uživatel eliminován | 21. 02. 2008, 18:50:51 |

!11!PŘEČTI TO CELÉ LENOCHU!11!

Nebylo by skvělé, kdyby věci, které používáme, fungovaly opravdu a naprosto dokonale? Na takovou otázku bychom asi všichni odpověděli kladně – ačkoliv... víme vlastně, co skutečně myslíme slovem dokonale? Máme sklon považovat funkční dokonalost za samozřejmý, i když náročný cíl výrobcova, inženýrova a designérova úsilí, jenomže zároveň nás jímá podezření, že takový cíl je asi nedosažitelný.

1. Dva významy pojmu funkční dokonalost

Naše rozpaky v této otázce naznačují, že zřejmě užíváme jeden pojem pro dvě různé věci. To nakonec není neobvyklé: málokdy víme přesně, co máme na mysli, když užíváme abstraktní obraty jako „funkční dokonalost“. Pokud naši posluchači mají pocit, že nám rozumějí, a okolnosti nás nenutí k přesnějšímu rozlišení, není většinou důvod zabývat se různými významovými odstíny pojmů. Avšak když se určitý pojem stane klíčovým bodem nějaké filozofické, politické anebo – jako v případě funkcionalismu – výtvarné teorie, potom přirozeně chceme vědět, co druzí tímto pojmem rozumějí, protože chceme zjistit, zda je skutečně schopen podpořit ta tvrzení, která teorie předkládá. Více nebo méně zřejmým pozadím této úvahy budou právě myšlenky funkcionalistů 20. století.

Chceme-li se podívat zblízka na myšlenku funkční dokonalosti (či dokonalé funkčnosti, což zde považujeme za totéž), je třeba si nejdříve ujasnit, co vlastně máme – či co asi mají druzí – pod takovými pojmy na mysli. Zavedeme proto rozlišení mezi dvěma významy, v nichž se pojem funkční dokonalosti, jak se zdá, používá: nazveme je dokonalost ve slabém významu a dokonalost v silném významu slova.

Ve slabém významu (lze také říci v běžném anebo relativním významu) lze tento pojem chápat prostě jako superlativ. Používáme ho obvykle, když máme na mysli nějaký artefakt, který podle našeho názoru funguje nejlépe ze všech podobných a nám známých artefaktů.
... představa, že určitá věc je už dále nevylepšitelná
Je nejlepší, a tudíž „dokonalý“, ovšem pouze ve srovnání s předcházejícími případy vynikajícího fungování. „Dokonalý“ v tomto smyslu znamená zhruba „tak dobrý, jak to je v dané situaci v lidských možnostech“. V takovém slabém významu je tento pojem běžnou součástí naší každodenní mluvy.
Někdy se ale pojmem funkční dokonalosti míní naprostá dokonalost, dokonalost v absolutním smyslu, představa, že určitá věc je už dále nevylepšitelná, že úsilí ji vylepšit už „dokonalo“ a je ukončeno, protože už není co zlepšovat. K problémům, které taková představa obnáší konkrétně, se vrátíme níže; zde poznamenejme pouze, že vize funkční dokonalosti v takovém silném významu slova je, jak se zdá, myslitelná, jen když předpokládáme, že každý jednotlivý problém má pouze jedno jediné skutečně správné řešení. Pouze máme-li za to, že existují taková jedině správná řešení, má, zdá se, smysl tvrdit, že řešení je dokonalé, neboť je dále nevylepšitelné. Představa jediných skutečně správných, nezlepšitelných řešení ovšem, jak se zdá, předpokládá, že se vše vlastně děje podle určitého plánu, tzn. že nějaká mysl ví dopředu o všech problémech, které kdy mohou během našeho pozemského života vzniknout, a že má už předem existující klíč ke každému jednotlivému problému a předem hotovou odpověď na každou otázku. Pojem funkční dokonalosti v silném významu tedy svou povahou přesahuje náš fyzický svět a odkazuje ke světu metafyzickému – tedy ke světu mimo rámec užitkovosti v běžném smyslu.
Náš sklon chápat funkční dokonalost za samozřejmý cíl činnosti inženýrů a designérů tedy naznačuje, že máme na mysli dokonalost v slabém, relativním smyslu, zatímco naše vágní pochybnosti o dosažitelnosti takového cíle se, jak se zdá, týkají spíše pojmu dokonalosti ve smyslu silném, tj. absolutním.

