uživatel eliminován | 19. 01. 2008, 16:47:06 |

Co je tvoje, je i moje
Tato úvaha budiž považována za dílčí příspěvek k permanentně provozované diskusi o existenci Ježíška – jako bytosti rozlišující mezi lidmi hodnými a nehodnými, mezi těmi, kteří si zaslouží být obdarováni a těmi ostatními, mezi těmi, jejich žádosti se má vyhovět a těmi, jimž se vyhovět nemá. Jakkoli jsem už překročil věkovou hranici, od níž se místo víry v Ježíška předpokládá zdravá skepse a spoléhání na vlastní síly, musím přiznat barvu a vyjít s pravdou ven.

Koncem listopadu jsem poslal přes internet Ježíškovi žádost o renovaci počítače, jehož chod byl už neúnosně často podlamován výpady ze zdravého fungování. Přiznám se, že jsem nebyl tak úplně přesvědčen, zdali může být mé žádosti vyhověno – jako statistika mne život už dlouhou řádku let učí skepsi. Tu vztahuji na předpokládané chování lidí, tedy bytostí pozemských – pokud jde o bytosti nadpozemské, evidenci jsem si nijak pečlivě nevedl. Jenomže, skepse neskepse, krátce po odeslání mé žádosti (po jejím zavěšení na internet) se začaly dít věci!

Začalo to pohledy, úkradkem na mne vrhanými. Vrhaly mé kolegyně. Znervózňovalo mne to natolik, že jsem si začal počítat knoflíky na svém oděvu a zjišťovat jejich plnou funkčnost. Žádnou závažnější závadu jsem však neshledal, což mne uklidnilo.

Kolem Mikuláše se dění evidentně prohloubilo. Zvýšený ruch vtáhl do dění další osoby. Ústavem se mihli jedinci těšící se mimořádnému zájmu všech pracovníků fakulty. Osoby zprostředkovávající styk mezi všedním fakultním provozem a tajemným světem virtuálních kybernetických záhad, jimž rozumí pouze jedinci zvláštními dary ducha obdaření, vybavení schopností převádět tajemno na posloupnosti stisků tlačítek na klávesnicích bakelitových bedýnek známých jako počítače. V tom se podobají keltským druidům přinášejícím lidské oběti v pustých močálech či staroslovanským žrecům vzývajícím Svantovíta v posvátných hájích za času rovnodennosti.

Na den svatého Mikuláše dění vrcholilo. Zmíněné osoby, v počtu dvou, svým významem však přesahujícím mnohonásobek této konstanty, obecně známé jako zasloužilí správci počítačové sítě, si lokty otevřeli dveře pracoven a vstoupili dovnitř. Použití loktů bylo plně funkční – ruce měli plně obsazeny přinášeným počítačem. Na jejich hlavách, rámovaných obličeji ostře řezaných rysů a ušlechtilých oduševnělých výrazů, byly v odvážných úhlech nasazeny červenobílé čepice jako symbol mikulášského pověření. Pochopil jsem – nadpozemské bytosti, jakými jsou Ježíšek a svatý Mikuláš, vzájemně kooperují. Světce Mikuláše pak pověřuje Ježíšek vyřizováním žádostí žadatelů mimořádného ohledu hodných. Takových, jakým jsem i já.

Má otrlá duše, okoralá tisíci neukojených pohledů lékařských i jiných badatelů, jen těžko nesoucích statistikovu zprávu o absenci statistických signifikancí, v onu chvíli zjihla. Vědomí, že i tam úplně nahoře (nebudu to tajit; v samotném nebi) o mně vědí a že jim nejsem lhostejný, jsem pociťoval jako něžné pohlazení. Správcové počítačové sítě se mi v tu chvíli zdáli mít pod svými pracovními plášti bílá křídla. Otevřít okno, mohli jimi mávnout a vyletět. Což neudělali, jistě si vědomi závažnosti svého poslání.

V průběhu půldruhé hodiny byl obsah mého doživšího počítače zavěšen na síť, bednička odmontována, nový stroj napojen a elektronizované produkty mého duševna do něho staženy. Bylo mi, jako bych se znovu narodil.

Mikuláši odmítli mé skromné díky a vzdálili se. Zřejmě se odebrali nadělovat i některým dalším kolegům z fakulty; nejsem asi jediný, kdo je hoden. Dokonce mi při loučení nabídli jednu ze svých čepic. Prý by mohla posloužit jako pokrývka mé holé hlavy v nastupujícím zimním období. Možná tím chtěli naznačit, že i já bych mohl někoho obdarovat. Budu o tom přemýšlet; v prosinci mám vyzkoušet ještě osm doktorandů.

Sbírání známek a sbírání vědomostí

Úvodem musím uvést na pravou míru to, co by mohlo jinak způsobit nejasnost a zmatek. Sbíráním známek nejsou myšleny známky školního prospěchu, jak by snad spojení s výrazem vědomosti mohlo navozovat. Známkami se v této úvaze budou rozumět známky lepené na dopisy, dopisy frankující poté, co byly pečlivě odesilatelem dopisu olízány. Záměrem této úvahy je totiž konfrontace systému uzavřeného a systému otevřeného – příkladem toho prvního je právě sbírka poštovních známek používaných v nějakém uzavřeném geopolitickém celku (například rakousko-uherském mocnářství od šedesátých let 19.století do roku 1918.) Otevřených systémů lze nalézt bezpočet – a komplex vědomostí jedince může být jedním z nich. Uzavřený, vůči vlivům vnějšího prostředí vzduchotěsně zašpuntovaný systém je záležitost zcela výjimečná, s životaschopnou existencí systému neslučitelná. Existující systémy, biologické i sociální, musejí udržovat interakci s vnějším prostředím – samozřejmě výměnou živin, vdechováním a vydechováním kyslíku, výměnou látkovou všeobecně, ale také výměnou informace, komunikací opírající se o princip zpětných vazeb (feedback). Uzavřenými systémy jsou například archivy (za předpokladu, že byla definicí vymezena časová hranice jejich zájmu).

Sbírání vědomostí lidského jedince je systémem naprosto otevřeným. Výjimkou by mohla být situace, kdy byl lidský subjekt vnějším či vnitřním zásahem (dopravním úrazem nebo mozkovou mrtvicí) zbaven možnosti přísunu informace a podnětů zvnějšku (což vlastně ani pak nemůže být úplné, protože musí být zachován příjem potravy a vyměšování). Člověk je systémem učícím se, své vědomosti neustále rozšiřujícím (a zároveň zapomínáním ztrácejícím). Člověk, respektive lidská mysl, jsou systémem dynamickým, reagujícím na podněty svého okolí. Zároveň však také reagujícím sekundárně na podněty podnětů – na to, co primární podněty z vnějšího prostředí vyvolaly v lidské mysli interakcí s tím, co už v ní z dřívějška bylo, uchováváno v její paměti.

Televizní vědomostní kvízy, dokonce i ty méně hloupé, vyvolávají dojem, jako by jejich autoři považovali vědomosti člověka za jakýsi systém více méně uzavřený. Fungující tak, že když má množina vědomostí subjektu neprázdný průnik s množinou faktů, jejichž znalost je předmětem testování, získává subjekt bod do celkového skóre.

Tahle představa je zkreslující.

Vědomosti, znalosti nejsou zřejmě v mysli člověka uloženy stejným způsobem, jakým se ve skladišti ukládají cigarety, vejce nebo konzervy pro psy. Výstižnějším modelem je asi představa, že mysl člověka skladuje vědomosti systémem určitých polotovarů. Z nich si pak, v případě potřeby, to jest v případě dotazu, mysl člověka jakýmsi, doposud ne zcela známým způsobem odpověď na položenou otázku kompletuje na montážní lince operační paměti. Taková operace jistě vyžaduje určitý čas, jehož kvantita se dá dokonce měřit. Odvažuji se tvrdit, že stařecké změny (fenomény jakými jsou špatné vybavování si, pomalé rozpomínání se, zapomínání) postihují právě onu fázi kompletování na montážní lince pojmů a slov, které si mysl člověka ukládá vybavit.

