sachmetule | 9. 03. 2006, 20:01:35 | více příspěvků | napsat uživateli

já poslední asi čtyři hodiny... ale slušně !257!

sachmetule | 9. 03. 2006, 19:56:04 | více příspěvků | napsat uživateli

je mi to jedno... a vy mi můžete jen závidět mou blbou náladu, protože takovou nikdo nemá...

sachmetule | 9. 03. 2006, 19:54:18 | více příspěvků | napsat uživateli

!741!!741!!741!!741!!741!!741!

sachmetule | 9. 03. 2006, 19:34:36 | více příspěvků | napsat uživateli

!620!!620!!620!!620!

sachmetule | 9. 03. 2006, 19:34:22 | více příspěvků | napsat uživateli

Jé, ať už je to na druhý straně... !613!

uživatel eliminován | 9. 03. 2006, 19:33:33

ty voe co to je?

Ammok | 9. 03. 2006, 19:08:10 | více příspěvků | napsat uživateli

kurňa bych si nejraděj přečet Plešatou zpěvačku....

uživatel eliminován | 9. 03. 2006, 19:02:55

vsechno je dneska na hovno !26!

K-Rany | 9. 03. 2006, 18:57:21 | více příspěvků | napsat uživateli

ober....: to je dobrý, co to je?!499!

speedy32 | 9. 03. 2006, 18:56:06 | více příspěvků | napsat uživateli

Obergefreiter_Voss..bože chlape ja te žeru si tak neodolatelne přitažlivej a příjemnej že bejt teplej tak te hned beru a ty příspěvky jsou proste neco nádherneho opravdu doufam že maš aspon ten komplex vyléčenej a věř si velice zajímavej jen tak dal

sachmetule | 9. 03. 2006, 18:52:56 | více příspěvků | napsat uživateli

ober: !232!

uživatel eliminován | 9. 03. 2006, 18:52:25

tady máš něco na spravení!5!

Zapomeň na brigády!

Myslíš, že mi rozumíš?

Zase něco psali v novinách? Četla jsi nějakou analýzu? Psali, že se všechno dá pochopit? Popsat? Vysvětlit? Zas mluvili o možnostech vědy? Anebo něco říkali v televizi? Slýcháš hlasy? Neříkaly něco o tom, že se všechno dá vyřešit? Říkaly hlasy snad něco o mně?

Cože, spousta řečí o lidskosti a šovinismus alibismu, trošku okořenit rovností a statečností. Tolerance a pochopení. Něco o soužití a demokracii a pestré společnosti?

Myslíš, že ti rozumím?

Nevím, vážně nevím, vidím pohyb tvých růžových rtů, ale slyším jiný příběh. Vyprávěný potichu, často jen mezi přáteli, ja vím, ale je slyšet jasně a zřetelně, jak se slova odrážejí ode zdí a plíží škvírami. Slova o strachu.

Stopují nás kolem řady rodinných domků, které mluví o strachu, poskakují jako stíny, slova se stopou slabé hysterie a utíkají zpátky, když mají pocit, že se prozradily, do štěrbin, mezer mezi dřevem a kamenem, do pootevřeného okna, slunce se snaží prorazit okenní tabuli, která mluví o strachu, a vytáhnout je ze skrýše, ale paprsky pořád jen sklouzávají, okna jako oči a oči jako okna do duše, říkají. Když zdvihneme hlavu, uvidíme bitevní vrtulníky, které míří na východ, a výtahy jsou integrované do betonových pilířů mostu, které mluví o strachu.

A pořád ani slovo o důvěře a naději.

Nakupte kyanid sodný a kyselinu sírovou, říkají nám, dejte to do oddělených igelitových tašek, v poměru dvě ku jedné, říkají, spojte to se zápalnou pumou. Když se tašky protrhnou nebo shoří a kyanid se smísí s kyselinou, uvolní se vysoce těkavá látka, hydrogenkyanid. V otevřeném terénu se udrží jen pět až deset minut, říkají, ale na otevřené prostranství by bombu dával jen idiot.

+++

Rudá bridáda vznikla po sjezdu Proletářské levice v srpnu 1970 a já se v hotelu Bílá růže ubytoval ve čtvrtek kolem deváté večer. Dřív to býval příjemný podnik nabízející pokoje u výpadovky, ale čtvrť kolem trošku zpustla. Naproti hotelu stojí prastaré sídliště, polovina bytů už je prázdná a ve zbytku žijí snad jen velcí fanoušci Candymana. Kolem najdete nejhustší koncentraci biometriky v Brně.

Dostal jsem pokoj v druhém patře, vedle kanceláře firmy Czeos zabývající podle metalického štítku na dveřích zprostředkováním práce v Izraeli a jižní Evropě. V prosvětlené místnosti z kabelového rádia položeného na topení hrál Marilyn Manson a zvenku se ozýval zvuk sbíječky - jako by někdo hledal poklad pod nedávno položeným asfaltem. Okno směřovalo k jedné vzdálenější výškové budově, ve které muselo nedávno hořet. Déšť ještě nestihl odstranit stopy sazí, jak plameny stoupaly podél zdí a za nimi zůstával černý obraz, usmívající se podobizna. Sakra, vážně mi to něco připomínalo. Mohl by to být to Malcolm X?

Zatáhl jsem závěsy, z tašky jsem vytáhl bílý digitální budík Westclox a nařídil ho na pátou, vedle něj jsem postavil malé balení Stoličné. Pak jsem se, ještě napůl oblečený, s úlevou natáhl na postel a ani se neobtěžoval s přikrývkou.

Kolem třetí hodiny v noci mě probudilo tiché dunění.

Zamžoural jsem na křehký stolek z plastiku napodobujícího dřevo vedle postele. Zdálo se mi, že se začíná chvět. Zamrkal jsem. Nebyl to sen. Westclox se zřetelně otřásal. Potřásl jsem hlavou, opatrně vstal a potichu přistoupil k oknu a na jedné straně odhrnul řídký, tmavě hnědý závěs. Venku byla tma. Pouliční osvětlení nefungovalo, ulice a výpadovku osvětlovalo jen několik řídce roztroušených neonů a rozptýlené světlo přicházející z jiných částí města. Nedohlédl jsem až ke Komárovu, ale zdálo se, že na konci výpadovky se pomalu pohybují nízké tmavé stíny. Když se ukázalo čelo prvního z nich, uspokojivě zodpovědělo první otázku, která mi bleskla hlavou. Byla to modernizovaná BVP-1MA a jela podle Galilea a noktovizorů. Než projelo poslední, napočítal jsem jich čtyřiatřicet. Když všechno utichlo, zapálil jsem si jednu gauloisku, dal jsem si pár hltů vodky a skočil zpátky do postele. Spát.

Rudá brigáda změnila název na Rudé brigády brzy po založení v září 1970 a já se probudil dvě minuty předtím, než to stihl budík. Centrum bylo uzavřeno. Říkali to v rádiu. Rádia nikdy nelžou. Co je to lež? Úmyslná nepravda? Rádia nemají úmysly. Mají jen spoustu tlačítek, alespoň ta modernější, ale ne úplně nejmodernější. Úmysly nemají. Proto rádia nikdy nelžou.

Bojová vozidla pěchoty stála jen na důležitých křižovatkách, boční ulice byly zablokovány zátarasy. Operace byla prezentována jako standardní protiteroristické tažení.