2. Lidské výrobky a nedokonalost lidské situace
Proč vlastně pochybujeme o možnosti dosáhnout absolutní funkční dokonalosti? Proč by nebylo možné – v případě, kdy by si to výrobci, inženýři či designéři vytkli jako svůj prvořadý a veškeré ostatní úsilí zastiňující cíl –, aby se nástroje, nářadí, přístroje či stroje, jejichž designem a produkcí se zabývají, zbavily svých drobných nedostatků a dosáhly tak stavu naprosté funkční dokonalosti? Nepoukazují koneckonců celé dějiny techniky tímto směrem? Není rostoucí efektivnost našich výrobků zřejmá? Neslibuje stále se zrychlující technický vývoj, dnes do značné míry opřený o organizaci lidské vynalézavosti prostřednictvím institucí „vývoje a výzkumu“ (Mowery and Rosenberg 1998), že funkční dokonalost je už za rohem anebo že je přinejmenším možné jí dosáhnout?
Naše intuice je však správná: něco takového se dá sotva očekávat. Jakmile se totiž pokusíme odpovědět na otázku, proč lidskou vynalézavost tak vysoko oceňujeme, začne se nám vize absolutní funkční dokonalosti rozplývat
jev nedokonalosti a fakt lidské existence v čase k sobě logicky patří
před očima. Záhy totiž dospějeme k poznatku, že všechny vynálezy okolo nás, od nejprimitivnějších až po nejsložitější, mají společný cíl, totiž aby lidé svůj život učinili bezpečnějším, bezstarostnějším a pohodlnějším, svou práci méně namáhavou a aby dospěli k jistějšímu poznání – právě proto, že naše existence je plná nebezpečí, starostí a nepohody, že naše práce je namáhavá a naše vědomosti a poznání žalostně omezené. Řečeno jinak, to, co nazýváme lidské potřeby, lze chápat jako symptom toho, že naše lidská existence je svou povahou nedokonalá a že vynálezy, kterými se obklopujeme, jsou vlastně pokusy o kompenzaci tohoto faktu.

Kdyby lidská existence byla dokonalá (což je představa, která jako by se vzpírala uchopení), mělo by sotva smysl usilovat o funkční dokonalost. V takovém stavu – zkusme nicméně chvíli spekulovat – by pojem lidských potřeb zřejmě vůbec neexistoval, protože to, co nazýváme potřeby, vzniká, pouze když máme pocit, že se nám něčeho nedostává. A pokud bychom žádné potřeby neměli, neexistoval by důvod něco řešit a vynalézat, protože, jak známo, všechny naše výrobky slouží, bezprostředně nebo zprostředkovaně, k tomu, aby naplňovaly naše požadavky a potřeby. Bez existence výrobků by slova jako užitečnost a funkční efektivnost neměla žádný smysl; žádný smysl by neměla ani touha po funkční dokonalosti. Neexistovala by samozřejmě ani poptávka po různých specialistech, jako jsou architekti a designéři, a vlastně ani potřeba jakékoliv práce, protože všechno, co člověk dělá a vyrábí, směřuje tak či onak k zlepšení neuspokojivých stránek lidského života. Protože člověk existuje v čase a v prostoru, naše potřeba nejrůznějších zařízení, dobře vyřešených ve funkčním i v estetickém smyslu, může být chápána jako potřeba dočasného, místního přizpůsobení stále se měnícím podmínkám našeho života. I lidskou společnost lze nakonec chápat jako druh kompenzace tohoto nedokonalého lidského postavení. Společnost je výsledkem svazků mezi lidmi, a ty by pravděpodobně nevznikly, kdyby existence člověka byla dokonalá; kdyby byl každý člověk naprosto soběstačný, lidem by nechybělo nic, a tudíž by jeden na druhém nebyli nijak závislí.

Jestli něco na takových tápavých spekulacích je, pak z toho plyne, že jev nedokonalosti a fakt lidské existence v čase k sobě logicky patří, podobně jako k sobě logicky patří myšlenka dokonalosti a představa věčnosti ve smyslu „existence“ mimo čas. Takové spekulace nám připomínají, že život je svou povahou něco bytostně nehotového, neukončeného, otevřeného – a provizorního. Lze tedy říci, že svět absolutní funkční dokonalosti dává smysl, alespoň logicky, pouze jako svět mimo čas. Běžná funkční zařízení a mechanismy však patří do světa času a prostoru, který je nutně světem nedokonalosti. Tyto dva světy se proto jeví jako dvě zcela rozdílná univerza, a je těžké si představit, jak by vůbec mohla být spojena. Pojem funkční dokonalosti v silném smyslu je proto tak fascinující – a problematický –, že vytváří dojem, že funkčnost a dokonalost může koexistovat v jednom a tomtéž světě. Protože však taková koexistence není možná ani v rovině logiky, musíme spojení dokonalosti a funkčnosti v obratech jako funkční dokonalost či dokonalá funkčnost vidět jako případ contradictio in adjecto: funkčnost nemůže být dokonalá a dokonalost nemůže být funkční, podobně jako dřevo nemůže být železné a železo dřevěné nebo kruh čtvercový a čtverec kulatý – navzdory tomu, že naše řeč dovoluje, abychom taková spojení vytvořili a vyslovili.

