uživatel eliminován | 16. 05. 2008, 12:06:18 |

Má pověst neotesaného hulváta provokujícího masy. Osobně jsem jej vždy tituloval enfant terrible, tedy jako člověka, který koná a žije bez ohledu na společenské zvyklosti. Jakkoliv jej vnímáte, stále se jedná o osobu, která vás méně či více provokuje – jeho jméno rozhodně nezapomenete. Je to internetová celebrita a na vás zbývá pouze rozhodnutí, jestli v dobrém či špatném slova smyslu.

Asi jako každého z vás mne v různých situacích, kdy jsem se s ... na internetu setkal, napadaly mnohé otázky.

Proč?
Myslí to ten člověk vážně?
To je fakt tak arogantní?
Musí opravdu ponižovat toho chudáka..?

Na straně druhé se vyskytly situace, kdy jsem jeho agresivní, nebo chcete-li svérázný, přístup chápal. Už jen to, že jsem dokázal pochopit některé věci, které ostatní zavrhovali, mne udržovalo a udržuje ve striktně neutrálním postoji vůči Radkovi Hulánovi. Spíš jsem přemýšlel, že mnohem více než povahový rys bude jeho chování založeno na zkušenostech. V této situaci nebylo nic snazšího, než se jej na to zeptat.

Rozhovor probíhal po emailu, proto jsou jednotlivé otázky a odpovědi poměrně rozsáhlé. V rozhovoru jsem se .... neptal na konrétní ani uplynulé dění na internetu. Dočtete se v něm, jak .... chápe sám sebe, svoji pozici na světě a jak vnímá své okolí. Dle mého názoru je to velice zajímavé čtení, za rozhovor děkuji.

Ahoj Skočím do toho po hlavě. Zajímá mě Tvůj přístup ke světu. Oba víme, že spousta lidí Tě nemá příliš v lásce, a to z různých důvodů. Jsi však opravdu takový, jak se prezentuješ na internetu? Vím, že v reálném životě se projevuješ umírněněji. To logicky vychází ze základů filosofie – střet hmoty a ducha. Na internetu je té hmoty méně, vše je odosobněné. Proto mě zajímá, jestli ta čistá filosofie, kterou máš v hlavě, je to jediné, co uznáváš v tom svém světě idejí. Jinými slovy: Jak často bereš svět pohledem druhých lidí? Jak často pochybuješ sám o sobě? Jak často se tzv. „změníš“?

Ahoj, sám sebe chápu jako niterně neuvěřitelně „dobrotivého“ a srdečného… diktátora. Jsem schopen a ochoten pomáhat lidem do maxima, bez ohledu na svoje „náklady“. Na druhou stranu nemám soucit se slabými, hloupými, jakkoliv omezenými. Pohrdám jimi. Nemohou mi nic dát. Jsem přesvědčen, že existuje kastace, a myšlenka, že „všichni lidé jsou si rovni“, jakkoliv v určité rovině pravdivá, neznamená, že se všemi musím stejně zacházet a snažit se, aby mě všichni měli stejně rádi. Někteří lidé toto nechápou, a snaží se to popsat jako „nedostatek sociální inteligence“, ale to jen proto, že nejsou tolerantní a nedokážou si představit člověka, kterému prostě na 80% lidí kolem nezáleží. Neexistují pro něj. Existuje pro mě jen elita, odpadem se nezabývám a je mi opravdu dokonale lhostejný.

Těch 20% je ale jiná. Učím se od lidí. I proto pohrdám lidmi, co mi nic nenabídnou. Když jednám s lidmi, mluvím jako oni, jsem jim tím blízký. Snadno je přesvědčím. Jsem enthusiastický a pořád se od okolní elity vzdělávám. V určitém směru je „nenápadně vysávám“, filtruji a nechávám si to v sobě.

Opět, některým triviálním lidem se moje chování může jevit jako „schizofrenie“, ale to jen nechápou, že nemám jen jeden, ba ani 10 modelů chování, ale mám jich tolik, kolik je lidí kolem. A neznamená to, že člověk není zásadový, jen to, že se přizpůsobuje, svoji vnější slupku, hraje nějakou roli.

Jen tupí lidé hrají pořád stejnou roli a nikdy nemění zásady. Jsou to „vesničané“, kteří nevidí dál než za humna. Nejsou tolerantní k jiným názorům, než je ten „jediný správný“ v jejich vesnici. A cokoliv jiného označují za „blbé“, „debilní“, a podobně.

