uživatel eliminován | 8. 09. 2007, 08:38:22 |

Ahoj

Kdo tohleto začne vubec čist a najde si na to ten čas tak at si to prosim dočte dokonce... Dekuji, asi se to nikomu nebude libit je to kravina... Dekuji predem tem kteri si to přečtou...

Ahoj, nevím jestli někdy najdu sílu ti do ruky dát tohle,ten dopis kde je slovy vysvětleno to, co nechceš slyšet a to je jak moc tě miluju. Jsem asi člověk z jiného světa, protože jen s tebou si dokážu představit tento svět, bez tebe ztrácí každá sekunda, minuta, den a měsíc či rok význam a zahání mne do kouta, kde bych brečel. Tak jako pán Ježíš byl srážen hříchy světa, tak jsem já sražen tvojí láskou, a kdy jen čekám a s tvým svolením a natažením ruky mne vyzvedneš ze zaprášené země, kde už pro lásku pláčem umírám… Vzpomínám si na každý dárek, co si mi kdy dala, byl malinký nebo třeba veliký, ale pro mne měli všechny cenu zlata či dokonce vyšší, která byla k nezaplacení. První dárek co si mi dala je láska ,kterou mi teď upíráš s nadějí že mne zachráníš bolesti ale to já nechci… raději zvolit bolest než lásku. Druhým dárkem byl prstýnek, který jen náhodou vlezl na můj levý prsteníček a nešel sundat, ale doufám že jsem ho dostal z lásky,teď ho momentálně nemám na sobě, protože bez tebe ten prstýnek má váhu jako každá chirurgická ocel a tebou? To je váha celého světa,která nejde spočítat. Dalším dárečkem byl stříbrný náramek ke kterému přibylo v pozdější fázi srdíčko, ale nemá cenu bez tvé lásky. Třetím dárečkem bylo perníkové srdíčko, které doposud visí na lampičce u mé postýlky… pak přišel další dáreček, který s posledním tvořil to nejkrásnější spojení… byl to špinavý papírek, kde byly napsány slova lásky, které měli pro mou duši veliký význam, ale bál jsem se když přišla první zprava co mne čeká doma,tak jsem to spálil, což byla veliká chyba… a ten poslední dárek byl plyšový medvídek, který ve svých malých tlapičkách svíral srdíčko… a s tím medvídkem jsem plakal pokaždé, když jsem byl smutný a když mé srdíčko bylo polámané. Je to takový můj velký kamarád v nouzi… Potom ještě mé narozeniny přinesly do sbírky malého medvídka a sprej a tělový deodorant. Renáto Homolová,trápí mně jak se chováš, ale já tě strašně moc miluju a neumím bez tebe žít a vím to… že ty taky ne… poznal jsem to podle polibků cos mi dala… ukrýval se v nich strach,zármutek, ale i láska… S vášní s jakou si mi polibky dala znamenaly pro mě více než všechny polibky světa… Je to teď na tobě, tvé rozhodnutí… jestli mne vyzvedneš z bezedné propasti nebo semnou budeš a náš vztah nabere jiné otáčky… Ale já nedokážu chodit s jinou holkou než s tebou… nechci žádné ublížit proto jaký jsem a protože tě miluju… pa moje sluníčko… budu tě milovat dokud můj život neskončí a na to já slibuji a obětuji vše… Můj život je jak džemelíny nebo jak se to píše… bud prudce stoupám a pomalu klesám nebo zázračně pomalu vstávám a rychle klesám… s tebou je to každý den jinak… Vím že ty ztracené myšlenky budou ztraceny, ale věř že v mém srdci stále budou mít váhu. No hold jde život dál a jak jsem slýchával mnohokrát pro jednu holku slunce nesvítí a co když to není pravda??? Co když mam už po 4 měsíčním štěstí jen trpět??? Já sám se v sobě vyznat neumím a připadám si jako básník, který je zklamán svým životem… Jsou to jen otázky, na které mi nikdo odpovědi nedá. I sám velký spisovatel Alexandre Dumas řekl Čekat a doufat… tak jako jsem já čekal a doufal ve svém románu Hrabě Monte Cristo. Jsem moc mladý abych poznal kde mne život zažene,vím že ve světě jsou cesty klikaté a dlouhé,bahnitě či trnité, ale vím,vím že jen s tebou ty cesty byli snadné… Vím, že už to nejde vrátit, ale čekám a doufám že jednoho dne zazvoníš,obejmeš mne a já ti polibek dám a spolu ruku v ruce vyjdeme do světa… Vzpomínám si, jak jsme si plánovali naši budoucnost přesně jak by to bylo včera, při těchto věcech se mi slzy dostávají