Ve vztahu ke světu výrobků to znamená, že pokud přisuzujeme funkční dokonalost zařízením zhotoveným proto, aby eliminovala některé z nespočetných nedokonalostí našeho lidského postavení, potom tento termín může znamenat pouze jednu věc: že taková zařízení jsou vynikajícími provizorními řešeními, snažícími se kompenzovat určité konkrétní – ale nikdy veškeré – nedokonalosti. Všichni máme sklon zapomínat, že ačkoliv naše vynálezy zmírňují jednotlivé nedokonalosti naší existence, ve skutečnosti je neodstraňují: všechna zařízení, která používáme, řeší naše problémy pouze provizorně, což je důvodem k tomu, že se k nim musíme znovu a znovu utíkat. To ale není všechno.
funkčnost nemůže být dokonalá a dokonalost nemůže být funkční
Problémy nejenže zůstávají, ale věci vynalezené na jejich zmírnění navíc vytvářejí v procesu zmírňování své vlastní problémy, které vyžadují další řešení (blíže k tomu v následující části). Naše vynálezy ve skutečnosti léčí pouze symptomy: lidské výrobky jsou zjevně neschopné vyléčit „chorobu“ samotnou – otevřenost, neukončenost, prozatímnost a z toho plynoucí nedokonalost naší lidské existence.

Veškeré lidské artefakty, bez ohledu na to, jak jsou důmyslné, a bez ohledu na jejich estetickou působivost, mají tedy nutně charakter provizorií. Lze říci, že naše výrobky fungují v nejlepším případě jako dobře navrhnuté a dobře vyrobené berle. K berlím se uchylujeme tehdy, když naše nohy nefungují, jak by měly. Ať už má berla průměrné, nebo vynikající funkční řešení, zůstává stále berlou, tedy náhražkou za zdravou nohu. Jestliže funguje výborně, zasluhuje si označení „dokonalá“, ale pouze ve významu „nejlepší“ nebo „neobyčejně dobrá“. Jinými slovy, dokonalá berla může být dokonalá pouze ve slabém, nikoliv v silném významu slova. Tak je to, zdá se, se všemi lidskými vynálezy, včetně nejnovějších: nepotřebovali bychom je, kdybychom schopnostmi, které nám poskytují, byli vybaveni už „od přírody“.

Příměr s berlou má také metafyzické implikace. Jediné dokonalé řešení pro člověka s nefungující nohou by bylo znovu získat její bývalou schopnost. Podobně by jediným skutečně dokonalým řešením nedokonalé lidské situace, zdá se, byla úplně nová dokonalá lidská situace, charakterizovaná absolutní absencí jakýchkoliv potřeb. Logicky vzato je ovšem taková nová situace sotva myslitelná ve fyzickém smyslu, tj. pokud existujeme jako hmotná těla a v tomto hmotném světě. Pokud si takovou novou lidskou situaci lze vůbec představit, pak pouze jaksi mimo tento svět. Vizi dokonalé existence ve fyzickém světě je proto třeba považovat za protimluv, a to ze stejného důvodu jako vizi absolutně dokonalé funkčnosti: obě spojují svět času se světem mimo čas do jednoho nespojitelného celku. Zda může existovat taková dokonalá lidská situace v metafyzickém smyslu, tj. ve světě mimo čas, zda existuje nějaký „bývalý“ stav dokonalosti, zda je možné se do něj vrátit, tak jako se člověk vrací „do stavu zdravých“ – a zda je takový návrat vůbec něco žádoucího – to jsou fascinující a nesnadné otázky, na něž je sotva možné nalézt jednoznačnou odpověď.

Z tohoto všeho také plyne, že z hlediska pozemské logiky je neudržitelná jak ona již zmíněná meta­fyzicky založená představa, že problémy mají svá jedině správná, a proto absolutně dokonalá řešení, tak i představa, že tato řešení je možno uskutečnit v našem pozemském světě. Taková představa totiž předpokládá, že ve fyzickém světě času a prostoru lze vytvořit řešení, která přicházejí z mimofyzického světa bez času a prostoru, a jež jsou proto na čase a prostoru nezávislá. Jde jinými slovy o kulaté čtverce z dřevěného železa. Už na logické rovině jsme tedy nuceni akceptovat, že dokonalá řešení ve světě času nejsou myslitelná a že pojem funkčních řešení má smysl pouze ve světě času a prostoru, tudíž že funkční řešení jako taková jsou v principu nedokonalá a v posledním ohledu provizorní.

3. Funkčnost jako provizorium

Z názoru, že naše výrobky mají charakter provizorií, samozřejmě neplyne ani to, že všechny výrobky jsou stejně neefektivní, ani to, že nemá smysl snažit se zformovat naše zařízení po stránce funkční, technické, ekonomické, výrobní či výtvarné tak uspokojivě, jak jen možno. Chceme pouze znovu podtrhnout, že to, co v našem každodenním světě nazýváme funkčnost, je nutně relativní, nikoliv absolutní veličina, že je to vlastně jenom jiné slovo pro funkční dokonalost v slabém významu, a že funkčnost má proto nevyhnutelně charakter provizoria. Vraťme se nyní k pojmu funkční dokonalosti v tomto slabém smyslu a pokusme se dále rozvést už naznačený pohled na funkčnost jako na něco bytostně prozatímního.