Vyčistil jsem si zuby průsvitným, jedovatě zeleným kartáčkem a maličkým balením zubní pasty Signal na jedno použití a v hotelové sprše se zkropil vlažnou, mírně nažloutlou vodou. Měl jsem s sebou jen to, co na sobě, a v tašce náhradní bílou košili, kvalitní čínský padělek Gucciho, dvoje ponožky a světle šedé plátěné kalhoty Miltec. Nad tím, zda se převléct, jsem dlouho nepřemýšlel. Není nic horšího, než dorazit na dobrou snídani do hotelové restaurace a páchnout starým potem a Old Spice toxickou jak řeznický nůž. Při poslechu zpráv rádia jsem ležel v posteli, nohama opřený o zem, a luxoval balíček od zbývajících gauloisek. Popel jsem klepal do modré krabičky, protože popelník se mi nepodařilo objevit. Jestli tu bylo kouření zakázané, měli chudáci provozovatelé hotelu smůlu. Nebyl tu ani požární hlásič, takže jsem se cítil relativně bezpečně.

"Dobré ráno. Co to bude?" sklonil se nad mým stolem mladý muž v komickém místním stejnokroji laděném do vínově rudé.

"Co nabízíte?"

"V ceně ubytování je tradiční kontinentální snídaně. Můžete také zvolit z našeho jídelního lístku."

"Tak mi zatím dejte jedno presso s cukrem, bez smetany a přineste lístek. Děkuji," usmál jsem se do zčervenalé tváře hyperaktivního číšníka. Ještě včera se touhle dobou potácel prostorami jídelny napůl spící, ale dnešní události mu dodaly zdravou barvu a potřebné vzrušení. Slast nebo bolest? Osobně sázím na bolest. Je pravdivější.

Dorazil s kávou a jídelním lístkem: "Prosím," a měl se k odchodu.

"Počkejte," zarazil jsem ho. "Nemáte mapu a telefonní seznam?"

"Jistě, pane. Okamžik, prosím." Vrátil se po deseti minutách. To je nejkratší možná doba, po které můžete očekávat číšníka. Rychleji nechodí, protože by se společensky i profesně znemožnili a už nikdy by je pak nepustili do tajného podzemního klubu velkých číšníků. Položil na stůl černý list notebooku, útlejší než ženský malíček.

"Mapa a seznam, pane."

"Děkuji. Dal bych si opečené toasty, dva máslové croissanty, míchaná vejce s cibulí, sýrem, slaninou a hráškem, dušenou šunku a lívance s džemem a šlehačkou. A konvici kávy." Měl jsem práci, práce moc. Musel jsem najít Sandru. Na to se potřebuji posilnit. Neviděl jsem ji skoro pět let. Ale číšníkům takové věci nikdy neříkám. Od čeho by pak byli barmani?

Velká jídelna byla skoro prázdná, jen u stolu vzadu u okna seděl postarší pár, od baru bylo slyšet rádio a pečivo bylo záhadným řízením osudu čerstvé. Rozložil jsem Toshibu a displejem bleskla úvodní obrazovka Windows. Nainstalovaný byl celý velký telefonní seznam, včetně neadresných jmen uživatelů mobilních operátorů, a v desetiminutových intervalech aktualizovaná satelitní mapa precizní jak Keel-Whiteova studie.

Sandra si dnes říkala Hana Šmídová a měla na to papíry, hlas, sítnici i otisky prstů a také vzor žil a geometrii ruky a obličeje. Bezpochyby si na to mohla zfalšovat i záznam o genotypu, když by na to přišlo, ale až do dnešního rána něco takového nebylo zapotřebí. To se změní. Ale v tento jedinečný okamžik to není podstatné. Chameleoni mají páření a technika zítřka se bude řešit, až přijde čas.

Rudé brigády popravily první oběti v roce 1974 a já dosnídal v pátek před půl devátou. Napětí v médiích houstlo, přímý přenos z centra města už vyplnil vysílací frekvence většiny druhých a třetích kanálů. Zaměstnanci hotelu ve skupince sledovali regionální TV. Policejní oddíly, které nevypadaly ani tak jako policie, ale mnohem spíše jako speciální jednotky, ve svých skafandrech možná tak trochu jako naštvaní brouci jakéhosi zvláště vzrostlého druhu, pročesávaly pomalu všechny ulice. Nezdálo se, že jde o cílevědomý zásah. Zatýkání pokračovalo hromadně. Jak postřehl jeden z reportérů a brzy převzaly ostatní stanice, šlo vesměs o starousedlíky, často oděné jak na pyžamový večírek. V centru bylo izolováno okolo dvou set tisíc lidí. Oficiální zdroje se již opatrně vyjádřily, že operace bude pokračovat celý víkend: "Lidé nejsou zatýkáni. Bohužel se jedná o občany, kteří zanedbali svoji povinnost evidovat se pro registr obyvatelstva, takže jsou eskortováni k průběžné identifikaci. To zásah proti teroristům zpomalilo, nicméně situace je pod kontrolou."

Adresy jsem měl obě dvě, jednu v Juliánově a jednu ve starém centru. Sandra samozřejmě mohla bydlet u někoho jiného nebo nepoužívala vůbec telefon, ale nějak jsem začít musel

"Zaplatím," zamával jsem na číšníka. Odtrhl se od televizoru a přispěchal i s účtenkou.

"Šest euro," spočítal útratu.

"Deset," mám dnes marnotratnou náladu. Nač s sebou nosit peníze, když dnes je nejdůležitější svědomí? Chlapec nevypadal zdaleka tak nadšeně, jak by mohl. Vypadal spíš trochu otráveně, skoro jako by po ránu někde potkal famiglii Borgiovic. Doufám, že mi nemá za zlé, že ho odtrhuji od zpravodajství. Vždyť se vlastně zatím nic zásadního neděje.

Protáhl jsem se a vstal.

Z černozlatého radio-walkmanu Sony o váze 65 gramů, s digitálním tunnerem, mega bassem a konektivitou přes 2,75G EDGE hrálo "Radio roth 1. Immer die aktuellen News aus der schwarzen Szcene" Geneticide od Tactical Sect a já se bezděky začal usmívat. Procházel jsem podél výpadovky a nadnášelo mne příjemné horko ve tvářích, v pomalém toku přízemních atmosférických proudů jsem cítil sladkou lidskou vůni kořeněnou chemickým dýmem, na prahu vnímání jsem cítil nepatrné otřesy a koutky úst mi vylétly nahoru v neuvědomělém, nepřerušovaném úsměvu. Proč? Už ani nevím. Asi kvůli zábavě. Dřív v tom bývalo víc, vím. Časem se z adrenalinu stane návyk, z ideálů klišé, ze solidarity loajalita a ze soucitu pohrdání. Časem se mění spousta věcí. Tak to je. Stejné jako v aplikované chemii: když koupíte hnojivo, amonium nitrát, říkají, promícháte s pěti a půl procenty motorové nafty, můžete změnit mapu měst, říkají, nic víc, nic míň.

Rudé brigády podlehly první velké policejní razii v roce 1974, do vedení se dostal Moretti a já došel procházkovým krokem chvíli před jedenáctou v pátek dopoledne. Ulice byly skoro prázdné, všichni zřejmě posedávali nervózně doma, přilepení ke obrazovkám a sledovali, co se to děje s jejich městem. Bylo to pro ně překvapení nebo s tím počítali, zvykli si na to? Mohli vědět, že se to může stát i jim. Já vím, že si to lidé většinou raději nepřipouští. Jeruzalém, Detroit, Peking, Marseille, všechna jména zní tak cize, všechna města jsou tak daleko.

Na křižovatce, souběhu Podlomí a Slatinské, postával vytáhlý, skoro dvoumetrový plešatějící chlapík v obleku barvy starého pískovce. Když jsem ho viděl naposledy, Velká Británie byla stále fašistický, ale formálně suverénní stát. Časy, co za moc nestály, ale zdály se zábavné jak sama smrt. Byl to novinář. Nový Egon Kisch, co se tehdy chtěl sejít s někým z ostravské brigády.