Reakce člověka na vnější podněty (pro jednoduchost: odpovídání na položené otázky) je tím, co označujeme, dnes bohužel velice otřepaným, termínem tvůrčí proces. Člověk usilující odpovědět hledá. Propátrává svou mysl, zejména její paměť, shledávaje součástky, ze kterých by smontoval svou odpověď. Nalezený materiál (pokud takový shromáždí) pak sestavuje do podoby smysluplné reakce podle jistých zásad, pouček, principů, postupů, zkušeností a metod, které by rovněž měl ve své zásobárně nalézat. Někdy to funguje podle principu výstižně vyjádřeného v židovské anekdotě. Když se majitel právě opraveného auta dožaduje rozepsání položek dvousetdolarového účtu, uvede mechanik dvě položky: Tři klepnutí kladívkem – 5 dolarů; vědět kam – 195 dolarů.

Nerozumnost moudrých

Jsem si vědom, že název této úvahy zní absurdně. Jenomže absurditami nejrůznějšího druhu se to v prostředí lidské civilizace jen hemží. Takže nebude zase tak neobvyklé, jestliže projevím pochybnost o rozumnosti některých druhů chování jedinců biologické kategorie Homo sapies. Člověk moudrý.

Sleduje chování lidí (sebe z toho nevylučuji), mívám dost často pocit, že do vývojového vzorce nebyla při jeho stvoření vložena schopnost pohotově rozlišovat záležitosti podstatné od těch, které se z odstupu označují jako prkotiny. Stává se, že teprve diagnóza fatální nebo život ohrožující choroby, ať už vlastní nebo někoho blízkého, nám jako blesk z jasného nebe pročistí mozek – a my si najednou uvědomíme, kvůli jak nepatrným záležitostem jsme se předtím trápili. Všechno ostatní, ještě včera důležité, jako by dnešek smetl se stolu. Uvolnil na něm místo pro to jediné, co vlastně možnost všeho dalšího podmiňuje. A tím jediným je naše existence, vstupenka otevírající dveře pokračování v cestě životem. Nebude-li nám vystavena a vydána, s ničím dalším není třeba si lámat hlavu.

Tímto konstatováním nemá být propagován fatalismus. Vůbec ne. Žádné odevzdání se do rukou vnějších sil, které rozhodnou za nás. Za mne. Mám na mysli modlitbu (nebo přání, chcete-li), kterým racionálně uvažující člověk žádá, aby mu byly dány odhodlání a síla učinit, co (pro dobrou věc) učinit může, nepokoušet se měnit, co měnit nemůže – a schopnost rozpoznat, zdali se v dané situaci jedná o to první nebo to druhé. Mám na mysli rozumnost jako strategii neplýtvání silami a prostředky, protože obojího je vždycky jenom omezeně mnoho.

Je to už mnoho let. Bydleli jsme tenkrát ve společné ubytovně – několik rodin, už s dětmi, zaměstnanci různých fakult univerzity. Velkým snem a životním cílem nás všech bylo tenkrát dosažení vlastních bytů. V tehdejších dobách radostné cesty ke světlým zítřkům bylo vlastní bydlení až někde na vzdáleném horizontu mnoha let. Prioritou před stavbou bytů byla produkce tanků a jiného zboží strategického charakteru. Protože jsme byli na té ubytovně něco jako kibuc, měli jsme skoro všechno společné – umývárnu, kuchyňku, chodbu, záchody. V soukromém užívání měl každý z nás obytnou místnost, ženu, případně manžela a děti (v úředních dokumentech mu zapsané). Večerní táčky jsme konávali obvykle na chodbě, taky společné, poté, co se všichni mužští vystřídali v mytí nádobí a dámy uložily potomky do odložených, vyřazených nemocničních postelí, které nám ředitelství fakultní nemocnice velkoryse poskytlo k bezplatnému užívání.

Jedna ze sousedek tehdy pronesla větu, kterou si podržela má paměť dodnes. Ta věta byla něco jako hluboký povzdech. Pravila – k životnímu štěstí mi chybí už jenom dvě věci; remoska a byt. Pro případného mladšího čtenáře dodávám, že remoska byl jeden z vynálezů oné doby, jimiž obohatil socialistický průmysl kuchyňské vybavení tehdejších skromných domácností. Občas se na ni stály v obchodech fronty. Peklo se v ní maso pro nedělní obědy, jakož i buchty pro kdykoliv. Svéráz těch buchet byl v jejich speciální geometrii – remoska bylo zařízení kulaté, vlastně válcové, což znemožňovalo buchtám stát se rohovými, které se mezi pojídači buchet těšívaly největší oblibě. A teď k věci. Remoska bylo zařízení v cenové kategorii asi do sta korun, což nebyla ani v oněch skromných dobách investice nějak závratná. Umístit v téže větě touhu po bytě s touhou vlastnit remosku bylo asi jako spřahat ve voze arabského hřebce s luční kobylkou. Celý život trávím na univerzitě, v akademickém prostředí. Jeho významnou součástí je úsilí postoupit o příčku výš na žebříčku vědeckých či pedagogických hodností. Jde o úsilí zpravidla mnoholeté, často celoživotní. Také jsem usiloval. Teď, kdy už knot mé hromničky dohořívá a čadí, zdá se mi tohle usilování, kdysi vášnivé, nějak vybledlé. Samozřejmě se to týká jenom mého vnímání; nechávám mladým, co jejich jest. Prostě – život je víc než řádka titulů. Ať by byla jakkoli dlouhá.

Cesty, cesty, cestičky

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Na tomto tvrzení je důležité adverbium (nebo je to číslovka?) konstatující, že jde o všechny cesty. Ze stejné kapsy je i úvaha Jaroslava Haška o Švejkově jihočeské anabázi. Tam ovšem nešlo o cestu do Říma, ale o putování z Tábora do Českých Budějovic. Přes Putim, jak známo. Podstatné přitom bylo přesvědčení infanteristy Josefa Švejka, že i cesta směřující na západ ho nakonec musí přivést na jih. A taky přivedla. Sice v doprovodu četníka, nicméně cíle bylo dosaženo.

V dnešní době nám putování všeho druhu usnadňují nejrůznější ukazatele, mapy, jízdní řády – dokonce za podpory internetu. Mám na mysli cesty a cestování z místa na místo, přemisťování fyzické. Tak úplně to však neplatí o přemisťování nefyzickém, o putování zpráv, nejrůznějších zadání, úkolů a úloh. Nejrůznější, neustále bobtnající a košatící se administrativní a byrokratická opatření, nařízení a zařízení, jejichž zřizování a provoz bývají deklarovány jako pomoc a podpora onomu putování, komunikaci a cestování zpráv i rozhodnutí, bývají ve skutečnosti onomu putování na překážku, cesty znepřehledňují a komplikují. Docházívá přitom k absurditám, nad kterými zůstává zdravý selský rozum stát v němém úžasu.

Nezapomenutelnou ukázkou takové cesty je aktovka Václava Havla, ve které žádost o sestavení udání v záležitosti podvratné činnosti občana, jehož existence vykazuje z hlediska stranického a vládního znaky politické nespolehlivosti, nakonec doputuje až do rukou samotného občana, protože – jak věcně usoudí poslední článek udavačského řetězu – podezřelý občan je vlastně nejkompetentnější osobou pro kvalifikované sepsání onoho udání. Řekl bych, že tenhle nápad byl nepochybně literárně využit už mnohokrát; bylo by divné, kdyby nebyl. Představuje jakýsi dramatický prototyp, jehož existence se dá vystopovat v řadě anekdot. Jde o jakési putování k prameni, ke zdroji archetypálního nápadu.

V českém prostředí se v období komunistických kulturních zmatků a chaotických zákazů a povolenek, masově maskovaly pod pláštíkem ideologické čistoty textů, o jejich případném zveřejnění se uvažovalo, osobní nevraživosti způsobem známým jako pokrejvačství. Co mělo být jako ideologicky nevhodné (rozuměj: nevhodný byl autor) zadupáno do nepaměti, dostalo se tak k vytištění, jak velel zdravý rozum.