Ačkoliv všechny lidské produkty se v posledním ohledu jeví jako pokusy o zmírnění otevřenosti a nedokonalosti lidské situace, provizorní charakter výrobků není z různých důvodů patrný. Nové věci, které nás obklopují, nás stále znovu oslepují aurou své novosti, okouzlují nás inovacemi a hypnotizují nás svým výtvarným zevnějškem. Znovu a znovu tak vzniká iluze, že
výrobky jsou funkční pouze s ohledem na zamýšlený účel
každý nový výrobek je opět o krok blíže úplné funkční dokonalosti. Provizorní a v jistém smyslu komicky banální povahu lidských výrobků jsme schopni vnímat objektivně vlastně pouze v jediné fázi jejich existence: poté, kdy technologicky a esteticky zastaraly, a předtím, než nová aura starožitnosti znovu zastře jejich elementární provizornost. Není náhodou, že právě v oné fázi, kdy komická provizornost a banálnost lidských výrobků vystupuje na povrch, končí většina z nich na smetišti. Ve zvláštní náladě a za zvláštních okolností jsme však s to nahlédnout, že všechny lidské výrobky bez výjimky, v každé fázi své existence a v každém historickém období, mají charakter dočasných, provizorních řešení.

Že funkčnost je relativní pojem, plyne samozřejmě už z teoretické úvahy, že absolutně dokonalé řešení znamená jednou provždy dokončené řešení, což je něco, co v našem běžném světě času a prostoru, a tudíž neustálých změn, není vůbec myslitelné. Relativnost pojmu funkčnost však plyne nejenom z teoretických úvah, ale také z bezprostřední praktické skutečnosti.

Jednou takovou zdánlivě triviální skutečností je, že výrobky jsou funkční pouze s ohledem na zamýšlený účel. Každý artefakt se v podstatě používá pouze na vyřešení problému, kvůli kterému byl vyroben, a dále na jistý omezený počet řešení ad hoc. Například pneumatiky automobilů mohou sloužit také jako nárazníky na stěnách doků, jako sedadla houpaček v mateřských školkách, jako květináče, jako surovina na výrobu sandálů, jako materiál pro hořící zátarasy a pro různé další účely. Avšak množství účelů, pro něž jsou pneumatiky úplně a naprosto nepoužitelné, je nekonečně větší. Řečeno obecněji: pojem funkčnosti znamená nejenom to, že výrobek vyhovuje účelu, pro který byl vyroben (nebo účelu, pro nějž je právě používán), ale také to, že dotyčný výrobek je nepoužitelný k jiným účelům než k těm, pro které je určen či pro které našel použití. Paradoxně lze tedy říci, že funkčnost znamená vždycky zároveň nepoužitelnost. Tento fakt radikální neužitečnosti užitečných výrobků plodí dlouhou řadu nových problémů, které je možno vyřešit, opět provizorně, pouze pomocí dalších nákladů. Jak známo, prakticky všechna zařízení přinejmenším zabírají prostor, a tudíž neustále stojí v cestě (je už odedávna tradičním úkolem architektů i designérů dělat z této funkční nouze výtvarnou ctnost). Mimo to, že věci zabírají místo, mnohé z nich způsobují hluk, páchnou či se příliš zahřívají, vyžadují neustálou údržbu, mají omezenou životnost, nemluvě o tom, že na konci jejich funkčního cyklu je nesnadné (a nákladné) se jich zbavit – což jsou všechno nezamýšlené a nevítané vedlejší produkty procesů uspokojujících naše potřeby. Výrobky jsou tudíž často na obtíž všem kromě osoby, která je vlastní a používá – a když se nepoužívají nebo se přestanou používat, jsou na obtíž i svému majiteli. Automobil je možná nejlepším příkladem spousty nežádoucích důsledků, které doprovázejí ono potěšení z vlastnictví a používání tohoto tak užitečného zařízení: každý majitel auta může stejně snadno vyjmenovat požehnání jako prokletí takového vlastnictví. Skutečnost nevyhnutelné koexistence zamýšlených a nezamýšlených účinků naznačuje, že každý výrobek má – a vždycky bude nutně mít – celou řadu problematických stránek (Pye 1987:13–14).

