DzejkobDeRastignac | 2. 11. 2010, 17:08:35 | příspěvky uživatele | napsat uživateli

Jsou lidé, o nichž není snadné řici něco takového, co by je naráz a vcelku představilo v jejich nejtypičtější podobě; řadíme je obvykle mezi lidi „obyčejné“, mezi „většinu“ a oni vskutku tvoří zdrcující většinu lidské společnosti. Spisovatelé se ve svých románech a povídkách hlavně obírají společenskými typy a snaží se je vylíčit obrazně a umělecky; přesto takové postavy se ve skutečnosti vyskytují velmi vzácně, a přesto jsou snad skutečnější než sama skutečnost. Přece však tu zbývá otázka; co si má počít romanopis s lidmi obyčejnými, naprosto „všedními“, a jak je má vylíčit čtenáři, aby jim dodal alespoň trochu zajímavosti? Je zcela vyloučeno, abychom je vůbec vyřadili ze svého vyprávění, neboť všední lidé vždycky tvoří nezbytný tmel životních událostí. Kdybychom je vypustili, hřešili bychom proti pravděpodobnosti. Bylo by nepřirozené a snad i nudné zaplnit romány výlučně jen typy, anebo kvůli napínavosti jen lidmi podivnými a neskutečnými. Soudíme, že se spisovatel musí snažit, aby našel zajímavé a poučné odstíny ve všednosti. Jestliže však například sama podstata některých všedních osob spočívá právě v jejich trvalé a nezměnitelné všednosti, nebo, což je ještě lepší, jestliže tyto osoby přes všechnu svou mimořádnou snahu vybočit z kolejí všednosti a návyku přece jen nakonec navěky a trvale zůstávají obyčejní a všední, pak nabývají i jisté typičnosti - jako všednost, která rozhodně nechce zůstat tím, čím je, a touží stát se originální a svébytná, nemajíc k tomu nejmenší předpoklady.

Opravdu, co je mrzutější než pocházet například z dobré a zámožné rodiny, mít příjemnýá zevnějše, slušné vzdělání, jistou inteligenci, ba i dobré srdce, ale zároveň nemít ani špetku nadání, nevšednosti, natož originality, nemít ani jedninou osobitou myšlenku, být docela jako ti ostatní. Jmění by bylo, ikdy né Rothschildovo, rodina je počestná, i když ničím nevyniká; zevnějšek příjemný, avšak málo výrazný; vzdělání řádné, ale bez možnosti je uplatnit; rozum dobrý, jenže bez osobitých nápadů; srdce na správném místě, bohužel však bez velkomyslnosti, a tak je to se vším. Takových lidí je na světě nesmírně mnoho, dokonce víc, než by se zdálo. Dělí se jako všichni lidé na dva základní druhy: první jsou dosti omezení, druzí „daleko chytřejší“. První jsou šťastnější. Pro omezeného „obyčejného“ člověka není například nic snazšího než pokládat se za tvora neobyčejného a originálního a kochat se tím docela bez rozpaků. Některým našim slečinkám stačilo, aby si ostříhaly vlasy, nasadily modré brýle a začaly tvrdit, že jsou nihilistky; a už jsou přesvědčeny, že s brýlemi na nose ihned nabyly vlastních „názorůí“. Někdo třebas pocítí ve svém srdci byť i slabý zákmit všelidského ušlechtilého citu, načež usoudí, že nikdo na světě nesmýšlí tak jako on a že je průkopníkem společenského pokroku. Jiný zas doslova převezme nějakou cizí myšlenku nebo si přečte stránečku čehosi bez začátku a konce a rázem uvěří, že jsou to jeho vlastní myšlenky, které se zrodily v jeho vlastním mozku. Drzost naivnosti, možno-li říci, bývá v v takových případech až obdivuhodná. Všechno je to zajisté neuvěřitelné, ale setkáváme se stím na každém kroku. Tuto drzost naivity, tuto víru hlupáka v sebe a ve svůj talent skvěle vylíčil Gogol v pozoruhodné postavě poručíka Pirogova. Pirogov vůbec nepochybuje o tom, že je génius, dokoce větší než ostatní géniové; je si tím tak jist, že si ani nepřipouští podobnou otázku; ostatně otázky pro někho neexistují. Velký spistovatel ho nakonec pro zadostiučinění uražených mravních citů čtenářových musel dát zmrskat, když však uviděl, že veliky muž se jen otřepal a pro posilu po výprasku zhltal loupáček, spráskl údivem ruce a tak zůstavil své čtneřáe. Vždycky jsem litoval, že veliky Pirogov byl Gogolem vylíčen v hodnoti tak nízké, neboť Pirogov je tak seběvědomý, že pro něho není nic snazšího než dojít postupem let při pohledu na své utěšené tloustnoucí a vlnící se nárameníky k domněnce, že je skvělý vojevůdce. Nejenže se to domnívá, ale je o tom přesvědčen; vždyť ho jmenovali generálem, jakpak by tedy nebyl vojevůdce? A kolik takových lidí utrpí pak strašné fiasko na bitevním poli? A kolik takových Pirogovů bylo mezi našimi literáty, vědci a publicisty! Řekl jsem bylo, ale jsou ovšem i nyní ...

Jedna z postav našeho příběhu, Gavrila Ardalionovič Ivolgin, náležel k druhé kategorii; náležel k druhu lidí „daleko chytřejší“, ač celý od hlavy k patě trpěl nakažlivou touhou po originalitě. Jenže tento druh, jak jsme se již zmínili, je mnohem nešťastnější než druh první. Jde totiž o to, že chytrému „obyčejnému“ člověku, i když se mimochodem (a snad celý svůj život) pokládá za člověka geniálního a originálního, přece jen v srdci nepřestává hlodat červ pochybností, který ho leckdy dožene k úplnému zoufalství; i když se nakonec podrobí, bývá již jeho nitro otráveno hluboko zažranou ješitnosti. Ostatně uvádíme nesporně krajní případ; u většiny chytrých lidí onoho druhu nekončívá věc tak tragicky, ke konci života mívají více méně zkažená játra a to je vše. Přesto však, dřív než se smíří a podrobí, provádějí tito lidé drahnou dobu od mládí až do usedlějšího věku různé husarské kousky, a právě jen z touhy po originalitě. Bývají dokonce i zvláštní případy: z touhy po originalitě se leckterý poctivý člověk odhodlá i k nečestnému skutku; některý z těchto nešťastníků je nejen poctivý, ale i dobrý, je oporou své rodiny, podporuje a živí svou prací dokonce i cizí, nejenom své příbuzné, a přece celý život nemůže dojít klidu. Vůbec ho neuklidňuje a neutěšuje myšlenka, že tak dobře dostál svým lidským povinnostem, ba naopak, zrovna to ho dráždí: Hle, nač jsem vyplýtval celá život, hle co mě svázalo na rukou i na nohou, hle, co mi zabránilo objevit střelný prach! Nebýt toho, byl bych možná objevil - Buď střelný prach, nebo Ameriku, nevím ještě určitě co, ale určitě něco! Nejpříznačnější pro tyto pány je, že si opravdu celý život nedokáží uvědomit, co by vlastně měli objevit a co se celý život chystali objevit: střelný prach, nebo Ameriku? Nicméně jejich mučivá touha po objevu by vystačila i na úděl Kolumbův nebo Galileův.

reagovat

V anketě hlasovalo celkem 2 uživatelů