Diskuze a otázky - Moj svet

úvodní strana | aktualizovat | dolů

Alternativny

Alternativny | 3. 02. 2009, 20:57:59 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

LEN TAK SOM rozmyslal nad svetom kde by ludia nepili, nefajcili, a neboli barovy, ale bolo by tam vela kaviarniciek, kin, cajovni, rockovych koncertov a vsade plno lasky no ako sa mi zda, toto je dost nenaplnitelne...Moj svet aky krasny vyraz v tomto lahostajnom a nehostinnom svete...

reagovat

V diskuzi je 725 příspěvků a shlédlo ji 31215 uživatelů .

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 300 | 600 | další

Pro přidání komentáře musíš být přihlášen(a).

othon

othon | 10. 08. 2020, 18:24:44 | více příspěvků | napsat uživateli

Jak emancipace ponižuje ženské pokolení?

Žena není jen vzhledem, ale také podstatou svého vnitřního nastavení úplné jiná, než muž. Je jemnější a citlivější. A právě v tom je její síla a velikost, protože prostřednictvím své jemnosti a citlivosti je schopna vnímat realitu mnohem jemnějšího charakteru, než dokáže muž.

A proto je také schopna mnohem intenzivněji vnímat i nejzásadnější sílu, která proudí univerzem. Sílu Páně, která celé univerzum udržuje, živí a pohání. A i když je proudění této síly lidem neviditelné, ve svém vše pronikajícím působení není síly zásadnější a podstatnější.

No a nejdůležitějším posláním žen je vejít do kontaktu s touto silou. Kvůli tomu obdržely od Stvořitele svou jemnost a citlivost. A pak, po dosažení kontaktu, mají přesně tak, jako síla Páně, nenápadně a neviditelně působit na vše kolem sebe a povznášet to nahoru.

Nebo jinak vyjádřeno, hlavním posláním ženy je spojování se Světlem. A pak, když sama stojí v síle Světla, má vše kolem sebe k Světlu povznášet. Ve stejné skrytosti, neviditelnosti a nenápadnosti, jako to dělá Světlá síla samotná. Toto je hlavním posláním ženy! To je její určení! Kvůli tomu byla obdarována! Pro to má všechny předpoklady! Vše ostatní v jejím životě má být až druhořadé!

O ženském pokolení se zvykne říkat, že je slabé. Pravdou však je, že ačkoliv jsou muži silnější fyzicky, ženy jsou silnější duševně! A to právě tím, že přes jemnost svého cítění jsou schopny získat kontakt se skrytou, neviditelnou a nenápadnou, ale s nejvyšší a nejpronikavěji působící silou, jaká ve stvoření vůbec existuje. Toto spojení dělá ženu velkou a silnou. Dělá ji duševně mnohem silnější, než je muž. A to jí dává právo usměrňovat vše stávající směrem ke Světlu. Dává jí to právo vést muže, rodinu a celou civilizaci.

Minulé generace tyto skutečnosti tušily a vyjádřily je například ve známém úsloví: "Muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který hlavou otáčí". Jde opravdu o výstižné vyjádření, protože mužský princip představuje to vnější a viditelné, v podobě hlavy, avšak ženský princip představuje to skryté a nenápadné, co hlavou otáčí a směřuje ji tam, kam třeba. Stejně nenápadně, jako působí v univerzu Boží síla, má tedy působit také žena. Nenápadně má směřovat všechno tam, kde je třeba. Čili ke Světlu a k Stvořiteli.

Správné pochopení emancipace spočívá v uznání ženského a mužského principu jako rovnocenných. Spočívá v uznání absolutní rovnosti mezi mužským, vnějším, viditelným, fyzickým a materiálním působením, a mezi ženským, nenápadným, jemným a pomáhajícím působením, směřujícím vše ke Světlu, k Dobru, k Harmonii a k Stvořiteli.

Správně pochopená emancipace má spočívat v pochopení, že žena, která je silnější duševně, má vést duševně, a muž, který je silnější tělesně, má vést fyzicky, materiálně a viditelně. Tímto způsobem se mají muži a ženy vzájemně doplňovat a vytvářet harmonii. Nikdo nemá být nadřazený a nikdo podřízený, protože každý má svůj vlastní okruh působení. Emancipace má tedy po správnosti znamenat uznání těchto dvou druhů působení, jako zcela rovnocenných.

Žel, vše bylo ale zkrouceno a pokřiveno, protože žena nedokázala ocenit velikost svého daru, který se jí zdál pro svou jemnost, nenápadnost a neviditelnost nedostatečným. Žena pošlapala po svém poslání být spojovacím článkem Světla a vše nenápadně usměrňovat ke Světlu. Namísto toho začala stále více sahat po viditelném, aktivním, vnějším a fyzickém druhu působení. Stále více vzrůstající materialismus totiž začal považovat pouze takovýto druh působení za jediný správný a společensky potřebný. V tomto smyslu bylo potom překrouceno také chápání emancipace. Emancipace v současnosti znamená, že žena má mít právo být ve všem takovou, jako je muž. Že jí mají být dostupné všechny druhy aktivních mužských činností a povolání, a že má pracovat a vydělávat stejně, jako muž.

To skutečné, pravé, ženské a jemné však bylo takovýmto pokřiveným vnímáním emancipace pošlapáno a diskriminováno. A tak se ideálem moderní emancipované ženy stala mužatka, neboli ženská bytost, ve všem se co nejvíce podobající muži. Toto však není emancipace, ale naopak, její výsměch! Je to negace pravého vnitřního založení ženy a jejího pravého působení. Současné chápání emancipace je proto cosi, co ve svém omylu nemůže přinést nic dobrého.

Žena má být ženou a muž mužem! Žena se má realizovat v typických ženských povoláních a muž zase v typicky mužských povoláních, protože každý z nich má k tomu své vlastní vnitřní předpoklady a schopnosti.

Materialismus však bez absolutního porozumění tuto přirozenost zcela přehlíží a vytváří něco absurdního a nepřirozeného. Něco, co katastrofálním způsobem deformuje vnitřní podstatu žen, které se snaží být moderním způsobem emancipované. Tímto způsobem totiž ztrácejí vnitřní oporu samé v sobě a neplní si své pravé ženské poslání. Ženy hrubnou a šlapou po jemnosti svých citů a své osobnosti. Tím se stále více ztrácí jejich schopnost spojování se silou Světla, a náš svět se stává stále více materialistickým. Hrubé, materialistické a ateistické ženy rodí a vychovávají materialistické a ateistické děti, a kvůli tomuto ženskému selhání se naše civilizace stává stále více dutou a prázdnou. Stává se molochem na hliněných nohách, kterému chybí pravá vnitřní hodnotová opora.

Vše, co v současnosti vytváříme, je proto jen povrchové a vnějškové. Je to mrtvé, protože je to bez ducha! Je to ubohé, neplnohodnotné, a proto odsouzeno k zániku! K zániku, který na naší planetě postihl již mnohé národy a civilizace. K zániku, který je prorokován také našemu modernímu světu. A to všechno proto, že v našem univerzu nelze dlouhodobě přežít bez spojení s jemnou, neviditelnou, ale vše pronikající a vše při životě udržující silou Nejvyššího. To, co toto spojení má, přežije a bude prosperovat. To však, co toto spojení nemá, bude vystavováno neustálým krizovým situacím, a nakonec dospěje k zániku. Takto jednoduše to funguje.

No a nejposvátnějším posláním ženského rodu je zabezpečovat toto životodárné spojení. Posláním ženského rodu je spojovat se s jemným prouděním síly Boží ve stvoření, a v podpoře této nejvznešenější síly vést vše stávající ke Světlu, k Výšinám, k Dobru a ke Stvořiteli.

Toto dokáže jedině žena! Aniž by musela řečnit, kázat, nebo nějak jinak viditelně působit. Dokáže to pouze svým tichým a nenápadným osobním vlivem, pokud je spojena se Světlem. Právě takovéto ženy potřebuje náš svět jako sůl! Naopak, současné moderní a emancipované ženy jsou jeho neštěstím, protože ho odřezávají od Světla, a tím ho směřují do záhuby.

***

Jedině nefalšované, nejčistší ženství může probudit a vést muže k velkým skutkům! Nic jiného.

ABD-RU-SHIN

https://vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 3. 08. 2020, 18:17:02 | více příspěvků | napsat uživateli

O záhadné identitě neznámého z evangelií

Jako tajemná nit a dosud neobjasněná záhada, objevuje se v evangeliích i ve Zjevení Jana znepokojující a záhadná identita neznámého. Přímo, nebo nepřímo se o něm často zmiňuje Kristus, a píše o něm také Jan ve své Apokalypse.

Kdo je to? Co je to za osobnost a jaké má poslání? Pusťme se do tohoto, téměř detektivního pátrání, které rozhodně stojí zato.

Zmíněná záhada nám začíná bít do očí hned na začátku Nového Zákona, v úvodu Matoušova evangelia. V kapitole nazvané "Početí a narození Ježíše" Matouš píše, co řekl anděl ve snu Josefovi o Marii: "Porodí syna a ty mu dáš jméno Ježíš (Vysvoboditel), neboť vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.

A Matouš sám dále dodává: "Toto všechno se stalo, aby se splnilo, co oznámil Hospodin ústy svého proroka:" Hle, panna počne a porodí Syna. A dají mu jméno Imanuel, což v překladu znamená: S námi je Bůh."

Dále se v této kapitole píše: "Když se Josef ze snu probudil, udělal jak mu kázal anděl Páně a vzal si Marii za ženu. Ale nežil s ní, dokud neporodila svého prvorozeného Syna. I dal mu jméno Ježíš."

A naše detektivní pátrání začíná, protože v této stati se nepíše o jedné osobě, ale o dvou! Píše se v ní o dvou osobách s rozdílnými jmény, které mají rozdílné významy. Zcela jasně je tam přece řečeno, že dítěti Marie dali jméno Ježíš. Ne Imanuel! Imanuel je někdo jiný! Stačí pouze minimálně věcný pohled na uvedené skutečnosti, a očividný rozdíl mezi dvěma jmény se stane zjevný každému vnímavému čtenáři.

A pojďme v našem pátrání dál. Ve všech evangeliích se používá slovní formulace "Syn Člověka". Je však velmi zvláštní, že Ježíš často mluví o Synu Člověka ve třetí osobě. Například takto: "Když jednou přijde Syn Člověka". Pan Ježíš tedy o něm hovoří ne jako o sobě, ale jako o někom jiném! No a právě v již zmiňovaném, Matoušově evangeliu, se ze všech evangelií mluví nejvíce o Synu Člověka v třetí osobě, jakoby si apoštol Matouš jako jediný uvědomoval, že jde o někoho jiného, než o Ježíše. Ježíš je přece Syn Boží, co on sám potvrdil před židovskou veleradou, a toto "rouhání" ho stálo život. Syn Člověka je tedy někdo jiný, ne Kristus, a právě proto je v evangeliích často zmiňovaný ve třetí osobě.

A pojďme v našem pátrání dál. V evangeliích se nacházejí zmínky o tom, že Ježíš byl mnohokrát zklamaný z nechápavosti učedníků, kteří jeho slovům správně nerozuměli a vykládali si je jinak, než je on mínil. Proto, jak je také písemně doloženo, si často povzdechl: "Ještě i vy mi nerozumíte?" A proto také často v ústraní učedníkům vysvětloval, co jeho slova ve skutečnosti znamenají.

Nechápavost učedníků a jejich duchovní nezralost, jakož také nechápavost a duchovní nezralost celého lidstva měly za následek to, že Kristus nemohl říct úplně všechno, co chtěl. Nemohl zjevit celou Pravdu, protože by ji tehdejší lidé nepochopili. Tato skutečnost je zaznamenána v Janově evangeliu: "Ještě mnoho vám mám toho říci, ale teď byste to nesnesli / nepochopili /. Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy! On Mě oslaví, neboť z Mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je Mé. Proto jsem řekl, že z Mého vezme a vám to oznámí! "Jan 15, 26-27; 16, 12-15.

Pan Ježíš tedy zaslíbil lidstvu příchod Ducha Pravdy v době, kdy už bude duchovně zralejší. On završí jeho poslání a zprostředkuje lidem celou Pravdu, kterou jim Kristus pro duchovní nezralost ještě ve své době nemohl dát. To vše v souhrnu znamená, že se zde opět mluví o někom jiném, o nějaké jiné osobě, která má přijít, a která není totožná s Ježíšem.

A pojďme dále. Zanechme evangelií a podívejme se na Apokalypsu, čili Zjevení Jana. V kapitole 19 ve verši 11 se píše: "Hle bílý kůň a ten, který na něm seděl, nazývá se Věrný a Pravdivý. Spravedlivě soudí a bojuje. Měl oči jako plamen, na hlavě mnoho korun a napsáno jméno, které nezná nikdo, jen on sám. Oblečený byl do pláště, nasáklého krví, a jeho jméno je: Slovo Boží".

A dále se píše: "Z úst mu vycházel ostrý meč, aby jím bil národy." A zase dál: "Sám bude šlapat vinný lis planoucího hněvu všemohoucího Boha."

Pojďme řadu za řadou a větu za větou si rozeberme tato slova. A začněme větou: "Spravedlivě soudí a bojuje". Kristus o sobě řekl: "Já jsem nepřišel svět odsoudit, ale spasit", což je logické, protože byl Láskou. A Láska nesoudí, ale přináší spásu. Proto je také Ježíš nazýván Spasitelem.

Z toho všeho ale vyplývá, že soudit bude někdo jiný! Někdo, koho osobnost tomu charakterově odpovídá. Někdo, koho vnitřní podstata stojí nikoli na bázi Lásky, ale na bázi Spravedlnosti. Neboť jakýkoliv soud je přece vždy spojen hlavně se spravedlností.

Dále si všimněme slova: "... a na hlavě měl mnoho korun a napsané jméno, které nezná nikdo, jen on sám". Jméno Ježíš a jeho osobnost, stojící na principu Lásky, je přece světu dobře známa. Avšak jméno a osobnost tohoto záhadného neznámého je světu neznámá! Nezná ho nikdo, jen on sám!

A dále se podívejme na slova: "Z úst mu vycházel ostrý meč, aby jím bil národy". To znamená, že Slovo, které bude dotyčný přinášet, bude z jeho pozice Spravedlnosti ostré a přísné. Bude jako ostrý meč, který se bude bolestivě a nemilosrdně dotýkat všech lidských omylů, chyb a polopravd, aby je uvedl na správnou míru. Lidstvo bude konfrontováno se skutečnou Pravdou, od které je vzdáleno. A jak víme, Pravda bolí!

No a poslední věta říká: "Sám bude šlapat vinný lis planoucího hněvu všemohoucího Boha". Tato slova hovoří jednoznačně o samotném aktu výkonu Spravedlnosti, a jistě uznáte, že takové něco se absolutně neshoduje s osobností Ježíše Krista, který byl, je a zůstává Láskou. Na něco takového třeba být jednoduše stavěn! Třeba být Spravedlností a stát na platformě přísné a nekompromisní Spravedlnosti!

Pokud si naše pátrání po totožnosti a osobnosti záhadného neznámého z evangelií zrekapitulujeme pěkně od začátku, zjistíme takovýto konečný výsledek: Jeho jméno je Imanuel a toto jméno zůstává lidem neznámé. Je také zároveň Synem Člověka, o jehož příchodu Ježíš často varovně říkal: "Až jednou přijde Syn Člověka ..." A varovně o něm mluvil proto, že přijde k soudu.

Záhadný neznámý je také zároveň Duchem Pravdy, který má lidstvo uvést do plné Pravdy. Který má přinést Slovo Pravdy! Slovo od Stvořitele, tak přísné a ostré, že jím budou národy světa a chyby lidstva bity jako mečem. Ale to jen proto, abychom se pod tlakem přísnosti stihli ještě duchovně narovnat, a jako znalí plné Pravdy mohli úspěšně projít Božími mlýny posledního soudu.

Jistě uznáte, že toto vše jsou skutečnosti nesmírně vážně a důležité. Že jsou to skutečnosti zásadního charakteru, s dosahem na celé naše bytí nebo nebytí. Komu není lhostejný jeho vlastní osud, měl by proto začít pátrat v tomto naznačeném směru. Měl by začít hledat Slovo Pravdy, ostré jako meč, oddělující vše pravé, zdravé a správné, od všeho nepravého, falešného a pokřiveného. Měl by se začít zajímat, jestli něco takového existuje, měl by to najít, a měl by to absorbovat do jádra své osobnosti, aby se nakonec, kvůli své lhostejnosti, neocitl jako hrozen "ve vinném lisu planoucího hněvu všemohoucího Boha"!

Těm, kterých tyto věci oslovují a chtěli by se o nich dozvědět více, než je možné zprostředkovat v krátkém článku, mohu doporučit dílo "Ve Světle Pravdy".

https://vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 27. 07. 2020, 18:14:53 | více příspěvků | napsat uživateli

O klíčovém významu nenápadných věcí

Existují věci tak prosté a přirozené, že si je vůbec neuvědomujeme. A přece mají ten nejzásadnější vliv na celý náš život. To však, že si je neuvědomujeme a nechápeme jejich důležitost, z nás dělá lidi nevědomé. Lidi, nevědomé si těch nejzásadnějších skutečností, které jimi samými hýbou.

Abychom pochopili o co jde, uveďme si příklad. Třeba dýchání. Uvědomuje si někdo v běžném životě, že dýchá? Dýchání je na jedné straně něco mimořádně nenápadné, ale na druhé straně je to jedna z klíčových aktivit, nebo potřeb našeho organismu.

Nejíst vydržíme poměrně dlouhou dobu, nepít vydržíme už méně, ale nedýchat vydržíme jen pár minut. A pokud je kritický limit z nějakých důvodů překročen, okamžitě dochází k nevratným negativním změnám v našem mozku.

Proč o tom mluvíme? Protože tento princip platí obecně! Protože existují, ať už v nás nebo kolem nás také jiné věci, tak přirozené, tak spontánní, tak samočinně a plynule probíhající, že si je vůbec neuvědomujeme, jako by snad ani vůbec neexistovaly. A přece mají na náš život zásadní vliv a determinují ho.

Vezměme si například myšlení. Kdo z nás si uvědomuje, že neustále myslí? Myšlení a nepřetržité tvoření myšlenek je stejně nenápadné a přirozené, jako dýchání. Neuvědomujeme si ho. Jednoduše myslíme a hotovo.

Jako však nenápadnost dechu zaručuje naši každodenní existenci na fyzické úrovni, nenápadnost myšlení a jeho struktury určuje naši existenci a její charakter na duchovní úrovni. Naše myšlení a naše myšlenky určují kvalitu našeho současného bytí i kvalitu našeho budoucího osudu. A protože tato každodenně a nenápadně probíhající myšlenková aktivita je nesmírně důležitá, podívejme se na ni trochu blíže.

Neustálá, neuvědomělá a nevědomá tvorba myšlenek, která v každém z nás probíhá, se vždy pohybuje ve dvou rovinách. V rovině pozitivní a v rovině negativní.

Běžný člověk si neuvědomuje, že neustále myslí, a že směrování jeho myšlenek je buď pozitivní, nebo negativní. A proto se v jeho myšlenkovém procesu nachází z každého trochu. Nacházejí se tam pozitivní i negativní proudy, protože nevědomý člověk prostě myslí jako přijde. Podle toho, jakou má momentálně náladu, podle toho, co ho těší, nebo zlobí. Myslí a uvažuje o tom co vidí, co poslouchá, co čte, přičemž jde vždy o nekontrolovanou směs pozitivního a negativního. Proto se tomu říká nekontrolovaná, nebo nedisciplinovaná mysl.

A protože lidé jsou v tomto směru absolutně nevědomí, neuvědomují si, že pozitivní naladění mysli a tvorba pozitivních myšlenek formuje, ve vší své skryté nenápadnosti, naši přítomnost i naši budoucnost pozitivním způsobem. Nicméně negativní naladění mysli a tvorba negativních myšlenek, ve své nenápadnosti také formuje naši přítomnost i budoucnost, ale žel negativním způsobem.