Přezírání nezáměrných důsledků našich funkčních řešení (nebo spíš nedostatečné povědomí o tom, že jev zvaný nezáměrné důsledky existuje) je, zdá se,
pojem funkčnosti v sobě zahrnuje existenci nežádoucích následků
jádrem mnoha ekologických problémů, kterým se od sedmdesátých let 20. století věnuje stále více pozornosti (o pojmu nezáměrných důsledků záměrných lidských činností srov. Elster 1990, kap. X.; viz též Elster 1983; Hayek 1993; Magee 1977:77; Novak 1992:83–86, část I/IV/2; viz též text 5, pozn. 18 v této knize). V době rychle rostoucího ekologického vědomí je však důležité nestát se obětí snu o tom, že řešení spočívá v nalezení nového, dokonalého společenského, ekonomického či politického řádu, který by byl s to produkovat ekologicky dokonalé výrobky. Jak naznačují praktické zkušenosti bývalých komunistických zemí, takovýto společenský řád lze sotva vytvořit; stejné je to s představou o naprosté funkční dokonalosti. Ačkoliv je možno kterýkoliv výrobek kapitalistické ekonomiky oprávněně kritizovat za to, že není dokonalejší, než ve skutečnosti je, je třeba akceptovat, že žádný výrobek nemůže být „skutečně“ dokonalý. Tento fakt nemá nic společného s kapitalistickým systémem „výroby pro zisk“, jak se často tvrdilo a tvrdí. Souvisí to s faktem principiální nedokonalosti všech našich vynálezů: jak jsme už řekli, samotný pojem funkčnosti v sobě zahrnuje existenci nežádoucích následků. Pokud existuje nějaké řešení problémů životního prostředí, potom zřejmě spočívá v tom, že budeme věnovat mnohem větší pozornost faktu, že každé racionální řešení s sebou nese vedlejší nezáměrné důsledky. Pokud si to vytyčíme jako cíl, bude nepochybně možné eliminovat anebo aspoň zmírnit celou řadu konkrétních nežádoucích důsledků. Toto je problém, jenž se neliší od jiných problémů, které je designér povolán řešit. Háček je však v tom, že není možné eliminovat fenomén nežádoucích důsledků samotný: řešení jakéhokoliv problému, včetně problému nežádoucích důsledků, s sebou nutně nese další nežádoucí důsledky a náklady.

Navzdory tomu – nebo spíše právě proto –, že každý produkt se dá funkčně zlepšit, zůstávají věci ve své podstatě provizorii a praxe nutí inženýry, architekty i designéry, aby se s tímto faktem smířili. Architekti a designéři však mají, na rozdíl od inženýrů, už tradičně privilegované postavení v tom, že jejich úkolem je nejenom provizorní řešení navrhovat, ale – tím, že svým produktům vtiskují konkrétní výtvarný charakter – zároveň také popírat, že jde o provizorní řešení. Toto tradiční poslání architekta a designéra přicházet s provizorními řešeními a zároveň popírat jejich provizorní charakter ve shodě s dobovými výtvarnými tendencemi a skrze jejich tvořivé reinterpretace bylo ve funkcionalismu 20. století nahrazeno dodnes vlivnou myšlenkou, že podstatou práce architekta a designéra není takové zakrývání či popíraní provizorií, ale naopak hledání a zjevování pravdivých, tj. dokonalých, neprovizorních řešení. Podle této teorie nebylo co zakrývat, protože estetická řešení údajně spadala v jedno s řešeními funkčními. Nehodláme zde však sledovat historii funkcionalistické teorie designu (k tomu více v textu 3 v této knize), v další části se pouze chceme zamyslet nad místem, jež v této teorii měla myšlenka funkční dokonalosti.

4. Funkcionalismus a funkční dokonalost

Jak ukazují výroky ideologů funkcionalismu, myšlenka funkční dokonalosti byla zřetelnou, i když významově nejednoznačnou součástí funkcionalistické filozofie designu. Funkcionalismus jako ideologie do jisté míry žil z této nejednoznačnosti. Zdá se, že všeobecná přitažlivost funkcionalismu byla založena na představě, že funkcionalismus hájil dokonalost v běžném, slabém významu slova: produkty by měly být tak funkčně dokonalé, jak je to jen možné. Představa, že ve funkcionalismu šlo o dokonalost v tomto běžném významu, se dodnes objevuje v mnoha definicích funkcionalismu navzdory tomu, že požadavek funkčnosti je stejně starý jako homo faber. Vizionářský pocit nadřazenosti, který byl tomuto hnutí vlastní, však svědčí o tom, že bytostnou součástí funkcionalistické ideologie byla představa funkční dokonalosti v silném významu. Z logického hlediska je v každém případě zřejmé, že funkcionalistická filozofie designu může být považována za koherentní pouze tehdy, budeme-li její odkazy na funkční dokonalost chápat jako dokonalost v silném smyslu toho slova.
„Máte-li dva stroje stejného účelu, jejichž praktická dokonalost byla posouzena jako rovnocenná, a jeden z nich je ošklivější, nepochybujte, že druhý, krásnější, bude prakticky účelnější.“
Funkcionalisté potřebovali silný pojem funkční dokonalosti k tomu, aby podepřeli svou ústřední vizi a zároveň zajistili své základní tvrzení, totiž že jejich svět nových forem byl jediný možný, že nová funkcionalistická estetika nebyla výrazem osobních vkusových preferencí tvůrců samotných, ale objektivním a nutným výrazem nových funkcí, a tím i nové doby, a že tudíž každá jiná soudobá formová řeč byla nelegitimní. Pokud bychom totiž pojem funkční dokonalosti chápali jen v běžném, slabém významu, potom by tvrzení, že všecko, co funguje dokonale, je tím pádem esteticky dokonalé, bylo snadno napadnutelné. Bez možnosti utéci se k pojmu funkční dokonalosti v silném významu by funkcionalisté sotva našli protiargument k empirickému tvrzení, že mnohé „dokonale“ fungující výrobky jsou zároveň velmi ošklivé (srov. argumentaci Karla Teigeho v citátu uvedeném níže). Funkcionalisté nemohli připustit, že vytvářejí pouze relativně dokonalé a relativně krásné formy. To by znamenalo přiznání, že funkcionalismus není radikálně novou metodou designu, za niž se prohlašoval, ale pouze radikálně novou soustavou stylistických pravidel a referencí, jež nahradily formální pravidla a reference předcházejících slohů a stylů v architektuře a designu (o interpretaci funkcionalismu jako stylu viz Lambert 1993; Lambert a Murdoch 1986).