Pohled jiných lidí mě v podstatě nezajímá (pokud to není rodina či tak), nasávám hodně věcí z lidí do sebe, jejich pohled je tedy částečně i můj pohled, ale můj pohled je lepší, přizpůsobem mým subjektivním potřebám. Dalo by se také jednoduše říci, že neuznávám jakoukoliv jinou autoritu než jsem já sám, ale do té mojí autority se dostává neuvěřitelné množství okolních podnětů.

Jen tupí lidé hrají pořád stejnou roli a nikdy nemění zásady. Jsou to „vesničané“, kteří nevidí dál, než za humna. Nejsou tolerantní k jiným názorům, než je ten „jediný správný“ v jejich vesnici. A cokoliv jiného označují za „blbé“, „debilní“, a podobně.

Pohled jiných lidí mě v podstatě nezajímá (pokud to není rodina, či tak), nasávám hodně věcí z lidí do sebe, a jejich pohled je tedy částečně i můj pohled, ale můj pohled je lepší, přizpůsobem mým subjektivním potřebám.

Konec citace. Chápu-li to správně, tak Ty vnímáš argumenty protivníků, vnitřně je analyzuješ, rozebereš, přijmeš to, co Tobě vyhovuje, a zbytek odhodíš. Svůj názor potom pokládáš logicky za správný a do značné míry za neotřesitelný. Jaký je pak tedy rozdíl mezi Tebou a těmi „vesničany“?

Musím tě zde opravit, „přijmeš to, co Tobě vyhovuje“ by mělo být „přijmeš to, co analyzuješ za správné, ať už je to pozitivní či nikoliv“. Ale praxe mě naučila, že když se mnou někdo nesouhlasí, budoucnost rozhodne v 99% v můj prospěch. Tomuto prohlášení nebude hromada lidí věřit, ale je to moje „soukromá statistika“ a jsem přesvědčen, že vystihuje situaci. A já se, pokud „nevím“, rozhoduji „matematicky“, dle teorie pravděpodobnosti, a tudíž pokud já mám nějaký názor a někdo jiný odlišný, a není jasné, kde je pravda, ponechávám si samozřejmě tu svoji roli. Statistika mě v tom nakonec podporuje

A rozdíl mezi mnou a oním „vesničanem“? Už jsem o tom psal. Vesničan má celý život svoji jednu, neměnnou pravdu. Žije na 10km2, nic jiného nepozná a cokoliv jiného je pro něj špatné. Já toho naopak zažil tolik, že by to naplnilo životy tisíců lidí, a svůj názor měním velice často. Žil jsem rok v Asii, rok v Americe, dvakrát jsem málem umřel, několikrát jsem se zamiloval, párkrát ztratil iluze. Nasávám do sebe mraky věcí a neustále svoje názory koriguji. Jen hlupák se nemění s časem.

Vesničan je spokojen se status-quo. Já jsem spokojen, když „rostu“. Růst je smysl života, nikoliv pohodlné lenošení v křesle. Jsem spokojen jen v „pohybu“. „Pohyb“ je úžasně vzrušující věc.

S tím souvisí i ten fakt, že pokud se člověk „hýbe“, občas udělá chybu. To je fakt. Má totiž na výběr tisíce cest. Ne jen tu jednu známou cestu do hospody. A následně na něj začnou pokřikovat z pohodlného křesla rozvalení „vesničané“, že ONI chyby nedělají. Pohrdám takovouto malostí a omezeností, je mi těch bezcenných existencí líto… Nemají sebemenší tušení, proč vlastně žijí.

Na Tvé odpovědi mne zaujalo více míst, položím tedy současně více otázek:

