uživatel eliminován | 18. 06. 2008, 17:41:45 |

Ano již brzo zde vše díky lidské hlouposti skončí, nikdo se nezachrání.
Jediné co vám mohu doporučit je, užívejte si každý den naplno jak nejlépe umíte.

Za 500 000 let, po které Homo sapiens na Zemi žije, jsme vystavěli obrovská města, vytvořili jsme složité jazyky a podařilo se nám vyslat automatické sondy ke hvězdám. Těžko si dokážeme představit, že by to mělo skončit - nebo si to právě díky tomu dokážeme představit lehce? Samozřejmě ne všechny položky na následujícím seznamu jsou stejně pravděpodobné a některé jsou zde uvedeny pouze díky své popularitě; většina je ovšem nanejvýš relevantní.

1. Srážka s asteroidem

Jakmile se jednou scénář jakékoli katastrofy dostane díky Hollywoodu na plátna kin, těžko už jej můžeme brát vážně; o tom, že do Země narazí nějaký vesmírný vetřelec, neexistují ale žádné pochybnosti - a možná nebudeme muset čekat miliony let.
Předpokládá se, že dopad asteroidu na Yucatanský poloostrov před pětašedesáti miliony let přinejmenším významně napomohl vyhynutí dinosaurů. Deseti tisíc let uběhlo od doby, kdy do argentinské pampy narazil další obrovský kus meteoritu - ten vymazal ze zemského povrchu významnou část jihoamerického ekosystému silou osmnácti tisíc atomových bomb. V roce 1908 se vřítil úlomek komety do atmosféry a vybuchl nad Tunguskou v Rusku se silou desetimegatunové atomové bomby. A astronomové odhadují, že k podobnému setkání může dojít v průběhu každých tří set let. Podle archeologických nálezů bylo zjištěno, že dopad meteoritu je odpovědný za smrt deseti tisíc obyvatel čínského města Šeng-jan v roce 1490.
Mnoho statistiků tuto interpretaci vyvrací: podle nich k většině průniků do atmosféry dochází nad oceány a ty menší meteority, které se trefí do souše, zasáhnou neobydlené oblasti. Pravda je ovšem taková, že u větších asteroidů na místě dopadu příliš nesejde. Objekty o půlkilometrovém průměru, které se střetnou se Zemí zhruba každých 250 000 let, dokážou odstartovat prudké bouře následované globálním ochlazením; to způsobí prach vyvržený do atmosféry.
Lidé by to možná přežili, ale civilizace rozhodně ne. Pokud stojíte o trochu vzrušení, stačí se jen podívat na Kuiperův pás - oblast těsně za oběžnou drahou Neptuna. Tam se nachází zhruba sto tisíc ledových meteoritů o průměru více než 80 kilometrů. Z Kuiperova pásu přitom směrem k Zemi směřuje neustávající proud malých komet. Pokud by si to k nám namířila jedna z těch opravdu velkých, pak by to znamenalo konec pro všechny vyšší formy života - včetně švábů, kteří přežijí údajně takřka cokoli.

2. Paprsky gama

Pokud byste sledovali oblohu přístrojem pro sledování paprsků gama, nejméně jednou za den byste zahlédli velice jasný záblesk, který na krátkou chvíli zastíní všechny ostatní zdroje světla a pak zase zanikne. Astrofyzikové nedávno zjistili, že tyto záblesky paprsků gama pocházejí ze vzdálených galaxií a obsahují neuvěřitelně velké množství energie - některé dosahují až destikvadrilionu slunečního výkonu. Tyto záblesky pravděpodobně provázejí spojení dvou zhroucených hvězd.
Podobná dvouhvězda by před touto katastrofickou událostí byla naprosto neviditelná, takže bychom nedokázali nijak odhadnout, že se nějaká v naší blízkosti nachází. Jakmile však dojde k záblesku, nelze podobný jev přehlédnout. Na vzdálenost tisíce světelných let - což je dál než k většině hvězd na noční obloze - by se nám jevil jasný jako Slunce. Pozemská atmosféra by nás zpočátku ušetřila většiny smrtícího rentgenového záření a paprsků gama, ale nebylo by to zadarmo; silné záření by vytvořilo oxidy dusíku, které by zničily ozónovou vrstvu.
A bez ní by k povrchu naší planety okamžitě začala plnou silou pronikat ultrafialová záře Slunce. Ta způsobuje rakovinu kůže, ale (což je daleko důležitější), zahubila by všechen fotosyntetický plankton v oceánu, který poskytuje atmosféře kyslík a zároveň tvoří první příčku potravního řetězce. Všechny záblesky paprsků gama, které jsme pozorovali, se nacházely ve velké vzdálenosti, což naznačuje, že jde o poměrně vzácný jev. Astrofyzikové ovšem o těchto explozích vědí tak málo, že je velmi obtížné odhadnou pravděpodobnost jejich výskytu v našem nejbližším sousedství.

