uživatel eliminován | 19. 06. 2008, 17:44:29 |

"Sakra, přece se nevypařil?!" "No jo, ale celej barák je zamčenej a už jsme to prošly všude. Do háje, kde teda je?!" Chodíme s kolegyní po pasťáku a hledáme chovance, který má být zamčený na izolaci a který má ruce rozpíchané od perníku...

Jsou jedinci, kteří se nehodlají přizpůsobit ústavnímu režimu a snaží se bezodkladně prchnout. Zvlášť ti, kdo jsou drogově závislí.

Tohoto exota jsem viděla jednou a podruhé až minulý týden. Ústavní výchovu má někdy od nového roku, ale útěkářskou školu absolvoval nejspíš od Kajínka, takže na půdě pasťáku strávil jen pár dnů. Je chytrý a přesvědčivý. První útěk se mu podařil hned druhý den po nástupu na pasťák, kdy se ve škole při tělocviku vzdálil od skupiny a paní uklízečce vysvětlil, že je asistent pedagoga, že si v autě zapomněl doklady a ještě nemá klíče od budovy... a ona mu otevřela. Na celou akci nepotřeboval víc než minutu. Pak ho nikdo čtvrt roku neviděl.

Jen jsem nastoupila na pasťák já, dovezli ho znovu. A do mé skupiny... Celé odpoledne pracoval, ráno ho chtěla etopedka odvézt do školy osobně, ale vzal čáru ve chvíli, kdy se nahnula do auta pro doklady, které spadly na zem. Utekl v lehkém pracovním oblečení, v pantoflích a bez peněz.

Minulý týden ho přivezli potřetí. Celé odpoledne s ním byla paní ředitelka, poté ho zavřela na izolaci, předala mi instrukce a odešla. Já po necelé hodině otevřela dveře na chodbu, abych si došla pro mladíka, co se vrátil z vycházky a nestačila jsem zírat - dveře na izolaci otevřené a tam.... NIKDO!!! Jak to?! V duchu jsem se děsila, divila i nadávala. Jak to?! Pak mi to došlo - i tesař se někdy utne a paní ředitelce nedošlo, že když zabouchla izolaci, musí ji i zamknout (jsou to jediné dveře u nás, které mají zvenku kouli a zevnitř kliku). Šla jsem tedy pustit navrátilce z vycházky a valila jsem zpátky za kolegyní, abychom prošly celý pasťák.

Otevíráme všechny pokoje, skříně, postele, koukáme pod stoly, za každý roh, zkoušíme mříže v oknech, ale nic. NIC!!! Prostě není. "Přece musí někde číhat, aby pak zdrhl. Snad nás nějak nenapadne, bůhví, kdy měl poslední dávku, jestli má absťák nebo nějakej afekt..." a podobné věci nám při tom hledání běhají hlavou. Všude je zamčeno, klíče máme jen my - vychovatelé a paní kuchařka. "Ježiš, snad neudělal něco Mařence, ona ho ještě neviděla a neví, o koho jde...", napadá Verču a letíme se podívat, jestli je paní kuchařka živá a zdravá. Bušíme na dveře kuchyně nervózní jak sáňky v létě a po chvíli opravdu slyšíme kroky a paní kuchařka nám otevírá dveře. Asi vypadáme dost vyplašeně, takže radši nic moc nevysvětlujeme a jdeme projít barák ještě jednou. Žádné z dětí, co byly na baráku nic divného neviděly ani neslyšely. Volám ředitelce i zástupkyni. Obě přijíždí okamžitě, berou auto a bez nějakého rozmýšlení odjíždí pátrat do města. My mezitím vyrážíme s dětmi na večeři a přemýšlíme nad tím, jak se sakra mohl dostat pryč. Všude zamčeno a klíče jen u nás...

Po večeři volám svému příteli a líčím mu události dne, včetně toho, že nám útěkář, přes veškeré bezpečnostní opatření, zdrhl hned první den. Patřičně dramaticky popisuji celou pátrací akci, když v tom ke mně vtrhne jedno z dětí s informací: "Paní vychovatelko, už ho dovezli!!!". Takže urychleně končím svůj dobrodružný monolog a jdu vyslechnout aktuální informace. A že se nestačím divit.

Ten génius hnedky po odchodu paní ředitelky postřehl, že není zamčený a bez nějakého váhání opustil izolaci. V přízemí si počkal na chvíli, kdy šla paní kuchařka s odpadky a nabídl jí, že je vynese, páč má stejně ještě volnou vycházku (děti vycházky opravdu měly a paní kuchařka dosud všechny nové chovance nezná, páč jich v poslední době přišlo víc, takže nic zlého netuše odemkla hlavní dveře). Cestou na autobusák si ten kouzelník "nějak" opatřil finanční prostředky na cestu domů a v klidu čekal na svůj spoj. Vymyšlené to měl dobře, to se musí nechat. Opět dokázal okamžitě vyhodnotit situaci a zvolit nejrychlejší a nejefektivnější způsob útěku, jednal klidně a suverénně. Žádná zbrklost, nervozita nebo cokoli jinak nápadného. Neomylně využil veškerých mezer v našem bezpečnostním systému a dosáhl svého. Utekl.

Jenže podcenil závěr - ředitelka se zástupkyní si pro něj, díky rychlé akci a logické úvaze, došly právě na ten autobusák...

Takže teď má speciální režim, týden nevystrčil nos z baráku, neustále má nad sebou nějaký dohled, ale stejně nikdo neví, jak dlouho to tak vydrží. Zítra jde do školy a o víkendu odjíždíme na pět dní na vodu... k lodi ani ke stromu ho přivázat nemůžeme a když se rozhodne zdrhnout, těžko mu v tom zabráníme.

Jsou děti, které si na nastavený režim zvyknou, dodržují stanovené hranice a respektují nás. Občasné konflikty jsou řešeny individuálně a jedinci jsou schopni přijmout adekvátní trest. Pak jsou děti, které se chovají účelově, snaží se při každé příležitosti hranice obejít, opakovaně zkouší, co všechno projde a vychovatele "respektují" z donucení a s krajní nechutí. Třetí skupina se přizpůsobit nehodlá vůbec. Tito jedinci hranice dodržují pouze ve chvíli, kdy jim takové jednání pomůže k dosažení cíle, snaží se čistě o uspokojení svých potřeb, spolupracují na efekt a velice krátkodobě, nikdy nevíte, co od nich čekat. Můžou vás vzít židlí po hlavě, můžou po vás hodit skříň, bodnout vás vidličkou do krku, rozbít sklenici a útočit ostrým střepem. V afektu i plánovaně. Jenže mít takového člověka 24 hodin denně pod zámkem by znamenalo, že musí mít svého osobního učitele a osobního vychovatele, který by nikdy neměl volno... A co když je takových dárečků víc?

To je jen tak k zamyšlení pro všechny, kdo zase budou v diskusi hýřit radami, jak máme v pasťáku fungovat a vychovávat. Upřímně říkám, že mám na skupině radši kluka, co zdrhne "chytře a bez použití násilí" než kluka, co mě bude škrtit svetrem, aby mi pak vyrval klíče z ruky...

reagovat