uživatel eliminován | 1. 03. 2008, 03:02:29 |

1. Nebyly tu „zázraky“ jako doklad nadpřirozena vždycky?

Je-li jev mimo představitelnou sféru životní zkušenosti, kdo by současně byl ochoten nakonec si přiznat, že je možná jaksi rafinovaně klamán? Mnohé v této oblasti kupodivu závisí nikoli na přímé vlastní evidenci, nýbrž na svědecky zprostředkované informaci. Důvěryhodnost svědka se nejednou vstřícně zakládá na váze, kterou má samo svědectví. Přímo nebo zprostředkovaně by takto mohl zřejmě mezi lidmi intervenovat sám Bůh; tak to dokládají tradice nejedné víry. U tohoto tématického námětu se promítá řada předpokladů pro ukotvení vlastní víry. Východiskem tu může být přesvědčení, že všechno, co se vymyká „přirozenému“ vysvětlení, je automaticky zázrak a je s ním zřejmě spojen zvláštní — ne vždy pochopitelný — účel. Takový jev byl v antice běžně připisován bohům. Při našich kauzálně pojatých výkladech přírodních, ale i mezilidských procesů by v případě zázraku zůstávala skryta a nepochopena jeho příčina; zjevným by byl pouze následný — racionálnímu vysvětlení se vymykající — účinek. Je pak terminologicky jedno, pakliže zázračno charakterizujeme jen jako cosi nevysvětlitelného „vedle“ zákonitostí přírody či „nad“ nimi, anebo dokonce „navzdory“ jim. Ta mimořádnost zázraků je v nábožných textech jistou „legitimací“, ne-li „mandátem“ pozemského zvěstovatele božských příkazů a pokynů. Takovým „pověřením“ zřejmě také podle starozákonního textu disponoval Mojžíš, když předváděl „zázraky“ mocnější, než byly výkony kouzelníků faraonových. Přirozeně nacházíme v evangeliích také zázraky Ježíšovy. V Janově evangeliu nacházíme dokonce jako doklad nadpřirozené moci Ježíšovy vzrušující vylíčení tzv. vzkříšení Lazarova (J 11:1-44).

2. Předběžná úvaha o „životě po životě“

Podle současných poznatků klinická smrt běžně nastává a resuscitace je problematická, zůstává-li mozek zhruba 15 minut bez výživy a okysličování, takže se začnou v mozku rozpadat nervové buňky a spolu s nimi také vědomí člověka. Za stav „klinické smrti“ nelze považovat automaticky zástavu srdce nebo dýchání. Nejsou-li podlomeny další životně nezbytné funkce, pak podchlazení a další doprovodné okolnosti mohou dobu možné záchrany života prodloužit. Za život mnozí lidé mezi námi právně a eticky nechtějí považovat umělé udržování lidského těla v jeho vegetativních úkonech, pokud nelze probudit v člověku jeho uvědomovanou vnímavost. Pokud vznikl počátkem 80. let 20. století rozruch nad jakoby kupícími se důkazy „života po životě“, tím že byly předkládány různé zprávy o zážitcích „po klinické smrti“, ve všech takto zaznamenaných případech především předtím nedošlo k funkčnímu porušení mozku těchto do běžného života navrátivších se informátorů. Jakékoli vize ve snu během spánku nebo před následným probuzením po obnovení základních životních funkcí následkem vážného úrazu nelze považovat za důkaz zásvětného života. Jakékoli snové vize jsou produkty mozku, nikoli výsledek nějaké transcendentální zkušenosti v nějakém odlišném řádu „nemateriální reality“.

U Lazarova příběhu s největší pravděpodobností se určitě nehodí uvažovat o nabízející se alternativě se zdánlivou smrtí, přerušenou v důsledku vhodného podnětu nečekaným probuzením během návštěvy Lazarova hrobu. Jeden takový případ líčí také Alois Jirásek ve svém „F. L. Věkovi“. V kostelní kryptě u brněnských kapucínů také ukazují na ostatcích jedné ženy, že se zřejmě až po pohřbu probudila ze svého zdánlivého spánku, leč už bez spásonosné pomoci lidí, kteří by ji z rakve vyprostili. Aby došlo k probuzení věrohodně mrtvého člověka čtyři dny po jeho smrti (J 11:17), to je ovšem zcela vyloučeno.