Co dělal tady a dnes, věděl asi jen Bůh a on sám. Moje kontakty s Bohem už nejsou, co bývaly, takže ohledně zdroje informací jsem neměl moc na výběr. Šel jsem za ním, dokud nezastavil před nízkým nažloutlým domem s fasádou jak obličejem stoleté prostitutky a číslem popisným 211. Novinář si kontroloval cosi na lístku a bezradně vzhlédl na barák, možná přemýšlel, jestli je to pravda nebo se mu to jen zdá.

Pozorování? Cíl můžeme sledovat stacionárně, ze zaparkovaného auta nebo okna, můžeme zvolit pohyblivé pozorování a můžeme použít operativní techniku, říkají, můžeme se spolehnout na segmentové sledování, které je nejhůře zjistitelné a skládá se z krátkých pozorování cíle v nepravidelných intervalech, říkají nám, která se později skládají do ucelené mozaiky. Můžeme zvolit desítky různě vyvážených kombinací, ale - po pravdě - nechápu, proč věnovat tolik času a energie, když stejného efektu lze dosáhnout s mnohem menší námahou. Nejsem soukromé očko ani policista, abych seděl hodiny v autě před něčím domem. Mám nejasný pocit, že by mne to nebavilo.

"Dobrý den,“ poklepal jsem mu na rameno, taktně, jak to umím jenom já. Ani nepovyskočil, sám bych se vyděsil mnohem víc. Určitě byl zvyklý, že se na něj na ulici sem tam někdo vrhne.

"My se známe?“

To se rozumí, že se známe, usmál jsem se, potkali jsme se ve vlaku z Ostravy, po těch velkých požárech a sérii vražd před sedmi lety. Tváří mu škrtl úsměv, trošku nostalgický, zdálo se mi.

"Pan Juraj, jestli se nemýlím,“ nabídl mi ruku.

"Ano. Četl jsem vaše články. Byly dobrý. A jakpak to dopadlo s brigádou, vzpomínám si, že jste ji tenkrát hledal,“ ruku jsem přijal, pevně stiskl a přátelsky mu jí potřásl.

"Městský mýtus,“ zatvářil se odmítavě, "žádná brigáda.“

„Ach tak,“ povídám a ukážu na barák: jestli jde na návštěvu... nebo tak? Povídá, že ne, sbírá prý materiály na článek o nějaké teroristické subkultuře a tady má údajně mít stan jeden z hlavních exponentů tady odtud, od nás, z Čech.

"To, co se děje dole v městě vás nezajímá?"

Zatvářil se trochu odtažitě, ale pak se rozhodl, že není důvod takový drb tajit.

"Myslím, že to spolu souvisí. Dokážete si," polkl, "dokážete si představit, co by z toho mohlo být za příběh? V souvislosti se současnými událostmi? Rozhovor s teroristou, v okamžiku zásahu, na opačném konci města..."

"Pullitzerova cena?" zatvářil jsem se uctivě.

"Ta se u nás neudílí," viditelně polichocen pokrčil rameny. Bylo vidět, že o mě ztratil zájem.

"Škoda. No, každopádně se mějte a hodně štěstí.“

Roztržitě pokýval hlavou a s pohledem upřeným na dům vykročil směrem ke vchodu: „Díky a nashledanou.“

Byl jsem skoro na konci ulice, kde jsem hodlal počkat tak trošku schovaný, když stavba explodovala. Policie tu bude do tří minut. V té době už budou mít vyhodnocené záznamy z kamerového systému i satelitů. Na ulicích není žádný provoz a metro v Brně kupodivu nejezdí. Tak nic, no. Sedl jsem si na obrubník chodníku a vytáhl cigarety. Koneckonců se v mé zadní kapse ještě skrývalo kouzlo. Tak počkáme. Protože už to začalo.

Rudé brigády v průběhu let 1974-1976 změnily politickou linii a prošly fází militarizace a já jsem dokouřil ve čtvrt na dvanáct. Policie měla zpoždění. Konečně mě napadlo přeladit walkmana na jiné webrádio.

"Dosud neidentifikovaní ozbrojenci zahájili před deseti minutami palbu na policejní jednotku kontrolující totožnost ubytovaných hostů hotelu Slavia. Policisté utrpěli těžké ztráty a byli donuceni se stáhnout. Teroristé opevnění v hotelu jsou obklíčeni. Občanům podle vyjádření policejní mluvčí nehrozí žádné nebezpečí. Policie žádá všechny občany, aby zachovali klid, nevycházeli z domů bez závažných důvodů a uposlechli pokynů příslušníků policie. Naši reportéři se snaží zjistit podrobnosti, další vstup z místa incidentu bude následovat za deset minut."

Zvedl jsem se z obrubníků a zamířil k hořící stavbě. Ne, můj první dojem byl rozhodně správný. Pisálek to měl za sebou a teď se handrkoval se svatým Petrem o vízum. Prohledávat táborák zatím nebylo ani trošku bezpečné a co si myslím o pozorování, jsem naznačil. Zbývala mi ještě druhá adresa a ta mě nasměrovala k Poříčí. Podél řeky Svratky, kde - díky bohu - neroste žádný rozrazil a již dávno se nepovalují opilí básníci.

Rudé brigády prošly největším vzestupem v letech 1977-1978 a já došel Vídeňskou těsně před dvanáctou. Dole, na koncích Kamenného mostu, stála zaparkovaná dvě BVP a kolem se to hemžilo policisty. Chtělo by to kafe, po dvouhodinové procházce mi vyschlo v krku.

Z české stanice jsem dávno přeladil, abych se nevybil předčasně. Každý máme jen omezené zásoby adrenalinu. Místo zpravodajství mi do kroku souznělo se svým "...the body count will be masive, much worse than Oklahoma..." cosi od Funker Vogt.

Na Vídeňské jsem našel otevřený jediný podnik, starou pivnici naproti Slavii, když jdete okolo, ani nepoznáte, že je tam hospoda, umakart a místně balené kusovky. Byla to jediná otevřená putyka široko daleko. V pátek. V poledne. Se světem to šlo z kopce. Ale ne dost rychle.

"Pivo?"

"Kafe."

O policejní operaci se nikdo nestaral, nebyla, zdála se snad a nestala, nacházel jsem se na místě na konci vesmíru, v jednom z paralelních světu, jedné z mnoha pouští. Zatímco jsem usrkával turka, špinavého a kalného, chutnajícího jak něco, v čem generace zatracenců hasili zápalky, pustil jsem znovu na okamžik zpravodajství.

"...střelba se ozývá také od Dominikánského náměstí, na Zámečnické, Mečové a Panské zpravodaj hlásí hořící barikády. Ložisko odporu na Příčné se zásahové jednotce podařilo zlikvidovat, kromě několika mrtvých se však pachatele nepodařilo zadržet. Větší část teroristů se zachránila a podle neověřených zpráv se za těžké palby přesouvají k Zábrdovickému mostu..."

Jsem si stoprocentně jistý, že podobný vývoj plánovači neočekávali. Neměli tady být teroristé. Žádní teroristé. Mělo jít o standardní pacifikační operaci, při které by byli zachyceni všichni disidenti, kteří odmítali nebo se nestarali o evidenci v registru. Měli být zastrašeni ostatní. Měla se zvýšit obecná hysterie. Měl přibýt další argument pro zavedení permanentní elektronické identifikace občanů. A mělo to zůstat tajné.

V posledních týdnech přicestovalo do Brna okolo pěti set turistů. Já přijel jako jeden z posledních. Italové, Španělé, velká německá skupina a samozřejmě Slováci. Z Ruska dorazily jen dvě ženy, ale i to bylo víc, než bychom předpokládali, petrohradské události spolykaly většinu živého masa. Přijeli, ubytovali se, vyčkávali, průběžně navazovali kontakty na parties, na snídaních a obědech, v nočním městě. Čekali na dnešní noc a dnešní den.

Moje vzrušení opět rostlo. Vyšel jsem z pivnice a namířil si to dolů k řece.

