uživatel eliminován | 20. 10. 2007, 18:32:35 |

Přátelé, je mi to moc líto, ale musím se vám k něčemu přiznat.
Jmenuji se František Žláznatý a jsem homeless. Všem lidem ze svého okolí jsem se snažil namluvit, že jsem bohatý businessman, akcionář a podnikatel, který má zlatou Visa kartu a na své imaginární konto sbalil nejednu dámu robustních rozměrů a zastřiženého ohanbí. Byla to jen má představa, můj sen, chtěl jsem snít o tom jak jsem bohatý a úspěšný. Víte, já žiji několik let v rašeliništi zahrádkářské kolonie Jahodnice v Praze 9, oddělen od okolního světa zrezlým pletivem. Rodiče mi dali svůj záhon, kde si pěstuji ředkve, kedlubny a sem tam nějaké to rajče, spím, když není moc vlaho ve vykotlané zemljance či v zatepleném příkopu, lemovaném podhoubím. Rodiče mi zakazují vycházky, smím jen jednou týdně k sousedům na internet výměnou za kilogram zemáků, hnojiva a nechutných sexuálních praktik (fisting,headfucking apod.). Jsem zoufalý. Nikdy jsem nejel například metrem (prý jezdí rychlostí světla, je to pravda?). Sním o tom celý svůj život už od ranného dětství. Můj den vypadá tak, že vstanu kolem 7, omyji své rachetické tělo vodou z vyřazené bečky Plzně, nejvíce dbám při očistě na své citlivé květnaté bradavky, vlasy si sčešu do drdolu a začnu hubit škůdce. Je to mé největší hobby, míchám různé pesticidy a měním je s koktavým inkontinentním Bédou za čerstvé rousnice. Poté se jdu pokochat ve svém mufloním výběhu pohledem na přilehlou továrnu na mléčné výrobky Laktos, kde nachytám trochu bronzu z popílku a pak jdu zalévat záhony. Když mám čas, jdu do nuceného výseku pro trochu odřezků k slečně Hedvice, rekvalifikované jeřábnici, abychom měli něco k týdennímu obědu. Po cestě zpět prošmejdím kontajnery, poperu se letmo s hbitými důchodci, kteří svými kmitavými dušnými pohyby brání každou laskominu, každou kořist nalezenou v nenasytným útrobách plechové nádoby...onehdá jsem našel u popelnice langoš a nasytil jsem na štědrý den celou rodinu. Mám milenku, ale bydlí ode mě daleko. Abych jí mohl vídat, musím prodávat u svého kotce bobří kožky, ze kterých šiji ušanky pro zimní večery a z výtěžku pak jedu karosou v zavazadlovém prostoru až před její domek. Studené noci jsem přikryt novinami nebo nánosem kypré hlíny, na rukou mám zavařeninové lahve a na hlavě koupací čepici, kterou jsem nalezl v tašce jednoho hocha, patrně plovce, stojícího ve frontě naší masny. Mám sestru, je mouřenín jako já a jmenuje se Aranka, ale říkáme jí Marek. Než se probojovala k průkazce ZTP, pracovala jako medák. Z jejích sociálních dávek rodina včetně mě žije. Chtěl bych si udělat časem řidičský průkaz, abych se mohl projet nablýskaným Velorexem, který má rodina patrně zdědí po bratranci tety dědy mého nevlastního strýce, ale zatím si o tom můžu nechat jen zdát, neboť plachtou z tohoto kočáru používáme pro zachytávání deště. Asi si říkáte, proč si nenajdu nějakou práci. Dělal jsem několik let v kotelně místní školy, ale děti se mě bály, tak jsem byl propuštěn. Zkoušel jsem poté pracovat jako zahradník ale po mém varietním kousku s novým pesticidem, kdy jsem přiotrávil 16 lidí, psa a vypálil trávník, jsem se do podobného řemesla již nepouštěl. Musím už končit, je čas na můj oblíbený pokrm - pražené žaludy, lahůdka připravovaná mým otcem, takže si dám něco teplého do těla a půjdu na kutě. Tak to je celý můj dojemný příběh a pokud mi chcete pomoci vymanit se ze sevření mého chudobince o rozměrech 10x10 metrů, zašlete mi nějaký drobák na mou adresu či něco málo k snědku. (Nějaká hodná paní mi minule přinesla barevný katalog s nábytkem, ale jsem zmlsaná huba, já radši šunku) Děkuji uctivě, že jste mě vyslyšeli.

reagovat

V anketě hlasovalo celkem 15 uživatelů