uživatel eliminován | 28. 04. 2007, 19:12:51 |

Včera mě potkala tragická rána. Byl krásný letní podvečer a já šel ven se svou lásenkou, se kterou jsem už rok a půl. Píšu 'jsem', protože nechci věřit tomu, že je opravdu konec, beznadějný konec. Sešli jsme se na našem místečku lásky, kde jsme se seznámili poprvé, na místě kde když jsem ji poprvé spatřil, cítil jsem neobyčejné chvění, něco, co jsem nikdy předtím necítil a co jsem cítil jen s ní, vždy jen s ní.....Když přišla, měla na tváři svůj úsměv, který si vždy představuju před spaním. Ten úsměv je jako med na tváři. Celý den jsem se těšil až ji obejmu a dám jí pusu a zašeptám do ucha miluju tě a na ty miliony dalších věcí které s ní rád dělám. Ale ten úsměv záhy zmizel a já se obával proč, když tu mé obavy byly potvrzeny oznámením, že mě už dál nemiluje, ať se nezlobím, že neví co se to najednou stalo. Já ji nechtěl pustit, ale neměl jsem ani sílu na to, abych udržel ruky nahoře. Když od mne odkročila, jako by ze mne tím krokem vyrvala kus mne, moc to bolelo. Stál jsem na místě neschopen čehokoli. Když jsem se díval jak odchází, najednou se mi zamlžili oči, protřel jsem si je a zjistil že jsou to slzy. Těch slz bylo celkem 543, každá byla za den, který jsme byli spolu. V té jediné vteřině, v tom okamžiku, kdy ode mne udělala krok, se mi před očima promítl celý ten čas s ní, od samého začátku až po ten konec, jako když jste v klinické smrti a cestujete v tunelu, v kterém se rekapituluje váš život. Já taky takovým tunelem cestoval, protože tohle bylo pro mě jako konec, cítím se jako by pro mne nemělo nic cenu, že není pro co žít. Proč si kupuju hadry a chci vypadat dobře? Pro koho? K čemu to je když vás opustí někdo na kom vám záleží? A čas nespraví nic, protože každou vteřinku je ta prázdnota hlubší, každý den se propadáte do tmy, která stále houstne a jediné světlo schopné tu temnotu rozetnout je ona, která se ale už nevrátí, i když doufáte a nalháváte si že ano, ale to děláte jen proto, aby jste měli v životě aspoň tu malinkou naději, proč žít, třeba navždy ve tmě a hluboko. venku svítí slunce, kvetou stromy, ale jednou jste její zajatec a proto jen ona vás může osvobodit. Ta tma totiž není na povrchu jako vše na tomto světě, ta je uvnitř vás, to dovnitř sebe sama se propadáte jako do bezedného příkopu. Až jednou přijdu k řece Styx a Cháron se mě zeptá, proč přicházím dobrovolně, řeknu že to není pravda, vždyť nešťastná láska mě tam dovedla ve svých řetězech. A taky mu řeknu, ať mě nepřeváží na druhou stranu řeky, že zkusím přeplavat sám. Skočím do vody a nepoplavu k břehu, ale nechám se unášet proudem daleko do končin, ve kterých nebyl ani samotný cháron na své loďce, budu bloudit a přece mě povede proud, který nevede nikam. Tak jako žádná má cesta už nevede nikam a tak jako bloudím dnes, sám v sobě a nezbývá mi než se ptát na věčnou otázku-proč? na kterou mnohdy ani ti nejmoudřejší nemohou přes veškerou snahu nalézt odpověď. A to proto, že na lásku nelze najít odpověď nelze, proč, jak. Ta vás jednou potká a buď vás dovede do ráje, nebo roztrhá na kusy, k čemuž použije té nejstrašlivější zbraně, kterou proti bezbrannému lidskému tvoru použít může- lidského zoufalství, kterého do vás napumpuje tolik, že prasknete. Ne vaše tělo, ale duše........

reagovat