3. Zhroucení vakua

V jedné ze svých povídek Kurt Vonnegut jr. popisuje vznik "ledu-9", formy vody, která je daleko stabilnější než obyčejná voda: tak stabilní, že se za pokojové teploty nachází v pevném skupenství. Jistě, led-9 je satirická představa, ale podobně katastrofická fázová změna je možná. Podle uznávaného kosmologického modelu naplňovala náš vesmí časně po svém vzniku energie.
Tento stav - někdy nazývaný "falešné vakuum" - byl vysoce nestabilní. O něco později se objevila daleko stabilnější forma vakua a stejně jako led-9 se ujala vlády. Tento jev uvolnil obrovské množství energie a způsobil krátké a překotné rozpínání vesmíru. Je nicméně možné, že existuje ještě jiná, mnohem stabilnější forma vakua. Za současného stavu, kdy celý vesmír vychládá a smršťuje se, by se mohly drobné bublinky tohoto nového vakua objevit a rozšířit se rychlostí světla. Následně by se změnily veškeré fyzikální zákony a zákonitosti a zášleh energie by roztříštil všechno na kusy. Podle vědců je ovšem něco podobného vysoce nepravděpodobné; ti si daleko větší starosti dělají s daleko známější hrozbou: s černými dírami.

4. Černé díry

Naše galaxie je plná těchto zhroucených mrtvol hvězd, které mají v průměru jen několik desítek kilometrů, a počet černých děr v Mléčné dráze se odhaduje na deset milionů. Astronomové ovšem předpokládají, že v samotném středu naší galaxie se nachází obří černá díra o hmotnosti tří milionů Sluncí. "Černé díry" se těmto objektům neříká jen tak pro nic za nic - jsou natolik silné, že pohltí všechno, včetně světla, které by mohlo prozradit jejich polohu.
Teprve nedávno se podařilo dvě černé díry odhalit díky způsobu, jakým zkreslovaly a zesilovaly světlo vzdálených hvězd. Tyto objekty mají stálou oběžnou dráhu jako ostatní hvězdy, takže pravděpodobnost toho, že by se k nám nějaká vydala, není příliš velká. Černá díra by přitom nemusela do Země ani narazit - stačilo by, aby si našla cestu do naší sluneční soustavy a její gravitační vliv by naprosto změnil oběžné dráhy planet a jejich měsíců. Země by mohla být vystřelena z mírné oblasti, v níž se nachází, do mrazivých hlubin vesmíru, mohla být vystřelena z mírné oblasti, v níž se nachází, do mrazivých hlubin vesmíru, nebo by se mohla přiblížit ke Slunci, kde by byla sežehnuta a všechen život by zanikl.

5. Obří erupce na Slunci

Obří erupce na Slunci neboli protuberance jsou enormní magnetické výbuchy, bombardující skrze masové koronální výtoky Zemi vysokorychlostními subatomickými částicemi. Potenciálně nebezpečné účinky zášlehů běžné velikosti potlačují pozemská atmosféra a magnetické pole. Při zkoumání starých astronomických záznamů ale vědci objevili důkazy toho, že jinak obyčejná slunce jiných soustav mohou na krátkou dobu zvýšit svůj jas až dvacetinásobně. Vědci odhadují, že tato zjasnění jsou působena supererupcemi milionkrát jasnějšími než obvykle.
Ačkoli se astronomové shodují na tom, že si naše Slunce v podobných aktivitách nelibuje, nemají vůbec ponětí, co by mohlo supererupce způsobovat, případně zda by naše Slunce bylo podobného chování vůbec schopno. Na druhou stranu, příliš velká sluneční aktivita může být smrtící, ale příliš malá má také své rizika. Mnoho hvězd solárního typu údajně prochází poměrně dlouhými obdobími klidu, během nichž je jejich záře skoro o jedno procento nižší. To sice na první pohled nevypadá jako příliš velký rozdíl, ale podobně snížená záře našeho Slunce by na Zemi odstartovala další dobu ledovou. Je prokázáno, že v průběhu uplynulých deseti tisíc let se na sedmnácti z devatenácti hlavních období chladu podílela snížená sluneční aktivia.