1. Říkáš, že se rozhoduješ dle sebe především proto, že věříš ve své schopnosti, které jsou podmíněny a vybroušeny životními zkušenostmi, chápu-li to dobře. V každém okamžiku života na ně spoléháš a přitom se, s přibývajícími zkušenostmi a podněty, měníš. Ale když odhlédneme od fakt a rozhodování na nich založeného: co Tvůj projev, Tvé chování, co to iracionálno? Určitě se Ti stane, že se někdy ohlédneš a řekneš si: „Jo, tehdy jsem se choval jak osel/slaboch/idiot/ignorant/člověk, kterým zrovna teď v tuto chvíli pohrdám.“ Jak se stavíš k tomu, když se ohlédneš do minulosti a Tvé tehdejší chování Ti prostě připadne neadekvátní… sama sebe? Řekneš si prostě: „Radku, tehdy to bylo Tvoje rozhodnutí se tak chovat.“ nebo spíš „Teď jsem dál, tamten Radek už neexistuje.“ Nebo obojí?
2. Ad „vesničané“ – Ty jsi měl štěstí, podařilo se Ti prosadit, zažil jsi úspěchy a krachy, cestoval jsi, dělal jsi milióny zajímavých věcí. Vezmi si však normálního člověka, „venkovského balíka“, který jen málokdy opustí svůj rajón a v reálném světě zná opravdu jen tu „cestu do hospody a zpět“. V jeho hlavě však probíhají opravdu zajímavé a vyspělé myšlenky. Myslím, že budeš souhlasit, když řeknu, že přemýšlením o světě, o tom, co opravdu život znamená, o lidech obecně a hlavně sama o sobě, může člověk získat neskutečné množství zkušeností, pokud si uvědomuje, že to dělá pro svůj vnitřní svět. Připodobnil bych to k Tvému cestování, každá krajina, kterou jsi navštívil, Ti něco dala. Stejně tak každé téma, kterého se takový „vesničan“ ve své hlavě dotkne, ho posune o kousek dál. Moje otázka zní, může tento člověk být moudrý? Respektive, může být tento člověk uznáván Tebou za moudrého, nebo je opravdu zcela nezbytná ta fyzická změna, fyzické pocity, fyzická přítomnost?
3. Ad tisíce cest: Říká se, že osud existuje. Stephen Hawking, kvantový fyzik, říká, že každá částice ve vesmíru se chová podle určitého vzorce, že tedy nahodilost neexistuje. Řekněme však, že existuje. Když před sebou vidíš deset cest, z nichž o jedné tušíš, že pro Tebe bude nejlepší, rozhodneš se vždy pro ni? Pokud ano, nevidíš v tom trochu analogii s přísnými pravidly logiky? Pokud ne, proč ne?

1.

Nikdy se nestydím za minulost. Některé moje jednání musí lidem připadat občas zvláštní, ale já nemohu za to, že mu nerozumějí. Je to jejich problém, nikoliv můj, a jejich potřeba „pitvat a drbat“ moji osobu. Nehodnotím ostatní lidi a nechápu jejich potřebu hodnotit moji osobu. Mám pocit, že tito lidé nemají vlastní dostatečně zajímavé životy, tak „prožívají“ ten můj.

Nestydím se za to, že například hlupákovi vynadám, na což v otázce asi narážíš. Mám vždy čisté svědomí v tom, že NIKDY nezačínám s podobnými věcmi jako první, a nemám ono omezení části intelektuálů, že bych se vulgarismu bál. Už jsem říkal to, že se „přizpůsobuji lidem“. Když mluvím se zedníkem, hraju si na zedníka, když mluvím s businessmanem, hraju si na businessmana. Je to jen poloha, divadelní show.

Kdysi dávno, ve 20 letech, jsem byl extrémně seriózní. Chodil jsem všude jen v obleku, koupil jsem si seladonský Mercedes, mluvil jsem absolutně spisovně. Později mě to přešlo, začal jsem konečně žít. Některé lidi to nepřešlo dodnes a zarytě a tupě trvají na tom Mercedesu a obleku. Ale já se lépe cítím třeba v jeans a svetru.
2.

Fyzická přítomnost a snaha je nutná. Věci se nemohou odehrávat jen v tvé hlavě. Studovat budhismus v knihách je moc fajn, ale je to takové, ehm, platonické. i platonická láska je láska, ale je opravdu ta pravá? Takový člověk vždy něco postrádá, není to „plnohodnotné“. Stejné je to s „moudrými“ lidmi bez pohybu a růstu, vypadají moudře, pro řadu spoluobčanů, ale dne mého mínění moudří nejsou. Jen si na moudré hrají.

Moudrost člověk nalezne v lidech, nikoliv v knihách. Toto jsem pochopil až později, prvních 20 let života jsem věnoval spíše těm knihám. Někteří „moudří“ se utápí jen v těch knihách a jsou to z mého pohledu smutné existence.