A je to skutečně tak, protože život a osud každého průměrného člověka je poznamenán směsí pozitivních a negativních věcí, které se mu dějí, a s kterými je konfrontován. Lidé si však neuvědomují, že to všechno je jen ovoce jejich vlastních myšlenek, které neustále plodí.

A pokud se na chvíli vrátíme k dýchání, tak také při něm je velmi důležité, zda dýcháme čistý a čerstvý vzduch, nebo naopak, vzduch znečištěn smogem, nebo nějak chemicky kontaminován. Dlouhodobé dýchání kvalitního, nebo nekvalitního vzduchu bude mít na zdraví našeho fyzického těla buď pozitivní, nebo negativní účinky. Bude mít za následek buď zdraví a dlouhověkost, nebo nemoc a předčasnou smrt.

A stejné je to také v duchovní rovině s naší myslí. Pokud si toto všechno dokážeme uvědomit a začneme své myšlenky vědoměji usměrňovat pozitivním směrem, začneme tím pozitivně ovlivňovat svou přítomnost i budoucnost. A to všechno proto, že jsme se stali vědomými! Neboť jsme si uvědomili věci, které si většina lidí neuvědomuje! Neboť jsme vědomě začali usměrňovat svou mysl pozitivním směrem, a tím jsme zlepšili kvalitu vlastního života.

Takový je tedy rozdíl mezi člověkem vědomým a nevědomým! Lidé však mají být vědomými v těch nejzásadnějších věcech, které se jich dotýkají, protože jejich nevědomost je člověka nedůstojná! Protože jejich nevědomost se podobá nevědomosti zvířete. Vyšvihněme se proto konečně na skutečně lidskou úroveň a překonejme současnou nedůstojnou úroveň polovědomého zvířete.

Toto vše se dá velmi výstižně a stručně shrnout do slov: Udržujme krb svých myšlenek čistý, protože jedině tak můžeme žít trvale ve vnitřním míru a být šťastní. Jedině tak se můžeme stát lidmi vědomými, kteří si uvědomují ty nejpřirozenější souvislosti vlastního bytí, a proto je dokážou správně využít ke svému duchovnímu i fyzickému prospěchu.

A přestože to, co znamená "udržovat krb svých myšlenek čistým", by měl bez problémů pochopit každý sám, přece jen si ještě zkusme objasnit, co to znamená.

Znamená to, že ze svého nitra, ze svého vnitřního života uděláme chrám. A v tomto chrámu dáme prostor jen tomu, co je čisté, spravedlivé, čestné, dobré, morální, laskavé a ohleduplné. Jen takový druh myšlenek máme v sobě rozvíjet! Všemu ostatnímu zamezíme vstup do chrámu našeho nitra, protože to tam nemá co hledat. Nemají tam co hledat myšlenky nečisté, nespravedlivé, nečestné, nedobré, nemorální, nelaskavé a bezohledné.

A mimořádně důležité také je, abychom svou mysl udržovali radostnou! Abychom ve svém nitru nepodléhali smutku, bolesti, úzkosti, strachu, depresi, obavám z budoucnosti a mnoha jiným podobným věcem, ke kterým nás tlačí vnější události. Neboť ačkoli nic z toho nezapadá do kategorie "nečisté", rozhodně to ale spadá do kategorie "negativní". Jsou to negativní věci, které zatěžují naši mysl a tlačí ji dolů, čímž nás připravují o vnitřní radost. Proto bychom jim neměli dávat ve své mysli prostor, neměli bychom se jimi vnitřně zabývat, a neměli bychom je neustále rozpitvávat a rozvíjet.

Jako výborná pomůcka pro udržení naší mysli radostnou nám může posloužit uvědomění si účinků Spravedlnosti Páně, prostřednictvím kterých každý z nás prožívá právě to, co prožívat musí a co mu přísluší. Prožíváme to, co je naším údělem a co si zasloužíme, abychom se zbavili břemene viny, kterou jsme si na sebe naložili. To, co prožíváme se tedy děje kvůli našemu dobru a kvůli osvobození od našich minulých provinění. A to je důvod k radosti!

Měli bychom tedy dbát o to, abychom si udrželi svou mysl radostně svěží. Neboť konec konců, právě s takovýmto radostným naladěním mysli můžeme všechny své problémy vyřešit mnohem snadněji a efektivněji.

Každý z nás se téměř každodenně setkává se situacemi, které jsou v mnoha ohledech nečisté a neradostné. Přesto je naší nejzákladnější lidskou povinností udržet si své nitro čisté a radostné. Jen tím totiž můžeme pomoci sobě a našemu světu. Jen tím můžeme svým vlastním dílem přispět k tomu, aby byl náš svět čistší, světlejší, lepší a radostnější.

Nečistou a neradostnou myslí nepomůžeme ani sobě, ani světu. Tím jen naopak přispějeme pouze k tomu, že bude ještě více nečistý a neradostný.

Znamená to tedy, že podle míry našeho vlastního uvědomění, a na základě naší vlastní vnitřní sebekázně, se můžeme stát buď šiřiteli světla, nebo šiřiteli temnoty.

https://vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.

othon

othon | 20. 07. 2020, 19:25:45 | více příspěvků | napsat uživateli

Převratný způsob řešení problémů! Neřešte je!

Účelem tohoto textu je seznámit čtenáře s novou a převratnou metodu přístupu k našim problémům, jejímž prostřednictvím jsme schopni problémy nejen že vyřešit, ale vedle toho ještě navíc získat významný duchovní benefit, schopný nás výrazným způsobem posunout vpřed v našem duchovno osobnostním vývoji. Pojďme tedy na to!

Každý problém, stojící před námi a vyžadující řešení, má tendenci vtahovat nás do sebe. Má schopnost intenzivně na sebe přitahovat naši vědomou pozornost.

Ve snaze řešit problém, se do něj hluboko noříme a stále se jím zabýváme. Přemýšlíme, trápíme se a hledáme řešení. Často kvůli tomu nemůžeme ani spát, nechutná nám jíst, jsme frustrovaní, nebo cítíme hněv a vztek. Cítíme tíhu ve svém nitru, přicházejí deprese, a my jsme nuceni hledat pomoc. Nejdříve u přátel, později u psychologů, a nakonec u psychiatrů.

Jakým způsobem tedy efektivně řešit své problémy?

V první řadě bychom si měli uvědomit, že absolutně všechno, co bylo popsáno výše, se děje v naší mysli. Měli bychom si uvědomit, že problémem se zabýváme, snažíme se ho řešit a zápasíme s ním v našem rozumu a v mysli. Ony jsou vnitřním prostorem, kde to vše probíhá a kde se to všechno děje.

No a to, co je skutečně převratným je uvědomění, že za neschopností vyřešit mnohé zásadní problémy, stojí právě náš rozum a naše mysl, které toho v složitějších případech nejsou schopny. To znamená, že samotný problém není ani tak v problému, který se snažíme řešit, ale v nedostatečnosti rozumu a mysli, které ho nejednou nejsou schopny uspokojivě vyřešit.

Je totiž zvykem, že lidé nejvíce důvěřují právě rozumu a mysli. Domnívají se, že právě ony mají největší kompetenci. Ale o tom, že tomu tak vůbec není, svědčí čekárny psychologů a plné čekárny psychiatrů. Svědčí o tom osudy mnoha lidí, jejichž jejich závažné problémy doslova ničí a vnitřně trvale užírají.

Lidé musí dokázat přijmout fakt, že mnohé naše problémy nejsou řešitelné prostřednictvím rozumu a mysli. Že jsou jimi řešitelné jen načas, jen krátkodobě a nedostatečně, aby pak znovu povstaly v jiné formě a ještě intenzivněji.

Tím se už dostáváme ke klíčovému uvědomění, že pokud se máme dostat z tíživé pasti neřešitelných problémů, můžeme toho dosáhnout pouze tak, že se povzneseme nad nedostatečnost rozumu a mysli. Že přesuneme naše vědomí mimo rozum a mysl.

Kde? Do reality jiné a vyšší! Do reality našeho vyššího "já", stojícího nad realitou našeho nižšího "já", reprezentovaného rozumem a myslí. Musíme se povznést do reality našeho živého ducha, žijícího ve sféře, kde žádných problémů není. Kde je jen štěstí, radost a harmonie.

Toto ale můžeme dokázat jedině tehdy, když pochopíme a hluboce si v sobě uvědomíme, že máme ve svém nitru dvě "já". Že v sobě máme dvě úrovně osobnosti. Úroveň nižší, reprezentovanou rozumem a myslí, a úroveň vyšší, reprezentovanou našim duchem.

Naše nižší, rozumové "já", má spojení s hmotou a fyzickým světem, a naše vyšší duchovní "já", má spojení s věčným Duchem.

Naše nižší "já" je omezeno pozemským pojetím prostoru a času, ale naše vyšší, duchovní "já" stojí vysoko nad pozemským pojetím prostoru a času.

Naše nižší "já" je omezeno materiální realitou, a naše vyšší "já" je spojeno s věčnou realitou Ducha, v níž matérie a s ní související problémy nemají místa.

Pokud tedy dokážeme akceptovat realitu existence dvou "já" v nás, a pokud se vnitřně dokážeme povznést od svého nižšího "já" k tomu vyššímu, dokážeme se tím zároveň odpoutat od všech problémů. Dokážeme se od nich oprostit a získat nadhled nad myslí, a tím také nad problémy, které v mysli rozebíráme, a do kterých nás náš rozum a mysl neustále vtahují.

Tak získáme nadhled a schopnost dívat se na všechno svrchu. Získáme schopnost vymanit se z problémů a ocitneme se nad nimi. Už nás nevtahují do sebe a my se díváme na ně už jakoby nezúčastněně. Jakoby ani nebyly naše.

A právě v tomto spočívá řešení! Naše povznesení se nad rozum a mysl, naše odpoutání se od nich a získání nadhledu, a také naše odosobnění, jsou pravou cestou k nalezení efektivního řešení problému. Nejen toho dočasného, ale skutečného a pravého.

Neboť největší pravda života spočívá v tom, že řešení mnoha věcí, které nás dlouhodobě trápí, se nachází právě ve sféře mimo rozumu a mysli. Ve sféře věčného ducha, který ve své všeobsáhlosti nahlíží najednou minulost, přítomnost i budoucnost, a proto je člověku schopen ukázat správnou cestu a správné řešení všech jeho problémů.

Otázkou teď už jenom zůstává, jak dosáhnout žádoucího povznesení vědomí člověka z jeho nižšího "já", reprezentovaného myslí, k jeho vyššímu "já", reprezentovaného jeho duchem.

Ukažme si dva způsoby, jak je možné toho dosáhnout.

Prvním a nejefektivnějším z nich je modlitba. V dnešním ateistickém světě není mnoho lidí, které napadne hledat řešení vlastních problémů právě tímto způsobem. Také to je jeden z důvodů, proč tak narůstá počet depresí a různých psychických problémů.

K čemu dochází, když se s prosbou o pomoc obrátíme ke Stvořiteli?

Dochází k tomu, že naše vědomí, které je standardně ukotvené v rozumu a v mysli, zabývající se nejrůznějšími myšlenkami a problémy, se povznese v prosbě ke Stvořiteli do sféry mimo rozumu a mysl. Naše vědomí se pozvedá do sféry ducha, získává nadhled, a prostřednictvím duchovního vnuknutí a inspirace přijímá, jak se k danému problému správně postavit a jak jej správně řešit. To vše přijmeme a pochopíme prostřednictvím svého citu, protože náš duch, znalý řešení, se v nás projevuje citem.

No a druhý způsob povznesení se nad naše nižší "já" může být třeba takovýto:

Na jistém ostrově existoval klášter, proslulý tím, že do něj přicházeli lidé moderní doby, plní různých problémů, depresí, a nejednou také ve špatném zdravotním stavu. Po pobytu v klášteře však z něj odcházeli radostní a fyzicky zdraví.

Co zázračného tam s nimi mniši udělali?

Klášterní hosté pracovali v zahradě a plnili také jiné povinnosti, potřebné pro běžný chod života v klášteře. Nicméně jejich prvořadou povinností, bez ohledu na to, jak se cítili a jaké problémy je tam dohnaly bylo, mít neustále na tváři rty, roztažené do úsměvu.

Kdo byl vícekrát za den mnichy přichycen, že tak nečiní, dostal službu navíc, nebo se musel postit o chlebu a vodě.

Milí čtenáři, zkuste si to někdy sami doma. Bez ohledu na to, jak se právě cítíte, a bez ohledu na to, jaké problémy máte. Třeba i násilím zkuste udržet úsměv na své tváři.

Úsměv je totiž výrazem radosti, a radost proudí z ducha. Čistá radost, a z ní pramenící úsměv, ve skutečnosti pocházejí z ducha, ale platí to také opačně. Úsměv a radost se mohou stát naší cestou k duchu.

Jen to zkuste a uvidíte, co to s vámi udělá. Uvidíte, že s úsměvem na tváři nelze hloubat o problémech. Váš úsměv je totiž něčím, co vás je schopno povznést ze sféry hloubavého rozumu a mysli, do sféry ducha a radosti. Prostý úsměv nás je schopen odpoutat od našeho nižšího "já" a povznést k našemu vyššímu "já".

A byť jen v krátkém dotyku s radostí, mírem a harmonií našeho vyššího "já", spočívajícího ve Světle, může potom posílit naše vědomí, může se posílit naše osobnost, a v duchovní inspiraci můžeme přijmout optimální způsob řešení toho, co nás trápí.

Neboť klíč k řešení všeho, s čím si neumíme dát dlouhodobě rady, nespočívá v rozumu a v mysli, jejichž hranice a možnosti jsou čistě pozemské, ale jedině ve sféře pozemské a fyzické neomezenosti Ducha.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 13. 07. 2020, 19:26:10 | více příspěvků | napsat uživateli

Drogy, alkoholismus a jiné závislosti, jako projev tragického duchovního hladu

Na světe existuje množství lidí, holdujících alkoholu a jiným návykovým látkám, což má svou příčinu a svůj důvod. Pokud se totiž nad tím hlouběji zamyslíme, návykové látky lidem něco dávají. Po jejich požití něco vnitřně prožívají, co jim stojí za to. Co pro ně představuje únik z každodenní materiální reality do reality úplně jiné. Do reality mnohem příjemnější a více povznášející.

Aby tedy zapomněli na své problémy, starosti, nebo frustrace, aby zapomněli na vnitřní napětí, strachy, stresy a nenaplnění, utíkají se k prožívání, které jim zprostředkovávají různé návykové látky.

Mnozí lidé na západě, ale také na východě žijí asi takovým stylem života, že celý týden tvrdě pracují a na víkend, v pátek, nebo v sobotu se jdou "rozbít". Jdou se opít do němoty, v neděli se dají dohromady a v pondělí jdou zase do práce. A takto stále dokola. Svým únikem v alkoholu se snaží zvládat každodenní realitu, která je vnitřně nenaplňuje a která je ubíjí.

Co nám naznačují tyto skutečnosti? Jsou jasným svědectvím toho, že mnohým lidem nestačí to, co jim nabízí každodenní materialistická realita. Že prostě potřebují vnitřně zažít a prožít také něco jiného. Nějakou jinou, obsažnější realitu. Že potřebují něco, co je povznese nad každodennost. Že potřebují křídla, aby mohli létat. Že potřebují okusit naplnění, radost, štěstí a hluboký vnitřní klid a mír.

Všechny tyto potřeby jsou plně oprávněné, protože člověk je ve svém jádru bytost duchovní, a proto ji natrvalo nemůže vnitřně naplnit nic z toho, co je hmotné.

Je však obrovským neštěstím a tragickým omylem, když lidé začnou legitimní naplnění svých duchovních potřeb realizovat prostřednictvím neplnohodnotných a podřadných náhrad, jakými jsou alkohol, drogy, nebo třeba nezřízená sexualita. Toto je totiž cesta nepravá a falešná, která dává člověku vnitřně prožívat pouze neplnohodnotný odvar toho, po prožívání čeho vnitřně touží. A ještě navíc musí za to zaplatit cenu postupné devastace svého fyzického těla, ale také cenu devastace vlastní osobnosti.

Samozřejmě existuje i cesta legitimní. Existuje také legitimní cesta ke štěstí, radosti, vnitřnímu naplnění a k hlubokému klidu a míru. A tato cesta je cestou ducha! Je to cesta naplňování hodnot ducha, o které se člověk snaží, o které usiluje, a které na základě svého poctivého snažení nakonec také dosahuje.

No a právě dosažení vysokých a vznešených hodnot ducha dá pak člověku vnitřně prožít pravou jásavou radost, pravé hluboké štěstí, pravé vnitřní naplnění a pravé spočinutí jeho duše v oceánu klidu a míru.

Zde se však ale dostáváme k základnímu kameni úrazu. Pravá cesta ke štěstí, spočívající v naplňování hodnot ducha, totiž na člověka klade požadavky. Požadavky na jeho život v souladu s duchovními hodnotami, jako je spravedlnost, ušlechtilost, ohleduplnost, úcta k jiným, čestnost, dobromyslnost, nezištnost a podobně. Je to cesta, na níž se člověk snaží naplňovat ve svém životě duchovní hodnoty, ukázané lidem v Desateru přikázání a v Ježíšově učení o lásce k bližnímu, jako k sobě samému.

Kdo kráčí po této cestě a tímto způsobem se duchovně namáhá, osobnostně a lidsky roste, a vnitřně začíná stále intenzivněji prožívat naplnění, mír, klid, štěstí a radost. Toto je přirozená a pravá cesta, prostřednictvím které překonává materiální svět se všemi jeho prchavými požitky a vnitřně proniká do trvalého, duchovního světa štěstí, radosti a míru.

Žel, lidé jsou ale pohodlní. Nechtějí se ve svém životě, ani v samotném svém myšlení usilovat o naplňování duchovních hodnot. Lidem padne zatěžko dopracovat se k vlastnímu štěstí a radosti tímto pravým způsobem. Lidem se jeví mnohem rychlejší, pohodlnější a příjemnější cesta alkoholu, drog, nebo přehnané a nevázané sexuality, aby právě jejich prostřednictvím prožívali určité pocity štěstí a radosti.

Ale toto štěstí a radost jsou nepravé a falešné tak, jak je nepravá a falešná cesta, po které k ním dospěli. Je to totiž, jak již bylo zmíněno, cesta, která ničí, devalvuje a sráží lidskou osobnost, až nakonec z mnoha lidí udělá doslova trosky. Trosky, které platí krutou daň za své štěstí a radost.

Za své těkavé štěstí a těkavou radost, protože velmi rychle pominou a člověk upadá do hluboké deprese. Upadá ještě do hlubší deprese a deziluze, než předtím. A to ho pak stále intenzivněji nutí opakovat krátký záblesk těkavého štěstí prostřednictvím nepravých cest, čímž se ale dostává do začarovaného smrtonosného kolotoče. A na konci této nepravé cesty zůstane mnohokrát už jen zcela zruinovaná osobnost, prohýřené tělo a peklo zoufalství bezvýchodné deziluze, deprese a rozervanosti.

Dalo by se to vyjádřit i tak, že sám ďábel nám zlomyslně nabízí prožívání radosti, chvilkového štěstí a naplnění, pokud půjdeme jeho cestou. A všechny tyto věci nám také splní, ale nakonec nás jeho cesta přivede do pekla.

Neboť existuje jenom jediná cesta k pravému štěstí! A to je cesta naplňování hodnot ducha! Jen ona zaručuje štěstí pravé a trvalé! Všechny ostatní cesty jsou cesty falešné a bludné, protože štěstí jimi dosažené není štěstím trvalým. Je to jen iluze skutečného štěstí. Je to jen prchavý přelud, za který každý takto oklamán bezvýhradné zaplatí větší, nebo menší degradací své osobnosti a svého fyzického těla.

A proto věz člověče, že ani alkoholem, ani drogami, ani přehnanou a nezřízenou sexualitou, ani penězi, ani majetky, ani konzumem, ani parazitováním na jiných, ani okrádáním a zotročováním druhých, ani jinými podobnými cestami nedosáhneš pravého štěstí.

Neboť to štěstí, ke kterému tímto způsobem dospěješ, je jen stavbou, vybudovanou na písku, která nestojí na pevných základech. A tato stavba tvého iluzorního štěstí bude stát pevně jen do první velké bouře, která když se do ní opře, stavba se zakolísá a nakonec se zhroutí. A pak se tvé štěstí změní v neštěstí.