Připomeňme si ještě, že zcela jiný (a mnohem nevinnější) příběh o Martě a Marii, přitom bez Lazara, sepsal před Janem synoptický Lukáš (L 10:38-39). Jan psal především později než zbývající tři evangelisté. Vnímal Ježíšovu osobnost již jako bytost svou „spirituální podstatou“ mimo dějiny. Když byly Marta i Marie jako Lazarovy sestry po pohřbu stále ještě plny svého hoře, v Janově textu se objeví sugestivní, jakoby přímo Ježíšem vyslovené věty: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky.“ Dvakrát v textu této kapitoly evangelista napsal, že byl Ježíš nakonec rozhorlen, když jeho okolí vnímalo Lazarovu smrt jako fyzicky v danou chvíli neodčinitelnou (J 11:33 a 38). Ta kapitola má své setrvalé, ba sílící napětí. Je zde nakonec vyřčeno nezvykle okázalé Ježíšovo konstatování, jakoby na adresu přihlížejících (a ještě před prezentací zázraku), že Otec Ježíše vyslyšel. Výslovně se tu jakoby Ježíšovými ústy říká, že „řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal“ (J 11:42). Ač měl svázány ruce i nohy, Lazar (podle Janova textu) následně po důtklivé výzvě Ježíšově vyšel z hrobu.

3. „Zázrak“ jako dokládaná „legitimace“ výjimečného poslání

„Zázraky“ takto stvrzují „božskou misi“. Mohou doložit „svatost“ toho, kdo jej prezentuje. Ale jsou zároveň paradoxním apelem na rozumové schopnosti jeho svědků. Ti by měli poznat z omezení daných přírodou, že čeho jsou svědky, je triumfem nad očekávanou zkušeností. Teď se nepokoušejme rozhodnout problém, zda zázrakem se pouze stvrzuje to, co bylo již předtím předpokládáno vírou; anebo zda naopak víra předem vytváří předpoklady pro to, co by pak mohlo být vnímáno jako „zázrak“ a předmět víry. Ještě v polovině 19. století J. St. Mill si byl jist tím, že by k uznání „zázraku“ mělo stačit, že tu je dostatečným důvodem k jeho navození samotná boží existence. Skeptikové, přinejmenším počínaje od „osvícence“ Davida Huma, poukazují setrvale na to, že příhodným pařeništěm pro víru v zázraky je pověrečnost a nedostatek kritičnosti mezi lidmi, kteří pak vystupují jako její privilegovaní svědci nebo lidé přesvědčení nepřímo silou sugestivní zprávy o tom, že takový zázrak — proti všemu očekávání — skutečně nastal. Přesvědčení o zázračné moci např. Ježíše (delegované pak na apoštoly a další svaté vyznavače víry) bývá značně posíleno citovým vztahem, vyzařujícím z Ježíšova utrpení na kříži. To pak je kajícně reflektováno vnímavým křesťanem jako nutkavá potřeba být nějak pokorným podílníkem na této transcendentně vnímané misi. Toho dokladem jsou např. mysticky zaměření španělští světci, jakými byli v první polovině 16. století sv. Terezie Ježíšova nebo v druhé jeho polovině sv. Jan z Kříže.

4. Pavlova klíčová potřeba neuvěřitelného „zázraku“

Křesťanům je známé vylíčení jedné misijní zkušenosti apoštola Pavla z Athén. Mohl bez problémů a snad s jistou účinností na Areopagu hlásat víru v „neznámého boha“ (Sk 17:23). Jakmile však začal hlásat víru spojenou s Ježíšovým vzkříšením z mrtvých, zájem o jeho zvěstování nové víry prudce mezi naslouchajícími Athéňany opadl (Sk 17:32). Zde by se mělo doplnit, co stojí v Pavlově 1. listu ke Korintským: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného.“ (1Kor 1:22-23.)