Do Asie jsem třeba jel na 2 týdny a zůstal jsem tam rok. Žil jsem s domorodci, u nich doma, nikoliv v hotelu. Říkám tomu „mini-životy“, i když je to vlastně plnohodnotná nová existence. Fantastická věc a velké rozšíření obzorů.
3.

Myslím si, že osud existuje. Myslím si, že zde každý člověk má nějaký úkol. Já například 2× přežil svoji smrt. Přítelkyně havarovala, auto s námi spadlo 12 metrů do propasti z mostu. Na 90% jsem měl umřít, ale dnes žiju a sjíždím černé sjezdovky v Alpách. Mám pocit, že osud mi zde ještě určil nějaký úkol. Na druhou stranu, je na naší snaze, zda tento úkol bude naplněn, nevěřím v absolutní determinismus. Je potřeba se vědomě snažit a vědomě růst. Nikoliv krnět v křesle či v hospodě.

Mimochodem, po této zkušenosti jsem si do značné míry přestal vážit života jednotlivce jako takového, včetně svého života. Šest miliard lidí je na tomto světě. Jsem dnes paradoxně mnohem méně „risk-aware“ než to bylo třeba pět let dozadu. Řada lidí by si myslela, že to bude přesně naopak. Ale není. Dělám naopak, co chci, koupím si 'Vette a jezdím 300km/h po německé silnici, vědomě neanalyzuji dopad některých akcí a činů, užívám si prostě dokonalou svobodu mého VĚDOMÍ. Je to zcela nová dimenze a nechutně návyková. Pár lidem bude připadat jako neracionální, ale je to pravý opak, je to vyloženě racionální rozhodnutí pro „bláznivé“ chování.

Moudrost člověk nalezne v lidech, nikoliv v knihách.

1.

Já souhlasím a zajímalo by mne, jakou váhu v tom případě přikládáš vědomostem. Jakou roli pro Tebe hrají všechny ty mechanické vědomosti, které nosíš v hlavě – například: jsi programátor, musíš znát syntax, postupy, ale dobrý kód vytvoříš až ve chvíli, kdy přijdeš s nějakým zlepšovákem, kdy provedeš něco elegantně, prostě když něco vymyslíš. Do jaké míry Ty od sebe odlišuješ Moudroust (zkušenostní) a „moudrost“ (vědomostní)? Respektive, pokládáš vědomosti jen za nástroj? a jsou vůbec nutné?
2.

K tomu citátu bych měl ještě jednu otázku. Říká se, že v každém člověku je cosi božského, jakási esence, kterou když najdeš, tak ji můžeš čerpat do nekonečna a stále Tě bude překvapovat a mít Ti co říci. Že sebehorší/sebehloupější člověk má v sobě něco, co stojí za to hledat. Souhlasíš s tím? Pokud ano, stojí to hledání za to? Pokud ne, opravdu se domníváš, že existují lidé-schránky bez účelu? a mohou s tím ONI něco udělat?


1.

Vědomosti, ty skutečné a hluboké, jsou základem. I ono vymyšlení kódu musí být podloženo vědomostmi. Bez cihel (=vědomostí) je člověk schopen stavět akorát tak vzdušné zámky, ale nikoliv něco, co přetrvá věky.

A vědomosti člověk získává celoživotně. Opět, onen „vesničan“ se spokojí s tím, co kdysi kdesi slyšel ve škole, a s tím si vystačí po celý život. Nesbírá nic nového. Jeho „domy“, co staví, pokud vůbec staví, jsou tudíž pořád stejně omezené, nicotné a nudné.

Růst, o kterém tak rád hovořím, je právě sbírání a analyzování neustále nových vědomostí a zkušeností. Když člověk neroste, vědomě, začíná dokonce krnět. Ztrácet se.

Na druhou stranu, vědomosti jsou nic bez píle, snahy. Já se strašně moc snažím. Mám v sobě nevyčerpatelnou energii, motor. Je to dar. Mám to od malička. Když jsem jako dítě pomáhal rodičům na zahradě, makal jsem, aniž jsem vlastně musel, jedu vždy na maximum. Vedle se sestra „opírala o hrábě“, přeneseně řečeno, a snažila se to nějak „ulejt“. Nemá v sobě ten motor. Nezazlívám jí to, jak jsem říkal, je to dar, člověk jej buď má nebo nemá…
2.