Jen budova štěstí, postavená na pravých základech života v souladu s hodnotami ducha dokáže obstát ve všech bouřích života. Jen takové štěstí je štěstím pevným a neochvějným, které obstojí, ať by se dělo cokoliv.

A hle, už se blíží z Výšin k zemi mocná bouře, která se s nebývalou silou opře do všeho, co na zemi existuje, aby prověřila míru pravosti štěstí, o kterém se lidé domnívají, že ho pevně drží ve svých rukou. A v této bouři obstojí jen to, co je pravé, zatímco všechno falešné a nepravé padne. A ten pád bude veliký!

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 6. 07. 2020, 18:14:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Cesta k probuzení ze snu materialismu

Tento text má být pomůckou pro všechny, kteří žijí v iluzi materialismu, a v tomto nereálném snu promrhávají své životy. A promrhávají je tak, že se ženou za hodnotami materialistického charakteru, které jsou hodnotami jen zde na zemi. Avšak z hlediska celkového kontextu našeho bytí, které je duchovní, je to omyl! To vše je jen dočasné a pomíjející, jako polní tráva. V záři Světla Pravdy bytí lehne rychle popelem celý falešný hodnotový systém, a člověku nezůstane v rukou absolutně nic.

Tento text je ale určen pouze pro ty materialisticky smýšlející, kteří ještě v koutku duše cítí a podvědomě tuší, že by přece jen nakonec mohlo být všechno jinak. Kdo však takovéto slabé tušení a cítění v sobě vůbec nemá, ten je už žel duchovně mrtvý. Toho neprobudí žádný text, ale snad možná ještě nějaké extrémní utrpení a extrémní bolest, které mu roztrhají na kusy celý jeho dosavadní materialistický hodnotový systém.

Pojďme tedy na to a ukažme si, jak je možné dojít k osobnímu pochopení, že člověk a jeho bytí je něčím mnohem větším, než se mu snaží namluvit omezenost materialismu.

Materialismus, ateismus a mnoho jiných názorů, hodnocení, filozofií, úvah a tezí, to vše vzniká v lidské mysli. A naše mysl se obecně vyznačuje tím, že tvoří nepřetržitý proud myšlenek.

Znamená to tedy, že neustále na něco myslíme, a to od rána do večera. Odkdy vstaneme, až dokud nejdeme spát. V mysli ustavičně probíráme své touhy, plány, povinnosti, lásky, závisti i nenávisti. V mysli hodnotíme sebe a jiné, v mysli se odměňujeme a chválíme, nebo trestáme a zraňujeme. V mysli přebíráme své tajné vášně, nectnosti a zvrácenosti, o kterých kromě nás nikdo netuší. V mysli prožíváme své strachy, obavy, úzkosti a deprese. Naše mysl v nás zajímá klíčové postavení, a my jsme proto nevědomky svou osobnost ztotožnili se svou myslí. Přesně tak, jak to vyjádřil Descartes slovy: "Myslím, tedy jsem!" Znamená to tedy, že lidé podstatu svého bytí, své existence a své osobnosti vidí právě ve svém myšlení.

Takovýto postoj je však nesprávný a člověka omezující! Je totiž vězením a pastí, do které nás chytil náš rozum, reprezentován naší myslí, a udělal z nás své otroky. Otroky, kteří v omezení vlastního rozumu a mysli tvrdí, že není žádné duchovno a není žádného Stvořitele.

Pravda o bytí člověka je ale jiná, a povědomí o ní nese každý z nás ve svém nejhlubším nitru. Když se však chceme s touto Pravdou spojit a v sobě ji najít, musíme se vymanit z otroctví rozumu, reprezentovaného naší myslí.

Jaké první kroky je třeba udělat, abychom dosáhli tohoto cíle?

V první řadě si je třeba uvědomit, že podstata naší osobnosti není totožná s naší myslí. Skutečná podstata naší osobnosti je mnohem vyšší a ušlechtilejší, a stojí vysoko nad myslí.

K hlubokému vnitřnímu pochopení této skutečnosti můžeme dospět tak, že začneme hledat, kdo to vlastně ve skutečnosti vnitřně jsme. Můžeme se třeba zamyslet nad tím, že pokud něco vlastníme, mluvíme o tom, že je to naše. Mluvíme o našem domě, našem autě, našem kabátě, atd. No a stejně mluvíme také o naší mysli.

Máme tedy dům, ale neztotožňujeme se s ním, když v něm bydlíme. Máme auto, ale neztotožňujeme se s ním, když v něm jezdíme. A máme mysl, a také bychom se s ní neměli ztotožňovat, když ní myslíme. Je to naše vlastnictví, ale my nejsme rozum, reprezentován myslí. Tak, jako nejsme autem, když v něm jezdíme, a tak, jako nejsme domem, když v něm bydlíme. My jsme tím, kdo je majitelem mysli, domu a auta! My jsme tím, kdo stojí nad vším a pouze to využívá.

Abychom si tuto zásadní skutečnost dokázali uvědomit, zkusme trochu pozorovat svou mysl. Vyhraďme si na to čas a zkusme jednou nezaujatě pozorovat vlastní mysl a své myšlenky. Buďme však jen nezaujatí pozorovatelé, a své vědomí nenechme vtahovat do jednotlivých myšlenek, které budou před námi neustále defilovat.

Jen pouze pozorujme, jak naše mysl myslí a nemíchejme se do toho. Pozorujme svou mysl, jako něco, co stojí mimo nás, co si žije svým vlastním životem a tvoří myšlenku za myšlenkou.

Pokud vážně začneme s takovýmto nezaujatým pozorováním, bez vtažení našeho vědomí do toho, co naše mysl myslí, budeme zpočátku vnímat vlastní mysl jako nějakou zamračenou oblohu, po níž putují oblaka jednotlivých myšlenek. Ale protože do myšlenek nevstupujeme, rychle plynou po obloze naší mysli tak, jako když fouká vítr a rychle žene nízkou oblačnost po reálné obloze.

A my jen pozorujme a do ničeho nevstupujme. A pokud v tom budeme mít dostatečnou trpělivost, začnou najednou prosvítat mezi oblaka našich rychle plynoucích myšlenek maličké kousky čistého, jasného nebe, nacházejícího se za oblaky.

Tyto kousky čistého nebe budou při naší trpělivosti stále stále větší, až nakonec všechna oblaka našich myšlenek odplynou do ztracena, a my budeme hledět na čistou, bezoblačnou a jasnou oblohu naší pravé osobnosti.

Všechny pozemské myšlenky budou pryč a člověk se ocitne v záři, jasu a světle skutečné Pravdy bytí. Pravdy, která je věčná, a kterou proto není možné pochopit, ba ani jen nahlédnout pozemským rozumem a jeho myšlením, protože myšlení je spojeno s lidským mozkem, a tedy s tělem. A naše fyzické tělo tu dnes je, ale zítra ho už není! A proto pomíjivý a fyzicky racionální rozum, který spolu s tělem vzniká a zaniká, nemůže nikdy nahlédnout Pravdu bytí, která je věčná a nefyzická.

Nahlédnout ji a spojit se s ní nám je možné jedině tehdy, když se staneme duchovní. A k tomu dochází tehdy, když se zbavíme všech pozemských myšlenek. Tehdy, když se povzneseme nad vlastní mysl a postavíme se nad ni. Tehdy, když zůstaneme stát na pozici našeho ducha, stojícího nad myslí.

Tehdy se s naším duchem vzneseme do výšky, kde proudí vše pronikající Láska Boží, která nezná hranice pozemského rozumu. A člověk prožije, že je její částí! Bude se v ní koupat a bude ozářen jejím čistým Světlem. Hluboký mír a čistá radost naplní jeho vnitřek. Najednou pochopíme, poznáme a uvědomíme si, že jedině toto je naše pravé "já"! Že je jím náš duch, stojící v míruplném a radostném proudění Ducha Božího.

Pak také pochopíme, jak neuvěřitelně jsme byli omezení naší myslí, schopnou pohybovat se pouze v rámci pozemského pojetí prostoru, času a celého našeho bytí. Našeho bytí, které je mnohem větší a vznešenější, než jsme schopni pochopit rozumem a myslí. Všechno to správně pochopit je možné jedině tehdy, když se svým vědomím dokážeme povznést nad vlastní, omezený rozum a mysl, k Pravdě Ducha.

Descartes se mýlil! Jeho známá věta: "Myslím tedy jsem", je lež! Skutečná jsoucnost člověka není totožná s jeho myšlením! Skutečná jsoucnost člověka je totožná s překonáním našeho myšlení! S povznesením se nad naše myšlení! Jen tak se dotkneme svého ducha a ovládneme svou mysl, která bude od toho dne sloužit našemu duchu. Naše pravá duchovní osobnost bude pak využívat mysl jako nástroj, namísto toho, aby mysl využívala nás, a to až do takové míry, že s ní ztotožníme své bytí a svou osobnost.

Mysl obyčejného nevědomého člověka je jako splašený kůň, který dnem i nocí prostřednictvím myšlenek unáší svého jezdce kde přijde. Mysl duchovního člověka je jako poslušný kůň, který na podnět svého jezdce běží pouze cestami ušlechtilosti ducha. Cestami dobra, spravedlnosti, čistoty a lásky.

Ten první je myslí ovládán, a ten druhý mysl ovládá. Neboť jedině duch je schopen dát mysli správný směr, zatímco mysl samotná to nikdy nedokáže. Neboť jedině duch může směřovat člověka k výšinám Ducha, zatímco mysl ho bude vždy směřovat pouze k materii a k materiální omezenosti.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 29. 06. 2020, 17:39:26 | více příspěvků | napsat uživateli

Víra už nestačí! Je potřeba přesvědčení!

Začnu krátkým poučným příběhem: Velmi dlouho nepršelo a místní farář vyzval vesničany, aby přišli do kostela a modlili se za déšť. Přišli úplně všichni, a jak tak seděli v kostele a modlili se, farář po nich procházel svým pohledem, až uviděl malou dívku, která si se sebou přinesla deštník.

V té chvíli si farář s trpkostí uvědomil, že všichni, co přišli a modlili se, mají sice víru, ale jedině ta dívka měla cosi víc. Měla přesvědčení! Přesvědčení, totožné s jistotou! Přesvědčení, ve kterém není ani těch nejmenších pochyb, že když jdeme prosit Hospodina o déšť, je si se sebou nutně vzít také deštník.

Víra je předpoklad, ale přesvědčení je jistota! Jde o dvě vnitřní kvality, které sice nevidět, protože do nitra člověka nikdo nevidí, avšak vnímavý člověk je může poměrně snadno rozpoznat podle vnějších znaků. Tak, jak to například velmi jednoduše dokázal rozpoznat výše zmíněný farář podle obyčejného deštníku.

To znamená, že na základě vnějšího chování člověka, na základě toho, jak mluví, jak žije a o jaké hodnoty usiluje, můžeme také my poměrně snadno rozpoznat, zda je dotyčný skutečně přesvědčen o dominantním postavení hodnot ducha, nebo zda v tyto hodnoty pouze věří.

Ten, kdo je hluboce přesvědčen o existenci Stvořitele a o absolutně nadřazeném postavení hodnot ducha v našem životě, si na těchto principech postaví celý svůj život. Je to pro něj prvořadé a všechny ostatní věci jsou pro něj až druhořadé.

Neodsuzuje hodnoty materie, ani se jich nezříká, ale jsou pro něj až na druhém místě, protože jako prioritní uznává pouze hodnoty ducha. Hodnoty spravedlnosti, cti, dobra, lidskosti, ohleduplnosti a lásky k lidem i k Pánu.

Kdo v tomto smyslu uvažuje, kdo v tomto smyslu jedná a kdo si v tomto smyslu zařídí celý svůj život, ten je člověkem, majícím přesvědčení. Neotřesitelné přesvědčení o nadřazenosti hodnot ducha nad vším! Neotřesitelné přesvědčení v konečné vítězství těchto hodnot, znamenající pád a zhroucení všeho hodnotově falešného!

Na takovéto pozici absolutního přesvědčení by už v dnešní době měli stát všichni věřící! Ale žel nestojí, protože oni jsou pouze věřící! Věří sice, že něco vyšší existuje, ale nejdou tímto směrem s plným nasazením. Nevsadili na to všechno! Nevsadili na to celé své bytí a celou svou pozemskou existenci! Hodnoty ducha nejsou pro ně absolutní a bezkonkurenční prioritou!

To má však žel za následek, že se jim v jejich životech tlačí do popředí hodnoty vedlejší. Víra takových lidí je pak jen určitou alternativou ve smyslu slov: "co když náhodou". Je to jen jakási pojistka pro případ, že by Stvořitel a jeho Pravda po smrti skutečně existovali.

Toto však už dnes nestačí! Toto je málo! Toto je v přeneseném slova smyslu pouze modlitba za déšť, chápána jako alternativa, která by snad mohla vyjít. Není v tom zásadní síly přesvědčení a neotřesitelnosti jistoty!

Na světě jsou miliony lidí, ne jen křesťané, kteří věří v hodnoty ducha, avšak náš svět se přesto zmítá v horečce materialismu, konzumu a s tím spojených pseudohodnot. A to proto, neboť jen víra v hodnoty ducha nestačí! Neboť tato víra je tak slabá, že jí přerůstají hodnoty materie. Že se skrze ni uvnitř lidí tlačí do popředí hodnoty materialismu. A takováto polovičatost a nedostatečnost je téměř tolik, jako nic.

Jen neotřesitelné přesvědčení, rovnající se jistotě, je tím jediným, co je třeba! Neboť jen neotřesitelné přesvědčení, rovnající se jistotě, může změnit svět k lepšímu! Může přenášet hory a dělat zázraky! Zázraky, spojené s pozvednutím lidského ducha, a s ním spojeným skutečným pozvednutím naší civilizace. Neboť jen civilizace, bohatá na hodnoty ducha, je civilizaci v pravém slova smyslu. Ale tu lze vybudovat pouze lidmi, stojícími v neotřesitelném a živém přesvědčení.

Civilizace, bohatá pouze na hodnoty materie, peněz, majetků a konzumu, bez hodnot ducha tak, jako je ta naše, musí nutně dospět ke zkáze, protože je hodnotově prázdná. Protože je dutá! Protože stojí na hliněných nohách! Protože v duchovním stvoření, ve kterém žijeme, je vše neduchovní už předem odsouzeno k zániku.

Hrozba tohoto zániku visí nad lidstvem jako těžké a hrozivé bouřkové mračno. A až se nevzpamatujeme a víra věřících nedospěje k přesvědčení a jistotě, toto mračno tak ztěžkne, že přeroste v bouři, jakou svět nepoznal. A zachránit se v ní budou moci jen ti, kteří budou duchovní! Jen ti, kteří budou držet v ruce onen pomyslný deštník neotřesitelné jistoty ve vítěznou sílu hodnot ducha, které jsou jedinými pravými hodnotami! Proto je opravdu moudrý člověk staví ve svém životě, ve svém myšlení a ve svém jednání na první místo. Neboť jen takto vnitřně stojící bude moci být připočítán k Světlým silám vítězství. Vše ostatní padne, aby už více, ve své falešné a pokřivené hodnotové orientaci, nikdy nepovstalo!

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 23. 06. 2020, 18:41:18 | více příspěvků | napsat uživateli

Křesťanský pohled na pandemii neodpovídá realitě!

Na téma koronavirus jsem napsal několik článků a reakce na ně byly různé. Pozitivní i negativní. Mezi nimi se nacházela také jedna negativní reakce, opírající se o standardní křesťanský pohled. Já osobně si však myslím, že tento pohled není správný a chci vysvětlit proč.

Ve výše zmíněné, negativní reakci na můj článek, citoval jeden ze čtenářů slova známého českého teologa Tomáše Halíka:

"Ve chvílích katastrof ožívají spící agenti zlého, pomstychtivého Hospodina, šíří strach a vytloukají z něj pro sebe náboženský kapitál. Jejich vize Stvořitele je už po staletí vodou na mlýn ateismu. V době kalamit nehledám Páně jako rozhněvaného režiséra, pohodlně usazeného za scénou našeho světa, nýbrž vnímám ho jako zdroj síly, působící v těch, kteří v takových situacích prokazují solidární a obětavou lásku – ano, i v těch, kteří k tomu nemají žádnou „náboženskou motivaci“. Bůh je pokorná a diskrétní láska."

Z určitými částmi textu souhlasím, avšak s jeho celkovým charakterem absolutně nesouhlasím, a svou proti argumentaci začnu poslední větou Tomáše Halíka. V ní tvrdí, že: "Bůh je pokorná a diskrétní láska". Toto ale není vůbec pravda! Toto je jen přání! Křesťané i všichni ostatní lidé by si z celého srdce přáli právě takového Stvořitele. Pokorného a diskrétní milujícího! Ale to je zásadní omyl a blud! Takový Stvořitel nikdy nebyl a nikdy nebude!

Proč? Protože Stvořitel je sice Láska, ale tato Láska je zásadně jiná, než si ji křesťanský svět představuje. Tato Láska je totiž nerozlučně spojena se Spravedlností! Spravedlnost a Láska tvoří spolu nerozlučitelnou jednotu přesně tak, jako tvoří jednotu biblického zjevení Starý Zákon Spravedlnosti a Nový Zákon Lásky. Proto ve vztahu k Nejvyššímu nemůžeme nikdy vzájemně oddělovat Lásku od Spravedlnosti.

A přesně v tomto spočívá klíčový omyl celého křesťanství! Křesťanství chce totiž vidět Stvořitele jen jako "pokornou a diskrétní lásku" a zavírá oči před přísností jeho Spravedlnosti. Vždyť přece Kristus sám zdůrazňoval, že nepřišel Zákon měnit, ale naplnit! Nebo jinak řečeno: doplnit! Ve Starém Zákoně Spravedlnosti přece nesmí být podle jeho slov změněna ani čárka! Tento Zákon však byl doplněn o Nový Zákon Lásky, aby společně tvořily harmonickou jednotu. Jednotu Spravedlnosti a Lásky! Jedině toto je pohled na Stvořitele, odpovídající pravdě! Odpovídající tomu, jak se věci opravdu mají!

Ve Starém Zákoně říká Stvořitel židům, že když se budou řídit jeho Vůlí, čili vždy a všude se budou řídit principem Dobra, bude se jim dařit a budou požehnáni. Pokud ale nebudou kráčet cestami jeho Vůle, to znamená že vždy a všude se nebudou řídit principem Dobra, nebude se jim dařit a namísto požehnání je stihne kletba.

A Nový Zákon je přesně o tom samém! V něm přinesl Ježíš lidstvu poznání principu Boží Lásky, ale ve Zjevení Jana, v Apokalypse se říká, že pokud lidé nebudou myslet a jednat v souladu s principem Lásky, nečeká je požehnání, ale kletba a zkáza.

Vše špatné, co lidi zraňuje, je důsledkem jejich vlastního nerespektování Vůle Stvořitele, na základě čeho na ně dopadají tomu odpovídající důsledky. Sem můžeme zařadit také různé přírodní katastrofy s množstvím obětí. Kdyby totiž lidé žili správně, čili v souladu se Spravedlností a Láskou, k těmto přírodním katastrofám by vůbec nedošlo, nebo pokud by k ním došlo, nikdo by v nich nezahynul, protože Shora by vše bylo zařízeno tak, aby byli lidé včas varováni a aby jim nebylo ublíženo.

Mnohé přírodní katastrofy jsou například důsledkem bezcharakterního ničení přírody, což je přečin vůči principu obecného Dobra a Lásky vůči všemu ve stvoření. Také války s obrovským množstvím obětí jsou důsledkem vzájemné lidské nelásky, bezohlednosti a sobectví. Vše špatné, co nás stíhá, je jen důsledkem našich vlastních pochybení a našeho vlastního oddálení se od naplňování principu Lásky a principu Spravedlnosti.

Lidé dávných dob to velmi dobře věděli! Proto když je postihlo nějaké neštěstí, v první řadě činili pokání a hledali chybu v sobě. To byl správný postoj!