Poté, co jsme poukázali na fakt, že pojem funkčnosti a pojem dokonalosti se při bližším pohledu navzájem vylučují, se nabízí otázka, jak to, že funkcionalisté nebyli s to vidět, že spojení těchto pojmů je rozporuplné. Na to lze odpovědět, že problematičnost pojmu funkční dokonalosti není bezprostředně nikterak zřejmá. Funkcionalisté nerozlišovali mezi různými významy tohoto pojmu, a proto se lze domnívat, že ani jim samotným nebylo zřejmé, kdy vlastně co tvrdili. Zdá se, že jim stačilo, že v rétorickém kontextu jejich programových prohlášení pojem funkční dokonalosti podpíral jejich vizi objektivních, nutných a pravdivých forem, a o to jim šlo především.

Myšlenky ideologů funkcionalismu poskytují mnohá – i když většinou nepřímá – svědectví o tom, že svou víru v totožnost funkčních a estetických řešení skutečně vázali k pojmu funkční dokonalosti v silném významu a že tento význam hrál ve funkcionalistické argumentaci důležitou roli. Uveďme nyní jako ilustraci této teze výroky a postoje čtyř různých autorů.

Víru v existenci dokonalých řešení v silném smyslu lze vyčíst už z myšlenek, které formuloval „otec funkcionalismu“, americký architekt Louis Sullivan ve svém článku „Problém vysoké úřední budovy z výtvarného hlediska“ z roku 1896. Sullivan píše (Sullivan 1965a:203): „Jsem přesvědčen, že je samotnou podstatou každého problému, že obsahuje a naznačuje své vlastní řešení. Toto považuji za přírodní zákon.“ (203) Sullivan zde i na jiných místech v článku nepřímo říká, že každý problém má jenom jedno funkční, a tudíž také pouze jedno formální řešení. Dodejme, že takové jediné řešení je nesnadné si představit jinak než jako řešení, které je funkčně i formálně dokonalé v nejsilnějším možném významu toho slova. K myšlence jediného řešení odkazuje zřejmě i Sullivanův známý výrok forma sleduje funkci, který mimochodem pochází z téhož článku (Sullivan 1965a:208; srovnej též Sullivan 1965b, kap. XII., XIII.; viz též text 3 v této knize).

Bohatým nalezištěm pojmu „dokonalý“ a „dokonalost“ v silném smyslu je článek českého ideologa avantgardy Karla Teigeho z roku 1925 nazvaný „Konstruktivismus a likvidace ‚umění‘.“ (Teige 1966:141). Zde Teige mimo jiné píše: „Namítne se, že některé stroje mohou být, jsouce dokonale účelné, nevzhledné a ohavné. Není to zcela správné. Jsou-li nevzhledné, je to především proto, že nejsou asi vskutku dokonale účelné, nýbrž jejich dokonalost je toliko relativní a vyžaduje dalšího zdokonalení. Mohli bychom říci, že nevzhledný stroj volá přímo po dalším zdokonalení, že jeho ošklivost je symptomem nedostatečnosti. Tvrdíme, že čím stroj je dokonalejší, tím je krásnější. A je dokonalý a následovně krásný jen tehdy, kdy nikoliv krása, ale naprostá účelnost byla výhradným zájmem konstruktéra. Máte-li dva stroje stejného účelu, jejichž praktická dokonalost byla posouzena jako rovnocenná, a jeden z nich je ošklivější, nepochybujte, že druhý, krásnější, bude prakticky účelnější.“