"Do centra nemůžete," trpělivě mi vysvětloval starší policista u zátarasu. Pořádková služba. Speciální jednotky byly v centru. Stratégové zásahu nabyli nejspíše přesvědčení, že BVP a pořádková policie na udržení perimetru stačí. Možná se nemýlili. "Bojuje se tam."

"Cože?" vykulil jsem oči.

"Teroristé, však víte," vypadal unaveně a nejistě, byl sympatický, tenhle chlapík.

"Nevím. Co se děje?"

"Došlo k nějakým útokům, tak zasahujeme," a možná byl ještě zmatenější, než vypadal.

"Máte tu velitele?"

"Co mu potřebujete?" náhle se zatvářil vyloženě nepřátelsky.

"To, co potřebuji vašemu veliteli. Promiňte," omluvně jsem pokrčil rameny.

Policista si mě chvíli nevraživě měřil, pak se otočil a zamířil k hloučku mužů na opačné straně mostu. Chvíli s nimi hovořil a s jedním z nich se vracel. Byl to vysoký, štíhlý bělovlasý muž v civilním oblečení, které budilo dojem originálu Armaniho.

"Prý si přejete se mnou mluvit?"

"Ano."

Předvedl jsem své kouzlo a byl jsem za zátarasy, na Poříčí.

Rudé brigády realizovaly svoje největší akce včetně únosu Alda Mora v roce 1978 a já ve tři čtvrtě na jednu zaklepal na špinavě bílé dveře, na kterých se leskly tři zámky v pravidelných rozestupech jako britská imperiální pěchota. Chvíli se nedělo nic.

"Kdo je?" ozval se asi po pěti minutách ženský hlas.

"Juraj."

"Jaký Juraj?"

"Tvůj. Svůj. Náš společný Juraj."

"Kriste," zaznělo za dveřmi a uslyšel jsem cinkání klíčů.

"Ne tak docela," zašklebil jsem se při vzpomínce. Vynořila se nakrátko ostříhaná hlava, barvila si vlasy na černo, měla přelámané a znovu sestavené lícní a nosní kůstky, opravenou bradu a byla o pár centimetrů vyšší, ale jinak to byla ona. Sandra, stejně jako loni.

"Co tu děláš?" začala s výslechem.

"Poslali mě pro tebe."

"Já už s tím nemám nic společného. Jste blázni. Mám rodinu. Jsem šťastná," začala vypočítávat nudné atributy svého nudného života. Byla něco víc. Něco extra. Zasloužila si víc. Zasloužila si změnu.

"Víš, že nás to nezajímá," usmál jsem se přátelsky.

"Co se děje, Hano?" ozval za ní mužský hlas. Metr devadesát, sto kilo živé váhy, minimalisticky pojaté tattoo Mandelbrota na krku a milé hnědé oči měl, a na sobě tričko bez rukávů v zašlé šarlatové barvě s modrým lemováním u krku a rozdrbané šortky v bledě modré barvě.

"To je tvůj přítel?"

"Ano. To je můj muž," svraštila odmítavě obočí.

"Ups."

"Co jste zač?" pokusil se muž přede mě postavit.

"Uděláš to sama nebo to mám udělat já?" nakoukl jsem mu přes rameno.

"Co po mně chceš?"

"Po tom ti nic není. Dozvíš se to, až bude čas."

"A co kdybys vypadl," zeptala se konverzačně.

"To by asi nešlo."

"A co kdyby tě Aleš vyhodil?"

"Ty mi nerozumíš," musel jsem se znovu usmát. "Jindy určitě. Jindy už bych byl pryč. Ale máš snad pocit, že se zrovna dnes někdo bude starat o to, co se děje v tomto domě?"

Myslím, že jí to došlo hned. Znala mě docela dobře, i když ne úplně.

"Tak zajdem někam jinam."

"To rozhodně."

Aleš vypadal, že chce něco poznamenat, ale pak došel ke zcela správnému závěru, že je to celé divné a nějaké zmatené, a naprosto mylnému závěru, že mu to potom Hana vysvětlí. Ale Hana už nevysvětlí nikomu nic. Jen to krom ní a mne ještě nikdo nevěděl. Aleši, promiň. Na ujasňování si nuancí Guth-Jarkovského bude dost času v pekle.

"Chvíli počkej. Jen na sebe něco hodím."

Sešli jsme po sešlapaném schodišti, dveře klaply, jak je Aleš zavíral, a Sandra mlčela a dívala se před sebe.

Vyšli jsme před dům a mlčky šli podél řeky. Když jsme zahnuli na Křížovou, ucítil jsem dotek na boku a ohlédl se na ni.

Prsty pravé ruky měla v dlani pravé a rychle jimi naznačovala. Prstová abeceda. "Podkožní RFID, sledování." Poklepala bříšky prstů na zápěstí. Zastavil jsem a podal jí ruce. Natáhla své a vložila do mých dlaní. Ohrnul jsem rukávy bílé džínové bundy. Kůži na předloktí levé ruky měla v jednom místě bledou, téměř přesně v obdélníku mezi žilkami.

Setkání starých přátel, milenců, vážně nevím, jak to vypadalo. Nikdo kolem nebyl, abych se mohl zeptat.

Zoufale mrskala prsty. "Výslech, v bytě policista, řadu týdnů, vědí." Jen jsem přikývl. Co dodat? Kamery na nás v tom případě visí jak cáry kůže z nebožtíka.

"Půjdeme domů?" zeptal jsem se.

Pokrčila rameny, což obvykle beru jako souhlas. Vykročil kolem zastávky k Mendlově náměstí. Pod náměstím před lety postavil magistrát velké podzemní garáže, které měly zřejmě sloužit návštěvníkům Výstaviště, ale postupně si v nich zvykli parkovat svoje automobily i domorodci a nakonec se z garáží stala veřejná služba, špinavá a napůl demontovaná industriální kobka, o kterou se nikdo nestaral, pokud nepočítáme příležitostné návštěvy statika, častější policejních hlídek a v zásadě permanentní pobyt místních bezdomovců.

Vchod do garáží je kousek za místem, kde býval malý park.

Prostory byly téměř prázdné. Vyklizené. Bezdomovci potili zbytkový líh na registračním úřadě a většinu aut majitelé odvezli, jen v jednom patře postávaly dva staré Volkswageny. Prošli jsme potemnělou halou ke schodišti a pak až do druhého patra pod zemí.

"Ruku," požádal jsem Sandru. Rychle, tak rychle, že nestihla ucuknout, jsem hrotem nože SiverStar Kershaw s linerlockovou pojistkou, podobného Vaporu od Kena Oniona, otevřel bílou kůži a vyloupl čip. Štěstí, že nebyl pod kostí.

"Mám pro tebe úkol," podíval jsem se na ni konečně pořádně.

"To je mi jasné," zazubila se. "Už jsem se nemohla dočkat, až se těch fízlů zbavím. Zabila bych pana Důležitého a přišli by další. Jsou jako kobylky, hůř, množí se dělením. Zabiješ jednoho..."

"...a sto se jich vynoří," dokončil jsem.

"Aleš nebyl tak špatnej," potutelně se pro sebe zasmála.

"Vrrr?" udělal jsem. "Dlouho jsme se neviděli."

"Dlouho," přikývla a zadívala se mi do očí.

"Tak snad abychom šli, ne?" nabídl jsem jí dveře. Opadávajícím modrým sprejem nastříkané kovové dveře zasazené za stojanem pod schodištěm nahoru. Tohle byl její domov.

"Půjčíš mi nůž?"

"Jistě," podal jsem ji SiverStar. Sklonila se v rohu u žulového obložení a odškrábala omítku. Pod ní se objevily obrysy dlaždice. Opatrně ji vypáčila a z dutiny pod ní vytáhla vakuově zabalený svazeček klíčů. Roztrhala plastik a s klíčem si to zamířila ke dveřím jako první.