A pokud v těchto kritických momentech, ve chvílích katastrof, které jsou téměř vždy důsledkem odklonu od Vůle Stvořitele, reprezentujícího skutečné Dobro, pokud v těchto chvílích vystoupí lidé, kteří mluví pravdu o tom co se děje, nejsou to žádní agenti pomstychtivého Stvořitele, šířící strach, protože Nejvyšší není pomstychtivý. Je však Spravedlností, jejíž důsledky bolestně dopadají na každého, kdo se na zemi a ve stvoření odklání od jeho cesty Lásky a Dobra, kterou nám ukázal v Mojžíšově Desateru a v Ježíšově učení.

Odmítnutí principu Spravedlnosti, jako nedílné součásti Stvořitele, udělalo křesťanství slabošským a změkčilým. Udělalo ho náboženstvím, které odmítá Pravdu takovou, jaká je, protože chce vidět v Stvořiteli pouze zosobnění svých vlastních přání. Chce v něm vidět pouze slabošské ztělesnění "pokorné a diskrétní lásky".

Jistěže v době kalamit čerpají z velkého, všeobsáhlého Dobra posílení a odhodlání pomáhat všichni ti, kteří v těchto situacích prokazují solidární a obětavou lásku ke svým bližním. To je samozřejmě krásné a správné, protože je to naplněním principu Lásky. Ale to je jen jedna strana mince! Druhou stranou mince je nutnost objasnit lidem i světu, proč k takovým situacím dochází a důsledky čeho jsou. Že jsou vždy důsledky odklonu lidi od Vůle Stvořitele, od jeho principu všeobsáhlého Dobra a od jeho Lásky a Spravedlnosti.

Vždyť přece kdybychom neustále žili v pomáhající lásce k bližním a v úctě a ohleduplnosti vůči všemu stvořenému, nemusela by nikdy přicházet žádná neštěstí, aby byli lidé pod tlakem a v krizových situacích znovu nuceni hledat solidární a obětavou lásku k jiným.

Mluvili jsme o minulých generacích, které měly správný postoj ke katastrofám na nich dopadajícím, protože je vnímaly jako podnět k pokání, k sebereflexi a k přehodnocení života.

A toto je přesně tím, co ve vztahu ke koronavirové krizi potřebují udělat také naši současníci. Sebereflexi a přehodnocení vlastního života potřebují jako sůl!

Současné lidstvo potřebuje vědět, jak a v čem se odklání od Vůle Stvořitele, od jeho principu všeobsáhlého Dobra a od jeho Lásky a Spravedlnosti. Současné lidstvo si potřebuje uvědomit, že jeho dosavadní směřování je nesprávné a je třeba jej změnit.

Toto mají hledat a najít lidé dnešní doby, pod tlakem koronavirové krize zahnáni do izolace a karantény. A to v individuální a osobní rovině, jako i v rovině celospolečenské.

Je vysloveně odtrženo od skutečnosti, mluvit v čase současné pandemie s počtem obětí, blížícím se k číslu 400 000, o Stvořiteli, jako o "pokorné a diskrétní lásce", když nám Pán v reálném dění dává pociťovat něco zcela jiného. Dává nám pociťovat svou Spravedlnost, jejíž důsledky na nás dopadají proto, že jsme nešli cestou jeho Dobra a Lásky.

Jistě znáte moudrá slova, hovořící o tom, že když darujeme člověku rybu, nasytíme ho jednou. Ale pokud ho naučíme ryby chytat, nasytíme ho na celý život.

Pokud parafrázujeme tuto moudrost vzhledem našemu tématu, bude to znamenat, že je určitě správné a krásné pomáhat lidem v neštěstí, ale je mnohem lepší přičinit se o to, aby k podobným neštěstím více nedocházelo. Ale aby k ním nedocházelo, musíme znát příčiny, proč k ním dochází. Musíme poznat, že není možné se bez odpovídajících negativních důsledků dlouhodobě příčit principu Pánova Dobra, Lásky a Spravedlnosti. Tyto důsledky však nejsou žádným trestem pomstychtivého Stvořitele, ale jsou nezbytnou sklizní naší vlastní setby.

Ten, kdo ve chvílích katastrof prokazuje solidární a obětavou lásku jiným se podobá tomu, kdo dává hladovému ryby, aby ho nasytil, co je chvályhodné. Avšak ten, kdo ve chvílích katastrof říká světu pravdu o jejich vzniku se podobá tomu, kdo učí lidi ryby chytat, protože poznáním a odstraněním příčin katastrof se natrvalo zamezí jejich vzniku.

Kdo se pozorněji podívá na současnou realitu, není mu možné nevidět obrovskou míru odklonu našeho světa od Vůle Stvořitele, kterou ignoruje, i od jeho principů Dobra, Lásky a Spravedlnosti. Ba co víc, náš moderní sekulární svět dokonce ignoruje a zpochybňuje samotnou jsoucnost Stvořitele!

Kvůli tomuto všemu na nás dopadla rána koronaviru, zastavila nás, a v samotě karantény nás donutila přemýšlet nad sebou a nad hodnotami, které uznáváme. Koronavirová krize je apelem na nutnost změny hodnotové orientace lidstva směrem k pravým, velkým, vznešeným a věčným hodnotám. Pokud ale lidstvo tuto změnu neučiní, otevře bránu k dalším neštěstím, která budou muset přijít, a která budou nezbytnými důsledky naší ignorance a naší falešné hodnotové orientace.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 15. 06. 2020, 16:04:59 | více příspěvků | napsat uživateli

Koronavirus! Je skutečně začátkem konce?


Já osobně se nezabývám numerologií, ale zhruba vím, o co v ní jde. Proč o tom mluvím? Protože nedávno jsem měl rozhovor s jednou známou, která se věnuje numerologii. Mluvili jsme o různých věcech, a když přišla řeč na koronavirovou krizi řekla mi, že Covid-19, přesněji řečeno číslo 19 s ním spojeno, má z numerologického hlediska velmi zásadní význam a velmi zásadní vypovídací hodnotu. V čísle 19 se totiž nachází první a zároveň také poslední číslo numerologické stupnice.

Pro úplné začátečníky bych chtěl vysvětlit, že v numerologii se čísla počítají takto: pokud máte třeba číslo 259, rozkládá se na čísla 2 + 5 + 9 a výsledné číslo je jejich součtem. V našem případě je to číslo 16, a to se opět rozkládá na 1 + 6. Konečným výsledkem je tedy číslo 7. Čili číslo 259 se zachvívá v sedmičce a číslo sedm nese v sobě z hlediska numerologie určité poselství. Tak, jako každé jiné číslo z numerologické stupnice.

Po tomto nezbytném úvodu se nyní podívejme na číslo 19 a na poselství, které z numerologického hlediska zprostředkovává celému světu.

Jak již bylo naznačeno, jednotka představuje začátek a devítka konec. Poselství čísla 19 v souvislosti s koronavirem je proto velmi jednoduché. Znamená: začátek konce!

Jak to třeba chápat?

Duchovně orientovaní lidé vědí, že existuje mnoho proroctví, předpovídajících konec světa. Jsou to například Sibylina proroctví, Zjevení Janovo, čili Apokalypsa, nebo třeba známý Mayský kalendář, který tuto kritickou dobu situuje přibližně do roku 2012, kdy byl mnoha lidmi skutečně očekávaný konec světa.

Z hlediska vývoje lidstva na naší planetě žijeme tedy ve velmi výjimečné době. Jde o dobu, v níž se má skončit stará paradigma myšlení a chování lidstva, a začít paradigma zcela jiná. Má začít zlatý věk naší civilizace, postavený na preferování hodnot ducha. Na zemi už tedy nemají vládnout jako prvořadé hodnoty materiální. Tato paradigma má padnout a zahynout, a spolu s ní mají padnout a zahynout všichni její služebníci, příznivci a stoupenci, kteří ve svém uctívání modly materie, zisku a konzumu ubližovali lidem, zvířatům i přírodě.

Na zemi má v tomto směru proběhnout velká očista, avizovaná také v evangeliích. Náš svět má být očištěn od všeho balastu a budoucnost má patřit už jen tomu, co je hodnotově pravé. Tomu a těm, kteří směřují k rozvoji duchovního rozměru bytí a k hodnotám s ním spojeným. K lásce, spravedlnosti, ohleduplnosti, skromnosti, ušlechtilosti a k hledání vztahu k Stvořiteli.

Staré mě tedy zaniknout a má vzniknout nové! Avšak těsně před pádem starého a začátkem nového mají na lidi začít dopadat všechny neblahé zpětné účinky jejich vlastního, negativního a pomýleného jednání, jak se o tom mluví například v Apokalypse.

Materialistický svět a jeho hodnoty se mají otřást v základech. Tím dostanou mnozí materialisticky orientovaní lidé příležitost pochopit svůj omyl. Mají poznat hodnotovou nedostatečnost, ve které žili, a přeorientovat se směrem k pravým, čili duchovním hodnotám.

Údery očisty zároveň zasáhnou také všechno duchovně nepravé, falešné, dogmatické a pokřivené. Neboť také to duchovní má být očištěno a má se konečně zaskvět čistou Pravdou, jsouce konfrontováno paprskem Světla skutečné Pravdy. Roztrhána má být temná pavučina všech falešných lidských představ o Pravdě. K tomuto všemu má dojít, toto vše se má stát a toto vše je očekáváno.

A najednou přichází Covid-19 a skutečně otřásá světem lidským. Doslova ho sráží na kolena, zahání lidi do karantény a nutí je přemýšlet o svém životě a přehodnotit ho.

Číslo 19 v označení koronaviru, s jednotkou na začátku a s devítkou na konci, je poselstvím lidstvu, že nastává začátek konce starého paradigmatu myšlení. Koronavirus Covid-19 je prvním úderem starému světu, který se bude muset pod tlakem tohoto a dalších následujících úderů přeorientovat na úplně jiný hodnotový systém, a lidé na úplně jiný smysl života.

Pokud rozložíme číslo 19 klasickým numerologickým způsobem, jako 1 + 9, dostaneme číslo 10. A pokud číslo 10 rozložíme opět na 1 + 0, dostaneme výsledné číslo 1. Dostaneme jednotku, jako nový začátek. Koronavirem Covid-19 došlo tedy k začátku konce starého systému uspořádání věcí a po jeho konci začne něco zcela nového. Začne zcela nová epocha na zemi. Bude to začátek nového duchovního lidstva, kladoucího hodnoty ducha na první místo, a vše materiální až na druhé místo. Kdo toto pochopil a v tomto směru se začne osobnostně měnit, toho bytí bude pokračovat, a ten se bude moci na zemi dále duchovně rozvíjet.

Kdo však toto nepochopí, kdo to bude ignorovat a vysměje se tomu, protože se křečovitě fixuje pouze na to staré a minulé, pro toho bude nezbytný konec starého i jeho osobním koncem. Koncem jeho osobního bytí, které se nebylo schopno vyšvihnout na vyšší level, a proto jako cosi vývojově neperspektivní prostě vyhyne tak, jak vyhynuly různé jiné druhy, které nebyly schopny reagovat na nové evoluční výzvy.

Jak tedy vidět, to co se děje a co se má udát je vtlačeno do symboliky čísel. Pouze je třeba správně dešifrovat jejich poselství.

Nejdůležitější ze všeho proto je, abychom se vážně zaměřili na své duchovní obrození. To, jak se správně duchovně obrodit a jakým je třeba se stát světu ukázal už Mojžíš v Desateru přikázání. Ukázal nám to také Ježíš ve svém učení, postaveném na dvou pilířích. Na lásce k bližnímu jako k sobě samému a na lásce k Bohu. Touto cestou je třeba jít, avšak v její čisté, pravé, původní a nepokřivené podobě.

Ale protože tato čistá a autentická podoba Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení byla lidmi zakalena a pokřivena, dostal náš svět v době soudu duchovní oporu v podobě Poselství Grálu. V něm je možné najít původní podobu Mojžíšova i Ježíšova učení, protože Pravda je jenom jedna, a tuto Pravdu je třeba znát, pochopit a naplňovat.

V současnosti není ničeho, co je důležitější než toto, protože nadcházející dění nás bude všechny tlačit k duchovní proměně, a my bychom proto měli přesně vědět, jak tuto přeměnu v sobě správně uskutečnit, abychom mohli obstát jako duchovně perspektivní a nemuseli být navěky ztraceni a zatraceni.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

othon

othon | 8. 06. 2020, 16:06:43 | více příspěvků | napsat uživateli

O existenci Ducha Pravdy a jeho přelomovém Poselství

Svého času přišel na zem Ježíš Kristus, aby nám přinesl Boží Slovo. Slovo, pocházející od Stvořitele, mohl totiž pozemským lidem čistým a nezkresleným způsobem zprostředkovat jedině ten, kdo sám přichází přímo od něj.

Na zemi bylo v té době mnoho duchovních učení, ale vinou lidí, vinou jejich vlastního vylepšování a pozměňování, ztratila tato učení schopnost vést vzhůru ke Stvořiteli. Stala se slepou uličkou, vedoucí kamsi do ztracena. A proto, pokud mělo být lidstvo duchovně zachráněno, musel přijít někdo, kdo by mu ukázal ztracenou cestu ke spáse.

Proto přišel samotný Syn Nejvyššího a přinesl na zem Otcovo Slovo. A v tomto Slově nám bylo jasně ukázáno, jak máme správně žít, myslet a jednat, abychom kráčeli cestou k duchovní spáse, a abychom vedli šťastný, míru plný a plnohodnotný život už zde na zemi.

Lidstvo té doby bylo však duchovně nezralé. Jeho nezralost spočívala v tom, že nebylo schopno poznat velikost a výjimečnost Slova, přicházejícího od Stvořitele. V té době totiž existovalo v Izraeli množství duchovních učitelů a jejich učení, a duchovní nezralost lidí by způsobila, že učení Ježíše by bylo jen jedním z nich. Proto si Kristus spolu s Božím Slovem přinášel na zem také Boží moc, projevující se schopností konat neuvěřitelné činy, nazývané zázraky.

Skutečným účelem schopnosti konat zázraky bylo podpořit váhu a důležitost Kristem přinášeného učení. Zázraky měly být důkazem toho, že Ježíš není jen nějakým obyčejným duchovním učitelem, jako mnozí jiní, ale je výjimečným, a proto je výjimečným také jeho učení.

Duchovní nezralost lidí tehdejší doby tedy vyžadovala oporu zázraků. Dokonce i někteří Ježíšovi učedníci byli k němu přivedeni takovýmto způsobem. Například Šimon Petr a jeho společníci Jakub a Jan, kteří byli rybáři. Stalo se to tak, že jich jednou Ježíš vyzval, aby vypluli na moře a vhodili do něj síť. Ale oni mu řekli, že je to zbytečné, protože celou noc se snažili a nic neulovili. Velikost úlovku je však tak ohromila, že po výzvě, aby se od nynějška stali rybáři lidí a Ježíše následovali, neváhali, a stali se jeho učedníky.

Zázraky, a zejména zázraky uzdravování, byly tedy nedílnou součástí Ježíšova poslání, a působily jako podpůrný prvek jeho Slova, ukazujícího lidem cestu ke spáse.

Žel, důsledkem duchovní nezralosti lidí bylo však také to, že učení Ježíše Krista chápali v mnoha věcech nesprávně a nedostatečně. Toto nedostatečné a nesprávné pochopení bylo problémem nejen u obyčejných lidí, ale dokonce také u jeho vlastních učedníků. Svědectvím toho jsou Ježíšova slova, zaznamenané v evangeliích: "Ještě i vy mi nerozumíte?"

Pan Ježíš chtěl ve skutečnosti lidem říci mnohem víc, než jim řekl. Chtěl jim říci celou Pravdu. Celou Pravdu o Stvořiteli, o jeho stvoření, o zákonech Božích v něm fungujících, o bytí člověka i o království nebeském. Ale Ježíš viděl, že lidé by tyto věci vůbec nepochopili, vzhledem k jejich tehdejší duchovní nezralosti. Proto jim řekl:

"Ještě hodně vám mám toho říci, ale teď byste to nesnesli /nepochopili/. Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do celé Pravdy! On Mě oslaví, neboť z Mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je Mé. Proto jsem řekl, že z Mého vezme a vám to oznámí!" Jan 15, 26-27; 16, 12-15.

To tedy znamená, že Kristus lidstvu zaslíbil příchod duchovního pomocníka, který má pokračovat v jeho poslání a přinést světu plnou Pravdu, kterou jim ještě on přinést nemohl.

A stalo se! V splnění dávného příslibu Ježíš Krista Duch Pravdy skutečně přišel. A přišel v době, v níž měli být lidé již natolik duchovně zralí, aby plně pochopili Pravdu, přicházející z Výšin. Měli být již natolik zralí, že Pravdu měli poznat samu o sobě, bez podpůrné síly zázraků. Měli ji poznat v tom, jak byla formulována a co přinášela. Měli v ní poznat pokračování díla Ježíše Krista a jeho završení. Síla Poselství Ducha Pravdy měla promlouvat k zralému duchu člověka přímo a bezprostředně. Hloubka, důraz, velikost a ucelenost jeho Poselství měla zasáhnout lidi tak silně, že kromě toho už nebylo nutné žádných jiných důkazů, ani zázraků.

Poselství Ducha Pravdy bylo také lidem zprostředkováno v správném čase. V době, kdy se k naší části stvoření začíná blížit doba posledního soudu. V době začínajícího procesu posledního soudu lidé obdrželi Poselství Pravdy proto, aby byli znalí celé Pravdy, a v duchovní opoře tohoto poznání mohli bezpečně projít mlýnskými kameny posledního soudu.

Význam a dosah Poselství Ducha Pravdy však spočívá také v tom, že nepřichází jen v době začínajícího posledního soudu, ale ono samo je součástí tohoto soudu. Ono samo je kamenem úhelným, na kterém se bude lámat duchovní osud každého člověka. A to v tom smyslu, zda člověk dosáhl takové duchovní zralosti, že v tomto Poselství pozná pomoc, přicházející shora a této pomoci se radostně chopí, nebo ve své duchovní nezralosti zaostal natolik, že v tomto Poselství není schopen rozpoznat Kristem seslanou Pravdu, přicházející shora.

Je to tedy celé přesně tak, jak řekl Ježíš: "Kdo věří ve mne a v mé Slovo, nebude souzen! Kdo však nevěří ve mne a v mé Slovo, už je odsouzen!"

No a v dnešní průlomové době po dvou tisíc letech platí: Kdo věří v Ježíše Krista, v jeho Slovo a v Poselství jím zvěstovaného a seslaného Ducha Pravdy, ten nebude souzen. Kdo však nevěří v Ježíše Krista, v jeho Slovo a v Poselství jím zvěstovaného a seslaného Ducha Pravdy, už je odsouzen!

Lidi tedy nebude nikdo soudit! Soudci si budou oni sami! A to tím, jaký postoj zaujmou k osobě Ježíše Krista, k jeho Slovu a k Ježíšem zvěstovanému Duchu Pravdy a jeho Poselství.

Jakýkoliv postoj, který my sami k těmto třem klíčovým bodům zajímáme, dopadá totiž okamžitě na nás samotné. Lhostejnost, ignorování, posměch, odsuzování, hanobení a podobně, to vše je odsouzením nás samých. Ale stejně v pozitivním slova smyslu i přijímání, přemýšlení, zkoumání, snaha o pochopení, a snaha o formování vlastního života v souladu s těmito principy.

Obecně totiž vždy platilo a platí, že ve všem, o čem člověk vyjadřuje mínění, je možné poznat to, jaký on sám vnitřně je. A proto každý soud, který vynášíme o jiných, je pro bystrého pozorovatele vždy odhalením našeho vlastního nitra. Odhalením toho, jací my sami vnitřně jsme a jak uvažujeme. A v případě problematiky, kterou se zabýváme, to platí dvojnásob.

V splnění zaslíbení Ježíše Krista byla tedy na zemi zakotvena Pravda, a tato Pravda se pro lidi může stát spásou, nebo naopak soudem a odsouzením. Záleží jen na nich. Záleží jen na jejich vlastním postoji. Dokonce i ti, kteří o těchto věcech vůbec nic netuší, k ním tímto způsobem zajímají svůj postoj, protože pokud by byli duchovně svěžejší a čilejší, nemohl by je v dnešní vážné době vůbec minout kontakt s Pravdou. Pokud je ale minul a míjí, je to jen jejich vlastní chyba. Je to jen jejich vlažnost, lhostejnost a absolutní nezájem o duchovní vzestup.

