uživatel eliminován | 14. 03. 2008, 17:27:52 |

Odcházím! Jsi příliš dokonalá
Jste krásná i chytrá. Takové ženy muži opouštějí. Vztah s nimi totiž nezvládají. Důvody, které je k rozchodu vedou, se vám budou možná zdát absurdní.
Mužům se dokonalé ženy nelíbí. Stává se to. A není to výmluva, která vás má utěšit. Připadají jim náročné nebo hůř, strašně nudné. Mezi jejich častá a oblíbená zdůvodnění patří: „Potřebuju čas, abych si mohl všechno rozmyslet,“ nebo „Necítím se na to. Jsi pro mě příliš...“ Za ‚příliš‘ by mohlo následovat hezká, inteligentní nebo sebejistá. V nejhorším případě všechno najednou. Kdo tomu uvěří? Skoro nikdo. A co na to říká logika? Mělo by to přece fungovat jako na trhu: každý se snaží vybrat si to nej co do zralosti, smyslnosti, smyslu pro humor a silného charakteru. Žena má muže přitahovat, on má o ni usilovat. Kdo ji jednou získá, nevzdá se jí pro nic za nic. Chyba. Nebo ne tak úplně pravda. Stačí si vzpomenout na jeden z dílů seriálu Sex ve městě. On se jí dvoří. Ona je volná, sexy a inteligentní, on ji konečně jednou večer políbí, ale pak už jí nikdy nezavolá. A když ho vyhledá ona (Sakra, chce pochopit proč!), on vysvětluje: „Bylas tak krásná a sebejistá, že jsem to nezvládl. S ženami, které mají vše, se muži rozcházejí.“

To je také případ šestatřicetileté Aleny, manažerky jedné významné banky, se kterou jsem se poznala ve fitcentru. „Poslední nápadník utekl nedávno, po měsíci schůzek a pár letmých polibcích před domovními dveřmi. Dokonce se mnou ani nechtěl sex!“ vypráví. Epilog se odehrál na večírku u přátel. „Byl v takových rozpacích, že se opřel o hořící svíčky a doslova chytil. Naštěstí to odneslo jen sako. V čem byl problém? Když byl se mnou, cítil se méněcenný. Co se dá dělat, už jsem si na to zvykla. Mám na to svou teorii. Muži si potřebují ženy označit nálepkou. Uklidňuje je to. Když je nějaká žena moc hezká, dají jí nálepku ‚krásná‘, zapnou automatického pilota a jdou na věc. Ale pokud má kromě krásy něco navíc, začínají problémy. Jsi pro ně záhadný objekt. Vysíláš moc signálů,“ míní Alena.

Nedorozumění a nejistota
Naskýtá se jediná otázka: proč? Když se zeptáme mužů, obvykle se vykrucují a vše obracejí v žert. První replika je trochu příkrá: „Poslyš, a kde vlastně jsou všechny ty dokonalé ženy?“ Někteří se aspoň trochu snaží: „Strach z dokonalosti je typicky ženský problém.“ Takže muže nakonec toto téma ani trochu nezajímá? „To vy, ženy, jste pronásledovány utkvělou představou, že všechno musíte dělat perfektně, být co nejkrásnější, co nejinteligentnější, co nejvyrovnanější. Nám ke spokojenosti stačí mnohem míň.“ Tak to vidí pětatřicetiletý Pavel, prodavač z knihkupectví v naší ulici. Je alergický na superdokonalé ženy, které „ubohé muže jenom stresují“. Existuje ale podezření, že za touhou líbit se všem se skrývá pořádná dávka nejistoty. A přitom úplně zbytečná. Vezměme si tělesnou dokonalost. I to je mýtus stvořený ženami. Pravda, počet mužů, kteří navštěvují fitcentra a salony krásy, stále stoupá. A přesto existují muži, jako je třiačtyřicetiletý kolega mé přítelkyně, středoškolský učitel Martin, který tvrdí: „Když vidím náznaky celulitidy nebo faldíky na bocích, dodává mi to sebejistotu. Proto se vyhýbám příliš mladým dívkám. Zastrašuje mě jejich dokonalost. Vždy jsem dával přednost svým vrstevnicím, s nimiž jsem mohl prožívat první ‚selhání‘. Teď je to mnohem těžší, kolem mě je spousta čtyřicátnic s dívčími tělíčky a požadavky zralých žen. Není to nic přirozeného! Jsou to geneticky modifikované organismy. S takovými hybridy se nedá vyjít. Třeba moje bývalá snoubenka. Nádherná žena, ale držet s ní krok byla hrozná práce. Často jsem se cítil jako blbec. Ona byla vyrovnaná, všestranných zájmů, dokonalost sama. Já byl vždycky druhý, snažil jsem se jí vyrovnat. Takové typy žen se nakonec stanou příliš náročné.“ Náročné. To je nejčastěji používané přídavné jméno mužů, kteří prchají od dokonalých žen.