Když projdeme pár servisními chodbami, opravdu jen několika, a zvolíme to správné schodiště, vyjdeme v suterénu, kde bývala hospoda Nikde, opravdu děsný pajzl. Je tam průchod, ze kterého ovšem nebudeme ani vystrkovat nos a namísto toho si to zamíříme k proskleným žlutým dveřím vedoucím k bloku kanceláří a starších bytů.

Posledním klíčem otevřela dveře od bytu.

"Ošetřím si tu ruku," ukázala bradou. "Lékárnička by měla být v koupelně."

Rudé brigády se staly koncem 70. let veřejným nepřítelem číslo jedna, ale jejich faktická bojeschopnost začala upadat již v roce 1979 a já si další cigaretu zapálil chvíli po druhé.

V konspiračním bytě na Mendelově náměstí nebylo takřka žádné vybavení.

V rohu stála stará postel, vedle ní rozviklaný velký stůl, na něm skleněná deska unavená léty práce a úvah, podobná novogotické stylizaci opotřebovaného optického média, a na desce poházená matově černá DVD, nízký hranol Compaqu, miniaturní satelitní anténa a porcelánový popelník s žlutohnědým logem Camelu.

Slyšel jsem sirény a křik, nevím, co přišlo dřív. Stál jsem u okna. Kouřil jsem a díval se dolů na náměstí. Bylo prázdná, jen metr nad vozovkou se hnal cár dýmu jako signál k finálnímu útoku. Mezi prsty jsem svíral pomačkaný filtr gauloisky a zažloutlý kouř padal přes parapet dolů, na chodník, v peřejích oxidu uhelnatého, drobných částeček popela, dehtů a alkaloidů.

Slyšel jsem napjatý hlas, co šeptal do tlumené hudby:


"The ecstasies above

With thy burning measures suit-

Thy grief, thy joy, thy hate, thy love,

With the fervor of thy lute-

Well may the stars be mute!" [1]


Na okamžik jsem odklonil hlavu, proto jsem neviděl, co projelo oblohou nad domy, jen jsem zaznamenal pohyb. Padá snad Slunce? Koukej si něco přát... Dva, jedna, odpočet končí a přichází svět jako elektromagnetická bouře, model soumraku, Soumrak model, utopené torzo. Páska se vinula jako pruh kůže přes čtecí hlavici, otlučený radiomagnetofon ležel bezmocně na podlaze a hleděl na strop, plný lítosti.

"Někomu z nás se podařilo rozkódovat policejní šifru. Řítí se to na nás přímo z oblohy,“ uslyšel jsem se za sebou Sandřin hlas.

Stála nakloněná nad LCD dislejem, ruku už měla ovázanou bílým sterilním obvazem a po displeji běžela řada slov. První dvě BVP někdo rozstřelil starými izraelskými Gilly okolo druhé hodiny odpoledne. Vyvolalo to rozruch. Podle zachyceného vysílání z velitelství policie žádala o posily. Dům, od kterého se rakety odpoutaly, právě srovnala laserem naváděná puma se zemí. Vypadalo to, že to celé řídí někdo jiný než místní policie.

Vím kdo. European Research Agency. Strategický výzkum. GeneTech, Artificial Intelligence. Relativně mladá agentura s rozpočtem jen o málo nižším než má americká NSA. Ale to není podstatné. Leda bychom věřili řečem o Alternativě 4.

"Tak jaký to pro mne máš úkol?" položila mi Sandra ruku na rameno.

Pod oknem na zastávce jsem zahlédl Aleše.

"Nejdřív toho. Je příliš dotěrný," ukázal jsem prstem. Nepodíval se nahoru, šestý smysl asi přece jen neexistuje.

Na okamžik jí tváří prolétl znechucený výraz, a potom se zatvářila neutrálně.

"Dobrá."

Scházela po schodech právě v okamžiku, kdy jsem zvedal telefon.

"...ano, vražda policisty. Mendlovo náměstí."

Objevila se v průchodu, vyšla a upoutala jeho pozornost.

Měl radost, přiběhl k ní jak potěšený pejsek. Pravou paží mu něžně objala ramena a hlavu položila na hruď. Chvíli tiše mluvili a pak zvedla levou ruku, téměř nesměle, a stilletem Cold Steel mu trhaným pohybem otevřela břišní dutinu jako nahnilý meloun. Byla lepší, než býval já. Mnohem silnější. Když padal, skláněla se s ním a v témže okamžiku na náměstí vjížděla první policejní vozidla.

Rozběhla se směrem od domu, k Výstavišti, jen pro forma. Ruce jí zkroutili za záda a přes hlavu jí přetáhli jeden z těch svých černých pytelů, když ji nakládali.

Musíš být zrazena a opuštěna. Tak a jen tak přijdeš na to, jestli to děláš kvůli ostatním nebo kvůli sobě, ideálům nebo životu, soucitu nebo touze.

Musíš zradit.

Když jsi zrazena, můžeš pochopit, ale ne odpustit. Strach mít můžeš, hladovět smíš i toužit, ale odpustit nesmíš. Kvůli sobě.


ERA má v Brně několik domů. Jeden je kousek za městem, nedaleko železniční trati, má dvě poschodí pod zemí, stojí dvě stě metrů od paleolitické zastávky tramvají.

Vede k němu betonová cesta, ale málo lidí k němu přijíždí a ještě méně se vrací.

Interogativní techniky jsou oborem samy pro sebe.

Krok, říkají nám, krok za krokem, když ženě úvodem vyslýchající zakroutí prsem, netečně nebo s odporem, říkají, psychicky ji to může nalomit víc než hodiny bití, říkají, můžete být něžní jako vánek anebo destruktivní, říkají, použijete-li nože nebo oheň nebo kyselinu nebo příliš mnoho bití, mučení elektřinou patří mezi nejhlučnější, říkají, muže poníží, když ho svléknete a znásilníte mnohem víc než ženu. Výslech vychází ze zvláštní krajiny umění, stejně jako z psychologie a z anatomie a techniky, i když jen někdy se podaří lidské tělo proměnit v rozkvétající růži bolesti, obětinu, kterou by se zalíbením zhlédl i bůh masa, je to vyschlé území, poušť hrůzy spalovaná sluncem vzrušení a jen občas zavlažená krví, jedna z mnoha pouští u hranice nevědomého lidského života, na kterých své pevnůstky staví armáda, policie, všechny ty racionální mašinérie, stejně jako se v nich pomalu pohybují kolony psanců a vyvrženců putujících na západ.

Sandru jsem pro takzvanou ostravskou brigádu získal já. Předpokládal jsem u ní loajalitu a nezmýlil jsem se. Začala o mně mluvit až po hodině a řekla všechno. Pak pokračovala.

Slyšel jsem každé slovo, stačilo jen sedět v pohodlném, koženém a polstrovaném černém křesle za jednosměrným zrcadlem a neusínat. Slova o strachu.

Tělo na operačním stole? To nic neznamená. Ale nahá duše rozbitá na střípky? To bolí.

Třetí hodinu jsme se dobrali k Michaele. Ozvala se Sandře sama a prokázala se. Předložila důkazy o mojí zradě. Varovala před mým příchodem a nechala instrukce, jak se s ní v případě potřeby spojit.

Osmou hodinu nebylo na co se ptát. Nařídil jsem výslech ukončit a vrátit Sandru do cely.


S kouzlem do třetice všeho dobrého i zlého, naposledy tento rok, s průkazkou majora ERA, odboru pro boj s terorismem, jsem zamával před nosem veliteli noční směny.

"Pusťte mě dovnitř a vypadněte."

"Rozkaz, pane," zasalutoval a předvedl svůj vlastní trik pro sítnici, čipovou kartu a kód. Dveře se otevřely a vojáci z chodby zmizeli jak můry v ohni.

"Pojď, musíme jít," vešel jsem do její cely.

Chvíli nechápala, co se děje a kdo jsem.