Je ovšem třeba říci, že otiskování textů jednoho autora pod jménem jiného nebylo specifikem české varianty bolševického kulturtrégrovství. Leckterý text byl a jistě i dnes může být přisvojován někým, kdo ho nenapsal. Méně gramotný profesor se podepíše pod textem, který napsal jeho student; dokonce ho ani svědomí nemusí bolet – vždyť student úředně pracoval pod jeho vedením! Není totiž vyloučeno, že někdy je učedník nad mistra. Za svého poměrně už dlouhého života jsem se potkal v akademickém prostředí s řadou jedinců, kteří téměř profesionálně praktikovali takové osvojování si cizích textů tím, že tu ubrali jedno slůvko a onde jiná dvě přidali. Zpravidla předložky a spojky, jejichž obměna nevyžaduje žádnou intelektuální námahu. Tady už nemusí jít jenom o vykrádání studentů, ale kohokoliv. V akademickém písemnictví panuje totiž představa, že autor by se měl opírat o prameny pokud možno hojně. Způsob takového opírání má sice respektovat jistá etická pravidla – jejich dodržování však bývá poměrně vágní. Výroba publikací systémem z deseti knížek sepisovat jedenáctou rozhodně doposud nevyšla z módy.

Specifickým typem cest a cestiček, o nichž je tahle úvaha, jsou zadání úloh nepříliš úspěšnému studentovi. Zadání na doma. Stává se, že student před neosobním listováním v učebnicích dá přednost teplému lidskému přístupu. Hledá někoho, kdo by uměl, co neumí on. Úloha putuje z ruky do ruky, od stolu ke stolu – s reálným rizikem, že se po čase ocitne na stole jejího původního zadavatele. V takovém případě, samozřejmě, cesta vedla do Říma. Naštěstí ne každá.

Sebevražda jako psychosociální jev

Vrozenou vlastností živých systémů je pud sebezáchovy. Prioritně nastavená snaha hájit svůj život, svou existenci, proti snahám zničit ji. Obvykle mívá tahle hra o život formu úniku před predátorem, pro kterého je unikající živočich potenciálním zdrojem energie jako potrava. Jednotlivé epizody a dějství hry o život berou na sebe podobu pronásledování a unikání.

V kontextu této hry se zdá být absurdní výskyt fenoménu sebezničení. Ponechme teď stranou živočišnou říši jako celek, s jejím záhadným destruktivním chováním třeba kytovců, a soustřeďme se na svět lidí a lidské civilizace. Také lidská hra je hrou o přežití – přesněji řečeno, boj o co nejvlídnější a nejdelší dožití; nikdo z nás totiž ve skutečnosti nepřežije. Jak to tedy přijde, že v hlavním toku snahy přežívat se objevují víry a protiproudy, globální lidské úsilí zpochybňující rozhodnutím boj o přežití vzdát. Nejenom se poddat síle predátora, snaze nepřítele – dokonce vyjít svému konci sám aktivně vstříc, stát se predátorem sobě samému. Nejsem biolog, tím spíše etolog. Odvažuji se přesto vyslovit domněnku, že jde o fenomén specificky lidský.

Které jsou to síly, schopné soutěžit, utkat se v zápase se silou pudu sebezáchovy? A v tomto zápase vítězit?

Měly by to asi být síly specificky lidské. Jednou z nich je jistě strach – to však specificky lidská síla není. Bát se umějí a strach prožívají i jiní tvorové. Reagují však na něj nikoli pokusem ze života uniknout, ale zdroji strachu čelit. Někdy obranou, běžně však útěkem. Člověk je ovšem tvor, který se dokáže bát nejenom hrozeb přírody – tmy, zatmění, blesků a hromu, požáru a povodně. Umí se bát i tak říkajíc z vlastních zdrojů, jimiž jsou jeho představy. Jeho fantazie, vědomí provinění, hříchu, přestoupení zákona, pravidel, etických zásad, norem chování.

Specifickým druhem strachu jsou obavy z bolesti, z utrpení. Člověk si umí představit budoucí situace a předvídat, předpokládat výskyt dění, kterému být vystaven nechce. A za splnění toho, za možnost vyhnout se je připraven někdy zaplatit i cenu nejvyšší. Záleží na síle představivosti a na síle vůle vzdorovat. Tohle demonstruje zvýšený výskyt sebevražd lidí, kteří se ocitli v mimořádně naléhavých krizových situacích. Židé transportovaní k vyvražďování do Polska, například.

Důležitou se zdá být ztráta smyslu života. Jakkoli je snaha přežít do lidského geonomu vložena jako nepodmíněný reflex, jako vrozený pud, jako aktivní síla – její vyhasnutí může zapůsobit jako reakce, s následkem rozhodnutí odejít ze života. Vedle biologického pudu k přežití je zřejmě člověku vlastní i potřeba uvědomovat si existenci důvodu, proč by měl být život prožíván. Standardně je jako takový důvod pociťována povinnost (a zároveň i touha) ovlivňovat sociální pozici potomků a potomků svých potomků. Jde o jakési uvědomělé prodlužování existence a přežívání vlastního genomu. Dá se to doložit statistikami vyššího výskytu sebevražd jedinců žijících osaměle, opuštěně, bez rodinného či sociálního zázemí.

Fenomén samovolného ukončení života se začasté využívá jako ultimum refugium, poslední útočiště, nejzazší pokus přivolat pozornost ke své situaci a vynutit si tak pomoc zvenčí. Jedná se o demonstraci sebevraždy. Pokusy dramaticky často vyhrocené; pokus demonstrovat sebevraždu v ústraní je absurdum. Obvykle bývá režií takové hry pověřován psychiatr. Jako terapeutická metoda se využívá chlácholení a přesvědčování jedince, který se pokouší, že z jeho situace existují alternativní východiska k tomu, pro které se rozhodl on. Nebo které on předvádí.

Takové řešení, skončí-li úspěšným odvrácením akutní situace, bývá pouze dočasné. Dochází k němu opakovaně, stává se formou vydírání, zejména citového. Radikální psychiatr sahá někdy k postupu rozhodnějšímu a zpravidla riskantnějšímu. Po bedlivé diagnóze případu nevrhne demonstrantovi, aby z mostu skočil. Tohle někdy vede k vyléčení trvalejšímu.

Vlastnictví je velice významný civilizační koncept. Zatímco živočišní bratranci člověka omezují jeho působnost na oblast rozmnožování, případně potravních zdrojů, zahrnují lidé do působnosti konceptu vlastnictví skoro všechno. Dokonce i lidi mohli jiní lidé vlastnit. Ve světě zvířat bývá obvyklé, že dominantní samec si přivlastňuje všechny samice, jejichž majetnictví dokáže obhájit svou silou a obratností – aby získal co nejširší působnost pro svůj genom. Asi jako sedlák, který osívá ječmenem a pšenicí všechna pole ve svém vlastnictví. Zeslábne-li samčí síla, vlastnictví přechází, podle zákona síly, na nového, aktuálně nejsilnějšího. Smlouvu o tom sepisovat netřeba. Podobná je dynamika vlastnictví zdrojů potravy.

V říši lidí funguje koncept vlastnictví nesrovnatelně složitěji. Je přitom pravda, že rozmnožovací pud ani u člověčích samečků nebyl doposud zcela zregulován – v krásné literatuře je doloženo nesčíslně příkladů, kdy tak zvaná láska překonala sociálně podmíněná pravidla partnerských svazků. Kdy působila snaha najít si biologicky hodnotného partnera silněji než tlak respektovat zájem majetku a moci. Přesto však jsou nesporně nejsilnější vazbou svazků mezi lidmi poměry vlastnické, majetkové. Pregnantním příkladem je genealogie šlechtických a zejména panovnických rodů, kdy se v zájmu udržení dynastické moci spojovali i jedinci biologicky podřadní, s vysokým rizikem přenosu nekvalitních genů do dalších generací. Významně tomu napomáhá existence univerzálního nástroje, společného jmenovatele, na který se dá všechno převádět – totiž existence peněz. Za peníze lze vlastnit všechno – a pokud došlo v dějinách civilizace k tomu, že se objevily tendence tento fakt potlačit, neutralizovat a nahradit konceptem jiným, nakonec vždycky časem pod tlakem touhy vlastnit, původní, jako by vrozená snaha prosákla na povrch, onen řídící koncept zkorumpovala a nakonec odvrhla.

Zvláštní význam konceptu vlastnictví v říši lidí se projevuje i jeho zdánlivou negací, totiž konceptem vyvlastnění. Zdánlivost této negace je v tom, že vyvlastnění majetku někomu je zároveň přivlastněním si tohoto majetku někým jiným. Vyvlastnění totiž jenom někdy bývá zničením, anihilací. Také tato skutečnost sehrává významnou roli při degradaci, při odbourávání systémů usilujících koncept vlastnictví potlačit či odstranit. Vlastnit, mít něco je pro obecného lidského jedince nesmírně přitažlivé.

