uživatel eliminován | 15. 12. 2021, 17:38:03 |

Žádný věk nebo národ není náboženský nebo protináboženský. Zbožnost nemá nic společného s věkem a národem, ale s kvalitou lidského vědomí. Není otázkou, zda je mrak věřící, táhne-li na východ. Nebo nevěřící, táhne-li na západ. Ne, nemá-li mrak vlastní vůle, je náboženský, kde se nalézá; má-li nějakou vůli, není náboženský. Jsou dva druhy mraků. Jen málokteří nemají vůli; milióny mají vlastní vůli; vlastní představy, přání a myšlenky.

Bojují s větrem. A čím více bojují, tím více musí trpět vždyť boj neprospívá ničemu, nic se s ním nepořídí. Ať proti čemukoliv bojujete nebo ne vítr vane ve svém směru a zažene vás kamkoliv. Člověk si může nanejvýš představovat, že bojoval a že je velký bojovník. Ale to je také všechno. Ten, kdo prohlédne, přestane bojovat. Nepřemýšlejte o starých dobách, je to naivní hloupost. Doba nehraje žádnou roli.

Dovol, abys byl prázdný a tato doba bude zlatá; Jsi-li plný přání, je tato doba nejhorší ze všech! Ty tvoříš svůj vlastní čas a svůj vlastní prostor a žiješ v něm. Nezapomeň, že nejsme v tomto smyslu druzi v čase. Kdo žije v absolutnu, stává se absolutnem; kdo žije ve věčnosti, je věčným; kdo žije v bezčasovosti, je bez času.

Jedna otázka však zůstává stále otevřena: Všude na celém světě pociťují lidé, že v nějakém určitém čase, v jisté epoše je blízko vrchol, jako by něco chtělo explodovat, jako by mělo být dosaženo nějakého zvláštního bodu v lidském vývoji. Musím vám však říci, že je to epochální výstřelek ega.

V každé době se věří, že bude dosaženo nějakého neobyčejného vrcholu. Jsme na živu, musí přece něco neobyčejného na světě být! Tak tomu vždycky bylo. Kdosi podal zprávu, že Adam řekl Evě, když byli vyhoštěni z ráje a právě vycházeli branou. Prožili jsme právě největší převrat v dějinách lidstva!

Od té doby věří každý věk, že dosáhne nějakého vrcholu, nějakého posledního zázraku, absolutně konečného bodu, v němž vše exploduje a zrodí se nový svět. To jsou naděje, sebeklamání, nic neznamenající. Budete zde pár roků a přijdou jiní a budou právě tak myslet. Vrcholu není dosahováno věkem, nýbrž jen jednotlivým bytím.

Láska přichází s probuzeným vědomím a nikoliv s kolektivním podvědomím. Chcete se stát zbožnými lidmi. Doby jsou vždycky dobré! Nepřemýšlejte tak mnoho o jiných, to je jen útěk od sama sebe. Nemyslete na epochy, na lidskou špatnost. Rozum je tak zaostalý. Nemáte ani ponětí, jak je zaostalý. Veškeré lidstvo lze lehce milovat.

Když člověk nemůže milovat bližního, miluje jednoduše celé lidstvo! Žádný problém. Ale jedinou osobu je daleko těžší milovat, to může být peklo. To může být peklo, neboť to může být i ráj. Stále se vyhýbáme. Lidé přemýšlejí o jiných proto, aby nemuseli přemýšlet o sobě samých. Myslí na epochy, na vzdouvání moře, na planety a na to, co by se mělo stát s lidským vědomím, jednoduše jen, aby se vyhnuli základnímu problému: co je prostě s jejich vlastním vědomím.

Starejte se o své vlastní vědomí! Každá doba je dobrá, všechny doby jsou dobré. Člověk se musí zcela hluboce podívat do sebe. A ne jen teoreticky. Týká se vás to přímo. Všichni dělají totéž stále vyhledávají falešnosti, zármutek, sklíčenosti, bídu. K tomu musí být závažné důvody. Za prvé: Druh a způsob výchovy člověka hraje rozhodující úlohu.

Je-li člověk nešťasten, je zato stále nějak odměňován, a je-li šťastný, cítí se nějak zkracován. Probuzené dítě cítí okamžitě rozdíl: vždycky, je-li nešťastné, jsou k němu všichni příjemní. Je odměňováno sympatiemi. Každý se pokouší, aby byl láskyplný, jak je jen možné. Je odměňováno láskou. A ještě více, je-li dítě nešťastné, je mu věnováno více pozornosti.

