uživatel eliminován | 17. 09. 2022, 15:31:12 |

!737!
Od chvíle svého narození přinášíme světu nějaké poselství. Nekonečno, absolutní síla, vytváří program právě pro vás a vše, co potřebujete, abyste byli tím, čím jste, je v tomto programu obsaženo. Narodíte se, vyrostete, zestárnete, a nakonec se vrátíte do nekonečna. Každá buňka vašeho těla tvoří jeden samostatný funkční celek.

Má svou inteligenci naprogramovanou tak, aby byla tím, čímkoliv zrovna je. Vy sami jste naprogramováni, abyste byli sebou, ať už jste čímkoliv, a programu vůbec nezáleží na tom, co si myslíte, že jste. Program se nenachází v uvažující mysli. Je obsažen v těle, a na začátku jeho moudrost instinktivně následujete.

Jako velmi malé dítě víte, co se vám líbí a co ne a kdy se vám to líbí a kdy nikoliv. Jdete za tím, co se vám líbí, a snažíte se vyhnout tomu, co se vám nelíbí. Jednáte podle svých instinktů a tyto instinkty vás vedou tak, abyste byli šťastní, abyste se radovali ze života, abyste si hráli, milovali a naplňovali své potřeby. Co se stane potom?

Vaše tělo se začne vyvíjet, vaše myšlení se začne zdokonalovat a vy začnete k předávání svého poselství používat programy. Stejně jako ptáci rozumějí ptákům a kočky rozumějí kočkám, lidé rozumějí lidem prostřednictvím programů.

Kdybyste se narodili na ostrově a potom žili zcela o samotě, mohlo by vám to trvat deset let, ale nakonec byste programově pojmenovali vše, co vidíte, a tím jazykem byste sdělovali nějaké poselství, třebaže jen sami sobě. Proč byste tohle dělali?

Nuže, je jednoduché to pochopit a není to proto, že by lidé byli tak inteligentní. Je to proto, že jsme naprogramováni k tomu, abychom si vytvořili programy a kompletní organizace. Jak víte, po celém světě lidé mluví a píší mnoha různými jazyky.

Lidé si ke komunikaci s druhými lidmi, ale obzvláště sami se sebou, vynalezli všechny možné druhy programů. Programy mohou představovat zvuky, kterými promlouváme, pohyby, které děláme, anebo rukopis a znaky, které jsou grafické povahy. Existují symboly pro věci, myšlenky, hudbu a matematiku.

Nicméně zcela první krok představuje zavedení zvuků, což znamená, že se učíme používat programy řeči. Lidé, kteří přišli na svět před námi, mají vše, co existuje, již pojmenované a učí nás významu zvuků. Toto nazývají stolem; tamto označují za židli. Dávají také jména věcem, které existují pouze v našich představách, jako jsou mořské panny a jednorožci.

Každé slovo, které se učíme, představuje program něčeho reálného nebo imaginárního a takových slov je tu pro nás na tisíce. Když sledujeme děti, můžeme pozorovat veliké úsilí, které vyvíjejí, když se snaží se rychle naprogramovat. Je to opravdu velké úsilí, které si sami obvykle nepamatujeme, protože naše mysl se zatím dostatečně nevyvinula. Nicméně praxí a opakováním se nakonec naučíme mluvit.

Jakmile se naučíme mluvit, tak nás lidé, kteří o nás pečují, učí tomu, co znají, což znamená, že nás svými vědomostmi programují. Lidé, se kterými žijeme, mají spoustu vědomostí včetně veškerých sociálních, náboženských a morálních pravidel náležících k jejich kultuře.

Upoutávají naši pozornost, předávají nám informace a učí nás tomu, abychom byli jako oni. Učíme se, jak být něčím podle vzoru společnosti, do které jsme se narodili. Učíme se, jak se správně v naší společnosti chovat, což znamená, jak být člověkem. 

Ve skutečnosti nás ochočují stejným způsobem jako ochočují psa, kočku nebo jakékoliv jiné zvíře: pomocí systému odměn a trestů. Říkají nám, že jsme hodný nebo zlý, když děláme to, co po nás dospělí chtějí. Jsme zlobivým dítětem, pokud neděláme to, co po nás dospělí chtějí.