Dějiny civilizace prokázaly, že koncept vlastnictví, touha něco mít, funguje jako síla pohánějící lidskou společnost. Antivlastnické systémy dojely vždycky na ztrátu motivace, na nedostatek zájmu. Žádná ideologie se neukázala dost silnou, aby lidskou chuť vlastnit vykořenila. Její další a další odnože vždycky znovu vyrašily, aby nakonec v nějaké jiné formě vlastnickému pudu otevřely scénu.

Jak přesvědčivě dokazuje historie, všechny tak zvané revoluce a převraty se točí, konec konců, kolem konceptu vlastnictví. Ideologie, filozofie a sociologie vyhnívají, tají v čase jako jarní sníh na březnovém slunci – co zůstává, je touha zbohatnout, dostat se k majetku, nahrabat si. Revolucionáři se mění v křečky a sysly – v kožiších politiků, zbohatlíků, novoměšťáků a bařtipánů nové generace ve starých převlecích. Po první světové válce se zdálo, že šlechtictví odzvonilo. Jak jejich stavovským výsadám garantovaným monarchiemi, tak šlechtictví ducha; pokud něco takového vůbec kdy existovalo. Co vzdorovalo dějinným změnám nejhouževnatěji, byly majetkové poměry. Vlastnické vztahy. Hrady a zámky, pole a lesy, pivovary a velkostatky. Přetrvává to dodnes – docela nedávno se dokonce potomci habsburského následníka trůnu, kterého i s jeho českou hraběnkou odstřelili Srbové v Sarajevu jako zajíce, přihlásili o vlastnictví zámku Konopiště, včetně zpeněžitelných přilehlých území. Do temna zapomnění se vytrácí obraz válečných jatek, které tahle monarchistická avantýra způsobila. V záři slunečných dnů zůstává, o co vždycky jde až v první řadě – o majetek, o možnost vlastnit. Takové soudní tahanice připomínají stáda pakoňů táhnoucích africkou buší, kterým ve stopách se plíží hyeny v advokátských talárech, čekající na příležitost na cizí účet se nažrat.

Kupředu, levá…

Bývaly doby, kdy i tohle heslo bylo užíváno jako vyjádření našeho důsledného příklonu k levičáctví, kdy slovo pravice bývalo nadávkou – a podezírám tehdejší revolučně bolševické české vrtichvosty, že uvažovali i o zákazu potřásání pravou rukou a o povinném přeškolování praváků na leváky. V zavedení ježdění a chození vlevo jim nepochybně zabraňovalo jenom to, že se takhle jezdilo v imperialistickém britském Commonwealthu. Heslo pokračovalo řečnickou otázkou – kdo to tam kráčí pravou…? – jejíž případné příliš váhavé zodpovězení mívalo nežádoucí kádrové důsledky.

Život ovšem šel dál, ideologických hesel nedbaje. Kdokoliv chodil, činil tak obounož, aniž by levou preferoval. Pokud by tak totiž nečinil, jeho chůze by se byla stala pajdáním, což nepůsobilo příznivě na názor zejména dívek, na něž jsme se v mládí snažili zapůsobit.

Rozlišování lidí na pravičáky a levičáky přetrvalo dodnes – kdy už je dávno nad slunce jasnější, že v obou případech jde – v politice – o totéž. Totiž o moc a potažmo o peníze. Ideologie je už jenom zástěrkou, v podstatě velice průhlednou. Spíše tedy jakýmsi fíkovým listem. Dost by mne zajímalo, kolik procent dnešních politiků ví, jak k označení levice a pravice vlastně historicky došlo. Z hlediska anatomického jsou totiž oba názvy zaměnitelné stejně dobře jako pravá a levá ledvina či pravé a levé ucho. Porucha na jednom z obou orgánů bývá docela dobře slučitelná se životem; zvyšuje se ovšem riziko, že v případě selhání zbylého orgánu z daného páru dojde k destrukci organismu jako celku. Není bez zajímavosti porovnat situaci politickou se situací anatomickou – v politice se orgány vcelku pravidelně střídají ve funkci vedení; pak jsou, vzhledem k tomu, že vláda pokazila, co se dalo, z trůnu svrženy a vystřídány druhou stranou. Je to, jako by si člověk každé čtyři nebo nevím kolik let zakrýval jedno oko černou páskou a ke koukání používal to druhé. Po skončení politické sezóny by si pásku přendal na druhé oko.

Politické řízení opravdu připomíná chůzi člověka kladoucího nemístný důraz na jednu nohu. Vláda, ať je jakákoliv, pajdá. Byvši vystřídána, položí důraz na druhou nohu – a pajdá zase. Naštěstí berou občané své vládce především jako nepřiměřeně placené šašky, takže jim vládní pajdání připadá jako docela místné.

Člověk spoléhající na jednu nohu více než na druhou, riskuje, že přepadne. Předtím klopýtne, což je druh varování. Chůze je sama o sobě záležitost nepříliš stabilní; rozhodně není možno považovat za moudré, je-li její nestabilita ještě navíc podtrhována asymetrií důrazu a jednostranného spoléhání. Ostatně, dokazuje to i historie minulého století; společenské systémy řízené s aplikací nadměrného jednostranného spoléhání, skončily špatně. To by ovšem nebylo to nejhorší – špatně končí vlastně všechny systémy řízení. Nejhorší je, že levo- a pravostranné excesy v řízení, ještě předtím než skončí v příkopě dějin, způsobují nedozírná utrpení milionům těch, kteří nic nezavinili, snad kromě toho, že se nerodili v nevhodnou dobu.

Chůze a pochodování provozované s důrazem na levou končetinu si přisvojují právo na pokrok – trvajíce na svém kupředu. Chůze či dokonce běh kupředu, nepodmíněné nutností brát ohled na další okolnosti, jsou ovšem nebezpečné. Svět ani dějiny nejsou žádná lautr rovina, jak tomu bývalo v Hercegovině. Vyskytují se v nich překážky, jakož i rokle, někdy dost hluboké. A hory, někdy dost příkré. Dokonce i řeky, rybníky, jezera i moře. Pochod kupředu za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, se nemusí vyplatit. Hrozí zakopnutí, přepadnutí, spadnutí, utopení. Všechno, co se pohybuje, mělo by mít zajištěnu možnost couvání. Nejenom možnost kupředu, ale i možnost zpátky. Dokonce i právě v zájmu toho, aby se později, po nějaké době pohybu nazpět, mohlo znovu zamířit kupředu.

Stranická zásadovost typu za každou cenu má špatnou pověst. Nejednou se totiž ukázalo, že onu každou cenu vyžadovali vůdcové ode všech, kromě sebe samotných.

Balíček poslední pomoci?

Člověk je tvor smrtelný – ale zároveň i tvor s talentem k byznysu všeho druhu. Nemůže proto nikoho překvapit, že lidská civilizace obchoduje i se smrtí. Vedle samotného faktu smrtelnosti člověka je tu i neméně závažná skutečnost – smrt je fakt, který jednoho každého z nás dostihne a zastihne, není však předem určeno (nebo alespoň známo), kdy, kde a jak. Myslím, že většina těch, kteří o svém konci seriozně přemýšleli, dospěla k názoru, že by nebylo dobré okolnosti svého životního konce detailně znát. Hlavním důvodem přitom asi bude, že tento druh vědění by mu kazil dobré spaní a bránil mu vychutnat si čas, který mu je osudem pro pobyt na zemi darován.

Je cosi v člověku, napovídající mu, že by mělo být správné, aby se mu dovolilo v záležitostech konce života do věci mluvit. A nejenom mluvit. Jakkoli křesťanství upírá člověku právo sám si život vzít, životní praxe zná pojem sebevražda, suicidium, jako jev s jistým stupněm statistického výskytu. Je projevem názoru lidského jedince, že život není hodnota absolutní; že jenom život jisté kvality stojí za to žít. Opovažuji se o tom mluvit, protože jsem na takové křižovatce životního rozhodování sám kdysi stál.