Pozornost je potravou pro pocit já a působí jako alkoholický stimulátor. Dává nám energii, a pociťujeme, že jsme někdo. Proto tato silná potřeba, toto přání po více pozornosti. Když se o tebe všichni starají, cítíš se důležitým. Když tě nikdo nepozoruje, míníš, že tu vůbec nejsi, není tě, jsi neexistencí. Když si tě spoluobčané všimnou a starají se o tebe, dostáváš energii.

Ego žije ze vztahů. Čím více lidí tě pozoruje, tím silnější je pocit já. Když se na tebe nikdo nedívá, mizí ego. Jestliže na tebe všichni zcela zapomněli, jak může potom ego dál existovat? Jak můžeš pociťovat, že jsi? Proto tato potřeba společnosti, svazků, klubů. Všude na celém světě jsou kluby, kluby jsou zde jen k tomu, aby zjednaly těm lidem pozornost, kteří by jinak zůstali zcela nepovšimnuti. Je těžké stát se presidentem nějakého státu nebo předsedou společnosti.

Člověk je pozorován jistou skupinou lidí, zastává důležité místo. Je-li člověk presidentem nějakého klubu, cítí se důležitým, přestože vůbec nic nedělá. A presidenti se mění neustále. Jeden pro tento rok, jiný pro příští rok, tímto způsobem jsou všichni mnohonásobně pozorováni. Je to vzájemný souhlas, jímž mohou být všichni alespoň jednou důležití.

Dítě se učí těmto pravidlům velmi brzy. Chytrostí je, vypadat nešťastně; pak jsou všichni přátelští a člověka si všímají. Vyhlížej nemocně a dosáhneš jisté důležitosti. Nemocné dítě se stane diktátorem a co dítě řekne, udělá se. Je-li dítě šťastné, nikdo mu nenaslouchá. Daří-li se mu dobře, nikdo se o ně nestará.

Od začátku se učíme bídě, smutku, abychom chránili pesimistické, tmavé stránky života. To je to jediné. Míním, že ze žárlivosti jsou všichni proti sobě, nikdo nemá přátel, všichni jsou nepřátelé. Proto jste se učili, abyste nebyli příliš extatičtí, že všichni ostatní přemýšlí nepřátelsky. Proto jste se učili svou svatost a svůj smích skrývat.

Podívejte se na lidi, když se smějí. Většina se směje z vypočítavosti. Smích nepřichází z hloubi bytí. Nejprve se lidé podívají kolem sebe, posoudí tě, a pak se smějí. A také jen po určitou dobu, tak dlouho, kolik se patří, tak dlouho, aby nevyvolal nedorozumění, a nikdo nežárlil. Samotný váš smích je politikou. Pravý smích se ztratil.

Svatost je v dnešní době neznámá a být extatickým je téměř vyloučeno a zakázáno. Jsi-li nešťastný, nepřijde žádná myšlenka, že by ses pomátl, ale jsi-li extatický a tančíš dokola, myslí všichni, že jsi ztratil smysly! Tančit a zpívat je považováno za špatné chování. Vidíme-li někoho, kdo je svatý, domníváme se, že není někde něco v pořádku.

Co je to za společnost? Jestliže je někdo smutný a ubohý, je všechno v pořádku, hodí se do obrazu, poněvadž je celá společnost víceméně nešťastná. Takový člověk je spořádaným členem této společnosti. Je-li někdo extatický, domníváme se, že je vyšinutý, pomatený. Nepatří k nám, odsuzujeme ho. Odsuzujeme ho z nezávislosti.

Pokoušíme se vrátit jej zpět k jeho dřívějšímu stavu, který považujeme za normální. Psychoanalytikové, lékaři duší se starají o to, aby byl člověk normálně nešťastný. Na Západě je celá společnost proti psychologickým drogám. Zákon, stát, vláda, právní zástupci, soudy, legislativa, kněží, papež všichni jsou proti.

Ve skutečnosti nejsou proti psychologickým drogám, ale proti tomu, že se lidé stávají extatičtí. Nemají nic proti alkoholu nebo jiným drogám, ale jsou proti halucinogenům, poněvadž způsobují chemickou přeměnu vědomí. Prastarý škraloup, vězení bídy, který kolem vás společnost vytýčila, však může být prolomen a poražen a stanete se extatickými.

Společnost nesnáší extázi, neboť extáze je největší revolucí. Opakuji: extáze je největší revolucí. Stanou-li se lidé extatickými, změní se společnost, neboť vaše společnost lpí na nouzi a neštěstí. Nelze vést šťastné lidi do války šťastný člověk se může jen smát a říkat, že je válka úplný nesmysl.
!54!

reagovat