Tak, jako kdysi Kristus nekompromisně kritizoval zákoníky, farizeje, jakož také jiné duchovní autority židovského národa, za všechno chybné, pokřivené a nesprávné, stejně bylo i Ježíšem zvěstovaným Duchem Pravdy označeno všechno nesprávné a pokřivené, co se nachází v křesťanských církvích.

Tak, jako duchovní elity židovského národa brojily proti Ježíšovi a označovaly ho za rouhače, přesně stejně odsoudila vrchnost křesťanských církví Poselství Ducha Pravdy.

Tak, jako hlavní představitelé židovské víry vytýkali Ježíšovi, že jeho učení není v mnohém v souladu s Mojžíšovým Zákonem, protože pro vlastní duchovní zkostnatělost nebyli schopni vypozorovat v rozdílnosti formy totožné jádro, přesně tak zástupci křesťanské církevní vrchnosti vytýkají Poselství Ducha Pravdy, že není v souladu s Ježíšovým učením, protože v rozdílnosti formy nejsou schopni vypozorovat totéž jádro.

A tak všichni ti, kteří jsou dnes proti Poselství Ducha Pravdy, jsou přesně stejným typem lidí, kteří by v době Ježíše Krista křičeli: "Ukřižujte ho!"

Je však jen chybou lidí, že Ježíšovo učení neučinili v sobě skutečně živým, a proto nedospěli do takové duchovní zralosti, která by jim umožnila rozpoznat v Poselství Ducha Pravdy Slovo, přicházející z Výšin.

Ve skutečnosti to však vůbec není tak složité! Ve skutečnosti k tomu vůbec netřeba žádného náročného dlouholetého teologického studia. Ve skutečnosti k tomu třeba jen čistého, volného, otevřeného a dogmaticky nesvázaného ducha. Člověk takového nitra je schopen najít v Poselství Grálu od Ducha Pravdy velikost, pocházející Shora a přicházející na zem v naplnění zaslíbení Ježíše Krista.

Nicméně člověk nitra, zakaleného nečistotou, úzkoprsostí, vnitřní nesvobodou a bázlivě svázaného nejrůznější dogmaty, v Poselství Grálu od Ducha Pravdy nenajde nic, protože se bude bát otřást klamavou jistotou nejrozličnějších pravd, které jsou v tomto Poselství odhaleny a demaskovány jako nepravdy.

Jen odvážné vpřed je Bohu milé!

Mějte tedy odvahu konfrontovat vaše nynější duchovní poznání s poznáním, obsaženým v Poselství Ducha Pravdy a sami uvidíte, zda to, co jste dosud považovali za pravdu, bude schopné obstát Ve Světle skutečné Pravdy.

Odvážně vpřed je Bohu milé!

Nebojte s proto podstoupit tuto konfrontaci! A to každý sám za sebe, protože jedině každý sám za sebe nese duchovní zodpovědnost. Nespoléhejte se v tomto směru na názory jiných, aniž byste sami zkoumali. Kdo totiž sám nezkoumá a řídí se řadami jiných, zůstává navždy nesvobodným duchovním otrokem v područí druhých. A my přece nemáme být otroky! My máme být svobodnými! Proto svobodně a samostatně zkoumejme, neboť nyní jde skutečně o všechno. O celé naše bytí nebo nebytí, protože nezvratný proces posledního soudu již začal.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

CorvusCorax

CorvusCorax | 12. 05. 2020, 23:41:13 | více příspěvků | napsat uživateli

> othon Hele, bav se s Guru, jste oba stejně šáhlý.

gurubhagavan

gurubhagavan | 2. 03. 2020, 22:11:43 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.blogspot.com/2020/03/cim-vice-je-lidi-tim-mensi-je-hodnota.html

othon

othon | 2. 03. 2020, 19:30:39 | více příspěvků | napsat uživateli

Freddie Mercury! Jaké si vzít poučení z jeho osudu?

Nedávno jsem měl možnost nahlédnout do knihy o skupině Queen. Psalo se v ní zejména o zákulisí různých turné, které tato velmi úspěšná skupina absolvovala v druhé půlce sedmdesátých let. Šlo o pohled jednoho z členů kolektivu pracovníků, takzvaných "bedňáků", majících na starosti aparaturu a ozvučení.

Schválně jsem se v úvodu zmínil, že jsem do knihy pouze nahlédl, protože z mravních důvodů jsem nedošel až na její konec. Abyste pochopili proč, uvedu konkrétní příklad.

"Bedňáci", zabezpečující aparaturu skupině Queen, bydleli při koncertních turné v hotelech v blízkosti místa vystoupení. Kromě dřiny s nošením a instalací aparatury však měli také chvíle volna, kdy se nudili. Tehdy většinou holdovali alkoholu a drogám, a vedle toho vymýšleli různá rozptýlení.

Jedním z nich byla třeba demolice zařízení hotelu. V knize se například nachází dobrá rada, že televizor je nejlepší vyhazovat z okna, když je zapojen do zásuvky, protože při dopadu silněji bouchne a létají jiskry.

Na druhý den, když po takovémto mejdanu procházel ředitel hotelu spolu s manažerem skupiny pokoji a počítali škody, manažer, ještě se zbytkovým alkoholem v krvi říká řediteli: "Ještě tam připočtěte ty dvě lampy".

A ředitel na to: "Ale vždyť nejsou rozbité".

Manažer skupiny přistoupil k nim, roztloukl je a říká: "Už jsou."

No a v podobném stylu jsou v knize popisovány také různé sexuální radovánky, takže je pochopitelné, že člověk s určitými mravními zásadami musí knihy zanechat, i když samotná hudba skupiny Queen má své kvality.

V období, kdy ve mně ještě rezonovaly tyto informace, mne napadlo prohlédnout si nějaké živé vystoupení skupiny, protože jeho zákulisí bylo v knize zajímavě popisováno.

Šel jsem tedy na youtube a zadal jsem do vyhledávače "Qeen live" a to, co jsem tam našel, se mnou dost zamávalo, protože kromě sestřihů z různých koncertů se tam nacházelo i video z posledního natáčení Freddieho Mercuryho. Dojem z něj byl hrozný. Bylo to něco maximálně smutné, protože z vitálního a charismatického Freddieho zůstala jen troska. Byl to tak žalostný obraz lidské pomíjivosti i pomíjivosti vší světské slávy, že se to ani nedá popsat slovy.

A pak jsem našel na youtube ještě také jiné, domácí neprofesionální video, z Freddieho osobního archivu. Bylo natáčeno na Vánoce, a na jeho začátku bylo vidět Freddieho, jako obyčejné, malé a ještě nevinné dítě.

Tak jsem měl ve zkratce jako na dlani celý jeho osud od malého dítěte, přes jeho vitalitu a charisma na koncertech, až po nemoc, která byla neblahým důsledkem jeho nevázaného života.

Jaké si je ale z toho třeba vzít poučení?

Každý z nás, ať již slavný, méně slavný, nebo docela obyčejný člověk, dostává na začátku svého života do daru přirozenou dětskou nevinnost a čistotu. Jde o dary nesmírného významu, které vůbec nedoceňuje, a o které postupně přicházíme, ačkoli našim zájmem by mělo být, abychom si je co nejdéle udrželi. Nejideálněji po celý život. Přesně tak, jak nám to kdysi doporučoval Kristus slovy: "Buďte jako děti!" Čili, zůstaňte tak čistí, tak nevinní, tak přirození a tak nekomplikovaní, jako jsou děti.

Dar čistoty, dar nevinnosti, dar upřímnosti, dar přirozenosti a dar jednoduchosti. V našich dětských očích na našich vlastních fotografiích je jasně uvidíme. Jde o vlastnosti a ctnosti, které můžeme nazvat Bohu milými. Kdysi dávno je měl každý z nás, a tak tomu bylo také u Freddieho Mercuryho.

Najednou je však dětství pryč a přichází dospělost. A spolu s ní život se všemi jeho možnostmi, radostmi, vášněmi, požitky a užíváním si. No a ve víru života, do kterého se lidé ponořují, potichu mizí a vytrácejí se všechny jejich poklady z dětství. Přicházíme o svou čistou, nevinnost, upřímnost, přirozenost a jednoduchost.

Tak se v aktivním životě vzdalujeme Vůli Páně, kterému jsme ve svém dětství byli milými. A vzdalujeme se mu svou svévolí, se kterou se žádostivě zmocňujeme všeho, co nám život nabízí, přičemž na nějaké ctnosti a mravnost už vůbec nehledíme. Takto nevázaně žil Freddie Mercury, a vzhledem k vlastním možnostem tak žije obrovské množství lidí. A kdyby tito lidé měli ty možnosti a ty příležitosti, jako různé celebrity, užívali by si stejně intenzivně a nevázaně, jako oni.

Ale nakonec přichází závěrečné zúčtování! Pokud nám totiž předtím život ukazoval převážně svou laskavou tvář a nabízel nám nejrůznější příležitosti, v jeho závěru tvář lásky vystřídá tvář spravedlnosti, a my dostáváme účet za to, jak jsme žili. Účet za to, zda jsme svůj život žili ctnostně, mravně a čistě, nebo jsme naopak žili tak, že jsme se podobnými bezvýznamnými věcmi nikdy příliš nezatěžovali.

A míra našeho oddálení od Vůle Páně a od toho, čím jsme měli být jemu milými, se pak přesně odrazí v dopadu jeho spravedlnosti na nás, abychom v jejích účincích za všechno zaplatili až do posledního haléře.

Někdo začíná tvrdě platit už před smrtí, zatímco jiný hned bezprostředně po ní. Účet však nepochybně každému z nás přijde tak, jak přišel Freddiemu. Tak, jak přichází tisícům lidí na sklonku jejich života, kteří ve svém aktivním období arogantně ignorovali Vůli Nejvyššího a jemu milé vlastnosti a ctnosti.

Obraz z posledních dnů takovýchto lidí je pak stejně žalostný, strašný a smutný, jako na posledním videu Freddieho Mercuryho.

A tak tu tedy máme obraz tří období ze života slavného zpěváka, ale v podstatě také obraz tří období života tisíců jednoduchých lidí. První z nich je období dětské, jako příslib něčeho lidsky krásného, velkého, čistého, dobrého a ušlechtilého.

Druhé období je obdobím aktivního života, ve kterém lidé pošlapou po tomto velkém příslibu a po všech svých předpokladech k lidsky skutečně plnohodnotnému životu. K skutečně plnohodnotnému životu, spojenému s rozvojem ctností, se kterým nemá nic společného obvyklá slepá honba za penězi, za slávou, za mocí, za kariérou, za prestiží, za majetky a za nejrůznějším materiálním užíváním si, jak je to dnes běžné, protože je to na míle vzdálené od čistoty, dobra a ušlechtilosti.

A nakonec přichází třetí období, kdy je nám spravedlností Páně vystaven účet za to, jak jsme žili. Účet, s ohledem ne na to, co jsme pozemsky dosáhli a jakými bohatými a slavnými jsme se stali, ale jedině na to, nakolik jsme byli čistými, ušlechtilými a dobrými. Neboť jedině o toto ve skutečnosti v životě jde! O nic jiného!

Pokud totiž tohoto nemáme, protože nám to bylo lhostejné, spravedlnost Páně nás srazí na kolena, abychom na své vlastní kůži a na svém vlastním utrpení poznali nesprávnost a klamavý charakter hodnot, za kterými jsme se po celý život honili. Nastane čas platit! Ať již na sklonku života, nebo bezprostředně po jeho skončení!

Jen se dobře podívejte na poslední video Freddieho Mercuryho a berte ho jako výstrahu! Jako výstrahu i jako účet za život, vzdálený od původní čistoty našeho dětství, i od života, který je Bohu milý.

Kéž by něco takového v tisícerých obměnách nemuseli lidé nikdy prožívat! Ale to záleží jen od jejich vlastního přístupu k životu a k jeho skutečným hodnotám.

https://www.youtube.com/watch?v=y40LA-5sK4o

gurubhagavan

gurubhagavan | 25. 02. 2020, 11:41:48 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.cz/

othon

othon | 24. 02. 2020, 19:15:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Kvůli čemu vlastně existuje vesmír a my v něm?

Žijeme tak rychle, že mnozí si nikdy nenajdou chvíli času, aby se v klidu podívali ven z okna a položili si otázku: Na co to tu všechno kolem nás vlastně je? Jaký to má smysl? Jaký má smysl, že existuje vesmír? Jaký má smysl, že existuje planeta Země? Jaký má smysl, že existují lidé? Jaký má smysl existence rostlin a zvířat? Jaký to všechno má účel a k čemu to slouží?

Už jen položení si těchto otázek je nesmírně důležité, protože je začátkem probuzení člověka ze spánku nevědomosti. A nesmírně zásadní a maximálně důležitá je i správná odpověď na ně, protože nevědomému lidskému živočichovi ukazuje cestu k plnému uvědomění.

Pojďme si tedy zodpovědět tyto otázky, aby jsme se mohli stát z nevědomých vědomými.

Vše kolem nás, od existence vesmíru až po existenci člověka, má jediný smysl a jediný účel. Je jím rozvoj vědomí! Je jím růst a vzestup vědomí! Jednoduše řečeno, všechno to viditelné kolem nás je tu proto, aby se prostřednictvím něho mohlo rozvíjet a růst to neviditelně vědomé, co stojí za tím.

Kolem nás existují tři druhy vědomí. Vědomí rostlin, vědomí zvířat a vědomí lidské, přičemž vědomí rostlin a zvířat můžeme shrnout do souhrnného pojmu bytostné. Takže v podstatě máme jen dva základní druhy vědomí. Vědomí bytostné a vědomí lidské, které můžeme také nazvat vědomím duchovním.

No a tyto dva druhy vědomí vstupují do hmotného univerza proto, aby se mohly rozvíjet a růst. Hmotné univerzum poskytuje životní prostor pro rozvoj vědomí a je školou, v níž se individuálně vědomí vyvíjí. A vyvíjí se tak, že dozrává od nevědomého a nezralého, k stále vědomějšímu a zralejšímu.

Nad hmotným univerzem se totiž nacházejí dvě nehmotné úrovně, nebo jinak řečeno, dvě říše. První je úroveň bytostného vědomí, nebo říše bytostná, a druhou je úroveň duchovního vědomí, nebo říše duchovní. A v každé z nich se nachází mnoho nevědomých a nezralých, individuálních částeček vědomí. No a prostorem, určeným na rozvoj tohoto vědomí je právě hmotné univerzum, v něm sluneční soustava a v ní planeta Země.

Jako první vstoupilo na planetu Zemi vědomí bytostné. Čili vědomí rostlin a zvířat. A vstoupilo na ni prostřednictvím absolutně nejjednodušších forem života, čímž v podstatě oživilo dosud mrtvou hmotu. Život musel v těžkých, počátečních podmínkách na zemi zápasit o přežití. Avšak právě tímto zápasem zároveň postupně docházelo k rozvoji vědomí. A čím více individuální vědomí rostlinného a živočišného druhu rostlo a vyvíjelo se, tím složitější vnější formy směrem zevnitř navenek vytvářelo. Tak se od nejjednodušších řas začaly formovat rostliny stále složitější, a od nejjednodušších jednobuněčných živočichů, živočichové stále dokonalejší.

Růst vnitřního vědomí tedy způsoboval vývoj od nejjednodušších forem života k formám stále složitějším. Vnitřně se rozvíjející bytostné vědomí přivodilo evoluční vývoj tak, jak ho odpozoroval Darwin. Všechny rostliny a všechna zvířata, které kolem sebe vidíme, jsou tedy jen schránky, uvnitř kterých se nachází bytostné individuální vědomí, za účelem růstu a postupného vývoje k stále vědomějšímu a dokonalejšímu. Tak dospěl vývoj až k nejdokonalejšímu zvířeti, k takzvanému pračlověku. Pračlověk představoval vrcholnou formu sebeuvědomění a dokonalosti, ke které dospělo bytostné vědomí.

No a právě v této chvíli přichází na scénu vědomí lidské. Čili vědomí duchovní. A přichází proto, že nejvyšší vývoj bytostného vědomí má velmi blízko k nejnižší zralosti duchovního vědomí. Tím došlo ke vzájemnému kontaktu a spojení, na jehož základě mohlo individuální duchovní vědomí vstoupit do tělesné schránky pračlověka, aby mohlo na zemi, v hmotném univerzu začít se svým vlastním vývojem.

Reálně se to událo tak, že při graviditě samice pračlověka už nevstupovalo do těla novorozence bytostné vědomí, ale vědomí duchovní, čili lidské.

Duchovní vědomí v těle lidoopa se v boji o přežití, a v boji s drsnými přírodními podmínkami začíná rozvíjet sobě vlastním, lidským způsobem. Od tohoto momentu začínají dějiny lidské civilizace, které jsou ve skutečnosti dějinami rozvoje duchovního vědomí a individuálního sebeuvědomění. Jedině o toto ve vývoji lidské civilizace ve skutečnosti jde! Jedině kvůli tomu existuje vesmír i naše planeta!

Zmíněný, přirozený proces se však žel, vinou lidí nevyvíjel správně. Lidstvo se totiž vydalo na falešnou cestu a na ní se nachází dodnes. Bytostné formy vědomí na základě respektování svých instinktů šly správnou cestou vývoje, a lidé měli také respektovat své, ne už instinktivní, ale intuitivní vnímání. To se v nich ozývá prostřednictvím cítění a svědomí, a vybízí je právě k rozvoji individuálního vědomí jako zásadní priority.

Avšak lidé trvale ignorovali tichý hlas své intuice a mnohem více naslouchali hlasu svého rozumu. Na základě jeho impulsů se orientovali především na rozvoj hmotný a materiální. Jedině tento druh vývoje se stal pro ně prioritním, zatímco vývoj vědomí začal být vnímán jako něco nepodstatné.

A tak se dějiny lidské civilizace staly dějinami fatálního omylu, spočívajícího ne v důrazu na rozvoj vědomí, jak to mělo správně být, ale v důrazu především na rozvoj materiální.

Shora, z říše Ducha, čili z úrovně bytostí s plně rozvinutým duchovním vědomím, přicházeli na zem jedinci, jejichž úkolem mělo být nasměrování lidstva na správnou cestu. Čili na cestu rozvoje vědomí. Tak vznikla na zemi náboženství. V zásadě totiž všechna velká náboženství hovoří o tomtéž. Říkají, že v nás existuje něco hlubší, vnitřní a skryté, co má být rozvíjeno. Říkají, že hodnoty a rozvoj hmotného druhu má být až na druhém místě. Říkají, že vše, co fyzicky existuje, je jen vnější prostředek k tomu, aby mohlo být rozvíjeno to vnitřní, čili naše vědomí.

Přesně v tomto duchu lidí usměrňoval také Kristus, a před ním Mojžíš. V Desateru a v Ježíšově učení bylo lidstvu ukázáno, jakým způsobem má na sobě vnitřně pracovat, aby správně rozvíjelo své vědomí. K rozvoji lidského individuálního vědomí dochází totiž jedině prostřednictvím rozvoje dobra, ctností a ušlechtilosti. Jen tímto způsobem se zdravě vyvíjí a roste míra našeho individuálního vědomí a sebe uvědomění. A pokud vytrváme na této ukázané cestě, naše vědomí se plně rozvije, plně dozraje a my, jako duchovně plně vědomé bytosti, budeme moci vstoupit do úrovně čistého vědomí. Budeme moci vstoupit do říše Ducha a tam žít a působit. Tím se staneme bytostí, která úspěšně absolvovala pozemskou školu rozvoje vědomí.

Orientace na materii, jak ji dnes známe, je omylem a tragickým bláznovstvím, protože je to upnutí se na něco, co je podružné. Materie je jen prostředek, jehož formováním a přetvářením má růst a vyvíjet se naše individuální duchovní vědomí do takové míry, aby bylo schopno nakonec opustit hmotnost a vejít do říše Ducha. Do říše plně rozvinutých a individuálně plně vědomých, duchovních bytostí.