K civilizaci patří také pojem euthanasie. Usmrcení člověka z milosti, kdy sám bezmocný o ukončení života prosí. Kdy se umírajícímu, trpícímu zdá být milosrdnější zemřít než v beznaději žít. Zabití zraněného kamaráda vojákem v poli, hrozí-li zajatci mučení a zohavení. Sebevraždy Židů odsouzených k utýrání esesáky. Sebevraždy viníků vědoucích, že jejich skutky byly tak odporné, že jim nemůže být odpuštěno. To jsou ovšem okolnosti v jistém smyslu výjimečné, třebaže se v daném období mohly týkat milionů. Denně však nás umírají desítky milionů, tak říkajíc standardním způsobem. Jakkoli cynicky to zní.

Člověk, tvor, kterému rozhodně není cizí krutost, se po svém vydělení z přírody pokoušel nacházet způsoby, jak by se postaral o bezmocné příslušníky svého rodu. O nemocné, bezmocné a umírající. V klášteřích, špitálech, starobincích a nalezincích. Podporovaných a udržovaných z darů, jimiž se dárci vykupovali z hříchů, jejichž povědomí jim do mysli implementovaly církve. Nejednou i z hříchů krutosti.

Soudobé zdravotnictví je pod dohledem státu. Tak či onak, přímo či zprostředkovanou kontrolou. V evropském prostoru se každému, kdo se nevzpírá, dostává alespoň základní zdravotní péče. Jako ve všem ostatním, i v této dimenzi není rovnost občanů ani zdaleka absolutní; i v péči o zdraví jsme si rovni, s tím, že někteří privilegovaní jsou si o trochu rovnější. Ústavy, základní zákony států, deklarující všeobecné právo na ochranu a péči o zdraví svých občanů, jako obvykle reálnou skutečnost idealizují.

V posledních letech se předmětem evidence stávají pokusy zahrnout do práva na zdraví a péči o život také právo na důstojnou smrt. Zákonodárci projevují alibistickou zbabělost. V obavě o svá politická koryta rozhodnutí odsouvají, ponechávajíce pootevřená vrátka soukromé iniciativě tu doktorů a zdravotníků, onde psychopatů mezi nimi se vyskytujících. Dochází tak k zabíjením, k usmrcování nemocných – které jsou někdy omlouvány jako skutky vyžádaného milosrdenství, ale také jako vraždy, někdy dokonce masové. Od Ameriky přes západní Evropu dospěl tento projev civilizace i k nám. Poslední případ se uhnízdil v havlíčkobrodské nemocnici.

Myslím, že v posuzování tohoto fenoménu, stejně jako při jeho úředním, právním ošetřování, se projevuje společenské farizejství. Jsem si vědom možnosti zneužití v případě povolení euthanasie; sotva se proto podaří ušít zákon, který by pokryl všechny možné případy. Rozhodování bude muset nutně být velice individualizované. Nicméně soudím, že by zdravotnictví mělo umožnit důstojný odchod ze světa trpícímu člověku, který už nechce žít – a je při dobrém vědomí. Vtisknout mu do ruky pro ten případ něco jako balíček poslední pomoci. A ne zavolat psychiatra, který jeho touhu zemřít prohlásí za důkaz nesvéprávnosti.

Paměť břicha

Já vím, z fyziologického hlediska je to asi pitomost. Pamatovat si může jenom mozek, orgán na tohle specializovaný. To, co vnímáme jako paměť orgánovou, třeba paměť pohlazení nebo naopak facky či kopance, paměť bolesti při zakopnutí nebo kousnutí vzteklým psem – je zprostředkováno řetězem informací uložených v mozku. Jenomže si vezměte to, co je označováno pojmem fantómová bolest – kdy svědí a podrbání se dožaduje palec pravé nohy, už před několika lety amputovaný! Tady mozek selhává, nedokáže přesvědčit ruku, aby setrvala v klidu, protože podrbat není co.

Mým problémem je hlad.

Dokonce i s lidstvem hladem trpícím, ne dosti živeným, nedosyceným, soucítím asi víc než člověk průměrný. K hladu mám intimní vztah. K mému osobnímu hladu. Podobně jako Eskymák rozeznává desítky druhů sněhu, a každý takový detailně identifikovaný sníh umí pojmenovat samostatným názvem, rozeznávám i já několik druhů hladu. Zvláštní slova pro každý svůj hlad však nemám. Ne že bych to nedokázal – obávám se však, že by mi listování v takovém mém osobním slovníčku způsobovalo další bolest.

Mým životním problémem je hlad, který mi zakazují tišit. A zejména utišit. Můj diabetolog mi to zakazuje. Tvrdí, že když si stěžuji na svůj hlad, podléhám iluzi. Že můj pocit hladu je rodnou sestrou zmíněné fantómové bolesti. Máš přece glukometr – říká v takové situaci můj diabetolog – a jeho monitor ti naprosto přesvědčivě ukazuje, že žádný hlad ve skutečnosti nemáš. Tvůj hlad je stejně virtuální a fyziologicky neskutečný jako bílá vrána nebo svatý Mikuláš. Je to palec dávno amputovaný a proto nepodrbatelný.

Podle mého diabetologa není hlad nic jiného než stav glukometru, do jehož hodnoty na displeji se promítá aktuální hladina cukru přítomného, kolujícího v mé krvi. Je tam cukr, pak nemůže být hlad. Tvůj hlad je iluze – prohlašuje můj diabetolog – stejně jako spoře oblečená víla tančící na letní pasece provoněné jahodami. Můžeš na ni myslit, protože je kaloricky prázdná. Ta víla. Ne ovšem jahody, na ty raději zapomeň. Ty kalorie mají.

Tím jsme se dostali zpátky k paměti břicha.

Mozek by z toho měl mít rozum. Dostane se mu informace o stavu glukometru – a on zastaví veškerou svou agresi operující s pocitem hladu. Jak je možné, že ještě neobjevila medicína, pořád se chvástající svými možnostmi, způsob, jak proškolit můj natvrdlý mozek o poselství glukoměru? Způsob, jak protestujícímu žaludku zatrhnout tipec?

Ve chvílích, kdy mé břicho získá nad mou vůlí vrch, zbaběle odkládám glukometr a dopřeji si potěšení z podlehnutí. Taková chvíle vyvolává dávno zasuté obrazy mladé lásky. Pocity rozkoší, které nic nenahradí, nic nezastoupí. Po nich se ovšem dostavují výčitky svědomí, strach z možných následků a pozdní lítost. Kajícný návrat k dietám, jejichž podstatou je zbavovat konzumované potraviny všech predikátů lákavé chuti, tučné hojnosti a přetékání jazykových pohárků. Suchý chleba, pokud možno okoralý, pomazaný málem, případně ničím.

V množině druhů mých hladů jsem identifikoval jeden, se kterým se dá chvíli žít. Je to stav hladu, který se dá navodit dlouhodobým hladověním. Pojmenoval jsem ho, jen tak pro sebe, hladem z hladu. Podstatou tohoto druhu hladu je jakési otupění, určitý druh rezignace. V tomto stavu jako by přestaly existovat fenomény jako sycení, ukájení, hašení žízně. Myslím, že je to stav, do kterého se uváděli středověcí poustevníci. Za výstižný považuji v tomto kontextu pojem umrtvení žádostí těla. Zřejmě je to stav, ve kterém permanentně pobývají andělé, tělesných potřeb nemající. Bohužel, v onom stavu nemohu pobývat dlouhodobě. Asi jako nemůže pobývat dlouhodobě ve stavu beztíže zemský tvor; ten stav je vyhrazen kosmonautům a na pár minut pilotům, obracejícím svá letadla na chvilku do volného pádu. Také můj volný pád hladu z hladu je jenom na chvíli.

Člověk – konstanta nebo proměnná?

Matematika potřebuje ke své existenci konstanty neboli veličiny stále, neměnné – a veličiny proměnné, které se mění v závislosti na měnících se okolnostech. Jakmile se matematika pokusí stát se obrazem, modelem reálné skutečnosti, musí tyto okolnosti specifikovat. A protože veškeré dění probíhá v závislosti na čase, na jeho věčném uplývání, musejí veličiny proměnné brát na čas zřetel. Pojem konstanta se tím stává fikcí – existovat může jenom ve světě matematiky, kterému jeho virtuálnost dovoluje na chvíli od běhutého času abstrahovat.