Možná je zvláštní, že apoštol Pavel představuje nejranější písemné svědectví o Ježíši Kristu. Sám ovšem mezi jeho učedníky původně nepatřil. Takže nepatří mezi přímé vyznavače-svědky. Teprve později (po Ježíšově smrti) se seznámil s Petrem a nato i s Jakubem, „bratrem Páně“ (Ga 1:18-20). Takže Pavlovo svědectví o Ježíšově zmrtvýchvstání je jen nepřímé, skrze osobně prožívané vidění. Pavel ovšem kupodivu při deklaraci své víry v Ježíše jako oslaveného Krista neuplatňuje kategorické tvrzení věřícího vyznavače, nýbrž pouze podmíněně uvažuje o stěží pro sebe myslitelné alternativě: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.“ (1Kor 15:14.) Nepřehlédněme ani to, že v Pavlových představách Ježíš je v té klíčové chvíli jen „objektem“ vzkříšení, nikoli nějakým janovsky vnímaným „Slovem“ (či lépe „Logem“; a pak také „očekáváním“, „významem“, „podmínkou“) tohoto světa, dokonce v nějaké předhistorické hypostazi (J 1:1-5). Totéž rozdělení rolí ostatně najdeme také ve zde již citovaných „Skutcích“; i tam sám Bůh podává důkaz své moci, když Ježíše „vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17:31). Teď tu není místo na úvahy o jen vágních předpokladech pro trojiční dogma přímo v Novém zákoně.

5. Smí být zázrak v rozporu se smyslovou zkušeností?

Pokud máme teď uzavřít kapitolu o zázracích, pak skutečně je třeba vnímat jakékoli pozdější relace o zázracích (včetně apokryfních) jen jako pokus o rozšíření dosahu původní zvěsti na další čas, v němž se vyznavači rodící se nové víry nedočkali Kristova příchodu. V tomto ohledu zůstává základem veškeré příští křesťanské víry důvěřivá jistota o Ježíšově zázračném „zmrtvýchvstání“. V jednotlivých evangeliích je tato klíčová epizoda líčena různě. Novověcí biblisté nejednou upozorňovali navíc na to, že třeba u Marka text původně končil jen zprávou o prázdném hrobě, dokonce z jakéhosi strachu umlčovanou (Mk 16:8). Bez toho, aby se následně a pak svědecky doložitelně „Vítěz nad smrtí“ nějakým svědkům zjevil, by ovšem nově vznikající víře chyběla tolik žádoucí přesvědčivost, stavějící na očitém svědectví. Následný příběh o již vzkříšeném Ježíši přitom není líčen v Novém zákoně ani přibližně shodně. Čtenáři tohoto textu by mělo zřejmě stačit, že text není historickým traktátem, ale inspirací k víře. Víra pak může mít sugestivní sílu. Neboť dokazuje jen sebe. Nikoli míru svého oprávnění.

Zde pak i nějaký „zázrak“ má možná tím přitažlivější sílu, čím více se vymyká verifikaci. Už Tertullianus (koncem 2. století) proslul svým tvrzením, že právě absurdita je pravou oporou křesťanské víry. Ve vrcholném středověku měl rozum znovu hledat cesty k racionálnímu upevnění víry. Většina směrů protestantského vyznání se snažila pomocí překladů Bible do národního jazyka učinit toto poselství víry nejen srozumitelnějším, ale současně také autentičtějším. Unitářsky uvažující církve si ponechaly víru v Boha, ale zbavily se trojičního dogmatu. V katolické bohoslužbě je však Ježíš dodnes „Božím Synem“. V římskokatolickém mešním ceremoniálu, který po 2. Vatikánském koncilu předvádí zdvojené mystérium přeměny chleba a vína v tělo a krev Páně přímo před zraky věřících, můžeme být podílníky na opakovaném „zázraku“. V tomto směru nelze čekat, že by Řím v dohledné době uvažoval o jakékoli revizi. Pokud jde o Ježíše, zastává Římskokatolická církev „ortodoxně“ a bez možných výhrad spásonosné stanovisko sv. Pavla-apoštola, zmíněné výše…

reagovat