Kdo však rozvoj svého vědomí hrubě ignoruje a zůstává neustále připoután pouze k hmotě, toho osobnost bude nakonec spolu s celým hmotným univerzem podrobena nevyhnutelnému rozkladu a zániku všeho hmotného.

Pochopme tedy, že vše živé, co kolem sebe vidíme, jsou jen různé stupně vývoje vědomí, směřující k dokonalosti, a tím k odpoutání se od hmotného univerza. Také každé lidské individuální vědomí je součástí tohoto procesu.

A proto každý z nás má dvě možnosti. Buď bude v uvědomění si všech těchto skutečností kráčet správnou cestou, spočívající v rozvoji vlastního individuálního vědomí až k lidské dokonalosti, a to prostřednictvím upnutí se k dobru, lásce, spravedlnosti a ušlechtilosti. Nebo to bude ignorovat a upne se pouze na materiální rozvoj, na materiální cíle, na materiální užívání si a na celkové materialistické pojetí života.

V prvním případě je to cesta k životu a věčnosti v říši Ducha, a v druhém případě cesta ke ztrátě bytí a k záhubě v zániku hmoty.

Na cestě priority materie si samozřejmě můžeme užít svých dočasných, pomyslných pět minut slávy ve formě bezbřehého užívání si všeho, co fyzická existence nabízí. To se však vždy musí nakonec skončit pláčem a skřípěním zubů v tváři v tvář vlastní, neodvratitelné a věčné zkáze všeho, co je hmotné a s hmotou hodnotově pevně svázané.

PS. A v konečném důsledku je právě naše rozvinuté, nerozvinuté, nebo fatálně zanedbané vědomí tím jediným, co si z této země odneseme.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 17. 02. 2020, 20:00:51 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.blogspot.com/2020/02/nadbytek-pro-stat-podnikatele-vytvari.html

othon

othon | 17. 02. 2020, 18:37:04 | více příspěvků | napsat uživateli

Nepoznané tajemství pravé podstaty Stvořitele

Pokud máme říct něco, co se bude tím nejzásadnějším způsobem dotýkat poznání samotné podstaty Stvořitele, je se potřeba nutně zmínit o jeho Trojjedinosti.

Trojjedinost Páně všech světů je ve své pravé podstatě čímsi, co nám navždy zůstane nepochopitelné, protože Nejvyšší ve své Trojjedinosti stojí vysoko nad stvořením, kam ve své chápavosti není schopno dosáhnout vědomí žádného tvora, žijícího uvnitř stvoření.

Ale přece jen můžeme trojjedinost Páně alespoň do určité míry chápat a porozumět jí. Samozřejmě, pouze zprostředkovaně, čili ve formě, jakou se promítá dolů do stvoření. Čili ve formě, v jaké je vyzařována shora, od Stvořitele dolů, do stvoření.

Trojjedinost Páně se promítá do stvoření prostřednictvím tří základních principů. Prostřednictvím tří pilířů, na kterých celé stvoření stojí. Jsou jimi Láska, Spravedlnost a Čistota!

Jde o tři principy, působící jako jeden, protože v každém jednotlivém z nich jsou organicky přítomny další dva. Znamená to tedy, že v Lásce je zároveň přítomna Spravedlnost a Čistota. V Spravedlnosti je přítomna Láska a Čistota. No a v Čistotě je přítomna Láska a Spravedlnost.

A abychom tento odraz Trojjedinosti Nejvyššího, projevující se ve stvoření lépe pochopili, řekněme si něco více o každém z jeho jednotlivých principů zvlášť.

A začněme Láskou. Láska je v křesťanství vnímána jako něco samojediné. Jako něco dominantní, vyjádřeno slovy: Bůh je Láska.

Vnímání Stvořitele dominantně jen jako Lásky však dělá křesťanství ochuzeným, protože na základě vyzařování Trojjedinosti Páně do stvoření je jeho Láska pevně propojená se Spravedlností a Čistotou. Je s nimi tak pevně spojena, že vzájemně tvoří nerozdílnou jednotu.

Pokud ale Láska není vnímána tímto způsobem, jde žel o lásku falešnou, zkreslenou a nepravou. Abychom si to celé lépe objasnili, uveďme konkrétní příklad. Třeba výchovu dětí. Kromě nezbytné lásky musí být při ní ve stejné míře činným také princip spravedlnosti.

V této souvislosti si vzpomínám na slova jednoho staršího pána, reagujícího na stávající systém výchovy dětí. Reagujícího na to, že se jim téměř vše dovoluje a že třeba při konfliktním chování dítěte ve škole, rodiče vystupují proti učiteli namísto toho, aby si udělali pořádek se svým dítětem, které se neumí chovat.

Onen starý pán řekl asi tolik: "Mě můj otec bil. Ale ne proto, že by mě neměl rád. Naopak, právě proto, že mě měl rád a chtěl ze mě něco mít". Pokud bychom tato slova starého pána měli parafrázovat v rámci našeho tématu o Trojjedinosti, zněla by asi takto: "Otec mě měl rád (hodnota lásky), a proto na mně ručně uplatňoval hodnotu spravedlnosti, aby ze mě vyrostl hodnotný člověk."

Není samozřejmě mým záměrem přesvědčovat rodiče, aby své děti bili, ale rozhodně je jich potřebné nabádat k tomu, aby při své výchově mnohem razantněji zohledňovali také princip spravedlnosti. Ten musí z jejich láskou tvořit jednotu, pokud chtějí své děti správně vychovat.

Tolik k principu Lásky a nyní se blíže podívejme na princip Spravedlnosti. Snad nejzřetelnějším svědectvím fungování principu spravedlnosti ve stvoření jsou nemoci, ale v konečném důsledku také mnohé jiné tragédie a neštěstí.

Při chorobách to například funguje tak, že pokud člověk, zejména vnitřně, dlouhodobě vybočuje ze standardů harmonie, stanovené zákony univerza na lidskou bytost, jeho vnitřní odklon od této harmonie se nakonec somatizuje a zhmotňuje do vnější podoby nějaké konkrétní nemoci.

Úkolem každé nemoci je v první řadě zastavit člověka v jeho nesprávném myšlení a stylu života. Každá nemoc, a pokud je vážná o to víc, nás tedy většinou vždy zastaví v našem zaběhlém stylu života a donutí nás zamyslet se. Zamyslet se nad sebou samými, nad životem jako takovým a nad jeho hodnotami. No a zadruhé je nám schopna ukázat, pokud zkoumáme její duchovní příčiny, čím konkrétně se odkláníme od harmonie, požadované univerzem od člověka. Nemoc nám to umožní poznat, a na základě poznání její duchovní příčiny jsme potom schopni zapracovat na jejím odstranění.

Pokud si opět připomeneme slova onoho starého pána, který říkal, že ho jeho otec bil, tak platí také v tomto případě. Také choroby a jiná neštěstí jsou údery, které dostáváme.

Ale pozor! Nebije nás nimi Stvořitel! Údery choroby a osudu jsou pouze nezbytnými a zákonitými důsledky našeho vlastního, předchozího nesprávného jednání. Údery choroby a osudu se bijeme my sami a dostáváme je proto, abychom se zastavili a vzpamatovali. Abychom pochopili, kde děláme chyby a snažili se je napravit.

V chorobách a jiných osudových neštěstích je tedy jasně patrný nekompromisní princip vyšší Spravedlnosti, a ta na nás dopadá v odvetných úderech zákona zpětného působení.

Avšak v těchto odvetných úderech osudu je zároveň jasně patrný také princip Lásky, která nechce, abychom ztratili celé své bytí a skončili v duchovním zatracení, ale která nás, byť za cenu choroby a úderů osudu, chce zastavit v našem nesprávném směrování a přivést na pravou cestu.

Na základě tohoto všeho můžeme jasně vidět, jak jsou principy lásky a spravedlnosti vzájemně hluboce a neoddělitelně propojeny. A v takovémto hlubokém vzájemném propojení se je proto máme snažit uplatňovat také v našem každodenním životě.

A teď si něco řekněme o Čistotě. O Čistotě neposkvrněné, křišťálově chladivé a čiré. O Čistotě, která je matkou všech ctností, protože právě z ní, jako ze základní platformy bytí, vyrůstají jako první dvě vzácné květiny. Květ Lásky a květ Spravedlnosti. A samozřejmě, kromě nich také všechny ostatní, vysoké a vznešené ctnosti.

Pochopení hlubokého propojení Trojjedinosti Čistoty, Lásky a Spravedlnosti si můžeme přiblížit také na základě toho, že poznání principu Spravedlnosti bylo lidem darováno ve Starém Zákoně. Poznání principu Lásky nám bylo darováno v Novém Zákoně. No a poznání, a jakoby konečné zastřešení celé Trojjedinosti můžeme najít ve významném, duchovně filozofickém díle "Ve Světle Pravdy", které hned ve svém úvodu klade důraz především na Čistou. To se ve vztahu k lidem promítá do slov: "Udržujte krb svých myšlenek čistý! Neboť jedině tím založíte mír a budete šťastní!"

Znamená to tedy, že každý člověk, který se vědomě snaží o zachovávání čistoty a ušlechtilosti svého vnitřního života, se dostává do souladu s univerzálním principem Čistoty, proudící do stvoření z vyzařování Trojjedinosti Nejvyššího. A čistota nitra takto vědomě se snažícího člověka pak automaticky přinese své první nádherné plody v podobě lásky a spravedlnosti. A nakonec také v podobě všech ostatních, ušlechtilých, vznešených a vysokých ctností.

V křesťanských chrámech je možno často vidět symbolické vyjádření Trojjedinosti Páně v podobě trojúhelníku. Z něj vycházejí paprsky a uvnitř něj se nachází oko.

Spodní dva úhly tohoto trojúhelníku symbolizují princip Lásky a princip Spravedlnosti. No a jeho horní úhel symbolizuje princip Čistoty, který to vše zastřešuje. Princip Čistoty, jako vrchol všeho a jako výchozí bod celého bytí. A tento princip Čistoty má najít odraz v každém z nás v podobě naší vážné snahy o zachovávání čistoty svého vnitřního života. Svého cítění a myšlení, protože z nich automaticky vyvstává všechno ostatní. Slovní projev i vnější a viditelné činy, které jsou odrazem našeho čistého nitra.

Neboť dobrý strom přináší dobré ovoce a špatný strom zlé ovoce. Dobrý strom je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život, který přináší své dobré ovoce v podobě našeho dobrého, spravedlivého a laskavého jednání. Špatný strom je náš nečistý a neušlechtilý vnitřní život, který přináší své špatné ovoce v podobě našeho nedobrého, nespravedlivého a nelaskavého jednání. Přijde však čas, kdy budou všechny špatné stromy pokáceny a spáleny v ohni, aby už více nemohly přinášet své špatné ovoce, a aby ve stvoření zavládla už jen křišťálově čirá Čistota.

Na závěr si tedy stručně shrňme znalost o Trojjedinosti Nejvyššího, transformovanou do stvoření v podobě nedílné jednoty principů Lásky, Spravedlnosti a Čistoty.

Každý člověk, který žije ve stvoření a chce kráčet k Nejvyššímu, se k němu může blížit jedině prostřednictvím rozvoje tří nejelementárnějších ctností. A to ctnosti Lásky, ctnosti Spravedlnosti a ctnosti Čistoty. A tyto tři ctnosti v něm musí dosáhnout vzájemné jednoty.

Neboť láska bez čistoty je vždy jen různá míra nemravnosti a zvrhlosti. A láska bez spravedlnosti je slabošská, změkčila a nasládlá.

Spravedlnost bez lásky je zase krutá, tvrdá a bezohledná. A spravedlnost bez čistoty je jen iluzí spravedlnosti. Je jen karikaturou spravedlnosti.

A čistota, pravá a skutečná je jen taková, ze které zcela organicky a přirozeně vyrůstají všechny ctnosti. Neboť čistota je matkou ctností! Prvními je láska a spravedlnost, a po nich následují všechny ostatní.

V minulosti si mnohé církve myslely, že jedině ony mají pravou víru. A mnohé si to myslí dodnes. V takovémto názoru se však skrývá malost, protože ve skutečném bytí, a nakonec také před branami království nebeského, není vůbec rozhodující, zda je někdo katolíkem, evangelíkem, buddhistem, muslimem, nebo někým jiným. Ve skutečnosti je rozhodující pouze míra naší spravedlnosti, lásky a čistoty, kterou neseme ve svém nitru, ve svých srdcích a ve svých duších. Ve skutečnosti je rozhodující pouze míra lásky, spravedlnosti a čistoty, kterou jsme byli schopni reálně prokázat ve vztahu k našim bližním. Jedině toto je rozhodující a všechno ostatní je nepodstatné a podružné. Jedině na tomto základě proto třeba žít, myslet, cítit a jednat, protože jedině toto je základ pravý a pevný, který odolá, zatímco vše ostatní se musí zhroutit.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 16. 02. 2020, 12:15:52 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.blogspot.com/2020/02/jak-vyvolat-boha.html

othon

othon | 14. 02. 2020, 18:54:54 | více příspěvků | napsat uživateli

Pozor! Jazyková zdatnost z nás ještě nedělá lidi!

Mladí lidé dnes často odcházejí do ciziny. Kvůli studiu nebo brigádě, nebo kvůli práci. Jedinci, kteří v zahraničí něco významné dosáhli, bývají často hosty různých rozhlasových pořadů, kde je vyzdvihována jejich šikovnost. No a samozřejmě, prvním nezbytným krokem ke všem jejich úspěchům byla znalost jazyka, nebo případně více jazyků.

Na první pohled se tedy opravdu zdá, jakoby to potvrzovalo známa slova: kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Toto rčení je však ve skutečnosti zavádějící a nepravdivé! Kolik jazyků totiž umíš, tolikrát nejsi vůbec člověkem! Tolikrát se jen zvětšují tvé možnosti a příležitosti uplatnit se. Tolikrát se ale člověkem vůbec nestáváš, protože pravými lidmi se stáváme prostřednictvím něčeho úplně jiného, v čem množství zvládnutých jazyků vůbec nerozhoduje.

Jak se tedy můžeme stát opravdu lidmi?

Dosažení plnosti našeho lidství je spojeno s naším nejvnitřnějším jádrem. Je spojeno s nejhlubší podstatou naší osobnosti, která je duchovní.

Být člověkem znamená plné ztotožnění se se svou nejvnitřnější podstatou. Být člověkem je spojeno s duchovním procitnutím. Je to spojeno s duchovním obrozením a s duchovním znovuzrozením.

Co to znamená?

Znamená to, že vědomí a sebe uvědomění většiny lidských bytostí, žijících na zemi, je vymezeno pouze materiální realitou. Čili tím vnějším, hmatatelným, fyzickým a reálným, co vidíme kolem sebe. To jsou hranice, ve kterých se pohybuje myšlení, cítění a vědomí většiny.

A této, čistě materiální orientaci, pak plně odpovídá také hierarchie hodnot, které lidé uznávají a o které usilují. Jsou to hodnoty peněz, majetků, moci, slávy, úspěchu, kariéry, konzumu a užívání si.

Honba za materiálními hodnotami a jejich nabývání vyvolává ve společnosti i na celém světě mnoho zla v podobě chamtivosti, bezohlednosti, nečestnosti, sobectví, podvodu, zvrhlosti, nečistoty, nemravnosti, závisti, násilí, agresivity, a tak dále, a tak dále. Důsledkem toho jsou konflikty a napětí mezi jednotlivci i mezi národy. Důsledkem toho jsou neustálá vzájemná pnutí, krize, války, ale také bezohledné drancování přírodních zdrojů naší planety.

Všechny tyto negativní skutečnosti má na svědomí jedině vědomí člověka, vtěsnané pouze do hranic materiální reality. Takovýmto způsobem omezeny bytosti totiž ještě vůbec nejsou lidmi, co svým jednáním a svými hodnotami také reálně potvrzují. Nepřeberné množství existence zla kolem nás tedy zjevně potvrzuje, že takové, materií omezené bytosti, jsou ještě na míle vzdálené od skutečné velikosti a vznešenosti naplnění vlastního lidství.

Neboť člověk jako takový, čili jeho nejvnitřnější jádro a jeho skutečná podstata, pochází z říše Ducha, a proto je duchovní. A tato naše nejvnitřnější podstata se v nás neustále ozývá v podobě hlasu svědomí, který se nás snaží usměrňovat pouze na cesty dobra. Pouze na cesty spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, laskavosti, nezištnosti, ušlechtilosti, čistoty a lidskosti.

Znovuzrození a procitnutí v duchu tedy znamená přeorientování se na tyto hodnoty, které jsou hodnotami ducha. Jedině ten, kdo dospěje až k této metě, jedině ten se může stát skutečně člověkem, který, věrný své duchovní podstatě, upřednostňuje ve svém životě hodnoty dobra, cti a spravedlnosti, a staví je nad hodnoty materie, které jsou pro něj až na druhém místě.

Toto je duchovní procitnutí! Toto je duchovní obrození! Toto je duchovní znovuzrození! V tomto spočívá nabytí pravého lidství!

Z dočasnosti, z omezenosti, z pomíjivosti a z prachu hmoty najednou povstává věčná, nezničitelná a vznešená, skutečná velikost člověka! Z původní, nízké bytosti, jejíž vědomí je ohraničeno pouze materiální realitou podobně, jako vědomí kuřete, nacházejícího se ve vejci, se najednou rodí nový člověk. Rozrušuje skořápku omezení hmotnosti, jeho vědomí se osvobozuje z jejích vazeb a spojuje se s novou, vyšší realitou. S realitou věčného Ducha a jeho hodnot!

Rodí se nový člověk! Člověk čestný, spravedlivý laskavý a čistý! Člověk, schopný budovat harmonii a mír! Člověk, schopný zvelebovat a chránit prostředí, ve kterém žije! Rodí se skutečný a pravý člověk, který odhazuje egoisticky materiální "já" a "mně", a nahrazuje to velkým, všeobsáhlým "my" a "nám". Rodí se nový člověk, který vnitřně vzhlíží k výšinám a k východisku a zdroji všeho bytí, kterým je velký a vznešený Stvořitel všeho.

Toto je skutečný člověk! Toto je člověk budoucnosti! Toto je člověk ducha, který dosáhl velikosti vlastního lidství a své pravé lidské hodnoty! Takovými lidmi se máme stát! To by se mělo vyučovat na školách! K tomuto by měly být vedeny naše děti! Poznání těchto skutečností by mělo být každému jednotlivci od malička vštěpováno, aby se mohl co nejdříve vydat na cestu nabývání duchovní zralosti, na níž dosáhne naplnění velikosti vlastního lidství.

Neboť pokud toto nedosáhne, ve skutečnosti nemá absolutně nic, ani kdyby obsáhl všechny znalosti světa a získal všechny jeho poklady. Nemá nic, protože ho v jeho nehotové podobě ještě nelze vůbec považovat za plnohodnotného člověka. Neboť skutečně plnohodnotným je jen člověk ducha, s tomu odpovídající hierarchií hodnot a nikdo jiný.

V současnosti existuje na naší planetě jen velmi málo skutečných lidí. Existuje však značný počet těch, kteří jsou na správné cestě a usilují o dosažení pravého lidství. Většina však žel, spí hlubokým spánkem ducha, uvězněna svým vědomím ve skořápce materiální reality, jako kuře, které se není schopno osvobodit ven z vejce.

A samotný Kristus byl v definici těchto skutečností ještě mnohem radikálnější, protože lidí s materií omezeným vědomím nazval mrtvými, kteří mají být ponecháni svému osudu. Osudu duchovní mrtvoly, která bude nakonec definitivně zničena v konečném zániku pouze dočasně oživené hmoty.

Neboť hmota a vše, co je s ní spojené a na ni hodnotově navázané, je odsouzena k zániku. Pouze to, co směřuje k Duchu a k jeho věčným, nezničitelným hodnotám, může přetrvat navěky. A také na věky přetrvá!