Biomatematika, zabývající se modelováním jevů vážících se na biologické objekty či procesy, vstupuje do světa, od jehož prostředí je čas neodmyslitelný. V tomto světě není konstant. Jsou jenom veličiny proměnné; má však hluboký smysl rozlišovat veličiny měnící se rychle, od těch, které se mění jen pomalu. Matematika biologických jevů se nemůže vyhnout konceptu přibližnosti. Pokud se mluví o konstantách, jde o řeč relativní, omezenou na konkrétní časový interval, v jehož rozmezí jsou některé časové změny zanedbatelné. Kvůli zjednodušení příslušného matematického modelu.

Intenzita změn sledovaných na lidském těle a duchu se různí podle ukazatelů, znaků a vlastností v dané situaci sledovaných. Antropolog či anatom sledující růst a vývoj člověka vědí, že tento probíhá v jistých fázích osy ontogenetického, osobního času rychleji, v jiných pomaleji, a v dalších tak pomalu, že je docela dobře možno (pro daný účel) považovat ho za konstantu. Platí to například pro vývoj skeletu, pro kosterní růst. V období zvaném dospělost (adultus) je tělesná výška člověka s dostačující přibližností konstantní. Od věku kdysi označovaného jako věk vojenský (pro ženy to platí podobně) až po hranici stáří. Poté nastávají změny výšky související s ochablostí kosterního svalstva, což ovlivňuje i měřitelné ukazatele skeletu. Člověk se zdá zmenšovat.

Konstantnost člověčího tělesna je tedy záležitostí podmíněnou hodnotou ontogenetického věku. Ve srovnání s konstantností kostry jeví jiné tělesné ukazatele změny mnohem živější. Tak třeba hmotnost lidského těla v případě většiny lidí žádné období konstantnosti ani relativní nejeví. I tehdy, kdy naše výška neroste, objem našich těl si omezení neklade. Růst do výšky můžeme jenom omezeně – víc nám není geneticky dáno. Růst do šířky dědičnost příliš neomezuje – co nám není dáno v chromozomech, dáváme si sami přidáváním na talíř.

Zajímavější než případná konstantnost změn fyzických jsou změny duševní – intelektové, charakterové, emoční. Jednou z projekcí, poměrně ostře vnímanou, je promítání takových změn do oblasti chování. Tak například od chudáků politiků vyžadují jejich případní voliči (kterých je pořád míň a míň) konstantnost názorů a postojů. Kritizují jejich přebíhání od strany ke straně, od komunismu k demokracii, od rudé k růžové či modré, od atheismu ke křesťanství. Zvláště někteří vrcholoví politici dosahují v tomto ohledu výkonů přímo znamenitých, s nimiž mohou soutěžit snad jenom výkony pojídačů švestkových knedlíků, pijáků piva nebo rekordmanů v oboru manželského rozvádění a ženění. Úzkoprsí občané kritizují jako projevy charakterové nekonstantnosti dokonce i jev tak nevinný jakým je převlékání kabátů.

Latinské přísloví říká quod licet Jovi, non licet bovi – co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Požadavek nelhat, nekrást a nepodvádět se aplikuje odlišně v případě poslance či senátora a v případě občana bez politického predikátu. Očividné je to v situacích dopravních přestupků, případně přečinů a zločinů. To poslední vypovídá také o problematické konstantnosti českých zákonů a zejména jejich interpretaci u policie a justice. Také se tomu říká stabilita, od níž se odvozuje koncept právního státu. Nekonstantnost zákonnosti ovlivňuje i nekonstantnost etiky a morálky. V tomto ohledu si jen lze přát, aby si člověk upevňoval konstantnost své osobní morálky bez ohledu na nemorálnost chování tzv. politických elit.

Co nedává smysl, je nesmysl

Jíme, když máme hlad, pijeme, máme-li žízeň. Jíst a pít – to jsou činnosti, jejichž prostřednictvím ukájí člověk své specifické potřeby. Vlastně, ne tak příliš specifické. Dodávat tělu potravu a vodu je potřebou všeho živého. Vedle nich existují i jiné potřeby, které musí člověk ukájet. Mám na mysli potřebu komunikace s jinými příslušníky lidské komunity. Mezi sebou komunikují sice opět i jiní živočichové téhož druhu, zdá se však, že objem takové komunikace je s objemem sdělování mezilidského neporovnatelný. Ono se to dá totiž dnes měřit.

Se všemi zmíněnými činnostmi je spojen účel. Ten rozhoduje o jejich kvantitě, je podkladem reflexů ony činnosti řídících. (Výjimkou může být pití alkoholu, které se v případě lidských pijáků zvrhá v patologii, nezřízenou náruživost a opilství). Jinak ovšem platí, že účel a účelnost jsou v téhle záležitosti klíčovými pojmy.

V několika posledních letech, v době, která přechází od nedávna do současnosti, postoupila mílovými kroky komunikační technika. Vynález pana Bella, dominující komunikaci dvacátého století s využitím telefonního přístroje, se odpoutal od pupeční šňůry elektrického vodiče, který přivazoval aparát elektrickou přípojkou ke zdi – čímž vstoupil do stádia mobilního, přenosného a kapesního. (V důsledku toho budeme ještě nějakou dobu rozlišovat ve filmových detektivkách ty starší, kde se ještě telefonuje přes šňůru, a novější, ve kterých se detektivové i zločinci dorozumívají pomocí mobilů.)

S existencí mobilních telefonů dostaly komunikační průmysl i komunikační byznys nový impuls. Už dnes, po několika málo letech od vynálezu mobilu, jej ve své kapse nosí kdekdo. Lidem to připadá pohodlné, asi právem. Zejména ženám umožňuje mobil rozvíjet a do nevídané bujnosti nechávat košatět jejich přirozené nadání komunikovat. Mobil ovšem nenosí po kapsách; stal se nezbytnou součástí obsahu jejich tašek a kabelek. Mobil zároveň, jak jinak, vstoupil i do světa zločinu – stávaje se předmětem krádeží a pokoutního prodeje. Dnes už by v očích redaktora časopisu neobstála povídka o školačce, které zloduch vytrhl z drobné ručky svačinu, aby ukojil svou zvrhlou zlodějskou vášeň; stačilo by však přepsat svačinu na mobil, aby se povídka stala aktuální a dobově použitelnou.

Průmysl mobilů a mobilního telefonování zasáhl razantně i do světa reklamy. Kdyby si někdo dal práci s evidencí, jistě by zjistil, že procento reklamního času například v televizích věnovaného reklamě mobilního telefonování, rozhodně není přehlédnutelné. Co mne však zaujalo především, je obsah této reklamy. Téměř úplně se z ní vytratila ona účelnost – nejde v ní o žádné zdůrazňování faktu, že telefonem mají být z místa na místo přenášeny zprávy a sdělení o něčem. Že si účastníci telefonních rozhovorů sdělují informaci o záležitostech, věcech a dějích konkrétních. O úmrtích a narozeních, o dopravních nehodách, svatbách a křtinách, ztrátách a nalézání pracovních míst, jakož i o jiných životně důležitých skutečnostech. Reklama se soustřeďuje a omezuje na akt telefonování samotný. Účelem telefonování není něco sdělit – účelem telefonování je telefonovat. Smyslem sdělování přestalo být sdělit potřebnou informaci tak málo slovy, jak je jen možné; smyslem telefonování je získat co nejvíc minut za jeden peníz. Za korunu, stokorunu, tisícikorunu.

Býval kdysi takový slogan – nežijeme, abychom jedli, jíme, abychom žili. Dnes je beze zbytku aplikovatelný na fenomén telefonování – nežijeme, abychom telefonovali, telefonujeme, abychom poučeněji žili. Stejně jako se žroutovi stává přecpávání břicha smyslem života, stává se mobilovému fanatikovi smyslem života mluvení s bakelitovou krabičkou přivinutou k ušnímu boltci. Platívalo kdysi latinské – dum spiro, spero. Dokud dýchám, doufám. Dnes je to pravda v modifikaci – pokud telefonuji, žiji. Jakmile telefon odložím, uvadám jako kopretina v suchopáru. Účastníci hovorů si nevyměňují informaci – vyměňují si slova. Člověk sdělující se stává člověkem mluvícím.

Co bylo dřív – slepice nebo vejce?