"Juraji?"

"Pospíchej. Musíme jít."

S obtížemi se zvedla z lůžka. Vypadalo to horší, než bylo. Znám lékaře ERA a oni znají lidské maso. Vědí, co si mohou dovolit.

Venku už byla tma.

"Kam jdeme?"

"Věř mi," přiložil jsem ukazováček na rty. Bože, lžu tak snadno! Pravdu mít nebudete, říkají, budete mít touhu a strach, městští andělé smrti budete, říkají nám, injekce arsenidu, napilované projektily, rezavé miny, říkají, našlápnout, odpálit, budete pěstní nože řezající do tváří světa signaturu, svoje jméno, to je rituální zjizvování, říkají, budete archetypy.

Pochopitelně, museli jsme jít pěšky. Ve městech, ve kterých se bojuje, taxíky jezdívají jen výjimečně. Studený noční vzduch jí pomohl.

Vzal jsem ji do hotelu Bílá růže.

To je válka. Její oběti jsou všem ve skutečnosti lhostejní, i když politici občas tvrdívají něco jiného, dav jako záclona unaveného masa tvoří jen pozadí. Nikdy bych nenasadil krk za někoho, kdo by neriskoval stejně pro mě. Dělám to kvůli sobě.

"Děkuji," přitáhla mne k sobě. Opravdu byla vzrušená.

Chutnala slaně, nevím, jestli jako moře, protože jsem u něj nikdy nebyl, vím jen, že nebyla hořká, jak některé ženy bývají. V pupku se jí sbíhaly kapky mého potu a vytvářely malé jezírko, ve kterém se zaleskly ohně světlic střílených nad město. Divoce se vzepjala, náhle ostražitá, a pozorně se na mě podívala: "Nad čím přemýšlíš?"

"Proč?"

"Nejsi se mnou."

Nejsem s ní. Jsem v ulicích a jsem v minulosti. Jsem s tebou, vzpomínáš? Tady jsem tě potkal a tady opustil, ach bože, jak prázdné je to účtování.

"Promiň. Jen jsem se zamyslel."

Myslím na oheň. Španělsky se plamen řekne „llama“. Pistole Llama M87 má zásobník na 15 nábojů. Vyrábí se v ráži 9mm Para, .40 S&W i 9x21mm. Llama 87 byla vybavena kompenzátorem. Španělsko-baskická společnost Llama vznikla pod jménem Gabilondo y Urresti v roce 1904 ve městě Guernica. A město Guernica…

"Měli bychom začít."

"Začít s čím?"

"To co se stalo, nebyla náhoda," cítil jsem, jak ztuhla a pomalu se ode mě odtahovala. Znám to. Moc dobře to znám. "Je to inciační obřad, sestro," dědictví rituálního zjizvovaní příslušníků kmenů. V Kanáanu jizvy a stříhání vlasů patřily k obřadu truchlení, a pak bylo zjizvování zakázáno a znovu se vrátilo s jizvami Ježíše, jinde šlo o obřad dospělosti, kdy podle jizev bohové poznají bojovníka, a jinde zas jizvy chrání před zlými duchy. "Jizvy na těle nejsou ničím proti jizvám na duši. Na letišti za městem už dvě hodiny přistávají letadla s vojáky. Stahují sem jednotky z Francie a Řecka, stejné oddíly, co potlačovaly povstání v Aténách," notoval jsem monotónně a ospale a strop se mi vznášel nad hlavou jak klenba katedrály, "a je na čase, aby ses dozvěděla víc. Ty jsi jedna z těch, kteří nás povedou."

To je přirozený výběr. Pokaždé, když začne někde vzrůstat napětí, začínají se scházet turisté, sjíždí se na všechna horká místa. Často jsou to žoldáci, někdy pozorovatelé, novináři. Všichni ti, co je přitahuje násilí. Nikdo je tam neposílá. Jdou za pachem lidské krve. Upíři, řekla bys. Někteří z nich stojí za většinou konfliktů na planetě. Drží ve svých rukou doutnák a poohlížejí se po volných sudech střelného prachu. Někteří zemřou a někteří zjistí, že je to nad jejich možnosti. A někteří z nich najdou svoji cestu a cenu.

To je náš kmen. Jsme původní lidé, žádné unavené stíny prefabrikované civilizací a zahnané do kouta nekonečných debat, které nikam nevedou. Jak tomu říkají? Naše společnost, síť, organizace, sekta, náboženství, hnutí, klan, naše kultura, naše civilizace? Rituály lovu a obětiny k zažehnání zimy, převracení světa na ruby a Straussovy průvody masek jsou pryč. Dnes je všechno jednodušší, protože už nejsme sami. Nad zemí našeho rodu Slunce nezapadá.

V Brně se letošní jaro koná sabat, na kterém jsou děti přijímání do řad dospělých.

Rudé brigády se rozpadly na Bojující komunistickou stranu a Stranu gerily koncem roku 1981 a já se probudil dvě minuty po sedmé. Sandra byla pryč, odešla tiše a vedle mně na posteli zůstalo vyležené místo, již studené, a na stěně nad postelí se rýsoval vzkaz psaný starodávnou žlutou tužkou, naostřenou odloženým stilletem, drobným písmem. "Uvidíme se."

Touha po dokonalosti, sto procent vědomostí, sto procent bezpečí. Copak nevíš, že dokonalost tě odnese ve vírech šílenství? Nikdy nemrkající kamery a satelity sledovaly město upřeněji než oko Boží. A náš Bůh je žárlivý a mstivý. Model míti nebudeš!

Tři EMP explodovaly současně, synchronizované atomovými hodinami, jedna na vrcholu hotelu Continental, druhá v na střeše jedné z výškových budov Kamenného kopce a třetí, impulsní generátor americké výroby, který klesal na padáku celé dlouhé minuty, vynesla na oblohu raketa vystřelená odkudsi z Židenic. Veškerá civilní elektronika přestala fungovat. Policejní vysílačky, kamery, počítače i ty drahé a moderní battle dressy. Výboj smazal i velkou část vojenské techniky. Samozřejmě, puls jde odstínit, lze i instalovat ochranné obvody, ale zatím je to stále drahé. Žádný štáb neinvestuje takové prostředky do běžných nepokojů.

Speciální jednotky byly skvělé. Dokonale secvičené, razantní a připravené. Možná to tak často funguje, snad to zabírá v konfliktu s oběťmi.

Vojáci čekají odpor nadšených nebo rozhořčených amatérů, bývá to tak vždy při spontánních povstáních. My jsme však lidé, stejně jako mnozí z nich. Dědicové prastarého řetězce predátorů, kteří vyhladili veškeré soupeře na planetě a přežili v osudové soutěži s příslušníky vlastního druhu. Naši dědové tisíce let zabíjeli a báby byly mnohokrát znásilněny, jsme to my, kdo je - ještě dnes - na konci evolučního řetězce.

A hodláme se na něm ještě chvíli zdržet. Umělá inteligence možná bude nelítostný soupeř, protivník nad naše síly. A možná jí budeme lhostejní, stejně jako nám jsou naše oběti, a možná jednou bude naším spasitelem. Dnes však ne.

Vojáci si s sebou přinesli vybavení pro boj ve městech, pár nových zbraňových systémů a žádné překvapení. Přišli do východoevropského kotle umírat a byli v tom dobří.