PS. Žel, znalost cizí řeči a odchod do zahraničí v drtivé většině vůbec nesouvisí s rozvojem a dosahováním hodnot pravé lidskosti. Znamená to jen intenzivnější a hlubší propojení s materií a její možnostmi, které jsou na západ od nás větší. Znamená to jen mnohem větší upnutí se na tyto hodnoty a jejich dosahování, co člověka beznadějně vzdaluje, a nakonec úplně odřezává od pravdy Ducha. A proto takový člověk, ačkoliv si žije v dostatku a v blahobytu, je ve skutečnosti už mrtvý. Je mrtvý duchovně, což je mnohem strašnější, než kdyby zemřel fyzicky, protože je mrtvý pro skutečné a pravé hodnoty Ducha. A tím i pro skutečný život, který je pouze v Duchu.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 3. 02. 2020, 20:00:03 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.wordpress.com/

othon

othon | 3. 02. 2020, 18:33:55 | více příspěvků | napsat uživateli

Strašidla pochodují městy! Není to vůbec nevinná zábava!

V posledních letech k nám ze západu přichází další nové obohacení. Svátek Halloween a s ním související průvody nejrozličnějších čarodějnic a čertů. A čím jsou tyto masky hrůzostrašnější a děsivější, tím lépe! Tím je větší legrace!

Ale je to opravdu jen legrace a nic víc? Asi docela ne, protože na druhé straně se ozývají různí jednotlivci, ale také různé církve, kteří s těmito průvody nesouhlasí a sepisují petice, aby je městské, nebo obecní úřady nepovolily. Vidí v nich totiž propagaci zla a temných sil.

To se samozřejmě modernímu, ateistickému a materialistickému člověku s jeho snahou užít si dosyta nejrozličnějších zábav jeví jako nepochopitelný závan středověku. Jeví se mu to jako zkostnatělá a prudérní ztráta smyslu pro humor.

Ale protože materialisté a ateisté vnímají všechny věci pouze povrchně, z jejich prvoplánově materialistického hlediska, podívejme se na danou problematiku trochu hlouběji a ukažme si, co se ve skutečnosti skrývá pod navenek prezentovaným povrchem dobré zábavy.

Všechny pochody a průvody bez výjimky jsou vždy určitým poselstvím a prezentují nějakou myšlenku. Vysílají nějaký signál. Například socialistické prvomájové průvody byly vyjádřením radosti a spokojenosti ze života pod vedením komunistické strany. Ukrajinské pochody neonacistů jsou otevřeným přihlášením se k Stepanu Banderovi a k nenávisti vůči všemu ruskému. Dále zde máme známé duhové pochody komunity LGBTI, upozorňující na existenci jinak sexuálně orientovaných osob a na jejich práva. Dále máme například pochody za život, jejichž účastníci se snaží o mnohem intenzivnější ochranu života už před narozením. A můžeme sem zařadit také různá ekologická protestní shromáždění, inspirované aktivistkou Gretou Thunberg a podobně.

Co však je určitým společným jmenovatelem všech těchto protestních shromáždění, průvodů a pochodů? Jejich účastníci říkají společnosti asi toto: "Jsme tady a máme takovýto názor. Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat."

No a přesně to samé platí také v případě různých průvodů čertů a strašidel. Že je to jen humor, zábava a žert, je totiž pouze pohádku pro povrchní a prvoplánové. Naopak, povrchnost a prvoplánovost lidí, kteří příliš neuvažují, je dokonale využita k tomu, aby bylo ve společnosti prezentováno to, o co ve skutečnosti pod zástěrkou zábavy jde. A jde o manifestaci temných sil, které dávají společnosti na známost: "Jsme tady a máme své hodnoty! Dáváme o sobě vědět a třeba s námi počítat!" A podobně, jako při pochodech neonacistů, také zde je aktuální skrytý podtext, vyjádřen slovy:" My jsme ti, kteří jsou vyvolení, aby si podmanili společnost!"

Průvody čertů a strašidel, tedy všechno jednoznačně negativních bytostí, jsou reálným svědectvím naší doby, která svou plytkosti myšlení, amorálností, duševní prázdnotou, nectnostmi a nezřízeností vášní navazuje kontakt se sobě stejnorodými, nízkými úrovněmi univerza. A bytosti z těchto nízkých úrovní pochodují v hrůzostrašných průvodech po našich městech a vesnicích, reprezentujíc temné síly, které se rozpínají po naší planetě, aby ji zcela ovládly.

Taková je tedy žel naše moderní civilizace, která inklinuje k nízkosti a temnotě, protože sama je takovou. Vždyť si jen zkusme položit otázku, proč se například v našich městech a vesnicích neorganizují pochody andělů a různých světlých bytostí, které by představovaly ctnosti? Vždyť přece kromě našemu pozemskému oku neviditelných, temných a nízkých úrovní, zalidněných nejrůznějšími hrůzy plnými bytostmi, existují také vysoké a vznešené úrovně, obývané nádhernými, ušlechtilými a ctnostnými bytostmi. Proč našemu světu není blíže toto směřování? Proč nebere inspiraci odtud? Proč neorganizujeme průvody tohoto druhu a tvůrci kostýmů a masek se ve své inspiraci nenapájejí do těchto úrovní?

Proto, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá! Neboť převažující nízkost v duších nachází sympatie a stejnorodé spojení s odpovídajícími, nízkými jemnohmotnými úrovněmi univerza.

No a je zcela samozřejmé, že tento trend a toto propojení se bytostně příčí lidem, kteří si ještě zachovali alespoň určitou míru ušlechtilosti a soudnosti. Tito lidé mnohdy ne vědomě, ale podvědomě tuší, o co tu jde, a staví se proti tomu. Stavějí se proti rozpínavosti temnoty, ovládající duše lidí. Stavějí se proti prezentaci její moci a touze po expanzi, prostřednictvím pochodů padlých, nízkých a ohyzdných bytostí.

A když jsme si už objasnili, co všechno se skrývá za touto zdánlivě nevinnou zábavou, zkusme se ještě zamyslet nad tím, kde se něco takového, jako jsou čerti vůbec vzalo?

Každému je jasné, že nejde o bytosti z našeho světa, čili z naší hrubé hmotnosti. Kromě hrubé hmotnosti však existují také různé úrovně jemné hmotnosti, kam odcházejí lidské duše po smrti fyzického těla.

Každý ví, že lidé jsou buď dobří, nebo zlí. Zlo naše duše zatěžuje a dobro naše duše povznáší. Podle míry dobra a zla má tedy každá duše po odložení fyzického těla určitou tíhu. Čím je ušlechtilejší a lepší, tím je tíha menší, a čím je duše zkaženější a negativnější, tím je tíha větší.

A tak, na základě zákona duchovní tíže, klesají duše zatížené nízkostí do nízkých úrovní jemné hmotnosti a naopak, duše, nadlehčené ušlechtilostí stoupají do vysokých úrovní jemné hmotnosti. Tam se dále zušlechťují v konání dobra a v ctnostech, aby nakonec, po dosažení lidské dokonalosti, mohly vstoupit z jemné hmotnosti do věčného, duchovního království nebeského.

K pochopení, odkud pocházejí čerti třeba vědět, že čím je duše zkaženější a nižší, tím ohyzdnější vnější formu dostává. A naopak, čím je duše ctnostnější a lepší, tím je její vnější forma ušlechtilejší a krásnější.

Potvrzení fungování této zákonitosti můžeme najít už tady na zemi, když například někdo enormním způsobem holduje alkoholu a jeho neřest časem začíná být viditelná také na jeho vnějším vzhledu. A podobně je to i s drogami. No a po naší smrti, ve světě jemné hmotnosti, se tato zákonitost mnohokrát znásobuje.

To znamená, že jakákoliv neřest a nízkost se mnohem viditelněji odráží na vzhledu duševního, jemnohmotného těla každého jednotlivce. Čím je tedy někdo horší, tím ohyzdnější a odpudivější podobu má jeho jemnohmotné tělo. A jde to až tak daleko, že lidé ztrácejí svou lidskou podobu a stávají se z nich polo zvířecí a polo lidské, strašidelné a ohyzdné bytosti.

Čerti tedy nejsou žádný nový a zvláštní druh. Čerti jsou ve skutečnosti lidé, nelidsky znetvořeni vlastní nízkostí.

Tentýž princip však platí také v pozitivním slova smyslu, protože jemnohmotné těla lidí ušlechtilých, čestných, spravedlivých, dobrých a laskavých nabývají ušlechtilé a vznešené formy, podobající se formám andělským.

Takže aby nám bylo všem jasno, čerti jsou ve skutečnosti nízké, padlé a ubohé lidské duše, nacházející se v nízkých úrovních jemné hmotnosti. Sem se kontaktovat, sem se orientovat, odsud se inspirovat a na náš svět přinášet průvody těchto nízkých, nešťastných, znetvořených a nejrůznějšími neřestmi zatížených bytostí, není rozhodně nic pozitivního. Je to jen ubohé a politováníhodné spojování se s nízkostí. Není to nic pozitivní, na co by se měli lidé orientovat.

Lidé by se měli orientovat spíše opačným směrem. Ne tedy dolů, ale nahoru! Ne do nížin, ale do výšin! Tam, ve vysokých úrovních jemné hmotnosti, přebývají ušlechtilé a ctnostné lidské duše, jejichž ušlechtilá vnější duševní forma je výsledkem jejich života v souladu s principy dobra, lásky, spravedlnosti a ušlechtilosti. Tím směrem by bylo žádoucí se orientovat a inspirovat!

Ne tedy do nížin, ale k výšinám máme upírat svůj zrak! Odtud máme čerpat a přinášet to sem dolů k nám na zemi, aby se naše planeta stávala stále lepší, a ne stále horší.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 1. 02. 2020, 07:06:54 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.blogspot.com/2020/02/pohadka-o-kouzelnem-zrcadle.html

othon

othon | 31. 01. 2020, 18:46:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Ani duchovní pastýři nemají zcela jasno v otázce utrpení

Nedávno jsem si vyslechl rozhlasovou relaci. Šlo o rozhovor s mladým manželským párem. Pan a paní byli evangeličtí kněží a mluvili o různých tématech. Na závěr jim byla položena otázka, co doporučují lidem, když se jich ptají na utrpení. Když jim kladou otázku, proč trpí?

Slova se chopil mladý kněz, no a právě v reakci na jeho odpověď, která se mi jevila jako nedostatečná, vznikla potřeba napsat tento text. Velmi mě totiž zarazilo, že navzdory jeho teologickému vzdělání a každodenní praxi s lidmi, nedokázal odpovědět s věcnou jasností a jeho odpověď vyzněla tápavě.

Začal slovy, že daná problematika je velmi široká. Je to sice do určité míry pravda, ale ten, kdo odpověď zná, je ji schopen ozřejmit ve věcné stručnosti.

Existují tři příčiny vzniku utrpení. V první řadě je to důsledek našeho vlastního, nesprávného a špatného jednání. Jednání, které jsme učinili v nedávné, nebo dávnější minulosti.

Tento druh utrpení k nám přichází na základě zákona zpětného účinku. Jde o zákon akce a reakce. Jakého druhu byla tedy v minulosti naše akce, takového druhu bude po nějakém čase odpovídající reakce. Nebo jinak řečeno, co jsme si svým nesprávným a špatným jednáním v minulosti zaseli, to po nějakém čase nutně sklidíme.

Aby mohl člověk sít pouze dobro a tím pádem pouze dobro sklízet, byl mu ukázán model optimálního chování v životě, podle kterého pokud se řídí, nemusí se obávat ničeho zlého. Tento model, nebo tato pravidla se nacházejí v Desateru přikázání a v Ježíšově učení. Pokud tedy člověk v tomto smyslu uvažuje a koná, zákon zpětného působení mu musí nutně přinést pouze dobro a štěstí. Právě kvůli tomu byly lidem shora tyto pokyny zprostředkovány.

Pokud ale tyto pokyny ignorujeme, sejeme cosi nedobré, co nám v zákoně zpětného působení nevyhnutelně přinese bolest a utrpení.

Podle mého osobního názoru je asi 70 procent utrpení, které musí lidé snášet, právě utrpení tohoto druhu. Jeho důsledky musíme pokorně přijmout a přetrpět, protože jsme si to způsobili sami. Protože za zlo, které jsme kdysi provedli, sami sklízíme zlo. Tím je učiněno zadost velké Spravedlnosti Páně, na základě které budeme muset vlastním utrpením až do posledního haléře zaplatit za to, co špatného a nesprávného jsme v minulosti provedli. Kdo zlořečí na tento druh utrpení a nechce se s ním smířit, zlořečí a protiví se velké Spravedlnosti Páně, čímž ale opět seje jen cosi špatné, za co může v budoucnosti s jistotou očekávat špatnou žeň.

Když kdysi řekl Ježíš, že pokud nás osud udeří po levém líci, máme nastavit také pravé, nemluvil o ničem jiném, než o účincích zákona zpětného působení. Mluvil o tom, že pokud jsme konfrontováni s tímto druhem naší setby, máme utrpení nastavit svou tvář a pokorně přijmout to, co k nám v neomylné Spravedlnosti Páně přichází, abychom tím zaplatili za naše předchozí pochybení.

Pokud to v tomto smyslu přijmeme, a tedy nastavíme úderu osudu svou tvář, smažeme jednu z našich minulých vin, protože jsme za ni zaplatili vlastním utrpením.

Pokud ale zlořečíme na příchozí utrpení i na Stvořitele, pokud pokorně nenastavíme svou tvář úderu osudu a nepřijmeme ho, vinu si neodpykáme, ale ještě navršíme. A v budoucnosti na nás všechno dopadne v dvojnásobné míře.

Tolik tedy k první příčině utrpení, která je příčinou hlavní. Ostatní dvě příčiny jsou už jen okrajové.

Druhý důvod toho, proč prožíváme utrpení spočívá v tom, že lidé mají svobodnou vůli. Proto se mohou svobodně rozhodovat, jak se budou k jiným chovat. A oni se žel často chovají nečestně, nezodpovědně, bezohledně, podle, nespravedlivě, bezcharakterně, a tak dále, a tak dále. Takovýmto způsobem však, ze své vlastní svobodné vůle, způsobují zlo a utrpení jiným lidem, kteří si to nezaslouží. Toto je utrpení, vůči kterému se máme právo ohradit, abychom ho nemuseli snášet, protože povstává jen ze svévole jiných lidí. A ti si musí uvědomit, že nemohou zraňovat jiné.

Zde je ale potřeba zvlášť zdůraznit, že Ježíš mluvil ve svých slovech o nastavení druhého líce o utrpení, jako o důsledku za naše vlastní předchozí jednání. Tuto příčinu utrpení považoval za stěžejní. Za tak stěžejní, že se o ničem jiném ani nezmiňoval.

A vskutku je to tak, protože i když si myslíme, že nám třeba někdo ubližuje nezaslouženě, z jeho vlastní svobodné vůle, všechno je dokonalými zákony univerza řízeno tak, že není vůbec náhoda, s jakými lidmi přicházíme denně do kontaktu. Že právě prostřednictvím nich máme prožít něco nepříjemného, co jsme někdy v minulosti my sami způsobili druhým.

Jinými slovy řečeno, při všem, co nás potkává, bychom se v první řadě měli naučit přijímat eventualitu naší vlastní viny, jejíž nepříjemné důsledky právě sklízíme. Neboť žel, v tomto směru platí pravý opak, spočívající v tom, že člověk je zvyklý hledat příčinu všeho zla v jiných a jen málokdy sám v sobě. Avšak právě na tuto možnost bychom se měli zaměřit především. Tak, jak nám to doporučil Kristus.

No a třetí příčina utrpení bývá skutečně výjimečná, protože postihuje zejména lidi už téměř duchovně zralé. Utrpení, které musí nést, je jim předkládáno proto, aby jeho překonáváním dozrávala jejich osobnost a ztvrdla v ocel. Neboť přesně tak, jak se ocel kalí v ohni, osobnost člověka se kalí v utrpení. Z ohně utrpení a nepříjemností nakonec vychází silná osobnost, jejíž duchovní zralost, ctnosti, ušlechtilost a lidská velikost jsou schopny odolávat všemu a nikdy nezaváhají.

A toto může a má být inspirací pro všechny ve vztahu k našemu utrpení. I když je pro většinu z nás nevyhnutelným zpětným účinkem našeho vlastního nesprávného předchozího jednání, přijímejme ho a snažme se v něm obstát se ctí. Berme ho jako popud k tomu, abychom se ještě intenzivněji upnuli k ctnostem a ušlechtilosti. Abychom se ještě intenzivněji upnuli k pravidlům Desatera a k životu v souladu s Ježíšovým učením. Neboť utrpení k nám přichází právě proto, že toto zanedbáváme. Našim zralým vypořádáním se s utrpením však můžeme vymazat všechny naše viny. Můžeme se tak osvobodit a vybělit roucho své duše od všech vin.

Tomu ale, čemu se nelze na zemi vyhnout je utrpení, způsobované ze svobodné vůle jiných lidí, a také utrpení, jako výzva a zkouška, kterými bude sporadicky prověřována síla naší osobnosti.

Pokud však stojí člověk v těchto věcech vědomě, čili ví o co tu jde, překoná je se ctí. Proto buďme nyní vědomí ve vztahu k přicházejícímu utrpení, aby se pro nás nestalo cestou k další vině a k dalšímu utrpení, ale naopak cestou ke svobodě, síle a zralosti ducha.

Pokud ale na nás utrpení až příliš těžce dolehne, můžeme se obrátit k Pánu s prosbou o pomoc. Neprosme však, aby od nás bylo odebráno, ale abychom dostali sílu ho zvládnout. A síla k tomu, abychom vše zvládli, nám bude shora darována.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 21. 01. 2020, 12:04:04 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.blogspot.com/2020/01/vynalezy-stvorili-civilizaci.html

othon

othon | 20. 01. 2020, 19:17:27 | více příspěvků | napsat uživateli

O trapné a násilně dobré náladě šašků v rozhlasovém éteru


Jsou lidé, kteří poslouchají při své práci rozhlas, jako určitou zvukovou kulisu. Pokud patříte mezi ně, asi vám neušlo, že mnoho moderátorů přímo oplývá radostným nadšením a entuziasmem. Jakoby těsně před pořadem užili nějaké zázračné pilulky štěstí. Za každou cenu se snaží vyvolat dojem pohody a dobré nálady.

Je více než jisté, že takové něco mají také v popisu práce, ačkoli skutečná realita a skutečné dění kolem nás je ve většině případů úplně jiné. Tak zásadním způsobem jiné, že přehnaný optimismus, který je prezentován v rozhlasovém éteru, je lží. Je vědomou lží, se snahou zkrášlit reálnou skutečnost a zbytečně nevnášet mezi lidi neklid.

A o co více se loď naší civilizace potápí, o to větší vládne snaha odpoutat klamně nadšeným optimismem, opírajícím se o blahobyt a úspěchy moderního světa, pohled obyvatelstva od toho, co se skutečně děje.

Je však načase vymanit se z mámivému a hraného nadšení různých, médii placených lhářů a šašků, a podívat se konečně odvážně pravdě přímo do obličeje.

Mnohým je známé a mnozí to ignorují, že svého času přišel na zem Ježíš, Syn Boží, aby nám ve svém učení ukázal, jak máme správně žít. Bylo to nesmírně důležité, protože lidé sami ve svém přesvědčení, že jednají správně, nejsou schopni najít pravou cestu ke štěstí, míru a harmonii. Že i přesto, že se snaží o to nejlepší, jejich celkové snažení dospěje nakonec vždy k neštěstí, katastrofě, kolapsu a záhubě. Přesně tak, jak se to v minulosti přihodilo nepřebernému množství národů a různých společenských systémů.

Pokud měla být tato kletba prolomena a lidstvu konečně ukázána správná cesta vývoje, kterou navzdory vlastním intenzivním snahám nebylo schopno nalézt, musel přijít na zem Syn Nejvyššího, a musel lidem tuto cestu ukázat.

Znamená to tedy, že jeho učení je tou jedinou správnou cestou, po níž musí kráčet jednotlivci, ale také celé národy, pokud chtějí kráčet ke štěstí, míru a harmonii. A proto jedině životní optimismus jednotlivce i celé společnosti, která touto cestou kráčí, je optimismus pravý, skutečný a stojící na pevných základech.