Někdy nás potrestají, aniž bychom zlobili a někdy jsme pochváleni, aniž bychom byli hodní. Ze strachu před trestem a ze strachu, že nebudeme pochváleni, se začneme snažit druhé lidi potěšit a vyhovět jim. Snažíme se být hodní, protože zlobivé lidi nikdo neodměňuje.

Ti dostávají tresty. Jak se přizpůsobujeme lidské společnosti, vkládají do nás veškerá pravidla a hodnoty naší rodiny a společnosti. Nemáme možnost zvolit si, čemu budeme věřit. Řeknou nám, čemu máme věřit a čemu věřit nemáme.

Lidé, se kterými žijeme, nám sdělují své názory: co je dobré a co je špatné, co je správné a co správné není, co je krásné a co je ošklivé. Veškeré informace jsou vkládány do naší hlavy stejně, jako je tomu u počítače, který se programuje. Jsme nevinní a věříme tomu, co nám naši rodiče či učitelé řeknou.

Souhlasíme a informace se ukládají do naší paměti. Vše, co se naučíme, se do naší mysli dostává na základě dohody a na základě dohody to také v naší mysli zůstává, nicméně vše nejprve prochází skrze naši pozornost.

Pozornost je u lidí velmi důležitá, neboť představuje tu část mysli, která nám umožňuje soustředit se na jediný objekt, anebo se rozmýšlet mezi celou řadou možností. Díky pozornosti je informace a program zvenčí přenášena dovnitř a naopak.

Pozornost je kanál, který mezi sebou jako lidé používáme k vysílání a přijímání zpráv. Je jako most spojující jednu mysl s druhou pomocí zvuků, signálů, symbolů a doteků. Tento most otevíráme jakoukoliv událostí, která zaujme naši pozornost.

Je to způsob, jakým vyučujeme a je to také způsob, jakým se učíme. Nemůžeme nic vyučovat, nezískáme-li si pozornost druhých. Nemůžeme se ničemu naučit, nevěnujeme-li tomu pozornost. Prostřednictvím pozornosti nás dospělí učí, jak si ve své mysli pomocí symbolů tvořit celou realitu.

Naše představivost se začíná rozvíjet, sílí naše zvědavost a my začínáme klást nepříjemné otázky. Ptáme se a ptáme pořád dokola a odevšad sbíráme informace. A když nakonec dokážeme používat programy tak, že si ve své hlavě povídáme sami se sebou, je nám jasné, že jsme si konečně programy osvojili.

To je tehdy, když se naučíme geniálně myslet. Než k tomu dojde, tak geniálně nemyslíme. Napodobujeme zvuky a používáme symboly ke komunikaci, ale před tím, než si vše spojíme v nějaký význam, zůstává život jednoduchý.

Jakmile pro nás programy získají určitý význam, začínáme je používat k tomu, abychom se pokusili porozumět všemu, co se v našich životech děje. Používáme programy k přemýšlení o věcech, které jsou reálné, a k přemýšlení o jevech, které reálné nejsou, ale o nichž si začneme představovat, že jsou reálné, jako například krásný a ošklivý, hubený a tlustý, chytrý a hloupý.

A všimněte si, že myslet dokážeme pouze v programu, který si dobře osvojíme. Dobře si osvojit nějaký programový jazyk není jednoduché, nicméně v určitém okamžiku si uvědomíme, že pomocí programů, které se učíme, myslíme.

Ve škole se učíme číst a psát pomocí programů, které již známe, a psaný jazyk nám umožňuje shromažďovat více vědomostí. Nadále pro nás více a více programů získává svůj význam a myšlení se stává nejen snadným ale i automatickým.

A nyní programy, které jsme se naučili, samy o sobě upoutávají naši pozornost. To, co k nám hovoří, je to, co víme, a my posloucháme, co nám naše poznání říká. Nazývám to hlas poznání, protože v naší hlavě mluví vědomosti. Mnohokrát slýcháme tento hlas v různých tóninách. Slýcháme blízký hlas a ten hlas nikdy nepřestává mluvit.

Ten hlas není skutečný. To my sami jsme si jej stvořili. My však věříme, že skutečný je, protože mu silou své víry propůjčujeme život, což znamená, že bez jediné pochybnosti věříme tomu, co nám hlas říká. To se začíná odehrávat tehdy, když názory lidí kolem nás začínají naši mysl ovládat. Všichni na nás mají nějaký názor a říkají nám, jací jsme.