do očí a pláču nad ztraceným časem, i když vím, že už to nevrátím… Já sám nevím jak můj život se bude ubírat, ale chci abys kvůli mně netrpěla… Chci abys měla krásný život s nějakým fajn klukem,který tě bude mít rád a budeš sním šťastná… Já už nechci žádnou dívku,protože její život by byl semnou těžký a nechci aby trpěla kvůli tomu, že mé srdce patří někde jinde. Nesnesl bych její pláč a slova proč jsem to udělal… ne to bych nechtěl aby se stalo… Nechci prostě… Ve svém srdci mám žal… smutek… nenávist a přitom nevím koho nenávidět a jako poslední co tam je, je láska… Mé srdce je zničeno… s velkým kráterem, který tam mám vypálený, protože jsem miloval… Proč je tak těžké zapomenout??? Proč??? Proč??? Nemůžu už dál proto jaký jsem… snažím se být na všechny hodný, ale někteří lidé toho využijí… vzpomínám si na slova mého otce co mi jednou řekl… promiň, ale musím ti to říct… jsi moc hodný, ale nejsi pro tento svět určen… Živě si pamatuji tyto slova… Chci na tebe Renčo zapomenou a přitom nechci… chci umřít a přitom nechci… chci se znova zamilovat a přitom nechci… Tak co proboha chci??? Sám se v sobě nevyznám… můj život je jak počasí… a co je láska??? Je to cit??? Je to dobré??? Je to špatné??? Kdo ví… ale můj názor je takový, že od všeho trošku… při lásce se ztrácí zábrany, ale pokud se rozdělí tak jen žal člověka čeká… musí opravdová láska skončit smrtí nebo nekonečného trápení??? Já sám nevím co mám dělat… nikdo neví jak se teď cítím a co bych nejraději udělal, ale já vám to povím… Řekl bych to takto… Ty moc dobře víš Reni, jak moc tě miluju a jak moc bych tě za ruku uchopil a na rty tě políbil… Asi těmito slovy už musím nudit… ale není se komu svěřit se svými pocity… skončím vždy nepochopen… ale s těmito řádky jsem se svěřil Jakubovi,který bydlí ve Zlíně,no spíš v malé vesničce poblíž.Tento kluk taky trpí a je stále nepochopen… věčně zamilovaný a věčně těžce dopadne… Připadá mi, že je úplně stejný jako já… Ironie je taková, že jsme se v životě neviděli a přitom si rozumíme jako bratři, dokonce že i více… Mam ho nejraději na celém světe a doufám že někdy najdu odhodlaní a vydám se za ním… Promiň Renčo jestli se znova opakuji, ale proste já tě miluji… Ty to dvě slova už neumím vyslovit aniž bych se při nich nerozplakal… Vím, že nejsem správný křesťan, ale vím, že k bohu se modlím jen proto, aby se nic nestalo tobě renčo a mým rodičům… Na mně mi záleží pramálo. Jsem položka, která se dá lehce nahradit… Nikdy jsem kvůli zmařeným láskám takhle nepsal, píšu pouze to, co cítím a co se mi v hlavě prohání… Nedbám už na nic a jen čekám, kdy mi nápady dojdou a budu to moct opravit od chyb a tento dopis ti dát… Vím, že tím nic nezměním, ale věř prosím Renčo že to píšu protože to tak cítím a věřím v to že tě miluju…Ach jo… asi jsem se doopravdy zbláznil, ale do tebe… Těmito pár řádky chci už jen říct, že děkuji všem, kteří při mne stáli a dobré rady mi dávali. Já jsem stejně jejich rady vyslyšel, ale některé bohužel nebudu akceptovat… Proto ti teď říkám Renčo Homolová pokud ke mne něco trošku cítíš vrať se zpět ke mně. Pokud snad ne, tak mne nechej v propasti časů… Však polibky cos mi dala mi říkají, že mne miluješ, ale nevím proč stále tě miluju a odpustím ti, ale vrať se prosím vrať… Prosím jen abys pochopila, jak se cítím a věř, že bych si přál znova tě obejmout a políbit… Dnes již naposled ti řeknu že miluji tě v tomto textu. Pokud však nadále semnou budeš,budu ti to říkat každý den.Chybíš mi lásko. Možná máš pravdu, že se k sobě nehodíme, ale já si to nemyslím. V duši cítím malinkou jiskřičku naděje a říkám si proč bys mne opustila… Pa… tohle říkám teď s největší bolestí uvnitř svého srdce, protože vím, že schopný podívat do tvých oči již nebudu… pa moje lásko, milášku, sluniško nebo tele májové, mamlase nebo dokonce moje malinké mimiško… které říkám naposled se slzami v očích…

reagovat