Životní optimismus lidí i celé společnosti, která však touto cestou nekráčí, je optimismus falešný, nepravý a stojící na vratkých nohách.

A právě takový druh klamavého optimismu, násilné bodrostí a radostného nadšení proudí k posluchačům z rozhlasového éteru. Tento optimismus je ale absolutně neodůvodněný, protože devadesát devět procent všeho řečeného nestojí vůbec na takovém zdravém základě, aby to bylo schopné obstát z dlouhodobého hlediska. Dobře placení šaškové pouze baví masy, zatímco loď naši civilizace se potápí!

A potápí se proto, že téměř nic, co dnes lidé dělají, o čem uvažují a jak žijí, se neopírá a zdravý základ učení Syna Božího. A s hrdostí se o tom ještě říká, jako o sekularizaci společnosti, která je žádoucí, pokroková a moderní.

A žel, ani mnozí věřící výrazně nezlepšují toto ateistické směrování, protože jejich víra se jen minimálně, nebo téměř vůbec nepromítá do jejich každodenního života a do samotné podstaty jejich myšlení. Protože jejich víra je jen prázdná forma bez dosahu na charakter jejich základní životní hodnotové orientace.

O všech těchto smutných skutečnostech se s drsnou a velmi výstižnou přímočarostí píše v evangeliích. Jen my to ignorujeme a nedbáme o to, jako bychom se svou ignorancí mohli vyhnout katastrofálním důsledkům, které nám to přinese tak, jak to dosud vždy v minulosti přineslo, ať už jednotlivcům, nebo celým národům.

Jedině ten, kdo naslouchá Slovu Ježíše Krista, kdo se mu snaží správně porozumět, kdo se snaží v souladu s ním žít a myslet, jedině ten se podobá moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. A když přišel vichr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, ten vydržel, protože stál na pevném základě.

Nicméně každý, kdo nepřijímá Slovo Ježíše Krista, kdo se mu nesnaží správně porozumět, kdo se nesnaží v souladu s ním myslet a žít, každý takový člověk se podobá nemoudrému muži, který postavil svůj dům na písku. A když přišel vítr, bouře a déšť, a opřeli se do tohoto domu, zhroutil se, protože nestál na pevných základech. A jeho pád byl veliký!

Pozorně se rozhlédněme kolem a sami sebe se zeptejme, zda lidé jednají a myslí v souladu s učením Ježíše Krista, ukazujícím jediný opravdu správný směr harmonického rozvoje jednotlivce i celé společnosti.

Pokud je ale vzhledem ke skutečné realitě, při vší upřímnosti odpověď záporná, nakolik opodstatněný je náš optimismus? Za dané situace je nepřetržitá prezentace bodré radosti v rozhlasovém éteru čirým bláznovstvím! Je bláznivým radostným tancem na pokraji propasti, do které se přece s neomylnou jistotou musí jednoho dne zhroutit všechno to, co nestojí na pravých základech učení Ježíše Krista.

A právě proto, aby k tomu nedošlo, byla lidstvu Ježíšem ukázána správná cesta. Musel přijít k nám na zem, protože my sami jsme ji nebyli schopni najít.

V neuvěřitelné slepotě srdce, duše i mysli jsou však moderní sekulární lidé dneška přesvědčeni, že jdou správně. A tak slepí, kteří jsou nahoře a kteří nám vládnou, vedou slepé, kteří jsou dole, aby nakonec všichni společně zákonitě spadli do propasti. Do propasti zániku civilizace a zatracení duše, protože nešli cestou, kterou jim ukázal Syn Nejvyššího. Protože při všech svých plánech, činnostech, aktivitách a projektech šli svou vlastní cestou, o níž se ve své slepotě skálopevně domnívali, že je lepší.

A až nakonec, když kvůli ignorování toho jediného, co je mohlo zachránit, už budou padat do propasti, aby na jejím dně našli svou smrt a zatracení vlastní duše, bude jich ještě v smrtelném pádu doprovázet bodrý, lehkomyslný optimismus médii dobře placených šašků.

Teprve nedávno byly Vánoce, během kterých jsme slavili příchod Ježíše Krista. Se vší vážností a zodpovědností se však také konečně vydejme Kristem ukázanou cestou, aby naše osobní budoucnost, budoucnost našeho národa, i budoucnost celé naší planety mohla být dobrá a slavná.

PS. Účelem článku není zakazovat radost a smích. Účelem článku je postavit je na zdravý a neotřesitelný základ, aby se nakonec naše radost a náš smích nemuseli změnit na naše neštěstí a tragédii.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 14. 01. 2020, 15:32:53 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.blogspot.com/2020/01/konzumni-kultura-optimalizovana-pro.html

othon

othon | 13. 01. 2020, 18:29:02 | více příspěvků | napsat uživateli

Kontroverze existence dogmat v křesťanství

Dogma je něco jednou provždy dané a neměnné. Dogmata jsou věroučné pravdy, které se přijímaly na církevních koncilech závazně pro celé křesťanství. Jejich konečná podoba byla formulována nejvyšší církevní hierarchií a krystalizovala se po vzájemných, intenzivních a někdy i dlouhodobých jednáních. No a konečný výsledek, čili dogma, měli běžní křesťané už jen přijmout. Přijmout a uvěřit bez jakýchkoliv pochybností a bez přemýšlení.

Dogmata nepřijmout, nebo o nich byť jenom kriticky uvažovat, bylo považováno za kacířství. A pokud například ve středověku někdo někoho ze zlomyslnosti, nebo z přehnané horlivosti udal za podobné kacířské myšlenky, obviněnému hrozilo mučení a často také upálení.

V současnosti mají pojmy jako "dogma" a "dogmatický" negativní význam. A nutno podotknout, že ne neoprávněně, protože lidé vnímají, že na tomto principu není něco v pořádku. Že zde jde o něco nesprávné a nezdravé, co se příčí lidské přirozenosti.

No a my si nyní, se snahou o věcný přístup ukažme, v čem konkrétně spočívá nesprávnost a škodlivost dogmat.

Každý člověk vlastní rozum, cit a svobodnou vůli. To vše jsou dary od našeho Stvořitele, a naší povinností je jich správně využívat a správně s nimi disponovat.

Reálně to znamená, že člověk má vlastním cítěním a myšlením zkoumat vše, co k němu přichází a s čím je konfrontován. A pak, ze své svobodné vůle, se má přiklonit na tu stranu, se kterou je jeho vnitřek v souladu. Jako pravdu má tedy přijmout jen to, co se plně shoduje s jeho vlastním cítěním a myšlením. Jen to, s čím se může vnitřně plně ztotožnit.

Toto je poctivý, pravý a správný přístup, který je doslova povinností každého člověka. Povinností, vyplývající mu z jeho schopnosti cítit, myslet a svobodně se rozhodovat. Kdyby lidé takovýmto způsobem přistupovali ke všem informacím, které k ním přicházejí, stali by se silnými a samostatnými osobnostmi s vlastním názorem. S názorem, který získali svým vlastním zkoumáním, a proto se jim stal přesvědčením.

No a tímto způsobem bychom měli přistupovat také ve vztahu k naší víře. Také tu jsme povinni prověřit našim zkoumáním a pak přijmout za své jen to, s čím se můžeme vnitřně plně ztotožnit. To, za co se můžeme vnitřně postavit.

Víra bez vlastního zkoumání není totiž živá. Je mrtvá, protože nestojí na vlastním přesvědčení. Je to pak jen bezmyšlenkovité přijetí něčeho, čemu sice věříme, ale co jsme nikdy nepodrobili vlastnímu zkoumání. Pouze jsme to povrchně přijali jako neměnnou pravdu.

Pokud se totiž nad samotným principem dogmat hlouběji zamyslíme, nemá vůbec žádnou logiku. Kdyby například třeba nějaká, dogmaticky ukotvena teze, stála opravdu v Pravdě Páně, není se přece co obávat žádného samostatného zkoumání jednotlivců prostřednictvím jejich svažujícího myšlení a cítění. To by muselo vždy nutně jen potvrdit pravdivost takovéhoto dogmatu, opírajícího se o Pravdu. Neboť to, co stojí v Pravdě, se přece nikdy nemusí obávat žádného zkoumání.

Naopak, musí jej pouze vítat, protože se tím podporuje rozvoj samostatnosti, prostřednictvím aktivního myšlenkového a citového zvažování jednotlivců, který nakonec musí vždy jenom znovu potvrdit tuto Pravdu.

Na základě uvědomění si výše uvedených, jednoduchých a prostých skutečností však vzniká důvodné podezření, že za ustanovením dogmat, se zákazem o nich uvažovat a zkoumat je, stojí v pozadí strach a obava, že by se snad podobným zkoumáním mohlo dojít k poznání, že daná dogmata nestojí pevně v Pravdě Páně.

A žel, právě takto je to v mnoha případech ve skutečnosti, protože mnohé z církevních dogmat se odklánějí od Pravdy Páně, co by při vážnějším zkoumání muselo vyjít nevyhnutelně na povrch.

A proto, jako obrana před odhalením nesprávného a pokřiveného, bylo a stále je v případě dogmat v podstatě zakázáno jakékoliv zkoumání jejich pravdivosti prostřednictvím vlastního, samostatného myšlení a cítění. Jedině tímto způsobem se zabezpečuje trvanlivost mnoha dogmat, které i když se odklánějí od Pravdy, v církvích neustále přetrvávají, protože jejich zkoumání vlastním cítěním a myšlením se nedoporučuje, nebo přímo zakazuje.

Ještě jednou tedy třeba zopakovat. To, co stojí v Pravdě, se nemusí obávat žádného zkoumání. To však, co se od Pravdy odklání a tento odklon by na základě vážnějšího zkoumání začal být patrný, to je možné udržet jedině tak, že se to lidem zakáže zkoumat. Že se to prohlásí za dogma, které je jednou provždy dáno, a více se nepřipouštějí žádné diskuse.

Takový zákaz se však příčí Vůli Nejvyššího a jeho darům, které nám daroval, a které máme, ba dokonce jsme povinni využívat.

A proto je využívejme! Proto vše zkoumejme prostřednictvím svého citu a rozumu! Proto si prostřednictvím nich budujme své vlastní přesvědčení, protože za to, zda věříme věcem pravdivým nebo nepravdivým, poneseme odpovědnost jen my samotní. Nepomohou nám výmluvy, že jiní nás vedli nesprávné. Že oni jsou zodpovědní za naše omyly a za naši pokřivenou víru, pro kterou spějeme do duchovní záhuby.

Ne, milí přátelé! Každý je odpovědný v první řadě sám za sebe! Každý má přece dar cítění a myšlení, a proto ho má využívat! Kdyby tak ve věcech víry také činil, nemohl by být ošizen.

Pokud byl ale pohodlný samostatně zkoumat, nebo měl z toho strach, a proto jen poslušně přijímá všechna dogmata, duchovně se to rovná podpisu smlouvy bez jejího přečtení. A za takto ním podepsanou smlouvu bude pak muset nést odpovědnost, které se už nemůže vyhnout. Přesně tak, jak se to také děje běžně na zemi.

Výsada cítit a myslet v sobě nese povinnost zkoumat!

Jedině ten, kdo takto jedná, koná zodpovědně! Ten, kdo bezmyšlenkovitě přijímá něco jako neměnné a jednou provždy dané, o čem se nepochybuje, koná nezodpovědně vůči sobě samému, a za svou nezodpovědnost bude jednou muset velmi trpce zaplatit.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 8. 01. 2020, 20:48:25 | více příspěvků | napsat uživateli

https://gvkb.wordpress.com/

othon

othon | 6. 01. 2020, 17:49:57 | více příspěvků | napsat uživateli

Naléhavá potřeba přehodnocení svátku tří králů


Zakrátko po Vánocích, které jsou oslavou narození Ježíše Krista, oslavují křesťanské církve svátek tří králů. Tři králové, nebo také mudrci z východu, poznali a pochopili, že na zemi, konkrétně v židovském národě, se má narodit někdo Velký. Že se tam má narodit Mesiáš, Spasitel světa a Syn Boží.

Jeho pozemské zrození bylo doprovázeno nevšední hvězdou. Tři králové - tři mudrci, hvězdu sledovali, a ona je přivedla k dítěti v Betlémě. Poklonili se mu a k jeho nohám složili své královské dary.

A pak odešli. Ale právě skutečnost, že odešli, byla fatálním selháním! Bylo to absolutně nepochopení jejich úlohy ve vztahu k Božímu dítěti, protože Shora, z Výšin byl Ježíšův život naplánován v mnoha věcech úplně jinak, než se pak ve skutečnosti stalo. A stalo se tak proto, že ti, kteří ho měli na zemi ochraňovat a pomáhat mu, nesplnili svou roli a nechali ho napospas osudu.

Tři králové se ještě před svým pozemským zrozením zavázali, že budou na zemi všemožně pomáhat Synovi Stvořitele a usnadňovat mu jeho pozemský úděl. A aby mohli pomáhat opravdu efektivně, narodili se řízením osudu jako pozemští králové.

Neboť Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu velikosti a slávy, nikoli cestu bolesti a utrpení. A rozhodující podíl na tom, aby se plány Stvořitele naplnily, měli mít právě tři králové, protože absolutně všechno, co na zemi vlastnili, jim bylo darováno jen proto, aby tím zaštítili Ježíše Krista. Aby ho po celý jeho život doprovázela jejich ochrana. Aby před lidi nepředstoupil pouze v moci Ducha, ale také v ochraně pozemské královské moci.

Tři králové byli tři, protože už mnohokrát v minulosti se stalo, že bytosti, přicházející na zem s určitým důležitým posláním, neodolaly různým nástrahám a pokušením hmotnosti a selhaly. Ukázkovým příkladem je selhání archanděla Lucifera.

V případě tří králů byla tedy Shora předpokládaná také možnost jejich pochybení. Právě proto byli až tři. Předpokládalo se totiž, že pokud by selhal jeden, svým bohatstvím a mocí zaštítí Ježíše dva. A pokud by selhali dva, ještě vždy zůstával jeden. Ale žel, oni zklamali všichni tři a Syn Stvořitele zůstal bez jejich ochrany.

Když Ježíš stál před židovskou veleradou, aby ho odsoudila k trestu smrti na kříži, řekl: "Kdyby bylo mé království z tohoto světa, pluky andělů by se postavili proti tomu, abych byl vydán do rukou židům. Ale mé království není z tohoto světa."

A právě proto, že jeho království nebylo z tohoto světa a proto ho nemohli ochránit pluky andělů, měl mít tu na zemi ochranu tří králů. A kdyby ji byl měl tak, jak to bylo plánováno, vše by bývalo jinak!

Jak?

V první řadě je třeba zdůraznit, že všechny výše uvedené skutečnosti popírají mylnou a nesprávnou domněnku, že Ježíš přišel na zem proto, aby zemřel na kříži a svou smrtí nás spasil. K jeho ukřižování však vůbec nemuselo dojít, kdyby tak fatálně neselhal lidský faktor.

Kristus měl působit na zemi jako král v duchovním slova smyslu, a měl být podporován pozemskou mocí tří králů. Přišel, aby lidem ukázal cestu k říši Ducha, kterou oni ztratili, protože plynutím staletí vložili do Mojžíšova učení, ukazujícího cestu k branám království nebeského, mnoho vlastních názorů a pokřivení. Cesta k říši Ducha byla zamlžena a ztracena, a civilizace naší planety směřovala do záhuby. A když ani úsilí mnoha proroků nedokázalo změnit nesprávné směrování, musel přijít samotný Syn Stvořitele, aby nám ukázal ztracenou cestu do věčné nádhery království nebeského.

A Ježíš nám ve svém učení skutečně ukázal, jak máme správně myslet, mluvit a jednat tak, abychom naše bytí nasměrovali na cestu ke království nebeskému. Ukázal nám, co je třeba dělat a jakými se máme stát, abychom mohli být spaseni. Spása totiž spočívá jedině v Ježíšově Slově, které nám k ní ukazuje cestu. Kdo se podle Pánova Slova řídí, bude spasen. Kdo se ale jeho Slovem neřídí, nebude spasen.

Královská moc Ducha byla z osobnosti Ježíše Krista tak zjevná, že při jeho příchodu do Jeruzaléma ho židovský lid skutečně vítal jako krále a projevoval mu královské pocty.

Ale to už v pozadí číhala zrada! Avšak tato zrada se mohla uhnízdit a plně rozvinout do své zákeřné konečné podoby jen proto, že temnotou byla vnímána slabá místa a zranitelnost. Kdyby však za Kristem od samého počátku a nepřetržitě stála ochrana tří králů, nebo v nejhorším případě alespoň jednoho z nich, vše by bylo jiné.

Neboť jak již jednou bylo zmíněno, Stvořitel měl pro svého Syna připravenou cestu moci, velikosti a slávy, protože spása, kterou lidstvu přinášel, spočívala jedině v jeho Slovu. Spása spočívá jedině v poznání, pochopení a dodržování Slova Božího, představujícího cestu k výšinám. Kristus spasil svět svým Slovem! Kvůli spáse proto nemusel vůbec umírat!

Ježíš se měl stát duchovním vůdcem Izraele a Izrael měl pod jeho vedením začít pozemsky uskutečňovat Slovo Boží. A požehnání Hospodina by pak zahrnulo židovský národ takovými milostmi, že by jako slunce zazářil mezi všemi národy, které by ho s nadšením následovaly. Tak na zemi mohl a měl vzniknout odraz království nebeského pod přímým vedením Spasitele.

K Ježíšově tragické smrti, která nebyla vůbec záměrem jeho nebeského Otce, došlo pouze na základě selhání tří králů, ale také dalších lidí. A nakonec také na základě fatálního a nepochopitelného selhání celého židovského národa.

Bylo totiž zvykem, že lid měl možnost před velikonočními svátky osvobodit jednoho ze dvou odsouzenců na smrt. Když vyvedli ven zbičovaného Ježíše a Pilát se s přihlédnutím na tento zvyk zeptal, zda ho má osvobodit, lidé, kteří před pár dny vítali Krista jako krále, si z nepochopitelných důvodů přáli osvobodit zloděje a vraha Barnabáše. Bylo to obrovské selhání, protože pokud by si vybrali Ježíše, i Pilát, i velekněz Kaifáš s celou veleradou by museli jeho rozhodnutí respektovat.

A tak, po celé sérii nepochopitelných lidských selhání, byl Ježíš přibit na kříž. A ještě navíc byla jeho krutá smrt prohlášena za záměr jeho nebeského Otce a za smírnou oběť, vykonanou pro spásu lidstva.

To je však lež! Lidstvo nebylo spaseno Ježíšovou smrtí! V tomto surovém zločinu vůči Synu Nejvyššího v žádném případě spása nespočívá!

Spása spočívá jedině v Božím Slově, které nám Ježíš přinesl! Spása spočívá jedině v tom, že lidé přijímají Slovo Kristovo, že se ho snaží správně chápat a že se usilují v souladu s ním žít a dokonce i myslet.

Kdo takto činí, zaručeně dojde k spáse! Zaručeně dojde k pozemskému štěstí, míru a po smrti k zlatým branám věčného království nebeského.

Pro toho, kdo však Slovo Krista nepřijímá, nesnaží se ho správně chápat a nesnaží se v souladu s ním myslet a žít, pro toho žádné jiné spásy není.

Taková je pravda o třech králích, o poslání Ježíše Krista a jeho smrti na kříži, i o tom, v čem opravdu spočívá spása.

https://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

gurubhagavan

gurubhagavan | 31. 12. 2019, 00:30:41 | více příspěvků | napsat uživateli

> othon
https://gvkb.blogspot.com/2019/12/ano-musime-chtit-kvalitni-elitu.html

předchozí | 0 | 30 | 60 | 90 | 300 | 600 | další


Přihlášení
 
@libimseti.cz

registrovat se

Klíčová slova

světmojludiabolaakycajovnikinosómanenaplnitelnekoncertovlenkaviarniciekrozmyslalvelumlahostajnomakonehostinnomlaškykrásnosvetom

Podobná témata

Moje témata

Pro zobrazení tvých diskuzí se musíš přihlásit.

Oblíbená témata

Pro zobrazení tvých oblíbených témat se musíš přihlásit.

k obsahu ↑