6. Změna pozemského magnetického pole

Při rotaci zeměkoule vzniká díky pohybujícímu se magnetickému jádru magnetické pole. Každých pár set tisíc let pozemské magnetické pole na nějaké to století zeslábne skoro na nulu, aby se pak postupně znovu objevilo s obrácenou polaritou. K poslední takové změně došlo před 780 000 lety, takže další můžeme očekávat každou chvíli.
Poměrně poplašně v tomto světle působí skutečnost, že naše magnetické pole v průběhu posledního století zesláblo o pět procent. Proč si s tím ale dělat starosti v době, kdy už kompasy používají snad jedině skauti? Třeba proto, že naše magnetické pole odráží částicové bouře a nebezpečné důsledky erupcí na Slunci stejně jako energeticky daleko silnější subatomické částice z vesmíru. Bez magnetické ochrany by tyto částice pronikaly do pozemské atmosféry a zhoršovaly už tak špatný stav ozónové vrstvy. kromě toho se velké množství zvířat řídí podle geomagnetického pole naší planety. Změna pólů by tak mohla způsobit vážné poruchy ekosystému.

Konec světa! Konec světa!

Lidé dnes běhali v Central Parku v NYC pouze v tričku a na moři se objevilo několik surfařů. Podle hydrometeorologů nás letos čeká nejteplejší rok v historii, říkali druhého ledna v podcastu Radiožurnálu a mně to připadlo jako reklama na film Ala Gora Nepohodlná pravda.

Když jsem se dneska blížil k domovním dvěřím, všiml jsem si, že u domu nestojí popelnice. Blíží se konec světa, blesklo mi hlavou. Co taky jiného by to mohlo znamenat. Co jiného by přinutilo domovníka, aby odklidil popelnice z ulice.

Vichr rozhoupal pouliční světla. Semafory na křižovatce co chvíli ztratily signál a přepínaly se na oranžovou. A přestože v normálních dnech se na průsečíku Vltavské a Svornosti srazí nejméně dvě auta, tentokrát k sobě byli řidiči ohleduplní, a dokonce i když byli na hlavní, dávali přednost.

Když jsem se v tom Har-Magedonu vracel se psy z nábřeží, kde se po zemi válely polámané větve stromů, hnala se proti nám prostředkem ulice jolka. Vypadalo to úplně jako scéna z Časožroutů. Jen místo takovýho toho prérijního roští tu vzduchem poletují vánoční stromky.

Na Andělu tu a tam tancují krišnovci. Občas se tu objeví někdo se Strážnou věží. K nejlepším atrakcím patří děvče, které několik hodin usilovně vykřikuje: Ježíš tě miluje! A dneska, den jako stvořený pro nějakého blázna, který by běhal od člověka k člověku a křičel: Konec světa! Konec světa! a on je tu klid. Zrovna by to tak hezky naléhavě vyznělo.

Blíží se konec světa, říkám si a je mi nějak ouzko. Chce se mi obíhat lidi a říkat jim, že už je pozdě kupovat si mechanické rozprašovače místo těch plynových… A pak mi to došlo — konec světa se blíží. Není pochyb. Ale včera se blížil taky. Vlastně se jeho konec musí blížit už od okamžiku, kdy svět vznikl. A to mě uklidňuje.

Vlastně je docela fajn, že je teplo a nesněží. Vždycky jsem chtěl bydlet na nějakém místě na Zemi, kde je v zimě teplo. Třeba v Kalifornii. A že fouká? Pche! Za první republiky, to foukalo, to jste měli vidět.

O jednom možném konci světa.

Po minulem a předminulém povídání o Rootu, které asi nebylo moc zajímavé, jsem se rozhodl pro téma trochu více bulvární, které se navíc týká každého. Pokusím se napsat něco málo k otázce, zda se blíží konec světa. Pokud možno seriozně, jak jinak:-). Abychom mohli hledat seriózní odpověď, musíme nejprve lépe vymezit otázku. Koncem světa tedy nemyslím nějaké eschatologické završení dějin, tj. příchod Mesiáše a pod. Toto se obvykle přepovídá obtížně a dokonce se pak může stát, že se takový konec světa určí zcela mylně. Koncem světa dál budu myslet fyzickou likvidaci Země nebo aspoň všeho živého na jejím povrchu.

Když jsem trochu lépe vymezil otázku, můžu se teď snažit najít odpověď. Odpověď je překvapivě jednoduchá. Ano, konec světa se blíží. Pokud se nestane nic jiného, tak se přibližně za 5-6 miliard let ze Slunce na sklonku jeho života stane rudý obr, Slunce se rozepne, zlikviduje vše živé na Zemi a posléze celou Zemi. K tomuto okamžiku se pomalu ale jistě blížíme.