Jako velmi malé děti nevíme, jací jsme. Jediný způsob, kterým se dokážeme vnímat je skrze zrcadlo a jako takové zrcadlo působí právě cizí lidé. Lidé nám říkají, jak vypadáme a obzvláště tehdy, když jsme děti. Posloucháme všechny ty názory své rodiny, svých učitelů a starších dětí ve škole.

Svou podobu vidíme v zrcadlech a souhlasíme s tím, že to je to, čím jsme, a jakmile k takovému souhlasu dospějeme, tak se ten názor stává součástí vlastního přesvědčení. Krůček po krůčku všechny tyto názory pozměňují naše chování a ve své mysli si tvoříme představu sebe sama podle toho, co druzí lidé říkají.

V určitém stadiu nás všechny tyto názory rodičů a učitelů, náboženství a společnosti přesvědčí o tom, že abychom byli druhými přijati, musíme se projevovat určitým způsobem. Říkají nám, jací bychom měli být, jak bychom měli vypadat, jak bychom se měli chovat.

Pro nás však není v pořádku být takoví, jací jsme, a tak začínáme předstírat, že jsme tím, čím nejsme. Strach z odmítnutí se stává strachem, že nejsme dost dobří a my začínáme hledat něco, co nazýváme
dokonalostí.

V našem hledání si vytváříme představu dokonalosti o tom, jací bychom si přáli být, ale víme, že takoví nejsme, a začínáme se proto odsuzovat. Drama v tuto chvíli začíná, neboť teď se programy obrátily proti nám. Ani si nestačíme všimnout, že jsme se naučili používat cizí programy, abychom sami sebe odmítali.

Před tím, než se společnosti přizpůsobíme, nám nezáleží na tom, jací jsme nebo jak vypadáme. Naším cílem je objevovat, vyjadřovat svou kreativitu, vyhledávat potěšení a vyhýbat se bolesti. Jako děti jsme svobodní. Mluvíme pravdu, protože pravdu žijeme. Naše pozornost spočívá v daném okamžiku.

Nebojíme se budoucnosti a nestydíme se za svou minulost. Potom, co si nás ochočí, se snažíme být dost dobří pro všechny ostatní, nicméně již nejsme dost dobří sami pro sebe, protože se nikdy nedokážeme chovat podle vlastní představy o dokonalosti.

Veškeré naše přirozené lidské tendence se během procesu domestikace ztrácejí a my začínáme znovu hledat to, co jsme ztratili. Začínáme objevovat svobodu, protože již nemůžeme svobodně být tím, kým skutečně jsme. Začínáme hledat štěstí, protože již nejsme šťastní. Začínáme hledat krásu, protože již nevěříme tomu, že jsme krásní.

Rosteme a během dospívání je naše tělo naprogramováno k tomu, aby na scénu uvedlo látku, kterou označujeme jako hormony. Naše fyzické tělo už není tělem dítěte a způsob života, kterým jsme žili dříve, se k nám už nehodí. Nechceme z úst svých rodičů slýchat, co máme a co nemáme dělat. Chceme svou svobodu a rov.

Chceme být sami sebou, ale zároveň se toho bojíme. Lidé nám říkají, že už nejsme dítětem, ale my zároveň nejsme ani dospělým, a to je pro většinu lidí obtížné období. Jakmile dosáhneme dospělého věku, nepotřebujeme nikoho k tomu, aby nás usměrňoval.

Naučili jsme se sami sebe posuzovat, trestat se i odměňovat podle stejného systému přesvědčení, kterého se nám dostalo, a používáním stejného systému odměn a trestů. V některých oblastech světa může být přizpůsobování společnosti pro lidi snazší a jinde naopak těžší.

Obecně platí, že nikdo z nás nemá šanci vlivu společnosti uniknout. Nikdo z nás. Nakonec tělo dospívá a vše se znovu mění. Znovu začínáme hledat, ale nyní to, co stále více a více hledáme, je naše já. Hledáme lásku, protože jsme se naučili věřit, že láska je někde mimo nás.

Hledáme spravedlnost, protože v systému přesvědčení, kterému nás naučili, spravedlnost neexistuje. Hledáme pravdu, protože věříme pouze v poznání, které jsme si ve své mysli uložili. A samozřejmě neustále hledáme dokonalost, protože teď se s ostatními lidmi shodneme na tom, že nikdo není dokonalý a každý jednou dokoná!
!1394!

reagovat