl číslo, chtěl volat úplně někomu jinému a dovolal se mně. Rok jsme si potom psali, další rok jsme si volali a pak jsem za ním přijela (bydleli jsme od sebe přes 100km). Půl roku jsem k němu jezdila na víkendy, než jsem odmaturovala (manžel byl o 9 let starší) a pak jsme si sehnali dům a začali spolu bydlet.

Byla jsem na psychiatrii, kde mi akorát doktor předepsal prášky proti depresím - Lexaurin, Coaxil a Esprital.
Pořád si kladu otázku, PROČ se to muselo stát, proč jemu, proč teď. Dala bych za něj i život, raději bych zemřela místo něj, jen aby mohl dál žít. Byl to člověk, který nikdy nikomu neublížil, nikdy nezkazil žádnou legraci, byl to flegmatik, který se jen tak nerozčílil, byl moc hodný, tak proč se to muselo stát zrovna jemu? Osud je někdy tak strašně krutý, moc to bolí. Nikdy ho nepřestanu milovat, jeho snubní prstýnek nosím na zlatém řetízku. Všichni mi říkají, že život jde dál, že musím koukat jenom před sebe a že to spraví čas. Ale já mám srdce na tisíc kousků, které ani čas všechny neslepí a jak můžu koukat dopředu, když všechno co mělo být dopředu mělo být s manželem? Ne bez něj.

Prosím, poraďte mi, co mám dělat. S pozdravem Žaneta

reagovat