Žárlivost a selhání
Podle známé teorie nejsou muži schopni dělat víc věcí najednou. Jejich mozek pro to nemá dispozice. I proto se muž při setkání se ženou obdařenou po více stránkách cítí dezorientovaný. Polovina mužů se při seznámení s takovou ženou dá na útěk. Druhá polovina se zamiluje. Ale pak to nedokáže. Přichází třeba žárlivost, objeví se i nejistota a pocit selhání. „Léta jsem prožíval peklo po boku ženy, která byla podle mě přitažlivá pro všechny muže. Měl jsem strach i z toho, že si ke košili vezmu špatnou kravatu nebo udělám nějakou gramatickou chybu. Bylo to k zbláznění,“ vzpomíná šestatřicetiletý počítačový programátor Eduard na vztah s ikonou perfekcionismu, který skončil špatně.

Dokonalá žena nakonec otráví každého. „Jednoho dne se na ni podíváš a dojde ti, že něco chybí,“ tvrdí Honza, čtyřiatřicetiletý číšník z mé oblíbené kavárny. „Je strašně předvídatelná se vší svou sebejistotou a zralostí. Raději nějakou méně perfektní, třeba i plnou nedostatků. Vedle ní cítíš, že žiješ,“ dodává. Pokud taková žena nenudí, vzbuzuje i důvěru a úctu. Mnoho mužů raději volí ženu na první pohled méně přitažlivou, ale svým způsobem uklidňující.

Někdo má smůlu a stane se obětí nedorozumění. Jako varování by mohl sloužit příběh čtyřicetiletého lékaře Lukáše. „Opustil jsem skvělou ženu, jejíž jedinou chybou bylo, že měla v hlavě srovnané, co chce od života, pro jinou, která v mých očích vypadala jako cukrová panenka, jež mě na slovo poslechne. Ale vyklubala se z ní náladová ženská. Dokonce mě podvedla s mým nejlepším přítelem pár měsíců po svatbě,“ stěžuje si můj dvorní zubař.

Generační problém
Mužům lze říct tolik: nevěřte omílaným klišé a cukrovým panenkám. Rada pro příliš dokonalé ženy není jednoduchá. Vynechat občas další sérii břišních cviků? Předstírat, že nerozumíme politice, a trpělivě naslouchat detailnímu rozboru palestinské krize? Dát se zničehonic do pláče? Problém se však obecně týká vztahů mužů a žen. K tomu můj čtyřicetiletý fyzioterapeut Marek dodává: „Nejsem výjimka, mně se dokonalé ženy vždy líbily.“ Od svého milostného života se dostává až k filozofování o obtížích vztahů mužů a žen v rozmezí 30 až 45 let věku: „Jsme generace, která je obětí výchovy chlapců k přehnanému respektu k ženské citlivosti, zatímco z žen se postupně staly agresivní šelmy. Výsledek: my, muži zvyklí na model milující matky, vždy ochotné posloužit, se střetáváme s jinou realitou. Nezbývá nám než čekat na lepší časy. Těch se ale nedožijeme.“

Je to generační problém – muži prchající před sebejistějšími a zralejšími partnerkami? „Připadám si jako ze dřeva, nemám žádné pocity kromě paniky, že je na mě příliš krásná, a to mě staví do role cizince pro mě samého,“ svěřuje se Arturo Bandini, protagonista knihy Prachu se ptej Johna Fanteho. Konečně drží v náručí ženu, kterou miluje, a přitom myslí jenom na to, jak by zmizel.

reagovat