Už jsem říkal, že věřím na kastaci, nikoliv na absolutní rovnost lidí ve všech směrech. Na druhou stranu, i takový chudý asijský vesničan mi má co nabídnout, protože pro evropana je to „marťan“. Pro něj je smysl života zcela někde jinde, před pár desítkami let „vylezl z džungle“, a jeho vnímání světa je tak odlišné… Pokud mi ale někdo nemá co nabídnout, tak je to „český plebs“, ani jej neanalyzuji, považoval bych to za ztrátu času, náklady obětované této příležitosti by zřejmě byly vyšší než potencionální přínos z plebsu. Člověk ty lidi vlastně už zná, jako mladík se člověk stýká se všemi vrstvami společnosti, i s „plebsem“, a zná jej tak dobře, že dnes už mu nemá co nabídnout.

Tito lidé prostě neměli štěstí, dostali sice dar života, ale už nikoliv dar jej komplexně prožít a pochopit. Nemohou s tím nic dělat. Mají prostě smůlu…

To mi připomíná jinou věc, Asiaté věří na převtělení duší, a krásní lidé v tomto životě jsou dle nich morálně čisté a úspěšné duše z minulého života. Naopak tlustí šeredové byli v minulém životě morálním odpadem. Tato idea se mi moc líbí, emočně :-)

Teď zase z jiného soudku. Už dvakrát jsi v průběhu rozhovoru zmínil rodinu. Je zcela evidentní, že k ní chováš zcela zvláštní a specifický vztah. Je Ti Tvá rodina alespoň v nějakých věcech názorovně podobná? Byl jsi vychováván, aby ses prosadil, chtěli po Tobě Tví rodiče, abys byl výjimečný? Či to přišlo samo od sebe, že sis prostě jednoho dne uvědomil, že chceš něčeho dosáhnout a že chceš žít svůj život naplno? Taky máš dceru. Co čekáš od ní?

Ohledně „syn a bratr“, ono je zde velice těžké rozlišit, co je výchova a co je dáno předem. Jak poznávám a vychovávám vlastní dceru, jsem více a více přesvědčen o tom, že 99% věcí je vrozených, člověk může dítě jen mírně usměrňovat a předkládat mu možnosti, ale nikdy je „nezmění“.

Jako dítě jsem byl především „ambiciózní“ ve škole, dostávat ze všeho jedničky bylo automatické a doma se to bralo stejně automaticky. Také jsem hrál asi 10 roků hokej, ale zde jsem byl jen „průměrný“. Mnohem víc mě bavilo lyžování, sjezd, ale na to nejsou na Jižní Moravě zrovna ideální podmínky. Realizuji se v tom až dnes.

V pubertě jsem měl takové normální dětství, rodiče byli blbci, já byl king. Už jsem se s nimi ale dávno smířil :-) Asi jsem na sobě ale více makal, než „průměrný teenager“, už v 17 letech jsem měl svoji první firmu (s mámou jako „poručníkem“).

Sám mám dnes dceru, a jsem „šťastně rozveden“. Nejsem stvořen pro to, abych žil dlouhodobě s jednou ženou, nudí mě to. Neposkytuje to žádnou novou inspiraci. Rozvedl jsem se, když jsem se zaláskoval jinde. Dnes jsem ve stavu, kdy nechci žádný dlouhodobý vztah, člověka to totiž spíše omezuje. Ublížil jsem tím i dceři a to je jediná věc, které za posledních 15 let lituji.

Miluji svoji dceru, naprosto maximálně, je to mimořádně inteligentní, hodná a „čistá“ lidská bytost. Elfka. Nečekám od ní ale vůbec nic, je to jen její volba, čím se stane a jak prožije svůj život. Na prvním místě uznávám toleranci a svobodu, a to i vzhledem ke své dceři.

Zakončíme to a ačkoliv mám ještě milióny témat, vyberu si právě jedno. Zamysli se prosím nad nějakou věcí, kterou bys chtěl lidem říct. Může to být naprosto cokoliv, ale zkus se vejít do pár slov, nejvýš vět. Co by to bylo?

No, teď ale vážněji, nechci nic lidem říkat, každý ať si žije svůj vlastní život, a ten ať si prožívá jak nejlépe umí, místo aby masturboval nad rozhovorem s .... Necítím se oprávněn komukoliv radit „jak žít“, či něco jim říkat, takovéto pocity mají jen „vesničané“.

Takže, závěrem, přeji všem moc hezký den.
!12!

reagovat