Explicitní, i když zároveň opatrné odkazy k pojmu funkční dokonalosti lze najít rovněž v knize německého funkcionalistického architekta Bruna Tauta vydané v Anglii v roce 1929 pod názvem Modern Architecture. Taut píše mimo jiné (Taut 1929:9): „Cílem architektury je tvorba dokonalé, a tím i krásné výkonnosti. (...) Všecko, co dobře funguje, také dobře vypadá. (...) Je-li všechno založeno na spolehlivé výkonnosti, potom si tato výkonnost, anebo přesněji řečeno její užitečnost, vytvoří svůj vlastní estetický zákon.“

Pojem funkční dokonalosti stojí zřejmě také za vlivným francouzským pojmem „objet-types“, tj. typové objekty. Tento pojem má pravděpodobně kořeny v německém Werkbundu, zejména ve víře Hermanna Muthesia, jednoho z předních reprezentantů této organizace, ve standardizaci. Do širokého povědomí se tento pojem dostal díky Le Corbusierově knize Vers une Architecture v roce 1925, kde byla myšlenka „objet-types“ prezentovaná. Le Corbusier, dobře obeznámený s teorií Werkbundu, jí vyhradil ústřední místo ve své teorii a praxi purismu. Věřil, podobně jako mnozí jiní, že určité anonymní užitkové předměty jako vinné láhve, dýmky či kytary, jejichž formy se po dlouhou dobu nezměnily, dospěly do stadia dokonalosti. Fakt, že se tyto „objet-types“ vyskytovaly mezi oblíbenými objekty kubistických zátiší, nejdůležitějšího uměleckého hnutí doby, ještě zvyšovalo jejich prestiž. Le Corbusier věřil, že proces zdokonalování zahrnuje typicky moderní průmyslové výrobky a že předměty jako letadla, zaoceánské lodě a auta směřují k nalezení svého definitivního typu formy.

Funkční dokonalost diskutuje explicitně také Karel Honzík, český funkcionalistický architekt, kritik a teoretik, v článku publikovaném anglicky v roce 1936. Honzík, nepochybně obeznámený s myšlenkou „objet-types“, se ve své argumentaci pohybuje volně mezi světem přírody a světem lidských artefaktů. I když připouští, že existuje řada nezodpovězených otázek a rozporů, přesto pevně věří, že dokonalá řešení a dokonalé formy existují (Honzík 1936:8, 10): „…lidské výrobky a lidské stavby se vyvíjejí skrze vůli a záměry člověka a pohybují se směrem ke své vnitřní dokonalosti. Hledají svůj konečný tvar, který může být narušen pouze tím, že se objeví nové podmínky. Například nejlepší možný tvar řetězu může být nahrazen novým záměrně vytvořeným svévolným tvarem. Takový nový a svévolný tvar ale brzy zmizí, protože není dokonalý. (…) Je … lákavé si představit, že každý problém, na němž inženýr či architekt pracuje, má své řešení v přírodních zákonech, které nevyhnutelně formují jeho invenci, a také jeho výpočty a výkresy. (…) Člověk, který je s to předvídat všechny potenciální síly, jimž bude daná budova vystavena, by měl být s to dosáhnout dokonalosti, protože by bylo v povaze věci, že se takto vyhne všem pouze přechodným a módním vlivům. Avšak takový výkon, jsa řídkou výjimkou, patří k nejvyššímu řádu tvořivé práce.“

Skutečnost, že funkcionalisté kladli ve svých textech tak velkou váhu na estetické důsledky funkční dokonalosti, naznačuje, že funkcionalismus – v protikladu k tomu, co napovídá jeho název a co se dodnes často tvrdí – nikdy nebyl anti-estetickým hnutím, v němž šlo pouze, nebo
funkcionalisté kladli tak velkou váhu na funkční řešení z výtvarných, nikoliv z funkčních důvodů
především, o užitečnost. Funkcionalismus byl naopak, a od začátku, hnutím, v němž měly výtvarné otázky naprostou prioritu. To, že funkcionalismus byl – a doposud často je – chápán a kritizován jako utilitární filozofie designu, je zásadní, i když pochopitelné, nedorozumění (k tomu srov. text 2 v této knize). Funkcionalisté, jak známo, neustále hovořili o funkčních aspektech staveb a výrobků a často se odmítavě vyjadřovali o architektuře jako umění, takže v určitém smyslu bylo oprávněné tvrdit, že primárním zájmem funkcionalismu byla užitkovost. Pro pochopení tohoto hnutí však není důležitý fakt, že ve funkcionalistických argumentech hrála účelnost hlavní roli, ale důvod, proč účelnost tuto primární roli měla. Funkcionalističtí architekti a designéři se, na rozdíl od techniků a inženýrů, nezajímali o funkčnost anebo užitečnost kvůli ní samotné. Nebyl to zájem o užitečnost ve smyslu upřednostňování užitkových hodnot před hodnotami estetickými, ale ve smyslu víry, že užitková řešení jsou ipso facto estetickými řešeními. Řečeno jinak, funkcionalisté kladli tak velkou váhu na funkční řešení z výtvarných, nikoliv z funkčních důvodů.