Trochu to vypadá jako vtip, trochu na námět pro filozoficko-biologické mudrování. Vzata jako obecný princip, může být tahle otázka uvažována jako model problému tak krvavě závažného, jako je třeba blízkovýchodní válka. Kdo začal? Kdo vystřelil první? To je otázka, na kterou už nikdo pokoušející se o alespoň jakous takous objektivitu, odpověď nenajde. A každá z obou stran války někdy označované jako spor o nárok na území, odpoví po svém – pravdu má ona, protože nárok má ona, protože pravda a spravedlnost jsou na její straně. Doloženo argumenty třeba právně historickými. Bohužel, historie má nepočítaně časových vrstev – a každá ze stran sporu sahá do vrstvy, která se jí víc hodí. A pranic už nezáleží na tom, že v čase praotce Abrahama se dějiny obou stran sešly ve společném uzlu.

V případě sporu o prioritu slepice a vejce, stejně jako v případě sporu o nároky na území, má jedinou šanci na dosažení rozhodnutí alespoň trochu rozumně zdůvodnitelného přístup systémový. Argumenty pro a proti se nesmějí vybírat jako rozinky z velikonočního mazance. Vývoj je komplexní proces. Slepice se vyvíjela spolu se svým vejcem, které je součástí systému. Jakékoliv vydělení jednoho z druhého je neoprávněné – asi jako feministické úvahy o potlačení mužského prvku; bez samčích spermií si samičí vajíčko ani neškrtne. Radikální zásah do systému by zrušil během pouhých dvou generací jeho celou existenci. Se systémem blízkovýchodním se to má trochu jinak. Arabové by mohli existovat bez Židů, stejně jako Židé bez Arabů. Oba takto případně vzniknuvší výsledné systémy by však byly ochuzené – o izraelskou technologii, schopnou dobývat vinnou révu z pouštního písku, stejně jako o arabskou kulturu, která kdysi zplodila produkt pro lidskou civilizaci tak zásadní, jako je desetinný číselný systém.

Hledání odpovědi na otázku Co bylo dřív musí začít konstatováním toho, co je teď. Úvahy o minulosti musí začít úvahou o přítomnosti. Úvahou v maximální míře poctivou; má-li se dospět k pravdě, nic nesmí být zatajeno; zejména z toho důvodu ne, že se tomu, kdo chce k pravdě dospět, něco nehodí. Do jakých bažin politického blábolení se v případě nerespektování této zásady dá zabřednout, dokazuje situace, v níž se ze zcela iracionálních ideologických důvodů odvrhlo historicky prokázané omne vivo ex ovo a do chodu se uvedly mechanismy podvodných experimentů, vydávaných za genetické, jimiž měly být dokázány fantasmagorie vylíhlé v hlavě šíleného diktátora.

Do kategorie otázek typu Co bylo dřív patří i záležitost moderní české historii velice blízká. Aby se mohlo čelit germánským spekulacím o průběžném postkeltském německém osídlení území dnes českých, uchýlili se čeští intelektuálové k literárním podvrhům, které měly posunout českou civilizaci o pár století zpět. Byla z toho ostuda, která se po desetiletích rozplynula jenom díky tomu, že do podobné šlamastyky se dostali i národové jiní. Z národů ač jsme různých, k historickým podvodům vedeným ušlechtilými nacionálními pohnutkami máme všichni blízko. Že tahle haluz nacionálních snah je pořád i dnes živá a míza v ní doposud proudí, dokázaly nedávné pokusy nacionálně zaujatých slovenských historiků dokázat, že Slováci jsou Slované, kteří tady byli ze všech nejdřív. Přání i dnes dokáže být otcem myšlenky. Stejně tak ovšem i dnes umí hora porodit myš.

Otázkou co bylo dřív se někdy zabývá i oblast tak seriozně vyhlížející jako je věda. Historií, kdy se pánové (dámy prominou) velice úctyhodní dohadují o prvenství svých objevů jako malí kluci, je habaděj. Už Newton s Leibnizem se před čtvrttisíciletím dohadovali o to, čí integrál a derivace byly první. A z doby novější bych uvedl alespoň objev účinku inzulínu, případně objev antibiotického účinku některých plísní. Ani tady obvykle nelze vést ostrý řez mezi dobou před a dobou po. Ani dějiny objevů neskáčou po kamenech – spíše se víceméně plynule vyvíjejí a jedním na jiné navazují. Což jistě nijak nesnižuje velikost těch, kteří byli v rozhodujících chvílích nejblíž.

Pohádka o fair play

Bylo, nebylo… Jakkoli se to dnes zdá být neuvěřitelné, přece jen tomu tak možná kdysi bylo. Že slova fair play přestoupila z angličtiny do češtiny via sport, potažmo football, po česku kopaná. Rovná hra, přímá hra, hra poctivá. Hra na rovinu. V době před sto lety, trochu víc nebo trochu míň, ovlivnila kopaná, také díky masovému zájmu, který dokázala vyvolat, český slovník. Zalidnila jej pojmy, které v obecné češtině domestikovaly jako označení vlastností kladných a žádoucích. Označení sportovec se stalo vyjádřením zdraví nejenom tělesného; také zdravého chování, čestného, se smyslem pro pomoc druhým. Symbolem zápolení o vítězství, neušpiněné podrazem, podtrhem, švindlem.

Dnes, po pouhých sto letech, zní tohle nejenom jako utopie, ale přímo jako groteskní fabulování. Abychom však byli upřímní, když už o té poctivé hře mluvíme, je třeba přiznat, že obraz sportu jako počínání nanejvýš poctivého se začal kalit poměrně krátce poté, co sport zmasověl. Poté, co se sportu chopila obchodní politika, business, který do nozder nasál pach peněz, které by se ze sportu daly vytlouci. Masový zájem publika je totiž živnou půdou pro realizaci principu velký obrat, malý zisk. Jestliže ochozy fotbalových stadionů pravidelně, týden co týden zaplňují miliony, i korunové vstupenky dávají vzniknout pramínkům postupně sílícím do podoby zajímavých finančních toků. To ještě v dobách, kdy televize chodila po elektronických houbách. V oněch dobách obohatila sportovní terminologie obecnou řeč například o slovo lanař (dnes téměř vyhynulé), označující funkcionáře či sportovního politika, který přetahuje, lanaří hráče z klubu do klubu. Klasické dílo české beletrie, Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse může posloužit jako bohatý zdroj pojmů dalších. Podobně jako texty a kresby pánů Rady a Žáka.

Věci se vyvinuly tak, že sport a kopaná, které byly kdysi modelem vzorového chování zocelujícího nejenom svaly mladých, ale i jejich charaktery, produkují dnes modely chování odpudivého až krajně nechutného. Ze sportu se stal obchod a politika, se všemi nemravnostmi a nechutnostmi, které jsou těmto oblastem společenského života vlastní. Prakticky veškeré dění zejména výkonnostního a vrcholového sportu se realizuje přes společného jmenovatele – peníze. S penězi ovšem úzce souvisí princip za každou cenu jakož i korupce. Jde-li o dosahování výkonů, sportovní gladiátoři se stávají modlami obecenstva, dnes především televizního. Společně se, každý ze svého místa, modlí k božstvu mamonu. Abrahamův syn Izák je obětován na oltáři, jehož oheň nerozněcuje biblické roští, ale tablety anabolik.

Problémy sportovní etiky poskytují akademickou obživu početným houfům mudrlantů na téma filozofie sportu. Zvlášť výživné je přitom téma olympijských her a olympijské myšlenky. Modle Velkého Kšeftu se klaní sportovní funkcionáři, manažéři, trenéři, sportovní lékaři – svorně spolupracující na velkém díle vytahování peněz z kapes zástupů, které touží být baveny, nejlépe pak podívanou, v níž občas nechybí vedle potu ani krev či malá nebo větší životní tragédie. V tomto ohledu se toho příliš nezměnilo od časů římských gladiátorských arén a hledišť, ve kterých krvežízniví diváci znamením palce nutili imperátora, aby poraženého nechal zabít nebo jeho život ušetřil.

S výkonnostním sportem je to dnes stejné jako s drogami, herními automaty, sázkami na dostizích i v hernách, a také s prostitucí. Motorem, který tyto druhy her roztáčí, jsou peníze. Ty peníze, jejichž pramínky se sbíhají v kapsách potenciálních účastníků her, neschopných zabavit, zaujmout se z vlastní hlavy, vlastních svalů a vlastní představivosti. Peníze, které lidé vydávají za to, aby byli baveni. Aby mohli ventilovat svou vlastní agresivitu v relativním bezpečí křesla před televizí nebo sedadla na stadionu. Samozřejmě jsme i tací, kterým tohle nestačí – vybíháme do ulic za krvelačných výkřiků o vyhubení soupeřů – ve své omezenosti a dočasné zmatenosti neschopní domyslit, že vypadne-li soupeř ze hry, ztratila smysl i hra samotná – včetně klubu, za který pozvedáme prapory i plaňky nejbližšího plotu.

