Tomasek1414 | 14. 03. 2009, 11:48:31 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

Citace z knihy Davida Hrbka o Robertu Vanovi – Někdy ráj
David Hrbek: Jaká maminka byla?
Robert Vano: Rázná. Nedávno jsem byl u kartářky, a když jsem k ní vešel, řekla, ježišmarjá, kolik vás sem jde? A koukala na mě. Myslel jsem si, že možná špatně vidí. A ona pořád, že za vámi stojí bytost, někdo, kdo nad vámi drží ochrannou ruku, váš strážný anděl, a umřela před rokem. Povídám, vy víte kdo to je? Před rokem mi umřela maminka. A ta čarodějnice říká, ale z bytosti za vámi vyzařuje mužská energie. A já ji odpověděl, že žádní chlapi mi poslední rok neumřeli. To nemusí být mužský, řekla, může to být klidně žena, ale pokud to byla žena, pak to byl generál. A moje maminka byla generál. Ta honila i tátu. Všichni jsme pochodovali podle ní. A kartářka řekla, tak pojďte dál, a pořád se dívala za mě a říkala, že je ji zima z toho jak ta bytost na ni upřeně hledí. A ptala se, povídáte se s ní? A já odpověděl, že když jsem sám, tak si s maminkou občas povídám, babička si taky povídala s mrtvými. Hele, tady ti musím říct, že od doby, co mamina umřela, všechno funguje. To nemůžu jen tak někomu říct, protože by si mohl myslet, že mám z její smrti radost, ale snad nemusím vysvětlovat, že to tak není. Měla mě moc ráda a já ji taky. Vždycky mi moc pomáhala. Když jsem utekl, pekla mi koláče a posílala mi je lodí do Ameriky. Když pak za tři měsíce balík přišel, byli v něm červi, ale neměl jsem to srdce, abych ji napsal, ať mi balíky s jídlem neposílá. Když jsem se pak po revoluci vrátil, měl jsem k ní ze všech sourozenců nejblíž. Nevlastní brácha, který se narodil dvacet let po mě, byl v Rakousku, sestra v Kanadě. A když pak maminka onemocněla Alzheimerem, obíhal jsem nemocnice a sanatoria, celou dobu jsem se o ní i se setrou staral, pořád jezdil mezi Prahou a Novými Zámky. Poslední dva roky jejího života byly opravdu hrozné. Vždycky mi do Prahy zavolali, když se něco stalo, že spadla a zlomila si kyčel a jestli souhlasím s operací; pak spadla podruhé a zase měla vážný úraz. Tak jsem si hledal jiné místo, protože jsem si myslel, že se o ní starají špatně. V tu dobu mi taky zvedali nájem, tak jsem se rozhodl, že si koupím malý byt. Chtěl jsem si vzít hypotéku, ale řekli mi, že jsem na to už starý. Tehdy taky dlouho nikdo neměl zájem vystavovat a jedno k druhému a jednou maminka umřela a já nechal sloužit zádušní mši za všechny mrtvé. To jsem se poučil u babičky. Kdysi mi vyprávěla, že za svou maminku nechala v kostele sloužit mši. Když pak večer usínala, slyšeli s dědou, že někdo bere za kliku u vrat. Tak šli přes dvůr až k vratům, viděli, jak se klika hýbe, a když otevřeli, nikdo za nimi nebyl. Tak si šli lehnout a za chvíli zase slyšeli někoho u vrat. A opět nikdo. Když konečně usnuli, zjevila se babočce ve snu její máma a říkala, dceruško, ty jsi udělala špatně. Ty ses měla modlit za všechny mrtvé, nejen za mě. Tak babička na druhý den letěla do kostela, domluvila se s farářem, a od té doby byl klid. Takže po smrti mé maminky jsme nechali sloužit mši a pomodlili jsme se za všechny mrtvé. Čtrnáct dní poté volali z banky, že pro mě mají úvěr, najednou jsem měl vlastní byt, najednou jsem měl peníze, najednou jsem začal dostávat nabídky k výstavám. Jakoby opravdu nade mnou držela ochrannou ruku.
David Hrbek: Tak máš maminku pořád v patách?
Robert Vano: Všechno mi od té doby vychází a mám klid. Už netrpí ani ona, ani já. Víš, když jsem utekl a po mě mnohem později moje setra, musela mamina chodit na výslechy. Určitě pro ni bylo těžké, když ji říkali, že je špatná máma, protože od ní všechny děti utekly. Ale byli to oni, kteří mě nepustili na tátům pohřeb, byli to oni, kteří mi už jako Američanovi nedali vízum, abych mohl maminku navštěvovat. A deptali ji tím, že její vlastní děti na ni kašlou. Nevěděla, že ji pravidelně posílám dopisy, protože ji často nedošly. A já míval výčitky, že jsem svým odchodem ztratil rodiče. Tak jsem byl nakonec rád za to, že maminka žila tak dlouho, že jsem za ní mohl dojíždět z Prahy a všechno jsme si stačili vypovídat. Když jsem byl u ni naposledy, byla malinká. Říkám to doktorovi a ten mi jen opáčil, že každý musíme nějak odejít - jeden to má v žaludku, druhý ve střevech, třetí v hlavě. Teď jde ona, pak půjdete vy. Není čeho litovat, litujte sám sebe. A pak zpátky sedíš šest hodin ve vlaku a myslíš na to jak ten doktor mluví o tvé mamince, a na to, jak teď odchází ona, jak za pár let budeš odcházet ty a jak postupně z tohoto světa odejdeme všichni…
Stalo se vám něco podbného, co lze označit za nadpřizené?

reagovat

V anketě hlasovalo celkem 21 uživatelů