uživatel eliminován | 3. 04. 2008, 08:32:05 |

Cesta domů
Bylo půl šesté večer včerejšího dne, kdy jsem vycházel z městské knihovny,
pohroužen do těžkých a černých myšlenek, které skýtaly jen pramálo útěchy.
Ušel pár set metrů, prošel kolem kostela sv. Mikuláše a vstoupil na Staroměstské náměstí. Bylo zalité sluncem, barvy fasád domů zářivě bodaly do očí a na pozadí modré oblohy se
i věže Týnského chrámu zdály nějaké větší. Pomník Jana Husa se krásně zbarvil do zelena, takže vypadal jako hromada dinosauřího trusu, a ne jako skupina nešťastníků, která brzo nalezne svou smrt v bažinách, jak ostatně vypadá jindy. Přešel jsem přes bývalé popraviště a v Celetné ulici, kde jsem si připadal jako v Palermu, jsem se mechanicky vyhýbal davům zevlujících Italů, kteří vždy zaberou celou šíři ulice a neumí chodit v sevřené vojenské formaci jako Japonci, které vede vždy nějaký průvodce, co občas vypadá jako Hidéki Tódžó.

Na náměstí Republiky jsem zašel do metra a dole pod zemí jsem ho uviděl ! Byl to on, malý mužíček s krysím profilem a těkavýma očičkama, právě vyhlížel svoji další oběť. Stál u zdi a číhal. Chovám k těmto postavičkám bytostný odpor, pravděpodobně daný tím, že to bylo vedlejší zaměstnání našeho fyzikáře, kterého manýry z mhd neopouštěly ani ve škole. Díval jsem se na něj a pak se naše pohledy na chvilku střetly. Nijak jsem nepospíchal, usmál jsem se a lehce pokývnul hlavou. Můj pohled asi vyjadřoval zhruba to, co jsem si myslel - " No tak, jen pojď, dědku, pojď blíž, užij si svého pocitu moci, který ti dává tvůj ošoupaný odznáček, zažij ten triumf a pak to zklamání, až zjistíš, že sis vybral špatnou oběť ! " - Udělal krok ke mně, pak se zastavil a jako predátor se vrhnul na jiného člověka.

Další cesta probíhala už v klidu. Přestože byla špička, metro nebylo nijak plné, dokonce bylo dost míst volných k sezení. Posadil jsem se na volnou lavici, proti mne seděl invalida, který se na následující stanici vzepřel na francouzských holích a s tváří zkřivenou bolestí se odšoural pryč. Pak se ozval zvuk dámských podpatků bušících do podlahy vagónu. Vstoupila, ne , nakráčela mladá, vysoká, jemně nalíčená, hezká slečna v efektním kostýmku a sukni a posadila se na invalidovo místo. Její ruce s decentně nalakovanými nehty ideální délky držely v jejím klíně kabelku, která perfektně ladila s oblečením.
Nenápadně jsem oskenoval tento objekt tak, aby to nevypadalo nezdvořile, a na chvíli jsem se zastyděl za své pokrytectví, protože ty strašné obřady, se kterými ženy nakupují oblečení, šminky, hodinové procedury u kadeřníka, ve mne vyvolávají úsměv. A nakonec mě takový vjem stejně přitáhne jako elektromagnet hromádku starého železa. Vědoma si své elegantní převahy na pozadí ostatních žen ve vytahaných svetrech a umělohmotných bundách a dorvaných džínách moderního used looku, si koketně přehodila nohu přes nohu, takže ještě vynikl její roztomilý střevíček.
Sklonil jsem hlavu, zavřel oči a poddal se erotickým fantaziím, které mne za chvíli ukolébaly tak, že jsem skoro usnul.

Na cílové stanici jsem se postavil na líně lezoucí schody, před sebou pár, muž a žena, co z dálky vypadali jako bezdomovci, zblízka spíš jako příslušníci nějakého undergroundu. Malá, utrápená žena držela v rukou dvě tašky plné lahvového piva, zavazadlo muže spočívalo v jednom průhledném igelitovém pytlíku, ve kterém měl asi deset krabiček cigaret, a točil si s ním na svém špinavém prstu. Ve vestibulu je pak potkal jejich mírně připitý známý a pobaveně je oslovil: " Á, rodinka byla nakupovat.." Pak už jsem slyšel jen vzdalující se nadávky, protože muž s cigaretami byl pravděpodobně natolik frustrovaný, že tu poznámku asi nevzal s humorem.

Viděl jsem, že budu procházet kolem koše, tak sáhnu do kapsy s tím, že projetý lístek na metro vyhodím. Vytáhnu jej a ejhle - není oražený ! V myšlenkách jsem na to úplně zapomněl. Takže jsem kolem revizora prošel s naprostou sebejistotou, jenže bez platného lístku, a on mi to, lidově řečeno, spolknul. A uvědomil jsem si, že v mezilidských vztazích mnohdy nezáleží na tom, jaká je pravda, ale to, co za ni druhá strana považuje.

Nevím, čím to je, ale včerejší cestu, jakkoliv byla jedna z tisíců, si budu pamatovat hodně
dlouho. Zažili jste někdy podobný pocit, kdy člověk vnímá tolik, že mu z toho až třeští hlava ?
!1!

reagovat