Vepřový terorismus

Kdyby někdo z názvu této malé úvahy soudil, že se jedná o vzpouru nejlepších přátel člověka, případně o druhý díl geniální knihy Animal Farm George Orwella, netrefil by se. V ní totiž hrají prasata roli velice aktivní, dokonce roli hlavní. V podstatě roli politiků, se zaměřením na politiky doby diktátorské. Můj záměr je podstatně skromnější. Prasata, potažmo vepři, v něm hrají úlohu povýtce pasivní, jsouce předmětem konzumace a výživy (chutné, bohužel však nezdravé). Nicméně, pokročme.

Snahy o multikulturní sbližování různých etnik, národů bližších i vzdálenějších, k životu probouzené zejména stěhováním národů doby současné, je záležitostí probíranou při každé jenom trochu vhodné příležitosti. Od kaváren a politických kroužků, kde se vedou řeči krajně ušlechtilé, až po tržiště a hospody, kde se vedou řeči krajně agresivní a urážlivé. Jak už to tak na světě chodí – kdo šlape po cestičkách dlážděných a denně někým uklízených, nemusí chodit v botách umazaných; v nich chodí ti, které nutí jejich řemeslo z chodníků sestupovat do marastu ulic, bláta stavenišť nebo dokonce polních cest. Náš svět má místa velice různá.

Mísení národů a ras není primárně vedeno úsilím poznávat jiné kraje a jiné lidi. Tuhle romantiku pěstují pouze jedinci sytí a blahobytem znudění. Lidé se nemísí, aby se smísili – činí tak proto, že v některých místech této planety se žije hůře než jinde – a že dokonce někde nebývá dost co do huby. Vlky z lesů žene hlad. Na některých místech světa není dost práce pro všechny, kteří jsou ochotni pracovat. A na všech místech světa, s výjimkou několika málo míst oblažených mohutnými výrony ropy, panuje nedostatek práce dobře placené. Zajímavě placené. V této dimenzi existuje něco jako obdoba potenciálního spádu – z míst vysokého tlaku se přesouvají masy vzduchu do míst tlaku nízkého, generujíce přitom vítr. Z míst vysoké bídy se přesouvají masy lidí do míst poměrů snesitelných. Z jihu k severu, z východu na západ. Koncept multikulturalismu vyrašil jako produkt úsilí ohlazovat třecí plochy konfliktů nutně vznikajících jako důsledek nedůvěry k jinakosti.

V předcházejících generacích převládala tendence imigrantů k rychlé asimilaci. K přizpůsobení se, připodobnění, splynutí s prostředím, ve kterém se ocitli. Motorem byla přitom ekonomie – movitost byla veledůležitým symptomem asimilace. A obráceně.

Změna nastala s mohutnící demografií migrace. Podmnožiny migrantů udržují kontakty i po linii společné kultury země původu. Cílové země migrace dokonce tohle někdy podporují – pod heslem různosti ve společném. V podstatě se dá říci, že tohle funguje, plus minus, dokud specifičnost života imigrantů nepřeroste do fenoménu gheta. Dokud se neizoluje způsobem, jehož podstatou je odmítnutí respektovat zákony cílové země.

Lze říci, že problémy související s fenoménem larvování se, izolování nově příchozích vůči hostitelské populaci, se vyhrotily v případě imigrace z muslimských zemí. Mešity nejsou v jejich případě institucí výhradně náboženskou a kulturně výchovnou. Jsou zároveň institucí výrazně politickou, která zasahuje svým vlivem i do oblasti správní a sociálně manažerské. Případné konflikty muslimského způsobu života s životním stylem západoevropských zemí řeší muslimové bez toho, že by připustili ústupky na své straně. Známé jsou potyčky kvůli způsobu oblékání – zahalování ženských vlasů a tváří, což dělá potíže v sekulárních školách. Pro mne jako pro Čecha výrazně alimentárně citlivého vyvolal pobouření fakt, že se požaduje, aby byl jídelníček školních jídelen přizpůsoben muslimským omezením. Chápu, že někdo nesmí kvůli víře konzumovat bůček a škvarky – sám jsem jako kluk držel řadu let každý pátek půst od masa. Ale, abych se zřekl vepřových hodů a zabíjaček jen proto, že někomu odjinud přišedšímu ovar a jitrnice nevoní? To je nesnášenlivost v celé nahotě; to je alimentární terorismus. Z představy, že bude jednou česká zabíjačka úhledně válcovitého čuníka nahrazena porážením vychrtlého, nohatého korábu pouště, mne mrazí.

Skleničko dolívej, hrnečku vař!

Pohádka o hrnečku, který na povel majitele vařil a vařil, zjevně odporuje zákonu o zachování hmoty. V tomto případě kašovité hmoty krupičné, mléka kravského a případně i jiných ingrediencí, jako jsou cukr či med. Moje rozmazlené vnučky se někdy dožadují dokonce cizokrajného kakaa. Hrníčky s touto schopností nedokázaly vyrábět ani plechárenské podniky reálně socialistické, v době, kdy se centrálně poroučelo větru a dešti. S tím rozkazováním počasí to dopadalo stejně jako s tou kaší v hrnkách vařenou – počasí si dělalo, co se mu zamanulo a hrnky vařily jenom za peníze, to, co se do nich předtím vložilo. Jistou obdobou tohoto naivně romanticky pohádkového, případně idiotsky politického přání se stal o něco později slogan hlásající, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Naštěstí se v tom posledním nejednalo o nic konkrétně hmatatelného, takže se jeho naprostá odtrženost od reálného světa nikdy nekončící lidské prolhanosti a chamtivosti dala okecávat ad libitum. Pravda a láska mohou totiž někdy – velice krátkodobě a pouze lokálně – zvítězit nad lží a nenávistí, rozhodně však nad nimi všemi vítězí – dlouhodobě a trvale – peníze a chtivost moci.

Kdyby hrnečky na požádání (a bez zaplacení) vařily, rozvrátilo by to světové hospodářství. Zejména, kdyby ještě navíc k tomu se skleničky samy dolívaly. Samy, jenom na požádání. V takovém pádu by propukl alkoholismus i mimo český parlament, kde je přece jenom pod jakous takous kontrolou. Hypotetické, samy vařící hrnečky a samy se dolívající skleničky jsou vlastně něco jako moučník, případně aperitiv, doplňující se na kompletní menu s pečenými holuby, co lítají do huby. To už jsme ovšem ze světa pohádek pro děti ve světě pohádek pro dospělé. Pečené, a to do zlatova, holuby slibují svým voličům prakticky nepřetržitě politici; se zvýšenou intenzitou slibů v obdobích předvolebních. I v tomto slibování dosahovali ještě před pár lety vynikajících výkonů komunisti; když se potom dostavil v jejich hlavách záblesk selského rozumu, a oni se odvážili prohlásit, že s těmi pečenými holuby to byl drobný omyl, který teď opravují tím, že připouštějí, že ti holubi se musí předtím vypěstovat, odchytit, oškubat, vykuchat a v troubách upéct – trůny se jim pod zadky zakymácely a oni na huby upadli. To je důvod, proč politici doby současné, o pečených holubech hovoříce, nebývají nijak příliš konkrétní.

S těmi sliby na potraviny a blaho mysli odkazujícími to vlastně začalo už dávno. Již staří Římané bývali oblažováni svými senátory a vládci poukazem na chléb a hry, panem et circenses. Dobře už tenkrát věděli, že s ideologií a hlásáním tezí o věčném městě a impériu římském na delší dobu nevystačí. Že lid se chce především najíst a napít, hlad zahnat a žízeň vínem utišit. Že nějaká stranická prohlášení, programy a teze velice rychle polezou lidem krkem.

Vlastně máme i jistou českou tradici rozdělování potravin z vyšší moci. Jde o sladkou kaši a vařenou rybu, které nadělovali svým poddaným a bezdomovcům na některých rožmberských panstvíc

reagovat