Rudé brigády navázaly spojenectví s Přímou akcí i RAF v 80. letech a já byl mimo čas a znovu vzpomínal na vlakové nádraží Ostrava-Svinov, které tedy bylo vzdálené jen pár kroků a výtahy byly integrované do betonových pilířů mostu, do sloupů obložených žlutou žulou, kdysi leštěnou, tetovanou nápisem "Pro invalidy a dětské kočárky", ale žádné invalidy kolem neuvidíte, asi není zrovna sezóna, o kočárek nezakopnete, dokonce ani kdybyste vyhazovali nohy metr vysoko. Byl tady jen postarší chlápek s nadváhou v zeleným roláku, co zkoušel nejdřív jeden výtah, pak přešel k druhému, který taky nefungoval a tak naštvaně vrtěl hlavou a poskakoval ke schodišti, na kterém se leskly ztracené kaluže a špína a prach, jen ten postarší chlápek s nadváhou, co mi vůbec nepřipadal jako invalida, buď rebel nebo možná invalida na hlavu a možná vůbec neuměl číst, chudáček.

Před nádražím stával můj oblíbený žlutý popelník, co vypadal jak druhohorní houba, která se množí výtrusy s nadstandartním obsahem mitotických jedů, a ve zdi nádraží zely otáčivé dveře tak čisté a naleštěné, že i já v nich vídal svoji tvář. Když přijížděl vlak, podivný, dvoupatrový, nastupovali jsme všichni. Přes svůj strach mu vlezem do útrob a tiše zazíráme z oken, abychom si mohli namlouvat, že tu vlastně nejsme, nevidíme zlo a neslyšíme.

Jeho obličej se vryl do mé nevědomé paměti v hypnagogickém spánku, takže přitahoval moji pozornost jako svítící maják na vzdálenost celého vagónu. Bez rozmýšlení jsem k němu zamířil a automaticky zastavil se nad ním.

"Máte tu místo?"

"Prosím," netečně přikývl. Byl to vysoký, hubený plešatějící muž kolem čtyřicítky. Novinář. Četl noviny, místní deník, na jehož titulní straně se černal titulek zabírající třetinu plochy: "Brigáda opět zabíjela".

Brigád je spousta. Arabské revoluční brigády, Brigády mučedníků Al Aksá, Brigáda Alexe Boncayaoho, Antiimperialistické mezinárodní brigády, Rudé brigády a Nové rudé brigády a Brigády socialistické práce. Ostravská brigáda.

"Je to hrozný, co?" ukázal jsem prstem na titulek.

"Co? Co?" vypadal na chvilku zmateně a poté si uvědomil, co mám na mysli. "Ano, tahleta brigáda... Víte, strávil jsem v Ostravě dva týdny a nepodařilo se mi najít ani stopy po tom, že by taková organizace skutečně existovala."

"Vy se o takové věci zajímáte?"

"Tak trochu?"

"Jste policista?" zatvářil jsem se chápavě.

"Ne. Novinář," usmál se tajemně. "Ale my se často dostaneme i tam, kam policie nemůže. Takovéhle skupiny nás potřebují. Obvykle nám taky víc věří."

Tak tobě, hochu, nevěří ani "ahoj". Po pravdě řečeno jsem byl do tohoto vlaku poslán Michaelou, abych tě zabil.

"A není to nebezpečný?"

"Tato profese se bez jistýho rizika dělat nedá," pokrčil rameny.

"Promiňte, abych se představil," sehrál jsem náhlé uvědomění a napřáhl ruku, "já jsem Juraj Novotný. Obchodní zástupce."

Do podávání rukou se mu moc nechtělo, ale nakonec vštípená zdvořilost zvítězila nad přirozenou opatrností.

Michaela byla přesvědčená, že jde o operativce Europolu. Skutečně jich mnoho z nich používá jako krytí práci obchodníka nebo novináře, ale během mítinku nesnesla žádné skutečně hodnověrné důkazy. Nevěřil jsem jí a měl jsem strach. Dopadlo to jediným možným způsobem.

Nebylo to úžasné, neporazilo mě jeho charisma a nepobavil jsem se tak jak nikdy v průběhu uplynulých let.

Ale nechal jsem ho žít.

Ve čtvrt litru třicetiprocentního peroxidu vodíku rozpustíte sto gramů kyseliny citrónové a padesát gramů hexaminu, který se u nás prodává jako tuhý líh, říkají, opatrně, necháte to při teplotě patnáct až dvacet stupňů reagovat, aby se po pěti hodinách vyloučil bílý prášek, říkají, ten promyjete vodou a etanolem a necháte vysušit a získáte asi padesát gramů vysoce brizantní třaskaviny, říkají, stačí náraz, těžká kola lokomotiv. Temná ocel praská, rozpadá se, tuny železa se zvedají ve zlomku sekundy, roste oheň, věci se mění, procházejí transformací a v záplavě úlomků skla přichází vědomí existence a s ním poznání. Může se to stát mně a může se to stát i vám. Nebylo by to úžasné?

Když prošel průvodčí, opřel jsem se hlavou o roh opěradla a zavřel oči. Probudilo mě až hlášení na brněnském Hlavním nádraží.

Na nástupišti čekali. Michaela je poslala, to jsem tedy nevěděl a ona nevěděla, že novinář nezemřel. Byli dva, pohlední, urostlí, ramenatí a sami se sebou náramně spokojení.

"Půjdete s námi."

"Proč?" zatvářil jsem se nervózně, vlastně jsem to příliš předstírat nemusel.

"Na vysvětlení."

"Ale já jsem nic neudělal."

"To my víme," usmál se starší z nich a společně jsme vyšli před nádraží.

Kolem postávali ve skupinkách somráci a děvky. Dokonce tu byli i dva muži v oblecích a s kufříky - procházeli k nedalekému stanovišti taxíků, nastoupili a zmizeli. Ve směru mého pohledu se táhla široká třída, takřka prázdná. Ani jsem si nevzpomínal na dobu, kdy tudy ještě jezdívaly tramvaje, ale stopy, zrezivělé kolejnice, po nich zůstaly v asfaltu. Chrup starého žebráka, který vás už nedokáže ničím novým překvapit. Revoluční válka dlouhého trvání.

Muži mě relativně zdvořile naložili do auta a zamířili se mnou směrem k výpadovce a z rádia tlumeně hrála Shariah od Garden of Delight.

"Ale tímhle směrem není žádná policejní stanice?" tiše jsem poznamenal.

Muž vedle mne naklonil hlavu a šibalsky mrkl: "Ne, to není."

Ve výslechových celách ERA jsem strávil tři dny, odhaduji, a o týden později jsem se probral ke vědomí v nemocnici již jako řádný zaměstnanec agentury. Byli neuvěřitelně přesvědčiví, mnohem hodnověrnější než ti pánové, co si na nádražích stěžovávají, že nemají peníze na jízdenku a namoudušinapsíuši jim jede vlak. Každého nelze koupit, myslím, ale každý zradí, jde jen o správný čas a správnou nabídku.

Dalších sedm let jsem strávil poctivou prací pro ERA a spravováním vlastní společnosti učedníků, některých starších, z dob ostravské brigády, jako byla Sandra, některých novýc. Když jsem se dozvěděl o letošním kovenu v Brně, přesvědčil jsem nadřízeného, že u toho musím být.

A ona na mne zapomněla, říká Tristan o Isoldě.


Rudé brigády se spustili další vlnu útoků v letech 1985-1987 a v pondělí večer sabat končil. Na místě některých čtvrtí se šklebilo husté předivo kráterů, vojáci během noci z neděle na pondělí ustoupili a velitelství operace v pondělí otevřelo obklíčení města a s ohledem na neúnosné civilní ztráty povolilo evakuaci.

Sandra se víc než osvědčila. Většina techniky povstalců byla v okamžiku exploze EMP bezpečně skryta, takže spojení se podařilo obnovit rychleji než vojákům a na ulici se objevily podomácku dělané coil guny a nástražné výbušné systémy, stejně jako čínské Arrowy a ruské Strely a RPO Šmel a HERF, infrazvukové generátory a francouzské Eryxy a z BVP se staly kremační pece a z celých ulic hřbitovy.