Na otázku jsem tedy již odpověděl. Obávám se ale, že jsem ty z vás, co čekali něco víc, neuspokojil a zvláště pak ne skalní rýpaly, co by mimo jiné okamžitě namítli, že takovýto konec světa je nezajímá, protože se ho pravděpodobě nedožijí. A jejich děti asi taky ne. Proto se pojďme podívat do bližší budoucnosti. Velmi populární scénář je např. srážka Země s nějakým asteroidem. V poslední době jsem ale nezaznamenal žádně předpovědi, že se na nás řítí nějaké vesmírné těleso. Určitě by se našla hromada jiných scénářů. Ten pravděpodobně asi nějbližší možný, o kterém se navíc ani moc nemluví (aspoň já jsem v mediích, krom jednoho článku cca před rokem, nic nezaznamenal). Tímto scénářem je spuštění LHC. Dojde k němu někdy na jaře. A k čemu by to podle některých mohlo vést? Nu, ke konci světa:-)

LHC je obrovský, víceméně dokončený, urychlovač v mezinárodní laboratoři CERN nedaleko Ženevy. Budou se zde srážet protony, které před tím budou urychleny na energii 7TeV (1eV=1,6.10^-19J). Celková energie srážky tedy bude 14TeV. Je to poprvé, co mikroskopické částice budou mít makroskopické energie (myšleno urychleny člověkem, některé částice kosmického záření mají energie mnohem větší). Očekává se, že LHC dá odpověď (nebo aspoň napomůže odpovědět) na aktuální otázky fyziky jako existence Higgsova bosonu,existence supersymetrických částic,existence extradimenzí, povaha temné hmoty ve vesmíru, lepší pochopení povahy prostoročasu a mnoho dalších. Srážky protonů budou zaznamenávány detektory, které jsou vystavěny v místech, kde se svazky protonů budou protínat. Dva nejvyznanější a největší detektory/experimenty jsou Atlas a CMS. Další zajímavý experiment je Alice, který bude specializován na srážky těžkých iontů.

LHC by mělo být spuštěno na konci jara. První fyzikální data by mohla být nabrána na podzim toho roku. První srážka při 14TeV by měla proběhnout někdy v létě 2008 (pravděpodobně červenec 2008). Během tří minut by LHC mělo vyprodukovat 150 top kvarků, 10 Higgsů a jednuminiaturní černou díru (to při luminozitě 10^33cm^-2s^-1, počáteční luminozita bude ale jen 10^31-10^32, tj. při této luminozitě by to trvalo 30-300minut).

Jak si asi pozorný čtenář všimnul, mají ve srážkách vznikat i miniaturní černé díry. Co se stane, když vznikne taková miniaturní černá díra? Nemohlo by se stát, že by tahle černá díra zlikvidovala celou Zemi? Mohlo. Ale podle toho co víme je to krajně nepravděpodobné. Vznik stabilní černé díry je daleko za hranicemi LHC. V případě, že existují skryté extradimeze, tak se snižuje množství energie/hmoty potřebné k vytvoření stabilní černé díry, nicméně pořád je to daleko za hranicemi LHC. Měly by se tedy vytvořit maximálně nestabilní miniaturní díry. Tyto černé díry by se měly víceméně okamžitě vypařit díky Hawkingově radiaci. Čím menší díra vznikne, tím rychleji by se měla vypařit. Co když se ale (nejen) Hawking plete a k ničemu takovému jako vypařování černých děr nedochází? Zde pak nastupuje další silný argument a tím je existence vysokoenergetického kosmického záření. Toto záření dopadá z kosmu na Zemi, Měsíc a další objekty a interaguje s částicemi na jejich povrchu (nebo atmosféře). A to již milióny let. Pokud by tedy reálně hrozilo, že při srážkách vysokoenergetických částic vznikají černé díry, které se nerozpadají, Země ani Měsíc by už dávno neměly existovat. Tento argument pak lze aplikovat i na další hypotetické a potenciálně nebezpečné objekty, které by v LHC mohly vzniknout, jako např. strangelety.

Tak se tedy s největší pravděpodobností můžeme těšit jen na produkci miniaturních černých děr, co se budou téměř okamžitě rozpadat podobně jako elementární částice. Rozpad miniaturní černé díry by v detektoru Atlas mohl vypadat např. jak je znázorněno na obrázku dole.

To byl tedy další možný scénář konce světa, který však po bližším prozkoumání jeví se jako krajně nepravděpodobný. Vypadá to tedy, že Země tady ještě nějaký pátek bude. I když, jeden nikdy neví...

reagovat