Tím vším chceme říci, že problémy, které v minulých desetiletích vedly k drastické kritice funkcionalistické architektury a designu, mají kořeny nikoliv v nějakém úzkoprsém utilitarismu funkcionalistických architektů, nýbrž naopak v jejich bezuzdném formalismu. V kruzích architektů a designérů je dodnes patrná výrazná neochota akceptovat fakt, že funkcionalistům šlo především o estetickou stránku jejich staveb a objektů, či, řečeno jinak, že funkcionalismus byl svou podstatou formalistické hnutí. Bude-li totiž přijato vysvětlení, že problém funkcionalistické architektury a designu spočíval ve formalismu, bude třeba zrevidovat onu novou identitu, jíž funkcionalismus designéra vybavil a která se s vítězstvím modernistické výchovy designérů dostala do genetické výbavy dalších generací: totiž představu, že skutečně moderní architekt a designér má z nějakého důvodu exkluzivní přístup k formálním řešením, která jsou objektivně nutná, protože si je žádá doba či případně jiní údajně objektivní objednavatelé (srov. text 3 v této knize), a že jako takový má nejenom právo, ale přímo povinnost ignorovat výtvarné preference uživatelů. Alternativou k této estetické aroganci funkcionalistů a jejich následovníků je akceptovat skutečnost, že architektura a design nejsou autonomní umění – jak funkcionalisté navzdory zdánlivému tvrzení o opaku prakticky prosazovali –, ale umění heteronomní, užitná, aplikovaná, a že jejich úkolem je brát potřeby jiných, včetně výtvarné stránky těchto potřeb, vážně (viz Blake 1993, kap. 12; Brolin 1985; Michl 1993; též Flew 1977:213–28).

5. Funkční dokonalost jako styl

Demontáž svůdné představy o funkční dokonalosti, která byla jedním z podpůrných sloupů funkcionalistické vize nutných forem, by snad mohla přispět k vytvoření věcnější, méně sebestředné identity architektů a designérů. Ať už jsme sami designéry, pedagogy či historiky designu, je třeba, abychom se smířili se skutečností, že neexistuje nutná souvislost mezi tím, co lidské výrobky dělají, a tím, jak vypadají. Navzdory přesvědčení Louise Sullivana i mnohých dalších, problémy neukrývají svá správná řešení, která čekají na to, aby byla odhalena jasnozřivými designéry. Samozřejmě nepopíráme, že souvislost mezi tím, co výrobky dělají, a tím, jak vypadají, existuje.
problémy neukrývají svá správná řešení, která čekají na to, aby byla odhalena jasnozřivými designéry
Tvrdíme pouze, že neexistuje žádná předzjednaná souvislost, která by nutně vedla k určitému výtvarnému řešení, což je představa, kterou měl ve funkcionalistickém kontextu právě pojem funkční dokonalosti v silném významu obhajovat. A pokud taková nutná souvislost neexistuje, nemá smysl pokračovat v tom, co po léta praktikovali modernističtí pedagogové – totiž vést studenty k tomu, aby hledali údajně nutné formy (srov. text 4 v této knize).

Dějiny vědomého estetického upravování užitkových předmětů jsou dějinami popírání jejich provizorního, služebného charakteru tak, že jim designér výtvarnými prostředky uděluje vyšší prestiž, a tím i novou identitu. Až do našeho století byla budovám i věcem udělována taková vyšší prestiž v podstatě jedním způsobem. Jejich formy byly voleny tak, aby – přímo či nepřímo – odkazovaly k výtvarné řeči staveb a věcí historicky spojených se světskou či církevní mocí. Modernistická architektura a design tuto tradici odhodily, ne ovšem v tom smyslu, že by nové formy skutečně byly, jak funkcionalisté tvrdili, výsledkem „jednoty funkčních a estetických řešení“. Funkcionalistický design, stejně jako všechno předchozí vědomé tvarování, nadále popíral prozaický, užitkový a vůbec provizorní charakter věcí a budov. Funkcionalismus byl však mezníkem v tom smyslu, že funkcionalisté začali dávat předmětům a budovám novou, odlišnou identitu a vyšší prestiž tím, že pro ně začali zhotovovat exkluzivní odění ve stylu nového autonomního umění své doby – tj. ve výtvarné řeči postkubistického abstraktního malířství a sochařství (srov. text 2 v této knize).

Přijmeme-li to, co zde bylo doposud řečeno o pojmu funkční dokonalosti, sotva nás překvapí zjištění, že funkční aspekty funkcionalistických řešení byly často jejich nejméně dokonalou stránkou a že naopak tím, co zůstalo působivé dodnes, je právě výtvarná úroveň jejich řešení – řešení, která je možné charakterizovat jako estetické fabulace na téma funkční nutnosti a funkční dokonalosti.

reagovat