Israfelité, říkali v rádiu. Zdá se, že za povstáním a pouličními boji stojí nějací zlí lidé, kteří si říkají israfelité. Nebo si tak možná neříkají a označuje tak někdo jiný. Zaručeně důvěryhodné zdroje. Které si přejí zůstat anonymní. Z vysokých míst. Možná těch nejvyšších. Ale nikomu o tom nepovídejte, však víte, pssst. Jsou to blázni, říkají zdroje, které si přejí zůstat neznámé a vysoce postavené. Páchají hromadnou sebevraždu. Jako lumíci.

Na Moravském náměstí a v Zábrdovicích dohořívala zelenohnědá kamufláž Hindů s přelámanými listy vrtulí.

Měl jsem ještě práci.

Tu druhou.

Bude ji těžké najít, ale vůbec ne nemožné. Pracovala v současnosti jako analytička Europolu. Věděla, že jsem přijel. Egon Kisch byl vzkaz. Pozvala toho novináře proto, aby s ním udělala interview, takový rozhovor, který vede naše společenstvo se světem, vylákala ho proto, aby ukázala, že je důslednější než já, vyprávěla mi tím výbuchem příběh o účtech, soudech a dluzích, které nezůstanou nesplacené a taky o tom, že to nejsem já, kdo hledá, protože mé cíle se ztrácejí v dýmu a plameni. Sdělila, že až přijde čas, bude to ona, kdo najde mne. Říkala, že nemá domov a nic, co by by ji bylo drahé tak, aby o to nemohla přijít. Věřím, že se mýlila. Protože to cítím, cítím mrazení, puls v konečcích prstů, hrdlo mi svírá strach, oheň není konec, protože přicházím.

Bude stejná jako Sandra, stejná výška... jen oči, oči bude mít ledovější a bude v nich strach a touha. K strachu mějte úctu, říkají, obrozuje se v ohni, sto gramů mýdla vařte v půl litru vody, a pak přilijte roztok dvě stě gramů kamence v litru vody, říkají, sražené hlinité mýdlo odfiltrujte, nechte vysušit a míchejte s benzínem v poměru jedna ku devíti, směs zahřejte na vodní lázni na šedesát stupňů a za stálého míchání přisypte hliník nebo manganistan a odpalte to obyčejnou rozbuškou, říkají nám, strach se vždy vrací domů.

Ale pořád ani slovo o důvěře a naději.

Víš, stále na tebe vzpomínám. Vím něco, co jsi mě naučila ty. Muži zrazují ženy a ženy muže zrazují.

"Něco od tebe potřebuji, Sandro."

"Co?" otočila se ke mě zvědavě.

Samozřejmě jsem věděl, co bude následovat, když se zeptám. Ale ona měla právo to vědět. Ne, to je lež. Správně formulováno to zní: mohl jsem odejít, mohl jsem mlčet, mohl jsem to nechat být, mohl jsem to řešit jinak, mohl jsem dělat tisíc jiných věcí, ale nešlo to. A to je pravda.

"Jak se můžeš kontaktovat s Michaelou?"

Byla lepší, než jsem býval já. Když odpověděla, v jejích očích byla nenávist a v hlase led.

"Zavedu tě k ní."

Jsem již naprosto unaven poučováním o tom, ke komu a jak mám být tolerantní, to si rozhodnu sám, jsem znechucen koexistencí a bezbřehým uznáváním jedinečností, jen málo mne zajímá, co koho uráží anebo diskriminuje. Mrtví mluví. Dobývat není hřích. Hříchem je vracet a ještě se omlouvat. Bolí to, opravdu to bolí, jde z toho strach. Ale je to naše. Nic se vracet nebude.

Tak myslíš, že ti rozumím?

Rudé brigády zašifrovaly svoje Psiony tak důkladně, že si s nimi FBI údajně nevěděla rady, na jaře 2003 a já si pamatoval svoji tvář i v pondělí kolem desáté. Necítil jsem se bezpečný. Pamatoval jsem si svoje oči. Vypadaly stejně jako loni. Jasně, to je světem. Svět je úžasně nebezpečné místo. Neznám nikoho, komu by se ze světa podařilo vyváznout se zdravou kůží. Neznám nikoho, kdo by přežil život.

Ani na kolenou, prosím, věř mi.

"Pojď, Michaela je určitě někde tady," zvala mne Sandra naléhavě.

Do kanceláře jsem vstoupil jako první.

"Ahoj, Juraji," měla ledové oči a byla v nich touha a strach a ještě něco jiného. Michaela seděla za masivním stolem z leštěného mahagonu, na kterém byl stoh papírů a starý devatenáctipalcový LCD displej AOC a v levém vzdálenějším rohu radiotelefon Sanyo.

"Ahoj."

"Víš, museli jsme vědět, jestli to dokážeš. Byl to test," odpověděla na nevyslovenou otázku. "Znáš pravidla. Tak to musí být."

Jestli máš z čeho, dluhy rychle plať, co můžeš, udělej dnes.

"Vždyckys byl příliš citlivej a rozhodoval ses pomalu. Myslels, že budeš žít věčně, drahý můj?" zeptala se něžně a se smutkem.

První kulka mi prošla ramenem, rudozlatá kapka kovu ráže 7,65, a druhá mi roztrhla krk, byl to pocit sladší, než jsem čekal, horký čaj s medem a spousta, spousta cigaret, vůbec ne tak palčivý, jak jsem si představoval, zdaleka ne tak ostrý a třpytivý. Nejhorší byla panika, ale brzy pominula, ani jsem si nevšiml, kdy jsem se ocitl na zemi. Byl jsem podivně zkroucený, ale nemohl jsem se hýbat, jako bych zapomněl, jak se to dělá.

Uviděl jsem oči, hleděly do mých a patřila k nim tvář. Sandřina tvář.

"Nashledanou v pekle," řekla s láskou a snad mne i políbila, nevím, nic jsem necítil, jen velký světlý oblak zakryl svět a byla tma.

A tak mě tehdy zabila.

Z pěti set lidí jich přežilo necelých šedesát. Ze tří se stali noví Mistři, jednou z nich byla Sandra, a založí vlastní gildy a až přijde čas, svolají nové koveny.


Rudé brigády si dodaly niterný smysl politickým programem. My jsme byli jiný druh. Obešli jsme se bez iluzí. Naše civilizace je nadřazená.

Kalkuly a obchody zastanou lépe stroje, stejně se již bez nich neobejdou, více než zaplní prázdnotu logiky a rozumu, na které jsou oběti tak pyšné, jejich životy, řady kompromisů a výrobu konsensu nahradí lépe televize a medicína najde lék na strach ze smrti.

Bolest, cit a zradu, věrnost a hrůzu lidského masa však nahradit nelze. Utrpení má svoji hodnotu, zbytečné mu ji upírat. Svoji hodnotu má smrt a noc a skřípání zubů. Je to... pravdivější.

Brigády to dělaly z idealismu a pro ostatní. Brigády to dělaly z víry ve své době. Bylo takové období, období víry, neutuchající rozjaření. Hypermarket utopií a idejí, tržnice nadějí. Ale žádné vznešené ideály nejsou, jenom lidské maso, bolest a vzrušení. Večírek skončil.

[1] ISRAFEL, Edgar Allan Poe, 1831

SatisfactionAgnes | 9. 03. 2006, 18:52:04 | více příspěvků | napsat uživateli

CONAY:: Ja ti bednicky puciiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiim !566!!566!!566!

speedy32 | 9. 03. 2006, 18:50:22 | více příspěvků | napsat uživateli

sachmetule ...tak víš co víš? tak si bud hnusne nafučena jako ta nejkrásnejši květina a měj blbou náladu jako ja at se ti ty hnusně krásne vlasi plandyji ve větru ty jedna hnusna krasko!!!!

SatisfactionAgnes | 9. 03. 2006, 18:49:16 | více příspěvků | napsat uživateli

SACHMETULE::::: Kloboucek doluuuuu..vazne povedeny!!!!730!!751!